Kde ležela krajina Frais ? Rozkládala se kdysi na hranici tří zemí – Chebska, Bavorska a Čech. Byl to neustále se měnící nepravidelný trojúhelník země nikoho a všech zároveň. Ta krajina hustých lesů, tato Země nikoho, v blízkosti Dyleně byla jen řídce obydlená a hraniční prales se jen velmi pomalu mýtit. Až později si začali na Frais dělat nárok všichni sousedé.
Spornost příslušnosti tohoto území trvala od počátku vzniku českého státu až do roku 1845. Vyvolávala různé spory. Už zakladatel tepelského kláštera vladyka HROZNATA (1160-1217) měl co činit s krajem FRAIS. Když byla sepsána zakládací listina premonstrátského kláštera v Teplé 1197, v níž Hroznata daroval svá panství i Tepelsko premonstrátům, připojil se v dobrém úmyslu k darování i český panovník kníže Jindřich a daroval klášteru "území, ležící mezi Žandovem a hranicí českého státu". Lokalizace byla na západní straně nejasná: kde vlastně ležela v 12. století hranice českého státu v hraničním pralese?
Vladyka Hroznata zůstal i po předání svých území premonstrátům až do konce života vojenských strážcem a správcem klášterních majetků. Zůstal fakticky až do smrti fyzickým majitelem "svých" nebo "klášterních" statků. Také klášterní území, darovaná od panovníka, bylo nutno střežit a chránit. To byl velký problém. Krajina téměř neobydlená lákala jednak rytíře z Horního Falce, jednak rytíře z chebských tvrzí. Písemný nárok na toto území měl jednoznačně (z české strany) klášter. Hroznata jako správce měl vojenský úkol – bránit v těchto místech - podobně jako Chodové - hranici českého státu.
Doboví autoři "Vitae Hroznatae" - curriculum vitae Hroznaty – ho líčí jako pokorného, trpitelského tvora. Tito autoři byli premonstráti z kláštera a vyzdvihovali jiné vlastnosti než Hroznaty jako tvrdého válečníka. Viděli ve svém zakladateli a v jeho mučednické smrti jednoznačný důvod k svatořečení. Proto rozváděli různé zázračné příběhy z jeho života jako příběhy svatého muže. Hroznata byl uváděn a uznáván jako svatý nejméně po tři až čtyři další století.
Ale jakým byl Hroznata skutečně jako vládce nad územím západních Čech? Hroznata plánoval účast na křížové výpravě, a to samo předpokládalo i vyžadovalo výtečného válečníka. Ve skutečnosti byl drsným bojovníkem a úspěšným vládcem a ochráncem kraje. Jinak by sousední němečtí rytíři bez lítosti vpadli a zpustošili Hroznatovo území a mezi sebou si je rozdělili. K Hroznatovi patřila i ozbrojená družina válečníků, s nimiž projížděl po svých majetcích v Čechách a tvrdě trestal každý přečin. Hroznatu nebylo možno přepadnout v jeho tvrzi v Teplé. Jeho vojenská družina byla profesionální a byla nepřekonatelnou překážkou pro sousední rytíře. Nepřátelé proto museli připravit léčku.
Zdá se, že tehdy šlo právě o spornou krajinu Frais. V životopise se uvádí sice, že Hroznata objížděl klášterní majetky na Hroznětínsku a zde byl polapen, ale rozhodující byl spor osobní – chebských rytířů a Hroznaty. Léčkou se podařilo chebským rytiřům Hroznatu zajmout a uvěznit ve věži ve hladomorně na Kinsperku (dnes Hroznatov), kde zemřel 14. srpna 1217.
