Římskokatolický děkanský kostel
Nanebevzetí Panny Marie
ŘÍMSKOKATOLICKÝ DĚKANSKÝ KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE v novobyzantském slohu stojí uprostřed Goethova náměstí v Mariánských Lázních a patří stavebně i historicky mezi skvosty těchto lázní. Hlavními autory stavby jsou Johann Gottfried GUTENSOHN z bavorského Mnichova (architekt a projektant), Anton THURNER (stavitel) z kláštera Teplá a Josef Ondřej KRANNER (druhý stavitel - stavbyvedoucí) z Prahy.
Do chrámu vstupujeme po 33 schodech, která představují 33 let života Ježíše Krista. Schodiště je symbolicky třikrát přerušeno. Kostel slouží již více než 150 let a prožíval stejně jako celé město mnohé významné změny těchto let, především byl svědkem hlubokého utrpení rodin v obou světových válkách a opuštění původního obyvatelstva po druhé válce. Zůstal útočištěm trpících a opuštěných.
Hroznatovský znak
Nad hlavním vchodem do kostela je znak [10.], které připomíná zakladatele kláštera Teplá - Hroznatu. Hroznatův erb převzali tepelští premonstráti. Blahoslavený Hroznata (1160-1217) začal stavět premonstrátský klášter v Teplé před 800 lety (1193), přivedl sem premonstráty ze Strahova a daroval jim své rozsáhlé majetky v západních Čechách. Toto Hroznatovo dědictví spravoval tepelský klášter jako celek až do zrušení vrchnostenských poměrů (1848).
Zakladatel kostela opat Marian Heinl
Hroznatovský znak má tři jelení parohy v zlatém poli. Uvnitř jsou písmena M. J. H. A. T. Prozrazují, že tento kostel nechal postavit Marian Josef HEINL, tepelský opat (Abt Teplensis) v letech 1843-1867.
Opatem byl zvolen v 58 letech, dne 30. března 1843. Volba opata v klášteře tehdy znovu vznítila a zas uhasila plamének naděje v tyrolském klášteře Wiltenu (Innsbruck). Bývalý opat tepelského kláštera a zakladatel Mariánských Lázní - 64tiletý Karel Kašpar Reitenberger - který musel v roce 1827 složit funkci a opustit Čechy, znovu - již potřetí - prožívá volbu opata v klášteře Teplá (opaté Koppmann, Mahr, Heinl) a tajně doufá, že bude alespoň navržen na opata - pokud ne zvolen.
Jeho zásluhy o záchranu kláštera Teplá v době jeho opatování, stejně jako zásluha o založení lázní jsou nesporné a všechny známé důvody jeho někdejší vynucené rezignace pominuly. Změnili se císařové, císařovny, kancléř. Ale zvolen byl profesor filozofie Heinl, jen o 6 let mladší než Reitenberger. A tak Reitenberger dožívá svůj život daleko od domova, aniž by naposledy spatřil rodné Úterý, klášter i své lázně. Zemřel 21.března 1860 ve Wiltenu. Opat Heinl zemřel o 6 let později - 2. května 1867.
Marian Josef HEINL, profesor a doktor teologie a filosofie, se narodil 23.ledna 1785 v Lokti. Byl to činorodý, energický a úspěšný muž, který se osvědčil ve školství, dále jako převor kláštera a jako správce tepelské dominie Krukanice (okres Plzeň-Sever). Prvním jeho krokem v Mariánských Lázních po zvolení opatem bylo jejich povýšení na farní obec s vlastní farou (1843), založení vlastního hřbitova (1843), výstavba nového kostela (1844-48) a později i nové školy (1853).
Opat Heinl toužil vybudovat v Mariánských Lázních římskokatolický chrám mimořádného obrazu. Chtěl, aby chrám symbolizoval spojení západní a východní církevní kultury. Přijížděli nemocní ze Západu i z Východu a jejich důvěra v zázračnost mariánských léčivých pramenů zavazovala klášter, aby v Mariánských Lázních vítal hosty ze všech koutů světa bez ohledu na rozdílný jazyk, národnost či náboženství. Z Mariánských Lázní chtěl učinit křižovatku západní a východní kultury.
Proto také stavitel GUTENSOHN, na kterého se opat obrátil o pomoc, vypracoval projekt nového kostela podle stylu byzantských oktogonálních staveb. Nezapomeňme, že právě Přední Orient je domovem nejstaršího mariánského kultu. Johann Gottlieb GUTTENSOHN byl bavorský dvorní stavitel v Mnichově a profesor architektury na Akademii výtvarných umění v Praze
Světu otevřené lázně Panny Marie měly všechny předpoklady k tomu, aby se odtud šířila nejen víra v léčivou sílu zdejších vod, ale i důvěra a uznání v místní politické i náboženské poměry, za jejichž stabilitu ručila v té době právě římskokatolická církev v zastoupení premonstrátského kláštera. Použití byzantských prvků při stavbě kostela nebylo tedy motivováno pouze úsilím o získání bohatých lázeňských hostů z Východu.
Exteriér kostela
Stavba patří mezi díla tehdy doznívající klasicistické školy. Vnější obraz předurčuje oktogon - osmiúhelníkový základ stavby. Přední (západní) část se schodištěm charakterizují dvě nevysoké věže se zvonicemi a hodinovými stroji, uprostřed nad vchodem pak velké rozetové okno s malbou P.Marie s Ježíškem na skle, dílo J. O. Krannera. Za oknem na galerii je kůr s varhanami.
Zvenku člení stavbu tzv. vtažené pilíře, na nichž stojí sochy andělů. Ti symbolicky přenášejí k nebesům prosby, vyslovené uvnitř chrámu, i díky při jejich splnění. Kamenné sochy jsou dílem pražského sochaře Josefa MAXE a patří k jeho vrcholným dílům. Sochy instaloval na střeše Maxův žák Josef PARIS v roce 1847.
Další členění fasády tvoří římsy a trojice půlkruhových oken po stranách osmiúhelníkové stavby (s výjimkou průčelí). Korunou stavby je nevysoká osmiboká střešní část - na každé straně je pětice půlkruhových menších oken.
Tympanony nad vchody kostela
Ještě než vstoupíme do kostela, připomeňme tři nádherné vchody do kostela a výzdobu tympanonů nad nimi - opět dílo Josefa Maxe z Prahy.
