Ivan Alexandrovič GONČAROV
Mnozí z návštěvníků Mariánských Lázní jistě znají klasické romány "Oblomov" a "Strž" ruského spisovatele Ivana Alexandroviče GONČAROVA (1812-1891). Sotva ovšem všichni čtenáři vědí, že tyto spisy jsou do značné míry spojeny s Mariánskými Lázněmi. V románech sice nenalezneme konkrétní stopy mariánskolázeňských událostí a životních podmínek, ale souvislost s Mariánskými Lázněmi tu existuje. Je však složitější a zcela vnitřní, intimní. Nejde tu o obsah románů, nýbrž o psychologii tvůrčích procesů, které se v duši spisovatele vyvíjely, když romány vznikaly. .
Na štěstí sám GONČAROV dává možnost nalézt tyto souvislosti mezi jeho tvorbou a jeho zážitky v Mariánských Lázních. Jedná se o jeho korespondenci z Mariánských Lázní. Je to výjimečně výrazný materiál. Víme, že I.A.GONČAROV sám kdysi rázně odsuzoval ty literární historiky a kritiky, kteří se při studiu tvorby toho či onoho spisovatele neomezovali jen na plody jeho práce, ale nahlíželi také do spisovatelovy duše, velmi často prostřednictvím intimní korespondence autorů. Co bychom však mohli dnes říci o tvorbě I.A.GONČAROVA, kdybychom neměli k dispozici jeho dopisy a listy, mezi nimiž je mnoho velmi zajímavých dopisů mariánskolázeňských … Nutno zdůraznit, že I.A. GONČAROV sám hodnotil své dopisy přátelům jako hudební improvizace sui generis s velkým psychologickým a uměleckým dosahem. Tyto dopisy potvrzují, že jeho pobyt v Mariánských Lázních byl pro tohoto ruského spisovatele veledůležitým obdobím jeho tvůrčí činnosti …
Také to, že I.A.GONČAROV pobýval v Mariánských Lázních mnohokráte, dokazuje jeho vztah k tomuto místu. Rozhodovaly nejen zdravotní ohledy, nýbrž právě psychologické dojmy, duševní rozpoložení i víra v blahodárný účinek samého mariánskolázeňského podnebí a prostředí na jeho uměleckou tvorbu.
I.A.GONČAROV navštívil Mariánské Lázně poprvé v roce 1857 v 45 letech.Počátkem června 1857 se ubytoval v hotelu "Pomněnka" ("Vergißmeinnicht", dnes hotel Jalta na Hlavní třídě). V kurlistech je zapsán "Herr Johan von Gontscharoff, kaiserlicher russischer Staatsrat". Od té doby pobýval v Mariánských Lázních ještě sedmkráte - v letech 1858, 1860, 1861, 1865, 1866, 1870 a 1872, takže o něm můžeme psát jako o jednom z věrných přátel města. I.A.GONČAROV bydlel v letech 1857,1858,1860 v domě "Vergißmeinnicht", v roce 1861 v lázeňském domě "Plasser Haus" (údajně Sanssouci) 1865,1866 a 1870 v lázeňském domě BRUSEL (na Mírovém náměstí), kde má pamětní desku, v roce 1872 v hotelu Sanssouci.
Ze všech těchto návštěv měl největší význam jeho první pobyt v roce 1857. Tehdy cítil I.A. GONČAROV v Mariánských Lázních neobyčejný příliv tvůrčí energie a nebývalého tvůrčího nadšení. Dočítáme se o tom v jeho dopisech z Mariánských Lázní. Tyto dopisy jsou významné nejen pro studium jeho literární činnosti, ale tvoří cenný materiál pro psychologii literární tvorby vůbec.
