Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních

LOGO.GIF (7247 bytes)

Ročník II.

16.

26. listopadu 1974

Z kroužku

Na schůzce 18.listopadu 1974 se hodnotila činnost vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků v roce 1974 v porovnání s plánem na tento rok.

Plánovaný počet vydání 15 čísel vlastivědných materiálů HAMELIKA byl splněn již minulým číslem, při čemž bylo připraveno navíc mimořádné číslo HAMELIKY u příležitosti Okresní přehlídky hudebních souborů v společenském domě CASINO v Mariánských Lázních. V tomto roce vyjde 18 čísel HAMELIK a jedno - již vyšlé - mimořádné číslo. Diskutovalo se i o kvalitě obsahu. (I.bod plánu)

Co se týká vlastivědných zájezdů byl uspořádán zájezd na Ašsko. Dva další, již připravené zájezdy jsme museli odložit pro zahraniční cestu průvodce RNDr. Jaroslava Dvořáka (šlo o zájezd do Krušných Hor a na Konstantinolázeňsko). Vlastivědná výprava na Lazurovou horu měla nejvíce účastníků. Další výpravy byly podnikány skupinami se soukromými vozidly (výpravy do Sítin, na Svatý Vojtěch, Podlesí, Jedlovou, Brtnou, Janovice, Martinov, Prameny, do Stráže a do Tachova). (II. a III.bod plánu)

Spolupráce s Okresní komisí památkové péče v Chebu se nerealizovala pro nezájem, ale ze strany okresu, což je politováníhodné. (IV.bod plánu)

Soupis památek po Hroznatovi pokračoval v kraji v roce průběžně. (V.bod plánu)

Rovněž soupis minerálních pramenů v okolí intenzivně pokračuje (VI.bod plánu) s cílem vydat jej minimálně pro členy vlastivědného kroužku. Při pátrání po minerálních pramenech, odběrech vzorků a čištění vývěrů mají největší zásluhy RNDr. Jaroslav Dvořák z Františkových Lázní, Ing. Jan Schlossar a Vladimír Šindelář.

S orgány MěstNV Mariánské Lázně byla v tomto roce trvale dobrá spolupráce, ať již přímá nebo přes společnou práci při návrzích nových řešení expozice Městského muzea (spolupráce se Scénografickým ústavem - MUDr.Vladimír Křížek, CSc., RNDr. Jaroslav Dvořák, Ing. Jan Schlossar, Ing. Richard Švandrlík) či v pomoci při soupisu pomístních názvů pro akci ČSAV, s níž se obrátil na náš vlastivědný kroužek s.Zíma (zajišťuje Ing.Richard Švandrlík). (VII.bod plánu)

Bylo připraveno několik nástěnek s historickými tématy pro lázně a pro Výzkumný ústav balneologický. (VIII.bod plánu)

Již uváděná spolupráce se Scénografickým ústavem probíhala velmi nadějně v první polovině roku; po zrušení této instituce přebírá od Scénografického ústavu úkol jiná organizace, která má zajistit návrhy řešení našeho muzea ve stejném rozsahu (IX.bod plánu). Neuskutečnila se spolupráce s fotografickým kroužkem (X.bod plánu).

Kromě deseti bodů plánu byla připravena v českém překladu Felbingerova nejstarší mariánskolázeňská kronika s 90 kresbami z Mariánských Lázní, 126 stran. Přepis kroniky do německy čitelné podoby a její překlad připravil Ing.Richard Švandrlík s nadějí, že se jednou v budoucnu podaří vydat ji alespoň ve zkrácené úpravě tiskem. Strojopis je v 6 exemplářích, při čemž originál a první kopii vlastní Klub zdravotníků v Mariánských Lázních (1. KZ, 2.KZ, 3. autor Ing.Švandrlík, 4. V.Neustupný, 5. MěstNV, 6. muzeum Cheb).

Dále se rozběhla akce sběru starých pohlednic (Křížek-Švandrlík) a sesbíráno několik set pohlednic ze všech míst republiky od sběratelů. Protože jsou náklady hrazeny ze soukromých prostředků, zůstává i tato sbírka v soukromých rukou (Křížek-Švandrlík), je však využívána pro potřeby vlastivědného kroužku.

Stejně jako v minulém roce 1973 se vyhlašuje letos pro rok 1974 seznam aktivistů kroužků, kteří se nejvíce podíleli na dobré práci kolem vydávání HAMELIK, organizování výprav, zpravodajství o historických zajímavostech, různých výpomocích, kolportování atd. Jde o těchto 15 členů v abecedním pořádku: 1. Kamila Angelovová, 2. JUDr. Bořivoj V.Černý, 3. Václav Černý, 4. RNDr. Jaroslav Dvořák, 5. JUDr. Jan Filka, 6. Zdeněk Chábera, 7. Ervín Johanides, 8. Eva Klausnerová jako čestný člen kroužku, 9. MUDr.Vladimír Křížek, CSc., 10. Vladimír Mašát, prom.soc., 11. Vojtěch Neustupný jako čestný člen kroužku, 12. Ing.Jan Schlossar, 13. Vladimír Šindelář, 14. Ing. Richard Švandrlík, 15. Jarmila Térová.

Vedle uvedených členů patří ovšem dík i řadě dalších členů, kteří docházejí na schůzky kroužku, účastní se výprav a hlásí se mezi fandy našeho města. K 1. prosinci 1974 registruje kroužek vedle 15 aktivistů ještě dalších 29 členů, celkem tedy 44 členů.

