Hrabě Alexandr Konstantinovič Tolstoj (1817-1875)

Ruský spisovatel, básník a dramatik pozdního romantismu - narodil se ve starobylé šlechtické rodině (* 24. srpna 1817 v Petrohradě; † 28. září 1875 na svém statku v Krasnyj Rog v černigovské gubernii). V roce 1836 absolvoval Moskevskou universitu. Od roku 1837 je v ruské diplomatické misi u německého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1840 nastoupil službu v kanceláři cara Mikuláše I.; dočasně jako pobočník cara. V roce 1861 odešel do výslužby. Pobýval na svých statcích a věnoval se literatuře. Nesblížil se s žádným soudobým myšlenkovým hnutím. Byl proti carismu a byrokracii stejně jako proti opozičním hnutím revolučních demokratů nebo slavjanofilů. Kriticky se stavěl i proti vývoji v tehdejší Evropě. Zastával individualismus starých šlechtických rodů. Byl též jedním ze spoluautorů fiktivního spisovatele Kozmy Prutkova

Alexandr Konstantinovi TOLSTOJ byl synovec sochaře Tolstého a následkem rodinných neshod byl odvezen byl matkou ke svému strýci Alexeji Alexejiči Perovskému, známému pod pseudonymem Pogorělskij a pozdějšímu kurátoru university v Charkově. Na jeho statcích vyrostl. Jako chlapec osmiletý přestěhoval se se strýcem a s matkou do Petrohradu, kde byl představen prostřednictvím Žukovského (přítele Perovského) rovněž osmiletému careviči, pozdějšímu caru Alexandru II. Úzké styky z dětství potrvaly mezi oběma po celý život, neboť carova žena Marie Alexandrovna vážila si rovněž osobnosti i talentu Tolstého.

Roku 1826 mladý TOLSTOJ odejel se strýcem a matkou do Německa a v jeho paměti zejména zachovala se jejich návštěva Goetha ve Výmaru, kdy si ho sestárlý básník posadil na klín. Silným dojmem na něho zapůsobila cesta po Itálii, která v něm probudila nadšení a lásku k umění tak že po svém návratu do vlasti se cítil dlouho nešťastným. Prošel pečlivým vychováním domácím.

Ve třicátých letech 19.století byl úředníkem v archivu zahraničních věcí v Moskvě. Roku 1836 složil zkoušku v moskevské universitě z ruského písemnictví, a po té byl přidělen k ruské diplomatické misi na sněmu ve Frankfurtě. Tou dobou zemřel strýc jeho Perovský a po něm zdědil rozsáhlé statky.

V roce 1840 TOLSTOJ sloužil v II. oddělení carovy kanceláře a často jezdil za hranice. Za krymské války jako dobrovolník málem, že nezahynul tyfem. Jeho ošetřovatelkou jeho byla choť plukovníka S. A. Millerová (rozena Bachmeťjeva), kterou později pojal za manželku. Manželství to bylo velmi šťastné a až do konce života něžné.

Roku. 1856 car Alexandr II. jmenoval jej svým pobočníkem, a když TOLSTOJ nechtěl zůstat ve vojenské službě, tělesným myslivcem. V této hodnosti neměl žádné zodpovědnosti, a TOLSTOJ si ji podržel až do smrti.

V polovině šedesátých let 19.století ho jeho příslovečná síla a skalopevné zdraví počaly opouštět a jezdil se léčit často do zahraničních lázní (též Mariánské Lázně); v zimě do Itálie a jižní Francie, někdy pobýval také na svých statcích Pustyňce a Krásnom Rogu, kde zemřel.

TOLSTOJ byl typem vzácného člověka, jenž se úzkostlivě vyhýbal světským poctám, a podnikal v nitru těžký zápas s lidmi, kteří mu přáli z duše dobra. Musil sebrat všecku svou duševní energii, aby zřekl se pomoci panovníka, jenž se za jeho těžké nemoci informoval několikráte denně telegrafem o jeho stavu.

Byl člověkem něžného srdce a odevzdal se plně umění bez rušivých dojmů. Svět pochybností, muka svědomí a duševní rozháranosti a neklidu mu byly cizí. Literární činnost zahájil fantastickou povídkou Upyr (Petrohrad, 1841), psanou v duchu povídek Hoffmannových a Pogorělského-Perovského.

Vydal ji pod pseudonymem Krasnogorskij. Nebyl však spokojen a tuto povídku později ani nezařadil do svých sebraných spisů.

