Ulrika von Levetzowová

V roce 1899 jsme si pietně připomínali 100. výročí úmrtí Ulriky von Levetzowové (+ 13. listopadu 1899). Spadalo do stejného roku jako 250. výročí narození Johanna Wolfganga GOETHA (* 28.srpna 1749). Vzdálenost 150 let je lidsky mimořádná. Náhoda nebo osud ? Kdykoliv si svět vzpomene kulatých narozenin Goetha, ve stejném roce to bude vždy též jubilejní letopočet Ulriky von Levetzowové.

Baronka THEODORA ULRIKA SOFIA von Levetzowová zůstává symbolem věrného ženského vztahu k muži, kterého si velice vážila (přestože po celý život prohlašovala znovu a znovu, že mezi nimi nikdy nebylo žádné milostné pouto). Skutečností je, že jejich setkání v Mariánských Lázních bylo osudové a dodnes zůstává zahaleno tajemnou mlhou záhady. Věkový rozdíl 55 let – jak se zdálo – vylučoval vzplanutí lásky mezi oběma. Ale pro básníky a spisovatele byla Goethova "Elegie", věnovaná Ulrice, jasným důkazem jeho milostného vztahu k ní. Literáti pátrali více než jeden a půl století po důkazech jejich citů a čím více baronka Ulrika, tehdy dosud žijící v Třebívlicích, tato podezření odmítala, tím více je toto dávné drama vzrušovalo.

Je podivuhodné, že existuje jedna jediná verze jejich vztahu - verze literární - jako milostného, div ne sexuálního vztahu, a nikdo nikdy se nepokusil o jiné vysvětlení, jinou byť nepravděpodobnou verzi, například vztahu otce a dcery.

Ulrika porozuměla velikosti Goethově až mnohem později, kdy už se nesetkávali, a nejspíše až po smrti Goethově. Zůstala neprovdána, odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku, jakoby pro vědomí své příslušnosti ke Goethovi. Jedině jemu vděčila za vysokou i uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou obdivovanou osobou – vždyť šlo o poslední lásku velikého GOETHA! Odlesk jeho slávy dopadal celý život i na ni.

Rodinná situace Levetzowových

ULRIKA se narodila 2.února 1804 v Lipsku. Velice významnou roli v jejím životě hráli její dědeček a babička z matčiny strany – svobodný pán Johann Leberecht von Brösigke a svobodná paní Ulrike von Brösigke. Ti se znali s básníkem Goethem již dříve. Ulrika trávila dětství nedaleko Lipska na panství svých prarodičů. Podle aristokratických zvyků své doby byla Ulrika i její sestry vychovávány ve francouzském duchu a postupně byly vyslány do francouzského výchovného dívčího penzionátu ve Štrasburku. Ulrika tam byla v době 1820/21.

Friedrich Johann Leberecht von Brösigke (* 13.4.1765 , + 28.3.1841), dědeček Ulriky, vlastnil velké statky kolem saského Löbnitz. Později je prodal a usadil se v Čechách. Básníka Goetha poznal v lázních Lauchstätt poblíž Lipska. Po přestavbě zámku v Třebívlicích tu pan von Brösigke pobýval na pozvání hraběte Klebelsberka a zde je i pochován. Kmotrem starého pána von Brösigke byl samotný pruský král Fridrich. Když na to přišla v Mariánských Lázních řeč, GOETHA velice zajímal originál tohoto kmotrovského listu. Šlo totiž o jedinečný autentický autograf historické a umělecké hodnoty, který pak vlastnila Ulrika a po ní jej zdědila dcerka její sestry Amálie, baronesa Louisa von Rauchová z Pnětluk.

Jde o kmotrovský list, který vystavil 18. dubna l765 Fridrich Veliký kapitánovi von Brösigkemu, což byl dědeček krásné paní Amálie von Levetzowové. Ulrika vzpomínala na tu událost: "Hovořilo se v Mariánských Lázních o rukopisech a GOETHE říkal, že ještě nespatřil žádný rukopis Fridricha Velikého. Protože můj dědeček měl dopis králův. Král mu byl za kmotra, a protože papír dopisu byl již dost potrhaný a poškozený, Goethe říkal, že by jej vyčistil a dal do pořádku .."

Pan Brösigke mu nato dopis předal, Goethe si vzal poškozený dokument do Chebu a poslal ho zpět vlepený do bleděmodrých knižních desek. K tomu připojil své verše: "List, kde odpočívala jeho ruka, která kdysi světu vzdorovala, je napsán zbožně a dobře. Sláva mu, velkému mrtvému." - List je datován dne 28.srpna 1822 v Chebu.

Paní Ulrika Elisabeth, rozená von Loewenklau, provdaná von Brösigke (*4.10.1769, + 8.10.1829, je též pochována v Třebívlicích), babičkou Ulriky; po ní dostala Ulrika jméno. Měla hluboký vztah ke kultuře a patřila také mezi přátele J.W.Goetha.

Rodiče Ulriky byli svobodný pán Joachim von Levetzow a Amálie, rozená von Brösigke – oba neobyčejně zajímavé osobnosti. Otec Ulriky, 26letý svobodný pán Joachim Otto Ulrich von Levetzow (* 25.3.1777, + 28.1.1843 ve věku 66 let) byl dvorním maršálem ve Schwerinu, komořím Mecklenburským a Schwerinským, rytířem Maltézského řádu, soudcem v Kassově a pánem na zboží Hohenmistorf, Teschow a Kassow.

Matka Ulriky, mladá paní Amálie Theodora Karolina, rozená von Brösigke (*8.5.1788, +10.6.1868 v Třebívlicích ve věku 80 let) se provdala velice mladá za svobodného pána von Levetzowa. Její mládí je pro naše časy těžko přijatelné a vyvolává od počátku našeho příběhu rozpaky.

Především nikde není uváděno, kdy vlastně došlo ke svatbě. Pokud by to bylo před 8.5.1803, kdy bylo paní Amálii 15 let, vdávala by se ve 14 letech !!! V tom případě není divu, že rozhodující slovo při svatbě museli mít bezpochyby její rodiče, von Brösigkeovi. Nadto malá Amálie byla jejich jedinou dcerou!

Skutečností tedy je, že matka Ulriky, paní Amálie, porodila první dceru ve věku 15 let a necelých 9 měsíců. Pokud se vdávala až po patnáctých narozeninách, musela by být Ulrika sedmiměsíční. )

Narození Ulriky

Bylo to 4. února 1804 v 1/2 9 hod. večer. Dceruška byla pojmenována THEODORA (druhé křestní jméno matky) ULRIKA (po své babičce von Brösigkeové a také po otci Ulrichovi) SOFIE (po druhé babičce von Levetzowové). Je zachován Ulriččin křestní list, potvrzující, že Ulrika byla pokřtěna v Löbnitz.

List se nachází ve výmarském archivu, opis byl uložen v muzeu v Ústí nad Labem. Křestní list uvádí dvanáct urozených svědků! Byli to:

1. paní vdova Sofie Friederike svobodná paní von Levetzowová, matka Joachima von Levetzowa a Ulriččina babička, nepřítomna a zastoupená při křtu slečnou Wilheminou von Bose aus Breitingen,
2. paní Engel Theodora Franziska Elisabeth von Loewenklau z Löbnitz, snad babička paní Amálie z matčiny strany
3. paní Ulrika Elisabeth von Brösigke na Löbnitz, rozená von Loewenklau, matka paní Amálie a Ulriččina babička
4. paní Albertina Friederika Mariane von Zieghar z Lipska
5. "demouisell" Johanna Eleonora Base, jediná dcera děkana a profesora medicíny Baseho v Lipsku
6. "demouisell" Johanna Kristiana Coth, jediná dcera městského rady stavitele Cotha
7. Theodosius, svobodný pán von Levetzow, královský dánský komoří, nepřítomen a zastoupený panem Heinrichem Maxem von Welk
8. Friedrich Johann Lebrecht von Brösigke na Löbnitz, otec matky Amálie a Ulriččin dědeček
9. Otto August von Loewenklau z Gutmannshausen, příbuzný Ulriččiny babičky
10. Gotthard Heinrich Adam von Foelkersam zwe Steiesen v Kurlandu
11. August Christoph von Hartwig von Welzien, rytmistr u regimentu karabiniérů
12. pan Georg Wolfgang von Schrepffer, bankéř v Lipsku.

Mezi dvanácti urozenými svědky se nenachází nikdo z rodiny von Levetzowů, třebaže jsou uváděny dvě osoby, ale ty nebyly přítomny a jen zastoupeny při křtu. Tato skutečnost mohly pravděpodobně signalizovat jakousi příčinu, která vedla k tehdy vzácnému rozvodu rodičů.

U slečny Levetzowové se pěkný český protějšek "Oldřiška" neujal a překladatelé zůstávali věrni původnímu německému jménu Ulrika.

