VYSOČANY

Stranou hlavního proudu historického dění ve zdejším kraji - jako sídla, patřící v minulosti premonstrátskému klášteru v Teplé - ležely dvě malé vesnice, skryté v lesích na vrších Tepelské vrchoviny - Vysočany a Vyškovice. Sama jména prozrazují jejich vysokou polohu [700 m n. m.) a s ní i nelehké živobytí o dlouhých zimách. Nelze říci, že by se v nich zastavil čas, avšak přece jen tu různé historické události spíše doznívaly než vznikaly. V sedmdesátých letech - v době odlivu obyvatel z venkova - už byly obě obce zaniklé.

Staré slovanské založení obou obcí prozrazuji jednak jejich původní české názvy (až v 16.století do němčiny převzaté a pouze obměněné na Wischezahn a Wischkowitz), jednak okrouhlicový půdorys obou sídel. Obě obce existovaly již za vladyky Hroznaty, třebaže Vyškovice založili páni z nedalekého hradu Výškova a při klášteře Teplé se objevily až v druhé polovině 13.století. Dlouhá staletí žily obce v úzkém kontaktu a ve stejných poměrech jako jedna správní obec se sídlem ve Vyškovicích.

Přežily obě světové války 20.století a teprve v roce 1960 podlehly rázným správním zásahům, též politicky motivovaným měnách. Byly totiž od sebe odděleny - Vysočany připadly pod okres Cheb a Vyškovice pod okres Tachov. Jejich odlehlá poloha od obou okresních měst jen dotvrdila jejich probíhající zánik, kterému by mohlo být za jiných správních poměrů zabráněno.

Správní zařazení

Vysočany patřily mezi starobylé tepelské obce, které byly majetkem českého vladyky Hroznaty (1160-1217) nebo již jeho otce Sezimy. Byly vylidněny - sice dobrovolně ale natrvalo - po roce 1947.

Vysočany přešly od českého vladyky Hroznaty z Teplé jeho darováním pod premonstrátský klášter v Teplé (založen 1193). Po staletí církevně patřily Vysočany pod starobylou farnost Ovesné Kladruby, kde jsou staré vysočanské matriky a úmrtní knihy.

Vysočany bývaly sice samostatnou katastrální obcí, byť s malým katastrem kol 260 ha, ale větší období své historie patřily pod rychtáře ve Výškovicích. Krátce kolem roku 1880 patřily pod obec Vlkovice. Kromě Vyškovic měly nejužší vazbu na farní Ovesné Kladruby, s nimi se dožily i zániku vrchnostenských poměrů v roce 1848, po té přiřazení pod hejtmanství Teplá. V letech 1902-1960 přešly pod vzniklé okresní hejtmanství Mariánské Lázně (později pod politický okres).

Teprve od roku 1960 patří pod okres Cheb. Spolu s Ovesnými Kladrubami přešly pod MěNV Mariánské Lázně k 1. dubnu 1976. To již však byly dlouho vesnicí opuštěnou a zanikající. Pravděpodobnost, že by byly někdy znovu obnoveny, byla nepatrná. Šlo o jedinou zaniklou obec na správním území Mariánských Lázní.

Lokalita
 

1. Topograficky. Vysočany (690 m.n.m.) ležely v Tepelské vrchovině, vzdušnou čarou 1600 metrů jižně od kostela v Ovesných Kladrubech. Katastr obce byl pouhých 260 hektarů (podle Klementa 1882 - 261,80 ha). Ves byla založena v mělké, vysoko položené muldě na slunném jihovýchodním svahu vrchu Vysočanský les (730 m n.m.). Vysoká poloha přinášela sídlu řadu problémů - problém dostatku pitné vody i obtížné dopravní spojení s okolními obcemi. Převážilo hlavní spojení se světem ve směru na Ovesné Kladruby. Sídlo však dokázalo přežívat i častá drsná zimní období.

2. Dopravně. Obec byla spojena špatnou místní silničkou s Ovesnými Kladrubami. Další spoje byly lesní cesta dolů do Martinova a k martinovskému mlýnu Rainmühle, ležícímu dole v údolí na Jilmovém potoce. Polní a lesní cesty vedly také do Pístova a do Výškovic které byly místní obcí i pro Vysočany.

3. Demograficky. Také zdejší obec měla osm dvorů a zůstávala v původní velikosti. Nikdy nepřekročila více než 106 obyvatel, kterých dosáhla 1869 a 1910.
 