V tympanonu nad hlavním portálem sedí Panna Marie jako královna Boží na trůně s žezlem v ruce. Po obou stranách vzývají tuto královnu lásky dva andělé.
V tympanonu severního portálu je modlící se Panna Marie, kterou maluje evangelista Lukáš a které pěje za doprovodu harfy její předek, král David. Nad portálem jsou umístěny sochy světců premonstrátského řádu - zakladatele řádu sv. Norberta a autora řehole sv. Augustýna. Jejich následovníci, premonstrátští kněží, konají dnes bohoslužby v kostele.
V třetím tympanonu nad jižním portálem, který je trvale zavřen, je opět Panna Maria, s líbeznou tváří, a v pozadí postava mladého sv. Josefa. Oba jsou potěšeni třemi králi, kteří se přišli poklonit Božímu děťátku. Vedlo je sem z Východu světlo zářící hvězdy. Nad tímto tympanonem stojí ještě sošky sv.Petra a sv.Pavla.
Vstup do chrámu
Při vstupu do kostela ohromí každého hosta nádherná, původně modrá, posetá hvězdami, nebeská chrámová klenba, nesená na osmi masivních vtažených pilířích. Vévodí celému vnitřnímu prostoru a vyvolává v příchozím pocit pokory před nebesy. Současná chrámová klenba zůstává modrá, ale nemá původní zlaté hvězdy, po rekonstrukci jsou temně modré, plastické.
Na čtyřech z osmi stropních ploch byly v roce 1998 ve středech malé praskliny. Mezi pilíři jsou rudé mramorové sloupy, nesoucí kruhovou chodbu v patře - empory. Je to 14 sloupů z českého mramoru
V přízemním prostoru mezi sloupy jsou prostory pro postranní oltáře a umístění obrazů Křížové cesty. Celý interiér je bohatě zdoben zlacením, štukovím a barevnými arabeskami. Vnitřní zařízení je původní, pouze v letech 1885 -1886 byly provedeny restaurace a zásadnější úpravy. Od chrámové klenby, která je prvním hlubokým dojmem při prvním pohledu do kostela, zastavme se u kamenného anděla s miskou svěcené vody. Jsou tu dva - po stranách vchodu a jsou dílem Josefa MAXE.
Josef MAX, pražský sochař, tu vytvořil nesmrtelný pomník své odborné práce. Podle jeho vyznačení byl autorem soch v tympanonu nad hlavním vchodem - P. Marie a dvou andělu, soch v tympanonech nad postranními vchody - P.Marie, Lukáše a Davida, a P.Marie se třemi králi, soch u hlavního oltáře - sv.Petra, sv.Pavla, sv.Norberta a sv.Augustýna. Nezapomeňme, že k jeho dílu v Mariánských Lázních patří i socha sv.Jana Nepomuckého v parku pod Novými lázněmi. Také jeho žák Josef PARIS tu pracoval v roce 1847.
Hlavní oltář
Stojíme před širokým půlkruhovitým oltářištěm, vlevo je kazatelna, vpravo socha bl. Hroznaty. Štafírování oltáře provedl pražský architekt Herrmann BERGMANN a společně s J.O.Krannerem stavěl i kamennou kazatelnu a mramorové sloupy.
Hlavní oltář je dřevěný, umělecké řezbářské dílo se štíhlými pilíři a štíhlou lomenicí, která rámuje oltářní obraz.
Hlavní oltářní obraz "Nanebevstoupení Panny Marie" je dílem vídeňského malíře Karla von HAMPLA. Obraz maloval podle Tiziánovy Assumpty v Benátkách (1517). Umělecky i symbolikou jde o obraz mimořádný. Baron Karl von HAMPL (1800-1880) byl absolventem vídeoské Akademie uminí . Hampl byl stipendistou ruské carevny Marie Fjodorovny a jeho hlavní díla jsou v Moskvi a Petrohradi, kde dlouho žil a pracoval. S jeho díly se lze setkat ve Vídni i v Londýni, kde zemřel.
Podobně jako na benátském obraze i zde stoupá Panna Maria k výšinám, z temnot zemských vzhůru ke světlu. Vznáší se s pokorným pohledem, prozářeným láskou. Gestem rukou vytváří s osou těla kříž. Nebeské výšiny plasticky zvýrazňují sochy andělů (autor Josef Max). Dva andělé na horních okrajích hlavního oltáře hledí v očekávání dolů, k Panně Marii, aby ji přivítali v nebi.
Zlacený rám hlavního obrazu má svou symboliku. Zlaceným mřížovím s květinovými úponky rámu prozařuje modrá - barva pláště P.Marie, která je tu zjemněna červenou - barvou lásky.
Protože byl obraz v minulosti poškozen velkým množstvím pod ním hořících svíček a nadto jeden andílek, jak tehdy uváděno v objednávce, měl "nestoudně odkrytý zadeček", byl při restauraci interiéru roku 1885 přemalován malířem Herzogem.
Johann HERZOG, malíř z Plzně, byl pověřen opravou obrazu a také zakrytím zadečku andílka. Jeho "nestoudni odkrytý zadeček" prý vyvolával tehdy pohoršení. u publika. Tak se aspoň uvádělo v objednávce: "Unverschämt nackte und schlecht gezeichnete Fuß des Engels an Evangelistenseite Anstoß erregt hatte."
Jeden "úraz" utrpěl obraz v roce 1970, kdy byl proražen železnou sponou z lešení. Za pana děkana BERGA byl obraz renovován, poškození opraveno, barvy jsou však méně výrazné.
Také ikonostasový typ hlavního oltáře byl zvolen tak, aby sbližoval obě liturgie - západní a východní. Tento typ oltáře dal možnost využití prostoru pro zákristii za oltářem.
Nad postranní vchody oltáře byly umístěny sochy sv.Petra a sv.Jana. Mají připomínat slib svatého Petra, který učinil Kristu Ježíši v kafarnaumské synagóze jménem apoštolů - slib víry a věrnosti Ježíšovu slovu. Svatý Jan, miláček Páně, byl dalším svědkem první mše v jeruzalemském večeřadle. Autorem soch, stejně jako sošky Dobrého pastýře nad kazatelnou, je také Josef MAX z Prahy.