Spor o to, že byl Hroznata vězněn na hladomorně na Kynžvartě a zde zemřel, vyvolal naivním tvrzením historik Emanuel ŠIMEK, aniž by prokázal, že by v té době už stál mohutný hrad Kynžvart s hladomornou. Byl přesvědčen o omylu názvů Kins-perk a Kins-wart. Kol roku 1200 patřilo Hroznatovi a pak klášteru nejen tržiště Žandov, ale i hraniční lesy. V této konstelaci by domnělý hrad Kynžvart ležel uvnitř Hroznatových majetků. Jedině vzdálenější Kinsperk mohl být bezpečným místem k věznění vladyky před jeho osvobozením Hroznatovou družinou, třebaže tato družina v roce 1217 už jistě prořídla. Znovu a znovu se vynořuje hypotéza o Hroznatově umučení na Kynžvartě, bez historických důkazů.
Hroznatovou smrti spor o území Frais neskončil. Kdysi měl český panovník v Horní Falci mnoho území, tvrzí i vasalů. V dobách nedostatku peněz dával český panovník tyto své majetky do zástavy a tím způsobil mnoho rozepří. Pozvolna se ve Falci tvořila šlechta s dědičnými právy a obracela se na českého panovníka, aby rozhodl v různých územních sporech. Naproti tomu český pán vyžadoval od německé šlechty různé vasalské výkony, především pomoc vojenskou. Šlechta se bránila, odvolávala se na práva falcká a tak se rozdmýchávalo nepřátelství mezi oběma panovnickými dvory. Když bylo roku 1322 za krále Jana Lucemburského přičleněno Chebsko k českému státu, trojspor o Frais se změnil ve dvojspor – mezi Čechy a Bavory.
Nutno připomenout, že jde o území kláštera Waldsassen. Klášter patřil od založení k Chebu a po roce 1322 tedy také klášter Waldsassen patřil pod království České. Klášter měl řadu majetků v pohraničních Čechách a také je spravoval – také na Plánsku. Sporné území Frais bylo tedy sporné pouze v nárocích bavorských sousedů. Z hlediska klášterní příslušnosti patřilo cele ke koruně České.
Když roku 1411 došlo k roztržce mezi Chebem a klášterem Waldsassen v otázce volby opata a na nátlak opata Konráda II. se uchýlil klášter pod ochranu falckého hraběte proti Chebu. Když se chtěl po čase z této poněkud despotické "ochrany" vymknout, zakročil falcký hrabě Fridrich proti Chebu v roce 1524 vojenskou silou. Falcká šlechta již v duchu viděla klášterní majetky Waldsassen jako své příští území a dosadila do kláštera hejtmana, který měl tento majetek vojensky chránit proti českým nárokům. Ze strany české bylo hledáno právní řešení, zvláště proto, že klášter Waldsassen měl stále mnoho nemalých majetků v Čechách. Z obou stran bylo ve sporech prolito mnoho krve, aniž se našlo řešení.
Roku 1528 se chystal Fridrich Falcký vyřešit spor spojením císařské a české koruny. Nesváry vedly v letech 1534-1537 (a pak ještě 1540) k jednáním, ale ta skončila neúspěšně. Mezitím přišly války a věc zůstala ve stavu trvajícího sporu.
V roce 1591 bylo konečně obnoveno jednání komise, kterou tvořili zástupci obou stran. Falcký hrabě Richard jistil vojensky průvod vyjednavatelů až na most, zvaný Fallbrücke, přímo v Chebu a jeden doprovázející ozbrojený muž byl postaven přímo u Steinhausu v Chebu. Tam byl totiž dvůr kláštera Waldsassen v Chebu. Tehdejší stav byl takový, že se podél hranice mísili poddaní chebští s Waldsassenskými. V prvních dnech jednání se zdálo, že se rychle rozpadne, protože představy obou stran o hranicích byly naprosto protichůdné. Česká strana žádala hranici k potoku u Pernersreuthu přes Hundsbach a Wondreb, k tzv. Oslím příkopům (Eselgraben) kolem Wernersreuthu k vysokému Brand-Mugl až k Riegelbrünnerl na Dyleni ke hranici kynžvartského panství. Horní Falc hájila stav hranice, jaký je v podstatě dodnes.
