Richard Wagner a Mariánské Lázně
Po Johannu Wolfgangu Goethovi patří jeden z největších operních tvůrců 19.století, Richard WAGNER (1813-1883) k nejvýznamnějším německým hostům Mariánských Lázní 19. století. Podobně jako velký básník z Výmaru i Wagner si zde psal svůj deník, a dokonce diktoval do své autobiografie své zápisky z Mariánských Lázní, které byly později vydány po titulem "Z mého života". Zde se dovídáme více podrobností o Wagnerově mariánskolázeňském pobytu a o tom, jak došlo ke vzniku jeho prvních konceptů k Mistrům pěvcům norimberským a k Lohengrinu.
WAGNER se vydává v roce 1845 na cestu do Mariánských Lázní, aby se tam podrobil spolu se svou ženou Minnou, rozenou Plannerovou (1809-1866), rekreačnímu pobytu a léčebné kúře zároveň, jak mu radili lékaři. Vycházel také ze svého postřehu, že se "na vulkanické půdě těchto podivuhodné a neustále ho vzrušující země České" cítil velmi příjemně - v Čechách i v Praze a jakoby s nimi svázán.
"Já jsem si předsevzal, že si dopřeji a že se podám pohodlnému životnímu stylu, jaký je nezbytný při braní velmi vzrušující lázeňské kúry." Tak odpočinkový ovšem jeho pobyt nemohl být již z toho prostého důvodu, že si sebou vezl množství četby, mezi jinými básně Wolframse z Eschenbachu či anonymní epos "Lohengrin". Psal o tom:
"S knihou pod paží jsem se ponořil do blízkých lesů, abych se tu, ležící u potoka, bavil četbou a Parsifalem, básněmi v cizorodém a přece tak důvěrné blízkém stylu básní Wolframse. "
"Brzy nato mě ovládla tak silná touha po vlastním zformování tohoto díla, že jsem měl co dělat, abych se ubránil tomuto velikému nutkání. Byl jsem totiž varován, abych se během užívání lázeňské kúry v žádném případě nepouštěl do nějaké, člověka rozrušující práce. Avšak vzrušení z nápadů trvalo a neustále až znepokojivě vzrůstalo. "Lohengrin", jehož první koncept spadá již do mého posledního pařížského pobytu, stál tu náhle přede mnou a v té chvíli se mi vybavilo, až do nejmenších podrobností, ideální dramatické uspořádání celé látky. Zejména mne zaujala působivá jinotajná pověst o labuti, kterou jsem znal již dříve ze svých studií a vznikly nové variace tohoto mýtického komplexu, který byl mimořádným půvabem pro mou fantazii. Pamětliv lékařského varování bránil jsem se ovšem vší silou pokusům o sepsání plánu, který se rodil a který jsem měl před sebou, a musel jsem vynakládat na obranu všechnu energii neobyčejným způsobem."
"Několik poznámek v Gervinusových "Dějinách německé literatury" mě získalo pro Mistry pěvce Norimberské a Hanse Sachse pro zvláštnosti života. Zejména mě pobavilo již samo jméno "Merker" stejně jako nevšední funkce při zpěvu mistrů. Aniž bych něco bližšího o Sachsovi a jeho současnících-básnících znal, na vycházkové cestě jsem vymyslel žertovnou scénu, ve které švec s kladivem, na kopytě, kterému se revanšuje ve zpěvu Merker za prováděnou pedanterii, jako lidový řemeslnický básník mu dává lekci. Vše se objevilo koncentrováno přede mnou v dvou pointách a ukázalo se jako tahy křídy pokrytou tabuli Merkerem a s Merkerovými značkami zhotovená bota ve vzduchu. Sem jsem zkonstruoval úzkou, křivou norimberskou uličku se sousedy, s poplachem a s uliční rvačkou jako závěr druhého jednání a náhle stála přede mnou celá komedie "Meistersingerů" s tak velkou živostí přede mnou, že jsem, protože šlo o zvlášť veselý námět, považoval za dovolené, celou tuto věc přes lékařský zákaz zanést na papír. Toto jsem i udělal a zejména proto, že jsem doufal, že tímto se osvobodím od nutkání zabývat se "Lohengrinem", nutkání, které se mi stále vracelo.¨"
"To jsem se však zklamal, protože sotva jsem vstoupil za poledne do své lázně, najednou jsem byl uchvácen takovou touhou dále sepisovat "Lohengrina" , že jsem tu nemohl už déle vydržet a po několika minutách jsem v netrpělivosti z koupele vyskočil a běžel jako šílenec do svého pokoje, abych zanesl na papír, co mně tížilo. To se opakovalo více dnů, až byl sepsán obšírně scénický plán "Lohengrina".
