Dávná poutní místa v okolí

1.část

Osmnácté století bylo dobou největšího  rozmachu poutních procesí. Za nábožných zpěvů a modliteb s předříkávačem v čele mířila procesí krajinou k zázračným místům. V procesí byly neseny kříže a prapory, poutníci nesli sebou jen něco jídla a šli většinou bosi. Ze vzdálenějších míst se šlo i několik dnů. Procesí posilovala náboženské cítění lidu a mnozí poutníci nesli s sebou různá osobní  přání, jako návrat zdraví, zlepšení těžkého životního údělu, pomoc svým známým či milým, ale i splnění svatebních přání. Zatímco církev vítala procesí jako posilování víry, feudální vrchnost by viděla raději své poddané na polích.

Uvádíme poutní místa v okolí, kam byla vypravována procesí i z naší krajiny:

1. Loreta v Boru u Tachova

Město Bor u Tachova s děkanským kostelem sv.Mikuláše bylo založeno ve 13.století v blízkosti vodního hradu Bor. Vedle hradu stávala historická mariánská kaple. V roce 1668 nechala hraběnka Marie Isabela von Götz, rozená Trčková z Lípy, postavit na místě staré kaple loretánskou kapli, tzv. Svatou chýši, jako kopii stavení P.Marie z italského Loreta. V dalších letech přibyl kolem lorety ambit, a když tu došlo kol roku 1750 k uzdravení dvou hluchoněmých, stalo se toto poutní místo  středem zájmu poutníků. Ale již po sto letech, kol roku 1850, byla loreta v rozpadajícím se stavu a jen díly aktivitě borského občana Riedla došlo k obnovení stavby. Za to byl Riedl vyhlášen čestným občanem města.

Dne 2.května 1945 byla stavba značně poškozena americkým dělostřelectvem a jen nouzově opravena. Za časů socialismu byla Loreta odebrána církvi a poutě zakázány. Až v poslední chvíli, po roce 1989,  byla Loreta zachráněna a bylo možno 8.září 1991 obnovit tradici poutí k Černé Madoně v Boru. Socha se nachází - podle svého vzoru z italské Lorety - ve výklenku na oltáři  prosté kaple, která je ve středu lorety, kolem dokola obklopené ambity. Klenby ambitů jsou pokryty malbami z roku 1861 s mariánskými náměty a s postavami   proroků a apoštolů.  - Poutě se konají v neděli po 8.září (svátek Narození P.Marie).

2. Zaniklý poutní kostel sv.Blažeje u Branišova

Prastaré poutní místo bývalo v Branišově, jižně od Toužimi. Na břehu zdejšího rybníka stojí zřícenina někdejší slavné poutní kaple sv.Blažeje, kam mířili v létě poutníci ze všech směrů a kde stávaly o pouti kramářské stánky. Na dně rybníka stával ve středověku dvůr Janovec.

Po desítky let zůstává v ruině někdejší slavný poutní branišovský kostel sv.Blažeje.  Kostel měl šindelovou střechu a vyhořel ve čtvrtek na Boží Tělo v roce 1957, když byl zasažen bleskem. Vedle byl sice rybník, ale oheň se nezdařilo uhasit. Kostel měl tehdy na starost farář z Vidžína, Karel Mejdrech, který bydlel v městě Teplá a musel do okolních kostelů farnosti Vidžín pěšky docházet.

J.G.SOMMER (1838) uváděl ves Branišov s 20 domy a 134 obyvateli, s poddanskou kontribuční sýpkou a s kostelem sv.Blažeje, kde jsou konány čtyřikrát v roce slavnostní bohoslužby. Kdysi tu existovalo malé panství s vesnicí JANOV, která se rozprostírala v místech dnešního  rybníka. Toto zboží odkoupil klášter Teplá v roce 1320 od Abrahama ze Sychlice a jeho syna Haranta za 210 marek těžkých pražských grošů. Avšak opat Vyšemír po neúrodných letech 1313, 1315 a 1316 nemohl  celou sumu najednou splatit. Proto se za něho museli zaručit dva měšťané ze Stříbra – rychtář Peregrýn a Pesold, zvaný Špatl. Pozdější opat Beneda pronajal 15.6.1346 Branišov i s Janovem Heřmanovi, synovi pana Oty Lyska, za 100 žoků českých grošů. Ale konventní bratři, a z nich především Laurenz Puchelberger a Heinrich z Prahy, zažalovali za to opata kvůli rozhazování klášterního majetku u generála premonstrátského řádu Johanna. Dne 10. května 1347 byla stížnost vyšetřována v klášteře Teplá a uzavřena až 2.září 1347 v Praze smírem mezi žalobci a opatem. Po husitských válkách dvůr Janov zchátral a opat Zikmund v roce 1476  nechal na jeho místě založit rybník, nazývaný  po staletí Janowec, a teprve nověji  (1878) "Kaperlteich".

BRANIŠOV patřil k farnosti VIDŽÍN, což byla rozlehlá farnost s obcemi Dřevohryzy, Dobrá Voda, Prachomety, Nežichov, Bezděkov, Branišov, Žernovník, Domky u Nového mlýna, Nový dvůr,  dům Kapellenhaus, domky Sonnenberg a osm mlýnů na Úterském potoce. Celá oblast je velmi  starého založení. Původně králopvský majetek, který nechal král Václav I. své matce Konstancii, vdově po Přemyslu Otakaru I. Od ní majetky odkoupil v roce 1233 klášter Teplá. V roce 1880 se tu uvádělo šest bohoslužeb v roce. Slavnostní pouť nebyla na sv.Blažeje dne 3.února, ale  vždy třetí neděli po svatodušních svátcích. V tento den sem přijížděli krámkaři se svým zbožím a přišlo velké  množství lidí, které  - jak se podivoval historik Franz KLEMENT (1882) - lze  prý srovnat jen s poutí na Švamberku na sv. Máří Magdalenu (22. července), která má ovšem charakter celozemské pouti.

