Historie mariánskolázeňské elektrárny
1888 - 1945

Plyn nebo elektřina ?

Mariánské Lázně byly mezi prvními městy rakousko-uherské monarchie, které již v osmdesátých letech 19.století přešly z dosavadního osvětlení petrolejového na elektrické, ačkoliv se v té době, a pak ještě několikrát uvažovalo o zřízení velké městské plynárny. Ale starosta dr. August HERZIG prosadil, aby město dostalo nové, tehdy sice ještě nevyzkoušené, ale perspektivní elektrické zařízení.

Úspěšné zkoušky osvětlení kolonády 1888

V roce 1888 probíhala stavba novobarokní litinové kolonády podle projektu vídeňských stavitelů Miksche a Niedzielského. V místních novinách se znovu a znovu objevuje přání hostů i místních, aby byla večer nově budovaná litinová kolonáda osvětlena. Dr.Herzig, tehdejší místostarosta Mariánských Lázní, přivezl z Norimberku od firmy SCHUCKERT stejnosměrný generátor (dynamo) včetně příslušenství. Bylo provizorně instalováno v blízkosti kolonády firmou SIEMENS & HALSKE. Dne 14.listopadu 1888 proběhlo zkušební osvětlení kolonády a přilehlé ulice od domu LIPSKO dolů k hotelu KLINGER čtyřmi obloukovými lampami.

Dodávky elektřiny z Rychnova nebo vlastní elektrárna ?

Zkoušky na kolonádě se zdařily a za všeobecného nadšení navrhl dr. HERZIG obecnímu zastupitelstvu postavit městskou elektrárnu. Po souhlase zastupitelstva je seznámil se zařízeními firmy GANZ & Comp. z Budapešti, která provedla instalaci.

Byla to doba počátků zavádění elektrického proudu. V širokém okolí Mariánských Lázní se objevovalo používání elektrického proudu, dodávaného nadzemním dálkovým vedením z elektrárny Dolního Rychnova na Falknovsku. Rychnovská elektrárna mohla dodávat vlastní elektřinu mnohem laciněji, protože byla postavena přímo u uhelných šachet a odpadaly dopravní náklady uhlí.

Proto se očekávalo, že její nabídka dodávky elektřiny bude přijata jako cenově bezkonkurenční. K překvapení Rychnovských však Mariánské Lázně jejich nabídku odmítly a vybudovaly vlastní městskou elektrárnu přes vyšší náklady vyráběné elektřiny. Především z důvodů dopravních nákladů byla pak elektrárna postavena v blízkosti nádraží. Veškeré dodávky uhlí byly totiž prováděny po železnici.

První lázeňská sezóna s elektrickým osvětlením v roce 1889

Již v sezóně v roce 1889 byly Mariánské Lázně elektricky osvětleny. Nejprve proběhly krátce zkoušky osvětlení. Dne 29.května 1889 bylo instalováno 20 žárovkových lamp a dvě obloukové lampy.

Počínaje 30.květnem 1889 začalo pravidelné večerní osvětlení od setmění do 23:30 hodin za použití 35 obloukových lamp a 53 žárovkových. Instalace postupovala velmi rychle. V srpnu 1889 bylo instalováno již 1700 žárovek a 50 obloukových lamp, používaných pro veřejné osvětlení a pro prvních šedesát odběratelů - majitelů hotelů a lázeňských domů. Dne 26.srpna 1889 byla osvětlena litinová kolonáda, právě dostavovaná na místě někdejšího promenádního sálu, který tu stál v letech 1826-1889.

Rozšiřování Městské elektrárny 1889-1896

Elektrárna se pak trvale a rychle rozšiřovala a modernizovala, takže zůstávala mezi špičkou těchto zařízení v Rakousko-Uhersku, přestože vyráběla za vyšší cenu. Tuto cenu ovlivňovala přeprava uhlí železnicí.