V příštím čísle uvedeme plán činnosti kroužku na rok 1975.


Z historie Mariánských Lázní:

Goethovo třetí léto

V roce 1823 přijel GOETHE do Mariánských Lázní na léčení potřetí a naposled. Avšak mezi druhým a třetím pobytem Goethe v našich lázních leží kritická zima, v níž ho srdeční onemocnění přivedlo až na okraj hrobu.

Kritický únor 1823 ve Výmaru. I ve Výmaru pokračoval GOETHE v pití Křížového pramene stejně jako minulá léta. Z jeho deníků a z korespondence víme, že si nechal posílat do Výmaru svůj oblíbený "elixír života". V polovině února 1823 se objevilo velice vážné srdeční onemocnění. GOETHE přežil jen díky své neobyčejně dobré konstituci, díky výtečné péči doktora Rehbeina, díky své silné vůli, ale i díky Křížovému prameni, který tehdy pravidelně popíjel a v který tolik věřil. Ve třech týdnech překonal smrtelné nebezpečí.

Poutník Goethe se vrací ke svému zázračnému prameni. A tak v létě 1823 již počtvrté zaznamenaly mladé lázně příjezd svého pozdraveného pacienta. Po čtyřech měsících rekonvalescence, zrána 27. června 1823, vyjíždí GOETHE - po šestnácté a naposledy - opět do Čech. Jako zbožný poutník k zázračnému prameni, o kterém věřil, že ho vyrval z náruče smrti, putuje do Mariánských Lázní v doprovodu komorníka Johanna JOHNA a svého sluhy STADELMANNA. Po dvou dnech cesty, pozdě odpoledne vjíždí jeho kočár do Chebu. Zdrží se tu tři dny, aby ve společnosti přítele GRÜNERA pokračoval v mineralogických průzkumech okolí Chebu.

2. července 1823 odpoledne přijíždí do Mariánských Lázní. Hodinu před jeho příjezdem se ubytoval jeho panovník a velký přítel, výmarský velkovévoda KARL AUGUST v jeho pokojích v paláci u hraběte Klebelsberka.(Na počest výmarského panovníka Karla Augusta byl Klebelsberkův palác potom přejmenován na HOTEL WEIMAR.)

Goethe v domě "U zlatého hroznu". GOETHE si tentokráte pronajal byt v prvním patře v nedalekém domě U zlatého hroznu, u paní Sibylly Döltschové.(Ani tento dům nepodržel původní jméno "U zlatého hroznu" a v roce 1880 byl na počest Goetha pojmenován "Goethehaus"; tedy rovněž jako u paláce "Weimar" nikoliv podle vlastníka, ale podle slavného hosta.)

Paní Döltschová a další majitelé uchovávali desítky let pokoje, kde Goethe bydlel, v původním stavu. Ani dům se neměnil, pozdější jsou jen dva balkóny a naopak byl zrušen krámek v přízemí. Dům zůstal zaslouženě vzpomínkou na klasickou, goethovskou dobu Mariánských Lázní.

S Klebelsberkovým palácem zůstává GOETHE v těsném spojení. Sídlí tam jeho výmarský velkovévoda a především jsou tam Levetzowovy. Své snaše Otýlii píše do Výmaru, že nemá chuť toto vše brzy opustit – krásné bydlení, nejlepší společnost v lázních a tentokráte i nádherné počasí.

Pokračují mineralogické a meteorologické studie. Léto roku 1823 bylo slunečné. GOETHE se pustil do spisovatelské práce a korespondence. Vstával v 5 hodin ráno a ještě před snídaní redigoval své "Anály", deníky z let 1795 až 1822; vedle toho i "Léta poutnická". Přitom se zabýval intenzivně meteorologií a mineralogií. Jeho famulus JOHN prováděl různá měření meteorologická, zatímco STADELMANN horlivě sbíral a sháněl minerály; některé až ze vzdálené Vlčí hory u Černošína. Také Stanislav ZAUPER a další přátelé posílají Goethovi minerály. A tak již 12. července, tedy deset dnů po příjezdu, předává Goethe doktoru Heidlerovi kolekci minerálů s podrobným seznamem. Katalog minerálů má 110 čísel, uvádí i místa nálezů a v závěru poznámku s omluvou pro znalce, že seznam není přesný ani úplný.

19. srpna vzniká kolekce 24 minerálů z Vlčí hory a další prací Goethovou z této doby je seznam "Durch das Gas des Marienbrunnens angegriffenes Grundgebirg". Mariánskolázeňské muzeum uchovávalo ještě za druhé světové války 52 zachovalých listů herbáře, který založil Goethe, s rostlinami, které sám identifikoval. Byla to část sbírky, kterou před odjezdem daroval doktoru Heidlerovi a tento ji později věnoval obci Mariánské Lázně.

Mariánské Lázně jsou plné Goethových známých. Goethův deník je naplněn jmény hostů, s nimiž se tu stýkal. Na prvém místě je pochopitelně "Serenissimus" - velkovévoda Karl August - a "společnost na terase", jak ji v denících nazývá. K ní patří vedle hraběte Františka Klebelsberka a manželů Brösigků, kteří tu správcovali, major von Wartenberg (věrný host Mariánských Lázní a mecenáš zdejších chudých, kterému zde byl postaven po jeho smrti pomník), hrabě Jan Nostic, pruští generálové Schackové, otec a syn, pruský vicepresident Friedrich von Bülow, ruský baron Stroganov, svobodný pán Ludwig Mannsbach z Greizu, hrabě Vincenc Batthyany, Bernard Seckendorff, kněžna Paulina Hohenzollern-Hechingen, vévoda Ferdinand Fridrich August z Württemberku, Jeho císařská Výsost princ Eugen z Leuchtenbergu (Eugen Beauharnais) a hrabě St.Leu, exkrál holandský neboli Louis Bonaparte, bratr Napoleonův.