Téměř přesně na rok se narodila mlaďounké paní Amálii druhá dcera - Amálie (* 6.2.1805 Lipsko, + 1.10.1831 v 26 letech). Druhá dcera Amálie se narodila mladé paní v 16 letech a 8 měsících. Je nepříjemné zjištění, že se uznávaný odborník a goetholog Johannes URZIDIL (1932) mýlí v tom, že podle něho dcera Amálie pocházela až z druhého manželství. Podobně jako Ulrika měla i Amálie bohaté a urozené kmotrovstvo.

Zůstává nevysněno, proč došlo k rozvodu. Snad to bylo právě ono mládí, proč paní Amálie požádala a prosadila rozvod, nesporně opět s pomocí svých rodičů. Stalo se to roku 1807. Po rozvodu se Joachim von Levetzow, otec Ulriky a Amálie, poměrně brzy znovu oženil s rovněž rozvedenou paní Judith Katharine Christiane von Gersdorf, rozenou von Sander. Jeho druhé manželství bylo celkem šťastné. Měli dceru Helenu (též Elisu, * 17.6.1808, provdanou za Augusta von Lützowa 1830; + 5.6.1832), syna Theodora Ferdinanda (* 16.2.1811, + 15.5.1899 ve věku 88 let) a nejmladšího Karla Friedricha Ludwiga Gustava Adolfa (* 23.8.1813 + 18.4.1854). To byli tři nevlastní sourozenci Ulriky. Psali si vzájemně poměrně často a zvláště nevlastní bratr Theodor býval často u Ulriky na zámku v Třebívlicích.

Také paní Amálie von Levetzowová se znovu provdala a sice za pana Fridricha Karla Ludwiga von Levetzow. O tomto muži se prameny liší. Zatímco Adolf KIRSCHNER uvádí, že nešlo o naprosto žádného příbuzného, že to byl pouze jmenovec prvního manžela, objevují se informace, že tu nějaký příbuzenský vztah byl, že šlo o strýce nebo bratrance prvního manžela.

Byl kapitulářem v Magdeburku a v Mindenau. Svatba byla 9.června 1807 v přibližně stejné době jako se ženil Ulriččin otec Joachim von Levetzow. Z druhého, již klidného manželství, pocházela třetí dcera Berta Ulrika Helena von Levetzowová, (* 9.4.1808, + 4.7.1884 v Lipsku). Matce paní Amálii bylo tehdy již 20 let. Osud druhého manžela Fridricha von Levetzowa byl nešťastný. Padl 18. června 1815 jako poručík 1.pluku lehkých dragounů anglo-německé královské legie v boji u Waterloo. Medaile za chrabrost, kterou posmrtně obdržel, byla později v majetku barona Franze von Raucha, c.k.rytmistra, synovce Ulriky a Berty, a jeho potomků z Pnětluk.

Třetím mužem v životě, s kterým paní Amálie spojila své osudy, byl hrabě Franz Josef Klebelsberg-Thumburg (*24.6.1774, + 28.12.1857 a pochován v Třebívlicích), tajný rada a prezident rakouské dvorské komory (ministr financí). Hrabě, sám katolík, miloval Amálii, třebaže byla evangeličkou, a až do pozdních let života o ni bojoval s rakouským císařem a římským papežem, kteří odmítali svolit k sňatku. Pokoušeli se s Amálií u papeže o mimořádné povolení k sňatku po rozvodu, ale papež prý odmítal, dokud Amáliin první manžel žil (+ 28.1.1843). A tak až po jeho smrti došlo rychle k sňatku - 25.dubna 1843. To bylo Amálii již 55 let a Klebelsbergovi 69 let.

Hrabě Klebelsberg zemřel v 83 letech, ale rok jeho úmrtí, uvedený na hrobce (1857) odmítá historik Jan SMETANA a uvádí den úmrtí 28.prosince 1853. Když zemřel hrabě bez potomků, celé panství Třebívlice zdědila jeho manželka Amálie Klebelsbergová-Levetzowová. Zemřela 10.března 1868 v Třebívlicích a je pochována vedle hraběte. Baronka Ulrika, tehdy již 64letá, na zámku osaměla. Spolu se sestrou Bertou byly univerzálními dědičkami.

Goethovy starosti ve Výmaru

Připomeňme si nyní goethovskou dobu počátků dvacátých 19. století. J.W. GOETHE byl nešťastný z manželství svého syna AUGUSTA s Otýlií von Pogwisch. Viděl, že se manželství nepovedlo a mladým manželům a jejich hádkám se vyhýbal. Byl rád, když mohl na čas domov opustit a opravdu se těšil na české lázně.

Augusta a Otýlii společný rodinný život nesblížil, jak GOETHE doufal. Syn AUGUST byl hezký statný muž, ale jinak průměrný člověk, který to mohl dotáhnout nanejvýše na nižšího úředníka. Propadl záhy alkoholismu a k tomu se stal otrokem své smyslnosti. Časem ztratil veškerou morální sílu a dostal se na šikmou plochu. Nadto slavné otcovo jméno se mu stalo kletbou. Těžce snášel svou závislost na geniálním otci, který se ho snažil vychovat ve svých ideálech a představách.

Nutno ovšem říci, že se GOETHE k němu choval dost despoticky, ostře, ale jeho přísná výchova nebyla soustavná a nepodporoval synovo sebevědomí. Augustova matka CHRISTIANA svého jediného syna nesmírně milovala, rozmazlila ho a zhýčkala. Stal se polovzdělancem, který trpěl vědomím dlouholetého nemanželského dětství a potácel se mezi různými protichůdnými sklony. Dal se na pití a v manželství se po čase vracel ke svým mládeneckým zvykům. OTYLIE ho nemohla nadlouho k sobě poutat. Na to nebyla tak okouzlující kráskou a ani Augustovy vášně nedokázala utlumit a uklidnit. Žila v jakémsi snovém, blouznivém či výstředním světě, vyhledávala milkování a rozptýlení. Navenek sice žili jako spořádaní manželé, ale uvnitř docházelo k hádkám a výstupům. A tak není divu, že GOETHE odjížděl do Čech rád.

Mariánské Lázně 1821

Když GOETHE přijel v létě 1821 do Mariánských Lázní, setkal se tu s paní Amálií Levetzowovou a její dcerou Ulrikou. Paní matka stále mladistvě vyhlížející, po dvou manželstvích s Levetzowovými žila sama. Měla však přítele – hraběte Františka Klebelsberga. Ten právě v létě 1821 otvíral svůj palác v Mariánských Lázních. Jak vzpomínala Ulrika: "Mariánské Lázně, to bylo ještě malé, teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a nejkrásnější." Pravdivější bylo mnohem více – tento palác byl tak luxusní a nádherný, že nebyl vůbec srovnatelný s okolními staveními!

GOETHE s paní Amálií se blíže znali již z lázeňských pobytů v Karlových Varech a v Teplicích. Paní Amálie nadchla Goetha jako 18tiletá mladá dáma v roce 1806 v Karlových Varech a Goethe se jí dvořil. Upoutala ho do té míry, že ji přirovnával k Pandoře, tj. podle řeckého bájesloví k ženě svůdné božské krásy a zachoval si ji v něžné vzpomínce "jako zářící hvězdu na svém obzoru".

Nyní je paní Amálie v Mariánských Lázních, kde tráví léto u svého otce svobodného pána von BRÖSIGKE, který spravuje Klebelsberkův palác. Před Goethem stojí 33-letá matka se svou 17letou dcerkou Ulrikou. Spisovatelka HOFFMANNOVÁ píše: "Obě se podobají jako vejce vejci. Dcera je jen o něco vyšší a nosí se vznešeněji. Má také větší vzdělání než měla před dvěma desítkami let její matka. Má lepší vychování. Francouzský penzionát se nedá srovnat s provinciální Vídní a ani se sebelepšími německými vychovatelkami. Ulrika do sebe vstřebala pařížskou mondénnost a GOETHE to na první ráz poznal."

GOETHE se proto samozřejmě ubytovává v Klebelsbergově paláci (v minulém roce přenocoval v Klingeru), ale zdá se, že to není paní Amálie, téměř o 40 let mladší než GOETHE, ale spíše její dcera ULRIKA, ještě o jednu generaci mladší, která ho plně zajímá - půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, štíhlé a krásné postavy, s modrýma očima a blonďatými vlasy. Kolem GOETHA se brzy shromažďuje vybraná lázeňská společnost, ale básník dává nepokrytě najevo, že ho poutá mladičká Ulrika.

