Přehled starostů Mariánských Lázní
1812-2001

Představitelé obce Mariánské Lázně měli různé dobové funkce - nebyl to vždy titul "starosta". Název "starosta" se jeví nejsrozumitelnější, proto použit v nadpisu. Čtyři starostové řídili obec více než 15 let: Václav Skalník (20 let), druhý Josef Dionys Halbmayr (16 let), třetí August Herzig (15 let), čtvrtý Hans Turba (15 let). Z českých předsedů MěstNV byli ve funkci nejdéle Jan Příhoda (12 let) a Rudolf Kopek (9 let).

Starostové v Mariánských Lázních

Seznam starostů Mariánských Lázních byl publikován v článcích "Rychtáři a starostové v Mariánských Lázních" (Kulturní přehled Mariánské Lázně, únor 1986; HAMELIKA č.1/1986 z 5.dubna 1986; HAMELIKA č.8/1999 z 31.8.1999). Historie zdejších starostů odráží se vším všudy historii Mariánských Lázní, léta rozvoje i léta stagnace. Od roku 1843 byl starosta volen, od roku 1848(1850) má titul "starosta" (Bürgermeister), od roku 1919 je volen podle rovného hlasovacího práva (poprvé volily i ženy). Od roku 1945 jsou voleni čeští starostové a od roku 1990 voleni v nové postkomunistické éře.

Založení samostatné obce

Název Mariánské Lázně se poprvé objevuje 1808 pro malou osadu na katastru obce Úšovice na panství kláštera Teplá. Tato osada u Křížového pramene se uchytila a osídlení v  tomto koutě klášterního panství premonstrátů rostlo, zprvu váhavě ale pak stále rychleji, a Mariánské Lázně se staly již v roce 1812 samostatnou obcí s vlastním rychtářem, třebaže šlo o velmi malé sídlo s počtem obyvatel kol 30-40.

"Starostou" se mohl nazývat představitel Mariánských Lázní teprve od roku 1848. Do té doby měli vedoucí obce obvyklý název "obecní představitel" (Ortsvorsteher), zprvu "místní rychtář" (Ortsrichter). Co se týká názvu Ortsrichter (od slovesa richten= urovnat, soudit) byl ovšem vzdálen funkci soudce a starosty, protože rychtář byl pouze příjemcem rozkazů vrchnosti, což byl zde klášter Teplá a konkrétně správce kláštera se svými dráby. Rychtář mohl být pouze zprostředkovatelem mezi panským správcem a poddanými. O místní samosprávě pod vedením rychtáře mohla být sotva nějaká řeč.

První osídlence v údolí u pramenů bylo nutno někam přiřadit. Hlavní vesnicí s rychtářem byly sice Úšovice, ale byly dost vzdáleny. Pod Úšovice však patřila také nová, nedávno vzniklá dominikální ves Hamrníky (Hammerhäuseln) u Hamrnického zámečku. V této vsi byl jmenován místní rychtář či podrychtář (Ortsrichter). Ten byl podřízen pod vrchního rychtáře (Oberrichter) v Úšovicích, který podléhal vrchnostenskému správci v klášteře Teplá. V přímém vztahu vrchnosti a poddaného vypadala linie kompetencí takto: "opat" (jako nejvyšší vrchnost) - "správce kláštera" - "vrchní rychtář Úšovic" (Oberrichter) - "místní rychtář Hamrníků" - "poddaní".

Opat Pfrogner jmenoval prvním rychtářem Mariánských Lázní krejčího Franze Josefa Seidla. Další "šéfové" obce měli již titul představený čili přednosta (Vorsteher). Nebyli voleni. Byli jmenováni vrchností - klášterem Teplá.

První mariánskolázeňský rychtář Franz Josef Seidl (1812-1817)

První osídlenci u pramenů pocházeli z panství Teplá a byli klášterní poddaní. Jejich robotní povinnosti bylo nutno upravit a zde měl hlavní slovo vrchní rychtář z Úšovic.

Mezi osadníky byl i krejčovský syn Franz Josef Seidl (původně Seidler či Zeidler z Vlkovic; až později zkrácené "Seidl"). Narodil se 18.listopadu 1781 ve Vlkovicích čp.15, v tzv. "Krejčovském stavení" (Schneiderhäusel) a pokřtěn byl v kostele na Pístově. Školu vychodil ve Vlkovicích v chatrné vesnické škole, kde se naučil základům čtení, psaní, počítání a katechismu. U svého otce Adalberta Seidlera (1752-1795) a po jeho smrti u nevlastního otčíma pochytil krejčovinu, neboť v rodině vládla krejčovská tradice. Už jeho děd Josef Seidler (1716-1781) byl krejčí. Po smrti svého staršího bratra byl Franz Josef Seidler nejstarším z pěti sourozenců. K těm přibyli ještě tři nevlastní sourozenci po roce 1795. Franzův otec Adalbert Seidler zemřel brzy, ve 43 letech (+1795), a vdova Margareta, rozená Putzová, se po několika týdnech znovu provdala, protože rodinu by sama neuživila. Vzala si krejčího z Chodové Plané, jakéhosi Wenzla Schöna (1764-1803), který měl tři malé děti. Franzovi Seidlerovi bylo tehdy 14 let a když přibyly ještě tři děti z druhého manželství, bylo v chalupě příliš těsno - celkem deset osob.