"Nyní poznal lázeňský lékař, že by bylo asi lepší, kdybych přestal s koupelemi a s minerálními prameny, a řekl, že jednou provždy to bude asi tak, že se pro takovou lázeňskou léčbu nehodím.
Moje vzrušení nad tvorbou se tak zvyšovalo, že i pokusy o noční spánek měly pravidelně za následek různá dobrodružství. Podnikali jsme také různé výlety, který by mne rozptýlily a unavily, mimo jiné i do Chebu, který mne hluboce oslovil vzpomínkami na Valdštejna stejně jako originální kroje chebských obyvatel. Uprostřed srpna jsem odcestovali zpátky do Drážďan a moji přátele se těšili z mé bujné, veselé nálady - mně bylo jako kdybych měl nyní křídla."
Potud zpráva o zajímavém cestování a pobytu Richarda Wagnera v Mariánských Lázních, kterou diktoval - ovšem až po dvaceti letech - své Cosimě, ale nic z čerstvosti a životnosti zážitků neutrpělo škody. Je pochopitelné, že byly uvedeny jen významnější zážitky a vzpomínky z jeho pro budoucnost tak důležité tvorby, a zachovány. Drobné příhody samozřejmě chybějí, ale mohou být zachyceny jinými prameny nebo nějak potvrzeny, například s pomocí dotazů na archiv Richarda Wagnera v Bayreuthu; odpověď poskytla vedoucí archivu paní Gertruda Strobelová. Jde o Wagnerovy vztahy k mariánskolázeňskému kapelníkovi Theodoru Krüttnerovi. Zde je například opis dopisu Wagnerova Krüttnerovi:
"Drážďany 19.února 1846, adresa: Mnichov u Mariánských Lázní.
Velice vážený pane Krüttnere, posílám Vám na Vaše opakované přání opis partitury mé opery RIENZE, mnou samotným korigovaný, u kterého chybí pouze první dějství, ale to nic nevadí, protože jsem právě v tomto dějství neshledal, co by mohlo pro Váš účel chybět. Můžete si tento opis ponechat, pokud bych ho ještě potřeboval, tak se obrátím na Vás a prosím Vás proto, abyste si opis uschoval. Kdybyste viděl pana doktora Schneidera v Mariánských Lázních , prosím Vás, abyste ho od mne nechal co nejkrásněji pozdravovat. Mějte se pěkně a ujišťuji Vás svou hlubokou úctou.
Vám oddaný Richard Wagner."
Theodor Krüttner zřejmě tuto partituru "Rienzi" přepsal a zaranžoval pro svůj orchestr, který měl tehdy jen 14 muzikantů. Byl to první krok k uctívání Richarda Wagnera a začátek tradici Wagnerovských koncertů lázeňského orchestru, která se udržela a kulminovala v letech největšího lesku Mariánských Lázní, před a krátce po první světové válce.
Ve vysílání radia Praha dne 23. února 1933 měl pořad Martin SUMMER na téma "Richard Wagner jako lázeňský host v Mariánských Lázních", který byl plně publikován následujícího dne v místních novinách "Marienbader Zeitung". Pořad vykreslil obsáhlý obraz Wagnerova pobytu v Mariánských Lázních s několika dosud neznámými podrobnostmi. Zachytil i vztahy k osobnostem oné doby, jako byl jeho lázeňský lékař Med. Dr. Anton Karl Schneider, dirigent orchestru Krüttner, ale i zaznamenání hodný červencový den 1845, kde se poprvé setkal Richard Wagner s Eduardem Hanslickem u oběda v mariánskolázeňském kursále.
Neúprosný Wagnerův kritik Eduard Hanslick
Dr. Eduard Hanslick (1825-1904, o 12 let mladší než Wagner), tehdy 20letý, vysokoškolák, posluchač práv ve Vídni. Dostalo se mu zde příležitosti, aby byl představen drážďanskému kapelníkovi a hudebnímu skladateli. Při té příležitosti ujistil Wagnera, že jak jeho Rienzi tak Létajícího Holanďana studoval v Praze s tím největším zájmem.