Pseudogotická monstrance z roku 1866 je dílem dvorního klenotníka H. Grohmanna z Prahy. Žel, kříž na svatostánku oltáře byl ulomen a ukraden v roce 1991 za provozu kostela!
Vítězný oblouk a kostelní kříž
Na vítězném oblouku jsou obrazy sedmi svatých svátostí. Je to křest svatý, biřmování, pokání, Nejsvětější svátost oltářní, poslední pomazání, svěcení na kněze a stav manželský. Veliký kříž s Ukřižovaným [19.] na úpatí vítězného oblouku je protiváhou nádherné kazatelny.
Socha bl. Hroznaty
Vedle kříže stojí novější (kol 1975) socha bl.Hroznaty [18.] v nadživotní velikosti, připomínající českého šlechtice a zakladatele premonstrátského kláštera Teplá před více než 800 lety. Socha bl.Hroznaty stávala původně mezi křížem a Černou Madonou, později byla přesunuta k jižnímu portálu. Kol roku 1997 byla zapůjčena na výstavu do Plzně.
Dlažba kostela
Symbolická je i dlažba kostela. Ve středu je světový čtverec s kruhem, znak Věčného Boha. Odtud vycházejí na čtyři světové strany a zpět čtyři velká M. Znamenají: Marie, Mater Messiae Mundi = Marie, Matka Spasitele světa.
M M M M
Ještě v roce 1891 měl kostel čtyři postranní oltáře, které jsou dnes zrušeny. Šlo o oltáře s obrazy "Krista na kříži", "Sdělení chudému" (s pozadím chrámu sv.Víta v Praze), "Převážení ostatků sv.Tří králů do Kolína n.R." a "Vyhnání z chrámu".
Projděme nyní kruhovou chodbou ve směru od sochy bl.Hroznaty.
Oltář Černé Madony
Na pravé, epištolní straně za arkádami jsou tři oltáře. První je oltář Panny Marie Czenstochowské [17.], tzv. Černé Madony. Vzbuzuje mimořádnou pozornost. U něho si připomínáme, že v polovině 19. století přijíždělo do Mariánských Lázní mnoho Poláků. Skupina vděčných polských hostů (jak hlásá latinský nápis - "grati Poloni") dala postavit 1858 pamětní obelisk jejich oblíbenému lázeňskému lékaři Karlu Josefu Heidlerovi. Pískovcový obelisk, 630 cm vysoký, stojí dodnes uprostřed lázeňského parku.
Dárce obrazu, lázeňský polský lékař Sigismund von Dobieszewski praktikoval v poslední čtvrtině 19. století v Mariánských Lázních. Byl též lázeňským lékařem v Meranu a redaktorem lékařského časopisu "KLINIKA". Dále byl primářem nemocnice ve Varšavě, inspektorem všech špitálů v Haliči, členem medicínských společností ve Varšavě, v Krakově, v Lublinu, ve Vilnu, v Jassy, v Oděse, členem pařížských společností "Société d´hydrologie médicale", "Société de médicine pratique" a "Société de médicine in Paris". Byl specialistou na nemoci hrtanu, svalové a nervové. Zabýval se elektroterapií a patřil k prvním lékařům, používajícím k léčbě elektřinu.
V 80. letech 19. století postavil ve svahu nad Goethovým domem nový dům čp. 139 v Lesní ulici "VILLA DOBIESZEWSKI" (lékař zemřel před 1898 a vilu odkoupil Anton Korn, ředitel Městské spořitelny a přejmenoval na Gödöllö, od roku 1945 Oděsa, nově Ulrika). .
Hlavním iniciátorem darování obrazu kostelu byla paní Jozefa von Dobieszewská, rozená Smigielska. Obraz ČERNÉ MADONY na oltáři Panny Marie Czenstochowské je kopií Černé Madony z paulánského kláštera v Jasné Góře v poutním biskupském městě Czestochowa (Čenstochová - Polsko), která byla zhotovena roku 1891 v ateliéru H. Meznického za 400 zlatých. Obraz byl vysvěcen 26. června 1891, jak na něm uvedeno. Vdova paní von Dobieszewska zemřela 22. září 1899 v Mariánských Lázních v 78 letech a její tělo bylo převezeno do Varšavy, kde je pohřbena. Ve Varšavě se také roku 1821 narodila.
Oltář svatého Norberta
Druhým postranním oltáříkem je oltář sv.Norberta [16.] s obrazem tří mužů. Zakladatel premonstrátského řádu svatý Norbert v pravici drží monstranci s Nejsvětější svátostí oltářní, kterou žehná, v levé ruce drží dvojramenný kříž - znak svého arcibiskupského poslání v Magdeburce. Řád premonstrátů byl založen roku 1121 v městě Premontré a mniši se nazývali "Norbertýni" a až později "¨Premonstráti" podle města Premontré.
Po pravici klečí blahoslavený Hroznata, někdejší světský vládce v západočeské krajině. V ruce drží model premonstrátského kláštera v Teplé. K nohám sv.Norberta odložil svou rytířskou helmu a meč, které zaměnil za rytířství ducha mezi premonstráty v klášteře. Po levici je zakladatel zdejšího kostela opat Marian Josef Heinl (opatem 1843-1867). Obraz je dílem G.K.KRATZMANNA, který maloval též oltářní obraz sv.Jana Nepomuckého naproti u kazatelny [2.].
Oltářík svatého Josefa
Vlevo oltáře sv.Norberta je oltářík sv.Josefa-Dělníka s Ježíšem-Jinochem [15.]. Tento oltářní obraz z roku 1888 je dílo malíře Johanna KASTNERA. V blízkosti tohoto oltáříku, u jižního vchodu, je socha sv.Terezy z Lisieux [14.], patronky misií.
Johann KASTNER, architekt a malíř, profesor na Umělecko-průmyslové škole v Praze, byl autorem mnoha oltářních obrazů, například v Chrudimi, v Lanškrouně, v Kutné Hoře a v Poděbradech.
Křtitelnice s klekadly
V dalším prostoru, kde dominuje křtitelnice, je nejprve klekadlo u sochy Nejsvětější Srdce Páně[13.].