4. Ekonomicky. Vysočany zůstaly po staletí čistě zemědělskou obcí, bez hornické činnosti, bez řemeslníků a obchodníků. Až v poslední době vznikla hospoda ve dvoře čp. 1.

PROFOUS o názvu obce

Poprvé byly Vysočany písemně uvedeny v soupise majetků tepelského kláštera v potvrzovací listině papeže Řehoře X. z 23. 5. 1273 jako „de Wizochane“ hned za Vyškovicemi. Slovanský původ názvů není nutno u Vysočan i Výškovic vysvětlovat. Kromě toho oba názvy ukazují na vysokou polohu při založení těchto obcí a také okrouhlicové základy obou obcí potvrzují slovanský původ. Roku 1459 se nachází v archivním materiálu kláštera Teplá údaj: "Georgius rex ad preces Sigismundi abbatis in Tepla conf. eius possessiones, ... Kramolin ... Wyssoczany ..." Ještě roku 1788 Schaller psal název "Wischeczan" (vyslov "vyščan") i "Wisoczan". SOMMER (1838) uváděl tři možnosti - "Wischezahn, Wysočan, Wizochane". V Čechách evidoval PROFOUS šest vesnic jména Vysočany a s výjimkou Pražských všechny ve vysoké poloze - 1. u Nového Bydžova (1364), 2. u Manětína (1252), 3. Vysočany jako část Prahy (1239), 4. u Přimdy (1379, něm. až od roku 1580 Weschekun), 5. u Žatce (1209), 6. naše Vysočany (1273).

Jméno samo vysvětloval PROFOUS jako "ves vysočanů = lidí, bydlících ve vysoké poloze, na vysokém místě, nebo pocházejících z vesnice Vysoká (podobně Dolany, Hořany). Podobné názvy jsou v polštině (Wysoczany), makedonštině (Visočeni), srbochorvatštině (Visočani).

Obec v nejstarším období

Obec nemívala více než sto obyvatel a patřila trvale tepelskému klášteru jako celé okolí vesnice. Ležela na hranici dvou farností - Ovesných Kladrub a Pístova. Patřívala vždy pod faru Ovesné Kladruby. Sama neměla žádných sakrálních památek s výjimkou sochy sv.Jana Nepomuckého.

Berní rula (1654)

Na rozkaz císaře Ferdinanda III. byla sepsána po třicetileté válce berní rula (1654) a v ní nacházíme nejstarší jména rodů ve Vysočanech. Obec je uváděna jako "Wischezahn" a má svých obvyklých osm dvorů tedy osm sedláků, bez chalupníků a zahradníků. Jména jsou česká a německá: 1.Václav Bárta (vyhořel 1658), 2. Thomas Vlk (vyhořel 1745), 3. Jan Lingerisch, 4. Šimon Lingerisch, 5. Kašpar Kochra, 6 Lukáš Kochra, 7. Jiřík Štech, 8. Lorenc Turba (vyhořel 1658). Dále se objevuje nově osedlý v roce 1654 - Vít Turba. Celkem měla obec v užívání 200 strychů rolí (56 hektarů), z toho 41 strychů ozimů (11 ha) a 76 strychů jařin (21 ha); dále 13 potahů, 11 krav a 20 jalovic, 12 ovcí, 25 sviní. Z osmi sedláků měl každý 5 - 6 hektarů polí, více nemohl obdělat. Počty dobytka jsou trochu nižší asi z důvodu určité hranic vody ve studních. Někteří sedláci neměli krávy, jiní potahy. Značně nejbohatším byl Václav Bárta, který měl 4 potahy, nejvíc krav, jalovic, sviní, 11 ovcí. V roce 1658 však vyhořel. Přesto však Vysočany byly větší zemědělskou obcí než například nedaleký Pístov (naproti tomu byly poloviční než Výškovice, ležící též ve vysoké poloze).

Selské povstání 1680

V roce 1680 vypuklo na Tepelsku selské povstání. Z Vysočan se aktivně podíleli na povstání Šimon Ingrisch (v berní rule pravděpodobně Šimon Lingerisch z čp.4 - zvukově téměř stejné) a Anton Schnabel (zvaný Denk), který nebyl v berní rule uváděn. Byli označeni za osnovatele spiknutí a 27.dubna 1680 zatčeni spoutáni řetězy a odvedeni do Teplé. Zde byli uvězněni pak odvedeni do krajského vězení do Plzně a očekávali rozsudek smrti. Byli však propuštěni 27.května 1680 na záruku (kauci - snad od kláštera Teplá).

