Šenovská mozaika

Před více než půl stoletím (1950) mariánskolázeňský rodák Hans KUTTNER vzpomínal na život v někdejší čtvrti Mariánských Lázní, zvané ŠENOV. Svá vyprávění publikoval v měsíčníku německých vysídlenců Marienbad-Tepler Heimatbrief pod názvem "Schönauer Mosaik". Uváděl poeticky:

"Nemají-li stromy chřadnout, nutno sklízet ovoce, když dozraje. Tak je tomu i se vzpomínkami. Dokud tu jsou, je třeba je zachytit. Proto bych rád - snad z vděčnosti k mariánskolázeňské lokalitě, kde jsem žil po čtyřicet let - zprostředkoval čtenářům obraz minulosti městské čtvrti ŠENOVA za onoho času, tedy před sto a více lety. Samozřejmě, že mé vzpomínky nejsou bez mezer, ale úplnost ani není cílem. Vzpomínky napadají člověka, když se loudá uličkami a plácky, dům od domu, a na každém známém místě vyskočí nějaké podrobnosti. Ne nadarmo se říká: Vzpomínky jsou prožitý život! Ve skutečnosti jsou nadto vždycky o něco hezčí, učesanější, provoněnější, protože krásnější překrývá to špatné a bídné, které - díky bohu - časem bledne a mizí. Staré zlaté časy! Do hloubi duše svítí jakýsi příjemný a teplý jas, zpětně zpříjemňuje to, co bylo prožito a pozlacuje poslední dny života. V té chvíli člověk cítí, že půlstoletí neznamená v historii nic, ani délka lidského života není nic. Co se zdálo v mládí nesmírně rozsáhlé a neobejmutelné, jeví se tu jakoby v kostce, zkráceno na stručný obsah. Podrobnosti jsou vymazány, zapomenuty. Jen jako drobné střípky se tu a tam zalesknou ve vzpomínkách polozapomenuté detaily jako drobné kousíčky mozaiky a svítí po celý zbytek života.

Změny v osídlení během padesáti či sto let jsou zjevné, pozorovatelné, ať chátrání nebo naopak vylepšující přestavba. Objeví se nové ulice, parčíky či plácky, mizí přestárlé stromy. Mění se obchody, jedny mizí, nové se otvírají, něco málo přetrvává, něco má zase jepičí život. Kupodivu tyto změny nepozorují místní, domácí lidé, postiženi povinnou lokální slepotou, neboť oni sami se mění spolu s těmito změnami, adaptují se na ně, berou je na vědomí jako součást svého života, aniž by je definovali a popisovali. To spíše lázeňský host, který přijede jednou za čas, se diví a snaží se vybavit si zaniklý již pořádek obchodů, ulic a zákoutí."

Kuttnerovy vzpomínky tvoří základ našich popisů jednotlivých ulic Šenova.

Čtvrť Šenov žila vlastním životem a chtěla být městem

Je známo, že se čtvrť Šenov, patřící původně pod Úšovice, chtěla od nich odtrhnout a stát se samostatným městem, ale nakonec připadla k Mariánským Lázním. Vznikla ze samoty ŠENOV (Schönau), postavené v roce 1838 na křižovatce u lesa. V okolí této zájezdní hospody Schönau (dnešní restaurace Šumavy), vznikaly v okolí desítky domů a hospodářských stavení bohatých majitelů mariánskolázeňských domů. Od roku 1886 se pokoušelo toto rychle rostoucí sídlo se osamostatnit a odtrhnout se od Úšovic. To se mu sice podařilo, ale jinak než si Šenovští představovali – Šenov se nestal městem, ale Šenov byl pohlcen Mariánskými Lázněmi.

Nyní k Šenovu obecně. Zatímco v horní části města Mariánské Lázně ležely léčivé prameny, jejich pavilóny, kolonáda s promenádou, lázeňská zařízení jako Staré a Nové lázně, kursál, radnice, kostely, lázeňské domy, palácové hotely a pensiony, pošta, divadlo, v dolní části města bylo nádraží a v jeho blízkosti elektrárna s remízami tramvají, pila a různá skladiště. Mezi těmito částmi ležela čtvrť ŠENOV (Schönau). Středem této čtvrti byla Chebská křižovatka s hospodou, která dala název celé čtvrti.