Ulrika, nevinné a nezkušené stvoření, sice četla ve Štrasburku Schillerovy básně, ale Goethovy básně byly pro ni neznámým světem. Slyšela o něm pouze ve spojení "Schiller a Goethe". Nyní jí babička představuje jakéhosi staršího pána, celkem příjemného, který ji bere za ruku a ptá se, jak se v Mariánských Lázních líbí. Ulrika odpovídá bez rozpaků a ostychu, kterými se jinak při nových známostech vyznačuje. Ale o hostu neví vůbec nic, příliš ji nezajímá ani neimponuje. Spíše ji zdržuje od ruční práce, s kterou se právě začala zabývat. Je třeba připomínat, že Ulrika po celý život, znovu a znovu, vyvracela domněnku o lásce mezi ní a Goethem. K Ludvíkovi STETTENHEIMOVI, který ji navštívil v Třebívlicích, opakovala: "Nebyl to žádný milostný poměr, pravda a básnění se tu mísily, kdykoliv se mluvilo o mých vztazích ke Goethovi…. Když jsem ho poznala, byl ve věku 72 let, já 17letá. Já přišla ze Štrasburku, z penziónu, odkud jsem znala jen Voltaire a francouzské spisovatele. O Goethovi jsem nic nečetla, sotva jsem věděla, o koho jde, když mi byl představen jako "Jeho Excelence pan ministr." /Z průvodce Lipsko 27.3.1898. /

Ale již příští den je požádána Goethem (bydleli ve stejném domě a vídávali se tu často), aby s ním vyšla na ranní vycházku. A tak dívka vychází v doprovodu starého pana tajného rady (o kterém mladý Mendelssohn-Bartholdy v jednom svém dopise odhadoval, že by asi mohl být padesátníkem) a později Ulrika vzpomíná: "Básník chtěl, abych mu vyprávěla o štrasburském pobytu, neboť Štrasburk dobře znal, a také o výchovném zařízení. Stěžovala jsem si zvláště na tamější osamělost, kdy mi chyběly obě sestry. Byla jsem od nich poprvé nadlouho odloučena. Viděla jsem, že právě tato moje dětská nezaujatost se Goethemu zalíbila. Neboť potom skoro každé ráno, když šel popíjet svůj Křížový pramen, bral mě s sebou a po pití jsme šli na procházku."

Když Goethe viděl, že ji minerály, které cestou sbíral, nezajímají, zaměřil se na květiny. Večer spolu sedávali na lavičce před palácem a povídali si. Ulrika vzpomíná: "Když jsem později slyšela, jak velký učenec vlastně je, už jsem ho znala osobně a měla k němu důvěru, takže jsem nemohla být ani ustrašena ani uvedena do rozpaků. Nikoho nenapadlo, ani mou matku, že by šlo při společných hovorech o něco jiného, než o dobrosrdečnost jednoho starého pána, který mohl být podle let mým dědečkem, k jednomu dítěti, což jsem byla ještě já."

Goethe byl přátelský a přívětivý starý pán, ke kterému se mohlo hlásit mládí, zvláště když mělo živý zájem o všechno, co on dokázal nenápadně a živě popisovat: květiny, kameny, hvězdy. I literatura poskytovala bohatou látku k hovorům. Jako člověk měl vzácné pochopení ke všemu lidskému a když ji poučoval, říkal jí "Töchterchen" (Dceruško). Byl uchvácen její bystrou reakcí a kouzlem její dívčí nevinnosti až upejpavosti. Na rozloučenou jí daroval svou knihu "Wilhelm Meisters Wanderjahre" (Viléma Meistera léta učednická) s věnováním "Fräulein Ulrike von Levetzow zum freundlichen Andenken des August 1821". Raději jí však obsah knihy vypráví, aby mu aspoň trochu porozuměla.

GOETHE odjížděl z Mariánských Lázních do Chebu, kde zůstal do 12. září 1821 a své narozeniny 28.srpna trávil na zámku Hartenberku (dnes Hřebeny) u Falknova, u hraběte Josefa AUERSPERGA, s kterým se znal od roku 1810 z Kar-lových Var. Byla tu významná společnost, hudba, oslavy, salvy, ohňostroj k poctě básníka. Ale největší radost měl z malého dárku - ze zdobené výšivky, kterou mu poslala Ulrika z Mariánských Lázní. Vznikla báseň "Dokonalá vyšívačka", v níž si připomíná Ulriku a klášter Teplou a v tu chvíli ví, že příštího roku znovu pojede do Mariánských Lázní…

Mariánské Lázně 1822

V příštím létě přijíždějí oba opět do Mariánských Lázní a Ulrika v kruhu přátel kolem Goetha opět září. Počet přátel je tentokráte mnohem větší. Je tu také hrabě Klebelsberg a jsou tu všechny tři sestry Levetzowovy – Ulrika, Amálie i Berta. Obě poslední už také opustily penzionát ve Štrasburku: čtveračivá Amálie, 17letá, s velice živým temperamentem, a 14letá Berta, která s Goethem nalézá společnou radost nad minerály a květinami.

Z memoárů Ulriky se dovídáme, že Bertinu sbírku pomáhali tvořit Goethe a jeho přátelé; sami psali názvy a připevňovali k minerálům. Doktor Pohl jí poslal ještě několik vybroušených polodrahokamů. Berta po letech darovala tuto sbírku svému synovci Franzu von Rauchovi, což byl syn její sestry Amálie. - Pánové prý dělali v paláci také pokus, české granáty rozdrtit, a Berzelius jim vysvětloval, že po diamantu jsou granáty nejtvrdší drahokamy. Ulrika vzpomíná: "Jednou nás svolal Goethe ke stolu, kde byla dlouhá řada minerálů z okolí. Mě zavedl na místo, kde mezi dvěma kameny ležel fund vídeňské čokolády. Na papírku nebylo napsáno jméno, ale verš: "Geniese das auf Deine eigne Weise, Wo nicht als Trank, doch als geliebte Speise. G." Papírek jsem darovala panu doktoru Jakschovi, který byl veliký ctitel Goetha a dlouhá léta byl také lékařem mojí matky. Vložení čokolády mezi minerály byl žert, neboť věděl, že mě minerály nezajímají."

Ulrika zůstává v dívčí skromnosti v ústraní, což právě vzbuzuje trvalý Goethův zájem, který jí dává při každé příležitosti najevo. Goethe to nazývá svou "große und väterliche Liebe" (velkou a otcovskou láskou). Ulrika se cítí v jisté bázni před tak významným mužem, který se jí dvoří. Je to dost hluboký zážitek pro obyčejnou dívku. Proto po letech Ulrika znovu a znovu zdůrazňuje, že vztah mezi nimi nesmí být nesprávně vykládán: "Nein, keine Liebschaft war es nicht!" (Ne, to nebyl žádný milostný vztah!) – slyšíme od ní vytrvale v pozdějších letech.

GOETHOVA náklonnost k Ulrice roste. Na rozloučení toho roku píše báseň "Aeolsharfen" a v ní přirovnává Ulriku k Iris, k řecké poselkyni bohů, k nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha:

Mariánské Lázně 1823

Přichází třetí mariánskolázeňské léto roku 1823. GOETHE tentokrát bydlí v nedalekém domě "Zlatý hrozen". Je stále více přitahován již 19letou Ulrikou a třebaže bylo vždy zdůrazňováno, že GOETHE nikdy nepožádal o ruku Ulriky, ani ji samotnou ani její matku paní Amálii, všichni měli za to, že Goethův cit, je už tak velký, že ho nemůže skrýt.

Básník v minulých letech ztratil nejbližší přátele. Především po smrti přítele Schillera se cítil nesmírně osamocen. Roku 1816 zemřela jeho manželka Christiana, kterou sice nazýval jen "květinkou ve stínu", ale po její smrti náhle viděl, jakou ztratil oporu ve svém životě, v domácnosti i v osobních starostech, o které se s ní dělil.

Epizoda o setkání velkovévody Karla Augusta s paní Amálií a jeho iniciativa s návrhem sňatku Goetha s Ulrikou zůstává navždy zahalena do mlhy dohadů. Skutečností je, že krátce potom, náhle a v napjaté atmosféře - odjíždějí Levetzowovy nečekaně z Mariánských Lázní do Karlových Varů.

GOETHE ovšem přijíždí po několika dnech za nimi do Varů a ubytovává se ve stejném domě jako ony – ve "Zlaté kytici". Goethův příjezd potvrzuje vážnost situace. Navenek je GOETHE v dobré, snad až příliš veselé, bujaré náladě, mají společné snídaně, jídlo, výlety, procházky. Pomlouvačné jazyky ovšem mají důvod vyprávět i domýšlet si.

28.srpna 1823 - aniž by Goethe přiznal, že má narozeniny – podnikají výlet do Lokte a u oběda dostává Goethe velký koláč a sklenici s vyrytými jmény matky a tří dcer. Když se pak Goethe druhého dne ptá, zda věděly, že má narozeniny, paní Amálie činí narážku na Goethovu autobiografii, kde je datum narození uvedeno. Goethe s úsměvem navrhuje, aby ten den byl nazýván "dnem veřejného tajemství".

A tak kdy, kde a zda vůbec GOETHE s rodinou o sňatku hovořil, zůstává zahaleno tajemstvím. Je pravděpodobné, že GOETHE by si nedovolil takový krok – v tom by mu bránila ostýchavost a podvědomý pocit, že požaduje něco nedosažitelného.