Historik ANTON GNIRS (1932) připomínal poutní kostel sv.Blažeje jako pradávné centrum větší farnosti, kterou tvořily obce  Bezděkov, Branišov, Nežichov a Třebouň. Na místě dnešního poutního kostela podle tepelských análů (XVI./28) stával starší kostel již v roce 1320. Barokní kostel sv.Blažeje - dnes v ruině -  byl postaven za tepelského opata Raimunda III. 1732-1733 a roku 1734 následovala konsekrace kostela. Jméno stavitele není v listinách uvedeno. Na vysoké šindelové střeše byla posazena  na vrchol presbytáře sanktusová věžička s cibulovitou stříškou. Jednoloďový kostel rozšiřoval prostor do presbytáře. Hlavní oltář měl obraz sv.Blažeje, sklánícího se nad uzdravovaným nemocným. V nástavci byl  obraz Nejsvětější Trojice.

Levý postranní  oltář s moderním obrazem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova měl po stranách sochy sv.Lorence a sv. Agáthy a  v nástavci obraz sv.Floriána. Pravý postranní oltář byl Mariánský a měl v nástavci obraz sv. Jana Nepomuckého a na menze nástavce sošky sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta. Kazatelna měla reliéfy čtyř evangelistů. Byly tu dvě barokní zpovědnice. Blažejský poutní prapor z poloviny 19.století měl jako hlavní ozdobu Zjevení chlumské Matky Boží spícímu poutníkovi a Boží Matky s vyobrazením poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami.

Na branišovské poutě vzpomínal jeden pamětník z místních Němců (1965):

"Branišovský poutní kostel sv.Blažeje, nazývaný Kapperl, byl prastarý, naposledy přestavěn 1734. Kostel zastiňovala mohutná lípa, jejíž kmen mohli obejmout tři chlapci s široce rozevřenýma rukama. Rybník  neměl nikdy žádnou  pláž, avšak na kostelní straně klesal písečný břeh velmi mělce do vody, a to byla velká příležitost ke koupání. Zážitkem byl zdejší podzimní výlov. Rybník patřil klášteru. Z kláštera přijížděly povozy se sudy a odvážely si  velmi pěkné  kapry. Na břehu rybníka stával ještě tzv. Kapperlhaus. To byla myslivna klášterního lesního úřadu.

Proslulé a radostné bývaly poutě o svátku Kapperlfest. To byl církevní svátek pro celé okolí. Široko daleko byla již očekávána pouť a přijížděl  kněz z Vidžína, aby zde sloužil bohoslužbu. Již za ranního úsvitu přijížděli z Toužimi obchodníci se svým zbožím, rozbili poblíž kostela své stánky a vyložili zboží - zemědělské nářadí jako kosy, hrábě, mlýnská kola, látky, boty, oblečení, zkrátka všechno možné. Každý  dům ve vsi měl v ten den své hosty, především příbuzné. Proto se předem vařilo, peklo, smažilo, pak jedlo, pilo, vyprávělo a tancovalo.

Dnes obdivujeme staletou lípu, která je stále mohutnější, přestože byla zjevně poškozena bleskem. Má obvod 5 metrů a lavička na břehu je připravena pro nevelké množství vandrovníků.

Dominantnou místa je nedaleký Branišovský vrch vzhledem ke krásnému rozhledu do dálek na desítky kilometrů. Premonstrát Prof. Alois David tu dal zřídit malou hvězdárničku, který o prázdninách využíval k astronomickým pozorováním. Zub času ji rozvrátil, ale devítistěnný základ hvězdárny byl k vidění ještě před válkou. Před lety jsme nalezli na vrchu výrazný kopeček s kamennými schody, nepochybně místo Davidovy hvězdárničky.

Kdo to byl Alois DAVID ? Byl profesorem astronomie v Praze, později dokonce rektorem. Alois DAVID se narodil 8.12.1757 v nedalekých Dřevohryzech (zaniklé), vystudoval v Praze filosofii a matematiku a fyziku u profesora TESÁNKA, a též astronomii. Byl členem premonstrátského řádu v Teplé. Jako student pobýval v Praze často na hvězdárně a na své náklady navštívil řadu hvězdáren v  Evropě. V letech 1806-1831 byl sekretářem České vědecké společnosti! V roce 1799 byl určen vedoucím pražské hvězdárny, 1805 se stal děkanem filosofické fakulty pražské univerzity a 1816 rektorem magnificem Karlovy univerzity. V roce 1832 se stal ředitelem České vědecké společnosti. Konec svého života trávil v klášteře Teplá, kde je i pochován. Jeho hrob na klášterním hřbitůvku byl upraven ještě kol roku 1975. David zemřel  v 79 letech dne 22.2.1836.

 3. Přeslavné poutní místo Chlum Svaté Máří

Nejznámějším a nejoblíbenějším poutním místem byl Chlum Svaté Máří (Maria Kulm). Sem mířila v dávných dobách procesí nejen z Chebska, z Falknovska, z Karlovarska, z Císařského lesa, ale i z Bavorska.

Již v roce 1401 býval Chlum farností.  Z té doby také pochází milostná soška P.Marie s Ježíškem, vyřezaná z lipového dřeva. Historie sošky uvádí, že ji nalezl řezník z Falknova v křoví a postavil nad ní prostou stříšku. Později tu vznikla dřevěná kaplička a přicházeli sem poutníci. V krajině však řádili loupežníci a mnohý poutník tu byl přepaden. V roce 1383 byli loupežníci pochytáni a rytíř Heinrich von Reissegrün poskytl prostředky pro dva kněze k pečování o tuto  kapli. Po roce 1400 tu byl postaven malý kostelík a prvním farářem se stal křížovník Johann Pichelmann. V roce 1429 však husité kostel pobořili. Ale byl znovu opraven a po roce 1482 rozšířen na dvoulodní a 1499 založena kaple Tří králů.

Za luteránství  byl kostel zpustošen protestanty, ale potom byl vybudován nový kostel jako poutní a při něm větší klášterní komplex. V roce 1664 vznikla samostatná kaple pro milostnou sošku. V roce 1687 se stal kostel  proboštským a v letech 1690-1702 se stavěl nový poutní chrám, proboštství a hřbitov.  Proboštství bylo dokončeno až roku 1728 a přicházelo velké množství poutníků. Areál stavěl M.A.Caneval podle plánů J.B.Matheyho, ambit se šesti kaplemi má pocházet od Santiniho. Má dvě velké a sedm menších věží. Průčelí poutního kostela zdobí   sochy Spasitele, P.Marie, sv.Václava a sv. Jana Nepomuckého.