"Král Louis, jak ho stále ještě rád nazývám," psal Goethe 24. července, "navštívil mě a co mají opravdové lidské vztahy krásného, to je vždy to staré, jako bychom se byli včera viděli."

Také z tepelského kláštera přicházejí známí - profesor Stanislav ZAUPER s prefektem STEINHAUSEREM z plzeňského premonstrátského gymnázia. Jsou tu další - c.k.rada Adalbert Anton GRAFF, který roku 1823 zastával funkci civilního lázeňského komisaře, mladý vídeňský spisovatel Johann Karl BRAUN z Braunthalu, pruský vojenský spisovatel Felix Theodor BERNHARDI, ruský malíř Orest Adamovič KIPRENSKÝ, kterému GOETHE vícekrát seděl k podobizně, Goethův lékař Wilhelm REHBEIN, který tu 7. srpna 1823 oslavil své zasnoubení se slečnou Meyerovou; malíř Wilhelm HENSEL, který se pokusil rovněž nakreslit Goetha, slečna Lilli Parthey, žákyně Goethova berlínského přítele Zeltera, herec WOLFF z Berlína, modrý abbé Josef DOBROVSKÝ a nakonec i paní Karolina HUMBOLDTOVÁ, manželka slavného Wilhelma Humboldta, která přijela 19. srpna 1823.

Konečně příjíždějí i Levetzowovy. Avšak přebohatému Goethovu společenskému životu stále něco chybí. Netrpělivě vyhlíží dolů k silnici a očekává kočár Levetzowových (takto vyhlížejícího ho po letech vytvořil v bronzu sochař Willi Russ).

Konečně! 11. července přijíždí paní Amálie Levetzowová se svými třemi dcerami. Goethův život se soustřeďuje na "terasu" a na "rodinu", jak píše. Na terase sedává také velkovévoda. Goethe si do deníků zapisuje: "12.7. Serenissimus snídá "na terase" … a večer "na terase". – "14.7. K snídani na terasu u společnosti."

První bál se konal 13.7. a pořádala ho paní Geymüllerová, manželka vídeňského bankéře. Goethe píše: "Bál u Serenissima (vévody) v Klebelsberkově paláci. Zůstalo se až do 12 hodin." – Věčně mladý básník je obklopen mladou společností, jsou tu dcery Levetzowovy, dcery Nosticovy, následuje bál za bálem. . "20.7. na bále od 7 do 10 hodin večer." – "22.7. Velkovévoda pobyl dlouho a společnost se rozešla velmi pozdě." – "24.7. večer k bálu (rovnou) ze třmenů. Malá večeře k půlnoci… Několik pánů zpívalo při kytaře veselé písně se sborem." – "25.7. Večer u společnosti, malé hry." – "26.7. Na čaji. Paní hraběnka Nosticová s oběma dcerami byla přítomna. Ženské tancovaly podle křídla, na které hrál hrabě Klebelsberk." – "27.7. – večer na bále, kolem 10 hodiny domů." A tak to šlo den za dnem až do 14. srpna - "hopsalo se a galopovalo jako vždy. Hraběnka hrála."

Ale tyto večerní zábavy neměly příznivý vliv na Goethovo zdraví, jak se ukazuje z toho, že doktor Heidler psal 12. a 14. srpna Goethovi dva recepty a v deníku Goethe píše: "Zaměnil jsem Heidlerovy recepty za Křížový pramen a udělalo se mi lépe." – "19.8. Večer pouštěl žílou."

Mariánské Lázně mají senzaci: Goethe a Ulrika ? Během tohoto léta dozrála láska Goethe k devatenáctileté Ulrice. Celou vzrušující situaci toho léta v Mariánských Lázních popisují goethologové jednoznačně, a sice, že se Goethe zamiloval do mladičké Ulriky von Levetzowové. Existuje vlastně jediná verze, totiž o vzplanutí Goetha, o 55 let staršího, k mladičké Ulrice, když se před lety dvořil její matce Amálii v Karlových Varech a v Teplicích. Tato verze přetrvala 19. i 20. století. Bylo tomu tak opravdu ? Ve svých vzpomínkách se tomu Ulrika Levetzowová brání.

A je tu i rozpačitý krok velkovévody Karla Augusta, který - slavnostně oblečen ve fraku se všemi svými řády - požádal Ulriččinu matku Amálii o Ulriččinu ruku pro svého ministra Goetha. Velkovévoda, přítel Goetha, sledoval svého omládlého ministra a rozhodl se pomoci.