Při sňatku byla sice sepsána manželská smlouva, jak bývalo obvyklé, že Wenzl Schön nebude bránit, aby děti z prvního manželství zůstaly v chalupě, ale nejstarší Franz viděl, že zde nevydrží. Krejčovství zajišťoval plně nevlastní otec a tak Franz, když se doslechl, že klášter Teplá zakládá osídlení nedaleko v údolí pramenů, přihlásil se u vrchnosti, že by tam chtěl bydlet.

Nejstarší listina obyvatel Mariánských Lázní z roku 1810 uvádí Franz Seidlera už jako osídlence, který bydlí v chalupě u Fischerů. Druhá listina osídlenců z roku 1812 uvádí Antona Fischera již jako Seidlova tchána. Anton Fischer byl spolu s Hammerem nejstarším obyvatelem údolí (od roku 1786´). Jeho dcera Tereza, která se zde narodila jako jedno z prvých dětí a byla křtěná ještě v kostele v Pístově, se provdala za krejčího Seidlera, nyní již Seidla.

Když byly v roce 1812 vyhlášeny Mariánské Lázně za samostatnou obec, 31letý, psaní schopný Seidl byl vybrán vrchností za prvního rychtáře obce (Ortsrichter) a zůstal ve funkci do roku 1817. Po něm převzal úřad Johann LANG. Seidlův vliv na rozvoj osady - jako rychtáře - byl ovšem malý, protože vrchnost si střežila rozvoj nových lázniček sama a starala se o ně do nejmenších podrobností. V roce 1815 začal Seidl psát ručně kurlisty a to až do roku 1818. Další kurlisty byly již tištěny.

Zvláště když se ujal opatování Karel Reitenberger (1813), rozběhl se rozvoj Mariánských Lázní rychlým tempem a nebylo roku, kdy by nedošlo k velkým změnám. Jejich účastníkem byl i Franz Josef Seidler a jeho přínosem se brzy stala stavba nových domů. Postavil jich požehnaně: již roku 1808 začal stavět vlastní dům U BÍLÉ RŮŽE (Zum Weißen Rose). Tento dům, který čekala v další době slavná kariéra: byl to Ullmannův hostinec (1834-1862), pak hotel LIPSKO (zbouráno kol roku 1960). Když dostavěl Seidl tento dům, prodal ho Johannu Schmiedlovi a hned postavil další dva domy - čp. 19 Pražský dům, který 1812 prodal Egydu Schererovi, a čp. 20 Bílý Beránek, který 1812 prodal Egydu Schererovi.

V roce 1818 začal se stavět dům REGENSBURG s čp.34 (dostavěn 1819, prodal Karlu Pauschovi von Lhota; naposledy hotel WINTERLING). V roce 1820 postavil Franz Seidl domy čp. 35 Zlatý Lev (1820 a prodal Anně Wutky) a čp.52 Bílý Lev (1820 a prodal Janottovi). Bližší podrobnosti o životě Seidlů nemáme. Snad je totožný s oním Franzem Seidlem, který po odchodu slavné kuchařky Anny Neudeckerové z domu Hvězda na Hamerský dvůr vedl hospodářství hotelu Hvězda a zemřel 1849. Bylo mu 68 let.

Z historie rodného vlkovického stavení

Nejstarší zpráva o Seidlově rodném domu je po třicetileté válce. Tzv. "Schneider-Häusel" vlastnil kolem roku 1660 Veit SCHOTT, jeho manželka byla Margaretha (+1664). Měli jediného syna Jiřího SCHOTTA (1644-1673), který po rodičích převzal stavení. Protože jeho jediný syn Martin SCHOTT nepřežil kojenecká léta a také otec Jiří předčasně zemřel, zdědila stavení vdova Margaretha. Mladá vdova se znovu provdala (1674) za Jakuba SEIDLERA, který přišel z Ovesných Kladrub. To byl prapraděd našeho Franze Josefa Seidlera.

JAKUB SEIDLER měl více dětí a jeho nejstarší syn LORENC (1686-1762) převzal kol 1706 stavení. Zda otec Jakub i Lorenc už provozovali krejčovství, není jisté. Ale Lorencův syn JOSEF SEIDLER (1716-1781) již určitě krejčoval, stejně jako jeho syn ADALBERT SEIDLER (1752-1795).

Krejčovství zůstalo v chalupě i po odchodu Franze Josefa SEIDLERA, když se matka provdala za krejčího SCHÖNA z Chodové Plané. Když zemřeli Seidlovi rodiče, nemohl převzít Franz Josef SEIDLER jako nejstarší syn rodné stavení a proto ho převzala nejstarší sestra Maria Anna (*1789). Provdala se 1813 za úšovického krejčího Franze ROTHA (*1786), ale manželství nebylo šťastné. Její muž zemřel v Praze ve vězení, jejich synové Johann a Anton ROTHOVÉ odešli do Vídně a do Polska a další zprávy o nich mizí.