Křtitelnice [12.] uprostřed je dílo Josefa MAXE z Prahy. Zde zvolil umělec romaneskující pojetí. Křtitelnice je 128 cm vysoká, má mísu zdobenou hlavičkami andílků, akrotery jsou zlaté mušle a soška sv.Jana Křtitele ve středu vévodí křtitelnici. Masivní noha křtitelnice je zdobena čtyřmi symboly evangelistů: Klečící jinoch na knize, Býk na knize, Lev na knize a vpředu ve znaku kláštera iniciály M.I.H.A.T., dole Orel. Mezi symboly andílků jsou nápisy: Anno Dominus, Unum Baptisma, Fons Salutis a Ana Fides. V tétp křtitelnici byli křtěni mnozí slavní rodáci - budovatelé a osobnosti Mariánských Lázní.
V tomto prostoru je ještě klekadlo se sochou Srdce Panny Marie [11.] v modrém rouchu a novější oltářík P.Marie Ustavičné pomoci.
Dar vévody z Norfolku
V prostoru hlavního vchodu kostela je vedle dvou kamenných andělů s miskami svěcené vody zajímavá socha. Je to dřevořezba, socha Trůnící Matky Boží s děťátkem [9.] z dílny Mayerova ústavu v Mnichově. Mayerův ústav - "Mayerschen königliche Hof- und Kunstanstalt in München" - bylo proslulé umělecké zařízení v Mnichově. Sochu o výšce 140 cm údajně vyřezával samotný Bernard Josef MAYER, žák mistra Knabla.
Byla vyrobena pro zdejší chrám v roce 1885 jako dar od patnáctého vévody Sira z Norfolku Henrika Howarda za navrácení zdraví jeho manželce při léčení zde v Mariánských Lázních. Modročervenou barvu Panny Marie doplňuje barva zlatá - nádherná koruna na hlavě, v levé ruce zlaté žezlo a v pravé ruce zlaté jablko. Socha se těší velké pozornosti návštěvníků.
Vévoda Henrik HOWARD stál v čele anglických katolíků a byl i členem Sněmovny lordů. Vévoda Howard tu byl na léčení se ženou a s šestiletým slepým chlapcem. Měl 70 osob služebnictva a bydlel v hotelu CASINO (bývalý Výzkumný ústav balneologický v Ruské ulici). Jeho žena se tu uzdravila.
Křížový oltář
Pokračujeme-li v prohlídce v protějším, severním prostoru, mezi zpovědnicemi [6.] stojí oltář Svatého Kříže [7.] s obrazem scény na Kalvárii "Skupina Kalvárie" a "Kristus v hrobě" od düsseldorfského malíře MÜCKEHO. Heinrich Karl MÜCKE byl profesorem v Düsseldorfu a jeho obrazy a fresky nalézáme v Halle, ve Vratislavi, v Mnichově aj.
Oltářík svatého Tadeáše
Další je oltářík sv.Judy Tadeáše [5.], který přiléhá k zadní straně severního portálu.
Oltář svatého Jana Nepomuckého
V posledním prostoru u kazatelny se nacházejí za arkádami nejprve socha sv.Antonína [3.], uprostřed oltář sv.Jana Nepomuckého [2.] a nakonec socha sv.Františka Serafínského [1.], pod kazatelnou. Svatý Jan Nepomucký je tu zobrazen malířem Kratzmannem tentokráte jako dárce almužny.
Kazatelna
Jejím architektem je BERGMANN, štukatéry BADER z Mnichova, PELLEGRINI z Prahy a devět jejich pomocníků, oba reliéfy jsou dílem sochaře LEBA z Mnichova. Kamennou kazatelnu zdobí sochy Mojžíše a Eliáše, starozákonných proroků a hlasatelů Božího slova, a sochy apoštolů sv.Petra a Pavla. Střechu kazatelny zdobí v kruzích ratolestí symboly Víry (kalich s křížem), Naděje (kotva) a Lásky (ciborium s Božím chlebem). Stříbrná holubice, znak Ducha svatého, zdobí spodní část stříšky. Nahoře na kazatelně je již uváděná Maxova soška Dobrého pastýře. . Na zadní straně kazatelny jsou na tabuli jména tvůrců chrámu..
Obrazy Křížové cesty
Pocházejí z doby restaurace interiéru, z roku 1886. Původní Křížová cesta byla darována do kostela sv.Václava ve Vysokém Sedlišti. Odtud musela být nedávno odvezena do bezpečí, neboť i v tomto odlehlém kostele se objevily svatokrádeže. Křížová cesta byla dílem malíře Josefa MATHAUSERA z Prahy, proslulého svými historickými obrazy v Německu i v USA. Obrazy Křížové cesty dělal podle Führicha.
Varhany
Původní varhany z roku 1848 postavil mistr Ferdinand Gutha z Čisté. Měly dva manuály a 16 znělých hlasů. Zdejší kostel dostal nové varhany a sponzorem byl Max Halbmayr,který sám hrával na varhany. Nástroj vyrobil mistr varhan Josef Müller v Chebu se třemi manuálky a 50 registry. Varhany nad vchodem kostela dnes mají 3 manuály, 45 rejstříků a 2800 píšťal. Jejich stavitelem byl Ferdinand GUTH z Čisté v Čechách (Tschistay). U nových varhan se původně uvádělo 50 rejstříků, dnes je 45.
Hluboká symbolika a náboženská aritmetika
Jak často připomínal pan opat Heřman Josef TYL, celá stavba i výzdoba chrámu byla připravena do nejmenších detailů jako směs hluboké symboliky, náboženské aritmetiky a duchovní náplně, tlumočené světlem a barvami, obrazem a sochami s jemností, typickou pro mariánský kult.
Oktogon stavby kostela má představovat osmero blahoslavenství. Osmi žebrovími kopule chrámu sem proudí světlo jako symbol Ježíše Krista. A tento symbol - Světlo světa - dala světu Panna Maria. Již uvedených 33 schodů schodiště chrámu chrámu, představuje 33 let Kristových.
Tři portály do kostela značí vnitřní život jednoho Boha ve třech osobách. Tato trojjedinost se objevuje ve stavbě vícekrát, například tři oblouky v každé přímce oktogonu nebo galeriový prostor chrámu po třech barevných oknech . Tři mramorové stupně k hlavnímu oltáři vybízejí přistoupit ke Kristu třemi božskými ctnostmi - Vírou, Nadějí a Láskou.