Původně měla mariánskolázeňská elektrárna tři parní dynama typu Westinghouse po 80 PS, ale v krátké době dostává nová zařízení spřaženého střídavého proudu. Při výkonu 50 kW při 500 otáčkách v minutě se vyráběl jednofázový střídaný proud o 2000 voltech a 42 periodách. Při třech parních dynamech byly tři boilerové kotle po 80 m² vytápěné plochy při tlaku páry 7 atmosfér. Kotle byly plněny dvěma pumpami a dvěma injektory se speciálně přehřátou studniční vodou. Přenos elektřiny probíhal po primární a sekundární elektrické nadzemní síti.

První pouliční osvětlení na Šenově 1892. K lepšímu nočnímu osvětlení v létě a zimnímu osvětlení ulic bylo v červnu 1891 instalováno další parní dynamo o 45 PS. V lednu 1892 došlo k instalaci pouličního osvětlení na Šenově, a to osmi žárovkovými lampami a směrem k nádraží dalšími čtyřmi lampami.

První motorový proud 1896. Pokrok ve výrobě elektřiny se dal měřit na měsíce. V lednu 1896 dostává Gschihayova knihtiskárna (dům Gutenberg v dnešní Třebízského ulici) z elektrárny první motorovou elektřinu k pohonu motorů strojů. Jako druhý následuje Zanderův institut doktora Krause (dnešní kavárna Romania v Anglické ulici, dříve mateřská škola 9.května).

Generální rekonstrukce elektrárny 1896. Elektrárna musí být od základu přebudována v roce 1896. Vzniká nová kotelna o rozměrech 26,5 m x 20,5 m, výšky 6,7 metrů. Bylo rozhodnuto pořídit tři kotle o 207 m² vytápěné plochy o tlaku 8 atmosfér. Dodavatelem byla Pražská strojní společnost (Prager Maschinenbaugesellschaft). Zároveň se stavěl nový komín o perspektivní velikosti - výšce 55 metrů a horním průměru 230 cm. V dubnu 1896 pokračovaly nákupy zařízení - dva ventilové stroje (Ventilcompoundmaschinen) po 300 PS se setrvačníkovým kolem a generátorem a dále menší parní dynamo na 100 PS. Dodavatelem byla opět firma GANZ & Co. a mechanické části dodala Pražská strojní společnost.

Dne 1.května 1896 se provoz v nové elektrárně rozběhl naplno. Nová strojovna měla rozměry 42 m x 19 m a byla 7 metrů vysoká, takže měla dost rezervního prostoru k eventuální instalaci dalších strojů kapacit 300 PS, případně 600 PS. Očekávalo se totiž, že majitelé hotelů a domů začnou zavádět elektřinu do pokojů pro pohodlí lázeňských hostů a nahradí petrolejové lampy či svíčky. Do strojovny byl umístěn pojízdný jeřáb o výkonu 4 tuny pro různé montáže. Na jaře 1897 se významně rozšířil počet žárovkových i obloukových lamp k pouličnímu osvětlení.

V červenci 1897 byla dokončena rekonstrukce veřejného osvětlení i provozních změn v elektrárně. Začal prudký vzestup spotřeby elektřiny, který překonal všechna očekávání.

Nový růst kapacity elektrárny 1900

V roce 1900 bylo nezbytné znovu rozšířit kapacitu elektrárny, třebaže se počítalo s velkou rezervou a v blízkém období se to neplánovalo. Elektrárna zakoupila další ventilový stroj 600 PS se setrvačníkovým generátorovým kolem. Byl instalován čtvrtý kotel s kapacitou 205 m² výhřevné plochy. Přesto mizí rezervy ve výrobě elektřiny a elektrárna musí počítat s trvalou rostoucí spotřebou elektřiny.

Otevření tramvajové dopravy v Mariánských Lázních v roce 1902

Větší vzdálenost nádraží od lázeňské čtvrti byla po desetiletí řešena kočárovou dopravou a dopravou hotelovými koňskými omnibusy. Velké množství kočárů působilo před nádražím při příjezdech rychlíků zácpy a dr.Herzig připravil řešení tohoto problému projektem městské tramvajové dopravy.