Jinak vždy střídmě komentující Johannes URZIDIL o tom píše:

"Zda starý velkovévoda jednal z Goethova pověření, když se objevil ve fraku, ověnčen všemi panovnickými řády, před paní Amálií von Levetzowovou a žádal jako prostředník o ruku Ulriky pro Goetha ? Zdá se to jisté. GOETHE přece hovořil se svým lékařem o možnosti uzavření sňatku a očividně s uspokojujícím výsledkem. Do Výmaru docházely zprávy o Goethových plánech na svatbu.. Syna a snachu to znepokojilo a obávali se, že 19letá macecha by zdědila velké bohatství. Zmocnila se jich nervozita. Velkovévoda prý sliboval paní Amálii nezvykle významné postavení na své výmarské rezidenci a roční penzi 10000 tolarů pro celou rodinu. (Plat Goethův tehdy byl druhý nejvyšší v zemi a činil 3000 tolarů.) Paní Amálie usoudila chytře: má před sebou svůdnou nabídku, ale také celý rozsah těžkostí, které by stály v cestě. Ví, že ani velkovévodovi ani Goethemu nelze říci "Ne!". Byla opatrná, odpověděla vyhýbavě a stočila hovor jiným směrem.Později se už k věci nikdy nevrátila. GOETHE sám se nikdy nevyslovil před Levetzowovými. Nikdy nepadlo slovo "sňatek".

Tento úmysl se neobjevuje ani v jeho denících. Ale celý svět věděl. Wilhelm Grimm slyšel o tom šeptat, Goethův přítel hrabě Reinhard psal o tom v dopise, Karolina Humboldtová i Karolina Wolzogenová o tom povídaly každému, kdo chtěl naslouchat, psala o tom i Metternichova špiclovská policie."

"Goethe zanedbává kúru. Co pro něho nyní znamená Křížový pramen, který mu v zimě při těžkém onemocnění přinesl úlevu, podle jeho vlastního mínění dokonce uzdravení. Nyní se cítí zdráv, aktivní, srší energií. Tak ho kreslí Kiprenský – plného síly, laskavého, v přímém držení těla, s pohledem pronikajícím do dálky. Denně pije pramen doma, protože ho má přímo zde. Ale nežije jakoby potřeboval nutně zotavování."

"Co znamená pro něho společnost, oslavy Rehbeinova zasnoubení, exkrál holandský, všichni urození, dokonce učenci, Zauper a Dobrovský? Muž jako Goethe je sice vyslechne a zachovává vystupování. Věnuje pozornost Eugenu Napoleonovi, když se probírá plán na propojení kanálu Rýn-Dunaj. Nebo si nechá krátit chvíli dvacetiletým, spisovatelem Braunem von Braunthal s jeho literárními produkty, dokonce nalézá pro něho povzbuzující slova. Zabývá se svou obvyklou mineralogií, daruje doktoru Heidlerovi novou kolekci kamenů, druhou posílá do Prahy do muzea, těší se nad rudnými vzorky z dolů barona Junkera, ponechává Stadelmanna, aby stoupal na Vlčí horu za augity a zakládá malý herbář. Ale je to jen časové rozptýlení. Vždyť připisuje k seznamu vzorků hornin z okolí Mariánských Lázní slova: "jen zběžně snad ne se vší podrobností". A ráno v 5 hodin, kdy ještě všechno spí, sedá k redakci deníků. Ale poslední koncentrace mu chybí."

"Jen se ženami si rád popovídá. Se zpěvačkou MILDEROVOU, s klavíristkou SZYMANOWSKOU, s Lilli PARTHEY, krásnou žákyní Zelterovou, která ho "skoro pomátla" - dostává pár krásných polibků, "takže ještě více než jinak litoval ubohou Friederiku". Ale to jsou otcovské polibky, veřejné a ve vší úctě. Co to všechno znamená ?" – Potud Urzidil

A co Ulrika ? Paní matka Amálie se rychle rozhodla. V napjaté situaci Levetzowovy 17.srpna 1823 nečekaně náhle balí a odjíždějí do Karlových Varů. Nesmírná tíseň se zmocnila Goetha po jejich odjezdu. Už ho nedokáže žádná společnost rozptýlit. "Utichlá terasa se stala úplnou pustinou," píše Goethe. Jde se podívat do zdejšího divadla – několik divadelníků společnosti paní Šantrochové, jednoduché kulisy – ale "nakonec je nejšpatnější divadlo lepší než ukrutně dlouhá chvíle", píše.

Jen hudba ho vzrušuje. Je unesen zpěvem berlínské sopranistky Anny Pauliny Milder-Hauptmannové. Hra na klavír skvělé pianistky Polky Marie Szimanowské ho dojímá k slzám. Je okouzlen zjevem její krásné sestry Kazimíry Wolowské. Ale déle než dva dny to GOETHE nevydrží. Už třetí den usedá do kočáru a ve chvatu odjíždí od Chebu za Grünerem.

A tak 20. srpna 1823 hostí Mariánské Lázně Goetha naposledy. Přijíždí do Chebu a za nádherného počasí zkoumají s Grünerem okolí Chebu. U Rehbergu Grüner Goethovi říká: "Tato hora je z opuky, zkoumal jsem ji ze západu, ze severu i z východu." - "A co jižní strana?" ptá se Goethe, "není totiž jisté, že dívka, která mne líbala první a třetí den, nelíbala druhý den někoho jiného?"

Pár dnů v Chebu vydrží, ale třetí čtvrtý den už je opět plný neklidu. Pátý den, 25.srpna, vyjíždí do Karlových Var.

Goethe v Karlových Varech za Levetzowovými. Zde se ubytovává přímo v domě "Zlatá kytice", kde bydlí Levetzowovy, nikoliv jako obvykle "U tří mouřenínů". Možnost vidět Ulriku určuje další jeho kroky. Stále má naději, že není vše ztraceno. Je v nejlepší, až mladicky bujaré náladě, chodí stále rychleji a ke katastrofě o to větší. Objevuje se ve společnosti Levetzowových. Podnikají výlety do Doubí, na Andělskou horu, do Ostrova, kde nakupuje sklo za 49 zlatých, do Lokte, tančí se a hrají hry. - "K závěrečné polonéze mě vyzvala jedna polská dáma, s kterou jsem loudavě tančil a při výměně dam mně přišly do ruky většinou hezké děti," píše GOETHE.