Vlastní chrám s hlavním oltářem z roku 1736 zdobí sochy svatých - Augustina, Alžběty, Heleny, Karla Boromejského a dvou kněží. Obraz Nanebevzetí je dílem J.J.Heinsche. Na barokním oltáři je gotická Madona s Ježíškem z 15.století. Protilehlý oltář P.Marie Bolestné  má gotickou Pietu. Celý prostor zdobí sochy svatých, kazatelna a bohaté nástropní fresky. Otevřené kaple jsou zasvěceny českým patronům, 14 svatým pomocníkům, svaté Anežce, Třem králům, Svaté rodině a P.Marii. Oltáře i sochy jsou dílem J.Eberta z období 1760-1770. Procesí bývala  zážitkem pro poutníky, odtud bylo možno shlédnout celou chebskou krajinu. Pro místní obyvatelstvo bývaly takové poutě  i nezanedbatelným ekonomickým přínosem.

Za časů komunismu poutní areál zchátral a bylo  nařízeno dokonce přejmenování  obce na Chlum nad Ohří (podobně jako na Tachovsku: Svatý Kříž na Chodský Újezd).

Po roce 1990 byl Chlum rychle opravován. Hlavní poutě se tu konají (1) první sobotu k 8.květnu (P.Maria), (2) Seslání Ducha svatého, (3) nejbližší neděle k 15.8. (Nanebevzetí P.Marie).

4. Poutní kostel Povýšení svatého Kříže u Chotěšova

Farní obec Chotěšov na Plzeňsku má farní kostel Narození P.Marie a klášterní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. První písemný doklad o Chotěšově je z roku 1115 a po roce 1200 byl založen sesterský klášter premonstrátek Hroznatovou sestrou Vojslavou. Klášter byl osazen sestrami z Doksan a podřízen hlavnímu premonstrátskému klášteru v Teplé. V roce 1782 byl klášter zrušen císařem Josefem II., předán Náboženskému fondu a v roce 1822 ho odkoupil od Náboženského fondu kníže Karel Alexandr Thurn-Taxis. V roce 1878  se v klášteře usadily natrvalo  členky řádu salesiánek. V roce 1950 byly z kláštera vyhnány novou politickou mocí.  

Klášterní areál tvoří dvoukřídlá prelatura z let 1614-1618 a čtyřkřídlý konvent z let 1724-1756. Klášterní kostel vyhořel již po zrušení řádu v roce 1837 a byl zbourán. Nový kostel byl přistaven ke konventu v roce 1901.

Ve vzdálenosti 3,5 km od kláštera za obcí Losina se nachází Křížový vrch s poutním kostelem Povýšení sv.Kříže. Sem byly konány poutě až z širokého okolí a dokonce až z Tepelska.

V roce 1991 se podařilo obnovit poutě na Křížovém vrchu. Poutě se zde konají první sobotu v květnu a v kostele narození P.Marie první neděli po 8.září (svátek narození P.Marie).      

Po zrušení klášterního kostela byl kostelní inventář darován roku 1791 novému kostelu v Úšovicích na premonstrátském panství Teplá.

5. Ruina poutního kostela sv.Jana Křtitele

Kostel sv.Jana Křtitele u Janova  Kočovem je dnes zcela ve zřícenině. Osada při kostele, nazývaná Svatý Jan, ještě v roce 1921 měla 92 obyvatel a po druhé válce zanikla. Stará pověst uváděla, že kostel, ležící hluboko uprostřed lesních hvozdů, byl prý založen už v 11.století  bavorskými přistěhovalci. Kolem dokola však žily slovanské rody, jak potvrzují i původní české názvy obcí jako Kočov, Jemnice, Lhotka, Ostrov, Kumpolec, Tisová, Trnová, Staré Sedliště aj. Protože kostel není uváděn mezi farními, patříval zřejmě pod některou okolní faru. První písemná zpráva o kostele je z roku 1572, avšak kostel existoval již za husitských válek a protože ležel hluboko v lesích, přečkal je prý bez pohromy. Vrchností bývali Kočovští z Kočova (vymřeli v 17.století). Z kostela Svatého Jana se zachovala protestantská kniha z roku 1572 na rozdíl od jiných knih nemilosrdně pálených za protireformace. Dnes však už není známo, kde se nalézá.

Poutní kostel patříval kdysi pod farnost Brod nebo pod Vysoké Sedliště. Že býval hojně navštěvován procesími, potvrzuje i listina cechu kovářů na panství Planá, v níž se uvádí, že cechovní prapor kovářů bývá nesen při procesích k sv.Anně, ke sv.Janu Křtiteli do Janova a do Tachova. Roku 1665 přešla osada Svatý Jan pod pány Sinzendorfy a zůstala pod nimi do roku 1822. Naposledy patřila k velkostatku hrabat Nosticů-Rhienecků. Kolem kostela býval hřbitov pro okolní osady Svatý Jan, Kočov, Kumpolec a Ústí.

V letech 1728-1732 na podnět Václava Sinzendorfa byl kostel zcela přestavěn a starý kostel pravděpodobně zcela srovnán se zemí.  Dne 1.června 1728 pokládal Václav ze Sinzendorfu základní kámen s olověnou deskou s nápisem o této události za přítomnosti brodského faráře Herrmanna Reitenbergera z Úterý a zámeckého hejtmana Jana Karla Josefa Kocha z Plané; zapisovatel byl Martin Petrický z Dobřan. 24.června 1732 byl kostel slavnostně vysvěcen opatem benediktýnského kláštera z Kladrub Josefem Sieberem. Roku 1733 byl kostel zvenku i zevnitř vymalován plánským malířem Wenzlem Samuelem Schmidtem za 400 zlatých. Některé prameny uvádějí, že fresky v poutním kostele jsou dílem slavného malíře Eliáše Dollhopfa z Tachova, ale už se nedochovaly. Těžko tedy určit, kdo byl skutečně hlavním umělcem.  O svátku sv.Jana Křtitele sloužíval mše  plánský kněz. Za císaře Josefa II. došlo k uzavření byl kostela  a tím skončila doba poutí k sv.Janu Křtiteli.