Dne 12.května 1902 otevřena pouliční elektrická dráha (již po smrti dr.Herziga) a vyjela první tramvaj. Zprvu byla přijata s rozpaky, především ze strany nového vedení města, které doufalo, že tento nový způsob městské přepravy zkrachuje. Nestalo se tak a vydržel padesát let než byl dále zmodernizován. Po Plzni byly Mariánské Lázně druhým městem západních Čech s tramvajovou dopravou. Firma GANZ & Co. z Budapešti dodala zařízení a 4 motorové vozy s dvěma otevřenými vlečňáky. Tyto otevřené přívěsy byly zvláštností, protože neměly žádné dveře a skleněná okna byla pouze vpředu a vzadu, kdežto po stranách měly otevřená okna. V roce 1903 musela firma dodat ještě dva motorové vozy a dva vlečňáky. Elektromotorové tramvaje byly poháněny stejnosměrným proudem. Ve "světelné centrále" byly instalovány dva synchronní motorgenerátory, každý o 90 Ampérech a 550/760 Voltech a dále byla v provozu silná nárazová akumulátorová baterie pomocí. Motorgenerátory byly roztáčeny jednou blokovou náraznou baterií. Tramvaje měly elektromagnetické kolejové brzdy se třemi stupni. Aby bylo zcela vyloučeno radiové rušení, měly tramvaje na vidlicích odběrů proudu vybroušené uhlíky, které se v provozu osvědčily. Byly vybudovány opravárenské dílny, kde se kolektory, magnetové cívky a kotevní spony obnovovaly a znovu dávaly do provozu.

Z největších problémů tramvajového provozu byl nesmírný až příšerný hluk, který způsobovaly koleje, zprvu volně položené po ulici. Také toto muselo být rychle odstraněno, třebaže až v roce 1929 došlo k výměně kolejí, které byly svařeny v délce 2200 metrů.

Projekt trasy tramvaje končil u hotelu Klinger a také až sem byly nataženy trolejové dráty. Nakonec však tramvaj končila u hotelu NIZZA u elektrických hodin. Doba jízdy byla 10 minut. Jednokolejová trať se míjela u Chebské křižovatky, což zde umožňovaly dvě výhybky. Zastávky byly: Nádraží - Hranice (dnes hostinec Zlatý klas) - Luft (zastávka u odbočky silnice na Chodovou Planou) - Nemocnice - Šenov - Villa Turba (knihovna) - Mlýn (pošta) - Elektrické hodiny (Nizza). Vyhlášený jízdní řád nebylo možno dodržet, protože o hlavní sezóně byl nával lázeňských hostů z lázeňských rachlíků takový, že se muselo jezdit častěji, aby hosté nereptali. Změny se vyhlašovaly na konečných stanicích telefonicky nebo ampliony.

Za obou válek měl tramvajový provoz nejen problémy s dodávkami elektřiny, ale především s nedostatkem cenným kovů při výměnách elektrických prvků zařízení (měď aj.).Po celou dobu existence tramvajové dopravy se mnohokrát uvažovalo o prodloužení trasy do lázeňské čtvrti, ale k realizaci nikdy nedošlo.

Parní turbina s 1000 PS

V roce 1904 bylo nutno zakoupit a instalovat na místo malého stroje o 100 PS parní turbinu se 1000 PS (HP). Byla to tehdy jedinečnost, neboť šlo o čtvrtou největší parní turbinu v Rakousko-Uhersku. Tři disponibilní stroje byly přebudovány na kondensační provoz a instalována chladící věž o výkonu 550 m³ za hodinu a dva nové kotle, každý o výhřevné ploše 260 m². Jednofázové generátory střídavého proudu byly převedeny na dvoufázové.