28. srpna 1823 má GOETHE 74 let. Na stole se objevuje šálek, zdobený břečťanem – symbolem přátelství. Je to dar paní Amálie von Levetzowové. Ta se však střeží otevřeně jít za Goethem a pogratulovat mu k jeho narozeninám. Vidí, jak nerad si tentokrát básník připomíná svá léta. "K čemu ten krásný šálek ?" ptá se Goethe. "Abyste vzpomínal na naše přátelství," odpovídá paní Amálie. Goethe v dobré náladě odjíždí s Levetzowovými do Lokte, procházejí se po břehu Ohře až k porcelánce a slavnostní oběd je v hostinci "U bílého koně". Paní Amálie objednává překrásný koláč (dort) a rýnské víno. "Jaký nádherný kus!" podivuje se Goethe, ale stále ani slovo o tom, že má dnes narozeniny. Až naposledy objevuje mezi květinami sklenici, na níž jsou tři jména na broušeném skle – Ulrika, Amálie, Berta. (KIRSCHNER uváděl jména paní Amálie a tří dcer – tedy 4 jména.) Večer v Karlových Varech je před domem hudba a stojí tu mnoho lidí. V noci zapsal Goethe do deníku: "Narozeniny slaveny v přítomnosti Ulriky Levetzowové."

Druhý den se ptá Goethe, zda věděly, že má narozeniny. A po kladné odpovědi navrhuje nazvat ten den "dnem veřejného tajemství". U stolu stále žertuje. Ulrika předčítá a sedávají dlouhé hodiny spolu. Tak jde den za dnem. A náhle přichází 5. září - chvíle "bouřlivého rozloučení". Kočár s Goethem opouští Karlovy Vary a Goethe v něm koncipuje první verše "Elegie", kterou píše do starého kalendáře na cestě z Chebu do Výmaru. Tam přijíždí 12.září a Elegie je již dokončena. Chová ji jako svátost a ukazuje jen nejbližším přátelům:

"A tam ,kde člověk v bolu oněmí,
mně z bohů kdos dal vyslovit jak trpím.
….Nuž vyvřete, mé slzy, tecte z tváří,
přec nikdy vnitřní žár mi nezhasíte!
V mých prsou se životem smrt se sváří,
již rvou, již řádí bolesti tam skryté.
Já pro tělo sic léčivé znám šťávy,
můj duch však nechce, nepřeje si zdraví.
………..
Zde, druzi věrné pouti, opusťte mě!
Nechte mě v měkkém mechu uprostřed skal!
Vám svět je otevřen, vás širá země,
vás mocný blankyt zve. Nuž spějte dál!
Jen sbírejte, všech jednotlivin dbejte,
a tajem přírody se zajíkejte!
Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu,
já, jenž jsem býval bohů miláčkem;
mne bozi svedli - skříňku Pandořinu
mi dali, slastmi bohatou i zlem;
k rtům přitiskli mne opojivých darů
a rvou mne pryč - vstříc rvou mne mému zmaru."

Elegii nazvali lidé "Mariánskolázeňskou" na počest místa, kde starý Goethe prožíval cosi hlubokého a přetěžkého. Stejně tak by si zasloužila název "Česká", protože vznikala ve chvíli, kdy Goethe opouštěl navždy Čechy, kde prožil v životě tolik krásného. Nevěděl sice, že už nikdy nepřijede, ale tušil to. Přesto znovu a znovu sliboval, že se do Čech ještě jednou vydá. Nevydal. Nespatřil už nikdy Ulriku, Levetzowovy ani Čechy. Zdravotní stav mu to nedovolil. Zemřel 22. března 1832 ve Výmaru.

V Mariánských Lázních byl Klebelberkův palác na paměť výmarských hostů nazván MĚSTO VÝMAR a zde pak umístěna pamětní deska, vzpomínající Goethových pobytů v domě v letech 1821-1822, kdežto jeho třetí pobyt připomínala jiná pamětní deska na domě čp. 11, který byl v roce 1880 přejmenován na GOETHŮV DŮM. V roce 1848 byl odhalen na svahu vrchu Hamelika na místě, kde Goethe rád sedával, pískovcový obelisk s jeho verši z Poutníkovy noční písně, které byly bohužel po druhé světové válce odstraněny se všemi německými nápisy v městě. Ale největší skvost, kterým se pyšnily Mariánské Lázně, třebaže pouhých deset let, byla neobyčejně zdařila socha Goethe v nadživotní velikosti v místě Goethovi "terasy" před domem čp.11 na Gottwaldově náměstí. Socha Williho Russe byla odhalena v roce 1932 a představovala básníka, sedícího na lavičce, odpočívajícího a vyhlížejícího kdesi dole v lukách snad příjezd Ulriky snad nových hostů. Byla zničena nacisty a na uprázdněné místo přichází v současné době jako dar sousední NDR sousoší Goethe a Múza - dvě stojící postavy - básníka a ženy. Sousoší bude instalováno na původní místo v nejbližší době. Autorem je profesor Heinrich DRAKE, východoněmecký sochař z Berlína. Jde o sousoší, o kterém jsme psali v Hamelice v čísle 2 v I.ročníku.

Goethův pokoj v městském muzeu bude restaurován a po rekonstrukci muzea bude znovu zpřístupněn.