Čím byl ŠENOV charakteristický? Šenov nebyl jen průchod z nádraží do lázní nebo průjezd od Hleďsebe do lázeňské čtvrti. Vše bylo mnohem rozmanitější. Kolem někdejší samoty Šenov si stavěli hoteliéři z lázní hospodářské budovy, stodoly či různá skladiště. A měli tu i hnojiště. Zkrátka vše, co se nevešlo nebo co se nehodilo do lázní, odkládalo se sem. Při hostinci Šenov vznikla velká kovárna (v místě domu Vulkan). Vzadu za hospodou Šenov byl velký prostor pro různé lidové akce. Český název pro něj nevznikl - říkalo se mu "folksfestplac" (místo pro lidové slavnosti). Bylo to nezastavěné prázdné místo pro cirkusy, pro kolotoče, houpačky, střelnice a pouťové krámky, pro populární kočovné Oeserovo divadlo, což byl první kinematograf. Vždyť také na Šenově bylo postaveno první stálé (zděné) kino – opravdová senzace lázeňského města před první světovou válkou. Na tomto druhdy prázdném "folksfestplacu" byla postavena v letech 1912-1913 moderní tělocvična, prý nejkrásnější v západních Čechách. Ale to už sláva "folksfestplacu" pohasínala.

Na Šenově vznikaly první velké garáže pro automobily. Na Šenově byly největší sály Mariánských Lázní - sál hostince Viktoria (dnes oplatkárna), sál kavárny Egerländer, sál hotelu CONTINENTAL (Slovanský dům, dnes Helvetia). Ale na Šenově byla i pošta, četnická stanice, mateřská škola, jatka, bylo tu městské zahradnictví a první parní pila kláštera Teplá. A kde jinde vzniklo kino než na Šenově ?

Na Šenově byl postaven lázeňský dům pro válečné veterány (v budově lázeňského domu byla před lety ekonomická škola, dnešní obchodní akademie v Dyleňské ulici). Na Šenově začala v první světové válce stavba grandiózního městského lázeňského sanatoria pro choroby ledvin. Měla to být konkurence města vůči klášterním lázeňským zařízením nahoře v lázeňské čtvrti. Nedaleko byl báječný léčivý Rudolfův pramen, který mohl sloužit k léčbě ledvin (teprve roku 1912 ho nechal klášter vést nahoru do lázní). Stavba byla až později dokončena jako škola - dnešní hotelová škola.

Kousek za potokem byla solivárna, která vyráběla léčivou sůl odpařováním minerálních pramenů. Patřila k Úšovicím stejně jako původně i Šenov. Také vývěry Ferdinandova a Rudolfova pramene měli na očích Šenovští, třebaže se už nepočítaly k Šenovu. Nu vot ! Při troše dobré vůle si můžeme dovolit je sem počítat.

Šenovu chyběla škola

Ale Šenov neměl školu a děti musely chodit do úšovické školy, kam Šenov katastrem patřil. Když rodiče posílaly děti do Mariánských Lázní, tamní učitelé zuřili a šenovské děti vyváděli ze školy ven držíce je za uši. Nastala válka o školu. Šenovské děti nikdo nechtěl. To rozlítilo rodiče a viděli jediné řešení: Samostatné město Šenov! Jak tomu bylo mezi dětmi, se neví. Ze šenovských dětí tíhly k Úšovicům jen děti z vilkové čtvrti Anšperu, hlavně ovšem kluci. Příčinou byla pouť sv. Antonína v Úšovicích. Tam totiž na sv.Antonína byl den volna ve škole. Proto nešly ten den ani ostatní děti, i když chodily do mariánskolázeňské školy, že prý mají "svátek". "Anšper" byla vilková část Šenova mezi dnešním tržištěm a nemocnicí.

Kluci ze Šenova vyráželi rádi až k Hackerovu (Balbínovu) rašeliništi nebo na druhou stranu za potok k Miramonte a do tzv. Washingtonského lesa, nazývaného tehdy podle kavárny Washington (později Červená Karkulka). Zde byly domény dětských her.

Šenov průjezdní točnou

Šenov byl ovšem průjezdní točnou města. Tudy muselo projet a projít všechno, co chtělo do lázní, a naopak všechno, co šlo z lázní ven. Přes Šenov mířili nejen hosté, ale i různé<> novinky od nádraží nebo opačným směrem, z lázní. A nezapomeňme také na silnici z Hleďsebi, která tu končila a ústila do Nádražní třídy.