Tereziánský katastr

Tereziánský katastr (fase 1713) )uváděl ve Vysočanech celkem 12 hospodářů a 279 strychů (79 ha) polí, 4 strychy (1 ha) lada, 4 strychy pastvin. Louky dávaly 61 vozů sena ves měla 16 strychů (45 ha) lesa. 6 sedláků mělo více než 30 strychů polí, 3 sedláci měli 15-30 strychů a 3 zahradníci měli méně než 0,28 ha. Pro klášterní vrchnost robotovala vesnice takto: potažní robota (s potahy) činila 2 dny v týdnu, pěší robota 26 dnů ročně. Ve fázi se uváděl 1 kovář a obecní kovárna ve vsi; poddaní mají na zahrádkách švestky a přebytky obilí prodávají do Teplé.

Josefský katastr(1780) uváděl obec jako Wischezahn a již s domovními čísly 1 až 17. Názvy lánů byly: 1. Obec s čp. 1 až 17.; 2. Stříbrný potok (Silberbachlflur), 3. Kostelní stezka (Kirchsteig), 4. U červeného kříže (Beim Rothem Kreuz), 5. Svítilna (Lichgeschirrflur), 6. Vyškovický lán (Wischkowitzer Flur); 7. Strážní kopec (Wachbiel) s lesem, 8. Martinovský lán (Martnauer Flur) s panským lesem Starý Podhorní les (Alt Podhorn Wald) a dále les Lob Stöck (?).

Josefínská válečná mapa (1782)

Vysočany prožívaly osudy podobné svým sousedům. Ačkoliv se zdá, že nejbližší spoj k ostatnímu světu byla silnice do Ovesných Kladrub, délky 2570 metrů, která vedla kolem pahorku, kde stávala kladrubská šibenice, například josefínská válečná mapa uvádí především cesty do Pístova a Martinova. Text k vojenské mapě z roku 1782 uváděl:

"Wischezabe vulgo Wischecžan - první jméno stojí na Müllerově mapě, druhé se používá obvykle v kraji. Vesnice leží na kamenité výšině na skalnatém základě, kolem je hustě zalesněna. Malý rybník ve vsi slouží k napájení dobytka, rybníky ke Kladrubům mají pevný grunt a dobrou vodu. Ves je vzdálena 1 hodiny od Pístova i od Martinova, cesty jsou kamenité, vymleté vodami a vůbec k průjezdu (Passage) pro těžké vozy velmi nepohodlné a obtížné."

SCHALLER (1788) uváděl ve Vysočanech 9 dvorů.

Sommer (1838) o Vysočanech

J.G.Sommer (1838) popsal Vyškovice a Vysočany takto:

"32. VÝŠKOVICE (Wischkowitz, v potvrzovací bule "Biscovici"}, 1 1/2 hod. jihozápadně od kláštera, ves s 26 domy a 160 obyvateli, přifařena k Ovesným Kladrubám, má 1 kapli, kterou nechali zřídit roku 1775 zdejší sedlák Wurdinger a jeho zeť Zaschka; v blízkosti vesnice je vápencový lom s dvěma pecemi, patřící vrchnosti a obci.

35. VYSOČANY (Wischezahn, též Wysočan, Wizochane), 1 3/4 hod. západojihozápadně od kláštera, ves se 17 domy a 89 obyvateli, přifařena do Ovesných Kladrub."

Po deseti letech, v roce 1848, došlo ke zrušení vrchnostenských vztahů a tedy i roboty, třebaže sedláci ještě řadu let museli splácet klášteru.

Indikační skizza 1839

Roku 1839 byl připravován stabilní katastr (1860) i ve Vysočanech. Dva geometři - Wenzl Heyda a Joseph Zvant - uváděli obec pod názvem "Wischezahn, böhmisch Wisočany", vymezili severní hranici katastru Stříbrným potokem ("Silberbach"), na západě potokem "Buchbach" (dnes Ulmbach - Jilmový); vlevo silničky z Kladrub zachytili čtyři rybníčky v terénu. Dále jsou ve skizze cesty do Pístova a do Výškovic. Jednotlivé lány ("Flur") uvedli geometři pod jmény: 1. Martnauer Flur (Martinovský lán) na západě, 2. Silberbach Flur (lán na Stříbrném potoku) 3. Kirchsteig Flur (lán na cestě do kostela) - oba lány na severu, 4. Lichtgeschirr Flur (lán k Vyškovicím), 5. Wischkowitzer Flur (Vyškovický lán), 6. Wachbielflur na jihu. Potok, tekoucí dolů k Jilmovému potoku, je značen jako Vysočanský potok (Wischezahner Bach).