Ze záplavy literatury o Goethovi a Mariánských Lázních je v češtině dostupná knížka Leoše PERNICY - "Mariánské Lázně , město Goethovy Elegie", vydáno KaSS Mariánské Lázně bez uvedení letopočtu. Velmi poutavě popisuje dobu, o které jsme dnes vyprávěli. Naše prameny kapitol Goethovy historie (poslední tři kapitoly), jsou tytéž, jaké uvádí Leoš Pernica ve své publikaci.

(Pokračování.)


 

180 let narození Adalberta Danzera

Na místním hřbitově, hned vedle Skalníkova hrobu, je hrobka Danzerů. V ní leží jeden z nejnadšenějších budovatelů Mariánských Lázní, skromný, ale duchem veliký člověk - doktor Adalbert DANZER, na které němečtí historikové pro jeho bohemofilství úmyslně zapomínali. V historii se k němu budeme častokrát vracet, neboť on založil historii Mariánských Lázní, jejíž kostru převzal v roce 1872 historik Ludolf STAAB, po něm Michael URBAN a nakonec Rudolf MIESSNER.

Adalbert Danzer se narodil 15.prosince 1794 v nedalekém Sangerbegu čp.3. Jeho otec Kašpar DANZER byl známým obchodníkem s chmelem. Zdejší chlapecký pobyt v roce1808 popsal Adalbert Danzer ve svých pamětech - viz HAMELIKA č.15/1973! Danzer vystudoval gymnázium v Chebu, filosofii v Praze a medicínu ve Vídni, kde získal 4.dubna 1821 doktorský titul. Působil jako lékař nejprve ve Františkových Lázních, 1827 v Kynžvartě u Metternich a 1828 přesídlil do Mariánských Lázní. Dalších 34 let tu zasvětil Mariánským Lázním. Postavil tu dům čp.4 "U krále bavorského" (dnes Sevastopol). Zemřel v 68 letech dne 16.března 1862.


JUDr. Bořivoj Václav ČERNÝ

Rady hostům před 140 lety

Ve FRANKOVĚ knize o Mariánských Lázních, ze které jsme vybrali již povídání o režimu lázeňského dne v třicátých letech 19.století (HAMELIKA č.12/1974), je zajímavá i stať, přinášející praktické rady "pro ty, kteří chtějí zajet do Mariánských Lázní na léčení". Pokud jde o ubytování, praví se tam, je o lázeňské hosty vcelku postaráno, přece jen však při rostoucí konkurenci cizích návštěvníků je ještě nutná nová výstavba. Ve směru pohodlí v bytech, krásy a účelné vybavenosti pokojů a slušného chování i ochoty obsluhujících si již nelze více přát. Pokoje v Mariánských Lázních jsou stále připravené přijímat hosty a lze je ihned pronajmout, jsou-li volné, což se pozná podle toho, že mají zavřené žaluzie.

Kdo chce přijet v hlavní sezóně, učiní dobře, zajistí-li si pobyt nějakou dobu předem. Obrátit se je třeba buď na majitele domu, známého z předešlé návštěvy, nebo na některého lázeňského lékaře. Jako adresu majitele stačí uvést štít domu!

Při objednávce ubytování nebudiž zapomenuto uvést, ve kterém měsíci a který den chce host přijet a jak dlouho tu hodlá strávit pobyt - velmi to mění cenu nájemného; dále nechť je udáno, kolik pokojů a v kterém poschodí by si přál host bydlet, hlavně pak kolik lůžek potřebuje, kolik bude mít služebnictva, které je nutno ubytovat, přivezené vozy či koně, zda bude mít vlastní kuchyni či zda se chce stravovat hostinci atd. Dobu nahlášeného příjezdu je třeba přesně dodržet, protože pronajimatel se tím při objednávce zcela přesně řídí, a nebere do objednaného bytu jiné hosty. Proto když host nepřijede, má nárok na náhradu škody.

Ceny ubytování při srovnání s jinými frekventovanými lázněmi nejsou drahé. Dřevo na otop, praní prádla, svíčky, čištění šatstva a bahenní zábaly nejsou zahrnuty v cenách nájemného.

Každý dům má oprávnění vést pro své hosty kuchyni, ale všichni majitelé domů tohoto práva nevyužívají. V Klinerově hostinci, v hotelu "U města Weimar" (Kavkaz) nebo v Ulmannově hostinci (čp.24 zaniklý dům Lipsko vedle domu Merkur u Křížového pramene) se lze stravovat u "table d´hote" nebo podle jídelního lístku. Vedle tohoto stravování obstarává jídlo i starý lázeňský dům Traiteurhaus (vedle Starých lázní). V hostinci Klinger, v Ullmannově hostinci a v domě Hvězda je také kulečníková a kavárenská místnost.

Lázeňští hosté, kteří jsou chudí a nebudou přijati do lázeňského špitálu, dostanou od vrchnostenského inspektora pramenů peněžitou podporu na zaplacení ubytování; koupele, stejně jako stravování dostanou ve špitále od klášterní správy zdarma. Tak bylo v uplynulém roce 1836 vydáno celkem 3000 poukazů na koupele zdarma. Méně majetným bude na žádost u vrchnostenského inspektora poskytována sleva na koupele.