Odstranění nadzemního vedení elektřiny. Došlo k dalšímu zkvalitnění vedení elektřiny - již v roce 1902 se začalo s odstraňováním nadzemního elektrického vedení a došlo ke kabelizaci. Původně byla elektrická energie rozváděna po drátech podobně jako telefon nebo vysokonapěťové vedení. Nyní byla primární síť vedení převedena na podzemní dvoufázové kabely se čtyřmi vedeními drátů 4x70 mm² a na podzim 1902 došlo i na sekundární síť. Nadzemní vedení bylo posíleno měděnými dráty od centrály (elektrárny) až k Šenovu.

V roce 1906 bylo nadzemní vedení z centrály na Šenov nahrazeno dvěma podzemními kabely 4x120 mm². Začalo se s výměnou obloukových lamp za nesrovnatelně hospodárnější lampy s kovovými vlákny, od čehož se očekávalo rozšíření kapacity elektrárny.

Celoroční provoz elektrárny 1906. Od 1. prosince 1905 byl běžný denní provoz elektrárny rozšířen i na zimní období; dosud býval pouze sezónní.

Tragická smrt šéfa elektrárny V.Matulky. Dne 4. srpna 1906 došlo k tragickému zasažení elektrickým proudem vedoucího elektrárny V.MATULKY za starou školou Reitenberger. Matulka na následky zemřel.

Poválečná zlepšování v elektrárně

Konkurence firmy HANIKA z Plané. Až dlouho po první světové válce, po roce 1925, dochází k dalším zkvalitněním v elektrárně. Velkým konkurentem městské elektrárny byla firma HANIKA z nedaleké Plané, která zaváděla elektřinu všude v okolí i v sousedních Úšovicích. Také tato konkurence tlačila městskou elektrárnu k zlepšením.

Nová zařízení 1925-1926. V roce 1925 byla zřízena vlastní počítačová stanice a elektrárna stála před dalšími významnými změnami při rozšíření kapacity výroby, které nebylo možno dále oddalovat. Roku 1926 vzrostl výkon dvou starších parních strojů 2x300 PS (HP) provedenou rekonstrukcí na 2 x 500 PS (HP) a jejich předěláním na vysokotlaký provoz o 18 atmosférách při teplotách 350⁰ C. Také kotelna byla rozšířena novým kotlárenským zařízením. Dva starší kotle o 8 atmosférách byly nahrazeny dvěma výkonnými kotli výhřevné plochy po 100 m² při tlaku 20 atmosfér a při zvýšení teplot na 400⁰ C. Aby nedošlo k přehřívání prostorů, bylo nutno zvýšit střechu kotelny o 2,5 metru.

Strojovna dostala nová technická zařízení a elektrárna byla obohacena o moderní rozvodné zařízení firmy SIEMENS E.A.G. v pětiposchoďové stavbě. Tato rozvodná zařízení stejně jako turbogenerátor měla výhodu, že mohla být přepojována na třífázový proud o 6 000 V a o frekvenci 50 Hertzů.

Všechna zařízení odpovídala požadavkům efektivního uhelného hospodaření, k čemuž navíc vznikl nový systém využívání teplo pro dálkové topení z elektrárny. Stará parní turbina na 1000 PS byla přestavěna a výkonově zvýšena na 1400 PS, čímž bylo oddáleno potřebné další rozšíření elektrárny, s nímž by totiž souviselo i nutné zesílení kabelové sítě vysokého napětí. Zřízením dvou vysokotlakých kotlů po 350 m² výhřevné plochy a 32 atmosférách provozního tlaku při přehřívání 410⁰ C s mechanickým posunem roštů systému "Lomšakov" (Lomschakoff) u kotlů Škoda a dalších zlepšeních bylo možno udržet normální výkon 1700 kW. Viz fotografie pravo!

Na levé fotografii je stará strojovna s dvěma přestavěnými parními stroji a třetím nezměněným. V pozadí je nová strojovna s podstatně zvýšenou podlahou a s novým turbogenerátorem. V pravém rohu je ještě přístrojový sloup turbogenerátoru a rozvodnice elektrických dálkových teploměrů.