Stavení prodala Maria Anna jakémusi Mathesu Antonu SICKOVI (1779-1860) z Vlkovic, jehož manželství s Martou, rozenou Watzkovou, zůstalo bezdětné. Stavení zdědila nemanželská dcera jeho paní Marty. Dcera Elisabeth Schott-Watzková (*1827) se provdala 1851 za Václava WEIGLA z Výškovic čp.2 a stavení prodali Michalu DENKOVI z Vlkovic čp.23 (1808-1888) a odstěhovali se do Výškovic do rodného domu Weiglova s čp.2.

Michal DENK předal v roce 1869 "Krejčovské stavení" synovi Franz DENKOVI. Ten se oženil s Magdalenou Pfeilovou z Nové Vsi (Trstěnic), ale manželství bylo bezdětné. Po jeho smrti se vdova provdala za Matthäeuse GLEISINGERA ze Stanoviště čp.5 a v rukách rodiny Gleisingerů zůstalo stavení do roku 1945. Poslední německý majitel byl Anton GLEISINGER. Stavení se říkalo stále podle krejčoviny - "Schneidamatz" (Schneider-Matthäeus) a mělo také hostinec.

Další tři představitelé obce

Franze Josefa Seidla nahradil roku 1817 Johann LANG, mistr barvířský z Bochova, který stál v čele Mariánských Lázní do roku 1820. Třetím byl ranhojič PAUSCH, ale jen několik měsíců v roce 1820. Čtvrtým v řadě byl Wenzl LIPPERT v letech 1820-1824. Byl to kupec a pocházel z městečka Úterý tak jako opat Reitenberger, jehož byl příbuzný. V roce 1838 postavil dům POMNĚNKU (čp.42, dnes Jalta).

V roce 1824 nastupuje do funkce představeného obce Václav SKALNÍK (1824-1843), který stál v čele obce dvacet let a zůstal nejdéle fungujícím představitelem obce v dějinách Mariánských Lázní. První tří z významnějších starostů vzpomenulo město po první světové válce tím, že po nich pojmenovalo tři ulice v Nádražní čtvrti: Seidlgasse, Lippertstrasse a Skalnikstrasse. V roce 1945 byly tyto názvy zrušeny.

Halbmayr nastupuje 1843 po Skalníkovi

V roce 1843 dovolila klášterní vrchnost, aby si obec zvolila sama svého "představeného". Stal se jím Josef Dionys HALBMAYR (+ 1879) a řídil Mariánské Lázně ve třech volebních obdobích. Poprvé v letech 1843-1848. Halbmayr přišel z bavorského Mnichova jako číšník, oženil se tu s Louisou Klingerovou, dcerou úspěšného hoteliéra Alberta Klingera a zdědil největší zdejší hotel KLINGER. V roce 1848 postavil výstavný hotel HALBMAYRHAUS (čp. 32, dnes opuštěný Rozkvět) a k němu samostatný dvůr LOUISENHOF (čp. 252, později do rukou kláštera Teplá, dnes správa Bytovu).

Prvním představitelem s  titulem "starosta" (Bürgermeister) se stal v období 1848-1850 syn pražského lékárníka Med.Dr. Josef ABEL. Byl také prvým lázeňským lékařem, který se stal starostou Mariánských Lázní . Po Abelovi následoval další lázeňský lékař Med.Dr. A. HANISCH, majitel hotelu NEPTUN (čp. 43, dn.Oradour), až do roku 1856.

Dalším starostou byl Med.Dr. Alois SCHNEIDER (+1880). Byl dvakráte zvolen a střídal se ve funkci starosty s uvedeným hoteliérem J.D. HALBMAYREM, který si ještě dvakráte užil titulu "starosty" (starostou v letech 1843-1848, dále 1861-1864 a 1867-1873).

Za doktora Schneidera, v roce 1866, se staly Mariánské Lázně městem a dostaly městský znak, který dnes vidíme nad vchodem do radnice. Popravdě řečeno, Mariánské Lázně nikdy nebyly vesnicí ani tržištěm, ale od samých počátků byly budovány jako městské lázeňské sídlo.

Po zrušení roboty, po roce 1849, se poměry měnily v Mariánských Lázních jen zvolna. Klášterní vrchnost se v další polovině století měnila tichou cestou z  patrimoniálního šéfa v kapitalistického podnikatele v lázeňství. V rukou kláštera zůstaly všechny minerální prameny, lázeňská zařízení jako Staré a Nové lázně, kursál, kolonáda či pavilony nad vývěry, pozemky lesní, luční a stavební v městě a okolí. Klášter byl až do posledka největším daňovým plátcem v Mariánských Lázních.

Do roku 1918 ovlivňoval klášterní inspektor pramenů chod města stejnou silou jako starosta města. Klášterní inspektoři pramenů (Brunnenispektor) řídili lázeňský vývoj města rozhodující měrou jako emisaři vlastníka - kláštera Teplá. Roku 1904 postavil klášter správní klášterní budovu v Mariánských Lázních a nazval ji "Bruneninspektion" (Zřídelní inspekce, čp.92; budova děkanství, dnes hotel Kolonáda).

Po inspektorech pramenů byly pojmenovávány ulice, ale i prameny (Alfrédův pramen) či význačné stromy (Severinův smrk). Z ulic to byla Clementsova třída (Chebská třída) podle Alfréda Clementso, který byl zprvu inspektor pramenů a později opatem kláštera, Würfelova ulice (Tyršova) podle inspektora Severina Würfela.