Brzy po příjezdu musí ubytovatel předložit přihlašovací prohlášení, v němž kromě osobních údajů o hostu se vyžadují i údaje o způsobu dopravy, délce pobytu a placení lázeňské taxy. Cestovní pas hostů převezme lázeňská inspekce a vrací jim ho zpět před odjezdem proti vrácení potvrzení o převzetí. Stanovenou lázeňskou taxu (dva zlaté) musí zaplatit každá osoba, která se v tomto místě zdržuje déle než 3 dny. Výjimkou tvoří chudí, služebnictvo, děti, tuzemští i zahraniční lékaři a příslušníci rakouského vojska do hodnosti hejtmana. Výnos lázeňské taxy je určen k udržování budov u zřídel a veřejných stezek. Nikdo se snad nebude zpěčovat dát lázeňské inspekci navíc dobrovolnou peněžní částku na podporu chudých hostů.

Za zařazení do Seznamu hostů (kurlistů) se neplatí. První list Seznamu hostů obsahuje jména c.k.inspekčních komisařů pro civilní osoby a pro vojsko, jména lékařů, ranhojiče, vrchnostenských zmocněnců, správce zřídel, lázeňských mistrů, správce pošty. Jeden exemplář Seznamu hostů stojí 1 zlatý 36 krejcarů; Seznam hostů vychází po listech a hostům, kteří si ho předplatili, se zasílá do domu.

Každému cizinci je povolen volný dovoz jednoho vědra (40 mázů) vína. Kdo si za sebou chce poslat víno z ciziny, potřebuje k tomu povolení civilní lázeňské inspekce. Každý cizinec se musí na rakouské hranici podrobit předepsané prohlídce převážených věcí. Pohraniční úředníci mají pokyn, aby přitom postupovali šetrně a lázeňským hostům poskytovali všechny povolené výhody.

V lázeňském místě je zakázána rychlá jízda a ježdění na koni. Hazardní hry jsou přísně zapovězeny. Léky se v lékárně účtují zákonně předepsanými sazbami. Chudí, kteří se prokáží zákonným vysvědčením potřebnosti, dostanou po schválení vrchnostenským zmocněncem léky zdarma. Nalezené věci se odevzdávají v pasové kanceláři a tamtéž se ohlašují ztráty věcí.

Lázeňská inspekce vydává pro lázeňské hosty ještě tato provozní upozornění:

1. Hodina koupání se objednává u lázeňského mistra.

2. Kouření v lázních je nevhodné a pro ostatní lázeňské hosty stejně tak nepříjemné jako natírání se zapáchajícími mastmi; totéž platí o vykuřování v lázeňských místnostech.

3. Onemocnění v koupeli se ohlašuje dvojím zazvoněním.

4. Ohled na následujícího hosta v lázni vyžaduje nesetrvávat tam přes určenou hodinu; proto se před ukončením koupele dává hostům znamení zvonkem.

5. Žádá se vytáhnout před vystoupením z koupele závěr dna vany, aby následující host měl jistotu, že vždy dostává čerstvou lázeň.

6. Koupele, které budou v průběhu léčby vynechány a nebudou předem odřeknuty u lázeňského mistra alespoň několik hodin předem, musí být zaplaceny jako spotřebované.

O četbu pro lázeňské hosty se starají knihkupectví Kobrtsch & Gschihay v obchodové hale a Rainer & Schmidt v domě "U města Drážďan". Obě mají cyklus novin v několika řečech. Předplatitelé si mohou zvolit, zda si časopisy přečtou ve svém bytě nebo v čtenářských kabinetech uvedených knihkupectví. Kobrtschovo knihkupectví má v Mariánských Lázních také tiskárnu, Rainerovo má litografii. V knihkupectvích se též prodávají hudebniny a v některých domech si lze najmout si klavír. Jednou týdně se koná večírek, kde se tančí. Přihlašuje se k tomu za 2 zlaté 40 krejcarů na 4 týdny.

Ač v Mariánských Lázních není nouze o nájemní povozy, doporučuje se, aby kdo má kočár nebo jezdeckého koně, je vzal s sebou, tím spíše, že ceny krmiva zde nejsou vyšší než jinde. Na výletní vyjížďky lze použít také pošty, kde se platí za vůz a koně do Kynžvartu, Plané a Chodové Plané 2 zlatých 15 krejcarů, do Sklářů 1 zlatý 36 krejcarů, do Mnichova 2 zlaté, do Hamrníků 1 zlatý a k Ferdinandovu prameni 48 krejcarů. Nadto téměř denně jezdí nájemní kočáry (soukromé drožky) do Kynžvartu, Plané, Hamrníků, Sklářů, několikrát týdně do Františkových Lázní, Karlových Varů a do Plané. Záznamy a na tyto cesty se přijímají v kanceláři v Ullmannově hostinci. Poštovní dostavník jezdí jednou týdně do Plané a do Chebu, rychlý poštovní vůz odjíždí denně v 7 hodin ráno do Karlových Varů a dále.

Zpráva o příchodu a odchodu doručovatele listovní pošty je vyvěšena v každém domě. Odesílané dopisy musí být plně frankovány na hranice, za přicházející poštu se platí poštovné až od hranice. Žádá-li se pošta o potvrzení podaného dopisu, zaplatí se za to 56 krejcarů navíc, za zpětné potvrzení převzetí pošty 16 krejcarů.

Galanterní a střižní zboží, umělecké práce ze skla, módní a luxusní zboží jsou ke koupi v obchodové hale (Buticken). Obchodů s kořením a potravinami, pekařů a řezníků je v Mariánských Lázních několik. Stejně tak se nacházejí zde rozliční řemeslníci pro ostatní potřeby - dosud je žádoucí usazení knihaře, zlatníka aj. Zeleninu a ostatní, co potřebuje kuchyň, dovážejí a nabízení venkovští pěstitelé.