Dva a dva mramorové sloupy v oktogonu představují dvojice apoštolů, které vyslal Ježíš do světa hlásat evangelium. Oblouky mezi nimi - to je podání rukou přátel na pozdrav a předání Boží pravdy. Za arkádami vznikly prostory, v nichž ve zlatém poli lunet zobrazili malíři Strauss a Hogenecker z Mnichova ikonovým stylem dvanáct apoštolů. Jsou to zprava doleva dvojice apoštolů: v jihovýchodní - sv. Jan a sv. Ondřej, v jižní - sv. Matěj a sv. Jakub Menší, v jihozápadní - sv. Bartoloměj a sv. Šimon, na protější straně: v severozápadní - sv. Matyáš a sv.Tadeáš, v severní - sv. Filip a sv. Tomáš, v severovýchodní - sv. Jakub Větší a sv. Petr.
Nad nimi v patře jsou zobrazeni v oválech obrazy Církevních otců, jejichž spisy je potvrzována správnost nauky Kristovy víry. Z nich ti nejslavnější jsou namalováni v oválech nad horními okny. Jsou to obrazy po jednom: jihovýchodně sv. Ambrož, jižně sv. Jeroným, jihozápadně sv. Chrysostomus, severozápadně sv. Athanasius, severně sv. Řehoř, severovýchodně sv. Augustýn. Obě lunety nad maskovanými vchody na ochozu k oratoriu mají obrazy premonstrátských světců-mučedníků: sv.Adriána a sv.Jakuba, kteří byli pro víru oběšeni. Maloval je František FLASSAR z Červenky u Litovle.
Náboženská symbolika vybrala pro oltářiště číslo pět: 5 vstupních schodů, 5 barevných oken, 5 zlacených polí na klenbě, 5 šípových ornamentik. Vztahují se k pěti ranám Ježíše Krista na kříži, které otevřely nebe. Proto okulum klenby zářilo nebeskou modří.
Zdůrazňovaná volba byzantského stylu architektury - to je hlavní symbolika chrámu. Neboť lázně Panny Marie jsou otevřeny všem - nemocným z Východu i ze Západu.
Zvony
Dne 27.června 1847 vysvětil opat Heinl ještě ve starém kostelíku tři zvony pro nový kostel. Byly ulity chebským zvonařem Jean de Valle. Zvony měly nápisy (názvy):
1. "In omnem terram exivit sonus eorum" - váha 331 kg, tón A
2. "Ave Maria gratia plena" (Zdravas Maria milosti plná) - váha 175,5 kg, tón Cis
3. "Laudate Deum in excelsia" - váha 98,7 kg, tón E
4. "A.K.A.T." (=Adolf Koppmann, Abbas Teplensis) - tento zvon byl jediný ze starého kostelíka. Byl ulit 1835 Wenzlem Sedlmeyerem z Plané pro starý kostelík.
A.GNIRS (1932) uváděl, že za první světové války, v roce 1918, byly dva nebo tři zvony konfiskovány a náhradní zvony byl instalovány a vysvěceny až po válce. Za druhé světové války, 21.března 1942 byly sneseny nové zvony z věží katolického kostela. Šlo o nejstarší zvon z roku 1849 a dva z roku 1927. Zůstal jen jediný, nejmenší, na východní věži. Zvony byly fotografovány dcerou fotografa Günthnera od Lesního pramene, paní Vogelovou. Šlo o I.zvon "a", který ulil Otakar Winter, Broumov 1927, II.zvon "e", III.zvon "cis", který ulil J.d.Valta, Cheb,1849, pocházející z doby stavby kostela. Ponechán byl pouze IV. zvon "gis" – nejmenší. Po roce 1945 byly přivezeny zvony od Hamburku zpět do Mariánských Lázní a vráceny kostelu, ale o které zvony jde a kdy byly vyzvednuty, chybí zprávy.
Během 150 let existence kostela proběhlo několik rekonstrukcí a restaurací kostela - první v letech 1885-1886, pak v roce 1907 a naposledy v 70.letech, kdy byl kostel řadu let obepjat lešením.
Hadí smrk a jedle
Pan opat Heřman Josef Tyl při rozhovorech o zdejším chrámu připomínal i podíl zdejšího zahradního architekta Skalníka na zkrášlení okolí kostela i na symbolice stromů. Severně u kostela dal prý vysadit hadí smrk a naproti němu krásnou jedli sestřihovanou do tvaru svíce. Hadí smrk měl symbolizovat hada z ráje, jedle v našich krajích nahrazuje cypřiš - symbol P.Marie. Symbolika se vztahovala k biblickému textu z Genese: "I pravil Bůh Jahve k hadovi: "Znepřátelím tě s ženou, tvé potomstvo s jejím potomstvem ..." -
Když jedle uhynula, byla nahrazena stříbrným smrkem, který tu v roce 1904 zasadili společně dva panovníci - anglický král Eduard VII. a rakouský císař František Josef I. Pod smrkem bývala pamětní deska, připomínající tuto slavnou událost. Za první války byla odstraněna.
Proti misijnímu kříži z roku 1933 roste mohutný buk červenolistý, jehož štěpením se podařilo Karlu Skalníkovi vytvořit srdce, z něhož vyrůstají čtyři mohutné větve, symbolizující čtyři tehdy známé rasy národů - bílou, černou, žlutou a rudou. Kořeny buku dole vytvořily jakousi plastiku velkého velikonočního beránka. Červenolistý buk spolu s kanadským topolem na druhé straně kostela vytvořily působivé tmavé zarámování světlé stavby. Kanadský topol byl asi před 30 lety poražen a dnešní kaštan na jeho místě se nestal rovnocennou náhradou starého mohutného stromu.
Od první kapličky (1789) k dnešnímu děkanskému chrámu(1848-2002)
Z historie katolického kostela
Kaplička 1789 a lázeňská kaple 1820
Už v roce 1789 byla postavena na příkaz opata malá kaplička se zvoničkou ve svahu mezi Křížovým pramenem a domem krejčího Seidla BÍLÝ BERÁNEK (Weisses Lamm; dnes Labe). Byla to nenáročná kaplička ve stylu fachwerku se zvoničkou. Roku 1808 byla z podnětu doktora Nehra a klášterního sekretáře Würnitzera kaplička rozšířena. V roce 1820 při úpravách budoucí promenády byla kaplička stržena a v ten čas umírá také doktor NEHR (+16.9.1820). Stržena byla i stará solivárna, která stávala v místech proti Křížovému prameni.