Zvláště v klášterních lázeňských provozech měl starosta značně omezené pravomoci. V počátcích lázní bývali v Mariánských Lázních o sezóně dva lázeňští komisaři - civilní a vojenský. Zajišťovali veškerý lázeňský chod co se týká lázeňských hostů, jejich evidence, jejich stížností atd. Až po roce 1849 prováděl starosta (měl již k ruce obecní radní) hlášení cizinců, vedení kurlistů, kontroly obchodních povolení, povoloval koncerty a divadelní program, řešil spory mezi hosty a ubytovateli.

Vedle starosty stále existovala lázeňská komise. Tvořil ji c.k.okresní hejtman z Teplé, klášterní inspektor pramenů, starosta a zprvu býval ještě členem hlavní lázeňský lékař, což byl po desítky let doktor Heidler. Ze složení komise je patrno, že šlo o nejvyšší rozhodující orgán v místě. Komise měla za úkol udržovat veřejný pořádek v městě, zajišťovat ochranu zájmů hostů a lázeňského místa. Pod těmito úkoly se dalo skrýt téměř vše a to dávalo komisi možnost zasahovat do správy Mariánských Lázní na jakémkoliv místě. Starosta byl sice členem komise, ale mohl být kdykoliv přehlasován tepelskými.

Největší starosta Herzig a nevděk města

Koncem 19.století se udála nezvyklá věc v Mariánských Lázních. Rezignoval mariánskolázeňský starosta Herzig pod kritikou politické kliky v městě. Starostoval ve dvou volebních obdobích (1873-1880 a 1892-1899).

August HERZIG patřil po Václavu Skalníkovi k  nejslavnějším představitelům Mariánských Lázní. V jeho osudech bylo mnoho podobností s opatem Reitenbergerem. Oba zasvětili svůj život rozkvětu Mariánských Lázní, oba se potýkali s nepochopením svých současníků. Oba přesto věřili ve šťastnou hvězdu Mariánských Lázní a oběma postavilo město po jejich smrti pomníky v nadživotní velikosti. Herzigův pomník dnes už sice nestojí, ale byl prý neobyčejně vydařilý co do věrnosti jeho tváře a postavy. Jeho současníci dokonce spatřovali na cestě kolem pomníku typickou Herzigovu postavu a rysy tváře jako živého člověka. Pomník byl postaven roku 1913 na okraji parku "U hodin" (proti hotelu Bohemia). Nápis na Herzigově pomníku byl jednoduchý a zněl: "Dr. August Herzig, Bürgermeister von Marienbad 1873-1880, 1892-1899". Sochu vytvořil vídeňský sochař Edmund KLOTZ v roce 1913 a ve Vídni byla ulita do bronzu A.L.Selzerem. Osud sochy lze sledovat do druhé světové války, kdy byla dána do sběru kovů.

August HERZIG se narodil 20. března 1839 v domě Zelený Kříž (čp.10 na Goethově náměstí - dnes opuštěný Split) jako syn lázeňského doktora Leopolda Herziga (1807-1880), který zde působil jako lázeňský lékař. Dědečkem Augustovým z matčiny strany byl známý lékař Fidelis SCHEU.

Doktor Scheu převzal v roce 1820, po smrti doktora.Nehra, úřad klášterního ordinária a prvního lázeňského lékaře. Doktor Scheu J.W.Goetha léčil, provázel ho do Teplé a zůstal Goethovým přítelem až do své smrti. Doktor Scheu koupil dům Zelený Kříž v roce 1827 od Thadeáše Rubritia. Zemřel poměrně brzy - ve 49 letech - dne 8.července 1830. Augustova matka byla Augusta Scheuová (1820-1890). Provdala se 18.dubna 1837 za doktora Leopolda Herziga, který byl později v  lázních ve funkci lékaře pramenů ("Brunnenarzt"). Herzigovi měli šest dětí, z nichž August - jménem po matce - převzal rodný dům.

August vychodil gymnázium v Chebu, 1856-62 studoval univerzitu ve Vídni a 20 května 1862 byl promován doktorem medicíny (Med.Dr.), rok na to (1863), byl promován v Praze doktorem chirurgie. Nato přichází zpět do Mariánských Lázní jako praktikující lékař, ale brzy se pouští se do veřejné činnosti, která ho přitahuje. Drobná, třebaže záslužná každodenní práce lékaře nemohla plně uspokojit jeho činorodého ducha, který se soustředil na povznesení Mariánských Lázní.

V roce 1867 se oženil s Marií WEITHOFOVOU (1847-1920) a jako 34letý byl zvolen v roce 1873 poprvé starostou Mariánských Lázní. Neúnavný, s mimořádnou životní energií, s pohledem do daleké budoucnosti, chystal se změnit rodné lázně v moderní světové lázně. Byla to reálné, protože Mariánské Lázně byly právě spojeny se světem železnicí a přijížděly neustále rostoucí zástupy hostů. Je to slavná doba nových objevů a vynálezů a bylo třeba i pro Mariánské Lázně prosazovat to nejmodernější.

Co přinesla první etapa jeho starostování ?