Orth-Sládek (1870)

Později čteme o obou obcích v "Topograficko-statistickém slovníku Čech" autorů Jan ORTH - František SLÁDEK (1870):

"VYSOČANY (Wischezahn), ves, 18 domů, 106 obyvatel německých, katastrální obec Vysočany, politická obec Vyškovice, farní obec Habrové Kladruby. --- VÝŠKOVICE (Wischkowitz), ves, 29 domů, 176 obyvatel německých, katastrální i politická obec Výškovice, farní obec Habrové Kladruby; kaple z roku 1775, v okolí vápenec a vápenné pece. Zdali k roku 1251 připomenutí bratři Vissemirus et Visko de Vyškovice jsou předkové rytířů Kabátů z Výškovic aneb pocházel-li rod Kabátův z Výškovic na Písecku, udati nevíme. "

Poznámka o druhých Vyškovicích, 3 km severně od Vimperku, a o rodu Kabátů se týká opravdu těchto druhých Výškovic.
 

Klement (1882) o Vysočanech a zvycích

Franz KLEMENT (1882)uváděl Vysočany jako katastrální obec, patřící pod místní obec Vlkovice, pod farnost a školu Ovesné Kladruby, poštou pod Michalovy Hory, pod četnickou stanici Mariánské Lázně. Ve Vysočanech bylo k 31.12.1880 celkem 16 domů a 2 neobydlené; celkem 19 domácností; 101 obyvatel, z toho 49 mužů a 52 žen, 94 alfabetů, všichni katolíci, Němci, katastr 261,80 ha, čistý roční výnos 2172,7 fl., z dobytka 7 koní (!), 122 krav, 3 kozy, 217 ovcí, 17 sviní, 9 včelstev. Obec leží na jihovýchodním svahu jedné výšiny.

Čteme-li čísla statistik, napadá nás, co je vlastně známo z prostého života dávných zdejších obyvatel. Díky práci nadšených regionálních badatelů v 19. století, jako byl Franz Klement, doktor Adalbert Danzer, známe dnes staré zvyky a obyčeje na Tepelsku, ,jak se dříve krajina nazývala.

Za bouřky byly zapalovány svíčky nebo voskové sloupky. O Božím Těle se trhalo listí z míst, kudy šlo procesí, a dávalo se doma za obrázky a na půdu za laťky jako ochrana před bleskem. 0 Vánocích a Velikonocích dostávaly děti od svých kmotrů dárky z marcipánu - chlapci perníkového jezdce, dívky perníkovou pannu. O Mláďátkách byla pomlázka a muži a chlapci šlehali osoby ženského pohlaví. Na Nový rok tomu bylo opačně. Metla se zdobila barevnou stužkou a kdo byl vyšlehán, musel zaplatit "výkupné". Zvyk měl připomínat o Mláďátkách krutost Herodesovu, kdežto pomlázka na Nový rok byla jakýmsi odškodněním pro ženy.

Slavná bývala první vyjížďka k jarnímu setí. Hospodyně pokládala pod vlačihy kousek chleba, vejce a peníz. První chudý ve vsi byl obdarován. Když se vrátili čeledínové z pole, byli poléváni vodou, aby prý přes léto byli k práci čilejší. --- Za noci na svatou Walpurgu (30. dubna) sešli se vesničtí chlapci ke "šlehání čarodějnic". Silnou konopnou šňůrou, uvázanou na ohebnou hůl, práskali po vsi. Selky pokládaly před dveře stájí čerstvé drny, aby se tam "čarodějnice nedostaly a neškodily". KLEMENT (1882) si postěžoval, že se toto provádí přes opakovaný církevní.zákaz.

Zajímavým zvykem, známým dnes jako "vyvedení aprílem", bylo "aprílové poselství". Určitá osoba byla poslána na nějaké m!sto se vzkazem, který nebylo možno splnit nebo rozumně vyřídit. Regionalisté si lámali hlavu nad tímto zvykem, protože neměl žádný jiný smysl než ten, že poslaná osoba byla pak ostatním k smíchu. KLEMENT (1882) se pokusil vysvětlit tento zvyk tak, že snad má připomínat putování Kristovo od Annase ke Kaifášovi, od Kaifáše k Pilátovi, od tohoto k Herodesovi atd. Nebo že má základ až u starých Římanů, kteří mívali "bláznivý" den za tzv, kvirinálií (17. února). Bohužel, z takových "aprílů" někdy vznikala na vsích dlouhodobá nepřátelství končící až u soudu.