Ulrika, třebaže ani nemůže pochopitelně všechno vědět (především o čem jednala matka s Goethem), znovu a znovu svět ujišťuje: "Goethe sám nikdy o žádném sňatku nehovořil, ani s mou matkou, ani se mnou, třebaže mne někdy nazýval "Liebling"; mnohem častěji však "mein liebes Töchterchen". Ačkoliv GOETHE teoreticky mohl požádat velkovévodu Karla Augusta, aby se zeptal paní Amálie na možnost sňatku s Ulrikou, na druhé straně je to velice nepravděpodobné. Zbývá jediné vysvětlení – že to provedl panovník bez vědomí Goetha. Jisté je, že velkovévoda byl velice mrzutý nad nepodařenou nabídkou a následovala "akce Karlovy Vary". Historička Hedda SAUEROVÁ toto potvrzuje ve studii "Ulrike von Levetzow" (Liberec-Reichenberg 1925): "Fürst (Karl August) habe ohne des Dichters Wissen gesprochen" –

Ulrika prý snad měla hovořit se svou matkou o takové nabídce a popsala, že vzhlíží ke Goethovi s úctou a obdivem, se zbožností a s něžností. Ale k vdavkám by neměla chutí, protože by jí bylo velmi těžké odloučit se od matky a sester. Hovořily i o matčině vyhýbavé odpovědi velkovévodovi, třebaže se taková vytáčka rovnala jasnému odmítnutí. Šlo o to, aby se to ke Goethovu sluchu dostalo velice šetrně, neboť by se básník stále potácel mezi nadějemi a odmítnutím. Paní Amálie v té chvíli cítila, že tak významné a krásné přátelství s Goethem se nesmí za žádnou cenu pokazit a volila obratně takové chování, aby Goetha neurazilo.

Když se 5. září 1823 se loučí Goethe v Karlových Varech s Levetzowovými, co se odehrává v jeho duši, vyjadřuje Mariánskolázeňská elegie.

Ulriku oslavuje jako "die lieblichste der lieblichen Gestalten". Dodejme, že eventuální sňatek, pokud by GOETHE o něm zamýšlel, by se tříštil o odpor nervosní Goethovy rodiny ve Výmaru.

Paní Ulrika vzpomíná a znovu uvádí na pravou míru

Další život Ulriky potvrdil, že její povaha byla mimořádně jemná, krásná a dobrosrdečná. Její duševní vlastnosti, bezelstné a čisté srdce nadchlo Goetha. Další život žila Ulrika na panství Klebelsberkově v Třebívlicích, které po smrti rodičů zdědila se sestrou Bertou. Zde vychovala i oba synovce – děti své předčasně zemřelé sestry Amálie.

Paní Ulrika sepsala ručně svoje memoáry a z nich většinou vycházejí studie o Goethovi a Ulrice. Opakují známé Ulriččiny příhody s Goethem. Své memoáry začíná Ulrika větou: "Často je mi líto, že vzpomínky na dobu, kdy jsem poznala Goetha, budou i se mnou pohřbeny a tím i všechny falešné, pověstmi opředené historky, které o mně stále vycházejí v tisku, nebude už možno odmítat a uvádět na pravou míru. Proto se chci pokusit sepsat, co mělo vliv na onu dobu, jak ještě leží u mne ve vzpomínkách." Memoáry Ulriky měla u sebe po její smrti 1899 baronesa Louise von Rauchová a předala je spisovateli Kirschnerovi, který je předal do Městského muzea v Ústí nad Labem.

"Moji prarodiče se museli už dlouho znát s Goethem, Schillerem, ale i s velkovévodou Karlem Augustem, a byli nejen známí, byli i přátelé, neboť jsem to viděla v Mariánských Lázních. Dědeček měl veliké majetky v Sasku, i panství Löbnitz, a nesmírně miloval lov. S Goethem se poznali už kdysi v malých lázních Lauchtätte, poblíž Lipska. Z mého nejranějšího dětství bych mohla nanejvýše vzpomenout, že se o Goethovi v rodině mluvilo." (Podle goethologa Sauera Goethe poznal pana von Brösigke dne 29. prosince 1799 v Lipsku u chevaliera la Motte.)

"Moje matka poznala Goetha v Karlových Varech jako docela mladá ještě žena, neboť vyprávěla, že ji Goethe přivedl do velkých rozpaků, protože se jí v Karlových Varech na jedné procházce zeptal, které básně má raději – zda Schillerovy či jeho. Matka prý odpověděla: "Já nerozumím jedněm ani druhým, ale přece jen Schillerovy cítím." GOETHE se kvůli tomu nerozzlobil, zůstal přátelský a často s ní vedl hovory. -

Po několika letech se pak setkali v Teplicích. Bylo to v jedné velké společnosti u knížete Clary, kde byl Goethe očekáván. Když Goethe přišel, matka se bavila velice živě a hlasitě s jedním známým, takže Goethe poznamenal: "Tento hlas může patřit pouze mé milé Levetzowové!". Od té chvíle se bavil téměř výlučně s matkou a později byly matce dělány mnohé výčitky, že již dříve neřekla, že se s Goethem tak dobře zná! V jednom dopise od Goetha nazývá básník mou matku "zářící hvězdou oněch let." Potud Ulrika. Teplické setkání Goetha s paní Amálií von Levetzowovou bylo 7.srpna 1810.

"Poznala jsem Goetha v roce 1821 v Mariánských Lázních. Přijela jsem ze Štrasburku, abych tu strávila několik měsíců u dědečka a babičky. Mariánské Lázně, to bylo ještě malé, skoro teprve vznikající lázeňské místo a náš dům byl skoro největší a nejkrásnější. Také Goethe tam bydlel a na první seznámení si dobře vzpomínám. Babička mne zavolala a služka mi řekla, že je u ní nějaký starý pán, který by mě chtěl vidět. To mi nebylo příjemné, protože mě to rušilo v ručních pracích, které jsem začínala. Když jsem vstoupila do pokoje, kde byla také moje matka, řekla jen: "To je moje nejstarší dcera Ulrika." GOETHE mi podal ruku, podíval se na mne přátelsky a ptal se mi, jak se mi Mariánské Lázně líbí. Protože jsem poslední roky byla ve Štrasburku ve francouzském pensionu, a také teprve 17letá, nevěděla jsem vůbec nic o Goethovi, jaký proslulý muž a velký básník to je, a proto bez vší rozpačitosti vůči jednomu starému pánovi, bez jakékoliv ostýchavosti, která mne jinak při nových známostech dělá potíže, jsem ho pozdravila." Potud Ulrika.

Ulrika a ohlas Goethovy Elegie

Poslední Goethovy verše v mariánskolázeňské Elegii, které svět tak nadšeně přijal, nenalezly u Ulriky žádný příznivý ohlas. Velebená Ulrika pocítila ve své plaché zdrženlivosti stud před veřejností a ve svém staří svou reakci vysvětlovala: "Je asi lidem dáno, že se cítí šťastni, když mohou být ve světě známí. Já dávám přednost tomu, zůstat neznámá a těšit se potají někde ze štěstí, které nalezl tak veliký duch u tak mladé dívky." Po mariánskolázeňské epizodě několikráte napsala Ulrika přátelský dopis Goethovi, neboť nepovažovala odmítavé chování za překážku pro trvalé přátelství. Goethe si psal mnohem více s paní Amálií, naposledy při svých posledních narozeninách, kdy vzpomenul desátého výročí prvního setkání v Mariánských Lázních (1831).

O Silvestrovském večeru roku 1823-24 napsal GOETHE paní Amálii vzpomínkový dopis, kde píše:

"Mám před sebou nový nástěnný kalendář na rok 1824, jehož dvanáct měsíců je dosud sice čistých, bez poznámek, ale také lhostejných. Marně přemýšlím, které dny bych měl označit červeně a které tmavě. Celý list je ještě nepopsaný, zatímco v nitru hárají přání a naděje. Kéž by se moje setkaly s Vašimi. Kéž by se jejich splnění nepostavilo nic do cesty! Až se zase budete procházet po terase, pohovořte v té chvíli důkladně o všem!" – V dubnu 1824 GOETHE znovu píše: " Vzpomeňte si na mne, Vy i Vaše děti, a popřejte mně naději, že budu přicházeje s týmiž pocity, vítán na starém místečku. Prozatím zůstává Váš něžný pohárek důvěrníkem mých myšlenek. Jeho sladký nápis se blíží k mým rtům. Kdybychom nebyli od sebe tak vzdáleni, dával by mně 28.srpen ty nejradostnější naděje – důvěrné setkání a tak dále. Stále stejný Goethe."

K setkání však už nedošlo. Na přátelské pozvání paní Amálie, aby přijel Goethe do Drážďan, neodpověděl. Mlčel. Zážitky z Mariánských Lázní však chránil ve své duši jako tiše plápolající plamen, a byl vděčným za toto vzplanutí, jehož utrpení vychutnal až do dna. Eckermannovi řekl nad mariánskolázeňskou Elegií: "To je plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého, když mne uchvátilo, bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!"

Po smrti se nalezl v jedné zásuvce šálek z Lokte a sklenice s vyrytými jmény, památka, nad kterou stařec asi často rozjímal a byl při tom Eckermannem vícekrát přistižen ...

