Jan Masaryk

(Wikipedie, otevřená encyklopedie)

Předmluva

Když se v polovině 20. století vyslovilo jméno "Jan Masaryk", asi nikoliv každý věděl, že je to syn prezidenta ČSR Tomáše Garrique Masaryka. Ale každému, který ho poznal, utkvěl v mysli i v srdci jako člověk s vysokým humánním cítěním, jako nejvíce oblíbený diplomat a státník. K jeho životu i práci patřily nejen vynikající vědomosti, znalost jazyků a dokonalé ovládání diplomatické profesionality, ale také smysl pro humor a nadsázku. Narodil se v Praze 14. září 1886 a den byl krásný, jasný a hřejivý. Přesně takový, jaký on sám. Kluci se prý ještě koupali ve Vltavě vždyť teplota vzduchu ještě v 15 hodin byla 27,5 stupně Celsia.

"Jako mladý jsem byl hrozný rošťák," přiznal Jan Masaryk v létě 1947 v Olomouci. "Niveau domácnosti mého otce bylo příliš vysoké. To byl samý Schopenhauer, Nietzsche... Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, ale já jsem věděl, že se do těch sfér jaksi nehodím." Tento problém vnitřního rozporu řešil Jan po svém. Utíkal z domova. Nejdříve před dům. Pak za kamarády a jejich klukovinami do jiné čtvrti. A nakonec za oceán, do Ameriky.

Ještě předtím však zápasil na gymnáziu s některými předměty, zejména s latinou, i když byl na jazyky velkým talentem. Fakta ovšem říkají, že v pololetí posledního ročníku měl právě z tohoto předmětu nedostatečnou a před maturitní komisi směl předstoupit, až by si tuto známku opravil. Doma byl z toho pořádný poprask. Ale nakonec se otec Tomáš Masaryk dostavil na patřičný školský úřad se žádostí, aby syn dostal nový termín k maturitní zkoušce. Je o tom zápis v jednacím protokole c.k. zemské školní rady z 19. září 1906. Úřad profesoru Masarykovi vyhověl. Zemská rada ani otec však nepočítali s tvrdou hlavou studenta Jana. Prostě se k opravné zkoušce nedostavil. Otec se tehdy musel zřejmě hodně rozzlobit, protože již v lednu 1907 nastoupil mladý Jan Masaryk v Hamburku na loď a plul do USA.

"Jak se vám daří, pane Masaryku?" tázal se jeden z Janových spolucestujících, když se náhodou potkali na Manhattanu. "Bezvadně, udělal jsem se pro sebe," pohotově odvětil Masaryk. "A kde vlastně jste?" "V jedné bance na Broadwayi." "Vážně? A to jste zvládl za tak krátkou dobu? A co vlastně děláte v té bance?" divil se onen muž. "Mám na starosti celé oddělení," řekl Jan Masaryk. "To je ale terno! Ale jak to všechno zvládáte?" netrpělivě se ptal známý z lodi. "To máte tak," začal Masaryk s vážnou tváří a pokračoval: "Každé ráno, když přijdu do banky, projdu všemi kancelářemi svého oddělení a zjistím, kde co schází tu inkoust v kalamáři, tam zase pero v držátku, zdali jsou ostré tužky, no a když něco chybí, tak pro to skočím."

Americký pobyt byl pro Jana Masaryka opravdovou univerzitou života. Prošel tam několika zaměstnáními od zmíněného bankovního sluhy, přes pianistu v kině a dělníka ve slévárně až po obchodního úředníka. Když o svých šedesátinách v září 1946 vzpomínal na pobyt ve slévárně v americkém Bridgeportu, nezapomněl říci: "Měl jsem nejlepší úmysl naučit se dovednostem kovodělníka, ale bylo tam v té americké slévárně tolik národů Společnost národů v miniatuře, že jsem se snad právě tam naučil být diplomatem. Dokonce tam pracovali i Američané."