Když bylo v létě 1801 ve zrušeném kostele provedeno plánským regenschorim a velkým milovníkem hudby Ocklem tajně Haydnovo "Stvoření", zažalovali za to někteří plánští závistivci Karla Ockla prý až na císařském dvoře.  Ockl se pak obrátil přímo na Josefa Haydna o přímluvu a ten se ho zastal jak u konsistoře v Praze tak i u samotného císaře. Ale roku 1804 bylo oficiálně potvrzeno zrušení kostela a majitel Plané ho přikázal roku 1832 zbořit. Nosticové-Rhieneckové ruinu kostela přestavili na továrnu na kameninu a levný bílý porcelán. Také používali kostela jako výrobny bramborového škrobu. Nakonec z něho udělali cihelnu!

Ještě v roce 1932 ležela před apsidou kostela velká hromada střepů z doby výroby někdejších bílých a šedých talířů. Také čtyřhranná okna na zřícenině kostela prozrazují, že byl kostel užíván k jiným účelům. Kamene bylo použito k výstavbě panského sklepa, který býval před tímto kostelem. Obrazy, kostelní roucha a kostelní nářadí byly převezeny na poutní místo Svatá Anna u Plané. Fara při kostele sv.Jana sloužila jako byt nostického panského správce (1896), později jako německá škola. Ještě v  roce 1932 byl kolem kostela v místě hřbitovní zdi dřevěný plot. Ale na původním hřbitově, zrušeném roku 1784, byly podle císařského nařízení - jako všude jinde -  vykopány kosti a pohřbeny pod dláždění uprostřed kostela.

6. Klášter Teplá jako poutní místo

V roce 1193 založil mocný český vladyka Hroznata  premonstrátský klášter nedaleko svého sídla Teplé a přivedl sem několik premonstrátů ze Strahova. Budování kláštera začalo stavbou kostela. Hroznata sám jako první vynesl několik košů kamení do základů kostela a pověst vypráví, že dvakrát do roka naplnil Hroznata mísu penězi, a postavil ji přes noc s hořící lampou  před  okno  kláštera, aby si každý z poddaných z mísy vzal tolik, kolik mu byl klášter dlužen. Zbylé peníze rozdal  ráno mezi chudé. Hroznatova mísa se zachovala. Pochází z poloviny 12.století, je původu benátského, měděná, kdysi pozlacená s bohatou emailovou výzdobou, o průměru 24,7 cm. Dnes je v Historicko-průmyslovém muzeu v Praze.

Klášterní  kostel byl slavnostně vysvěcen v roce 1232 za přítomnosti českého krále, ale ještě předtím zde byl pohřben Hroznata, který zemřel 14.července 1217 v hladomorně ve Starém Kinsperku (dnes Hroznatov). V nejstarších dobách dostávali příchozí poutníci při oslavách odpustky.

V roce 1993 slavil klášter 800. výročí svého založení a  přehlížel své pohnuté dějiny. Dvanáctkrát byl zcela vypleněn, šestkrát vyhořel do základů,  dvakrát vymřel morem a šestkrát měl být zrušen. V nejstarším období existence kláštera se zaměřili jeho opati na udržení  zděděných Hroznatových majetků a na majetková stvrzení králem a papežem (např. papežská potvrzovací listina z 23.5.1273, uvádějící 84 sídel, z toho 16 vsí na Hroznětínsku a 10 na Krukanicku jako majetky kláštera). Opati přikupovali další obce na Tepelsku nebo vyměňovali za majetky, které zdědili po Hroznatovi na Litoměřicku a na různých místech Čech. A tak se pozvolna klášterní panství uzavíralo do stálejších hranic krajiny Tepelska. U Plzně byl pak tepelský sesterský klášter premonstrátek v Chotěšově (do 1782).

Nejdéle vládnoucí tepelský opat Zikmund (1459-1506), přívrženec krále Jiřího z Poděbrad, ještě dokázal udržel   řeholní kázeň a pořádek, a zlepšit neutěšenou hospodářskou situaci po husitských bojích. V roce 1467 byl klášter přepaden a pobořen Heinrichem z Plavna a dlouho opravován. Opat Zikmund založil 11 rybníků, nechal  těžil stříbro poblíž Mnichova aj.

Přichází 16. století a ze sousedství se valí do Čech protestantismus. V roce 1552 byl založen klášterní špitál. Opati  koncem 16. století jen s největším úsilím, a většinou násilně a formálně prováděli rekatolizaci Tepelska přes odpor poddaných. Za opatů Ebersbacha (1599-1629) a Jana Pechera (1629-1647) nastaly jiné starosti - švédská vojska řádila na Tepelsku a klášteru i poddaným šlo o přežití. Nadto v letech 1659 a 1677 zničily klášter velké požáry. Za vojskem přicházely epidemie a mor a kraj byl těžce zasažen. Teprve  za opata Raimunda Wilferta II. (1688-1724)  mohla začít stavební obnova kláštera, která pokračovala po celé 18.století. V letech 1689-1721   byl vybudován Kryštofem Dientzenhoferem nový konvent. Bída, nouze a hlad neměly konce, protože panovníci  vymáhali od kláštera vysoké daně na války s Turky, včetně lidských sil, povozů, koní, dobytka. Později, roku 1742, francouzské vojsko přepadlo klášter, ale i vlastní, domácí vojsko v kraji vždycky znamenalo pohromu. Klášter musel zvyšovat daně, robotu, desátky a to  vedlo k četným selským rebeliím (1525, 1618, 1680).

V josefínské době za opata hraběte Kryštofa Heřmana  Trautmannsdorfa se ocitl klášter v nebezpečí  zrušení. Za Josefa II. došlo k zrušení nevolnictví a k vyhlášení náboženské tolerance (což se katolického Tepelska nedotklo), ale existence kláštera visela na vlásku. Ve stejné době byl zrušen sesterský klášter v Chotěšově (1782), benediktýnský klášter v Kladrubech (1785), klášter cisterciáků v Plasích. Opat hrabě Trautmannsdorf, kterého klášterní historie kritizuje pro jeho světský život, zachránil klášter díky svým známostem na císařském dvoře a také tím, že proslul svými progresivními  školskými reformami a veřejnou prospěšnou činností kláštera, ke které patřilo i Trautmannsdorfovo úsilí založit nové lázně. Plán nedokončil pro náhlý skon. Až o 30 let později se to podařilo jinému z opatů - Karlu Reitenbergerovi. Od té chvíle se spolu s rozvojem Mariánských Lázní rozvíjel i klášter Teplá. V letech 1902-1910 vznikl trakt nové knihovny a muzea v klášteře.