Hudbou nadšený právník byl dokonce přátelsky přijat v Mariánských Lázních v domě Jetelový lístek v pokoji, kde Wagnerovi bydleli. O 23 let později označil Hanslick jeho Mistry pěvce norimberské za "měkkýše bez kostí". Uvádí se nepříjemnost, která mladého Hanslicka potkala při návštěvě v domě Jetelový lístek. Měl tu nějakou příhodu s Wagnerovým psem Pepo a papouškem Paps a jeho tvrdá kritika Wagnera se dokonce někdy dává do souvislosti s touto nepříjemností.
Richard Wagner psal ve své autobiografii na více místech o rostoucím nepřátelství Eduarda Hanslicka vůči němu, o nevraživosti tohoto obávaného recenzenta a hudebního kritika novin "Neuen freien Presse" ve Vídni. Wagner psal doslova:
"Tento člověk se dokonce dostavil jako nastávající student svého času při prvním uvedení Tannhäusera v Drážďanech, a tehdy s planoucím entusiasmem referoval o mém novém díle; později při každé příležitosti premiér mých oper ve Vídni potvrdil své rozhodnutí, že se stane mým nejjízlivějším kritikem ..."
Později došlo ve Vídni k jinému ošklivému incidentu při setkání na večírku na pozvání rodiny Standhartnerů. Wagner a Hanslick zde byli, a bez postranních úmyslů byl Wagner vyzván k předčítání svých Mistrů pěvců norimberských a Hanslick o tom hned kriticky napsal.
Wagner k tomu dodává: "Zde jsme pozorovali v průběhu předčítání, že tento nepříjemný i nebezpečný recenzent se chová stále rozladěněji. Zbledl a nápadné bylo, že po skončení předčítání už zde nechtěl dál prodlévat, za žádnou cenu. Ve zřejmě podrážděném tónu ostentativně opustil společnost. Moji přátelé byli zajedno v tom, že Hanslick celou báseň označil jako proti němu nasměrovaný paskvil a celé naše pozvání k předčítání jako urážku, zamířenou na něho. Skutečně se změnilo od tohoto večera jeho chování recensenta k mé osobě zcela nápadně a že to byl výpad ze zostřeného nepřátelství, takové následky jsem brzy poznal ..."
Návrh slavnostní divadelní scény v Mariánských Lázních a Richard Wagner
K Wagnerovu pobytu patří také fáma, která se udržovala v ústním podání. Nakonec se objevila v novinách "Marienbader Zeitung" 11.února 1933 s odvoláním se na někdejšího starostu Dr. Franz Nadlera u příležitosti 50.výročí smrti Richarda Wagnera. Nejednalo se o nic menšího než o návrh Richarda Wagnera postavit v Mariánských Lázních slavnostní velkodivadlo, které se po letech realizovalo v Bayreuthu. Richard Wagner se měl během zdejšího pobytu vyslovit o takovémto plánu, který navrhl městským radním. Divadlo mělo stát mezi vrchy Špičákem a Hamelikou.
Odkud se tato fáma vynořila a kdy ?
Dr. Franz Nadler tuto fámu vysvětloval. Vyprávěl mu o tom někdy v osmdesátých letech 19.století jeden z muzikantů zdejší kapely jménem HABERZETTL, který pocházel od Bečova (ves Chodov-Gängerhäusel). Uvedl, že Richard WAGNER se přátelil s kapelníkem Theodorem KRÜTTNEREM. Lázeňská kapela tehdy cestovala na turné po Jihu a po Švýcarsku, kde se přihodila zajímavá historka. Mělo to být ve Svatém Morici. Mariánskolázeňští muzikanti seděli u stolu v jedné restauraci. V koutě naproti nim seděl jakýsi muž, který je soustředěně pozoroval. Byl to Richard WAGNER, který slyšel chebské nářečí, vstal, šel ke Krüttnerovi a řekl: "Ty jsi přece Krüttner!" Načež dostal odpověď: "Ano, a ty jsi Wagner!" Došlo k velmi srdečnému shledání. Muzikant HABERZETTL vypravoval také o tom, že Wagner vyslovil návrh zřídit v Mariánských Lázních na místě pozdějšího hotelu HALBMAYR obrovské slavnostní divadlo. Podle jiné verze navrhoval stavbu divadla ve svahu Křížového vrchu. A že prý došlo i k jednání mezi ním a klášterem Teplou jakožto majitelem pozemků.