Dvory ve vsi

Přesto že uplynulo téměř šedesát let od zániku obce podle plánku lze dosud identifikovat terasy se základy jednotlivých stavení, rybníček, pomníky.

Čp.1 Karl KRISCH ( přezdívka Košpa - Kašpar)
Čp 2 Josef BRICH (přezdívka Brenner)
Čp.3 Josef STEINER (přezdívka Heger - myslivec)
Čp. 4 Theresia Emmerichová (přezdívka Saazer - Žatecká)
Čp. 5 Alois PÖTZL (přezdívka Ingrisch)
Čp.6 Alois WORSCHEK (přezdívka Karl) - od českého "Vořech"
Čp.7 Theresia DENKOVÁ (přezdívka Schnabl)
Čp.8 Maria PÖTZLOVÁ (přezdívka Schuster - švec)
Čp.9 Obecní dům
Čp.10 Josef LANGERBERGER (přezdívka Steiner)
Čp.11 Engelbert HEIDL ( přezdívka Lugl)
Čp.12 Franz SCHOTT (přezdívka Neubauer)
Čp.13 Anton ARBES (přezdívka Šíma - Sima)
Čp.14 Julius STEINER (přezdívka Grüianger))
Čp.15 Johann SCHRAMM (přezdívka Schmied - kovář)
Čp.16 Alois KONHEISER (přezdívka Schneider - krejčí)
Čp.17 Josef ZEIDLER (přezdívka Garm)

Kotyška (1895)

KOTYŠKA (1895) uváděl Vysočany jako katastrální obec s 18 domy a 97 obyvateli, patřící však pod místní obec Vyškovice, farnost Habrové Kladruby, hejtmanství Teplá pošta Mariánské Lázně. Katastrální obec VYŠKOVICE měla 30 domů, 160 obyvatel, jednotřídku (IV.4), obecní kapli, jako místní obec (spolu s Vysočany) měla katastr 708 hektarů celkem 48 domů a 257 obyvatel.

Další vývoj obce do zániku v roce 1948

Vesnice se nijak nerozšiřovala, naopak zvolna klesal počet obyvatel. Při sčítání lidu k 17.květnu 1939 měly Vysočany 74 obyvatel. Byla to všeobecně nepříznivá poloha i vzhledem k novým poměrům. Každá obec potřebovala dobré dopravní spojení pro povozy a auta. Zde bylo jediné spojení s Ovesnými Kladrubami, a to až v nové době - špatnou vesnickou silničkou. Ostatní spoje do sousedních obcí byly špatné úvozy - lesní a polní cesty. Ve vsi byl Obecní rybník, při kterém se nacházela obecní kovárna. Každý dvůr měl vlastní studnu a systém těchto studen se vyvinul ve velmi výhodné zásobování vodou. Bylo však nutno studny čistit a kontrolovat.

Obec zůstávala i ve 20.století typickou selskou obcí, bez řemeslníků, s výjimkou obecního kováře. Sedláci měli svá pole a chalupníci nacházeli obživu buď městě Teplá nebo v Mariánských Lázních. Do školy a do kostela se chodilo do Ovesných Kladrub, což bylo denně dvakrát 3 hodiny. Pro děti to nebylo žádné rozptýlení denně docházet do Kladrub, zvláště o sychravých podzimních dnech a potom po zasněžených pláních v zimních měsících. Také pohřby směřovaly na ovesnokladrubský hřbitov, kde měla ves vlastní oddělení. Také pohřeb byl spojen s dlouhou cestou na kladrubský hřbitov. Jediná hospoda byla ve dvoře čp. 1 u Karla Krische.

Přesto nebyla ves neprodyšně oddělena od světa a lidé se dostávali do měst, bylo tu i vlakové spojení z Ovesných Kladrub. Obě světové války umožnily mužům poznat cizí státy. Ale nebylo to zadarmo - v první světové válce padlo 8 mužů na frontách, ve druhé světové válce 9 mužů (včetně nezvěstných). Nakonec došlo k vysídlení.
 

Poválečná historie Vysočan

Konec druhé světové války dospěl v neděli 6. května 1945 i do Vysočan, když tudy postupovala americká vojska směrem z Mariánských Lázní směrem na Teplou. Po obsazení Martinova zamířil americký průzkumný oddíl s doprovodem tanků kolem Rainova mlýna vzhůru po stoupající polním, dnes lesní cestě nahoru a před polednem dorazil do Vysočan. Američtí vojáci prohledali stavení, posbírali zbraně a rádia a zatkli místního velitele folkšturmu. Odsun německého obyvatelstva v roce 1946 přinesl pro Vysočany téměř vylidnění: ze 67 obyvatel jich v obci zbylo údajně pouhých 9. Ale přicházeli slovenští dosídlenci a při sčítání 22.května 1947 měla obec 33 slovenských obyvatel. Podle seznamu českých farností (Katalogus kleri) vydaného počátkem roku 1948 se dovídáme, že na farnosti Ovesné Kladruby byl administrátorem Heřman Josef TYL a zůstalo tu po odsunu Němců:
 

Celá farnost měla 634 katolíků a 106 nekatolíků. Porovnání s předválečným stavem (1930) uvádí na farnosti Ovesné Kladruby (Habakladrau) celkem 1 892 římskokatolíků a 5 nekatolíků.

Poválečná dvoutřídní škola byla v Ovesných Kladrubech. Školní budova stojí u kostela. Sem chodily krátkou dobu po válce české děti z Milhostova, z Vysočan i z Výškovic. Jednotřídka v Zádubu byla pro děti ze Závišína a Zádubu.

Starší pamětnice, jedna Slovenka, která bydlela původně bydlela ve Vysočanech, se kol roku 1949 stěhovala do Vlkovic. Vzpomínala, že obec Vysočany osídlily po válce v roce 1945 slovenské rodiny. Po odchodu Němců následovalo mimořádně horké léto 1947 a zdejší studny vyschly. Příčinou vylidnění Vysočan tedy nebylo to, že tam nevedla elektřina, ale zmizení vody ve studních. Po horkém létě 1947 nebyla voda a obyvatelé po odchodu Němců nemohli najít spádové stružky (které bylo nutno občas čistit). Dobytek musel být odehnán, neboť také jemu scházela voda. Noví osídlenci postupně opouštěli obec, sice neradi, ale kvůli vodě. Ostatně měli kam se stěhovat - do Vlkovic i do Kladrub. Všude bylo ještě dost volných stavení k nastěhování se. Vysočany zůstaly opuštěné. Stavení sice stála desítky let, ale chátrala a rozpadala se. Ta nejchudší, dřevěná, zanikla nejdříve.

Hodnocení památek ve Vysočanech

Památkové hodnocení Vysočan přinášejí tito autoři-encyklopedisté:

1. Anton GNIRS (1932)popsal zdejší památky v obci takto:

"Vesnické osídlení VYSOČANY, jmenované již v potvrzovací listině z roku 1273 jako majetek kláštera Teplá sleduje svou polohou okrouhlou sídelní formu. Reliéf pánve, ve které se vyvíjelo toto první osídlení, donutil k terasování zastavovaných ploch. Nejvýše ležící terasa umožňuje z místa malebný pohled, jehož působivost vyvolávají ještě dnes ošetřované lomenicové fronty roubených stavení (Fach-werkbauten) ve svém stoupání. Architektonickou zvláštností jeví se stavební forma dvorních vjezdů s nastaveným poschodím. Vedle venkovské roubené stavby (Fachwerkbau) ukazuje se tu ještě vícekrát ve starších formách hrázděná stavba (Holzblockbau). -- POMNÍKY. Před branou velkého dvora čp.1 stojí dva kamenné památníky. Starší barokní SOCHA JANA Z NEP0MUKU, 170 cm vysoká, s vyznačením renovace "J.M.Denk 1906." --- Naproti je železný litý kříž na 150 cm vysokém, zdobeném kamenném podstavci z roku 1854 s nápisem: "Gewidmet zum Andenken von Franz und .Anna Denk für seinen verunglückten Bruder Georg Denk, welcher am 16.März 1848 gestorben ist. 1854."

2. Zdeněk WIRTH (1957)uváděl: "Vysočany (okres Mariánské Lázně). Socha sv.Jana Nepomuckého, barokní, opravená v 19.století."

3. Emanuel POCHÉ (1978)uvedl: "Vysočany, místní část Ovesných Kladrub. Socha sv.Jana Nepomuckého, barokní, obnovená roku 1906."
 

Historické památky

1. Denkův statek čp. 7

je poslední architektonickou památkou české obce Vysočany. Nachází se však ve stavu rozpadu, třebaže by jeho záchrana měla širší kulturní význam pro sídlo, které se udrželo v mnohem horších dobách po více než osm století. Po druhé světové válce bylo dosídleno slovenskými rodinami a mělo reálnou šanci přežít i druhou polovinu 20.století. Obec neležela ani ve vojenském pásmu ani nestála v cestě při budování dopravní sítě či zemědělských komplexů - pokud bychom hledali vysvětlení jejího zániku.

Vpravo: Foto klenutého podloubí dvorce s masivními sloupy.

Zdeněk BUCHTELE (1982)zveřejnil ve ARNICE, zpravodaji CHKO Slavkovský les, článek o stavu liduprázdné obce Vysočany, který přikládáme:

Vysočanský statek - dvůr číslo

"V roce 1971 jsem měl možnost poprvé navštívit objekt statku, který je vlastně již jediným pomníkem bývalé vesnice Vysočany. Vesnice zanikla v roce 1950. Dosud stojící budovy jsou postaveny v těsné blízkosti cesty vedoucí z Ovesných Kladrub do Martinova. Půdorysně jsou sestaveny do téměř pravidelné podkovy. Velké chlévy, stáje a kolny. Okolní krajina typického pasteveckého charakteru. To vše asi dalo základ pro vznik dvorce. V průběhu dalších let jsem statek několikrát navštívil, ale k mému zklamání byl jeho stav rok od roku horší. Postupem doby zmizely zbývající okna a zbytky zárubní. Veškeré drobnější dřevo bylo spáleno náhodnými návštěvníky. Trámy na půdách obou stavení byly vyřezány a odvezeny, takže střešní konstrukce je nyní značně zeslabena. Různí "zlatokopové" vylámali kamenné ostění, dlaždice, překlady a vůbec vše, pod čím tušili nějakou skrýš. V neposledním případě zapracoval i zub času.

Stav budov se velice rychle zhoršoval a 12.dubna 1978 jsme navštívili statek s archeologem Chebského muzea prom. fil. Pavla Šebesty, který zde pořídil fotodokumentaci. Na snímcích je dokumentován zoufalý stav budov. Pokusili jsme se podniknout několik akcí na záchranu vysočanského statku. Každá snaha však ztroskotala na pevném rozhodnutí majitele (Státní statky OP Cheb - OZ Mariánské Lázně-Zádub) se statkem nic nedělat.

Několik podniků mělo zájem dvorec odkoupit a vybudovat z něho rekreační středisko pro pracující, přičemž zájemci byli ochotni zachovat při rekonstrukci veškeré charakteristické prvky, použité při vlastní výstavbě statku (tvar oken, dveří, stropní klenby, fasády a pod.). Úmysl byl podporován i pracovníky správy CHKO Slavkovský les, ale Státní statky jsou rozhodnuty objekt neprodat a bez jakýchkoliv oprav ho ponechat tak dlouho, dokud sám nespadne. Škoda, vysočanský statek je po stavební stránce v našem kraji skutečnou perlou.

A že oprava je bezpodmínečně nutná, nasvědčuje již to, že v zimě 1980 -1981 došlo k destrukci klenby chlévů, propadly dvě velké střešní části nad stájemi a nad obytnou částí. A došlo k destrukci části stěny pod klenbovým vstupem, asi v polovině stěny domu. Dále je rozbořena stěna v hospodářské budově, která odděluje jednotlivé části chlévů.

Bude-li pokračovat chátrání statku v takovém tempu pak za čas budou naše fotografie jediným dokladem toho, jak statek vypadal. Nebo snad budou dokladem něčeho zcela jiného?"

V letech 2004-2005 pokračovalo chátrání vysočanského statku čp.7 dalším proděravěním střech Po roce 1990 byla postavena nová cihlová zeď u chlévů a provedeny některé stavební opravy u sloupů a chodby. Ale pak se stavební práce zastavily a od těch dob tu nebyl žádný zásah k záchraně objektu.

2. barokní socha sv.Jana Nepomuckého

Neznámého letopočtu, před vjezdem do dvora čp.7. Antonem Gnirsem (1932) byla uváděna jako 170 cm vysoká, s vyznačením renovace "J.M.Denk 1906." Ještě v roce 1980 byla nalezena zborcená, v roce 2005 nalezen jen její postament.
 

Rozvalený betonový pomník, vlevo při vstupní brance do objektu dosud stojícího statku čp.7 (objekt je zapsán v seznamu nemovitých kulturních památek pod č.4682). Část pomníku v pravém horním rohu fotografie v roce 2005 chybí.

Rozvalený kamenný pomník mezi brankou a vraty. V roce 2005 zbyl zde pouze podstavec, ostatní části pomníku nebyly nalezeny. Podle čitelného letopočtu "1906" jde nepochybně o původní pomník sv.Jana Nepomuckého.