I.A.GONČAROV jel do Mariánských Lázní v roce 1857 v neklidné a chmurné náladě. Za tři roky, které uplynuly od jeho slavné námořní výpravy kolem světa na fregatě PALLADA, kterou svým perem tak proslavil, začalo se Gončarovovo zdraví rychle zhoršovat. K tomu přispělo i ztroskotání jeho plánů na založení šťastného rodinného života. Přijel do lázní velmi smutný a jeho první dojmy jen zvětšovaly jeho neklid a nespokojenost. Nic se mu tu nelíbilo. Chystal se, že za několik dnů opět odjede. Svému příteli Lachovskému psal, že v lázních je nuda, že za půl hodiny je možno obejít celé městečko a že je tu stěží možno - i když jde bezpochyby o místo velmi krásné - vydržet déle než několik dnů. GONČAROV se však rozhodl překonat své první dojmy, ozbrojit se trpělivostí a rozvěsil své šaty v hotelovém pokoji. Ke všemu neštěstí ještě zjistil, že v Mariánských Lázních nejsou k dostání dobré doutníky, které vášnivě rád kouřil. Nezbývalo mu nic jiného, než aby se dal na kouření tabáku, což považoval za velmi ponižující …
Ale najednou se vše změnilo. Začal horečně pracovat, tak intenzivně jako nikdy dříve. Už mnoho let předtím se chystal začít psát román, jehož hlavním hrdinou byl šlechtic Oblomov. Práce na románu však postupovala velmi pomalu. Do Mariánských Lázní si přivezl několik náčrtů románů. Svému příteli psal: "Asi 25. nebo 26.června jsem náhodou otevřel "Oblomova" A 30. června jsem už měl napsáno dvaačtyřicet archů! Skončil jsem první část, napsal jsem celou druhou a jsem dost daleko i s částí třetí. Nevím, vyléčil-li jsem se, vím jen, že mi zbývají asi tři týdny soustředěné práce, abych mohl dokončit "Oblomova".
Zároveň psal jedné přítelkyni do Ruska: "Hádejte, co dělám. Neuhodnete. Ano žiji, žiji, žiji … A znovu přede mnou vystalo "božství a nadšení, život a slzy". Jen láska, ta se nedá vzkřísit … Sotva se asi vyléčím … Hádejte proč! Proto, že každý den po ranní vycházce, tj. od deseti hodin až do tří, nevstanu od stolu a sedím bledý, sotva mohu pohybovat rukou. To znamená, že to, co ráno vyléčím, přes den opět zmařím."
Po pětihodinové práci vstával GONČAROV od stolu "jako zmlácený", ale večer běhal po lesích a tím napravoval svůj hřích. GONČAROV zlobil svého lékaře, kterým byl známý lázeňský lékař Josef Adam FRANKL, tím, že neplnil jeho příkazy a obědval například až ve čtyři hodiny odpoledne - po skončení práce na románu, zatímco celé Mariánské Lázně jedly v jednu hodinu. Lékař FRANKL se domníval, že I.A.GONČAROV asi připravuje pro Rusko spis o Mariánských Lázních a že píše také o něm. "Jen ať si to myslí," napsal v jednom dopise GONČAROV.
GONČAROV byl překvapen přílivem tvůrčí energie a hledal stále vysvětlení tohoto nečekaného jevu. Psal v dopise: " Může se zdát nepřirozené, že tu za měsíc udělá člověk to, co nemohl udělat během několika let. Tvrdím ovšem, že kdyby nebylo těchto několika let, nebylo by nic napsáno ani za tento jeden měsíc. Jde o to, že jsem měl román promyšlen do posledních scén a podrobností a že už zbylo jenom to napsat." Ale chuť do psaní dostal GONČAROV právě až v roce 1857 a v Mariánských Lázních.