Zda měl s klášterem Teplá jednat Richard Wagner nebo na jeho popud představitelé města, se neví. Celá věc se dále zamotávala zcela vymýšlenými podrobnostmi, jakoby Wagner sám chtěl koupit od kláštera pozemky pro tohoto divadlo. To je velký omyl. V té době byl Wagner ve finančních problémech zcela jiných, běžných rozměrů. Nemohl by si dovolit takový nákup. Další lež, že po revoluci 1848, kdy byl na Wagnera vydán v Drážďanech zatykač a musel uprchnout do ciziny, klášter tento prodej odmítl jako nebezpečnému revolucionáři, který se přátelil dokonce s anarchistou Bakuninem. Dnes je odmítána celá fáma, včetně toho, že by Wagner takovou myšlenku velkodivadla vůbec vyslovil,. V té době se jí vůbec neobíral myšlenkou slavnostního velkodivadla. Ta vznikla až později, v padesátých letech a slavnostní divadlo vzniklo v Bayreuthu až v roce 1876. Wagner neměl nikdy žádná jednání s majiteli pozemků, s premonstráty z kláštera Teplá, ale ani se zástupci Mariánských Lázní. Byl zde na léčení a neměl ani zájem ani možnost koupě.
Původní podoba domu "Jetelový lístek" z časů Wagnerova pobytu:
Wagnerovské koncerty v Mariánských Lázních
Mariánské Lázně brzy poznaly, jak slavnou osobnost tu v roce 1845 hostily. Hlásily se jednoznačně ke svému hostu pořádáním Wagnerovských koncertů, obvykle v kavárně Egerländer a na dalších místech po celou sezónu. Jiný slavný host, anglický král Eduard VII., se pokaždé, když přišel na Bellevue, přihlásil a vzkázal orchestru své přání - "zahrát něco z Wagnera". Podobně byly pořádány také Straussovské koncerty podle jiného slavného hosta-hudebního skladatele.
Dům "Jetelový lístek", kde Wagner pobýval, byl přejmenován jeho jménem a byla odhalena také pamětní deska Richarda Wagnera. Uvnitř domu u schodiště bývala Wagnerova busta a postupně také jiné domy v Mariánských Lázních dostávaly jména v souvislosti s Richardem Wagnerem.
Dům čp.201 v Karlovarské ulici dostal název VILLA WAHNFRIED podle známého Wagnerova domu v Bayreuthu. - Sousední dům čp. 6 v Karlovarské ulici dostal název podle Wagnerovy opery z roku 1839 RIENZI.
Dům čp.184 v Mladějovského ulici, dnešní SVATAVA, měl původní název LOHENGRIN podle Wagnerovy opery z roku 1850.
Dům čp.17 - dnešní hotel KRIVÁŇ v Masarykově ulici nad kolonádou - se nazýval v minulosti RHEINGOLD podle Wagnerovy opery z roku 1857.
Dnešní dům čp.276 na Hlavní třídě (bývalé rybářství pana Mulavky) se nazýval TANNHÄUSER podle Wagnerovy opery z roku 1850.
Dům čp. 346 na Hlavní třídě měl původní název TRISTAN podle Wagnerovy opery Tristan a Isolda z roku 1859.
Dům čp. 368 v Lidické ulici, dnešní LUDMILA, se původně jmenoval SIEGFRIED podle Wagnerovy opery z roku 1848.
Prameny:
RAUSCHER Josef: "Richard Wagners bedeutsamer Kuraufenthalt in Marienbad" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Band I., Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tisk Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S.279-283
KOLOMÍNSKÝ Jiří: "Hudební život a slavní hudebníci v Mariánských Lázních " Mariánské Lázně, prameny, dějiny,lidé - ke 150.výročí založení uspořádala Alena Vrbová, Krajské nakladatelství Karlovy Vary 1958, S. 199-220
Richard Wagner in Marienbad
Nach Johann Wolfgang Goethe ist zweifellos Richard Wagner zu den bedeutendsten deutschen Kurgästen Marienbads im 19. Jahrhundert zu zählen. Ähnlich wie der große Dichter aus Weimar hat auch er Tagebuchnotizen gemacht, ja sogar Aufzeichnungen für eine "Autobiographie" diktiert, die unter dem Titel "Aus meinem Leben" veröffentlicht sind. Wir erfahren hier eine Reihe genauer Einzelheiten über seinen Kuraufenthalt und die Entstehung seines ersten Prosaentwurfes zu den "Meistersingern" so wie zum "Lohengrin ".