1875 - vyhotovení stavebního plánu města, koupě pozemků pro město a zřízení městského zahradnictví

1876 - založení městských jatek, městských skleníků, tržiště pro potraviny, přeměna tříleté školy ve čtyřletou, zvýšení počtu učitelů na pět, založení pensijního fondu pro lázeňský orchestr

1878 - koupě pozemku a postavení rozměrné a víceúčelové budovy radnice

1879 - stavba anglikánského kostela, pomník Karla Reitenbergera na promenádě (1879). Reitenbergerův monument - to byl velmi problematický akt vzhledem ke klášteru, který sice naoko nic nenamítal a sám přispěl na pomník, ale neměl zájem na připomínání podrobností spiknutí v klášteře proti Reitenbegerovi. Z toho lze soudit, že Herzig nebyl "mužem" tepelského kláštera.

Intermezzo Krohova starostování

Rakouský volební systém byl konstruován ve třech volebních tělesech podle majetku měšťanů. Nejbohatší měli hlavní slovo. Ve volbách v roce 1880 doktor Herzig nevyhrál a starostou se stal dosavadní vůdce opozice proti Herzigovi Johann KROHA (1837-1913) a to v letech 1880-1892. Za jeho dvanáctiletého starostování doktor Herzig zůstává členem městského kolegia a prosazuje, často jako jediný člen rady, nápravu nedostatků v městě, kritizuje šlendriánství a vše, co brání lázním v rozvoji. Není divu, že kritizovaní hoteliéři či obchodníci nemohli Herzigovi odpustit ...

V roce 1888 byl zřízen okresní soud v Mariánských Lázních a vývoj města nabírá neobyčejného tempa.

Herzig znovu starostou

V roce 1892 je 53-letý Herzig podruhé zvolen starostou za nesmírného nadšení většiny občanstva. Léta jeho druhého starostování 1892-1899 jsou léty realizace důležitých veřejných zařízení a kulminace rozvoje Mariánských Lázní. V rychlém sledu vznikají díla a mnohá dodnes užívaná. Vzniká především údolní sypaná přehrada (Tal sperre) , první v tehdejším Rakousko-Uhersku. Vyřešila problém zásobování města užitkovou vodou (1896). Přehrada vznikla přehrazením údolí Kamenného potoka velikým množstvím zeminy a byla vícekráte rozšířena. Dnes slouží jako rezervoár pro mariánskolázeňskou úpravnu vody. Za Herziga sloužila jako nádrž užitkové vody.

V okolí přehrady bylo zachyceno 30 pramenů pitné vody, potrubím svedeno do velkého rezervoáru vodárny pitné vody pod Lunaparkem (dnes zanikající cihlová stavba při silnici k Nimrodu) a odtud budován po městě vodovodní rozvodný systém (1893), který je dodnes základem vodovodní sítě.

Již roku 1888 se rozběhl provoz městské elektrárny, která byla za Herziga značně rozšířena a vzniklo první elektrické osvětlení města jako vzor pro celé mocnářství.

Byla položena kanalizace a zavedeno zavlažování. Podle anglického vzoru byla postavena městská nemocnice (1894). - Byly překlenuty potoky Hamelika, Schneidbach (Třebízského), Mlýnský potok. - Byly provedeny bohaté parkové úpravy nejen v lázeňské čtvrti, ale i v parku pod Lilem. - Uvnitř města byly rozšířeny uličky, někde značně úzké.

K Mariánským Lázním byl roku 1895 přičleněn rychle se rozrůstající Šenov (Schönau) a Nádražní čtvrť. Při obci Ušovice zůstala jen vilková část Luft (kolem hostince Švandy dudáka). Byla získána také malá čtvrť u Lesního pramene (Třebízského ulice), dosud patřící pod obec Šance (Valy).

Byla postavena prostorná městská tržnice (dn. Dusíkova ulice) na místě staršího tržiště (1898). - Bylo prosazeno otevření lesů Rájovského revíru (Beskyd, Polom, Rájovská myslivna, Nimrod), dosud se zákazem vstupu pro hosty a budovány sem značené vycházkové cesty.

Byla konečně vybudována a otevřena železniční trať do Karlových Varů (1898). Herzig odmítl původní záměr, aby trať vedla městem k Lesnímu prameni a odtud po svahu vzhůru do Zádubu. Byla zvolena sice složitější trasa, ale tak, že nebylo narušeno lázeňské centrum města. - Roku 1899 byl získán pozemek pro příští měšťanskou školu (dnes škola Sever). - Byly provedeny přípravné práce k zavedení pouliční elektrické dráhy a nasmlouvány dodávky.

Klášter Teplá cítil nutnost držet krok s vývojem města a značně investoval, zvláště v době druhého Herzigova starostování (rekonstrukce Centrálních lázní, Nových lázní, nový společenský sál).

Při obraně veřejných zájmů Herzig zabránil řadě akcí podnikatelů, které by poškodily trvale lázeňské místo. Šlo o dodržování průduchových mezer mezi lázeňskými domy, maximální výšky domů, o zákaz stavebního zastavění parků mezi dnešním Lilem a kolonádou u Ferdinandova pramene atd. Za to ovšem sklidil nenávist poškozených podnikatelů, kteří se rozhodli se ho zbavit za každou cenu a vyvolali proti němu pomlouvačnou kampaň.