V jiném dopise píše: "Psal jsem, jako bych psal diktát. Leccos se mi zdálo samozřejmé, jako by vedle mne seděl někdo nepozorovaný a říkal mně, co mám psát …" - "Že jsem nyní něco napsal, za to vděčím snad mariánskolázeňské vodě. V tomto volném měsíci jsem se sotva nadechl čerstvého vzduchu. Ale napsal jsem knížku. A jak se stalo, že já, člověk už mrtvý, unavený, lhostejný ke všemu i k vlastním úspěchům, jsem vůbec začal pracovat, když už jsem neměl skoro žádné naděje? A jak jsem začal! To byste měl vidět! Sotva jsem přemáhal vzrušení, jež mne omráčilo. Louisa, posluhovačka v hotelu, mne nalezla v slzách, chodil jsem po pokoji jako blázen a běhal po kopcích a lesích, necítil jsem pod sebou nohy. To jsem nezažil ani v mládí. Ale všechno to vysvětluje docela jednoduše mariánskolázeňská voda, která vyvolává prudký krevní oběh, takže lidé s vysokým krevním tlakem ji mohou pít jen velmi opatrně."
"Před nedávnem jsem četl v knize lékaře FRANKLA , že tato voda vyvolává mimo jiné povzbuzení duševní činnosti. V tom tkví ono tajemství… K tomu ještě přidejte nádherný vzduch, pět i více hodin pohybu, určitou dietu, i to, že člověk nic nepije - ani víno ani vodku - a pak je úplně pochopitelné, jak jsem mohl za měsíc napsat věc, která se mi nedařila celých osm let."
Později I.A.GONČAROV napsal: "Prožil jsem v Mariánských Lázních ještě deset dní po skončení léčebné kúry. Zůstal jsem proto, abych dokončil "Oblomova". A skutečně jsem ho dokončil. Byla to také svého druhu "kúra", nevím, která bude zdařilejší, možná, že žádná. Ale předposlední den mi bylo od usilovné práce poněkud špatně. Lékař nyní běhá po městě a vykládá, že já se nevyléčím, poněvadž prý se příliš zabývám "statistikou".
V Mariánských Lázních uchvátila GONČAROVA obzvláště postava hrdinky jeho románu - Olgy. Tehdy byla obohacena o nové rysy. GONČAROV o tom psal svému příteli: " Hádejte, čím jsem zaměstnán? Nebudete se mýlit, když řeknete, že ženou. Ano, ženou, a nic nevadí, že je mi už čtyřicet pět let. Ano, jsem silně zaměstnán Olgou Iljinskou. Sotva vypiji své tři pohárky vody a oběhnu celé Mariánské Lázně od šesti do devíti ráno, sotva narychlo vypiji čaj - už beru do ruky doutník a … rychle k ní. Sedím v jejím pokoji, jdu do parku, zacházím do vzdálenějších alejí a nemohu se dost vynadívat. Vzrušení mi někdy stoupá do hlavy, jak tomu nebývalo ani za mlada. Nevydržím sedět na místě, měřím pokoj velkými kroky, hlava hoří, mohl bych konečně něco napsat, kdyby to lékaři nezakazovali …"
Tak hledíme do duševní laboratoře tohoto velkého spisovatele a znovu si potvrzujeme, jak významnou úlohu sehrál jeho zdejší pobyt v roce 1857. Román "Oblomov" zde dostal svou definitivní tvářnost. Zde byl dokonale promyšlen a konkretizován skvělý obraz velké lásky a velkého zklamání. Není proto divu, že se GONČAROV tak rád vracel ke svým zážitkům v Mariánských Lázních a znovu a znovu mířil sem v naději, že atmosféra města bude i nadále dobře působit nejen na jeho zdraví, ale také na jeho tvůrčí činnost.
Po druhé přijel I.A.GONČAROV do Mariánských Lázní v roce 1859 s velkými nadějemi. Psal odtud: "Chtěl bych opakovat léčení a kdyby se mi to povedlo, také pracovat na novém románu." Brzy však musel práce zanechat, protože mu zdraví nedovolovalo velké duševní vypětí, a také proto, že tvůrčí nadšení tentokráte jaksi nepřicházelo. I.A.GONČAROV stále nemohl zapomenout na své tvůrčí dny z roku 1857.