Ulrika zůstala neprovdána. Odmítla prý dvanáct nápadníků, kteří ji požádali o ruku. Vzpomínala ovšem také a po celé 19.století zůstával jejich příběh symbolem vzácné lásky. Dožila se 95 let a velmi dlouhý čas trávila v Třebívlicích, kde je i pochována. Až do posledních dnů zůstávala duševně zdravá i tělesně čilá. Vzpomínala na ona tři překrásná léta v Mariánských Lázních a do hrobu si vzala i tajemství o tolik diskutovaném vztahu "Goethe-Ulrika" před nepovolanou zvědavostí.

Smutný příběh sestry Amálie

Asi hodinu od Třebívlic ležel zámek Pnětluky s parkem, kde bylo vše velice podobné Třebívlicím. Tento zámek koupila Ulriččina sestra Berta a po její smrti panství zdědil jediný příbuzný - její synovec baron Franz von Rauch, c.k. rytmistr, syn zemřelé Amálie von Levetzowové-Rauchové. Narodil se 28.března 1828 v Postupimi.

Ze tří dcer paní Amálie byla její druhá dcera - Amálie (* 5.2.1805 u Lipska, + 1. 10. 1831 v Postupimi) nejtemperamentnější z děvčat. GOETHE na její živost a různé taškařice mnohokráte vzpomínal. Amálie se zamilovala do dlouholetého přítele rodiny - generála barona Gustava Adolfa Leopolda von Raucha (* 27.2.1787 Königsberg). V roce 1813 byl jako poručík v bitvě u Chlumu (Kulm) těžce zraněn. Později prožil mnoho let ve válečné škole v Berlíně, kde byl znám jako mistr krásného stylu v šermu a vzácného srdce. Tento baron jako premiér-poručík psal jako 32letý, od roku 1819, velice srdečné a upřímné dopisy mladé 16leté Ulrice do penzionátu do Štrasburku. Později se dvořil její sestře Amálii.

Proti svatbě byla paní matka Amálie, neboť baron byl o 18 let starší a matka měla špatné vlastní zkušenosti s takovým manželstvím. U ní to vedlo k rozvodu. Nato zamilovaná Amálie tak hrozivě onemocněla, že musela matka ustoupit. Dala jí však jednu podmínku. Jeden rok musí čekat a po celý rok konat namáhavou práci, aby se přesvědčila o její vytrvalosti.

Když to Amálie dokázala, svolila ke svatbě. Konala se 20. února 1827. 22letá Amálie se provdala za 40letého pruského generála von Rauche. O rok později se jim narodil první syn Franz von Rauch (* 28.3.1828 - + 5.8.1911). Goethe jim poslal dodatečně jako svatební dar (až při narození syna) porcelánové šálky se svým obrazem.

Avšak v mladém věku 26 let, při porodu druhého syna 1. října 1831, Amálie zemřela a byla pochována v Postupimi v hrobce rodiny von Rauchů. Jako jediná tedy není v hrobce v Třebívlicích. Její druhý syn Adalbert (* 1. 10. 1831) zůstal i se starším bratrem Franzem bez matky a jejich výchovy se ujala tehdy 43letá babička Amálie a 27letá "teta" Ulrika. Obě ženy vychovaly chlapce v Třebívlicích, což je málo známá krásná kapitola života mladé Ulriky von Levetzowové. Také otec chlapců, generál Gustav Adolf von Rauch velice často přijížděl do Třebívlic, kde se zdržoval a kde i zemřel 26. listopadu 1860 ve věku 73 let. Je též pochován ve zdejší rodinné hrobce.

Mladá Ulrika se tedy starala o svého tříletého synovce Franze von Raucha i od narození Adalberta. Franze vychovávala až do 18 let, kdy se stal vojákem (1846). U něho vznikl problém vstupu do c.k.rakouské armády, protože si musel nejprve odsloužit vojnu v pruské armádě a teprve pak byl přijat do rakouské. – Už v 19 letech (1847) se stal poručíkem 1.regimentu hulánů, v 21 letech nadporučíkem, 1854 druhým rytmistrem a 1855 prvním rytmistrem. Dne 1.října 1857 odešel do penze (ve věku 29 let!) a po smrti tety Berty, v roce 1884, zdědil po ní zámek a zboží Pnětluky.

Franz von Rauch se oženil s baronkou Amálií Zülichovou von Zülborn. Svatbu měli ve Švýcarsku na zámku Greny. Baronka hovořila pěti jazyky a byla znamenitou malířkou. Po její smrti se Franz von Rauch zřekl veřejného života a žil jen ve vzpomínkách na svou manželku na zámku, kde vychoval dvě děti – Josefa a Louisu Rauchovi.

Životní pouť sestry Berty

Paní Amálie s třemi dcerami Ulrikou, Amálií a Bertou žily větší část roku na zámku v Třebívlicích u hraběte Klebelsberga, v zimě pak ve Vídni nebo v Praze v Klebelsbergově paláci (byl stržen roku 1902). Část léta trávily v lázních. Sestra Amálie – jak uvedeno - se brzy provdala – 20.února 1827 a s matkou zůstaly obě zbylé sestry.

V zimě roku 1838 v Praze absolvovala paní Amálie s dcerami Ulrikou a Bertou celkem 13 bálů o karnevalu: dva u knížete Rohana, čtyři u purkrabího, dva u hraběte Nostice, dva pořádal Klebelsberg, jeden byl u knížete Auersperga, jeden u hraběte Buquoye. Hudba, hry, tanec a cestování se často objevují v denících obou děvčat. Ulrika zůstala svobodná, ale Berta von Levetzowová, již 31-letá, se provdala 9.dubna 1839 za barona Jana Mladotu ze Solopysk (*. 7.6.1812 v Praze).

Jeho kariéra byla též vojenská – 1828 byl kadetem u regimentu hulánů, 1830 poručíkem, 1833 nadporučíkem, 1843 prvním rytmistrem, 13.10.1849 se stal majorem, 1851 šel do penze. S ním snášela Berta osud žen důstojníků, když se stěhovali z místa na místo. Jejich manželství bylo bezdětné. Obě sestry, Ulrika i Berta, byly bez potomků, pouze po Amálii byly dva synové.

Revoluci 1848 trávila Berta na zámku v Třebívlicích a velmi se strachovala o svého muže i o synovce Franze von Raucha, který procházel stejnou kariérou jako manžel. Mladotovi koupili v roce 1852 panství Pnětluky - jednak aby mohli být v blízkosti Ulriky v Třebívlicích, jednak pro klidné stáří. Ale baron Mladota náhle umírá 2.ledna 1855 ve věku pouhých 43 let. (Podle historika Smetany zemřel již v roce 1853.)

Paní Berta pak už nikdy neodložila smuteční černý šat. Žila jako vdova ještě třicet let, trávila roky ve společnosti Ulriky a zemřela 4.července 1884 ve věku 76 let. Po ní zdědil panství Pnětluky synovec Franz von Rauch. Měl mnohem lepší povahu než jeho bratr Adalbert von Rauch. Ten byl velice svérázný, s penězi nikdy nevycházel, a když zemřela Ulrika v roce 1899, její panství v Třebívlicích, které zdědil, obratem prodal městu Mostu.

ULRIKA byla silně ovlivňována aktivitou svého nevlastního otce Františka KLEBELSBERGA, který byl vlastenecky zaměřen. Spolu s Františkem Antonínem Kolowratem, nejvyšším purkrabím Čech, a hrabětem Kašparem Šternberkem založili Vlastenecké muzeum, dnešní Národní muzeum v Praze. Hrabě Klebelsberg vypracoval návrh stanov muzea a 15.dubna 1818 vydali "Provolání k vlasteneckým přátelům věd", aby z darů peněžních i sbírek všeho druhu mohlo vznikat české muzeum. František Klebelsberg odkázal muzeu celou knihovnu s 10 000 svazky a pořídil vlastnoručně katalog této knihovny. Po jeho smrti to byla paní Amálie, která zajišťovala jeho poslední vůli, a po ní Ulrika jako dědička Třebívlic. K předání pozůstalosti Klebelsbergova muzeu došlo v roce 1868, s čímž souvisí i to, že Ulrika byla jmenována za členku muzea. Ulrika pak přidala k pozůstalosti vlastní dary: přes 4000 knih, rytiny, dřevořezby, 3 000 obtisků drahokamů.

Ze vzpomínek na zámek Třebívlice

Když se v červenci 1999 konala v Třebívlicích vzpomínková oslava na Goetha a Ulriku, vraceli jsme se ve vzpomínkách téměř o století zpět. Tehdy (1904) vstoupil spisovatel Adolf KIRSCHNER do rozlehlého parku třebívlického zámku, když prošel vesnicí se staveními s doškovým střechami. Renesanční zámek byl zcela obyčejný. Zde na kopečku v parku prý kdysi stál mladý císař František Josef I. a přehlížel své vojsko z Terezína, které tu bylo na manévrech. Tehdy král Albrecht Saský v důsledku nehody musel pobýt několik dnů na zámečku.