Herzig založil v městě četné instituce jako městskou spořitelnu-záložnu (Spar- und Vorschuss-Verein), hudební fond města a úřednický pensijní fond. - Výsledkem jeho sociálního cítění byly četné akce jako založení spolku pro chudé, nadace volného stolu pro nemajetné žáky obecné a měšťanské školy, sirotčího fondu, nadace pro studenty a stipendia. A tak v krátkém období sedmi let se podařilo realizovat v městě maximum - výsledek neobyčejného úsilí Herzigova. Ale i pozdější veřejná díla, která vznikala řadu let po Herzigově smrti, byla inspirována jeho návrhy a nesla jeho duchovní pečeť.

Za Herziga získávalo město zvolna politické pozice v  řízení a na konci 19.století se stalo téměř rovnocenným partnerem tepelského kláštera v městě. Mariánské Lázně stály před vyhlášením samostatného politického okresu.

Ale stalo se, že sílila kritika a i mnozí Herzigovi spolupracovníci, podněcováni závistivci, poukazovali na velké peněžní výdaje města, aniž by přitom viděli přínos, který přinesou Herzigova díla budoucímu městu. Na radnici se vytvářela skupina, která brzdila starostovy plány. Vyvinula se v destrukční kliku a začala boj proti starostovi všemi prostředky. V roce 1899 donutili starostu k rezignaci. Ač se tehdy zdálo, že snad v něčem měli pravdu, čas ukázal, jakou zákeřnou hru proti Herzigovi hráli. Kritika se opírala především o hrozbu protržení hráze nové přehrady. Sypaná hráz byla novinkou a když se objevilo prosakování hráze přehrady (dnes je to obvyklý a běžný jev takových děl), kritika jásala a předpovídala, že město smete obrovská vodní vlna.

Anton KROHA později hodnotil tuto dobu: "Oblíbenou činností nečinných a pohodlných je narušovat a kazit činnost těm, kteří něco dělají. Tomu bylo odjakživa. Věčný šťoural, který vždycky všechno ví lépe než druzí, ctižádostivci a šplhavci žili v každé době."

Velikost Herzigova spočívá v tom, že prosadil - proti opatrnické skupině v zastupitelstvu - řadu opatření, díky kterým se Mariánské Lázně staly světovým lázeňským místem. Rychle rostl příliv hostů a to vedlo ke zvýšeným příjmům všeho obyvatelstva města. Realizace veřejných opatření - to nebylo možné pouze soukromými prostředky jedinců-podnikatelů. Herzig byl povaha velkého formátu a vzácné předvídavosti. Když se rozhodl k jednáním o převedení lázní a správy minerálních pramenů do rukou městské obce, odpovědí byl další protitlak a odpor i ze strany kláštera.

Silné pracovní vypětí Herziga v posledních letech s nesčetnými výpady proti němu vedlo k zhoršení jeho zdravotního stavu. Dr. Alois GRIMM o tom psal ve Vídeňském klinickém týdeníku (ročník 1901, str. 43): "Silné vzrušení a boje, které musel Herzig ve svém životě a ve své funkci vést, nezůstaly na tomto jako železo silném muži beze stop."

Odpoledne 25.září 1901 po obvyklé procházce dolním parkem směrem k nádraží, v nejlepší náladě se vrátil domů a usedl k večeři. Brzy ulehl, vzal noviny do rukou a tak byl ráno nalezen mrtev. Smrt ho překvapila bez utrpení, v 62 letech. Loučení s Herzigem bylo mimořádné. Z domu smutku "U zeleného kříže" vyšel zvláštní smuteční průvod kolem širokých špalírů občanů, lázeňský orchestr hrál Beethovena a Chopina, zvony všech kostelů bez rozdílu církví se společně rozezvučely k jeho poslední cestě.

Město po Herzigovi

Čas plynul a lidé poznávali skutečnou velikost Herzigova ducha a skutečnou malost a hamižnost jeho politických protivníků. Za dvanáct let již znovu stál August Herzig ve formě sochy v nadživotní velikosti uprostřed města - malá omluva velikých lázní za jeho osud.

Historická epocha dvou hrozných válek odsunula Herzigovy osudy do pozadí. Jedno století vymazalo vzpomínky na veliké zápasy a boje, v nichž Herzig prosazoval a tvořil dílo, které však přetrvalo a zůstalo chloubou. Třebaže jména, která slyšíme, zní nám cize, a příběhy jakoby by byly z jiného města.

Po Herzigově rezignaci vedl krátce město zástupce starosty Franz GSCHIHAY, do volby nového obecního kolegia, kde byl zvolen za starostu JUDr. Franz NADLER. Ten stál v čele města do roku 1905, kdy rezignoval a na jeho místo nastoupil JUDr. Wenzel DIETL. Od něho se očekával návrat k řízení typu Herzigova, ale v roce 1907 náhle umírá. Dalším starostou byl v řadě již třetí právník JUDr. Heinrich REINIGER. Stál v čele města do roku 1915, kdy převzal funkci hoteliér Johann RUBRITIUS a vedl město v nejtěžším válečném období do roku 1919.

Za Rakouska-Uherska nebylo rovného práva volebního. Jak uvedeno, volilo se ve třech volebních tělesech a každé volební těleso volilo šest poslanců. V I.tělese byli velkovlastníci, ve II.tělese úředníci, učitelé apod., ve III.tělese ostatní občané. Například ve volbách 1883 bylo v Mariánských Lázních v  I. tělese pouhých 18 nejbohatších mužů, v  II.tělese 70 a ve III. volebních tělese 280 voličů. Voličem mohl být pouze občan města s určitým majetkem, podle čehož byl zařazen do určitého tělesa.