Proto se příštího roku (1860) už po třetí zase objeví v Mariánských Lázních a se stejnou nadějí. "Poprvé jsem jel do ciziny," přiznává se I.A.GONČAROV v roce 1860, "sotva přemýšleje proč, vzal náhodou - z nudy - do ruky pero a napsal jsem za sedm týdnů tři svazky. To se mi zalíbilo, sebral jsem síly, úmysly, dobrou vůli a jel po druhé, ale tentokrát jsem napsal velmi málo … A konečně, sebrav poslední síly, zbytek vůle a života, jedu po třetí - a nic nedělám. Nemohu dělat." Tehdy měl s sebou také plány a náčrty nového románu o umělci Rajském, z něhož některé kapitoly byly už také vytištěny nebo odevzdány do tisku. V létě 1860 se Mariánským Lázním podařilo v Gončarovovi znovu vyvolat příliv tvůrčí energie a otevřely se před ním nové a široké perspektivy dalšího, zde nově promyšleného velkého románu, který až později dostal slavné jméno "Strž".
Týdny pobytu I.A.GONČAROVA v Mariánských Lázních však nebyly v roce 1860 tak šťastné, jako v roce 1857. Zažíval tu jak chvíle skutečného tvůrčího elánu, tak chvíle ostré deprese i zoufalství. Svým přátelům se svěřoval s oslabením svých tvůrčích schopností, s úpadkem invence a vůle vůbec, dokonce hovořil o konci svého poetického nadání atd. Avšak pracoval a pracoval, a konečně dosáhl určitých výsledků, i když nemohl uskutečnit celý svůj obtížný plán vypracování koncepce velkého románu. Především na počátku, přímo v prvních hodinách pobytu v Mariánských Lázních v červnu 1860, zažil opravdové vzepětí svých duševních sil … Psal: "Nikdy jsem se necítil tak zdravým a vůbec včerejší ráno patřilo k nejlepším v mém životě … cítil jsem zde bodrost, mládí, svěžest, byl v tak neobvyklé náladě, cítil jsem takový příliv tvůrčí síly, takové vášnivé přání se vyjádřit, jaké jsem nepocítil od roku 1857 … Rozumí se, to nezůstalo bez prospěchu pro můj budoucí román - jestli vůbec bude! Celý se objevil přede mnou na dvě hodiny jako úplně hotový a spatřil jsem tam mnoho takového, o čem jsem nikdy ani nesnil."
I.A.GONČAROV, jak psal, až nyní pochopil význam a místo druhého hrdiny románu, Věřina milence, tj. Marka Volochova. Tato postava dostala nyní životní jasnost, výraznost a srozumitelnost. Všichni ostatní hrdinové románu se objevili před Gončarovem v tomto "poetickém snu" jako na přehlídce, se všemi barvami, s tělem a krví slovanskými. Tato povznesená nálada však nebyla trvalá. Byl to jen letmý návrat tvůrčích sil.
Vinu mělo i špatné počasí. Psal: "Trübe, trübe, trübe" - i na duši je "trübe" a tak "trübe", že se chystám odtud vůbec utéci". Počasí mu kazilo náladu, i když podmínky pobytu byly tentokráte příznivější než v roce 1857. Bydlel zase v hotelu "Vergißmeinnicht", měl tu lepší byt, dva pokoje s balkónem do parku, třebaže za vysokou cenu. Byli tu všichni jeho staří známí, hoteliér, služebnictvo, obchodníci aj. a vítali ho div ne jako svého rodáka, ovšemže v očekávání jeho zlatých. A konečně: nikdo ho nevyrušoval, což hodnotil GONČAROV obzvláště vysoko. "Já potřebuji," psal později z Paříže, "úplné marienbádské osamocení, aby nikdo a nic nebylo kolem mne." I.A.GONČAROV pracoval i přes svou špatnou náladu dál a snažil se překonal různé potíže, které před ním vyvstávaly při promýšlení celkové koncepce románu. Román však stále nebyl dokončen a GONČAROV si stále stěžoval na oslabení vůle, neschopnost a deprese.