Jak to bylo s názvem hlavní třídy? Odshora až k hotelu KOLBENSCHLAG (Helvetia) se nazývala hlavní třída - CÍSAŘSKÁ TŘÍDA. Od hotelu KOLBENSCHLAG k Šumavě to už byla NÁDRAŽNÍ TŘÍDA. A teprve zde, od Šenovské křižovatky dolů k nádraží se rozběhly dvě Nádražní třídy. Dnešní Hlavní třída byla původní a nazývala se Stará nádražní třída. Dnešní Husova třída vznikla až později, původně jenom jako cesta, a říkalo se jí Nová nádražní třída. Nádherná kaštanová alej vedla kdysi (před stavbou železnice) až k Hamrnickému zámečku a původně začínala u Mariánskolázeňského mlýna. Až později zanikly kaštany mezi mlýnem a Šenovem a alej začínala u domu Emma (dnes lékařské centrum). Lidově prý měl tento dům jiné jméno – "podle plachého tažného ptáka". Snad čápa? Z mohutné kaštanové aleje stále mizely a mizí původní kaštany a dnes zbývá už jen několik stromů mezi hostincem Klas a kolejištěm nádraží, a zbytek aleje zůstává před Hamrnickým zámečkem. Ale i zde došlo k napadení kaštanů nebezpečným škůdcem. Je obava, že ztratíme i tuto z mála památek na Václava Skalníka, který alej osobně sázel.

Děti ze Šenova to neměly daleko do polí s obilím, které se tu vlnilo ve větru. Stejně blízko byla pole se zelím a řípou. Těsně před prvním válkou byla postavena na Šenově krásná vila, kterou pak odkoupil podnik Kaffee Hag AG z Brém (dnes mateřská školka). Odtud se táhla řada ovocných stromů na jih, v prostoru mezi stezkou dolů a kolejemi tramvaje z roku 1902.

Severně, nahoru od Chebské křižovatky býval na Hlavní třídě velký prostor mezi domy a kolejemi vpravo. Tam, kde dnes jdeme po širokém chodníku, bývaly zahrádky před domy. Pár javorů a jasanů při kolejích se řadilo až k zahradě hospodářské budovy hoteliéra Barucha.

V letech 1906 až 1912 se stavěla řada domů jako Villa Pöpperl (čp.426 - Poprad, s dvojím obytným traktem), Elektra (čp. 425), Burg Friedstein (čp.410 - po 1945 přejmenován na Ural, ale název zanikl, a dnes užíván pro mrakodrapový dům v Úšovicích; byl to dům, kde bývala nakrátko tak oblíbená Trstěnická prodejna), dům Hampel (dům čp. 305 – kdysi Salvator, pak Hansa, po roce 1945 Hamlet), dodnes živý název domu MENTONE (1898 Villa Buberl, po první válce Mentone, za druhé války Hindenburg).

Vedle domu ELEKTRA (čp.425) a domu BURG FRIEDSTEIN (čp.410)se křížila Dyleňská ulice a Stará nádražní třída (dnes Hlavní třída). Dyleňská ulice je dnešní Lužická ulice. Původní název souvisel s tím, že z ulice byl hezký výhled na horu Dyleň.

Za garážemi za domem Mentone stával kus prapůvodního lesa. Říkali mu Körberlholz - lesík, který se táhl při vilkové části Anšperu po mírně klesající louce k potoku. Lesík měl - podle odhadu pana doktora.Maye - ještě kol 1910 nejméně 100 stromů. Louka u něho sloužila jako místo, kde se bělilo a sušilo prádlo, při louce se táhl asi 3 metry vysoký plot z hloží. Trávníky tu samozřejmě sloužily dětem k hrám, bohužel k neradosti pradlen. V této zelené oáze stálo pár starších domů. Byly to čp.264 (Hablův dům, od 1945 Alena), čp.266 (Villa Roth, od 1945 Chrudoš), čp.265 (Marienthal, od 1945 Petruška). Schallerovo zahradnictví dosud neexistovalo, a zprvu ani vilová čtvrť Ansper (ulice Křižíkova, Jiráskova), a nebyla ani zahrádková kolonie nad stadionem. Na jaře se tu střechy domků leskly mezi množstvím ovocných stromů, a vůně ze zahrad se mísila s pochoutkami mistra cukráře-pekaře Habla. Cukrář tu měl svůj domicil a zde pekl a odtud dodával do lázní rozmanité dobroty.