Doktor Turba 14 let v čele města

Ve volbách 1919 v novém Československu bylo zavedeno poměrné a rovné volební právo a dovoleno sdružování volebních listin. Do zastupitelstva bylo zvoleno 36 poslanců. Nejvíce (15 mandátů) dosáhla Německá lidová strana, 9 mandátů sociální demokracie, 3 mandáty měšťanská strana, 3 mandáty židovská strana, 5 mandátů vojenské rady (Festbesoldetenrat) a 1 mandát spojené české strany.

Starostou byl zvolen MUDr. Hans TURBA (1866-1939). Ve volbách v roce 1924 vyhrála volby Německá národní strana s 11 mandáty, 7 mandátů měla řemeslnická strana, 4 sociální demokraté, 4 křesťanští sociálové, 4 demokraté, 3 Židé, 3 Češi. Starostou zůstal dr.Hans Turba.

V roce 1932 proběhly poslední svobodné volby v městě. Nejvíce hlasů dostala německá Národní strana (Deutsche Nationalpartei - Dr.Hans Turba, Rudolf Habermann, Dr.Herzig) 7 mandátů; křesťanští sociálové (Deutsche christlich-soziale Volkspartei) rovněž 7 mandátů (Josef Turba, Josef Zischka, ředitel lázní Ing. Doberauer), třetí byla strana Siegfrieda Buxbauma se svým výtvorem Dělnicko-hospodářské strany, která dostala 5 mandátů.; 3 mandáty měla spojená česká strana (staniční mistr ČSD Bohumil MATAS, Josef MIZERA), 3 mandáty sociální demokraté, 1 mandát Židé, 4 mandáty řemeslníci (Ernst Weis, drogista Franz Hahn, Ernst Eckert), 2 demokraté (Heinrich Grimme, Dr. Kopf) a 4 mandáty němečtí národní socialisté.

MUDr. Hans TURBA (1866-1939) byl v letech 1919-1933 starostou Mariánských Lázní a patří k nejlepším starostům.

Město mu vděčí za velkolepé řízení, zvláště v oblasti školství prosadil založení středních škol a hotelové školy, dále je s jeho jménem spojena stavba Dyleňského vodovodu z roku 1929, kanalizace s položením hlavního kanálu městem, zřízení městského letiště, vyasfaltování ulic, založení parku u nemocnice, rozšíření elektrárny, založení dálkového topení.

Získal pro obec dům Arco, kavárnu Maxtal (Lunapark), kyselku Ilsano v Dolním Kramolíně, další pozemky pro golfové hřiště. Svým přínosem je srovnáván s doktorem Herzigem.

Jeho znovuzvolení v srpnu 1933 nebylo českými úřady potvrzeno v důsledku vraždy prof. Theodora Lessinga v městě. Josef TURBA (1897-1948), mistr cukrářský převzal po jmenovci funkci starosty a vedl město v těžkých dobách krize a politického napětí do roku 1938. Vyznačoval se lidovou moudrostí, byl přímý, rozhodný člověk a zhostil se svého nezáviděníhodného úkolu jak málokdo jiný.

Starostové ve válce a po válce

Po Mnichovském diktátu nastoupil na místo starosty Otto MANNER (1893-1977), právník v Mariánských Lázních, politicky činný a ve službách nového nacistického režimu až do konce druhé světové války 1945.

Příchodem amerických vojsk do Mariánských Lázní dne 6. května 1945 přestal fungovat dosavadní německý způsob správy a nastoupila okupační správa americké armády.

Paralelně vznikají první české orgány v Mariánských Lázních - Revoluční národní výbor, čímž končí dosavadní historie německého řízení Mariánských Lázní. V čele revolučního výboru stanul bývalý politický vězeň, po zuby ozbrojen, jakýsi KRATOCHVÍLE, který sem přišel z Německa, ale pouze na několik dnů. Po něm byl vybrán přítomnou českou menšinou Karel TESAŘ jako představitel předválečné české menšiny v městě a znalý dobře poměrů mariánskolázeňských. Dne 29.května 1945 přebírá vedení města dočasně správní komisař JUDr. František SKÁCELÍK a po něm předseda prozatímní místní správní komise MUDr. Karel WEINER.

Dne 2. července 1945 je ustanovena řádná Místní správní komise (MSK) a jejím předsedou jmenován Karel HROUDA. Po něm přebírá funkci předsedy MSK k 1.září 1945 Bohumil KUŽELOVSKÝ, dosavadní člen osídlovací komise MSK. Ve vedení pak zůstává až do voleb v květnu 1946. A tak lze konstatovat, že během 4 měsíců od skončení války se šestkráte změnila osoba představitele či starosty města.

První poválečné svobodné volby proběhly v květnu 1946 a na okrese Mariánské Lázně volilo 6363 voličů, z  toho 1. KSČ (2992 hlasů), 2. národní socialisté (2112 hlasů), 3. sociální demokraté ( 674 hlasů), 4. lidovci (560 hlasů). Vítězství KSČ bylo v českých zemích všeobecné.