První světovou válku prožil u maďarského útvaru s dvěma zlověstnými písmenky v papírech "PV" ( =politisch verdächtig (politicky nespolehlivý). Když se jednoho dne ocitl doma na krátké dovolené, tak se přímo zhrozil matky: Rakouská policie jí nedala pokoj kvůli manželovi, který byl s dcerou Olgou v exilu, přičemž dcera Alice byla ve vězení ve Vídni. Jan se proto, v uniformě s důstojnickou hvězdičkou, vydal k policejnímu komisaři, kterému vynadal, že obtěžuje matku důstojníka, jenž v první linii nasazuje svůj život za RakouskoUhersko (jak známo lidé s označením "PV" vůbec do první linie nesměli, aby nedezertovali) a že vše ohlásí poručíku Hohenlohe-Schillingsfürstovi, který je jeho frontový kamarád u pluku. Vyděšený komisař se jen stačil zeptat, zda to není nějaký příbuzný ministra vnitra. Masaryk ve dveřích lhostejně prohodil, že je to tak. Cestou domů se pak nemohl smíchy udržet. Vždyť nevěděl, zda má Jeho Excelence vůbec nějaké děti. Nicméně jeho divadelní kousek zapůsobil. Alespoň na čas dala tajná policie mamince - paní Charlottě Masarykové pokoj.

Jan Masaryk (1924) – pátý ministr zahraničí Československa ve funkci 21. červenec 1940 – 10. březen 1948, jmenován Edvardem Benešem, jeho předchůdce František Chvalkovský, jeho nástupce Vladimír Clementis

Jan Masaryk - 1. chargé d’affaires Československa ve Washingtonu 1919-1920

Jan Masaryk - 3. československý vyslanec ve Spojeném království 1925 – 1938 jeho předchůdce JUDr. Vojtěch Mastný jeho nástupce JUDr. Max Lobkowicz

Jan Masaryk - 14. ministr národní obrany Československa ve funkci 1944 – 1945 jeho předchůdce Sergej Inger, jeho nástupce generál Ludvík Svoboda

Narozen 14. září 1886 - vila Osvěta, Královské Vinohrady, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko (dnes ulice Jana Masaryka, Praha-Vinohrady)

Úmrtí 10. března 1948 (ve věku 61 let), Praha-Hradčany, Československo

Politický subjekt nestraník

Choť Frances Crane Leatherbee

Rodiče Tomáš Garrigue Masaryk (otec) a Charlotta Garrigue-Masaryková (matka)

Další příbuzní: Alice Masaryková (sestra), Herbert Masaryk (bratr), Eleanor Masaryková (sestra), Olga Masaryková (sestra)

Jan Masaryk (Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886, Královské Vinohrady – 10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Byl mimo jiné vyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí. V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2003 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Život a dílo Rakousko-Uhersko. Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (dnešní Hellichova ulice) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel TGM a zastánce československé samostatnosti. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut. Jeho pracovní morálka byla špatná.Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915–1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.

ČSR. Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“. 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.[6] Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky a osvědčil se jako vynikající řečník.

V letech 1920–1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR. Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.

Londýn a USA. V roce 1925 se stal čs. vyslancem v Londýně. Po mnichovské dohodě na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal ministerstvo o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou; 30. prosince 1938 odplul do USA. Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se přesunul do Londýna. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády. Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Anglii a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR. 26. června 1945 v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů. V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).[12] Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.

Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem slíbil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR. 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy. Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).

Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými například v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Tvrdí to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“. Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace. Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly komunisty v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra).

Osobní život.V roce 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou, dcerou Charlese R. Cranea. Bezdětné manželství ovšem skončilo během pěti let. Masaryk se dlouho stýkal s Američankou Marcií Davenportovou a slíbil jí, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.[18]

Smrt – březen 1948. Pamětní tabule a kytice pod oknem Černínského paláce v místech, kde byl nalezen mrtvý Jan Masaryk. Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení.

V soukromí ale rezignoval a uvažoval nad odchodem do exilu. Roli hrála také jeho soukromá přísaha věrnosti prezidentu Edvardu Benešovi (tu dal otci v roce 1937).

Kazatel dr. Lumír Soukup, jeden ze tří osobních tajemníků ministra Masaryka, uvádí v článku pro skotský deník, že se cítil v sobotu 6. března 1948 dotčen, když mu ministr neodpověděl na pozdrav po návratu z přehlídky milicí a policie na Staroměstském náměstí. Domníval se, že ho projevy zneužívající Masarykovo jméno přivedly k depresi, což údajně potvrdilo bezprostřední pohlazení bronzového odlitku ruky TGM v Masarykově bytě se slovy „Je konec pokrytectví.“ Masaryk souhlasil, když ho Soukup požádal, zda jej zítra, ve výroční den 98. výročí narození T. G. Masaryka, může doprovázet do Lán.

Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí. Přitom probral některé věci s prezidentem „o samotě“ (Benešova vila byla komunisty odposlouchávána, stejně jako byl odposlech v Černínském paláci, čehož si byli oba vědomi). Po rozhovoru byl Jan podle svědků v dobré náladě, prezident však již méně (z toho lze usuzovat, že ministrovi povolil emigraci s oprávněnou obavou, že se to „dovtípí“ i tajná policie a sovětská NKVD a bude jednat). Potom se Jan Masaryk vrátil do svého bytu v Černínském paláci v Praze, aby si připravil projev. V pět hodin odpoledne přivedl dr. Jiří Špaček, 1. Masarykův tajemník, návštěvu dr. Kavana z Londýnského vyslanectví, který se zdržel něco přes 20 minut. Ministra Masaryka potěšilo jeho sdělení, že západní žurnalisté vidí v jeho účasti v bolševické vládě určitý náznak udržení demokracie v Československu. Komorník Bohumil Příhoda mu přinesl před osmou večeři, kterou snědl. Komorník přinesl dvě láhve minerálky a jednu láhev piva (ráno bylo vše vypito) a otevřel velké vysoké okno v ložnici (zůstalo do rána otevřeno a k němu přibylo otevřené osudové nízké okno v koupelně). Poté Masaryk řekl: „Tak Příhodo, zítra ráno v půl deváté! Děkuju a dobrou noc!“[21] Další očekávaná návštěva podle svědectví komorníka nepřišla a ministr pracoval na projevu v bytě sám. Podle svědectví dr. Antonína Suma si stěžoval na špatné spaní, že poslední týden vlastně ani nespal, a na doporučení lékaře dr. Oskara Klingera bylo rozhodnuto, že 10. března odjede po představení nové vlády v parlamentu na čtrnáctidenní léčebnou kúru.

Ráno 10. března 1948 byl Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon, v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. V koupelně byl nepořádek, otevřené okno nad radiátorem a rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden se nalézal přímo ve vypuštěné vaně. V ložnici zůstalo otevřené velké okno, tak, jak je kolem deváté večer otevřel komorník Příhoda. Smrt ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný – hrozil mu i trest smrti, sic i „mezi čtyřma očima“ tvrdil, že „vůbec nikdo tam nebyl“, ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky).

Obnovené vyšetřování případu v letech 1968 až 1969 skončilo nejasným prohlášením, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Ministr údajně „pokuřoval sedící v otevřeném okně“ (závěr po vpádu sovětských vojsk ve středu 21. 8. 1968 zcela pochopitelný).

Hlavní vyšetřovatel kauzy prokurátor dr. Jiří Kotlář byl odstaven i z televizního seriálu Causa Jan Masaryk, v němž se prezentovaly poté takové podivnosti, jako byl nález nedopalku cigarety, které kouříval Jan Masaryk, na římse vně budovy pod koupelnovým oknem, po dvaceti letech.

Jsou zde ještě dvě další specifikace tří teorií předchozích, obě končící vyhozením již zesnulého Jana Masaryka z okna. Dle první specifikace byl Masaryk napřed udušen polštáři ve vypuštěné vaně, dle druhé (jíž zastával i plukovník letetctva RAF Ing. Jan Horal) byl vyvezen za Prahu, tam zastřelen a tělo odvezeno zpět k inscenaci sebevraždy skokem z okna vnitřní koupelny Masarykova bytu. Dr. Borkovcem zjištěný nepořádek v koupelně byl vysvětlen nedostatkem času pachatelů před ranním úsvitem. Podobně se dala tímto vysvětlit i to, že byl Masaryk nalezen v pyžamu, oblečeném naruby.

Dle kriminalisty Jiřího Strause, který měl k dispozici původní dokumenty z vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že byl Jan Masaryk zavražděn.To je v souladu s přesvědčením velké části veřejnosti i mnohých historiků, že Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepůsobil problémy v nově se ustavující vládě. Jeho případný útěk do Londýna by dal československému exilu výrazného vůdce a všechna esa do ruky. V této souvislosti jsou známy Masarykovy výhrady k zahraniční politice, která by Československo více přiblížila otevřeně vazalskému poměru k Sovětskému svazu. Rovněž některé další indicie (in situ nalezené nedopalky „papiros“ aj. a svědectví vypovídají o tom, že za Masarykovu smrt byla zodpovědná NKVD. Nad ránem se toho dne v Černínském paláci kromě náměstka Vladimíra Clementise (dle některých svědectví viděn v autě nad ránem s Valerianem Zorinem), komorníka, dalšího personálu a stráží pohybovalo i několik osob (pracovníci telefonní ústředny), které prošly do střeženého objektu zcela nepozorovaně. Jan Papánek řekl v Radě bezpečnosti Spojených národů 22. března 1948, že „ve svých posledních dnech se Jan Masaryk nemohl ani hnout bez dvou zvláštních stráží, které mu byly po puči přiděleny“. Na protest proti jednání komunistů se ještě týž den (ve středu 10. března 1948) vzdala svého poslaneckého mandátu Dr. Milada Horáková.

Vyšetřování smrti a pohřeb. Vyšetřování v roce 1948. Masarykův skon zaskočil poúnorovou moc, která nyní potřebovala národu vysvětlit, co se stalo, ať se stalo cokoliv. Vysvětlit to rychle a hlavně přijatelně. Tomu odpovídala i „přesvědčivá“ Noskova slova o Masarykově „dobrovolném ukončení života“, pronesená v parlamentě 10. března 1948 krátce po 14. hodině – (ještě před tím, než mohl znát výsledky pitvy, která začala o hodinu později). Toto rychle prezentované „rozhodnutí o sebevraždě“ zavdalo samo o sobě příčinu k pochybnostem o regulérnosti vyšetřování.

Prvnímu vyšetřovateli kauzy Dr. Zdeňku Borkovcovi v březnu 1948 (jeho bratr dr. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949 spolu s dalšími nestraníky Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem a Květoslavem Prokešem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949) byl případ ihned odejmut a předán StB. Policejní lékař dr. Jaromír Teplý, který provedl první ohledání ostatků, zemřel zakrátko za nevyjasněných okolností (údajná sebevražda z rodinných důvodů).

12. března 1948 byla vydána zpráva ministerstva vnitra o ukončení vyšetřování na základě ohledání a pitvy (informace o chemickém vyšetření žaludku ještě nebyly k dispozici). Stručně informuje o průběhu vyšetřování a s odvoláním na výpověď MUDr. Oskara Klingera zmiňuje Masarykovy zdravotní potíže, nechutenství, nespavost a střídání euforie a deprese. Bližší motivaci sebevraždy se však zpráva ministerstva vnitra vyhýbá. Konstatuje, že „v noci z 9. na 10. března z nezjištěných příčin odešel do koupelny, otevřel okno a vyskočil na nádvoří.“ - „Nejzávažnějším pochybením“ vyšetřování „bylo vyřazení kriminalistů“ (převedení úkolu pod StB) „a ignorování výsledků jejich činnosti, zaměření vyšetřování pouze na verzi sebevraždy a zúžení šetření na pátrání po závěti či jiných písemných důkazech sebevraždy.“

Pohřeb Jana Masaryka 13. března 1948 byl celonárodní tichou manifestací. V dlouhém průvodu Loretánskou ulicí se vystřídalo přes čtvrt milionu truchlících občanů. Kytička za pravým uchem ministra uloženého v rakvi se stala podnětem ke spekulacím, že měla zakrýt střelnou ránu. Na tyto pochyby odpovídal roku 1998 tajemník dr. Antonín Sum, jeden z pěti účastníků Masarykovy pitvy (profesoři Hájek a Tesař, medik Vlček a kancléř Smutný): „Tu jsem mu tam dal já a žádná střelná rána tam nebyla.“

Vyšetřování v letech 1968–1969. Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl případ Masaryk znovu otevřen. Do 21. srpna 1968 probíhalo vyšetřování v mediálně často vzrušené atmosféře (noviny věnovaly vyšetřování pozornost, vyšetřovatelé vyslýchali mnoho svědků), profesně standardně a bez větších problémů. Usnesením Generální prokuratury z normalizačního 10. listopadu 1948 byl případ odložen. Usnesení obsahuje snůšku pravd, polopravd a vyslovených nepravd a kloní se k variantám sebevraždy a náhodného vypadnutí z okna – ignorujíc některé doložené skutečnosti (pád zády napřed, stolice na rámu okna, omítka za nehty zemřelého, přítomnost cizích osob v bytu zemřelého, různý původ nedopalků cigaret v případě sebevraždy; a bronchitidu a šířku okna 1 m, které téměř vylučují variantu vysedávání na okně a náhodného pádu). „Úřední šetření naopak kategoricky odmítá vraždu, při čemž se opírá o řadu přinejmenším sporných důkazů (závěry ohledání, pitevní protokol, vyšetření žaludku, ohledání Masarykova bytu a jeho vchodů, přístup do Černínského paláce apod.), které jsou nesprávně interpretovány a zavádějící.“

Vyšetřování v letech 1993–1996 Po celé tři roky po „sametové revoluci“ chyběla k objasnění Masarykovy smrti politická vůle, přestože šlo o jeden ze základních úkolů vyrovnání se s komunistickou minulostí. Vyšetřováním Generální prokuratura pověřila Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, konkrétně Jana Havla. Vyšetřovatel vyvozuje ve shodě s dosavadním vyšetřováním, že Jan Masaryk se z okna dostal sesunutím po břiše, s obličejem obráceným do místnosti, resp. ke zdi, ve snaze uniknout nějakému nebezpečí. Po římse ustupoval doleva do vzdálenosti 1,3 až 2 m od okraje okna, přičemž se přidržoval zdi. Z nějakého důvodu ztratil rovnováhu a zřítil se na dlažbu nádvoří. Vyšetřovatel z polohy těla na dlažbě nádvoří na místě dopadu odvodil, „že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit.“ Scénáře sebevraždy a náhodného pádu se tím jeví nepravděpodobné: lze namítnout, že za přítomnosti cizích osob v místnosti byl k takovému rozhodnutí donucen.

V dalším pátrání po pachateli se vyšetřovatel Havel věnoval zejména svědectví Zdeňka Lustyka, které vyslechl od neznámého stopaře. Podle ní měla pětice mužů provádět v kritickou noc v Masarykově bytě nezákonnou domovní prohlídku za účelem pátrání po kompromitujících materiálech. Ministr s nimi odmítl komunikovat a v zoufalství prý měl uniknout oknem koupelny na římsu (táhnoucí se po obvodě budovy), ale tam se neudržel a spadl dolů. Tato výpověď zdůrazňovala roli českých komunistů a upozaďňovala roli sovětského NKVD.

Vyšetřování v letech 2001–2003 Zatím poslední, čtvrtá etapa vyšetřování probíhala v letech 2001–2003. Na základě písemného podnětu Masarykova demokratického hnutí z 9. února 2001, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, a jeho následného postoupení cestou Městského státního zastupitelství v Praze Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Služby kriminální policie a vyšetřování), bylo 30. května 2001 řízení opět zahájeno. Vyšetřováním byl pověřen major Ilja Pravda. K podání posudku byl jako znalec z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika přibrán prof. PhDr. Jiří Straus. Ve svém posudku se snažil na základě přesné metodiky a výpočtů zodpovědět otázky týkající se možností spontánního pádu z okna, nebo aktivního skoku při sebevražedném úmyslu, či účasti dalších osob na pádu poškozeného. Znalec odvodil, že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – ve směru čelem k oknu nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit působením vnější síly. Vyhodnocením takto získaných poznatků znalec vyloučil spontánní pád Jana Masaryka z okna, jakož i možnost aktivního skoku při sebevražedném úmyslu. Biomechanickým zkoumáním zjistil, že k pádu Jana Masaryka z okna západní koupelny Masarykova bytu na nádvoří Černínského paláce došlo působením vnější síly, přičemž se na něm podílela minimálně jedna osoba, mohlo ale také jít o více osob. --- K podání obdobného znaleckého posudku byli přibráni i další znalci z oboru forenzní biomechaniky. Jejich úkolem bylo posoudit a zodpovědět stejné otázky, ke kterým se již vyjadřoval prof. Straus. V souladu s prof. Strausem zcela vyloučili Masarykův spontánní pád z okna. K otázce aktivního skoku uvedli: „z biomechanického a technického pohledu nelze vyloučit možnost, že ‚spontánní pád‘ vzad, z okraje římsy, mohl být podpořen skokem vzad a odrazem rukou od zdi. Potom vzdálenost předpokládaného místa dopadu z výšky 13,5 metru je dosažitelná, tedy technicky přijatelná.“

Znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Alexander Pilin znovu posuzoval znaky násilí na základě pitevního protokolu z r. 1948. Uvedl, že oděrky na přední straně břicha v okolí pupku mohly vzniknout jak aktivním, tak i pasivním pohybem přední části těla o okraj okna. Dále konstatoval, že skok z výšky pozadu je u sebevrahů nezvyklý. Náhodný pád z výšky pozadu se sice může vyskytnout, ale je příznačný spíše pro pracovní úrazy nebo pro případ nešťastné náhody. Vysunutí 90 kg muže z okna bez znaků násilí na kůži oběti (v protokolu 1948 takové nebyly uvedeny) by bylo možné pouze za stavu sníženého vědomí, způsobeného například dušením nebo chemickými látkami. - Vyšetřování bylo uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

K sebevraždě: Pro hypotézu umožňuje psychický stav zemřelého, u kterého se střídaly nálady radosti a smutku. Absence dopisu na rozloučenou činí však sebevraždu nepravděpodobnou. Jan Masaryk večer před smrtí přislíbil personálu setkání na druhý den a připravoval si projev – sebevraždu tedy neplánoval. Oblečení pyžama je pro sebevraždu nezvyklé (nadto oblečené naruby). Únik stolice před skokem značí strach. Strach z pádu u sebevrahů je výjimečný, neboť jsou s pádem vyrovnaní, je to jejich cíl. Skok čelem oknu, zády napřed, je pro sebevraždu velmi netypický (sebevrah skáče čelem napřed, obrácen pohledem ke svému cíli – hloubce pádu).

Je sporné, zda by při skoku vzad z římsy mohl Jan Masaryk dopadnout 2,9 m od stěny.

Přítomnost cizích osob v ložnici Jana Masaryka (se kterou pracuje vyšetřování v letech 1993–1996, doložené např. svědectvím o analýze cigaretových nedopalků) činí dobrovolnost a spontánnost skoku z římsy nepravděpodobnou.

K nešťastné náhodě: Proč by ministr lezl v noci po římse 1–2 m vedle okna? Spontánní rozhodnutí je velmi nepravděpodobné. Do horizontální vzdálenosti 2,9 m od římsy, z které padal, se nemohl dostat uklouznutím na římse, protože u něj chybí síla směřující od stěny a ministr by dopadl blíže stěně (< 1 m). To tuto hypotézu vylučuje.