Vzadu probleskoval vysoký plot zeleně natřeného domu, zvaného Immenheim, starého pána Bergschmieda. O včelíny, do nichž včelky pilně snášely pyl a plnily úly, se jejich majitel, pan Bergschmied, řádně staral s nepostradatelnou fajfkou v puse. Často byl spatřen ve včelařské kápi, jak vniká se žebříčkem dovnitř, přijímán včelím národem nevraživě.

Zdejší cesta přes tzv.Ansper byla tehdy špatnou polní cestou s výmoly, rýhami a loužemi, u nemocnice cestu lemovalo křoví šípkových keřů a této cesty se vůbec používalo jen málo.

Od Rothovy vily se šlo loukou až k potoku. Výška stromů nahoře stejně jako dole u potoka byla mimořádná. Už z dálky bylo vidět nádherné, obrovské až neuvěřitelně vysoké topoly, které propůjčovaly místu vzhled monstrosního podloubí. Staré stromy s mohutnými větvemi a s jejich bizarními rozměry ve vzduchu stály tu hustě při potoce a odtud vedla silnička na Bellevue, tehdy ještě vznikající čtvrť. Potok tu měl hlubší vodu a běžel asi 200 metrů těsně vedle promenádní cesty. A byly tu i duby, které se mohly poměřovat co do stáří s vysokými topoly.

Nedaleko silnice stála továrna na výrobu léčivé soli. Tudy se procházelo k Ferdinandovu prameni, kolem kterého bylo plno stromoví, upravených záhonů s květinami. To bylo dílo zahradníků. Odtud se šlo zpět po cestě zvané Ansperweg.

Vrátíme se k Hlavní třídě: naproti přes hlavní třídu stál rohový Pillerův dům CHRISTIANIA. Vpravo byl zahradní pozemek, obehnaný rezavým drátěným plotem, který patřil k Nitzlově hospodářské budově, stojící v pozadí. Jedna větší kůlna a několik třešní, to je všechno, co tu bylo. Za Pillerovou zahradou stál lázeňský dům zasloužilých válečných veteránů (dnes obchodní akademie). .Proti domu se prostíraly trávníky, používané k sušení a bělení prádla, ale byly obehnány drátěným pletivem. V květnu se tato sytá zeleň překryla na čas žlutým kobercem. To rozkvětly tzv. "lví zuby" - pampelišky, ve skutečnosti smetánka obecná.

Až později vznikla Brucknerova ulice (dnešní Komenského): Běžela od Magnetu a stáčela se u hospodářské budovy Hammerschmiedovy v písku a do tzv. Majorové louky. Zde se protínaly dvě cesty - jedna vedla k domu Jižní pól, druhá mířila k železničnímu tunelu a ústila do Nové nádražní ulice, která kolem roku 1907 neměla žádný povrch než rozsypanou suť. Až někdy v letech 1909-1910 překlenul dosud volný, otevřený přechod přes koleje monumentální most. Letopočet stavby má být uveden přímo na mostě. Vlak zdaleka pískal, takže se dalo bezpečně pěšky koleje přejít

Tudy cesta k nádraží vedla z Chebské třídy podél dlouhého plotu městského zahradnictví a u železničního domku se přecházelo přes koleje, odtud lipovou alejí u Rengeru (čp.417, po válce RENATA, kdysi tzv.Dům hrůzy) k nádraží. Byla to cesta pro pěší, ale klidná, stranou frekvence. Veškerý dopravní provoz se odehrával na paralelní Staré nádražní ulici, dnešní Hlavní třídě, které se tu říkalo "Beton". Proč ?

Hlavní silnice vyžadovala lepší, pohodlnou vozovku a tak vznikl nápad upravit ji pokusně betonem. To byl onen "beton", který začínal u domu Terst a vedl až k chodovoplánské silnici. Kolem roku 1912 se betonovalo. Najednou se ulice zaplnila kotli s térem, pytli s cementem, hromadami písku, kárami a mnoho italských dělníků tu začalo upravovat silnici tehdy nejmoderněji. Tento "beton" svítil bíle a stal se zakázaným sice, ale lákavým a nebezpečným hřištěm pro děti. Nutno poznamenat, že tehdy frekvence nebyla velká. Tramvaj jezdila jen občas, mezitím tu mohli kluci honit kola kusem klacku, nebo jezdit na kolečkových bruslích.