26.května 1946 byl zvolen prvním řádným předsedou Městského národního výboru Bohumil KUŽELOVSKÝ (KSČ). Zůstal tak na místě "šéfa" města od 1.září 1946 do konce roku 1949..

Za socialismu

Co se dělo v  únoru 1948 a po něm zůstává mlhavé. Spor starosty Kuželovského, který vedl s arm. generálem Ludvíkem Svobodou, se týkal protestů města Mariánských Lázní proti vytvořenému vojenskému prostoru v blízkosti světových lázní, nad Lesním pramenem. Nepochybně Svobodovým zásahem byl odvolán Kuželovský z funkce a někdy koncem roku 1949 jmenován jako zastupující předseda MěNV dosazený JUC. ČERMÁK. Po několika měsících po něm přichází do funkce Karel HRUŠKA, dosud pracovník Zemského úřadu v Praze.

Následují - snad už v pravidelných čtyřletých obecních volbách - předsedové Josef MAZANEC (1952-1956) a Josef DLOUHÝ (1956-1960). To bylo v době, kdy Mariánské Lázně byly stále ještě okresním městem velkého politického okresu a v nadřízené funkci byl předseda Okresního národního výboru Mariánské Lázně

V červenci 1960 dochází ke změně správního uspořádání, ruší se okres Mariánské Lázně a město je začleněno pod okres Cheb. Do roku 1960 pracovaly v Mariánských Lázních také okresní správní orgány s vyšším radiem působnosti a vyšším postavením.

Od roku 1960 stál v čele Městského národního výboru Mariánské Lázně Otakar VAŠÍČEK (do 1964) a po něm Josef HOLÝ (do 1968), na kterého se vzpomíná, že se objevoval na radnici velmi málo. Po něm, v  politickém vření roku 1968, přebírá řízení města krátce úřadující místopředseda Vilém STAŠEK (do 1969).

Následovali předsedové Městského národního výboru. Ing. Jan PŘÍHODA v letech 1969-81 (+1981) a Ing. Rudolf KOPEK v letech 1981-90. Oba byli učitelé a přišli na radnici z funkce ředitele hotelové školy v Mariánských Lázních.

Území obce Mariánské Lázně ve 20.století

Původní správní území Mariánských Lázní zahrnovalo - po připojení čtvrtí Šenova, Nádražní a čtvrti u Lesního pramene - v letech 1895-1942 pouze Mariánské Lázně a teprve od roku 1942 také katastry obcí Úšovice, Hamrníky a Stanoviště. Česká správa v roce 1945 převzala válečnou změnu ve správním území jako výhodnou. Rozsah správního území města se neměnil v letech 1942-1969.

V roce 1969 došlo k rozšíření o obec Chotěnov-Skláře, 1.ledna 1976 o obec Valy, 1.dubna 1976 o obce Velkou a Malou Hleďsebi, Klimentov, Zádub, Závišín, Ovesné Kladruby, Milhostov, Vysočany, Vlkovice, Martinov a nakonec o Kladskou. Tím se správní území Mariánské Lázně rozrostlo téměř do hranic předválečného soudního okresu Mariánské Lázně. Chyběly pouze obce Pístov, Holubín a Dolní Kramolín (připadly v roce 1960 pod okres Tachov a dnes patří pod obec Chodovou Planou), Mnichovsko s obcemi Mnichov, Rájov, Sítiny, Prameny (které spravoval MNV Mnichov). Tím se rozrostl aparát řízení lidosprávy na 72 poslanců a 26 občanských výborů s více než 300 členy.

Vývoj po roce 1989

Po roce 1989 se tento správní útvar, kam patřilo 18 obcí, rychle rozpadal a obec Mariánské Lázně se územně vrátila do let 1945-1969, při městě zůstaly obce Chotěnov-Skláře a Kladská.

28. června 1990 složil funkci předsedy MěNV Ing. Rudolf KOPEK a místo představitele města převzal zatímně místopředseda MěNV Karel LUCÁK.

Byl ve funkci do 1.ledna 1991, kdy na základě prvních svobodných voleb v městě (po roce 1948) byl zvolen řádným starostou Ing. Zbyněk MARTÍNEK, syn slavného českého zahradníka stejného jména v letech 1956-1985.

26.března 1992 ze zdravotních důvodů Ing. Martínek se vzdal funkce starosty a na jeho místo byl vybrán po dlouhém jednání městské rady Zdeněk ŠTĚPÁNEK.

Stál v čele města do doby nových voleb. Když se 18.listopadu 1994 konaly řádné obecní volby, bylo zapsáno 12262 voličů, avšak účast byla tentokráte méně než poloviční - 5 813 voličů. Od nich nejvíce hlasů - 2625 hlasů - získal podnikatel a někdejší pracovník MěNV Dr. Luděk NOSEK a byl zvolen starostou. .

Po čtyřech letech - v listopadu 1998 - se konaly další řádné obecní volby a z nich vyšla jako starostka psycholožka Mgr. Ellen VOLAVKOVÁ, roz. Příhodová, dcera bývalého starosty Ing. Jana Příhody. Stala se v řadě 42 představitelů města od počátku vzniku Mariánských Lázní první ženou v této funkci. Při ní stojí dva místostarostové - první RNDr.Pavel Poc a druhý Zdeněk Král.