Klášter tedy zažíval doby rozkvětu i smrtelných  nebezpečí. Utrpěl za druhé světové války a po skončení války byli odtud vyhnáni řeholníci německé národnosti. Nejvíce byl ohrožen za komunistické diktatury. V noci na 14.dubna 1950 byl obsazen stejně jako další kláštery státní bezpečností a lidovými milicemi, mniši uvězněni, nad klášterem vyhlášena  tzv. sistace. Klášter obsadila  československá armáda a sloužil do roku 1978 jako kasárna. Vojsko budovy devastovalo a celý areál chátral. S výjimkou knihovny a odsvěceného kostela, otevřených veřejnosti, tu probíhala faktická likvidace. První na řadu přišel pivovar, byl demolován a srovnán se zemí.

Tvrdá ateistická kampaň proti klášteru postihla druhotně celé Tepelsko. V   roce 1949 byl zrušen okres Teplá a okresním městem se stala sousední Toužim. V roce 1960 byl zrušen i  okres Toužim a celá historická tepelská oblast byla záměrně   roztržena do čtyř různých okresů, aby byly zpřetrhány vnitřní tradiční hospodářské a kulturní vazby na Tepelsku.  

Město a klášter Teplá se 1.července 1960 ocitly na okraji okresu Karlovy Vary. Sousední Vidžínsko (od roku 1233 patřící k Teplé)  připadlo k okresu Plzeň-Sever, část historického tepelského Pístovska připadla k okresu Tachov,  Mariánské Lázně s okolím pod okres Cheb.   Většina vesnic Tepelska byla nyní na okrajích, na hranicích okresů, kde bylo vždy zásobování horší a podružné, kultura vzdálená, silnice a cesty špatné a jejich údržba a opravy nejhorší. Není divu, že vesnice, necelých 15 let nově dosídlované, se zase rychle vylidňovaly. Rodiny, které se sem přestěhovaly z vnitrozemí či ciziny, nestačily ani zapustit kořeny v těchto obcích a migrace obyvatel po roce 1960 znovu vzrostla. Mnohé  vesnice, předurčené k zániku, dnes existují jedině díky živelné vlně chalupaření v 70. letech. Obec Klášter Teplá, která mívala  vlastní faru, školu, poštu, lesní úřad aj., byla zrušena a přičleněna k městu Teplá. Nedaleké poutní místo Svatý Vojtěch, jehož bohemikální význam uprostřed německého moře byl mimořádný a jedinečný, bylo čsl. armádou srovnáno se zemí i s historickým kostelem. 

Po zrušení kasáren (1978) byl klášter Teplá  sice předán   Krajskému středisku památkové péče, které však nemělo žádné prostředky na záchranu, údržbu, ba ani na běžný provoz místa. V roce 1958 byla zpřístupněna klášterní knihovna, ale tepelský archiv byl odvezen   a staciován  ve Žluticích.      

Tepelský převor Heřman Josef Tyl, který přežil za války útrapy v koncentračním táboře  Dachau,  se dostal v roce 1950 do komunistického vězení a teprve roku 1958 propuštěn. Pracoval  pak v JZD na Hané a teprve roku 1969 přišel do Mariánských Lázní. V roce 1974 mu byl znovu odňat církevní souhlas a byl vyhoštěn do Bítova u Vranova. Až 19.září 1989 byl zvolen tepelským opatem a v roce 1990 se mohl vrátit do svého kláštera. Nalezl ho zpustlý, neobyvatelný.

Zákonem  z 19.7.1990 byl klášter oficiálně navrácen premonstrátům. Příchod premonstrátů do kláštera 1.1.1991 byl trpký. Klášter připomínal ruinu, a premonstráti mohli dočasně bydlet v Mariánských Lázních.  Obrovský úkol  obnovy kláštera se zdál nad síly kohokoliv. A přesto již 1993,  v roce 800.výročí založení kláštera,   dne 17.července 1993 - byl otevřen moderní hospic se 120 lůžky. Byl přestavěn z polozřícených stodol. Ve stejný den byly slavnostně přeneseny ostatky bl. Hroznaty z děkanského kostela sv.Jiljí z města Teplá  zpět do kláštera, za doprovodu tisícihlavého procesí poutníků.

Již těžce nemocný opat Tyl 3.12.1992 rezignoval na přijatou funkci a 10.12.1993 umírá v nedožitých 80 letech a pohřben  na jeho přání na mariánskolázeňském hřbitově. Jeho život byl nepřetržitou řadou hrdinství. Novým  opatem  byl zvolen P. Jan Vladimír Franze. Další personální vývoj kláštera do současnosti je nepřehledný i málo pochopitelný. Hlavní budova kláštera v Mariánských Lázních, slavné děkanství, byla prodána soukromé společnosti, která ho využívá jako Hotel KOLONÁDA. Velké naděje veřejnosti, kladené na klášter po roce 1991, jsou dosud nesplněny. 

Od počátků byl klášter Teplá centrem kolonizace Tepelska a bylo štěstím, že rozvoj krajiny řídili právě vzdělaní premonstráti. Ekonomické, mocenské a kulturní  poměry na klášterním panství byly přece jen příznivější ve srovnání s okolními feudálními vrchnostmi. Vážnost  kláštera ještě vzrostla po Trautmannsdorfových školských reformách. Tepelsko se sice nevyhnulo epidemiím, válkám, hladomoru, vpádu husitů, protestantismu či selským rebeliím, tak jako celá země, ale klášter vždy mírnil důsledky pohrom pro poddané. Za neúrody dostávali poddaní obilí z klášterních sýpek, řeholníci zakládali školy, špitály, chudí   dostali  vždy  v klášteře almužnu. Z kláštera se šířilo vzdělání, kulturnost a pokrok. Z tohoto pohledu je logické, že  i založení Mariánských Lázní  pro trpící nemocné bylo dílem kláštera.

Bohatství kláštera v oblasti  historických a kulturních památek je i po těžkých ztrátách v minulosti nesmírné. Například popis klášterních památek zabral A.GNIRSOVI (1932)  téměř stovku stran v jeho soupise památek bývalého okresu Teplá. Zahrnuje stavby od vstupní brány s barokní věží až po klášterní park, barokní sýpku, tzv. Nehrův dům, vzácné sousoší Kalvárie (1708) před prelaturou, konvent, klášterní lékárnu a množství předmětů, obrazů a inventáře.