Nová strojovna měla pojízdný jeřáb na 20 tun zátěže s elektrickým zdvihacím motorem. V roce 1931 byla dokončena vlečka a uhlí bylo dopravováno před kotelnu a zde na vozíčkách uhelným výtahem šlo do kotelny. Životu nebezpečná centrální rozvodna byla nahrazena bezpečnější moderní od firmy Siemens E.A.G., která byla umístěna v pětipodlažní přístavbě na jižním konci staré strojovny. V přízemí se nacházely kabiny olejových vypínačů pro generátory a prostor transformátorů pro vlastní potřebu. V prvním poschodí měřící kabiny pro vyrobenou elektřinu a regulační prostory. V druhé poschodí byly kabiny olejových vypínačů pro vycházející kabely a proti strojovně otevřená rozvodna s rozvodným pultem a tabulí. Ve třetím poschodí byly měřící kabiny vycházejících kabelů a ve čtvrtém kabiny pro napěťová zařízení a malá baterie pro nouzové osvětlení. - Primární kabelová síť měla nyní čtyřproudý kabel 4x70 mm² pro provozní napětí 3600 Voltů, jeden kabel 4x70 mm² a dva trojproudé kabely 3x70 mm² o napětí 6600 Voltů. V městě bylo zřízeno pět transformačních stanic. Hlavní rozdělovací centrála München byla vybavena olejovým přepínačem, který mohl být obsluhován z centrály prostřednictvím 14ti žilnatého kabelu 14 x2,5 mm² . Všechny tyto změny a také vlastní turbogenerátor byly připraveny na pozdější převedení na střídavý proud 6000 Voltů a frekvenci 50 Hertzů, aby pozdější přeměna primární sítě na střídavý pr uvedeného napětí a sekundární sítě na 380/220 Voltů proběhla bez vysokých nákladů.

Dálkové topení z elektrárny

V roce 1926 bylo instalováno první zařízení dálkového topení od firmy Brönner z Ústí nad Labem, které vedlo teplou vodu z elektrárny do městské zahrady, do městských lázní a do městské nemocnice. Postupně byly připojeny na vedení tepla: obchodní škola, reálné gymnázium, hotelová škola, hasičský depot. V roce 1930 došlo ještě k napojení solivárny a prvních maloodběratelů tepla na elektrárenské teplovodní vedení.V roce 1931 přibyly dvoje lázně pro dělníky a velkogaráže. Spotřeba páry stoupla z 1600 tun v roce 1926 na 9000 tun v roce 1931.

Komín elektrárenský

Velice známým, ba přímo populárním, byl elektrárenský 55 m vysoký komín, který byl místním obyvatelům v Nádražní čtvrti vždy trnem v oku. Někdejší výtopna elektrárny totiž nedosahovala úplného spalování uhlí a tak se saze ve vločkách ukládaly po celém povrchu okolí, třebaže podtlakově pracující dmýchadla nedovolovala kouř s popelem, který byl jimi stahován. Psaly se stížnosti na obtěžování obyvatelstva zplodinami z elektrárny, třebaže kontroly zjišťovaly většinou při měření "O" podle Ringelmannovy stupnice, tj. žádné viditelné kouřové znečištění. Zahradní část elektrárny byla osázena ovocnými stromy a kolem dokola byly stromové ploty z thují, které zakrývaly tovární ráz elektrárny.

Ať v dobrém či špatném býval komín elektrárny charakteristickým dominujícím znakem okrajové Nádražní čtvrti, která však bývala vstupní branou do Mariánských Lázní.

Odběr elektřiny v roce 1931

Roku 1931 mělo veřejné zařízení města již 4368 žárovek. Byly odstraněny obloukové lampy (143) a nahrazeny silněji svítícími žárovkovými lampami. Spotřeba elektřiny u soukromníků stoupla na 57428 žárovek, 509 živnostenských strojů a 127 výtahových motorů. To představovalo - včetně přípojné hodnoty - 4563 kW. Vyrobeno bylo 2670 000 kWh v roce 1931.