Od roku 1854 počal otiskovat v "Sovremenniku" verše, které na sebe obrátily pozornost (Oj stogi; Kolokoljčiki moji aj.). Záhy se seznámil s Gogolem, Někrasovem, Anněnkovem, Aksakovem a s Turgeněvem, jenž na jeho přímluvu děkoval za své osvobození z nuceného pobytu na vsi (1852). V "Sovremenniku" se účastnil cyklu satiricko-humoristických básní z let 1854–1855 pod pseudonymem "Kuzma Prutkov". Jeho humoristicko-satirický živel vystupuje v parafrázích ruských bylin a v básních, namířených proti proudům 60. let 19. století (Potok bogatyr; Poroj veseloj maja). To vedlo liberální kruhy k názoru, že je konservativcem, ač některé humoristické básně censura nepropustila pro jejich svobodomyslný ráz.

TOLSTOJ uměl též napodobit sloh lidového básnictví a takové jeho básně vzbudily nadšení v kruzích slavjanofilských. Veliké popularitě se těšil jeho historický román Kňaz Serbrjanyj s efektními obrazy. Trpěl však nedostatkem psychologické analýzy, ač román stojí výše než všechny ostatní pokusy o ruský historický román a líčí výborně postavu Ivana Hrozného.

Větší význam Tolstého tkví v jeho básních a v dramatech. V lyrice zachycuje cit něžného, sotva postižitelného zármutku, kdežto jeho epika je spíš popisná a bez stránky psycholo-gické. Tak proslulá jeho Grěšnica končí tam, kde počíná obrození kající se hříšnice. V Drakoně dosahuje přímo Danteovské síly a obraznosti. V ohledu psychologickém je nejzají-mavější báseň Joann Damaskin, líčící mnicha, jenž se od dvora uchýlil do kláštera, aby se mohl věnovat vnitřnímu životu duševnímu. Nejúplněji se básnická individualita Tolstého projevila v historických baladách a ve zpracování bylin. Nejlepší jeho báseň je Vasilij Šibanov. Staroruské básně nemají náležitou prostotu, nelze jim však upřít zvláštního kouzla.

TOLSTOJ byl slavjanofilem, ač se v soukromých dopisech sám nazýval "západníkem". V básni Gosudar ty naš baťuška svojí oblíbenou humoristickou formou líčí Petrovu reformu jako kaši, kterou Petr vaří ze zámořských krup a míchá holí. Kaše je hrubá a slaná, ale dětičky budou nuceny ji jíst. Ideál staré Rusi TOLSTOJ nevidí v době Ivana Hrozného, nýbrž v době Kijevské, kdy si také vážili knížat, ale nemetli před nimi zemi bradou. Přesto upadl v nemilost u ruských liberálů, neboť v básních útočil nezřídka ostře a vtipně i proti utilitarismu a materialismu "pisarevštiny", chtějící květiny v zahradě zaměnit řepou a vymýtit slavíky, poněvadž nepřinášejí užitku.

V historickém dramatu patří Tolstému přední místo hned vedle Puškinova. Nejde ani tak o nedokončené drama Posadnik ani Don Žuan, jako o trilogii Smerť Ivana Groznago; Fedor Joannovič a Car Boris. Prvnímu dramatu se dostalo úspěchu hned, jakmile se objevil na scéně (1867). Druhá dvě dramata ruská censura pustila na jeviště až koncem 19. století a tehdy celá trilogie zazářila nevšedním leskem. TOLSTOJ napsal speciální návod ke scéno-vání své hry, neboť si byl si vědom, že u jeho dramat má souhra lví podíl úspěchu. TOLSTOJ se pokusil se po prvé uvést na scénu ruského cara bez jeho legendární vzneše-nosti, jako reálnou živou bytost. Ivana Hrozného vylíčil v podrobnostech silnou básnickou mluvou. Korunou trilogie zůstává "Fedor Ioannovič", kterému zprvu nevěnovali pozornosti.

Když se drama objevilo na scéně petrohradského Malého divadla, mělo úžasný úspěch. Z počátku se připisoval úspěch herci Orleněvu, ale když drama obešlo všecky ruské scény, ukázalo se, že úspěch je v něčem jiném – ve vděčném materiálu této tragédie poskytuje v upřímnosti a vřelosti, s jakou TOLSTOJ líčí cara Fedora. Básník měl totiž stejné rysy: touhu vzdát se lesku a uchýlit se do sebe, nekonečně něžný cit k choti – u cara k jeho Irinušce.

TOLSTOJ podle svého pochopil Fedora, jinak líčeného dějinami, a zobrazil u něho samu hlubinu lidské duše. Závěrek trilogie »Car Boris« jest doslovem.

Sebrané spisy Tolstého vyšly roku 1867 a dočkaly se deseti vydání. Do češtiny přeložil V. Pok jeho román "Kníže Stříbrný"(1872) a potom Krsek "Fedora Joannoviče".

Spisovatel TOLSTOJ navštívil Mariánské Lázně o sezóně 1867 ale chybějí podrobnosti.