Zdaleka největší památkou je  však klášterní kostel Zvěstování P.Marie, stavěný v letech 1193-1232, zprvu jako trojlodní bazilika, dostavený však v raně gotickém slohu. Ve stejné době a stejným stavitelem byl stavěn klášterní kostel v Milevsku. Stavební podoby obou jsou mimořádně zajímavé.  Slavnostní vysvěcení tepelského chrámu (1232) provedl pražský biskup Jan II. za účasti českého krále  Václava I.  Kostelní věže jsou 64 metrů vysoké.

V kostele před hlavním oltářem  stávala  kamenná Hroznatova rakev. Dne 9.července 1898 byla otevřena v souvislosti s vyhlášením Hroznaty za blahoslaveného papežem Lvem XIII. (1897) a vznikla Hroznatova kaple, kde byly ostatky uloženy. Dnes jsou zde ostatky opět. Traduje se, že ostatky bl.Hroznaty zachránil tepelský farář výměnou za několik lahví alkoholu od velitele posádky a uložil je v děkanském chrámu sv.Jiljí v Teplé. Odtud se vrátily v roce 1993 zpět do kláštera.

Památky v kostele. Mezi četné další památky v kostele patří památník bl.Hroznaty z 18. století, množství soch svatých od Ignáce Platzera, oltář sv.Theodora a sv.Voršily s ostatky ze zrušeného klášterního kostela v Chotěšově. Fresky na klenbách kostela s mariánskou tématikou jsou dílem Eliáše Dollfhopfa (1754-56), nástěnné malby v příčné lodi zobrazují výjevy ze života zakladatele Hroznaty, v jižní kapli sv.Voršily jsou novodobé fresky, představující Nejsvětější Trojici a sv.Augustina, v severní hroznatovské kapli jsou fresky ze života bl.Hroznaty.

Na stěnách bočních lodí je obrazový cyklus loretánských litanií. Bohatě zdobené jsou chórové lavice se sochami čtyř církevních Otců. Na konzolách pilířů a na pěti dvojicích protějškových oltářů je množství soch. První levý oltář má v nástavci obrazy sv.Judy Tadeáše a Judy Evangelisty, sochy sv.Františka z Assisi a Jindřicha. První pravý oltář má obrazy Karla Boromejského a sv.Rocha, a sochy sv.Mikuláše a sv.Ignáce z Loyoly.   Druhá dvojice oltářů  má vlevo obrazy sv.Josefa a sv.Kryštofa, sochy sv.Dominika a sv.Antonína, vpravo obrazy Marie Magdaleny a Marie a Marty, sochy sv.Víta a sv.Františka z Pauly. Třetí dvojice oltářů má vlevo sv.Norberta a sv. Heřmana Josefa, sochu sv.Benedikta, vpravo obrazy sv.Anny a P.Marie a Klanění Tří králů, sochy  sv.Vendelína a sv.Bernarda. Čtvrtý oltář vlevo má obrazy sv.Jana Nepomuckého a sv.Františka Xaverského, a sochy Panny Marie Sedmibolestné  a sv.Petra. Vpravo jsou obrazy  Immaculaty a sv.Františka Saleského, sochy sv.Jana Evangelisty a sv.Ondřeje. Pátá dvojice oltářů má  vlevo obrazy sv.Barbory a sv.Tekly, sochy sv.Markéty a sv.Apolonie,  vpravo obrazy sv.Kateřiny a sv.Cecilie, sochy sv.Kateřiny a sv.Ludmily. Bohatě zdobené varhany na kruchtě  jsou   z let 1693 a 1754.  

Klášterní knihovna, jejímž stavitelem byl Josef Schaffer (1905), sousedí s kostelem.  Obsahuje na 100 tisíc svazků, z toho 660 rukopisných kodexů. Z  klášterního muzea zbylo torzo. Muzeum kdysi tvořily přírodovědecké sbírky, sbírky mincí, pečetí, medailí, zbraní, cínového nádobí, porcelánu, byla tu  i Goethova kolekce minerálů, jeho dar klášteru, muzeum měla fyzikální a astronomický kabinet. Obdivu se těšil vycpaný okapi, vymírající druh z čeledi žiraf, dar řádové misie z Konga. Část  sbírek je ztracena, některé předměty jsou ještě mimo klášter, např. socha Piety ze 14.století (Národní galerie v Praze). Pozoruhodná je barokní socha sv.Václava z jediného kusu dřeva, pocházející ze zrušeného klášterního kostela v Chotěšově  

Slavné 700.výročí založení kláštera (1893) připomíná monumentální chrámový portál se sedmi oblouky, symbolizujícími sedm století existence kláštera, dílo Karla Wilferta, stavitelem byl Josef Schaffer. V oblouku portálu je kopie Rafaelovy Sixtínské Madony s nápisem "Ave Maria Gratia Plena"; dále jsou tu sochy sv.Augustina, sv.Norberta a bl.Hroznaty

Centrem kláštera je nádvoří s dominujícím kostelem Zvěstování Panny Marie, vpravo kostela je prelatura, za ní konvent; vlevo  knihovna a muzeum. Za areálem je velká zahrada a anglický park.. Klášterní kostel byl několikráte upravován do dnešní podoby. Interiér kostela byl barokizován  1714-1717 podle návrhu J.H.Stülpa a v roce 1720 Kryštofem Dientzenhoferem.

7. Poutní kostel sv.Kateřiny v Krásně (Šenfeld)

Městečko Krásno (Šenfeld) ve Slavkovském Lese  s farním kostelem sv. Kateřiny bylo už v 13.století hornickou osadou. Veškeré památky shořely však při požáru města v roce 1848. Původní gotický kostel sv.Kateřiny z doby Karla IV. byl po požáru přestavěn na pseudorománský. Z celého interiéru se zachovala pouze socha sv.Anny Samotřetí z počátku 16.století.  Kopie sochy P.Marie Krásenské pochází z 2.poloviny 17.století a je na bočním oltáři. Kamenná zvonice nad kostelem je středověká. Obnovená hlavní pouť se tu koná vždy druhou sobotu   v červenci.