Richard WAGNER (1813-1883) unternahm die Reise nach Marienbad, urn den Erholungsaufenthalt wegen der ihm und seiner Frau Minna, geb. Planer (1809-1866) angeratenen Brunnenkur zu nehmen. Man spürt aus seiner Bemerkung "auf dem vulkanischen Boden dieses merkwurdigen und für mich immer anregenden Böhmen" heraus, wie sehr er sich in Böhmen und Prag (von Dresden und Leipzig aus) wohl und verbunden fühlte. "Ich hatte mir vorgenommen, mich der gemächlichen Lebensweise, wie sie andererseits für die sehr aufregende Kur unerläßlich ist, hinzugeben." So geruhsam konnte dieser Aufenthalt schon deshalb nicht werden, weil er ja in seinem Gepäck eine Menge von Lesestoffen, wie Gedichte WOLFRAMS von Eschenbach und das anonyme Epos "Lohengrin" mit der großen Einleitung von Görres hatte. Er erzählt dann:
"Mit dem Buche unter dem Arm vergrub ich mich in die nähen Waldungen, urn, am Bache gelagert, mit Titurel und Parsifal in dem fremdartigen und doch so innig traulichen Gedichte WOLFRAMS mich zu unterhalten."
"Bald aber regte die Sehnsucht nach eigener Gestaltung des von mir Erschauten sich so stark, daß ich, vor jeder aufregenden Arbeit während des Genusses des Marienbader Brunnens gewarnt, Mühe hatte, meinen Drang zu bekämpfen. Hieraus erwuchs mir eine bald beängstigend sich steigernde Aufregung: der "Lohengrin", dessen allererste Konzeption schon in meine letzte Pariser Zeit fällt, stand plötzlich vollkommen gerüstet mit größter Ausführlichkeit der dramatischen Gestaltung des gesamten Stoffes vor mir. Namentlich gewann die an ihm so bedeutungsvoll haftende Schwanensage, durch aIle um jene Zeit vermöge meiner Studien mir bekannt gewordenen Züge dieses Mythenkomplexes, einen übermäßigen Reiz fur meine Phantasie. Eingedenk der ärztlichen Warnung, wehrte ich gewaltsam die Versuchung zum Niederschreiben des entstandenen Planes von mir und wendete ein energisches Mittel der sonderbarsten Art an."
"Aus wenigen Notizen in Gervinus "Geschichte der deutschen Literatur" hatten die "Meistersinger von Nürnberg", mit Hans Sachs, für mich ein besonderes Leben gewonnen. Namentlich ergötzte mich schon der Name des "Merkers" sowie seine Funktion beim Meister-singen ungemein. Ohne irgend Näheres von Sachs und den ihm zeitgenössischen Poeten noch zu kennen, kam mir auf einem Spaziergange die Erfindung einer drolligen Szene an, in welcher der Schuster, mit dem Hammer auf den Leisten, dem zum Singen genötigten Merker zur Revanche für von diesem verübte pedantische Untaten als populär handwerklicher Dichter eine Lektion gibt. Alles konzentrierte sich vor mir in den zwei Pointen des Vorzeigens der mit Kreidestrichen bedeckten Tafel von Seiten des Merkers und des die mit Merkerzeichen gefertigten Schuhe in die Luft haltenden Hans Sachs, womit beide sich anzeigten, daß "versungen" worden sei. Hierzu konstruierte ich mir schnell eine enge, krumm abbiegende Nürnberger Gasse mit Nachbarn, Alarm und Straßenprugelei als Schluß eines zweiten Aktes, und plötzlich stand meine ganze Meistersingerkomödie mit so großer Lebhaftig-keit vor mir, daß ich, weil es ein besonders heiteres Sujet war, es für erlaubt hielt, diesen weniger aufregenden Gegenstand trotz des ärztlichen Verbotes zu Papier zu bringen. Dies geschah, und namentlich hoffte ich damit mich vom Befassen mit dem "Lohengrin" befreit zu haben."
"Doch hatte ich mich getäuscht: kaum war ich um die Mittagszeit in mein Bad gestiegen, als ich von solcher Sehnsucht, den "Lohengrin" aufzuschreiben, ergriffen ward, daß ich, unfähig, die für das Bad nötige Stunde abzuwarten, nach wenigen Minuten bereits ungeduldig heraussprang, kaum die Zeit zum ordentlichen Wiederankleiden mir gönnte und wie ein Rasender in meine Wohnung lief, um das mich Bedrängende zu Papier zu bringen. Dies wiederholte sich mehrere Tage, bis der ausführliche szenische plan des "Lohengrin" ebenfalls niedergeschrieben war.