Lákavé místo pro dětské hry šenovských dětí byla louka zvaná "Majorwiese" (parčík kolem Hotelové školy) . Byly tu vysoké stromy, které byly sice úctyhodné, ale sváděly ke šplhání. Dalo se po nich lézt, houpat a zavěsit se nebo cvičit na větvích. Na této pláni s břízami a s mnoha starými stromy vznikalo za první války sanatorium pro nemocné s ledvinami a chorým srdcem, a stromy musely ustoupit. V parku za hotelovou školou potom zbyl "vzorek" původního stavu - dnešní park..

Zde si hoši hrávali na "lupiče a policajty", na "kovboje a indiány" aj. Předválečné "eldorádo" dětí nebylo bez problémů. Jakmile se v dálce objevil strážník nebo hlídač parků, bylo rozumné louku "Majorwiese" rychle opustit a někam se ztratit. Někdy se hlídač přikradl nepozorovaně, a děti musely skákat ze stromů a prchat do úkrytů. Takové úkryty byly v pásu mladých smrků při železniční trati. Tady byla i malá vyvýšenina a na ní se daly hrát hry. Zde, ve stínu stromů, se četly rodokapsy a vyměňovaly se. Nejčtenější byly před první válkou "Buffalo", "Jürgen Peters", "Clemens Ruppy", "Pod německou vlajkou". Tady se dalo ležet na slunci, třebaže i to bylo zakázané. V nejhorším případě se staly úkrytem houštiny na svahu železniční trati. Ale ani to nebylo ideální, neboť po trati chodíval přísný železniční hlídač.

Přišel podzim a pouštěly se draky - podobná tradice jako cvrnkání kuliček na jaře. Idyla běhání po kamenných zdech zahrad na Šenově byla celoroční a často musel pan zahradník Lucha vyhánět děti z reklamní tabule, na kterou rády lezly a kde sedávaly.

Když bylo lázeňské město hosty přeplněno, přijížděli fiakristé s hosty zpátky z lázní a sháněli na Šenově ubytování. Auta ještě nebyla. První auto na Šenově měl pan Erben a stávalo před domem Helios (čp. 372 - ulice B.Němcové); pokud ovšem nestálo v čekání na opravu v autodílně pana Kuttnera.staršího. Nahoře v lázních už se auta spíše objevovala. Vždyť to byly lázně "tlustých" a tedy bohatých, a mnohdy i korunovaných hlav.

Šenovští samozřejmě pracovali o lázeňské sezóně jako nejčastější personál v hotelích a lázních. Ze Šenova nebylo pěšky daleko do lázní.

Šenovský stadión a sport

Svítící, žlutohnědě natřená dřevěná budova s tmavou obloukovou střechu, to byla slavná jízdárna. Její okna byla umístěna velmi vysoko. Několik roků před válkou se z jízdárny stalo kluziště pro kolečkové brusle - další sportovní atrakce. Východní stěna byla stržena a na jejím místě postaveno hlediště a místo k občerstvení. Vše bylo vyzdobeno girlandami z papírových květin, položena rovná dřevěná podlaha a po večerech se tu bruslilo sólo nebo ve dvojicích, což přilákalo nejenom sportovce, ale i zvědavé publikum. Nad vchodem byl nápis "SKATING RINK". Tudy se dalo projít po dřevěných schodech. Děti lezly odvážně na římsy oken a zvědavě hleděly, co se děje dovnitř.

Ale sportovci se z toho dlouho netěšili. Přišla světová válka 1914 a přespříští sezónu bylo místo prázdné a tiché. Z haly se stala ubytovna pro zajaté ruské vojáky. Pamětník Kuttner vzpomínal na jednoho obrovitého ruského chlapíka s šedou čepicí z beránčí kůže, který nosíval chléb pro své spoluzajatce z krámu v domě Mirabell (Haná). Zanedlouho se hala rozpadala, střecha byla proděravělá, parket se prohýbal. Rusové odešli do velikého zajateckého tábora, který byl otevřen v Karlíně-Plané. Jen jediný Rus, malý blondýn, který vypomáhal v zahradnictví Lucha, tu zůstal.