8.Poutní lesní kaple u zámku kynžvart

Lesní kaple sv.Kříže na Májové hoře nad zámkem Kynžvart je pozoruhodná novogotická kaple, otevřená z obou stran, krytá sedlovou střechou. Před kaplí stojí oltář  s dominantním krucifixem (léta byl renovován) a po stranách jsou nízké kamenné pomníky s nápisy, adresovanými poutníkům. Vlevo na bludných balvanech jsou vyhloubena miskovitá sedátka. Nová poutní kaple z roku 1835 navázala na starou  tradici poutní kaple sv.Antonína, která bývala přímo v zámeckém křídle. Sem chodíval věřící lid ze širokého okolí na svátek sv.Antonína. Tato kaple byla na místě starší   kaple, stávající při zámku již v roce 1690. Není vyloučeno, že základy původní kaple jsou  pod zemí v kapli. Při přestavbě zámku stavitelem Petrem Nobilem 1833-1838 bylo rozhodnuto zrušit poutní charakter zámecké kaple. Jak uvádí Zdeněk WIRTH: "Aby se kancléř Metternich vyrovnal s náboženskou vroucností konzervativního lidu v okolí",  dal postavit roku 1835 tzv. Lesní kapli jako nové poutní místo na Májovém vrchu v zámecké oboře s cílem zbavit se návalů poutníků v nové nádherné zámecké kapli.

Nutno říci, že zbožný lid na Kynžvartsku se jen těžko smiřoval s uzavřením této tradiční kaple a proto kancléř Metternich zdůrazňoval, že také Májový vrch má hluboké historické kořeny a že zde stávala poustevna a žili pobožní mniši. Po roce 1989 byla kaple v přírodě rekonstruována z prostředků  bývalých německých obyvatel z Kynžvartu. Stala se místem, navštěvovaným  všemi zámeckými hosty. 

9.Zaniklá Siardova kaple u Mnichova

Siardova kaple bývala v 17.století vyhledávaným poutním místem. Siardova kaple leží nedaleko městečka Mnichov u Mariánských Lázní  a počátky tohoto městečka se váží právě k tomuto místu dnešní ruiny. Vznik i název Mnichova se totiž odvozuje od staré poustevny v údolí dnešního Mnichovského potoka. Podle ústní tradice vznikl Mnichov u potoka, na tomto místě. Bylo to již ve 12. století, ještě před založením kláštera Teplá. Podle pověsti zabloudil v lesích na lovu saský rytíř Siardus a v beznaději slíbil učinit zbožný skutek, když ho zde naleznou jeho lidé. To se také stalo. 

Rytíř Siardus (něm. Sieghardt) měl stejné jméno jako slavný opat sv. Siardus z Maria Gardé u Leeuwardenu v Nizozemí. K tomu uváděl F.X.KUNDRÁT: "14. září 1163 byl založen premonstrátský klášter Mariengaarden poblíž Leeuwardenu ve Frísku svatým Fridrichem. Byla tu založena i škola a v  ní byl žákem Siardus, syn vznešených friských rodičů. Ten byl 20.června 1194 zvolen opatem kláštera. Byl vzorným řeholníkem a v  Niemokerke navrátil zrak slepci. Při útoku nehodného kněze byl Siard zachráněn řádovými bratry a sám prosil, aby pokání útočného kněze bylo zkráceno. Sv. Siard zemřel 17.listopadu 1230 a pohřben v Mariengaardenu. Tento den je dnes Siardův svátek v Holandsku. Po smrti byl vyhlášen za svatého."

 V místě, kde se setkal Siard se svou družinou, nechal postavit kapli. Později se vracel k  události a dal na pokání. Odešel sem prý jako poustevník a konal tu   zázračné skutky. Přicházeli venkované, začali se tu usídlovat, Vznikla obec, nazývaná latinsky "Eremita" (= česky poustevna, sídlo mnicha; něm. Einsiedel). Po čase se lidé přestěhovali na nedalekou výšinu. Příčinou byl mor, který původní obec téměř vylidnil.

Papežská listina z 23.5.1273, potvrzující majetky tepelského kláštera, uvádí poprvé obec s českým názvem "Mněchov" mezi tepelskými obcemi, které daroval tepelský vladyka Hroznata roku 1197 založenému premonstrátskému klášteru.

Dnešní ruina Siardova kaple se nachází se 1200 metrů západně od Mnichova v údolí Mnichovského potoka. Původní dřevěná kaple sloužila zprvu jako modlitebna  poustevníkům a později byla přestavěna na kamenný kostelík. Stála však stranou rozvíjejícího se městečka a chátrala. Nadto byla za husitských válek a za reformace pobořena. Když byl koncem 16. století v troskách nalezen neporušený starý obraz sv.Siarda, znovu ožil zájem o místo a ještě před třicetiletou válkou, roku 1615 byl kostelík renovován tepelským opatem Ondřejem Ebersbachem (opatem 1599-1629) a obnovena byla i poustevna.  Za třicetileté války bylo vše znovu pobořeno.  Po válce, roku 1664, došlo k obnovení kostelíka, avšak zasvěceného sv. Janu Křtiteli. Bylo to z iniciativy tepelského opata Raymunda I.Wilferta. Kostel sloužil až do roku 1782.

 Mezi lidem se však kostelu říkalo "Siardova kaple".  Vedle bylo poustevnické obydlí se třemi místnostmi. To bylo tzv. "eremitorium", kde bydleli mniši. Zápis z roku 1711 uvádí, že bylo zřízeno pro poustevníky III.řádu. V roce 1737 obdržel jeden minorit od tepelského opata Raymunda III. Šimonovského povolení, aby opustil eremitorium a přestěhoval se do městečka Litrbachy (Lauterbach) ve Slavkovském lese.   Snad to byl  poslední zdejší poustevník.

Roku 1782 byl kostelík zrušen z nařízení císaře Josefa II. a  zaniklo již nepoužívané eremitorium. Kostel s poustevnou koupili mnichovští měšťané za 25 zlatých a roku 1788 byly stavby ( snad s výjimkou kostela)  sneseny. Stavebního kamene bylo použito zčásti ke stavbě školy v Mnichově, zčásti ke stavbě kostela v Rájově. Starý památný Siardův zvon byl věnován do kostela v Otročíně.