Dále se jednalo o právo útrpné. Klášter Waldsassen měl potvrzeno útrpné právo od císaře Karla IV. pro své falcké obce. Cheb měl toto privilegium o 12 let dříve, ale Waldsassenští dokazovali, že oni mají starší privilegium, neboť již císař Ludvík roku 1318 jim je udělil. Tyto nesváry nebraly konce, ale přesto bylo roku 1591 ujednáno, že obě strany se budou střídat ve vrchním soudním právu pro čtyři promíšené obce, a to byly Starý a Nový Albenreuth, Gosel a Querenbach, a dále pro pět obcí waldsassenských nepromíšených, což byly Hardeck, Maiersreuth, Staré Mohelno, Schachten a Boden. Ve dvou waldsassenských obcích ležících mimo Frais, tj. pro Schönlind a Hatzenreuth, v nichž měl Cheb jen několik poddaných, měly být soudní věci řešeny podle toho, pod kterou vrchnost který poddaný spadá.
Sedm dalších míst měl soudně spravovat výlučně klášter Waldsassen - Pechtnersreuth, Schloppach, Egersteich, Hatzenreuth, Mammersreuth, Poxdorf a Wernerreuth. Také klášterní dvůr v Chebu, zvaný Steinhaus, měl být dále spravován Waldsassenskými a rychtářem, který má rovněž čtyři vesnice – Oberlohma, Unterlosau, Trebensdorf a Oberkunreuth.
Ottersgrün a Palič zůstávají v majetku kláštera Waldsassen. Z této smlouvy se pak vycházelo dalších 260 let, aniž by se řešila přesná hranice státní.
Staletý spor o hranici byl urovnán až 4. října 1845 tak, že náhradou za ztrátu soudního práva v Novém Albenreuthu a tamějších gruntů dostává Cheb soudní právo nad Starým Albenreuthem a Schönlindem.. V těchto dvou vsích má Cheb též honební právo a dále v obcích Boden, Gosel (Kozly), ale i na Dyleni a v lese, zvaném Hochwald (v Německu).
Dnem 1. července 1846 připadly Rakousku z farnosti Neu-Albenreuth tyto vesnice: Alt-Albenreuth, Gosel (Kozly - ke Kinsperku-Starému Hroznatovu), Ulrichsgrün (Oldřichov - k Paliči), Schönlind k obci Wies (Mechová).
Do Bavorska připadly obce: Neu-Albenreuth, Querensbach, Mammersreuth, Poxdorf, Wernersreuth, Motzersreuth, Schachten a Hardeck.
V krajině Frais žila kdysi proslulá věštkyně S i b y l l a W e i s o v á. Z pověstí o ní je nejznámější její věštba slávy i pádu města na Ohři (Cheb) a na Dyleni (město, které se podle pověsti propadlo). Na Sibylino proroctví se později odvolávali henleinovci při vzniku tisícileté Německé říše. Ale ta se rozpadla po několika letech.
Také krajina Frais už není půldruhého století onou "Zemí nikoho" a celá její historie zůstává lokální zajímavostí.
SPORNÉ OBCE:
NOVÝ ALBENREUTH (Neualbenreuth) leží na bavorské straně na
území Německa.
STARÝ ALBENREUT (Alt-Albenreuth), se uvádí poprvé roku 1284;
Antonín PROFOUS vysvětluje název jako Adalbertova mýtina (Alben-Reuth). GRADL
uváděl, že Adalbert z Liebensteina býval kdysi majitelem této krajiny
KOZLY (Gosel) ležely jihovýchodně od Hroznatova,
poprvé se uváděly roku 1224 jako Gozel, pak 1245 atd.
OLDŘICHOV (Ullrichsgrün) se uváděl poprvé 1293 jako Ulrichsgrun.
KRÁSNÁ LÍPA (Schönlind) ležela na hranici poblíž Hájů a
uváděla se poprvé 1355, zaniklá.
Ves BODEN se uváděla poprvé 1320 jako Podem, pak 1395
"Podem bey Albernrewt". Ležela do 1946 ve výběžku Čech do Bavor.
 |