Šenov se stával centrem sportovním. Nedaleko bylo staré hřiště u domku ARCO (už zanikl, dnes malé parkoviště u Oděvy), které sloužilo v nejstarší době sportu, především fotbalu. A pod ním, na louce v blízkosti Úšovického potoka, vzniklo první přírodní kluziště, využívající blízkosti potoka jako zdroje vody. V létě se tu pěstovaly další sporty, ale přírodní travnaté hřiště bylo příliš vlhké až mokré. Proto byl v roce 1922 postaven fotbalový stadion s atletickou dráhou a s trávníkem v blízkosti u Ferdinandova pramene, ale na ploše, považované ještě za Šenov. A kousek za Úšovickým potokem, jen kousek mimo Šenov, vyrostly tenisové dvorce, které se však řadily ke vznikající vilkové čtvrti Bellevue.

Jak již uvedeno, na prázdném "folksfestplacu" na Šenově vznikla v letech 1912-1913 první tělocvična, prý ve své době nejkrásnější v západních Čechách. Při ní vzniklo sympatické hřiště pod širým nebem, jehož sláva kulminovala mezi oběma světovými válkami. To už sláva "folksfestplacu" pohasínala a odkrajovaly se z něho pozemky pro obytné domy při jeho okraji.

Šenov neměl kostel

Na Šenově byla kaple v nemocnici jedinou církevní stavbou. Přesto zvonil na Šenově třikrát denně malý zvon. To byla na zvoničce v zahradním altánu pana Luchy (stával v místě dnešní tržnice Vietnamců). Jiným zvukovým zařízením byla parní píšťala Arnoldovy továrny VILKÁN (dům na rohu Nerudovy a Chebské ulice), která pískala ráno, v poledne a večer. Ve dvoře nárožního domu STRASSBURG (čp.269, dnes železářství MAT) měla v jednom přístavku mandl paní Tischlerová. Zvuk tohoto velkého, těžkými kameny naloženého stroje drkotal po celý život ve vzpomínkách pamětníků. V tomto domě v prostorném krámu Willibalda Schneidera býval vzadu prodej lahví s Krondorfskou kyselkou. Vysokými vraty se dalo vyjít ze dvora (do dnešní Máchovy ulice) přímo proti domu pana Hably (čp. 274). Rostlo tu několik ořechů, pár kaštanů, které stínily okna šenovské mateřské školky ctihodných sester Notre Dame.

Po připojení čtvrti Šenov (kolem hostince Šumava) a Nádražní čtvrti k Mariánským Lázním se k Mariánským Lázním se uvažovalo o kostele. Měl to být druhý římskokatolický kostel. v Mariánských Lázních ?

Kol roku 1900 byl založen spolek pro stavbu nového katolického kostela a byl získán pozemek v Nádražní čtvrti. Kostel měl být zasvěcen svaté Anně, matce P. Marie. Stavba prý byla projektována na místě dnešního domu čp. 392, na jižním rohu Družstevní ulice a Hlavní třídy. Ale ke stavbě nedošlo a když byl na tomto místě kol roku 1910 postaven nový dům, majitel (hoteliér Vilém Zörkendörfer, který vlastnil hotel CARLTON, dnes Svoboda), mu dal název SVATÁ ANNA (po roce 1945 Santa Lucia). Příčiny nerealizování stavby byly při nejmenším dvě - první byl finanční problém, neboť sebrání peněz na stavbu sbírkami by trvalo víc než desítku let. Druhou příčinou bylo nové propojení nádraží s lázeňskou čtvrtí tramvají. Nyní mohli lidé z Nádražní čtvrti vyjet tramvají v neděli na mši svatou. Tramvaj tak skutečně sloužila nábožným, pokud se nevydali nahoru pěšky.

Podle jiné verze měl být druhý katolický kostel zasvěcen českému světci Janu Nepomuckému a také získaný pozemek k tomuto účelu byl na jiném místě - v místě dnešního domu čp.421 v Nákladní ulici. Tento dům postavil krátce před první světovou válkou pan Schirmer ve chvíli, kdy už bylo jisté, že stavba druhého kostela se odkládá na neurčito. Na památku původního záměru nazval dům SVATÝ JAN (po roce 1945 přejmenován na Vladimír).