Zároveň (1820) nechal postavit opat Reitenberger novou větší kapli poblíž Karolinina pramene. Slavnostně ji ještě v témž roce vysvětil pražský dómscholastik Franz CAROLI. V nové lázeňské kapli byly pak konány, zprvu inspektorem pramenů, mše svaté. V této kapli se účastnil básník Johann Wolfgang von Goethe jako svědek křtu syna lázeňského lékaře doktora Heidlera.
Roku 1825 dostala kaple větší oltář, roku 1826 tzv. pozitiv (malé varhany) a nádherný oltářní obraz s motivem Nanebevzetí Panny Marie, patronky místa. Ještě dvakrát byla kaple stavebně rozšiřována (1835 a 1843) než se přistoupilo k stavbě nového kostela. O této kapli napsal historik L. STAAB (1872):
"Jak mnoho vřelých proseb tu stoupalo k nebesům, aby prosebnice Panna Marie vymodlila ztracené zdraví, jak mnoho díkůvzdání, když byla prosba milostivě vyplněna! O tom svědčí velká hromada holí a berel, které tu uzdravení zanechávali jako památné dary přímo v kapli!"
Tyto předměty putovaly zprvu i do nového kostela. Až mnohem později vydal opat Heinl zákaz ukládání holí a berlí v kostele. O tomto zvyku psal již v roce 1816 jakýsi uzdravený návštěvník Mariánských Lázní v PRAGER ZEITUNG z 21.8.1816:
"Lange hatte ich die treffllichsten Bäder, auch die des glücklichen Böhmens, ach, stets mit getäuschter Erwartung gebraucht. Die Pein des Verzweifelns fasste mein Gemüth und half den Rest der Lebenskräfte verzehren, als mich der Zufall in das von ferne mir genannte Marienbad führte, wo ich durch den sechswöchentlichen Gebrauch der Mineralquellen wie neu geboren, meine beide Krücken entzückt zu den anderen stellen konnte, die der fromme innige Dank der vielen daselbst Genesenen zum ermutenden Andenken in der Ortskapelle häuft." - Jak vidíme, zvyk odkládání berlí uzdravených hostů byl tedy běžný již v původní kapličce.
Plán výstavby chrámu ve třech verzích
Bylo patrné, že pro rychle se rozvíjející lázně bude i nová větší lázeňská kaple nepostačující. Opat Reitenberger počítal s velkým kostelem a už v zastavovacím plánu Mariánských Lázní z roku 1818 dal zakreslit budoucí kostel ve svahu Darnu (v místech vjezdu do dnešní Mladějovského ulice, nad dnešní radnicí). Při kostele je z jedné strany zakreslena fara, z druhé škola.
Lázeňská kaple z roku 1820, postavená u Karolinina pramene, byla tedy jen provizorním řešením. Opat Reitenberger později usiloval o postavení velkého kostela na jiném místě - na úpatí vrchu Hamelika v místech již stojícího Karlova kříže, což by byla důstojná dominanta lázní. Chrám by stál přímo nad lázněmi a k němu by vzhlíželi s prosbou a nadějí nemocní. Ukázalo se však, že předložený projekt je neproveditelný a tak v dalších letech docházelo jen k rozšiřování stávající kaple.
Opat Reitenberger musel po rezignaci s těžkým srdcem přenechat výstavbu chrámu svým nástupcům ve funkci opatů. Nepodařilo se to ani dalšímu opatu Adolfu Koppmannovi (opatem 1828-1835) ani Melchioru Mahrovi (opatem 1836-1842). Oba byli protivníci Reitenbergera a jeho nucený odjezd do tyrolského exilu uvítali. Osud se k nim však otočil zády - oba poměrně brzy umírají a stavba nového kostela se oddaluje. Reitenberger přežil v dalekém klášteře Wiltenu oba dva.
Rozšiřování kostelíka
Růst počtu hostů donutil už opata Koppmanna k přestavbě lázeňské kaple Nanebevzetí Panny Marie na kostelík. Původní kaple sloužila nyní jen jako oltářiště a nová přístavba byla připojena jako kostelní loď s kazatelnou, s chórem a varhanami a s malou zvonicí se zvonem nad lodí.
Do takto rozšířeného kostelíka se nyní vešlo 300 až 400 osob. V květnu 1835 byl slavnostně zasvěcen a v letní sezóně, o nedělích a svátcích, tu sloužil mše kněžský úředník, kterého ustanovil opat Koppmann s titulem "pastor Mariánských Lázní". Měl tu také kázání. Prvním pastorem byl Chrysostomus Rudrich (+ 1869), ale jen o první sezóně roku 1835. V dalších letech (1836-1843) až do doby zřízení vlastní farnosti byl pastorem Georg Högg, pozdější farář.
Opat Koppmann umírá 17. listopadu 1835, když krátce před tím navštívil Mariánské Lázně nový rakouský císař Ferdinand, u jehož uvítání v Mariánských Lázních opat už chyběl. Císař s císařovnou nocovali v Metternichově domě Sanssouci po tři dny a odtud zajeli do kláštera navštívit nemocného opata. Znali ho z Vídně, neboť Koppmann působil na vídeňské univerzitě jako profesor bible. Císař ho ujistil hlubokou přízní a o Mariánských Lázních se vyslovil, že jak stát tak církev k nim chová největší oblibu.
Snad proto byl zvolen po smrti Koppmanna opatem Melchior MAHR, dosavadní inspektor pramenů v Mariánských Lázních (7.7.1836). Zdálo se, že stavba nového kostela je nyní hotovou věcí. Urychleně probíhaly přípravy k přestavbě (uvažovalo se zprvu o dalším rozšíření dosavadního kostelíka) a ke zřízení fary a farní školy. Do toho přichází nečekaný skon Mahrův 9. září 1842 v Mariánských Lázních. Z té doby je sporý zápis kroniky o lázeňské kapli:
"Im Jahre 1825 wurde zur kapelle vom stifte Tepl ein grosser altar herabgeschickt und der hier gewesene altar zurück ins stift genommen. 1826 wird neuerdings vom stift ein altar mit einem altarbild die Himmelfahrt Mariae und ein positiv in die kapelle geschafft. 1843 wird in der zur kirche erweiterten kapelle ein taufstein aus Einsiedler serpentin aufgestellt.".