Pomník vpravo u vjezdových vrat do statku. Ve spodní části snímku leží vrchní část pomníku s akrotery a zdobenou střední částí, do které býval vsazen litinový kříž. Na nápisu lze číst jméno "Leonard Kohler". Dnes zde kromě kamenného podstavce nezbylo nic.

Fotografie byly pořízeny v r.1978 (foto:Z.Buchtele)

Lokalizace a měření pomníků - Zdeněk Buchtele a kolektiv (2005).

3. Pamětní akát

U stavení čp.7 a jeho obvod 190 cm, výška 17 metrů (1978).

4. Zaniklý Denkův kříž z roku 1864

Šlo o druhý Denkův kříž, který byl nalezen 1979 ležící při silnici do Ovesných Kladrub. Na postamentu velikosti 110 x 40 x 30 cm byl sedmiřádkový nápis, z něhož bylo tehdy přečteno: "Zur Ehre Gottes Gewidmet von Franz und Anna Denk in Wischezahn 1864." Nebyl nalezen.

5. Obecní vysočanský kříž z roku 1859

Pomník stojí ve svahu nad bývalou návsí, je složen z základního podstavce postamentu a korpusu s nápisem, na jehož horním konci je hluboký zubořez, nad ním je stříška s Božím okem. Vršek pomníku byl zakončený mohutným litinovým křížem, dnes nenalezen. Pomník byl obnoven a znovu postaven v roce 2002 pracovníky správy CHKO Slavkovský les a strážci CHKO v čele s Ing. Jindřichem Horáčkem. Výška pomníku je 154 cm bez základního podstavce.

Pomník stával mezi staveními čp.3 a čp.4 v severní části obce, uprostřed na jedné vyvýšené terase. Nese nápis "ERRICHTET // ZUR // EHRE GOTTES VON DER GEMEIN- // DE WISCHEZAHN // IM JAHRE // 1859."

6. Obnovený Denkův kříž z roku 1854

Jde o obnovený pomník na severním okraji vesnice, s poškozenou částí, do které patří železný litý kříž. Nachází se o něco výše nad obecním křížem a nese dobře čitelný nápis: "GEWIDMET ZUR // EHRE GOTTES // VON // GEORG DENK // IN // WISCHEZAN // 1854". Pomník stojí v blízkosti dvou mohutných buků o obvodech – levý 270 cm a pravý 250 cm, rozestup 287cm. Také zde se zdá, že byl pomník znovu postaven v nedávné minulosti a s novým textem. Anton GNIRS (1932) ho popisoval jako kamenný pomník z roku 1854, na němž byl železný litý kříž; podstavec 150 cm výšky, zdobený, s původním nápisem: "Gewidmet zum Andenken von Franz und .Anna Denk für seinen verunglücklickten Bruder Georg Denk, welcher am 16. März 1848 gestorben ist. 1854."

7. Obnovený kříž z roku 1898

Je úplný, velký zdobný pomník, znovu postavený po roce 1990 německými rodáky. Nachází se severně od obce na okraji skalek, mezi balvany při bývalém rozcestí. Porcelánová hlava Krista je - žel - uražená, stejně jako některé ozdoby na horní klenuté římse. I litinový kříž chybí. Ani nápis už není čitelný, neboť byl povětrností oddrolen. Zbývá pouze pravý dolní roh s nápisem: .... verstorbenen // ... Franz Josef // ... N.7 ... // 1898." Na spodním soklu je čitelný zachovalý nápis "Gelobt sei Jesus Christus". Výška je 198 cm.

8. Ležící pomník na cestě do Martinova

Jihozápadně ode vsi, při pravé straně cesty dolů do Martinova leží pomník, jehož podstavec leží nedaleko. Pomník má na čelní straně nečitelný text, litinový kříž chybí. Je mezi dvěma stromy, z nichž levý (jasan) má obvod 145 cm, pravý (asi moruše) obvod 184 cm, rozestup 205 cm. Hlavní korpus je bohužel bez textu, o rozměru 44x23 cm, výšce 47 cm; na něm je zdobený nadstavec výšky 20 cm s dvěma květy v kruzích.

9. Torzo pomníku z roku 1882

Torzo kříže stojí na břehu rybníčku v pastvinách, při zaniklé pěší cestě z Vysočan do Ovesných Kladrub. Spodní část má na čelní straně text a letopočet 1882. Na podstavci byl umístěn kamenný kříž, ze kterého zůstala spodní část vysoká 55 cm a několik rozbitých částí je poházeno okolo. Kolem pomníku byly osazeny 4 kamenné sloupky. Výška 145 cm bez základního soklu v zemi.

Ing.Švandrlík Mariánské Lázně 2005