Hranice čtvrti Šenov

Název Šenov ("Schönau") není starý jako třeba názvy vrchu Hamelika či potoka Úžy nebo vesnice Úšovice. Název hospody vznikl v roce 1839 a stejnojmenný název čtvrti až v druhé polovici 19.století.

Jak lze vymezit čtvrť ŠENOV? Na severu končí Šenov tam, kde se vchází do lázní: po obou stranách údolí dnešní Monty a naproti vrch Hamelika jsou tu jako pilíře či strážci vstupu do podivuhodného teritoria světových lázní. Nebývalo tomu tak vždycky. Údolí bylo nehostinné až obávané. Vždyť doktor Nehr si blaženě povzdychl, když psal kol roku 1789: "Jak radostně, jak příjemně jsem se cítil, když tu byly postaveny dvě chaloupky. Konečně se v této obávané divočině objevili lidi a bylo možno tu hledat i najít eventuální pomoc, a v případě nouze i přenocovat!"

Samota - hospoda Šenov - bývala místem odpočinku, kde se zastavili poutníci na cestě k pramenům. Pomalu se rozrůstaly Mariánské Lázně, ale jaksi rozpačitě směrem na jih. Že celý tento rozvoj velmi urychlila a k tomu dopomohla především železniční trať Plzeň-Cheb, je nepochybné. Prostor mezi nádražím a lázněmi se zvýznamnil a bílá místa mezi lázněmi a nádražím se zaplňovala.

Místní lidé členili celé místo na tři části: (1) lázeňskou čtvrť, (2) Šenov a (3) Nádražní čtvrť. Tu první, lázeňskou, si dělili ještě rádi na užší lázeňskou čtvrť, která končila u Anglického dvora (křižovatka "U hodin"), a tzv. Dolní lázně, které končily domem Bělehrad (čp.228 protější dům proti hotelu Helvetia).

Dnešní hotel Helvetia a knihovna již patřily pod Šenov. Hranice Šenova tu byly celkem jednoznačné, přitom zprvu nebyly přikázány nějakou městskou vyhláškou. Na severu začínaly u Helvetie, dole tvořila hranici Šenova Karlovarská železniční trať. Nahoře sousedil Šenov s lázeňskou čtvrtí, na jihu s Nádražní čtvrtí. Východně - směrem k vilkové čtvrti Bellevue byl přirozenou hranicí Úšovický potok. Na západě, směrem k Velké Hleďsebi, byla hranice totožná s dnešní hranicí Mariánských Lázní.

Sporná byla jen příslušnost kavárny Egerländer (Monty), kterou si Šenovští rádi přisvojovali, a dále vilky Eva a Dyleň na Ruské ulici pod Montym. Proč k Šenovu ? Původní vyhlídka na místě dnešního Monty se v první polovině 19. století nazývala podle hospody "Šenovská výšina", do doby než byla přejmenována na Výšinu řeckého krále Oty I., který sem rád chodíval při lázeňském pobytu.

Projděme hranici Šenova: Jdeme nahoru od Městské zahrady (dnes Botanicus Ing.Dufka) po okraji lesa (dříve mu říkali Königwald), kolem hotelu Agrikola nahoru k hotelu Monty (původně Café Egerländer). Musíme překročit věčně špinavou silnici (po ní se vozila z rašeliniště rašelina do města). Od Monty jdeme po silnici dolů a vpravo je bazén a téměř zaniklý Šenovský park k vile Dyleň a kolem vily Eva k hotelu Helvetia. Přes Hlavní třídu přijdeme ke knihovně a dolů k Úšovickému potoku, zakrytého kdysi hustě vrbami a houštinami. Podél potoka běží upravená parková cesta kolem kdysi tak oblíbené a rozlehlé výletní kavárně Viktoria (dnes oplatkárna) až k fotbalovému hřišti.

Na jihu dojdeme při potoce až k železničnímu mostu karlovarské železniční trati. V teritoriu Šenova je i městská nemocnice a u ní vilková čtvrť Ansper. Před nemocnicí stávaly za první války baráky, kde bydlely vojenské stráže, které hlídaly s nasazenými bodly na puškách mosty u karlovarské železniční trati. Podél železniční trati dojdeme opět k městskému zahradnictví a tím se pochůzka po hranici Šenova uzavírá.