Baronka Ulrika tu žila přes sedmdesát let a proslula svou dobročinností v širokém okolí na svém panství. Založila spolu s Bertou přádelní školu, kterou hojně navštěvovaly dívky z místa. Obě baronky ve škole učily ručním pracím. O nedělích také šly s děvčaty do vesnické hospody, kde si s nimi dokonce zatancovaly.

Služebnictvo velice lpělo na svém panstvu. Je to patrné i z délky jejich služby: kočí Pleš byl 60 let ve službách, když sloužil ještě za hraběte Klebelsberka a často se čtyřspřežím jezdil ve Vídni do Prateru; kuchařka Rézi sloužila 45 let, fořt dosáhl ve službě stáří 100 let, Jan Mašek sloužil 46 let, Pernete Alayoty 52 let, paní Schusserová 45 let.

Spisovatel KIRSCHNER (1904) popisoval arkýřovou komnatu, kde byly na skle vymalovány erby rodin Klebelsberků a Levetzowů, mnoho rytin, Goethův obraz od Stielera, kolovrátek, kytara a především herbář Ulriččin, založený 1839. Byl to vlastně památníček, který po smrti Ulriky měla baronesa Louise von Rauch. Goethův obraz měl zvláštní místo v pokoji.

V roce 1897 měla baronka nehodu a zlomila si ruku. Přestože měla 94 let, nečekaně lehce a šťastně to překonala a uzdravila se. Baronka Ulrika byla náruživou jezdkyní na koni. To ji naučil dědeček von Brösigke a v tom se lišila od Goetha, který neměl rád pach koní. Naopak měla radost, když společnost hostů vyjela na koních a ona se svým "Hnědákem" předjela celou kavalkádu a nechala ji daleko za sebou.

Ulrika se vyznačovala velkou silou vůle, která ji dovolovala potlačit křehkost i případnou churavost fyzického těla. Přes svých 95 let měla v obličeji jen málo vrásek a na ústech vždy přátelský úsměv. Někdy se však musela dát "na ústup" do svých komnat, a teprve tam, kde nebyla nikým pozorována, klesla do křesla a do sebe. Často říkala služebnictvu : "Tělo lidské se musí podvolit vůli a chtění ducha!"

Končí devatenácté století - úmrtí Ulriky

Personál vzpomínal na přesný denní program paní Ulriky. Baronka se oblékala ve vysokém stáří podle dávné módy, milovala šperky a čas před spaním věnovala odkládání četných prstenů. Před spaním pila čaj nebo víno míšené s vodou. Chodila spát o 1/2 11 hodině, vstávala v šest, snídala v sedm. Pak krmila labutě, holuby, drůbež, která ji už vyhlížela. V parku jsou pohřbeni její oblíbení psi a každý tu měl vlastní náhrobek se jmény Merkas, Hirschl, Lowly, Feldmann, Sylva, Dina, Trouvette, Liebchen, Kimpl a její oblíbený pinč Trimmel. Služka paní nosila každý večer sklenici vína a vody, a musela nápoj dopít, pokud to paní nedopila.

Onen večer před smrtí nechtěla baronka víno a říkala, že je to nějaký neznámý druh; služka musela vypít celé. Když ulehla, objevil se baronce pot na obličeji, a v předtuše smrti, požádala o přinesení balíčku dopisů. Byly to dopisy od Goetha a Schubarta. Položila balíček na stříbrný podnos a zapálila. Popel z dopisů smetla do stříbrné nádobky s přáním, aby byla dána do rakve k ní. Ve čtyři ráno dostala silný kašel a v šest v klidu zemřela.

Doktor Johann Heinrich SCHUBART byl vzdělanec a zemřel roku 1885 jako knihovník v Kasselu. Často pobýval v Třebívlicích. Kol 1830 byl učitelem ruského generále Tettenborna ve Vídni, který často přicházel k paní Amálii starší. Paní Ulrika a Schubart si korespondovaly řadu let, ale proč byla i jeho korespondence zničena ? - 19.listopadu 1835 se konal hon na Třebívlicích za účasti generála hraběte Nostice a jeho syna Adalberta, hraběte Šlika, Ervína Nostice, Angličana Lis, hrabat Dietrichsteina a Rumerskircha a barona Hildprandta.

Z vyprávění Theodora Hammerschieda nad článkem z roku 1899

Jako něžný nekrolog se objevil 23.listopadu 1899 v Leipziger Illustrierte Zeitung článek muže, podepsaného "Z". Majitel hotelu WEIMAR, pan Theodor HAMMERSCHIED odkoupil v roce 1868 od baronek Ulriky a Berty von Levetzowových mariánskolázeňský hotel WEIMAR, a po letech se vracel k tomuto nekrologu. Usilovně hledal dobře zasvěceného autora článku, neboť také dobře znal celou rodinu. Hotel původně patřil Franzi Klebelsbergovi a po jeho smrti paní Amálii Klebelsbergové-Levetzowové. Po smrti obou hotel zdědily sestry. Hotel, který už řadu let spravoval pan správce HAMMERSCHMIED, mu už zůstal. Po smrti matky paní Amálie, baronky-dědičky hotel prodaly.

Podle nekrologu mimořádnou osobností celé rodiny byla nesporně paní Amálie von Brösigke, později provdaná Levetzowová-Klebelsbergová. Byla jedinou dcerou zámožných a vysoce vážených rodičů. Kmotrem jejího otce byl sám pruský král Fridrich Velký. Tato hezká a trochu excentrická mladá dívka asi způsobila rodičům starost velice časným sňatkem s Jáchymem von Levetzowem, při čemž se neobyčejně brzy narodily dvě dcery. Manželství v protestantském prostředí bylo rychle rozvedeno (zřejmě na žádost rodičů) a obě dcery byly přiřčeny matce.

Nedlouho nato se provdala paní Amálie znovu za "bratrance" prvního muže Fridricha von Levetzowa, který byl magdeburskýnm kanovníkem a otcem třetí Amáliiny dcery Berty. Po španělském válečném tažení vstoupil do anglických služeb. Bojoval hrdinně u Salamanky a zúčastnil se všech bitev tohoto tažení, ukončeného u Toulousu. V roce 1815 padl v boji u Waterloo.

Ulrice bylo 11 let, když její nevlastní otec padl. Ulrika zažila nepokoje v Lipsku, které předcházely v roce 1813 bitvě národů. Městem táhlo mnoho francouzských pluků i sám Napoleon. Rodinné statky vlivem válek hospodářsky upadaly a v té době se mladá vdova paní Amálie seznámila s bohatým rakouským diplomatem, hrabětem Klebelsbergem. Ten se mladičké vdovy ujal a když byly rodinné majetky prodány, ze získaných peněz – jak uváděl článek - si rodiče von Brösigkeové postavili palác v Mariánských Lázních.

(Naše poznámka: Dodnes zůstává majetková provenience domu otazníkem. Čí vlastně to byl palác ? Získal ho hrabě Klebelsberg až sňatkem s Amálií nebo tomu bylo naopak ? Rodiče paní Amálie vystupovali v paláci jako správci, bývali tu trvaleji, zatímco Klebelsberg do Mariánských Lázní přijížděl jen občas z Vídně či z Třebívlic.)

Nejstarší ze tří dcer, Ulrika, štíhlá, s krásnými světlými popelavými vlasy, působila svým klidem a vyrovnaností příjemně na okolí. Často bývala rodina v Drážďanech a později v Třebívlicích na zámku hraběte Klebelsberga. Dědeček von Brösigke naučil Ulriku jízdě na koni a ta brzy získala jistotu a odvahu. Také tanec ovládala mistrovsky a zvláště polskou mazurku. Goethe býval v rodině dlouholetým domácím přítelem a podle Ulriky se znal s prarodiči už od mládí. Ulrice říkal "Dceruško" a když jí při odjezdu věnoval pátý díl knihy "Z mého života", napsal na první stranu:

"Jak zlé je příteli odejít // o to svědčí tato kniha. // Nyní je jeho útěšné přání: // V dobrých časech nezapomeň naň." Podpis je pouze G.

Matka Amálie bývala často v Třebívlicích s dcerami a když zemřela v Mariánských Lázních babička von Brösigke, přestěhovaly se do Třebívlic a s nimi i starý pán von Brösigke. Přežil svou ženu o mnoho let a oba jsou pochováni v Třebívli-cích. Také Ulriččin nevlastní bratr Theodor často přijížděl do Třebívlic a zvláště mezi ním a Ulrikou se vyvinul vroucný přátelský vztah. Ta se vždy těšila na Theodorův příjezd, na to, že spolu prožijí pár dnů. Již v roce 1828 byla Ulrika jmenována "nadační dámou Svatého hrobu", což bylo vysoké vyznamenání i vzhledem k její mladosti.

Ulrika nesmírně milovala svou širokou rodinu, žila pro ni, plně se soustředila na její soudržnost a nikdy se nerozpakovala obětovat se pro její prospěch. Ulriččina sestra Amálie, provdaná za generála von Raucha, zemřela po krátkém šťastném manželství. Zbyli dva chlapečkové, kterých se ujaly jejich "tety" Ulrika a Berta s babičkou, vzaly je do Třebívlic, kde je vychovávaly, opatrovaly s pravou mateřskou láskou. Sestra Berta vyrostla do neobvyklé krásy a v roce 1839 se provdala. Žila šťastně v manželství, ale děti neměli a když koupili nedaleko Třebívlic zámek Pnětluky, po třech týdnech její muž zemřel.

V dobách, kdy hrabě Klebelsberg byl ministrem financí, dlely i Levetzowovy často delší čas ve Vídni. Ulrika vedla ve Vídni Klebelsbergovu domácnost a činila tak s oním vznešeným klidem a jistotou, které jí byly vlastní. Hrabě zemřel skoro slepý a Ulrika mu byla věrnou dcerou a pečlivou ošetřovatelkou. Klebelsbergova knihovna ukrývala vzácné poklady jako například deník učence Tycho de Brahe sepsaný na popud císaře Rudolfa II. Celá knihovna i s velikou sbírkou rytin přešla po smrti rodičů péčí Ulriky do Národního muzea v Praze.

Ulrika měla to neštěstí, že v mladých letech ztrácela sluch a její hluchota se s přibývajícím věkem zhoršovala. Po smrti matky v roce 1868 a po prodeji hotelu WEIMAR už žila jen v Třebívlicích. (Naše poznámka: Paní Julie Schildbachové z Goethova domu v Mariánských Lázních sice uváděla, že prý ještě ve vysokém věku navštívila baronka Ulrika Levetzowová byť nakrátko Mariánské Lázně a také Schildbachovy, ale přesný letopočet a není znám.)

V roce 1884 jí zemřela nejbližší a nejcennější osoba – sestra Berta. Ve vyšším věku se jí začal horšit zrak. Když koncem října 1899 dostala chřipku, nezůstala v posteli a šla navštívit hroby svých drahých a potom začala kašlat. Listopadové počasí bylo slunečné, ale mrazivé. Její zdravotní stav se zhoršil a rychle jí ubývalo sil. Ve vší tichosti se rozloučila se světem a 13.listopadu 1899 v 6 hodin ráno zemřela. Goethova náklonnost jí přinesla úctu a popularitu, ale ještě větší byla její úžasná dobrota srdce. Pomáhala, těšila a rozradostňovala, kde mohla."

Potud článek neznámého přítele.

Vzpomínka doktora Antonína Kareše

Jiným pamětníkem byl lékař Ulriky doktor Antonín KAREŠ. V roce 1932 vyšel Goethův sborník ve Státním nakladatelství v Praze s jeho vzpomínkami:

"V květnu 1896 jsem byl pozván jako lékař k baronce. Byl jsem přijat s laskavostí, jaká byla této vzácné dámě vlastní. Jednalo se o vleklou, dosti nepříjemnou oční chorobu. Upozornil jsem paní baronku, že její nemoc se bude léčit velmi pomalu a bude to dlouho trvat. Paní baronka odpověděla: "Dělejte se mnou, co uznáte za vhodné. Poslouchat Vás budu, tím si buďte jist. Když vím, že moje choroba bude trvat dlouho, nebudu spěchat, nebudu netrpělivá. Jenom Vás prosím, abyste mne nikdy netěšil, nesliboval, co nemůže být. Pak budu Vaší nejposlušnější nemocnou. Vždycky si vyprošuji jenom přímost a pravdu."

Po krátké době, při mé doktorské návštěvě pravila: " Sdělila jsem svou diagnózu svému dávnému známému, očnímu profesorovi v Praze. Ten mně řekl, že má nemoc se bude co nejpomaleji opravdu lepšit. Odevzdávám se Vám a svěřuji se nyní Vám úplně." - Svému slovu dostála. Nikdy neprojevila netrpělivost a dala si líbit i dosti bolestivé zákroky na očních víčkách. Konečně pak choroba, i přes její úctyhodný věk, se velice slušně upravila.

V roce 1898 postihla paní baronku vážnější nehoda. Otevírala přihrádku u skříně a náhodou si zlomila kost v předloktí. V tomto věku jsou již kosti křehké a málo pevné. V jemnosti své povahy opět projevila oddanost a odevzdanost. Ošetřil jsem ji a doporučil – protože jsem znal její způsob života, aby vyjela do přírody a pookřála, jak je zvyklá každodenně na čerstvý vzduch. Plna radosti vyjela, protože se obávala, že bude muset zůstat zavřena v pokoji. Služebnictvu prý řekla: "Das ist ein richtiger Mann, der versteht mich!" Oznámila to i nevlastnímu bratrovi do ciziny a ten měl opravdovou radost.

V roce 1899 měla velice bolestivou chorobu nohy. Byla však nejvzornější, nejtrpělivější pacientkou, oddanou svému osudu. Moje návštěvy na zámku se neomezily jen na prohlídky. Byl jsem zván do zámku i se svým malým synem, kterého si baronka velice oblíbila a pamatovala na něho různými pamlsky. Často mi říkala: "Cokoliv a kdykoliv budete potřebovat pro své nemocné, hlavně pro chudé, má kuchyň a můj sklep jsou Vám vždycky otevřeny a k službám."

Ráda hovořila o svých zahradách. Hned proti zámku měla menší zahradu, tzv. Růžovou. Zde byl i keř zelené růže, chlouby zahradníka Matěje Fialy. Ve středu rostl tulipánovitý strom, jehož úchvatnost a krása byla obdivná. Za Růžovou zahradou byla velká zahrada Zámecká, kde bylo mnoho ovocných stromů a z nich jablko "Třebívlický granát" nejlepší. Dále tu byly okrasné stromy listnaté i jehličnaté a uprostřed lípa, poutající svou velikostí. Malá zahrádka se nazývala "Živý plot" a baronka vzpomínala, že ji založila už v mládí. Často se tu zastavovala, zamýšlela se ve své opuštěnosti a vracela se do dob šťastného mládí.

Skleník byl rozsáhlý a zde zahradník pořádal výstavy květin. Později byl zrušen a proměněn ve skladiště. Zde bývaly begonie. - Žádný strom se nesměl vykopat a porazit. Když trouchnivěl a větve hrozily pádem, byly podepřeny. Do zetlelých míst nasázeny květiny. Baronka říkala: "Jak bych mohla k něčemu takovému svolit, aby něco z těch památných pro mne věcí bylo odstraněno. Mnohé jsem vlastnoručně sázela a druhé viděla od mládí. Rostou se mnou, musí žít se mnou."

Baronka měla svou trasu procházky. Prošla Růžovou, Zámeckou zahradou, do bažantnice, kde správce Josef Kalina pečlivě choval bažanty. Pak šla ovocnou zahradou, kde stávala sušárna ovoce a která byla potom proměněna v zámečnickou dílnu. - Nic se nesmělo před obecenstvem uzavírat. Pěšinky musely být bohatě vysypány říčním pískem. Z bažantnice přešla baronka k Švýcarskému domku, kde se chovaly krávy a sánské kozy. Když tam vznikly dělnické byty, ráz švýcarský zmizel.

Odtud šla baronka kolem rybníka s labutěmi, a po celé cestě sypala ptáčkům připravené drobení v pytlíku. Také děti podělovala cukrovím – déšť cukroví, bonbonů a drobných peněz sypala z patra mezi děti. Uvnitř zámku mne baronka prováděla místnostmi a ukazovala své pravé bohatství – nikoliv dvory a panství, ale knihovnu a obrazy. Hovořila o Goethovi často a vždy s největší úctou. A vždy s doložením, že v něm viděla otcovského přítele. Sbírala květiny, sušila je, lepila na čtvrtky papíru a připsala, kdy a kde je našla, popřípadě s kým je našla.

Jak krásně žila, tak krásně zesnula. 13. listopadu 1899 byl jsem volán synovcem Rauchem do zámku, že se hraběnka neprobouzí. Bylo jasné, o co jde, a sdělil jsem to baronovi Rauchovi. Požádal mne, aby posečkal u jejího lože. Paní baronka usnula navěky. - Veliké bylo množství lidí na pohřbu. Evangelická církev, k níž náležela, připravila pohřeb. Přitom vystoupil můj strýc katolický farář František Rákosník, k němuž baronka chodívala na kázání a pravil: "Pomodleme se také my Češi za blaho duše té šlechetné zesnulé." A celý zástup lidu se modlil "Otčenáš".

Rodinná hrobka Levetzowů a Klebelsberků v Třebívlicích

V náhrobní kapli v Třebívlicích jsou uloženy ostatky prarodičů Ulriky, svobodného pána Johanna Leberechta von Brösigke (*13.4.1765 + 28.3.1841) a jeho ženy Ulriky von Brösigke (*4.10.1769 + 8.10.1829), hraběte Františka Klebelsberga (* 24.6.1774, + 28.12.1857) a obou jeho rodičů, paní Amálie (* 8.5.1788, + 10.6.1868), Ulriky von Levetzowové (* 4.2.1804, + 13.11.1899), její sestry Berty, která je tu uvedená jako "Berta Ulrike Helene Mladotová, svobodná paní ze Solopysk" (* 9.4.1808, + 4.7.1884). Na jejím hrobě bylo sedm veršů, které o sesterské lásce napsala sama Ulrika. V rodinné hrobce leží tedy hlavní aktéři mariánskolázeňského příběhu ze strany Levetzowů. Chybí tu jen nešťastná Ulriččina sestra Amálie, která zemřela ve 26 letech (*6.2.1805 +1.10.1831 v Postupimi) a je pochována v rodinné hrobce von Rauchů v Postupimi.

Naopak v Třebívlicích je pochován Amáliin manžel a vdovec - generál baron Gustav Adolf von RAUCH (* 27.2.1787 Königsberg, + 26.11.1860 Třebívlice). Dvě sestry, Ulrika i provdaná Berta, zůstaly bezdětné. Pouze prostřední sestra Amálie měla dva syny – hodného a přátelského Franze a nehodného, hýřivého Adalberta. O druhém není téměř zpráv.

Ulriččin synovec FRANZ VON RAUCH (1828-1911) měl dvě děti a brzy ovdověl – podobně jako jeho otec generál Gustav Adolf Leopold von Rauch. Své dvě děti sám vychoval. Byla to Louisa a Josef von Rauchovi, což byli jediní přímí potomci Levetzowů.

Co se týká Klebelbergů. Majitelem malého panství Dolní Třebívlice z dědického titulu byl hrabě František Klebelsberg. Za svého života přikoupil ještě Horní Třebívlice. Byl c.k. kom. tajným radou a presidentem komory, podle literatury též ministr financí. Zemřel dne 28.prosince 1857 bezdětný. Jeho předkové, páni z Klebelsbergu, pocházeli z Tyrol. V Čechách se usadili po třicetileté válce na panství Dobronice. Nejstarší byl Johann Ulrich Klebelsberg, který měl 4 syny: nejmladší z nich byl Maxmilian Lambert Klebelsberg (* 1669) a žil na Proseči do roku 1698. Ten měl tři syny a nejstarší z nich byl Josef Klement Klebelsberg (1695-1757), děd našeho hraběte Františka. Spolu s otcem a jeho dvěma bratry byli povýšeni roku 1733 na hrabata česká.

Otec našeho mariánskolázeňského hraběte Vojtěch Václav KLEBELSBERG zdědil po svém otci Josefovi Klementovi Dolní Třebívlice. Sám prošel velkou kariérou: 1762 se stal apelačním radou, 1767 soudcem zemským, 1769 hejtmanem Nového Města Pražského, 1791 Nejvyšším komořím Čech, 1803 Nejvyšším maršálkem Čech (+ 20. 1. 1812). Měl syna, což je FRANZ KLEBELSBERG. Zůstal bezdětný a jím vymřel po meči jeho rod. Po jeho smrti (+ 1857) zdědila panství Třebívlice manželka Amálie a po její smrti (+ 1868) Ulrika Levetzowová - Klebelsbergova nevlastní dcera.

O Kirschnerově návštěvě 1904

Poslední zprávu o potomstvu máme z doby 1904, z návštěvy spisovatele Adolfa KIRSCHNERA na zámku Pnětluky. Setkal se tu s baronesou Louisou, tolik podobnou své pratetě Ulrice – podobou i povahou - dobročinností, skromností a příjemným chováním. Baronesa mu ukázala akvarel paláce STADT WEIMAR, který zdědily v Mariánských Lázních sestry Levetzowovy. Na skle bylo Goethovo jméno, které sem vyryl roku 1823. Baronesa také přinesla větší sbírky mincí a tři poháry v zelené obalu. Ty věnoval GOETHE třem sestrám u příležitosti svých narozenin v roce 1823. Porcelán s vyobrazeními Goetha byl pozdější dar od básníka paní Amálii k svatbě s panem von Rauchem z 22. března 1828. U toho byl i Goethův přiložený dopis.

Po smrti baronky Ulriky vedli bratři Franz a Adalbert soudní spor o pozůstalost. Louisa i Franz sám se pokoušeli zachránit některé cenné památky na Ulriku, které jejich nevydařený strýc Adalbert tajně i otevřeně rozprodával. Četné věci věnovala pak Louisa do muzea v Ústí nad Labem, aby je vůbec zachránila.

Adalbertovi se podařilo rychle prodat zámek Třebívlice městu Most, které nechalo jeden pokoj nainstalovat jako posmrtný pokoj Ulriky. Říkalo se mu však "Goethův pokoj". Na zámku nadále zůstávaly Ulriččiny služebné Anna Schusserová (kterou Ulrika nazývala "Nanette") a Marie Schäfferová. První prožila 45 let ve službách na zámku, druhá 17 let. Paní Schusserová je pohřbena vedle hrobu baronky Ulriky.

Žijí potomci Amálie Levetzowové-Rauchové, resp. jejích synů Franze a Adalberta von Raucha ? Šlo především o děti Franzovy - Josefa a Louisu. Pravděpodobně ne. Dne 5.8.1911 zemřel Ulriččin synovec Franz von Rauch a byl pohřben v Dlažkovicích. Panství na Pnětlukách zdědila jeho dcera baronesa Louisa von Rauch. Byla neprovdána a bezdětná jako Ulrika a zemřela v roce 1943. Roku 1945 připadl zámek Pnětluky státu. V březnu až červenci 1953 se věci ze zámku vystěhovaly do libochovického zámku a v zámku Pnětluky vznikly adaptací byty zaměstnanců státního statku. Takový je i současný stav. Zámek v posledních desetiletích rychle zchátral. O prasynovci Josefu von Rauchovi nevíme.

Podobně je to s osudem problematického Ulriččina synovce Adalberta von Rauch (* 1831). Byl označován jako "světák" a "hýřil", pro baronku byl věčnou starostí a o jeho konci nic nevíme. Ani zda měl potomky.

V dobrém stavu zůstává zachován Klebelsbergův zámek v Třebívlicích, kde je umístěna škola. Horší je to se zámeckým parkem, přestože i ten je možné zachránit a upravit. Upravené jsou popsané hroby na třebívlickém hřbitově.

L i t e r a t u r a
1. KIRSCHNER Adolf "Goethes Ulrike von Levetzow", II.vydání Heckett Aussig 1907, 66 stran
2. Vzpomínky lékařovy - "Rodina Mottlova o Ulrice"
3. PANY Franz Theo "Ulrike von Levetzow" Marienbader Heimatbrief, 11/1949
4. HAMMERSCHMIED Theodor k nekrologu "Ulrike von Levetzow", Leipziger Illustrierte Zeitung, 23.11.1899, do češtiny přeložil Ota Pavelka (1995)
5. PETIŠKA Eduard: "Johann Wolfgang Goethe", výbor z poezie, Československý spisovatel – Klub přátel poezie Praha 1973, 122 stran
6. KUNDRÁT František Xaver "Johann Wolfgang GOETHE a Ulrika von Levetzow - Mariánské Lázně a Třebívlice" - Mariánské Lázně 1972, 37 stran
7. Kolektiv autorů "Baronka Ulrika von Levetzow (1804-1899)" – katalog výstavy v Mostě 1999, zde je i úplná bibliografie o Ulrice von Levetzow (93 titulů)
8. ŠVANDRLÍK Richard "100 let od úmrtí - Ulrika von Levetzow" HAMELIKA 11/1999 z 30.listopadu 1999
9. HOFFMANNOVÁ Eva: "Ulrika Levetzowová", Božkov 1990
10. URZIDIL Johannes: "Goethe in Böhmen", Dr.Hans Epstein, Wien-Leipzig 1932, 272 stran
11. Sborník k 100.výročí úmrtí J.W.Goetha "Aus Goethes Marienbader Tagen", Stadt Marienbad 1932, 142 stran
12. MUCKERMANN Friedrich: "GOETHE", Bonn 1931, 260 stran
13. BRAUN Herrmann-NEUBAUER Michael: "Goethe in Böhmen", Oberfränkische Verlagsanstalt, Hof, 1991,144S.
14. SEELE Astrid: "Ženy kolem Goetha", překlad Lenka Chytilová, Brána 1998,152 stran
15. HARTUNG Ernst: "Vom tätigen Leben – Goethes Briefe aus zweiten Hälfte seines Lebens", sborník Düsseldorf-Leipzig 1907, 410 stran
16. KAREŠ Antonín: "Poslední léta Ulriky von Levetzow" in. Goethův sborník, Praha 1932
17. SLACH Miroslav: "Dostavník do Výmaru" – Čsl.spisovatel, Klub přátel poezie, Praha 1967, 336 stran
18. SLACH Miroslav: "Sbohem letní lásko" – Čsl. spisovatel, Praha 1982, 196 stran.