Nun fand der Badearzt aber, daß es besser sei, ich gäbe Brunnen und Wanne auf und ließe mir ein für allemal gesagt sein, daß ich zu solchen Kuren nicht tauge. Meine Aufregung hatte so zugenommen, daß der Versuch des nächtlichen Schlafes in der Regel zu einer Folge von Abenteuem führte. Wir machten einige zerstreute Ausflüge, unter anderem nach Eger, welches mich durch seine Erinnerungen an Wallenstein sowie durch die originelle Tracht seiner Bewohner höchlich ansprach. Mitte August reisten wir zurück nach Dresden; meine Freunde freuten sich meiner übermütig heiteren Laune: mir war, als ob ich Flügel hätte."
Soweit der interessante Reise- und Aufenthaltsbericht Richard Wagners, der, erst zwanzig Jahre später seiner Cosima diktiert, nichts von der Frische und Lebendigkeit der Erlebnisse eingebüßt hat.
Es ist verständlich, daß hier nur wesentliche Erlebnisse und Vorkommnisse aus seinem für die Zukunft so bedeutsamen Schaffen aufgenommen und festgehalten sind. Kleinere Begebenheiten fehlen verständlicherweise und können vielleicht von anderen Quellen beschafft oder bestätigt werden, wie dies zum Teil mit Erfolg durch eine Anfrage an das Richard-Wagner-Archiv in Bayreuth unsererseits und eine Antwort von der Archivleiterin, Frau Gertrud STROBEL, geschehen ist. Es handelt sich einmal urn Wagners Beziehungen zu Theodor Krüttner, dem Leiter der Kurkapelle Marienbads, die durch eine Brief-Abschrift im Richard-Wagner-Archiv belegt sind. Sie lautet:
"Dresden 19. Febr. 46, Adresse: Einsiedel bei Marienbad.
Sehr geehrter Herr Krüttner! Ich schicke Ihnen hiermit nach ihrem wiederholten Wun- sche eine von mir selbst corrigierte Abschrift der Partitur meiner Oper "Rienzi", von der hierbei nur der erste Akt fehlt, was aber wenig ausmachen wird, da sich gerade in diesem Akte nicht viel vorfindet, was sich zu Ihrem Zwecke eignen dürfte. Sie können vorläufig diese Abschrift an sich behalten; sollte ich ihrer einmal noch bedürfen, so wende ich mich deshalb seinerseits an Sie, und ich bitte daher, sie nur bei sich zu behalten. - Wenn Sie Herm Dr. Schneider in Marienbad sehen, so bitte ich, ihn schönstens von mir zu grüßen. Leben Sie wohl und seien Sie meiner wahrsten Achtung versichert.
Ihr ergebener Richard Wagner"
Zweifellos hat Theodor Krüttner diese "Rienzi"-Partitur für Aufführungen seiner Kurkapelle, die damals angeblich nur 14 Musiker umfaßte, umorchestriert und damit den ersten entscheidenden Schritt zur Wagner-Verehrung und Tradition des Kurorchesters in den Glanzzeiten vor und nach dem Ersten Weltkrieg in Marienbad gelegt.
In der Prager Deutschen Sendung am 23. Februar 1933 hat Martin SUMMER über das Thema "Richard Wagner als Kurgast in Marienbad" einen Vortrag gehalten, den die "Marienbader Zeitung" am nächsten Tag vollinhaltlich abgedruckt hat. Hier wurde ein umfassendes Bild von diesem Aufenthalt mit manchen unbekannten Einzelheiten von Wagners Aufenthalt und seinen Beziehungen zu bekannten Persönlichkeiten jener Zeit gegeben, vor allem aber wird neben dem Kurarzt Dr. Anton Karl Schneider, "dem nachmaligen verdienstvollen Bürgermeister Marienbads", auch Theodor Krüttner genannt. Denkwürdig sei jener Julitag des Jahres 1845, an dem sich "beim Mittagtisch im Marienbader Kursaal Richard Wagner und Eduard Hanslick erstmalig Aug' in Aug' gegen überstanden".
Dr. Eduard Hanslick (1825-1904, also zwöf Jahre jünger als Wagner) war damals Rechtshörer in Wien und scheint die Gelegen-heit gerne ergriffen zu haben, sich dem Dresdner Kapellmeister vorzustellen.
Er versicherte bei dieser Gelegenheit dem Dichterkomponisten des "Rienzi" und des "Fliegenden Hollanders" immer wieder, daß er beide Werke in Prag mit größtem Interesse durchstudiert habe.