Dnešní stav Siardovy kaple je tristní. Je to plevelem a křovisky zarůstající zřícenina, vedle které stávala poustevna. Patrný je jen půdorys ruiny 16,5x9 metru s kamennými zdmi. Kostelík uzavíral polokruhovitý presbytář. Zdi 120 cm silné byly složeny z lomového kamene, přesto přežily staletí. Vnitřní loď rozděloval vítězný oblouk, z něhož se dnes zachoval pilíř. Původně musel být značně vysoký, ale každé desetiletí se dále rozpadá. Vše zarostlo křovinami a plevelnými stromy. Po poustevně nezbylo ani stopy. Ještě mnichovský kronikář Peter Christl (1814) popisoval Siardovu kapli jako pevnou budovu, kde se opravdu musely dít zázraky, neboť zdi stavěné z bizarně kulatých, nestvůrných kamenů by se musely za normálních okolností zřítit.

K Siardově kapli se vázala řada pověstí, které vždy vzrušovaly mnichovskou mládež. Podle jedné měl být pochován 90 kroků nad kaplí legendární poustevník Siardus. Nad jeho hrobem prý stávala jeho socha či jen kříž a rostla veliká památná borovice. Farní kronika uvádí, že kameník Ruderych z čp.12 někdy v roce 1800 postavil kolem sochy sv. Jana Nepomuckého kamennou balustrádu jako pokání za to, že si uřízl několik větví z  památné borovice nad Siardovým hrobem. Také se vyprávělo, že Siardus je tu prý  pochován v rakvi dřevěné,  ta v rakvi železné a ta v rakvi zlaté.

Podle kaple byl nazýván nedaleký, dnes již také zaniklý Schöpplův mlýn na Mnichovském potoce  Siardův mlýn. Mlýn byl po druhé válce opuštěn a rozpadl se.

Zázračný Siardův pramen. V roce 1645 byl objeven jen několik desítek kroků od kaple u potoka Siardův zázračný pramen. Říkalo se mu Svatá studna ("Heilige Brunnen", též "Fonticulum", tj. pramének), když se ukázalo, že jeho voda  má léčivou moc. Přicházeli nemocní, místo však nikdy nedosáhlo "lourdské" proslulosti.  Před několika lety se pátralo po vývěru a byl objeven při potoce. Jímání bylo vyčištěno, upravena cestička sem a nová Siardova studánka u potoka byla obložena obrubními kameny.

10. Pístov s poutním kostelem sv. Bartoloměje

Blízké poutní místo kostel sv.Bartoloměje v Pístově leží 9 km po silnici jihovýchodně od Mariánských Lázní. Procesí poutníků sem přicházela poklonit se milostné soše P.Marie z Hory Karmel (stávala   vlevo na  oltáři Mariánského bratrstva z hory Karmel). Socha byla bohužel nedávno ukradena. Na stropech v postranních ambitech si poutníci prohlíželi fresky s neobyčejnými výjevy, které se tu udály vlivem zázračnosti škapulíře s milostným obrazem P.Marie. Patřilo by k inteligenčnímu vybavení každého vzdělaného mariánskolázeňského občana, pokud se považuje za domácího, aby znal tyto nádherné fresky, malované kol r.1770 plánským malířem Schmidtem podle skutečných událostí. Neboť u každé malby je odkaz na rok a stránku staré farní kroniky, kde byly tyto případy popsány. Farní kostel, který zde stál již ve 13.-14.století, poprvé písemně uváděn 1359, byl zničen požárem 1495 a na jeho místě postaven až v letech 1750-1765 dnešní barokní kostel za účasti Kryštofa Ignáce Dientzenhofera (stavitelem je však uváděn architekt kostela v Chodové Plané).

Kostel je jednoloďový, na východě rozšířený jakoby zvenčí napodobující příčnou loď, kterou tvoří presbytář uprostřed a po stranách dvě sakristie, nad nimiž v patře jsou dvě oratoře. Nad trojboce ukončeným závěrem presbytáře se tyčí dominantní hranolová věž. Presbytář odděluje od lodi vítězný oblouk a podobný oblouk odděluje presbytář od jeho závěru. Stěny lodi uvnitř člení mohutné pilíře s pilastry a s výraznou římsou.

Klenby mají fresky s výjevy ze života a umučení sv.Bartoloměje od Eliáše Dollhopfa z roku 1758 (opraveno v 19.století). Tyto fresky mají hlubokou kulturní cenu a jejich shlédnutí  je zážitkem. Od Dollhopfa je i velký oltářní obraz sv.Bartoloměje z roku 1763. Kolem oltářního obrazu jsou sochy sv.Jana, sv.Pavla, sv.Prokopa a sv.Vojtěcha. Nástavec oltáře zdobí v šesticípé hvězdě oválný obrázek Kojící Madony, který obklopují sošky sv.Vavřince, sv.Floriána,  bl.Hroznaty a bl.Zdislavy. Oba boční oltáře z roku 1760  mají být dílem některého žáka Platzera. Pravý postranní oltář Svatojosefský má obraz Smrti sv.Josefa a kolem sochy sv. Vendelína a Anselma. Levý postranní oltář  měl v zasklené skříni milostnou sochu Panny Marie Karmelské a po stranách sochy sv.Jáchyma a sv.Anny.

Prostoru kostela dominují sochy čtyř církevních Otců od žlutického sochaře O.Wendy z roku 1713. Sochy původně zdobily klášterní kostel v Teplé a odtud sem byly převezeny. Na boční stěně vítězného oblouku je barokní krucifix se sochou Sedmibolestné Panny Marie. Je rovněž starší než kostel - z první poloviny 18.století. Plánský malíř J.O.Schmidt maloval fresky v ambitech a na čelní straně severního ambitu je malovaná oltářní architektura, socha sv.Antonína z Padovy, kdežto jižní strana ambitu byla upravena jako pamětní kaple padlým farníkům za první světové války 1914-1918. V podlaze se nacházejí barokní náhrobníky z let 1758,1769,1777. Starý hřbitov kolem kostela míval u přístupové brány nad schodištěm barokní sochy Krista a Panny Marie. Zřícenina márnice při silnici dnes zcela zanikla. Starý hřbitov je v trvalé péči. 

Barokní fara Pístova je starší než kostel. Pochází z let 1738-1739 a v patře je původní nástropní malba.

2.část

je připravena a uvede poutní místa: