Nové Mohelno

Kde leželo Nové Mohelno ?

Vesnice s německým názvem NEUMUGL (které je však slovanského původu) ležela 16 kilometrů západně Mariánských Lázní ve vysoké poloze cca 740 m n.m. Byla na úpatí Dyleně (940 m n.m.) těsně na hranici Čech a Horní Falce v hlubokých lesích. Nejbližší obcí na české straně je dnes vesnice VYSOKÁ (Maiersgrün, do roku 1947), ležící 7 km severovýchodně. Silnice sem vede z Vysoké hraničním pásmem, kde byl desítky let zákaz vstupu.

Vůbec nejbližší obcí však bývala zaniklá ves LOHHÄUSER (Slatina), rovněž hraniční ves, vzdálená necelé 4 km východně. A blízko za hranicí leží bavorský MÄHRING, 4 km jihovýchodně. A pro úplnost - STARÉ MOHELNO (Altmugl) za hranicí na bavorské straně leželo severním směrem pouhých 1,5 km. Lesní cesta do názvově sesterského Mohelno vedla kolem Mohelenského mlýna (Mugl Mühle) na bavorské straně.

Obecní kaple sv.Šebastiána v Novém Mohelno už nestojí, místo zarostlo, ale zůstala zde řad stop po ní včetně zbytků báně malé věže.

Zcela vpravo stojí zaniklá obecná škola (čp.26) a u kaple pro školní potřeby tělocviku je prosté tělocvičné nářadí - žebřík a tyče.

Orograficky - vrchy kolem Mohelna

Nové Mohelno leželo kol 750 m n.m. v lesnaté krajině pohoří Českého Lesa, jehož dominantou je v těchto místech DYLEŇ (Tillenberg – 940 m n.m.), ležící 3,5 km severně vesnice. Vůbec nejvyšší vrch Českého Lesa, vzdálený ČERCHOV (1042 m n.m.), můžeme spatřit z Podhorního vrchu (846 m n.m.) . Jinou dominantou Českého Lesa ve směru na Tachov je PŘIMDA (848 m n.m.).

Mezi Dyleni a Novým Mohelnem jsou dva vrchy. Nazývají se ČUPŘINA (Schopf - 865 m n.m.) a BLUDNÝ VRCH (Irrstein - 857 m n.m.) nově též V bludišti. Na hranici - 2,5 km jihovýchodovýchodně leží nevýrazný vršek LŽIČÁK (Löffelberg - 731 m.n.m.), nově též Hraniční vrch. Tímto směrem leží hluboko v lese v Bavorsku historický poutní kostelík sv. Mikuláše (St.Nikolaus Kirche)..

2 km jižně na bavorské straně je nízký vršek PLEŠIVEC (Plessbühl - 723 m n.m.) a konečně asi 1600 metrů jihozápadně od Mohelna je bavorská kaple Altherrgott.

Počátky vesnice Mohelno

Název obce Mohelno (Mugl) prozrazuje slovanský původ obou obcí – Staré o i Nového Mohelno. Název pochází od českého "mohyla", staročesky “mogyla“ = hrob, násep zeminy nad hrobem. Zajímavé je že německý "Mugl" jde hluboko do minulosti, do doby, kdy se používalo ještě staročeské Mogyla. Jde tedy o velmi starý název v lese z dob ještě před jazykovým přesmykem "g" na "h" (obdobně granica čhranice). Také německá okresní vlastivěda z roku 1896 (okres Planá kam místo dříve patřilo) byla solidní a, vysvětlovala název obce Mugl od slovanského "mohyla". Citujme: "Mugel = Grabhügel; Altmugl in Bayern also ist eine slawische Ansierdlung."

Staré Mohelno na bavorské straně je připomínáno již v letech 1312 a 1359 jako Mugel. Nové Mohelno bylo sídlo, založené poblíž až mnohem později. Bylo nazváno "Nové" a pro rozlišení původní dostalo název "Staré".

Nové Mohelno bylo mladší i mnohem menší. Poprvé se připomíná Nové Mohelno v letech 1654-55 v berní rule, kraj Plzeňský. Pod názvem "Neue Mugel" se připomínají v obci čtyři uhlíři v rubrice "zahradníci" (tj. chudí chalupníci bez rolí). Měli k obživě jen nejnutnější malé políčko, což podléhalo v berní rule zdanění:

1. Kašpar BRIC (3 strychy, tj. 0,9 ha polí, dvě krávy, dvě jalovice),
2. Michael KRÖTER (2 strychy, tj. 0,6 ha polí, dvě krávy a dvě jalovice),
3. Wolf KRÖTER (2 strychy, tj. 0,6 ha polí, dvě krávy)
4. Nickel WAMMESS (1 strych, tj. 0,3 ha pole, jedna kráva a jedna jalovice).

Byly to čtyři skromné chaloupky, u nichž bylo celkem 2,4 ha rolí.. Na zimu osívali uhlíři 60 arů rolí, na léto 90 arů rolí. Poznámka v berní rule uvádí: "Tyto čtyři chaloupky stojí vprastřed lesů a nemají živnost žádný, jen uhlí pálením."

Problémy přifaření obce Nové Mohelno

Státní hranice byla v těchto místech až do 19. století velmi komplikovaná. Církevně sice patřila obec k arcidiecézi Pražské, a to až do roku 1787. Nejbližší farností byl v té době Kynžvart, vzdálený však odtud přes tři hodiny pěší chůze (vzdušnou čarou 12 km severovýchodovýchodně)! A tak bylo obvyklé, že křest narozeného dítěte, ale často i uzavření sňatku se konalo v Neualbenreuthu, nanejvýše v bližším Maiersgrünu (dnes Vysoká). Co se týká pohřbů, ty se konaly výlučně v Neualbenreuthu.

V roce 1787 bylo Nové Mohelno přifařeno k nové duchovní správě v bavorském OTÍNĚ (Ottengrünu), který ležel 4,5 km severozápadně od Mohelna a tehdy ještě patřil k Čechám (pozor - nejde o Otín u Plané!). Až v roce 1845 došlo k přesnému vymezení česko-bavorské hranice v krajině Frais. Otín byl přiřazen pod Horní Falc.

Tak zůstaly církevní poměry asi století beze změny. Nové Mohelno kupodivu nadále patřilo do farnosti bavorského Otína (Ottengrün) a tamní farář, který zajišťoval pro mohelenské děti náboženskou výuku, vedl novomohelnskou matriku a vykonával církevní obřady dostával za to od rakouských úřadů ročně 168 zlatých.

Obživa obyvatel

Obyvatelé se živili v lesích dřevorubectvím a zpracováváním dřeva. Malé pozemky, které měli pronajaté k obživě, patřili buď knížeti Metternichovi nebo sedlákům ze Starého Mohelna. Jen šest chalupníků vlastnilo pozemky, za které platilo pozemkovou daň, ostatní byli nádeníci a pracovali v panských lesích. Metternichův Novomohelenský revír (Neumugler Revier) měl 748 ha lesů. Větší bažiny se tu nacházely v části Medvědí mýtina (Bärnhau).

Někteří muži pracovali jako lesní dělníci u bavorských fořtů v lesích a několik dalších Mohelenských se živilo přepravou dřeva do Chebu.

Růst obce

Tereziánský katastr (1747) evidoval na kynžvartském panství Franz George Metternicha obec Neumugl s deseti hospodáři a s deseti staveními. Šlo o nuzné “zahradníky“. Šest jich mělo orné pole 1 – 2 strychy, další čtyři méně než 1 strych (0,2877 ha). Celkem bylo v obci 13,2 strychů polí a louky daly dohromady pouhých 5 vozů sena. Obec patřila pod farnost Kynžvart (do 1787) a k tomu se uváděla poznámka: “V Novém Mohelnu, které je vzdáleno od Kynžvartu dvě hodiny, může v případě nouze posloužit farář z Mýtiny (Alt-Albenreuth).“ Starý Albenreuth ležel v Čechách 7 km severně vzdušnou čarou.

V roce 1788 SCHALLER uváděl ve vsi 16 chalup. Pro porovnání - v té době měl sousední Maiersgrün 28 stavení a Tři Sekery celkem 68 stavení. Nové Mohelno v 18. století už nebylo tak malé.

V roce 1847 SOMMER uváděl, že Nové Mohelno má 24 stavení, 146 obyvatel, jednu vrchnostenskou myslivnu, a farností patří stále k Otínu (Ottengrün), který byl právě v roce 1846 odloučen od Rakouska a připojen k Bavorsku. Připomíná se, že jde o nejjižnější (a dodejme i nejzápadnější) vesnici kynžvartského panství.

V té době měl však sousední Maiersgrün již 94 domů a 659 obyvatel, s lokálním kostelem sv.Jana Křtitele. Lokální kostel byl znovuobnoven v roce 1806 za peníze náboženského fondu. Předtím tu stával starší kostel z roku 1682, který byl filiálkou kynžvartského kostela. K lokálnímu kostelu v Maiersgrünu (dnes Vysoká) patřil tehdy i rychle rostoucí Grafengrün (dnes Háje) se 409 obyvateli.

ORTH Jan-SLÁDEK František: "TOPOGRAFICKO - STATISTICKÝ SLOVNÍK ČECH( 1870) uváděl ves “NOVÝ MUGL (NEUMUGL), zde 24 domů, 148 obyvatel německých, katastrální obec Nový Mugl, okres, politická obec a bývalá doména Kinžvart, farnost Ottengrün (Bavory) - na území farnosti Tři Sekery; 1 myslivna.“

KOTYŠKA (1895) v soupise obcí Čech uváděl ves NEUMUGL (česky jako NOVÝ MUGL), jako katastrální místní obec, 24 domů a 107 německých obyvatel, hejtmanství Planá, zastupitelství, soudní okres a bývalé panství Kynžvart, místní obec Maiersgrün (dnes Vysoká), farnost Ottengrün v Bavorsku, pošta Dolní Žandov.

Až do zrušení vrchnostenských poměrů 1848 patřilo Nové Mohelno pod panství Kynžvart a Metternichové zde měli rozsáhlé lesy. Lesnosti jim zůstaly i po roce 1848. Naproti tomu sousední ves Lohhäuser patřila do roku 1848 pod tachovské panství Windischgrätzů.

Statistika obyvatelstva Čech Orts-Repertorium 1900 uváděla stavy po sčítání lidu v roce 1900. Zde je zapsána katastrální obec NOVÝ MUGL (Neumugl) s 25 domy a 99 obyvateli jako součást místní obce Maiersgrün (dnes Vysoká), fara Ottengrün (Bavorsko), pošta Dolní Žandov.

ŠVÁB (1921) po dvaceti letech uváděl 23 stavení, 109 obyvatel, ale jen osm mělo vlastnilo pozemky, ostatní si pozemky pronajímali. Teprve pozemkovou reformou z roku 1919 v novém Československu byly přiděleny nájemcům pronajímané pozemky do vlastnictví. Po připojení Sudet k Německu (1938) byla obec řazena nadále pod Maiersgrün a od té doby chybí údaje o počtu obyvatel.

Škola v Novém Mohelnu

Když bylo Nové Mohelno v roce 1787 přifařeno pod Otín (Ottengrün), bylo rozhodnuto, že budou i děti chodit do otínské farní školy. To se z jistých důvodů nepodařilo a proto bylo jednáno s obcí Staré Mohelno, že založí společnou školu, která se bude stěhovat. Toto se realizovalo.Avšak roku 1853 skončila tato forma školní výuky nedobrovolně. Rozhodnutím království bavorského bylo zakázáno dětem chodit do bavorské školy a opačně.

A tak se začalo učit v obci. Do roku 1870 neměla škola v Novém Mohelně vlastní stavení a musela se střídat podle stavení. V roce 1870 byl pronajat v domě čp.2 trvalejší prostor pro školní vyučování. V roce 1896 byla postavena vlastní škola. Dříve byl učitelem Anton Seitz, prvním učitelem v nové škole byl Franz Pötzl (1896-1935), po něm Hans Hufnagl (1935-1940).

Kaple sv.Šebastiána v Novém Mohelnu

Kdysi měla ves starou dřevěnou kapli. Ta byla v roce 1890 stržena a postavena nová, větší, na půdorysu 7 x 4,5 metru. Vedle kaple byla v roce 1896 postavena škola.

Na střeše byla zvonice s malou cibulovitou věžičkou. Kaple byla zasvěcena svatému Šebastiánu. Hlavní ozdobou kaple byla pieta, kterou vytvořil Anton Waller, rodák z Nového Mohelna, který žil později v Düsseldorfu.

Jiným slavným rodákem byl Anton Schneider, který se stal c.k. major rakouské armády a žil ve Vídni.

Soupis stavení v obci

Padlí muži ve válkách
 

Za první světové války narukovalo do Plané na Svatou Annu 26. července 1914 sedm mužů, z toho tři ve válce padli. Johann Rustler zemřel 22.6.1915, pohřben na Olšanech v Praze; Johann Fahrner zemřel 19.9.1917 na malárii ve Vincovci (Srbsko); Josef Reichl, byl těžce raněn do hlavy a propuštěn 1917 do civilu; dělal krátce pastýře v Redenbachu, a 3.1.1920 zemřel na tbc v nemocnici v Tirschenreuthu.

Za druhé světové války narukovalo z Nového Mohelno 19 mužů. Z nich padlo osm mužů: Karl Gareis, Wilhelm Gareis, Walter Fahrner, Rudolf Hufnagel, Josef Hufnagel, .Franz Fritsch, Ferdinand Schnurrer, Josef Pfreimer, a nezvěstným zůstal Richard Fahrner.

Starostové

Ze známých starostů obce Nové Mohelno byli Andreas WALLER (asi v polovině 19.století); Franz FAHRNER (do roku 1890); Lorenz FISCHER (1890-1899); Josef FAHRNER (1899-1905); Georg BRUCKER (1905-1919); Johann FAHRNER (1919-1923); Ferdinand FRITSCH z čp. 16 (1923-1945).

Konec Mohelna po druhé světové válce

Radikální přelom nastal po druhé světové válce. Byl učiněn pokus pokračovat v teritoriálním přiřazení Nového Mohelna k obci Maiersgrün (od 1947 Vysoká). Přestože byla vzdálena sedm kilometrů, byla – tak jako za války – považována nadále za osadu Maiersgrünu (Vysoké).

V roce 1946 dochází k odsunu německého obyvatelstva. V roce 1947 se postupně Nové Mohelno vylidňuje. Dochází k rozebírání stavení, odvozu stavebního materiálu a zemědělského nářadí. Část obce vyhořela.

Ze vzpomínek pamětníků

V letech 1945-1948 pracoval pan Buchtele u firmy TREML, která měla sídlo na Husově třídě v Mariánských Lázních a zabývala se zpracováním a prodejem palivového dříví. Pro dříví se jezdilo také do Nového Mohelno a Lohhäuseru. Byly to obce již liduprázdné, ale většina domů ještě stála. Pan Buchtele jezdil s nákladním vozidlem po Američanech G.M.C. (říkalo se mu “Džimsa“).

Dočasný uprchlík

V té době se likvidovalo několik stavení v Novém Mohelnu. Obydlí i hospodářské objekty byly narychlo opuštěny a zůstala tu většina různého zařízení. Skupinka pracovníků zastavila u čp. 2, posvačili a pak zvědavě nakukovali dovnitř. V hospodářské části stál ještě secí stroj s dvěma velkými koly po stranách a malým kolem vpředu. Stroje byly vytaženy ze stodoly a jeden ze závozníků vylezl na stroj, aby se svezl. Spolupracovníci mu ochotně pomohli a vytlačili stroj před dům, kde nasedl a nechal se roztlačit ze svahu. Stroj nabral rychlost, přehoupl se přes cestu a přes mělký příkop a začal nabírat rychlost. Po chvilce jízdy po svahu se stal neovladatelný a přejel německou hranici. Na druhé straně se závozník dostal na silnici a začal stroj řídit. Zatočil doprava a zmizel kdesi za lesem. To již všichni věděli, že se jedná o malér. Zakrátko se objevili na cestě od lesa od hranice dva němečtí "grenčáci" a oznámili a mermomoci nutili vzít si z bavorské stryn secí stroj zpátky. Prý je to náš stroj, ale chlapa že si tam ponechají. Mysleli totiž, že chtěl použít stroje k emigraci. Ale uprchlý kolega se zkratkou přes les vrátil zpátky a všechno skončilo velkou legrací, jak na české tak na německé straně. Prý ať si tam secí stroj nechají a jeho pustí zpátky do Čech." ." /Podle vzpomínky otce Zdeňka Buchteleho./

Pozn. V té době (1947) byla hospodářská situace v Německu zoufalá a útěky z Čech byly ještě velmi řídké. Naopak často němečtí domorodci přecházeli tajně hranici do Čech, aby se tu pokusili pracovat za jídlo. (Dle vzpomínek pamětníků.)

Vosí hnízdo

"Ve vsi koupila firma TREML nějaká stavení v Novém Mohelnu za účelem rozebírání jejich dřevěných částí, které se zpracovávaly a pak prodávaly jako palivové dříví. Pan Buchtele se dvěma závozníky jezdil sem a rozebíralo se vše, k čemu dostali příkaz. Došlo také na dům čp.12, ke kterému přiléhaly dvě budovy. Bourání začalo stodolou rozebralo se naložilo několik dřevěných konstrukcí a první fůra byla odvezena do Mariánských Lázní. Ve stodole byly plevy, zbytky slámy a pavučiny. Nahoře ve štítě viselo obrovské vosí, možná sršní hnízdo. Obrovské vosy byly nebezpečné, slunce pálilo, a bylo nutno sundávání latí a krovu dokončit. Závozník to vyřešil po svém. Aniž by někomu něco řekl, odlil benzin z rezervního kanystru, hnízdo polil a zase slezl a škrtnul sirkou. V okamžiku hnízdo shořelo ale s ním i dřevěná konstrukce. Takže nebylo co rozebírat, protože oheň přeskočil ze stodoly na stavení a bylo nutno zachránit nejen sebe, ale auto které stálo ve dvoře. Objevila se i hraniční policie. Z německé strany přihlíželo požáru tiše asi 25 Němců, kteří se rozešli, až když požár dohořel." /Podle vzpomínky pana Buchteleho staršího./

Příhoda se údajně odehrála nikoliv u čp. 12, ale u čp. 3, kterému se říkalo Hahnsplan.

Kšefty

Z Nového Mohelno se neodváželo jenom dřevo ze vsi ale prováděla se i klasická těžba v okolních lesích. Kmeny strom byly ukládány kolem příjezdových cest, které se všechny – bez výjimky- svažovaly k německé straně. Kmeny byly položeny silnější částí dolů, tedy směrem k Německu. To mělo svoje opodstatnění. Pokud by kmeny byly položeny obráceně, muselo by se auto s dvoukolovým vlekem postavit předkem do kopce. Po naložení by se prostě nerozjelo. Nakládalo se tedy tak, že auto stálo předkem k hranici tedy z kopce dolů, ale na české straně se nedalo otočit a muselo se zajet až na německou stranu, kousek za hranici a na široké křižovatce se otočit. Tento manévr vždy probíhal za asistence „grenčáků“ a byl dlouho tiše tolerován. Při cestě zpět se už rozjetá souprava dostala do kopce snáze. Bylo brzy po válce a Německo se topilo v hospodářské krizi. To nahrávalo různým s¨šmelinám. Německá hraniční policie při otáčení soupravy s dlouhým dřevem žadonila o cigarety a nabízeli za ně nylonové punčochy a jiné vědci u nás vzácné. Protože celá posádka Džínsy byli nekuřáci, sehnat cigarety nebyl pro ně problém a za “vykšeftované“ věci dostali doma pochvalu.

Tak se také stalo že když pan Buchtele skládal dohromady z několika vraků auto Opel chyběla součástka – “talíř a hruška“ zadní nápravy. Když se opět pracovalo na hranici, zeptali se německého policisty na součástku a za čtyři dny za cigarety byl proveden výměnný obchod. /Podle vzpomínky pana Buchteleho staršího./

Dvě zřícená německá letadla v říjnu 1959

Ve čtvrtek 22.října 1959 v 9:00 hodin ráno vzlétly na cvičný let ze své mateřské základny v Memmingenu dva americké letouny F-84 Thunderstreak (Bouřlivý blesk), které patřily do stavu 1. letky 34. stíhací bombardovací eskadry německé Luftwaffe. Jednalo se o standardní typ taktického letectva Severoatlantické aliance (NATO) z druhé poloviny padesátých let. Meteorologické podmínky nebyly toho dne příznivé. Mlha, husté mraky a mrholení … Pilotům navíc ve vzduchu zkolabovaly navigační přístroje a ztratili spojení se základnou. Asi za hodinu letouny přeletěly státní hranici a dostaly se nad území komunistického Československa. V roce 1959 se jednalo už o několikáté narušení vzdušného prostoru ČSR a protiletecká obrana byla opět v pohotovosti. Thunderstreaky mezitím zabloudily do prostoru Dyleně. Německý letoun F-84-F zavadil v mlze o vrcholky stromů kopce Lžíčák a urazil obě přídavné palivové nádrže. Pilot letadla, nižší důstojník (Unteroffizier) R.G.HOFFMANN se okamžitě katapultoval. Také pilot druhého letadla se katapultoval. Bylo 10.33 hodin. Letadlo se zřítilo asi 1500 metrů východně od Nového Mohelna do lesa poblíž místa "Plánský můstek".
 

Ani jeden z pilotů nebyl zraněn. Bezprostředně po havárii byli oba v bažinatém a hustém lesním terénu zadrženi příslušníky československé pohraniční stráže. Kompetentní složky ministerstva vnitra oba zadržené letce vyslechly a na základě provedených šetření uzavřely, že narušení vzdušného prostoru ČSR nebylo úmyslné. "Vzniklo jako důsledek ztráty orientace ve složitých meteorologických podmínkách," shodli se tehdy vyšetřovatelé. Zajatí piloti byli vydáni do západního Německa. Německá strana však musela zaplatit škody.

Případ publikoval po 40 letech týdeník CHEBSKO 11.srpna 1999 pod názvem "V říjnu 1959 se u Dyleně zřítily dva letouny F-84 F Thunderstreak" s tímto úvodním odstavcem:

"Studená válka! Mezinárodně napjaté období ve druhé polovině 20.století, ve kterém proti sobě stály dva silné světové bloky - východní a západní. Ten první zbrojil pod vedením Moskvy, ten druhý pod taktovkou Washingtonu. Do východního bloku patřila na základě poválečného uspořádání Evropy tehdejší ČSR, do západního bloku její soused - Německá spolková republika (NSR). Především z naší strany pečlivě střežená hranice mezi oběma státy byla jedním z nástrojů vojensko-politické stability na starém kontinentu. Byla součástí křehkého míru, který zde po skončení druhé světové války panoval. A právě tato hranice sehrála důležitou roli v jednom malém zapomenutém příběhu, který se v nejtužším období studené války odehrál na Chebsku …“.

Památky v obci

V roce 2002 provedla skupina památkářů, řízená Zdeňkem Buchtelem, průzkum památek v nyní již přístupné, ale zaniklé obci. Byly zjištěny pouze dvě památky obě rovněž zaniklé.

Nejvýznamnější památkou bývala kaple sv.Šebastiána. Po více než padesáti letech z ní bylo nalezeno oplechování, několik kovových svorníků včetně držáku zvonu; nedaleko odtud několik dřevěných lamel z cibulovité věžičky. Tak mohl být zhotoven model zvoničky v měřítku 1:1.

Druhou památkou byl pomník u domu čp. 1 – Wallerův kříž. Byl nalezen roztříštěný na řadu částí, které byly uloženy v minimuzeu na Manském dvoře u Dolního Žandova. V roce 2004 došlo z iniciativy z německé strany k obnovení Wallerova kříže. 30. října 2004 byl přivezen z bavorské strany traktorem nový pomník a postaven na původní místo. U něho vztyčena informační cedule se jmény posledních obyvatel obce. V roce 2005 byl pomník osazen železným křížem. Akce byla provedena na základě povolení z české strany.

Stavby na Dyleni v minulosti

Na západním svahu Dyleně byla v roce 1926 postavena turistická chata, kde bylo i občerstvení. Postavil ji Německý alpský spolek pro Chebsko. Ležela 812 m n.m. na samé hranici s Německem. Stala se výletním cílem turistů z celého okolí. Byla zbourána v roce 1947. Zbyl tu zděný kamenný suterén, na kterém patrová dřevěná budova stála. Vedle chaty byl oválný bazén s vodní kaskádou a malým vodotryskem. voda sem byla přivedena ze stráně nad chatou, kde byl silný vývěr pitné vody. Vývěr byl v sedmdesátých letech sveden do nově postaveného vodojemu a zásoboval útvar 1. pohraniční roty. Vodojem je zhruba uprostřed mezi zaniklou chatou a chátrající budovou kasáren.

V roce 1934 byla postavena na vrcholku Dyleně trigonometrická věž a to v místech nad trigonometrickým bodem, kde byl nápis "Caesares regia operatio astronomika pro mensuratione geometrika mediae Europae 1865" (Císařská a královská astronomická trigonometrická operace pro geometrické měření středu Evropy 1865.)

Trigonometrická věž sloužila zároveň jako jednoduchá rozhledna a byla stržena počátkem sedmdesátých let 20.století při výstavbě vojenského objektu, sloužícího ve své době k radarové kontrole a k monitorování vzdušného prostoru. V této době byl také postaven na západním svahu Dyleně objekt kasáren 1. pohraniční roty VÚ 7495 "Dyleň". Činnost této roty začala v roce 1973 a v této době zde bylo 15 vojáků z povolání. Po roce 1990 zanikla.

Pohraničníci v Novém Mohelně

Při pravé straně cesty sem od Vysoké bývaly baráky pohraniční roty MOHELNO. Dva baráky o půdorysu zhruba 5 x 10 metrů sloužily jako ubytovny. Jeden sloužil k ubytování vojáků základní vojenské služby, druhý důstojníkům. Třetí menší barák sloužil jako výdejna jídla a pro hospodářské zázemí. Na lokalitě jednoho baráku je zchátralá chata. Severně od roty Pohraniční stráže podél cesty k Dyleni je několik betonových rour. Zde bývala cvičná střelnice, kde střelec ležel v betonové rouře, která nedovolila zamířit zbraň jinak než před sebe. Dále je tu položena cesty z panelů k vjezdu do roty Pohraniční stráže. Severně od roty, u okraji lesa, nad střelnicí zbylo několik okopů a bunkr se střílnou mířící na velikou loku. Z louky vystupuje výrazná skalka, na které jde řada lidových záznamů - za kolik do civilu, odkud, a vytesán hákový kříž.

Pověsti z okolí

Starý Hergot

V blízkosti Nového Mohelna na západní straně Dyleně je místo, nazývané "Starý Hergot" (Starý Pámbůh). Podle pověsti kdysi ve zdejším hlubokém lese zbloudil jeden rytíř. Přicházela noc a on znaven klesl do mechu a usnul. Ve snu spatřil hořet hrad a slyšel volat ženy a děti o pomoc. Vyskočil leknutím, ale probudil se v temném lese, klopýtal a bloudil. Pln strachu a hrůzy klekl na kolena se slovy: "Ty, starý Pane Bože, přece ještě žiješ. Pohleď na mé trápení! Vyveď mě odtud!" Náhle se cosi ozvalo v jeho blízkosti a když se otočil, spatřil obrovského jelena s plápolající loučí mezi parohy. Jelen se dal do pohybu a rytíř ho následoval. Na okraji lesa jelen zmizel. Po návratu domů nalezl rytíř všechny své milované živé a zdravé. Na místě, kde se mu zjevil jelen, zanechal svůj roh a tak se sem hned vydal se svým panošem hledat zapomenutý roh. Když ho šťastně nalezl, slíbil, že tu dá postavit kapli s velkým krucifixem. Říkalo se jí kaple "U starého Pánaboha" (Zum Alten Herrgott) a místu se tak říká dosud.

Sláva města Dyleň

Před dávnými, dávnými časy stávalo na Dyleni veliké bohaté město. Jeho ulice se prý táhly až k Maiersgrünu (Vysoká) a zdejší vesničané nazývali místa až hodinu vzdálená od Dyleně jako Řeznické pulty ("Fleischbänke"), patřící ještě k městu Dyleň. Lidé s jemným sluchem prý slýchají z hrozivých hornických jam a štol v určité době řehtání hřebců a dusot koní. Tam v podzemí je zakleto město. Vypráví se, že se jednou ve vsi Oldřichov při stavbě nového stavení narazili lidé na starou pekárnu a v ní bylo nalezeno něco lnu. Také to bylo dáváno do souvislosti s městem Dylení. Podivuhodné zvonění se někdy ozývá z hloubek nitra země.

Mocné město DYLEŇ bylo postaveno z kamene a obklopeno vysokou kamennou zdí. Mělo nádherné paláce, mnoho zlatých věží a střílen kolem dokola a z nich bylo město chráněno. Uvnitř stály nádherné chrámy s věžemi a kopulemi, pokrytými zlatem. Bylo stavěno ve zvláštním neznámém slohu. Jeho obyvatelé se oblékali do šatu ze sametu a hedvábí, jejichž okraj měl lemování ze zlata a stříbra. Lidé nosili blyštící se klenoty a těžké zlaté řetězy. Cesty ke kostelům a k radnici byly posypány lesklými granáty a proloženy zlatými deskami. Na vrcholu Dyleně na skále se blýskal do dálek viditelný zámek. Nejbohatší občané byli majitelé dolů a horních děl, zlatých i zbrojních kováren, soustružen klenotů, jiní byli velkoobchodníky, zbrojaři či řemeslníky. Čím bohatší město bylo, tím více bylo posedlé chtivostí po majetku a hamižné. Tyto vlastnosti pocházely z démonického pekelného podsvětí a způsobila je kletba zlých podzemních mocností.

Dyleňští zbohatli a z blahobytu zchoulostivěli. Ovládla je lakota a hrabivost, a po nich lstivost, podvádění, loupeživost a nakonec i vraždění. Proti hýřivosti města Dyleně stálo velké množství chudých a utlačovaných, vůči nimž byli Dyleňští bezcitní a krutí. Když přišli chudáci do města prosit o pomoc, byli vyhnáni psy a holemi. Nejvíce trpěli tovaryši a dělníci, vozkové a děvečky, kteří pracovali pro Dyleňské. Jednalo se s nimi bezohledně jako s nevolníky. Chudáků přibývalo a boháči museli najímat žoldnéře, kteří by je chránili před poddanými. Tím jenom rostl hněv proti Dyleni až se přiblížilo vyplnění kletby, která se vznášela od počátků nad Dylení.

Dyleň prokleta formanem

Lakotní Dyleňští nedělali nic k udržování cest kromě uliček uvnitř města. Příjezd formanských povozů se zbožím se tím stával stále obtížnější. Nikdo nevyslyšel stížnosti vozků. Rostl počet zlomených kol a náprav vozů, pády a zranění koní. Někde zapadaly až po nápravy do bahna a musely se lopotně vytahovat z bahna pomocí jiných povozů.

Jednoho dne se blížil k Dyleni plně naložený povoz a formani již viděli blyštící se cimbuří a těšili se, že jsou u cíle. Ale cesta byla stále strmější, horší a klopotnější. Supící koně byli pobízeni stále více, aby zabrali. Ale koně už byli vyčerpáni a nemohli dále. Ještě jednou se pokusili formani kletbami donutit koně k pohybu a náhle praskl celý vůz a z něho se vysypalo do bahna nádherné zboží - látky, samet, hedvábí. Osy byly zlomeny. Forman viděl, že je vše ztraceno. Zvedl obě ruce a se sevřenými pěstmi pohrozil k Dyleni a zvolal: "Ó, ty třikrát prokleté, zatracené město, ty sídlo neřestí a hříchu, kéž by ses propadlo do země s celým svým pekelným rodem a s celým bohatstvím a ničemnými obyvateli!"

Sotva dořekl kletbu, náhlý závan vichru s hromobitím a duněním objal město hustou neproniknutelnou mlhou. Nastalo strašlivé povětří a když utichlo, město Dyleň zmizelo jakoby se do země propadlo. Tak to zůstalo a zůstává.

Až jednou, po mnoha letech, zase nějaký forman vysloví prokletí - když zaklepe bičem na jižní bránu města Chebu a řekne: "Zde stojí město Cheb. Stojí, ale nebude!" Pak zmizí Cheb v ten okamžik do podzemí a zároveň se město Dyleň znovu vynoří z hory v původním lesku. Lidová pověst uváděla, že to bude tehdy, až jednou kohout vyhrabe zlatou špičku věže dyleňského chrámu.

Místa odpočinku formanů

Nejméně na dvou místech u Dyleně se nacházejí pomístní názvy "Ruhestätte", které lze přeložit jako místa odpočinku. Jeden takový "odpočinek" se nachází severně a druhý jihozápadně od Dyleně. Oba názvy prý pocházejí z dob, kdy ještě existovalo město Dyleň. První byl na cestě z Paliče do Vysoké (Maiersgrün), druhý na stezce od bavorské kaple Starého Pánaboha (Altherrgottskapelle) do Starého Mohelna (Altmugl) v dnešním Bavorsku. Na obou místech prý stávaly formanské hospody, v nichž odpočívali formani, když tudy vezli zboží. Jejich cílem bylo město Dyleň a formani chtěli svým zvířatům poskytnout potřebné odpočinutí před výstupem nahoru do města.

Podivné řeznické pulty

Na cestě z Paliče do Vysoké (Maiersgrün), v místech, kde silnice začíná klesat, je pomístní název "Fleischbänken" - řeznické pulty. Zde měli porážet dobytek řezníci z města Dyleně a staří pamětníci vyprávěli, že tu v dětství nacházeli v zemi mnoho zvířecích kostí. A říkali - protože zvířata jsou ve srovnání s lidmi nevinná - že kosti bývaly mělko v zemi, nikoliv hluboko v zemi tak jako lidské kosti, patřící hříšníkům z Dyleně. Za své neřesti musejí v hloubi země po smrti pykat. Zatímco zvířecí kosti z Dyleně se dostávají na denní světlo z mělké půdy, Dyleňští lidé jsou pohřbeni hluboko v zemi a musí čekat dlouho, až budou spaseni a vykoupeni.

Dyleňský poklad

Všechny krajiny skrývají mnoho pokladů. Ale jen ten, kdo se narodí jako nedělní dítě (Sonntagskind), a je obdařen schopností vidět jinak neviditelné duchy a rozumět řeči zvířat. Může v čase za Osudových nocí (Losnächte) uvidět v troskách, sklepích, křoviskách, a zvláště však na křižovatkách plápolavé, modravé ohníčky. Jsou to hořící poklady, které však hlídají ohniví psi nebo kočky s planoucíma očima.

Aby poklad odhalil, musí vhodit do plamene za naprostého mlčení - aniž by vyslovil jediné slovo nebo se nějak otáčel - jeden předmět, který u sebe nosí. Tím se mu otevře cesta k pokladu, na místě ukrytém. Existují ještě jiné překážky a protivenství, které na šťastlivce dolehnou. Musí proto zkoušet je překazit. Mnohý ze šťastlivců, již v důsledku výkřiku, který se mu nechtě prodral z hrdla, nejenže ztratí poklad, ale mnohdy i zdraví. Jen statečný klidně vrhne něco do plamenů a je odměněn velkým bohatstvím.

Nejvíce přitahuje svými skrytými poklady hora Dyleň. Zde se prý ukrývá snad největší bohatství pokladů! Město Dyleň díky nezměrnému bohatství hory, na které stálo, nesmírně zbohatlo. Ale zbohatlo příliš a to vedlo k vlastní záhubě. Slavné město Dyleň pohltila země se vším všudy, se všemi poklady zlata, stříbra a drahého kamení. Generace obyvatel v okolí vzpomínají na strašidelné podzemní úkryty a znovu a znovu se vynořují neobyčejné historky o nich. Znovu a znovu se vypráví o tom, jak se k nim dostat, neboť jsou střeženy skřítky, nebezpečnými trpaslíky a permoníky. Jen nedělní dítě, náš Sonntagskind, má naději, že objeví vchod do Dyleně, který souvisí s balvanem nebo nějakou skálou.

Jeden bohatý a lakotný sedlák toužil ještě více zbohatnout. Na Květnou neděli se vydal na Dyleň a netrpělivě čekal, zda se skála otevře. A skutečně - náhle se objevila brána a sedlák vešel dovnitř. Naplnil kapsy zlatem, ale dával pozor, aby nezmeškal a rychle vyběhl ven. Měl štěstí. Bylo to v poslední chvíli. Sotva se venku nadechl, skála se těsně za ním zavřela. Ani to mu nestačilo a příští Květnou neděli již opět stál před známou skalou. Opět se otevřela a sedlák vstoupil dovnitř. Od těch dob ho však už nikdo nespatřil. Snad se zpozdil či už nenašel východ a zůstává tam zaklet.

Kdy lze spatřit poklady? Jen v určité době v roce. Bohatství je však chráněno skřítky a kromě toho - tomu, komu se podaří získat nějaký malinký drobet z těchto pokladů, obvykle nepřinesou štěstí. Zvláště na Květnou neděli (Palmsonntag) a na Velký pátek (Karfreitag) je příhodná doba na poklady, neboť tehdy se otevírá na určitých místech země a poklady jsou zpřístupněny. Ale jen na velmi kraťounký čas, na dobu, kdy se v kostelech čtou nebo zpívají pašije.

Kde lze spatřit poklady? Místem, kde by se mohly dyleňské poklady nacházet, je vrchol hory. Jsou to místa, kde jsou veliké hromady kamení či trosek nebo lomy či místa nálezů granátů. Nejčastěji se vypráví o velikánském balvanu, který zakrývá vchod k pokladům. Na tomto kameni byl kdysi vytesán obrys Velikonočního beránka; proto se některým velikým balvanům říká "Skála Velikonočního beránka"

Velkou pozornost poutá Granátová studánka. V ní mají být nádherné granáty, smaragdy a vzácné kameny. Cesta k ní je však nebezpečná, neboť vede na prudkém srázu. Říká se tu "Svinská cesta" (Sauweg), která se tak nazývá podle divokých prasat, která jedině se vyšplhají po ní nahoru. Fakticky jde o nejhorší stezku na Dyleň - pro chodce a povozy nepřístupnou. Kde leží studánka? Jen vyvolený člověk má naději ji najít - když obdrží nějaké zvláštní znamení o místě. To je někde na hranici mezi Bavory a Čechy poblíž Královského kamenu. Od kamene se jde asi deset minut, pak se sotva znatelná pěšina stočí doprava, přes značně strmý svah, a zbývá už jen několik kroků ke "Granátové studánce". Obsahuje čistou, čerstvou a osvěžující vodu a přestože leží studánka ve velmi vysoké poloze, nikdy nevysychá. Z této studánky přinášeli Benátčané ony nádherné granáty a dosud stále nejsou její poklady vyčerpány.

Ale uvedená místa nejsou jediná, kudy se lze dostat k pokladu. Jsou však nejvíce výtěžná a nejvýše ležící. Poklady uvnitř hory může prozradit také zvláštní mohutný strom, který má vedle vysoké koruny velké množství kořenů, rozbíhajících se do dálek po svahu hory. Na některých mělkých místech se objeví a vyčnívají ze země. Ale zase! Tyto kořeny dyleňského pokladu jsou viditelné jen pro určité lidské děti.

Poklady se prozrazují také jako plápolající ohýnky, planoucí žhavé uhlí, lesknoucí se kameny po poli či na mezích. Není vůbec lehké dostat se k pokladům. Nadto stojí všechny poklady pod ochrannou podzemních, pekelných duchů.

Marná námaha hledačů z Paliče

Dva muži z Paliče, tesař a kovář, se vydali jednou na Dyleň, aby nasbírali v bukovém porostu houby, ale taky aby se poohlédli po pokladech. Aby se neztratili jeden druhému a nezabloudili, pohybovali se po bučině pomalu a chodili křížem krážem, dopředu i zpět. Najednou spatřil tesař jakýsi kámen, na němž byl krásně a jednoznačně vysekán Velikonoční beránek s praporkem. Krev mu ztuhla v žilách, když obraz spatřil, neboť věděl, že narazil na Dyleňský poklad. Rychle přistoupil k balvanu, aby ho odvalil, ale nemohl s balvanem hnout. Zavolal na nedalekého kovářského. Volal, volal, ale nikdo se neozýval. Křičel, jak mohl, ale marně. Nezbývalo mu, než se po sousedovi poohlédnout.

Sotva však učinil čtyři kroky, spatřil kovářského hned vedle sebe. Chystal se mu vyprávět o znamení a o pokladu, ale on ho vůbec neslyšel, ať křičel jak křičel. Naznačoval mu rukama, ale on neporozuměl. Chtěl tedy kovářského přivést na ono úžasné místo, ale obraz Velikonočního beránka s praporkem nenašli. Ani nepatrnou stopu, ať hledali jak hledali …

Podivné rampouchy

Tři chlapci z Paliče, vyšli si náhodně na Velký pátek za jasného dne na Dyleň, ale nešli hledat poklad, prostě si vyšli do přírody. Chtěli se vyškrabat na vrchol Dyleně a odtud vyhlížet do dálek. Stoupali po jižní straně po kamenitých hromadách, připomínajících staré trosky, až na nejvyšší balvany. Potom se rozhlíželi a velice se divili, že balvan, na kterém stáli, je ověšen nádhernými rampouchy, velkými i malými, dlouhými i krátkými. Rampouchy však nebyly bílé, ale nádherně žluté, že by fantazie udělala z balvanu podobu obrovy hlavy, na které sedí zlatá královská koruna. Po chvíli obdivu a prohlížení hoši uvažovali, odkud rampouchy mohly získat takové barvy, ale pak se raději rozhlíželi do okolí, na plošinu Chebska a na žluté rampouchy docela už zapomněli.

Večer v hospodě vyprávěli o podivuhodných rampouchách. Hostům se to zdálo přihlouplé, neboť jeden stařec právě vyprávěl, že takové rampouchy jsou čisté zlato, totiž dyleňské zlato. To se prý může zjevit jen šťastným člověčím dětem, k tomuto vyvoleným. Chlapci, když to slyšeli, byli překvapeni a příštího ráno se znovu brzy ráno vypravili na Dyleň, aby se poohlédli po rampouchách. Ale nenašli ani nepatrnou stopu po té překrásné kamenné okrase, jakou včera viděli.

Domnělí dřevorubci na Dyleni

Dva sedláci z Paliče - jakýsi Schwarzgirg a starý Wagner - se vydali na Velký pátek na Dyleň s jistými úmysly - poohlédnout se po pokladech. Když se vyškrabali na vrchol Dyleň, potkali se tu s dvěma známými z Paliče, z nichž jeden měl sekeru a druhý pilu. Protože se jim už nemohli vyhnout, rozhodli se, že s nimi ztratí slovo. Jak ale zabrání tomu, v případě že najdou poklad, s čímž naurčito počítali, že se vše prozradí? Jak se zachovat k oběma mužům? Tak hledali cestičku, jak se dřevorubcům nenápadně vyhnout. To se jim nedařilo. Ať zahnuli nalevo nebo napravo, ať prudce změnili směr, znovu a znovu narazili na přicházející dřevorubce. Tato hra trvala dlouho, až se naši hledači pokladu nazlobeně obrátili na cestu domů a vraceli se do Paliče s nepořízenou.

Když později přišli do hospody, uhodili na oba dřevorubce, ohledně setkání s nimi na Dyleni. Ti se vytáčeli a vymlouvali, že se jim nemohli vyhýbat, protože ani jeden z dřevorubců na Velký pátek vůbec na Dyleni nebyl. Tak hledači pokladu na Dyleni byli jistojistě podvedeni čarovnými kouzly. Dřevorubci byli zaměněni a Duch Dyleně si s nimi provedl žert.

Putování skřítků

Za krásné letní noci vyrazil národ skřítků ze svého dřevěného hradu na svahu Dyleně, a vydal se na sever. Na Dyleni a v údolích kolem dokola bylo až nesnesitelné ticho. Skřítkové vyrazili hledat novou krajinu, kam by se přestěhovali a kde by mohli žít klidnějším životem. Rušilo je prý časté zvonění zvonů z okolních kostelů, podle jiné verze lidská špatnost. A poslední příčinou mohlo být i to, že na Dyleni žil tento nestálý nárůdek velmi dlouho. Nyní se skřítkové rojili jako včely. Vydali se do světa a ve své neviditelnosti přišel národ skřítků k řece Vondrebu, kde se potřebovali dostat se na druhý břeh. Řeka tu měla dosti silný proud, a skřítkové-gnomové, by se raději nechali přes vodu převézt.

Král skřítků se proto učinil viditelným a hledal převozníka. Když ho našel, požádal ho o největší plavidlo, jaké má aby ho převezl na druhý břeh. Převozníkovi se to zdálo podivné. Před ním stál malý mužíček, který chce velkou loď! Ale vyhověl přání zákazníka, přivezl největší loď a nabídl, aby si do ní vlezl.

Skřítek ale stál a neustále se rozhlížel na břehu doleva a doprava, jakoby něco hledal a teprve za delší chvíli si vlezl opatrně na loď. Převozník ho uklidňoval a s úsměvem řekl: "Nemáte se čeho bát, já už převážel větší a silnější postavy!" Znělo to trochu výsměšně, ale skřítek nic neřekl, a jen sledoval starostlivě, jak loď pluje pomalu k druhému břehu.

Převozník vesloval a nyní si všiml, jak je ponor lodi hluboký, a podivil se velice, neboť měl na lodi nepatrného caparta. Pošilhával po očku po něm a pak zase na hluboce ponořenou loď a nemohl si to vysvětlit. Na druhém břehu skřítek zase otálel s vystoupením a stále něco hledal pod pláštěm. "Vy asi nemáte peníz za převoz?" ptal se převozník. Ale gnom odpověděl: "Já nemohu vystoupit, dokud se s vámi nevyrovnám. Co ode mne dostanete?" Převozník bral za převoz grošík. Nyní mu malý zákazník vtiskl do ruky peníz a přitom řekl: "Vezměte to jako poděkování ode mne. Víte vůbec, co jste převezl přes řeku? Kdybyste nechal, abych se směl dotknout Vašich očí, mohl byste to vidět!"

A aby vysvětlil příčinu přetíženosti převozníkovy lodě, když se převozník ohnul ke skřítkovi a on se ho dotkl, spatřil tisíce a tisíce skřítků proudit z lodi, ale to již byli na trávníku a zdravili přátelsky převozníka. Jejich brebentění a smích pomalu mizely a s nimi i jejich král.

"Už vás nikdy nesvezu, vy slepí pasažéři! Vy prokletí skřítkové!" volal za nimi převozník a z kapsy vytáhl peníz. "Že i ten grošík bude falešný?" zamumlal mrzutě. Ale jaký div, když místo starého grošíku držel v ruce velký zlaťák.

Kam se vydal národ skřítků, není známo. Prý byli spatřeni u Komorní Hůrky. Snad. Ale je možné, že vandrovali někam dál, do ciziny.

Kostel sv.Mikuláše

Na cestě z Mähringu do Nového Mohelna, severně od Medvědích doupat, tedy nedaleko Mohelna, stojí dodnes upravený kostel sv.Mikuláše. Je to prý poslední stopa po staré vesničce, která tu stávala a byla zničena za třicetileté války. Dokonce samo jméno vesnice je dnes už zapomenuto.

Kdysi, jednoho nepříjemného deštivého dne jel tu sedlák s těžce naloženým povozem z Nového Mohelna dolů kolem kostelíka. Za deště nemohl projet, zabořil se do bahna a zůstal stát právě před kostelem. Ani bič, který svištěl nad hlavami volů, ani sladká slova, nic nepomáhalo.

Široko daleko nebylo nikoho, kdo by mu pomohl a zatlačil. Dlouho stál sedlák bezradně, pak přišel na myšlenku, vstoupil do kostela, vzal dřevěnou sochu svatého Mikuláše, vynesl ji ven, strčil ji za zadní kola, zamával bičem a volal: "Mikuláš tlač! Niklas, Niklas schieb!"

A skutečně. Vůz se pohnul, dostal se na pevnější půdu a rozjel se. Svatého Mikuláše nechal nevděčný sedlák ležet na cestě. Ale trest za to nedal na sebe dlouho čekat. Brzy povoz znovu zapadl do marastu a spřežení nemohlo kupředu. Nyní se v sedlákovi probudilo svědomí. Obrátil se, vrátil se ke svatému, očistil ho a vložil ho zpět na oltář v kostele, kde ho vzal, a vrátil se k volům. Bez problémů pak dojel s povozem do Mähringu.

Sibyla Weisová

Sibylla Weisová (Sewilla Weiß) byla čarodějnice a věštkyně Chebska. Pocházela prý z franckého rodu; žila dříve v Münchbergu nad Saalou ve Smrčinách a zde prorokovala záhubu všech věcí. Také z okolí Waldmünchenu v Horní Falci a z mnoha jiných míst zní její jméno (Willeweis) z dávné minulosti až do našich časů. Sibylla žila před mnoha sty lety také v Chebu jako uznávaná "kouzelnice a čarodějnice" a provedla mnoho zázračných věcí. Jednou prý její vinou lehlo popelem několik domů v Chebu a zato byla vyhoštěna z Chebu. Proto přísahala tomuto městu záhubu. Také pod Dylení byla známa Sibylla Weisová jako věštkyně-čarodějka.

Na cestě z Nového do Starého Albenreuthu v údolí leželo místo Boden, patřící k Čechám (při čemž nedaleký Rehberg je už bavorský). Kdysi tu byla sopka, dnes neškodná jako sopka Komorní Hůrka. O zdejší hoře a o celém kraji FRAIS se vyprávělo poněkud komplikované Sibyllino proroctví:

"Přijde čas, že Frais bude zcela jinak rozdělen než je dnes, neboť zdejší lid bude od sebe oddělen, a bude to zcela jiný lid než je dnes. Avšak vznikne krvavá válka, při níž bude kraj mezi Neualbenreuthem a Frauenreutem zpustošen. Poteče tolik krve, že se potok poblíž Bodenu rozvodní, naplněný krví. Až nastane čas míru, bude možno spatřit blízko kočár, který se svými koňmi zůstal trčet u Boden mezi dvěma smrky." Když Sibylla vyslovila své proroctví, šlápla bosou nohou na balvan a udělala stopu, jako by šlápla do vosku. A pokračovala: "Až tato stopa na kameni vyvětrá a zmizí, přijde čas pro obyvatele kraje. Jako předzvěst té doby uvádím, že ženy budou nosit klobouky a šat jako muži, i děvečky budou oblečeny v sametu a hedvábí, a takto budou chodit do stájí, vozy budou jezdit bez spřežení, zprávy budou psány do dálek bez pera, národy rozdělí nenávist. Zvláště mezi Slovany a Němci bude tak hrozná, že ji neujdou ani mírumilovní Němci a ovládne je hněv. Potom přijde těžká bitva a hrozná válka."

Lidé kolem roku 1900 prý ještě nacházeli Sibyllinu stopu na kameni, dnes už se neví o kameni nic. Zda a do jaké míry platí Sibyllino proroctví, o tom se přely po staletí minulé generace.
 

Literatura:
BUCHTELE Zdeněk a kol. "Průzkum stávajícího stavu drobné křesťanské sakrální architektury a pomníků v krajině ve správních územích obcí Stará Voda a Velká Hleďsebe" - Velká Hleďsebe 2002
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad", Augsburg 1932
HÜTTL F. - HUFNAGL H. - KONHÄUSER E.: "Neumugl - Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", Band II., Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977, S. 654-657 s plánkem "Ortsplan von Neumugl" (H.Hufnagl)
SCHALLER Jaroslaus: "Topographie des Königreiches Böhmen - IX.Buch" 1788
SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1838.
ORTH Jan, SLÁDEK František: Topograficko - statistický slovník Čech, Praha, 1870
KOTYŠKA V. "Soupis …" Praha 1895
WEIDL Georg - URBAN Michael – HAMMER Ludwig: "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein Plan, Druck Hermann Holub Tachau 1896
PROFOUS Antonín: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl IV. (S-Ž), spoluautor Jan Svoboda, Česká akademie věd a umění , Praha 1957, S. 675
DOSKOČILOVÁ Marie: „Berní rula - 23. Kraj Plzeňský - díl I.“, Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952, S.380-381
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověsti V.část - Kynžvartsko a Dyleňskoa" - Internetová HAMELIKA, vlastivědný časopis z Mariánskolázeňska č. 8-9/2002 z 31.prosince 2002
FREIMUT Ernst (Sommert Hans): "Die Tillenstadt - Der Tillenschatz" u.a. Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr. 2/1959 und 3/1959, Bad Kissingen 1959
DIETL Hans W.: "Der alte Herrgott" in Königswarter Blätter, I. Heft "Bürger, Bauern und Feudalsherren" - Königswarter Sagenschatz, 1986, S.43-62.
MAPA 1903 - "Umgebungskarte der Kurstadt Marienbad" (barevná mapa), E.A.Götz Marienbad nach Militärgeographischen Institut, Maßstab 1:50 000, Marienbad ca. 1903
MAPA 1910 - "Touristen-Karte der Umgebung von Marienbad - 1:75000", Hans Fink, Marienbad, Haus Sanssouci, nach k.u.k. Hof-Kartografische Anstalt G.Freytag & Berndt Wien, Maßstab 1:75000, Wien ca 1910
MAPA 1941 - "Umgebung von Marienbad - 1:50000", Reichamt für Landesaufnahme, Berlin 1941, Vergrößerung aus der Karte des Deutschen Reiches 1:100 000, Maßstab 1:50 000, Berlin 1941
PLÁNEK 1977 - "Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", Band II., Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977 s plánkem "Ortsplan von Neumugl" (H.Hufnagl), S.655
MAPA 1984 - "Základní mapa ČSSR 11-32-10 - 1:10 000" - Český úřad geodetický a kartografický, Geodézie n.p. Plzeň, 1.10 000, Pardubice 1984
MAPA 1986 - "Topographische Karte 6041-Mähring - 1:25000", Bayer. Landesvermessungsamt München, Fortführungsstand Bayern 1984, ČSR 1945, München 1986
MAPA 1991 - "Západočeské lázně - turistická mapa - 1:100 000", Kartografie Praha 1991