Bohuslav Martinů

český skladatel v zahraničí, *8.12.1890 Polička, + 28.8.1959 Liestal u Basileje (Švýcarsko). Navštívil Mariánské Lázně před rokem 1935 v souvislosti s natáčením filmu "Město živé vody", k němuž napsal hudbu.

Syn obuvníka Ferdinanda Martinů (1853-1923), učil se od 6 let na housle u krejčího Josefa Černovského, od 15 let veřejně vystupoval jako sólista na místních večírcích. V rodišti přišel do styku s divadlem a komorní hudbou klasickou i romantickou. Zásluhou učitele Adolfa Vaníčka se dostal na pražskou konservatoř (od 15.9.1906), kde při přijímací zkoušce předložil smyčcový kvartet Tři jezdci na námět Jaroslava Vrchlického. Od té doby nepřetržitě skládal. Na konservatoři studoval hru na housle u Št. Suchého a J. Bastaře, přestoupil na varhanní oddělení (15.9.1909,jeho učitelé: Josef Klička, O.Hrobník, K.Stecker), ale pro nedbalost byl propuštěn 4.6.1910). Zůstal v Praze, pilně studoval partitury a učil se poslechem koncertů, studiem operních představení, podporován přítelem St. Novákem. Při státní zkoušce ze hry na housle (prosinec 1911) zcela neuspokojil a dokončil ji až po opravě 10. prosince 1912. Potom se stal druhým houslistou České filharmonie (od 1914) a zároveň se stále zdokonaloval ve skladbě. Ovlivněn dílem Antonína Dvořáka, Richarda Strausse a Debussyho napsal do roku 1912 na 90 děl, z toho asi 50 písní, 30 klavírních a 5 houslových skladeb, dále smyčcový kvartet, klavírní. kvintet a 3 orchestrální skladby, zvláště Posvícení. První veliké partitury vznikly již roku 1910: symfonické. básně Anděl smrti (K. Tetmajer) a Smrt Tintagilova (M. Maeterlinck) s bohatou orchestrací. Tři melodramy (1912) jsou prvním projevem jeho impresionismu, který se uplatní v orchestrálních skladbách (Nocturno) a v meloplastické scéně Noc (1914). Psal i četné písně, zejména na lidovou poesii. V příloze Zlaté Prahy vyšla již 1912 jeho klavírní skladba Píseň beze slov. První světovou válku přežil v rodišti jako učitel houslí (od 1915), tehdy napsal balet Stín (1916) a zvláště kantátu Česká rhapsodie (1918) jako oslavu k českému osvobození. Baletem Kdo je na světě nejmocnější (1922) zahájil odklon od impresionismu.

Po převratu, v roce 1919, se přestěhoval do Prahy, zúčastnil se zájezdu orchestru Národního divadla s Kovařovicem do Paříže, Londýna a Švýcarska. Jako houslista České filharmonie pod Talichem (od 1920) poznával dokonalá provedení českých i cizích skladeb a stal se zároveň hospitantem v mistrovské škole Josefa. Suka (1922/23). Obdržel stipendium na 3 měsíce do Paříže (říjen 1923) a zůstal tam trvale. Po ročním pobytu v Paříži, kde byl jeho učitelem a přátelským rádcem A.Roussel, napsal o prázdninách 1924 v Poličce orchestrální Half-time, jež je zásadním obratem od impresionismu k větší rytmické určitosti, životnosti a formové vyhraněnosti. V pařížském období využívá Martinů podnětů soudobé evropské hudby, zejména I. Stravinského. Neztrácí se ve víru avantgardních bojů a postupně nalézá svůj osobitý skladatelský projev, novým způsobem navazující na tradici české hudby a zároveň pevně zasazený do světové hudební kultury.

V dnech pařížského tvůrčího období (na 140 skladeb) se ubíral za svým cílem: dosáhnout dokonalého výrazu a souladu obsahu a formy jednoduchými prostředky. Klade zvláštní důraz na jasnost a čistotu vyjádření na základě hudebních prvků. Nehledá efekty, ale účinek přímý, nehledá rozpoutání, spíše omezení. Jednotlivé složky (melodie, rytmus, harmonie, polyfonie) podřizuje organickému vývoji celku. Z hudebních forem odpovídá mu nejvíce forma concerta grossa. Od třicátých let 20.století čerpá z české lidové poesie a písně, zvláště moravské. Výrazné národní prvky vykazuji zejména veliká scénická díla Špalíček, Hry o Marii (1931/34), Divadlo za branou (1935-1936) a kantáta Kytice (1937). Před druhou světovou válkou dospěl ve svých pracích (Julietta, Tre ricercari, Concerto grosso) k vyjádřeni nového lyrismu, v Dvojkoncertu z doby Mnichova k mohutnému výrazu a nové formě. Za okupace projevil hluboký soucit a vřelý vztah k českému národu svou Polní mší a orchestrální skladbou Památník Lidicím (1943).

Před nacisty za války se zachránil útěkem do jižní Francie (1940) a pak do USA, kde se usadil v New Yorku (březen 1941). Po osvobození naší vlasti zůstal v USA, od roku 1953 žil v Evropě - v Nice (1955 a 1958), v Římě (1956/57), kde byl skladatelem-residentem americké Akademie, potom ve Švýcarsku (Schönenberg-Pratteln), kde zemřel.

Jeho tvorba dosáhla asi 300 skladeb, z nichž značná část byla vydána ve světových nakladatelstvích a hrána po celém světě. Proslulými díly se staly jeho symfonie (od 1942 celkem 6), jejichž formu naplnil dobovým výrazem. Objevuji se v nich nové skladebné postupy a často se přimykají k české a moravské lidové nápěvnosti. Tento základní rys své tvorby, tj. český výraz na universálním plánu všelidských hodnot, uplatňuje Martinů v celém svém díle, i v operách (Hry o Marii, Julietta, Řecké pašije aj.), které ho řadí k nejpůvodnějším dramatickým skladatelům. Jeho malé kantáty (Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati a jiné) sledují zjednodušení výrazových prostředků v přirozené, lidově prosté kráse. V celém svém díle nalezl způsob, jak vdechnout hudbě horoucí život a dát ji řád a zákonitost osobitými prostředky. Člen CAVU (1931), Umělecké besedy (1945), National Institute of Arts and Letters (USA 1955). Pamětní deska na rodné věži kostela v Poličce byla odhalena 8.12. 1957.

Z filmové hudby napsal hudbu k polovečernímu němému filmu Slovácké tance a obyčeje (1922), dále k filmu Marijka nevěrnice (podle Ivana Olbrachta, 1934), k filmu Střevíček (1935) a pro Mariánské Lázně při natáčení krátkého filmu - Město živé vody (1935).

Literatura: ČERNUŚÁK Gracián(+)-ŠTĚDROŇ Bohumír-NOVÁČEK Zdenko "Československý hudební slovník osob a institucí", svazek II.(M-Z), Státní hudební nakladatelství Praha 1965