Vzpomínka Jindřicha Mottla na Američany

"Jsem ročník "24" a tak jsem byl do dubna 1945 nasazen v "rajchu," jak jsme říkali Hitlerovu Německu. Domů jsem se vracel přes Kaplice, České Budějovice jako utečenec. Po návratu jsem byl číšníkem do 16. června 1945 v americké důstojnické jídelně 94. pěší divize v Sušici .17. června jsem přijel s americkými vojáky v džípu do Mariánských Lázní. Tady jsem nastoupil jako číšník na Bellevue. Se známými důstojníky ze Sušice jsem se setkal v Mariánských Lázních v hotelu King of England (dnes Kavkaz).

Tou dobou měla být v proudu lázeňská sezóna, ale nebyla. Lázně se postupně dávaly do provozu. Byly tu ještě vojenské lazarety a do hotelů nastupovali první národní správci - nájemci, hlavně naši zahraniční vojáci z Anglie (např. pan Nechanický).

Pro veřejnost byla otevřena kavárna BELLEVUE, kde bylo 500 míst u stolů a v provozu byla i veliká terasa. Američtí důstojníci většinou bydleli v hotelu King of England a v dvojhotelu Balmoral-Ostende, černoši bydleli v Metropolu. Americká dechovka vyhrávala před Novými lázněmi, kde bylo postaveno ohromné podium.

V parku za fotbalovým hřištěm si postavili Američané vysoké branky na americký fotbal a tady sportovali. V parku před Casinem drželi hlídky v noci a topili pro nás neobvyklým způsobem: do plechových věder nalili benzin a ten celou noc hořel... Chodil jsem tudy v noci z práce domů a tak jsem se u nich stavěl na kus řeči.

V létě 1945 byl pro veřejnost otevřen SLOVANSKÝ DŮM, kde byl veliký taneční sál. Mnohé další podniky, hlavně noční podniky, se otvíraly až později. Například slavný AMERICAN BAR v dnešní Polonii. Za americkými vojáky přijíždělo mnoho zvědavých děvčat a mladých žen. Když se pak vyskytlo pohlavní onemocnění mezi vojáky, vypukla velká kontrolní čistka a prohlídky trvaly celou noc.

Vyprávěl o tom v restauraci Lucullus (bývala vedle Tepelského domu) náčelník policie dr. MIXA a doktor WEINER. Zpočátku byl LUCULLUS závodní jídelnou pro zdejší Revoluční gardy a po jejich zrušení jeden z RG ‚ pan VÍT, v Lucullusu otevřel jídelnu s lahůdkářstvím jako národní správce spolu se svým společníkem, panem BABKOU. U nich jsem nastoupil jako vrchní číšník 28.září 1945.

Na jídlo sem chodili místní vedoucí pracovníci a lidé, přijíždějící z Prahy, američtí vojáci a důstojníci jen ve společnosti žen a obvykle jen koupit alkohol. Jinak měli vlastní zásobování. Ještě ze Sušice vzpomínám, že z USA se přiváželo čerstvé maso, vejce a mléko, zřejmě letecky. Jediné, co nakupovali, byly brambory ve vsích kolem Sušice za cigarety nebo čokoládu.

Znám samozřejmě mnoho historek z té doby, veselých i smutných, šmelinářských i jiných. Některé se nehodí vyprávět, byla to doba poválečná a značně náročná na lidské charaktery. Nebyl dostatek potravin, žádný alkohol, byla např. příležitost dostat od Fondu národní obnovy celý dům k bydlení. Mnozí dostali dům, vykradli ho, odvezli věci a utekli. Také mně byla nabídnuta jedna úšovická vilka, ale na co?

Bylo mi 21 roků a jako číšník jsem bydlel v penzióně nebo na hotelu například penzión Šípková Růženka v Ruské, Morava (tehdy dům Bismark) proti Bellevue, Parlament v Nehrově ulici. Ale můj starší bratr Karel, kuchař, požádal o národní správu a byl mu přidělen Windsor (Ostrava). To je smutná historka. Když jsme tam přišli, byl vykraden !! Jak to? Dosavadní německý majitel hotelu měl dvě dospělé dcery a ty s pomocí Američanů naložily všechno cenné na nákladní auta a odvezly za hranice.     