K vraždě: K variantě vraždy nepřímo směřují: nepořádek v ložnici i v koupelně (rozhozené prostěradlo, rozházené holicí čepele), polštáře na podlaze koupelny, existence přístupových cest do bytu (které byly ve vyšetřování za komunismu zamlčeny). Někteří svědci uvádějí, že slyšeli příjezd a odjezd vozidel. Přítomnost cizích osob, doložená svědectvím o analýze cigaretových nedopalků (pocházely od tří lidí, jedny cigarety byly vyrobeny v SSSR).

Stolice na parapetu okna svědčí pro strach, zcela fyziologický u obětí násilí a vraždy. Poloha dopadu čelem k oknu nasvědčuje, že se oběť snažila přidržet stěny (za nehty měl podle svědků omítku), a že nebylo jejím úmyslem spadnout. Místo dopadu 2,9 m horizontálně od stěny nasvědčuje pro velikou sílu směrem od stěny, která pravděpodobně vznikla cizí osobou. - Zkreslené a zaujaté vyšetřování 1948, a od srpna 1968, které variantu vraždy přehlíželo, je samo podezřelé. ---- Množství podezřelých úmrtí lidí, kteří o smrti Jana Masaryka něco věděli (svědci i podezřelí), lze vysvětlit hlazením stop organizovanou násilnou skupinou, nebo nečistým svědomím těchto zemřelých. Obě možnosti poukazují na jiné vysvětlení smrti Jana Masaryka, než byla ta oficiálně prezentovaná (sebevražda 1948, nešťastná náhoda 1969), a nepřímo nasvědčují pro variantu třetí – vraždu.

Literatura (Úsměvy Jana Masaryka. Praha, Melantrich, 1969).

Jan Masaryk – úvahy o jeho smrti. Příprava vydání Kremličková Ladislava. Praha : ÚDV. (Svědectví) 1. vydání, neprodejné. Dostupné online. ISBN 80-86621-10-3.

Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 442–443.

BASS, Ludvík. Akta Masaryk. Praha : Milan Hanuš-GEMINI 99, 2002. 220 s. ISBN 80-902757-3-7.

DAVENPORTOVÁ, Marcia. Jan Masaryk – Poslední portrét. Praha : Panorama, 1991. Překlad části anglického originálu Too Strong for Fantasy, New York, 1967. ISBN ISBN 80-7038-251-1.

FISCHL, Viktor. Hovory s Janem Masarykem. Praha : Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0222-5.

HAVEL, Jan. Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty. Vizovice : Lípa, 1998. ISBN 80-86093-12-3.

KETTNER, Petr; JEDLIČKA, I. M.. Proč zemřel Jan Masaryk?. Praha : Horizont, 1990. ISBN 80-7012-035-5.

KOSATÍK, Pavel; KOLÁŘ, Michal. Jan Masaryk – Pravdivý příběh. Praha : Mladá fronta, 1998. Kniha se soustřeďuje na život Jana Masaryka, ne na okolnosti jeho smrti.. ISBN 80-204-0736-7.

LOCKHART, Robert H. B.. Jan Masaryk – Osobní vzpomínky. Překlad Petr Honzík. Krnov : Vladimír Kořínek, 2003. ISBN 80-903184-2-8.

STERLINGOVÁ, Claire. Případ Masaryk. Praha : Agentura LepreZ, 1991. 318 s. 1. české vydání CCC Books, Mnichov 1972. Překlad anglického originálu The Masaryk Case, Harper & Row, 1969. ISBN 80-900821-0-6.

SUM, Antonín. Otec a syn – Tomáš Garrigue a Jan Masarykové ve vzpomínkách přátel a pamětníků. Praha : Pragma, 2000. ISBN 80-7205-812-6.

TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 345–346.

VANĚK, Vladimír. Jan Masaryk. Praha : Torst, 1994. ISBN 80-85639-30-0.