Vedení elektrárny 1902-1945.

Ředitel Městské elektrárny Dipl.Ing. DECKER po třicetileté činnost odešel do důchodu a předal 1935 řízení elektrárny, městské tramvajové dráhy a instalačního oddělení novém řediteli Dipl.Ing. GOERISCHOVI. Ten však po několika měsících, podlehl v roce 1936 těžkému srdečnímu infarktu.

Řízení po něm převzal v technické oblasti Dipl.Ing. Wendelin TURBA, který již od roku 1928 spolupracoval na přestavbě elektrárny a na instalacích nových zařízení strojů a kotlů. Zde pracoval až do roku 1946. Po stránce ekonomické se stal vedoucím inspektor Adolf EHRENPFORDT.

Vylepšování elektrárny po roce 1932

Areál elektrárny. K elektrárně se přicházelo z Nákladní ulice. Zahrada elektrárny byla vysázena ovocnými stromy (bez ohledu na opadající saze) a oplocení tvořil živý plot z tújí. V budově elektrárny v I.patře byly služební byty pro technického ředitele elektrárny Ing.Wendelína Turbu, pro prvního strojníka Petera Zapfa. Byty ležely na "sudu prachu", protože pod nimi v suterénu bylo velké skleněné koryto se 2 x 200 kusy olověné nárazníkové baterie tramvajové dopravy. Celý prostor tu musel být neustále dobře větrán, protože při nabíjení baterie - kyslíkem a vodíkem - se vytvářel třaskavý plyn, který je vysoce explozivní.

Protipožární nádrž alias koupaliště pro děti v elektrárně. Protože pod hlavní provozní halou byl zásobní rezervoár napájecí vody do kotlů, který sloužil jako protiletecký kryt pro obyvatele a zaměstnance, došlo jako náhradní řešení k vybudování otevřeného rezervoáru - protipožární nádrže - v zahradě elektrárny poblíž remízy tramvají. Nádrž měla rozměry 20x6 m, a hloubku 2,5 m. Do něho byly přiváděny všechny horké kondensáty a voda se stále ohřívala tak, že mohla sloužit jako ideální plovárna. A skutečně polovina rybníka sloužila dětem, byla jen 80 cm hluboká, když byla zasypána štěrkem z kolejí pouliční dráhy se zakrytím prkny.

Jidelna a nová výrobní hala. Pod bytem dílovedoucího se nacházela přes třicet let jediná dílna elektrárny - kovárna. Tato byla pak přestavěna v jídelnu pro zaměstnance o kapacitě přes 60 osob. Jako nejdůležitější zařízení elektrárny byla přistavěna ke staré dosud stojící kotelně velká výrobní hala. Přitom bylo použito jako stavebního materiálu cihel upotřebených při rozšíření strojovny a kotelny. Přitom bylo zároveň znovu použito při stavbě výrobní haly vysokých železných oken staré strojovny a kotelny, které zůstaly z jejich přestavby. Byly uloženy napříč a sloužily jako široká okna, čímž se zlepšilo osvětlení vnitřních prostorů.

Vlastní opravárenské dílny.V přízemí byly umístěny moderní autogeny a elektrosvářečská zařízení, dále zámečnické dílny a skladiště. V prvním patře byla soustružna, truhlárna, dále navijárna motorů a transformátorů. Všechny dílny byly obsazeny domácími řemeslníky a to vše se osvědčilo a ukázalo jako nezbytné. Zatímco se dříve různé díly k opravám odesílaly do Škodovky do Plzně nebo do továrny Siemens do Teplic, nyní bylo možno provádět všechny potřebné opravy ve vlastních dílnách.