Šmelinářskou historku vám povím: Jednou pozdě večer přivezli na terasu Bellevue dva američtí vojáci velkou bednu. V ní cigarety, káva, kakao, čokoláda, žvýkačky, oříškové pasty atd. atd. Samé nedostatkové zboží. Chtěli 2 000 okupačních marek. Tolik nikdo z nás neměl. Slíbili jsme,že je do dvou dnů seženeme. Z Prahy (kde marky byly) jsme sehnali 1100 marek, ale vojáci nechtěli čekat na zbytek peněz a tak vzali, co jsme jim dali. Bednu nám nechali celou. Já jsem pomocí těchto lahůdek sehnal peníze na letenku do Francie, kam jsem pak odletěl na dva roky.

Když jsem bydlel v penziónu Morava (Bismark), jednou ráno nás vzbudila kombinovaná vojenská hlídka - dva naši policisté, dva naši a dva američtí vojáci: V domě se totiž pálila načerno kořalka. A tak se dělala prohlídka a všechno jsme museli ukázat. Nestačili se divit, co mám amerického zboží. Vypadalo to se mnou zle. Vzpomněl jsem si naštěstí, že mám ze Sušice od amerického generála potvrzení, kde mi děkuje za pomoc v americké důstojnické jídelně. Když jsem potvrzení našel a ukázal, jen zasalutovali a odešli...

Do Lucullusu chodívala taková noblesa - polská hraběnka se svou komornou. Byla vzácný host a dávala vysoké spropitné. Jednou k nám v noci přiběhl americký kapitán, že potřebuje nutně koňak nebo jiný alkohol. Bohužel jsme nic neměli, alkoholu bylo málo. Ale já měl doma moravskou slivovici a tu jsem mu nabídl. Nechal mi číslo pokoje v Balmoralu, abych mu láhev donesl. Za půl hodiny jsem dorazil a jaké překvapení: v posteli pana kapitána ležela polská "hraběnka".

V listopadu 1945 jsem dostal jako každý občan ČSR stejný obnos 500 Kčs. Tyto peníze měli také američtí vojáci a tak jsme si při obsluze hned přivydělali tyto nové peníze. Tu příležitost ucítili pražští šmelináři a přijeli. Kšeftovali tu hlavně s potravinovými lístky. Někteří byli přistiženi i souzeni. Šmelina, to byl velký nešvar našich lidí, využívajících nedostatku jídla.

Ještě v Sušici jsem zažil neobyčejnou příhodu. Plukovník americké armády pořádal v hotelu Koruna veselici pro obyvatelstvo a vojáky. Já tu naléval skotskou whisku, francouzský Cognac, holandské Bolsy, grapefruit, džusy aj. Všechno bylo zdarma, ale jen pro vojáky a ženské účastnice, aby si mohli vojáci zatančit. Mohu potvrdit, že vše probíhalo ve vši počestnosti. Místní hoši i manželé vše sledovali ne zakrytými okny. Poslal jsem jim ven několik lahví.

Ráno po velikém pití jsem posbíral mnoho výstroje a výzbroje a odnesl to Američanům do tábora u nádraží (čepice, opasky, ale i krátká puška na deset ran). Bál jsem se, aby za to neměli vojáci postihy. Ale neměli - bylo přece po válce!

Bylo kruté, že poslední dny války padla na Chebsku ještě řada amerických vojáku. V lesích bylo mnoho dobrodruhů a prchajících německých vojáků. To kalilo radost z míru, když bylo ještě nějaký čas slyšet výstřely v lesích. Němci byli před odsunem a pokoutně se snažili vyměňovat věci za takové předměty, které by mohli odnést do Německa. To mohli hlavně u amerických vojáků, kteří přijížděli v druhém a třetím sledu a sháněli válečné "trofeje" za potraviny, konzervy a cigarety.

Přítomností americké armády se staly Mariánské Lázně atraktivní, hlavně pro mladé lidi z Prahy. Hrálo tu několik amerických jazzových hudeb, tančil se "džedlbok". Velkou módou byl plášť Montgomery, který se tu snažili získat, stejně jako vojenské boty, americké vojenské košile aj. Vše bylo z vynikajícího materiálu u nás nedostupného. Já měl ještě ze Sušice kompletní americkou uniformu beze zbraně, lehkou vycházkovou přílbu, z lisovaného hedvábí a hmoty.

Na období pobytu Američanů jsem nikdy nezapomněl a u památníku na Ypsilonce jsem o tom vyprávěl mariánskolázeňským rekreantům, které jsem doprovázel. Za to jsem byl vyslýchán "U vrbiček", z jakých pohnutek o tom vyprávím. Následkem bylo, že jsem pak marně žádal o povoleni výjezdu na Západ.

Pramen: Zpravodaj OF-HAMELIKA č. 71/23.5.1990, č. 72/25.5.1990