Der musikbegeisterte Jurist sei dann zu einer Plauderstunde im "Kleeblatt" freundlich aufgenommen worden; aber 23 Jahre später habe er die "Meistersinger"- Partitur eine "knochenlose Molluske" genannt.
Richard Wagner hat in seiner Autobiographie an mehreren Stellen selbst über die wachsende Feindschaft mit Hanslick, der zum gefürchteten Rezensenten und Kunstkritiker der "Neuen freien Presse" in Wien geworden war, berichtet. Wagner schreibt wörtlich: "Dieser Mensch, welcher sich als angehender Student seinerzeit bei einer der ersten Aufführungen des "Tannhäusers" in Dresden eingefunden und damals mit glühendem Enthusiasmus über mein Werk referiert hatte, war seitdem, wie sich dies bei Gelegenheit der Aufführung meiner Oper in Wien entschied, zu meinem bissigsten Gegner geworden...."
Dann kam es in Wien zu einem weiteren bösen Zwischenfall bei einer Einladung der Familie STANDHARTNER, WAGNER und HANSLICK waren anwesend. WAGNER war zur Vorlesung seiner "Meistersinger" aufgefordert worden; er schreibt darüber: "Hier bemerkten wir im Lauf der Vorlesung, daß der gefährliche Rezensent immer verstimmter und blässer wurde, und atiffallend war es, daß er nach dem Beschlusse desselben zu keinem längeren Verweilen zu bewegen war, sondem alsbald in einem unverkennbar gereiztem Tone Abschied nahm. Meine Freunde wurden darüber einig, daß HANSLICK diese ganze Dichtung als ein gegen ihn gerichtetes Pasquill ansahe und unsere Einladung zur Vorlesung derselben von ihm als eine Beleidigung empfunden worden war. Wirklich veränderte sich seit diesem Abend die Haltung des Rezensenten gegen mich sehr auffällig und schlug zu einer verschärften Feindschaft aus, davon wir die Folgen bald zu ersehen hatten ..."
Hier darf noch kurz ein Gerücht erwähnt werden, das nach einer mündlichen Überlieferung in der "Marienbader Zeitung" vom 11. Februar 1933 unter Berufung auf den Altbürgermeister Dr. Franz Nadler von mir abgedruckt wurde, und zwar zum Gedenken an Richard WAGNER an seinem 50. Todestag. Es geht urn nichts Geringeres als darum, ob der Theater- bzw. Festspielhaus-Gedanke Wagners ihm während seines Marienbader Kuraufenthaltes und in Verbindung mit dem Kurort gekommen sei, oder wann dieser Plan zum erstenmal auftauchte und nachgewiesen werden kann.
In Marienbad wurde von Dr. Nadler erklärt, daß er selbst, von einem mehr als 50 Jahre dem Marienbader Kurorchester angehörenden Musiker namens HABERZETTL aus Gängerhäuseln bei Petschau, vor etwa 50 Jahren erfahren babe, daß Richard WAGNER mit dem Direktor des Kurorchesters Theodor KRÜTTNER gut bekannt, ja befreundet war. KRÜTTNER reiste mit seinen Musikern nach der Marienbader Saison in die Kurorte des Südens und der Schweiz, und dort habe sich auch folgender Vorfall ereignet - es könnte in St. Moritz gewesen sein: Die Marienbader Kurmusiker saßen an einem Tisch in einem Weinrestaurant. Ihnen gegenüber saß ein Herr in einer Ecke, der sie aufmerksam betrachtete. Richard WAGNER erkannte an der Mundart die Egerländer wieder, ging auf Krüttner zu und sagte: "Du bist doch der Krüttner?" Worauf der Angesprochene erwiderte: "Ja, und du bist doch der Wagner!" Es gab ein herzliches Wiedersehen. HABERZETTL berichtete Dr. Nadler auch von dem Plan Wagners, hier in Marienbad, und zwar an Stelle des Halbmayr-Hauses, das Festspielhaus zu errichten. Eine andere Version lautet jedoch, daß WAGNER am Kreuzberg das Festspielhaus errichten wollte. Die Verhandlungen mit dem Stitt Tepl hätten sich jedoch zerschlagen. Es heißt, daß WAGNER bereits mit einem Plan und Angebot zu dem damaligen Abt nach Stitt Tepl gefahren sei, urn wegen des Grundankaufes zu verhandeln. Das Stitt solI sich jedoch auf den Standpunkt gestellt haben, einem steckbrieflich Verfolgten (Steckbrief rührt von Wagners "Barrikadenkämpfen" in Dresden 1848 her) diesen Verkauf verweigern zu müssen.