Třísměnný provoz a rozsáhlá kontrolní měření. Prostor plánovaný na rozváděcí zařízení pro rtuťový parní usměrňovač k napájení pouliční dráhy stejnosměrným proudem a později i pro trolejové vedení se ukázal neúčelný a byl přebudován na kanceláře inženýra a dílovedoucího. Zaměstnanci pracovali ve třech směnách (6-14,14-22, 22-6 hodin). Šlo o strojníky, dozorce u turbin, pomocné strojníky, topiče, jejich pomocníky pro přísun uhlí. Pro dozor, dohled a kontrolu všech zařízení v elektrárně se evidovalo každou hodinu více než 100 provozních hodnot, mezi které patřila výroba proudu, zatížení kabelů, různé teploty, tlaky, vakuum, analýzy kouřových plynů atd.atd.

Výpadky proudu z Městské elektrárny naprostou výjimkou

Výpadek proudu při zásobování města patřil k mimořádným výjimkám. Pokud došlo k nějaké poruše, týkalo se to jen malého okruhu, protože celá odběrová síť byla kabelována. Příčinou poruch bývaly nanejvýše nepozornosti při různých výkopových pracích v blízkostech vedení kabelů. Výpadky, které při povětřích bývaly na denních pořádku na dálkových vedeních, zde nepřipadaly v úvahu.

Před zahájením sezóny v lázních byly přezkušovány dodávky elektřiny podle předem uváděných oznámení, většinou o nedělích v ranních hodinách. Detailní přezkoušení prováděno jen u síťových stanic s vadami napětí a předem kontrolováno připojení, aby nedošlo o sezóně k nežádoucím výpadkům elektřiny. Teprve 22.dubna 1945 došlo - poprvé od založení elektrárny - k delšímu vypojení elektřiny. Při bombardování nádraží byl zasažen v blízkosti rozváděcího zařízení kanál odpadní vody a zasypán. Všechny odpadní vody z prostoru nádraží se vyvalily a zaplavily strojovnu a sklep s kabely. Teprve po vyčerpání jezera odpadní vody se podařilo obnovit dodávku elektřiny po 18 hodině.

Nová mlékárna v roce 1943 a podkopávání kolejiště

V červnu 1943 otevřelo mlékárenské družstvo pod nádražím moderní mlékárnu. Bylo nutno zavést parní potrubí a kabely elektrického proudu do mlékárny. To vyžadovalo podkopat kolejovou síť nádraží včetně nákladového skladiště. Do betonovém kanálu byly pak uloženy kabely vysokého napětí, parní potrubí a zpětné vedení kondensátu. Později bylo nutno provést další izolaci pěnovým betonem a zabránit tak znatelným ztrátám tepla. Provozní napětí bylo 380/220 V, tlak páry 4,5 atmosfér, teplota 155⁰ C, parní kondensát byl čerpán zpět k ohřívání otevřené vodní lázně v protipožární nádrži (Löschwasserteich). Z této nádrže byla odebírána voda jako rezervní do kotle v kotelně.

Zvýšení frekvence sítě z 43 Hz na 50 Hz

Protože elektrárna v Mariánských Lázních si uchovávala od počátku síťovou frekvenci 43 Hertzů, muselo dojít ke zvýšení nákladů v důsledku potřebného měniče frekvence při odběru proudu nebo předávání proudu do dálkového vedení. Protože při 43 Hz nebylo možno dosáhnout normovaných otáček motorů např. 2880 nebo 1440, neboť ležely o 14 % níže, bylo používání strojů a zařízení, poháněných pevně připojenými motory nemožné. Bylo proto nyní nutno všude používat mezipohonových ústrojí - řemeny, převodovky.

Zvýšení frekvence bylo stále odmítáno s poukazem na údajně vysoké náklady. Po připojení mlékárny však nezbylo než se k tomuto problému vrátit. Po rozumné dohodě se starostou dr.Otto Mannerem se začala elektrárna připravovat na zvýšení síťové frekvence na 50 Hz. V pouhých třech dnech byly provozní stroje předělány, vyměněny řemenové kotouče, přetočeny čerpací setrvačníky. Během těchto tří dnů se síťová frekvence zvýšila na 45 Hz, 48 Hz a 50 Hz.