Projekt farního chrámu architekta Gutensohna
30. března 1843 byl zvolen novým opatem Marian HEINL (opatem 1843-1867) a jeho první krok v Mariánských Lázních je zřízení samostatné farnosti. Zároveň přistupuje k přípravě stavby nového kostela. Po dobu výstavby nového kostela (1843-48) stará kaple sloužila ještě jako provizorní farní kostel. Heinl posoudil dosavadní plány a rozhodl se, že chrám bude postaven na Horním (dnes Goethově) náměstí. Podle kresby kronikáře Johanna Nepomuka Felbingera víme přesně, že to bylo přímo nad dosavadním malým kostelíkem.
Starý kostelík byl stržen v roce 1848. Při terénních úpravách Horního náměstí byl roku 1844 stržen nedaleko stojící původní lázeňský dům z roku 1808, zvaný Traiteurhaus. Také o něm dnes víme přesně, kde stával. Bylo to v místech asfaltové ulice před vjezdem do dvora Centrálních lázní. Dům sloužil zprvu jako lázně, později jako hostinec, lékárna, škola aj. Stavebního kamene z tohoto domu bylo použito k postavení dvou mostů na místě dvou dosavadních brodů přes Kosí potok u Sklářů. Dosud tu mosty stojí a prozrazují původní klikatou trasu chodovoplánské silnice.
Opat Heinl chtěl, aby se stal nový kostel výraznou dominantou lázeňského místa. Chrám na vyvýšeném místě, viditelný ze všech stran, měl vyvolávat spravedlivý obdiv a hluboký dojem. K němu se měly upírat zraky nemocných věřících s prosbami a s nadějí v pomoc Panny Marie.
Ale šlo také o hosty z ciziny. Tepelský klášter byl v Mariánských Lázních - v očích hostů-jinověrců - představitelem státní moci a římskokatolické církve. Bylo nutné, aby zdejší Boží stánek důstojně reprezentoval nejen premonstrátský klášter, ale i celé mocnářství. Přijížděli cizí panovníci a urození hosté - mnozí z nich jiné konfese - a zajímali se o zdejší náboženské poměry a duchovní péči.
Také architektonicky bylo vhodné, aby byl nový chrám raritou evropské úrovně. Bylo třeba vybrat takový sloh, který by vyjadřoval spojení západní a východní křesťanské kultury. Proto došlo k volbě novobyzantského stavebního slohu kostela zde, ve středu Evropy.
Opat Heinl se obrátil na proslulého architekta GUTENSOHNA z Mnichova. Johann Gottfried GUTENSOHN (*1792 Lindau, +1851 Mnichov) byl nejen bavorským dvorním stavitelem v Mnichově, ale i profesorem architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1827 ho povolal bavorský král Ludvík I. z Itálie na svůj dvůr do Mnichova.
Gutensohn splnil opatova očekávání a připravil projekt nového kostela podle vzoru byzantských oktogonálních (osmibokých) staveb. Tohoto odborníka doporučil opatu Heinlovi velmistr řádu křížovníků dr. Jakub BEER. Gutensohn spolu s tehdejším pražským viceprezidentem hrabětem Robertem Salm-Reifferscheidem nejprve prohlédli a schválili místo, navržené opatem Heinlem ke stavbě, takže již na podzim 1843 sem mohly být sváženy stovky balvanů z okolí pro základy stavby.
Gutensohnem předložené plány zprvu vzbuzovaly opatovy obavy, co se týká rozpětí klenby. Byly proto zaslány do Vídně kancléřovi Metternichovi. Ani kancléř sám nerozhodl. Svolal vídeňské architekty a konzultoval s nimi plány chrámu. Obavy tehdy budila smělost projektované klenby kostela. Byli vyslechnuti odborníci. Doporučovali pro takovou rozsáhlou klenbu nechat vypálit vylehčené cihly ze zvláštní směsi, celkem 120 000 kusů. Ke Gutensohnovým projektům se vyjádřili kladně, navrhli však několik změn (např. vypuštění věže vedle portálu kostela), takže projekt bylo nutno přepracovat. To znamenalo další finanční zatížení kláštera. Ale opat Heinl neustoupil. Osobně navštívil v Praze zemského šéfa Čech, arcivévodu Štěpána, a prosadil jeho souhlas. Arcivévodova podpora byla pro opata Heinla velmi důležitá. Mohl se krýt před eventuální kritikou klášterních bratří, že by finanční zatížení kláštera bylo neúměrné. Jistě byl poučen Reitenbergerovým osudem.
Provedení stavby podle plánů Gutensohnových svěřil opat osvědčenému klášternímu staviteli Antonu THURNEROVI. Anton THURNER (*3.10.1778 Přimda +30.12.1855 Přimda), klášterní stavitel, pobýval v Mariánských Lázních. Již v roce 1818 stavěl podle projektu stavebního inspektora Jiřího FISCHERA z Prahy pavilón Křížového pramene, pak pavilón Karolinina pramene, kolonádu Ferdinandova pramene v Úšovicích, řadu domů v Mariánských Lázních, kostel v Otročíně, faru v Ovesných Kladrubech aj.
S ním prováděl stavbu kostela jako spolustavitel Josef Ondřej KRANNER z Prahy, pokračovatel výstavby pražské katedrály sv.Víta. KRANNER byl absolventem pražské polytechniky i vídeňské Akademie věd a umění. Na cestách po Německu, Itálii a Francii studoval románský, gotický i renesanční sloh tamějších staveb. Své poznatky uplatnil při stavbě kostela v Mariánských Lázních. Spolu s ním pracovala na výstavbě chrámu řada pražských umělců a odborníků. Jména budovatelů kostela uvádí čestná tabule pod kazatelnou?
Stavba chrámu na Kostelním náměstí
Již 9.května 1844 po mši svaté posvětil opat Heinl vlastnoručně uložený základní kámen. Aktu byl přítomen hejtman Merode, lázeňský inspektor Paul Frey, hlavní lázeňský lékař dr.Karel Heidler aj.