Zu dieser Erzählung HABERZETTLs ist freilich zu sagen, daß Richard WAGNER keineswegs während eines Kuraufenthaltes im Jahre 1845 diesen Besuch beim Grundherrn von Marienbad, dem Abt im Stifte Tepl, gemacht haben kann und dort mit der Begründung abgewiesen worden sei, einen steckbrieflich verfolgten Barrikadenkämpfer könne man das gewünschte Grundstück nicht verkaufen, hier sind zwei nicht weniger als drei Jahre auseinanderliegende Ereignisse später einfach zusammenkomponiert worden. Zwar hat sich der junge WAGNER, von Jugend auf mit dem Theater- und Opernwesen konfrontiert, sich mit reformerischen Gedanken und Plänen beschäftigt, aber ernsthaft und zielstrebend doch erst in den ersten Fünfzigerjahren.
So heißt es am 12. November 1851 in einem Brief an den Dresdner Theodor UHLIG: "An eine Aufführung kann ich erst nach der Revolution denken, erst die Revolution kann mir die Künstler und die Zuhörer zuführen, die nächste Revolution muß notwendig unserer ganzen Theaterwirtschaft das Ende bringen: sie müssen aIle zusam-menbrechen, dies ist unausbleib-lich. Aus den Trümmern rufe ich mir dann zusammen, was ich brauche: ich werde, was ich bedarf, dann finden. Am Rheine schlage ich dann ein Theater auf und lade zu einem großen dramatischen Feste ein: nach einem Jahre Vorbereitung führe ich dann im Laufe von vier Tagen mein ganzes Werk auf. (Anm.: Hier ist zweifellos bereits an den "Ring des Nibelungen" gedacht.) Mit ihm gebe ich den Menschen der Revolution, dann die Bedeutung, diese Revolution nach ihrem edelsten Sinne zu erkennen ..."
Wie Wagners Pläne dann in Bayreuth 1876 in Wirklichkeit aussahen und eine hundertjährige Realität geworden sind, kann hier nicht behandelt werden. Ein sehr interessantes und aufschlußreiches Buch ist in diesem Jubiläumsjahr von Hans Mayer darüber er- schienen. Leider wird die Entwicklung des Festspielhausgedankens erst vom Jahre 1863 an aufgezeigt. WAGNER sei damals noch von der "Vision eines demokratischen Festes" beherrscht. Der Revolutionär des Jahres 1849 habe zwar das Konzept einer materiellen Umwälzung verworfen und betreibe von nun an "mehr in Nachfolge des deutschen ldealismus, die asthetische Erziehung seiner Zeitgenossen".
Das Archiv des "Hauses Wahnfried" teilte auf unsere Anfrage vom 8. November 1976 kurz und klar mit: "Von den angeblich bereits im Sommer 1845 in Marienbad geäußerten Festspielhaus-Plänen ist mir bis heute auch nicht ein Wort bekannt gewesen. Erst mit dem Schaffen von "Siegfrieds Tod" ("Gotterdämmerung") kam Richard WAGNER auch der Festspielhausgedanke mit einem eigens dafür erbauten Theater, dem er erstmals in einem Brief an seinen Pariser Freund Ernst Benedikt KIETZ vom 14. September 1850 Ausdruck verlieh. Alle anderen Angaben dürfen mehr der weniger Gerüchte bzw. Phantasien sein."
Quelle:
Dr. Josef Rauscher: "Richard Wagners bedeutsamer Kuraufenthalt in Marienbad" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Geisenfeld 1977, S.279-283
Die Hausnamen in Marienbad, die zum Wagner sich beziehen (vor zweitem Weltkriege):
RICHARD WAGNER (Nr.5 Karlsbader Straße, ursprünglich Zum Kleeblatt);
VILLA WAHNFRIED (Nr.201 Karlsbader Straße),
RIENZI (Nr.6 Karlsbader Straße), 1839
TANNHÄUSER (Nr.276 Hauptstraße, ehem.Fischerei), Oper 1845
LOHENGRIN (Nr.184 heute Haus Svatava in Mladějovského ulice), Oper 1850
RHEINGOLD (Nr.17 heute Haus Kriváň in Masaryk-Straße), - Oper 1857
TRISTAN (Nr.346 heute bleibt Tristan in Hauptstraße ehem. Glaserei), - Oper 1859
SIEGFRIED (Nr.368 heute Haus Ludmila in Lidická ulice) - Oper 1848