Při dalších návštěvách, a bylo jich ještě pět, už nebydlel ve "svém" hotelu "Vergißmeinnicht", ale v jiných lázeňských domech. Vždy přivážel s sebou do Mariánských Lázní svůj rukopis. Například v roce 1865, kdy bydlel v domě BRUSEL v Mariánských Lázních, značně pokročil s psaním, i když si z počátku stěžoval, že "nečmáral jen dvě-tři kapitoly". Konečně však napsal "pořádný svazek". Ale v roce 1867 z pokusů psát nevyšlo nic. Svou "Strž" dokončil GONČAROV až v Rusku. Bylo třeba ještě práce několika let, než román dostal svou definitivní podobu. Konečně v roce 1869 se dostal román do rukou čtenářů a zaujal své místo mezi klasickými díly ruské literatury. Platí, že v Mariánských Lázních byla provedena na něm velmi důležitá část práce.
V Mariánských Lázních se s I.A.GONČAROVEM setkali někteří představitelé ruského revolučního demokratického hnutí z kruhu Dobroljubova a Černyševského. V roce 1857 pobýval v Mariánských Lázních žák Alexandrovského lycea Alexandr A. SERNO-SOLOVJEVIČ, který po několika letech emigroval z Ruska do ciziny. Dostal se později do konfliktu s Gercenem, účastnil se činnosti První internacionály atd. V roce 1860 se tu setkal I.A.GONČAROV s Dobroljubovým přítelem jménem OBRUČEV. Tento host, podobně jako SERNO-SOLOVJEVIČ s odporem kritizoval jiné hosty z Ruska, a údajně i samého GONČAROVA pro jeho snahu zachovat "evropský bonton".
OBRUČEV psal v dopise Dobroljubovovi: "Nejsou to plody našich polí … GONČAROV pokládá za velmi důležité rukavice, košile a kravaty. Tito lidé mají předem určená pravidla, která nikdy neporuší, ať píší sebelepší romány. - A skutečně, těžko bychom se shodli (s Gončarovem), neboť on píše, jak říká, svůj poslední román, zatímco my se chystáme přistoupit k prvnímu (tj. k revoluci)." Píše, že I.A.GONČAROV prý "spolupracuje na přirozeném vývoji pokroku, který jde tak pomalu kupředu - a stačí mu to ke štěstí!"
Víme však, že také GONČAROV leccos kritizoval na jednání ruských lázeňských hostů. V roce 1860 hodně přemýšlel v Mariánských Lázních o svém hrdinovi z románu "Strž" - o Marku Volochovovi, který byl právě představitelem ruského nihilismu a duševně byl blízký Serno-Solovjevičovi a Obručevovi.
Na půdě Mariánských Lázní se projevovaly zásadní rozpory mezi představiteli různých směrů v ruské společnosti. I.A.GONČAROV byl representantem konzervativně liberálního pokroku, ale ve své literární tvorbě dosahoval však překvapujícího uměleckého výkonu. Ovzduší "bontonu" v Mariánských Lázních asi odpovídalo nejvíce Gončarovovým zájmům.
Gončarovova pamětní deska připomíná osm umělcových pobytů v Mariánských Lázních. Je umístěna na domě BRUSEL na Mírovém náměstí, kde byla odhalena v roce 1974.
Literatura: FLOROVSKIJ Anton Vasiljevič: "Mariánskolázeňské týdny v životě a tvorbě I.A.Gončarova" ve sborníku "Mariánské Lázně - prameny - dějiny - lidé" - K 150. výročí založení Mariánských Lázní uspořádala Alena Vrbová, Krajské nakladateství Karlovy Vary 1958