Slavnostní ceremoniál položení základního kamene se konal v létě - v den budoucího svátku kostela Nanebevzetí P.Marie, tj. 15. srpna 1844. Oficiální základní kámen pokládal nyní sám arcivévoda Štěpán a v dutině základního kamene jsou uloženy v cínové krabici tehdy platné mince, pergamenová pamětní listina, další dokumenty, ale také láhev s Křížovým pramenem.
V roce 1845 práce rychle pokračovaly a stavba byla vyzdvižena do výše oken. 9.července 1846 vyzdvihli tesaři na kostele krov a dokončovala se klenba v šíři 75 stop. Krov byl nyní připraven pro pokrytí mědí. V roce 1847 - hned zjara, jakmile to počasí dovolilo - se pokračovalo ve vnitřních úpravách chrámu, odstraňovalo se lešení, dosud podpírající klenbu, která se nyní zaskvěla v plné kráse.
27.června 1847 byly vysvěceny tři nové zvony pro budoucí chrám, které ulil chebský zvonař de Valle. V září 1847 se začalo se s dekoracemi, které prováděl na návrh architekta Gutensohna malíř Strauss z Tirschenreuthu a Hogenecker z Tyrol, štukatér a řezbář Bader z Mnichova s devíti pomocníky, štukatér Pellegrini z Prahy. Kazatelnu a vysoký hlavní oltář "štafíroval" pražský architekt Bergmann. Sochaři Josef Max z Prahy a Leb z Mnichova měli plné ruce práce. Během léta 1848 spěla stavba k dokončení. V říjnu byl postaven mramorový oltář, věžní hodiny dodal mistr Sommerecker z Prahy a varhany Ferdinand Guth z Čisté (Tschistay). Malíř Gustav Kratzmann z Prahy připravil obrazy pro postranní oltáře.
Dne 19. listopadu 1848 se konala benedikce (první zasvěcení) nového kostela opatem Marianem Heinlem, a tím předání k provádění bohoslužeb. První kázání měl farář Georg Högg. Nato bylo za přítomnosti mnoha duchovních a za doprovodu procesí lidu přeneseno ze starého kostelíka Sanctissimum a tak provedeno dojemné rozloučení se starým kostelíkem.
Konsekrace kostela arcibiskupem Švarcenberkem (1850)
O dva roky později proběhla konsekrace (= slavnostní oficiální zasvěcení kostela), a to 8. září 1850 pražským arcibiskupem, kardinálem Fridrichem Švarcenberkem. V té době byla již odstraněna stará kaple pod schody nového kostela.
Jak psal kronikář Felbinger, při této slávě bylo přítomno velké množství urozených hostí z domova i z ciziny, mezi nimiž nejvyšší zemští, tj. čeští církevní hodnostáři jako velmistr řádu křížovníků Jakub Beer, převoři dr. Jeronym Zeidler ze Strahova, dr.Jan Nep. Rotter z broumovsko-břevnovského kláštera, pražský kanovník Václav Pešina, arciděkan z Plzně Antonín Hlava, c.k. okresní hejtman svobodný pán von Wucherer aj. za účasti více než tisíc lidí a vystoupení lázeňské kapely.
Centrální osobou byl církevní šéf země arcibiskup Švarcenberk, který přijel 6.září 1850 a ubytoval se v Tepelském domě. Na jeho počest se konal večer pochodňový průvod lázněmi a čestná přehlídka Národní gardy. U schodiště kostela byla postavena nádherná slavobrána a kromě zdařilé iluminace nového kostela došlo i na slavnostní ohňostroj a salvy z hmoždířů.
7. září konal kardinál Švarcenberg tichou mši svatou už v novém chrámě u hlavního oltáře. Odpoledne si prohlédl s hosty lázeňská zařízení. Slavnostní večeře - Matutinum et Laudes - se konala v kursále, který se tehdy tvořilo horní křídlo Nových lázní.
Na svátek Narození Panny Marie - 8. září 1850 v 5 hodin ráno sloužil kardinál mši svatou. V 8 hodin se odebral znovu s velkým procesím z Tepelského domu do kostela a pronesl kázání na téma "Význam liturgických symbolů při svěcení chrámu". Následovalo slavnostní svěcení chrámu, pontifikální mše, po níž udělil kardinál papežské požehnání, vyhlásil odpustky a slavnost zakončena známým "Te Deum". Tuto slávu připomínají uvnitř kostela při vchodu dva chronogramy:
I. Fundamenta ecclesiae possuit pioque extruxit zelo.
II. Consecravitque Triuno Gloriae, Dei parae honori pietatis opous labens fervensque Marianus.
Tyto dva latinské nápisy z doby otevření kostela jsou uvnitř ve slepé lunetě nad vchodem pod varhanami.
A tak opat Marian Heinl uskutečnil to, oč tolik usilovali i jeho předchůdci - stavbu reprezentačního chrámu, a ve stejné době i založení fary (1843 umístěna v domě Zlatá koule) a hřbitova (1843), a stavbu školní budovy (1853 - dnešní Základní umělecká škola).
LITERATURA:
(1) STAAB L.: Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart, 102 s., Wien 1872
(2) Kolektiv autorů: M arienbad, sborník Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper, Band 11., 212 s., Deutscher Kommunal Verlag, Berlin-Friedenau 1932, s.39-40
(3) GNIRS Anton: Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken TEPL u. MARIENBAD, 609 s., Filser Augsburg, 1932
(4) TYL Heřman Josef: Římskokatolický děkanský kostel Panny Marie Nanebevzaté v Mariánských Lázních, Mariánské Lázně 1971
(5) TYL Heřman Josef: Poznámky z Gedenkbuch der Pfarre Marienbad angefangen im J.1859 von dem dritten Pfarrer Erasmus Biersbach, Mariánské Lázně 1969
(6) TYL Heřman Josef: Světová zvláštnost v Mariánských Lázních, Mariánské Lázně 1968
(7) HUBER A. Kurt: Kirche und Seelsorge in Marienbad, Heimatbuch Marienbad, Stadt und Land, I. Band, Heimatverband Marienbad, Staudt Geisenfeld, 1977, S.403 ff.
(8) POCHÉ Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Svazek druhý. Academia Praha 1978.
( 9) Leporello, Mariánské Lázně 1996 (bez titulace)
(10) ŠVANDRLÍK Richard : 150 let kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mariánských Lázních - HAMELIKA, Mariánské Lázně č. 8/1997 z 10.září 1997