Zrychlené promítání filmů. Přeměnou regulátorů a ovládačů bylo dosaženo rychlejšího chodu parních strojů. Jen několik místních zpozorovalo toto zvýšení, ale nijak si to nemohlo vysvětlit. Byli to návštěvníci biografu, pro které rychlejší chod projektorů při zvýšené rychlosti zvuku znamenal, že představení skončilo trochu dříve.

Lázeňská čtvrť zůstává s napětím 110 V. Malé poruchy u jednofázových motorů vlivem zvýšení napětí byly odstraňovány na transformátorech. Prudké zvýšení nákladů, na které tolik upozorňoval a kterého se tak obával pensionovaný ředitel elektrárny, nenastalo. Napěťová síť činila u většiny odběratelů v horní části města nadále 110 V. Zvýšení napětí tam nemohlo být provedeno v důsledku nedostatečné instalace elektřiny, kdy vedení proudu bylo prováděno v sádře bez izolačních trubek. Avšak Nádražní čtvrť, Šenov včetně vilkové části Ansper (vily mezi bývalým ČSAD a nemocnicí) a novostavby přešly bez problémů na 220 V.

Složené ventilové zařízení (Ventil-Compound-Maschine) IV. se 600 PS, instalované roku 1900, nemohlo tento obrat zvýšení chodu absorbovat a později bylo odstaveno k sešrotování.

První napojení elektrárny na dálkové vedení

Protože dole pod nádražím se táhlo dálkové vedení elektrického proudu firmy HANIKA z Plané, mohlo následovat připojení krátkým připojovacím kabelem přes transformátor Scott-Trafo, který používal na prostory vlastní potřeby. Pracoval ze dvou fází 2000 Voltů na střídavý proud 6000 Voltů. Připojení, regulace, počítadla - to vše šlo přes provozní regulační velín. Tak bylo nyní možné tímto sdruženým provozem při nadvýrobě - přes den přeplněným síťovým výkonem - dodávat do dálkového vedení elektřinu a naopak v nouzových situacích elektřinu z dálkového vedení odebírat.

Prodejna a dílna elektrárny u "Staré školy"

Je málo známo, že elektrárna měla zařízeno vlastní místo pro prodej různého elektrického zařízení, jako lampy, osvětlení aj. soukromníkům v domě REITENBERGER vedle bývalého děkanství. Později byla prodejna umístěna v suterénu radnice.

V domě Reitenberger byla také dříve tzv. cejchovní stanice pro elektroměry odběratelů. Zde se elektroměry skladovaly, prováděly se tu jejich revize, přeznačkovávaly se a od cejchovních odborníků nakonec překontrolovány a zaplombovány. V domě byla tak dílna pro budování přepojovacích panelů neboli rozvodnic síťových stanic a montéři zde byli k dispozici při nejrůznějších poruchách.

Doslov

Městská elektrárna byla v provozu až do roku 1972, kdy byla zrušena, a v roce 1973 byla uvedena do provozu Městská teplárna, používající jako paliva mazutu o výkonu 25 tun páry za hodinu. Začalo pokládání parovodu a budování výměníkových stanic.

Literatura:
GOERISCH Karl: "Das städtische Elektrizitätswerk und die elektrische Stadtbahn" in ZÖRKEN-DÖRFER Karl: "Marienbad" - sborník - Die Sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Band 11., Deutscher Kommunal Verlag G.m.b.H. Berlin-Friedenau 1932, S. 93-97
GOERISCH Karl: "Das städtische Elektrizitätswerk" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, sborník, Band I., Ein Heimat- und Ortsbuch, vydal Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., tisk Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977, S.476-485
MIESSNER Rudolf: "Illustrierte Führer durch Marienbad und Umgebung", Miessner Marienbad, I.Aufl. 1937. II.Aufl. 1939
WOLF Vojtěch a kol. "Mariánské Lázně 1902-1952-2002. Sto let městské dopravy" Vydavatelství Wolf, Ústí nad Labem 2002