Pro volbu nejvhodnějším směrem obsahuje kniha výčet mnoha míst v cizině, zřejmě těch, z nichž přijíždějí hosté do Mariánských Lázní. Pro zajímavost vybíráme nejbližší a nejvzdálenější:

Drážďany přes Saskou Kamenici a Karlovy Vary 23 poštovních mil
Lipsko přes Adorf a Cheb 24 poštovních mil
Norimberk přes Bayreuth 24 poštovních mil
Regensbutrk přes Schwarzenfeld a Horšovský Týn 24 poštovních mil
Petrohrad přes Kovno, Varšavu a Berlín 304 poštovních mil
Moskva přes Smolensk, Varšavu a Vratislav 288 poštovních mil
Karpat přes Kovno a Tylži 240 poštovních mil
Riga přes Varšavu a Vratislav 208 poštovních mil

 

Ó, jak by bylo krásné, kdyby dnes lázeňští pacienti dostávali při příjezdu takové účelné informace!


Vojtěch Neustupný

Katastrofální události na Mariánskolázeňsku od XIII. do XIX.století

Naše okolí postihlo zejména ve středověku mnoho katastrof ve formě epidemií, válečných hrůz a průtahů vojsk obce, a zase katastrofy živelní, drahota a neúroda. Zejména morové epidemie bývaly v našem okolí, jako ostatně i v jiných krajích Čech metlou. Tato zlá, nevyléčitelná a hrůzná nemoc kosila stejným dílem bohaté i chudé a nebylo proti ní léku. Bacil moru byl objeven až roku 1894. Projevovala se tmavým zduřením podpažních žláz. Lidské mory byly současně provázeny mory dobytčími. V letech 1280-1281 prý zahynulo v Čechách na 600 tisíc lidí. Důsledkem moru byl nedostatek pracovních sil, drahota a hladomor.

Máme zprávy o tom, že v roce 1381 umíraly na tuto nemoc stovky lidí. Mor neušetřil ani tepelského opata Heřmana ani řádové bratry. "Černá smrt", jak se tehdy moru říkalo, se znovu objevila v našem okolí v roce 1549. Zahynula stovky lidí jak v městě Teplá tak v okolních vesnicích.

V roce 1624 vypukl mor v obci Německý Beranov (dnes Beranovka) a vyhubil ji celou až na čtyři osoby. Mnoho let potom nebyla obec osídlena a v opuštěných staveních hnízdili ptáci. V Ovesných Kladrubech zemřelo na mor v roce 1633 sto osob. Uvážíme-li, že obce nebyly velké, je to úmrtnost katastrofální.

Pak přichází osudný rok 1680, rok selských bouří. Mor byl vlastně také jednou z příčin, proč k bouřím došlo, i když hlavním důvodem byly nesnesitelné celotýdenní roboty. V souvislosti s morovou epidemií v tomto roce vznikaly pověsti, že šlechta připravuje vyhubit poddaný lid. Po tomto roce se stavěly také četné morové sloupy na náměstích, zejména ve městech jako poděkování za odvrácení moru. Ne sice v blízkém, ale ve vzdálenějším okolí jako například v Bečově, Ostrově, Karlových Varech, Horním Slavkově a jinde jsou morové sloupy vzácné umělecké památky, zpravidla barokní.

Také cholera řádila v tomto kraji a právě i v blízkém okolí Mariánských Lázní. Bylo to v letech 1831-1832, kdy již existovaly Mariánské Lázně, ale tehdy byla lázeňská kotlina ušetřena epidemie. Proto byl postaven na úpatí Hamelika - na Křížovém vrchu - dřevěný kříž s latinským nápisem, označujícím důvod postavení kříže - poděkování za odvrácení cholery. (Poznámka redakce: Pravá příčina však bylo odstranění Karlova kříže, připomínajícího zásluhy opata Reitenbergera o postavení lázní. Místo něho vznikl Cholerový kříž, který měl překrýt označení Karlův kříž. To se nepřátelům Reitenbergera vydařilo na více než století - jak vidět i na přístupu Vojtěcha Neustupného k vysvětlení důvodu zdejšího kříže!)

Všimněme si i jiných katastrof, které nebyly o nic lepší než zákeřné nemoce. Bylo to plenění vesnic vojsky, přepady a vypalování vesnic. Byly to i neúrody, které ohrožovaly existenci zdejších sídel, a obyčejně končily hladomorem. První zmínku máme z roku 1278, kdy byl 26.srpna 1278 poražen český král Přemysl Otakar II. Vojska krále Rudolfa Habsburského zpito vítězstvím, plundrovalo Čechy a Moravu a proniklo i na Tepelsko. Usadilo se v klášteře, odkud vyhnalo mnichy. Jmenováním Oty Braniborského místodržícím Čech se zmatek ještě zvýšil. Sedláci prchali do lesů a pole zůstávala neobdělána. Důsledkem byl hladomor. Máme záznam, že v roce 1361 panovala taková drahota obilí, že tu nebylo co jíst a lidé umírali hlady.

Také přepadávání vesnic kláštera bylo časté. V roce 1620 přepadli páni z Albenreuthu, Schirnding z Ošelína, a Řičel a Chlumčanský z Přestavlk obec Dolní Kramolín. Zabili tu mlynáře, zranili mnoho vesničanů a odtáhli s hojnou kořistí. Škoda 2600 kop byla pak zažalována tepelským opatem, poněvadž obec byla majetkem kláštera.

Po skončení okupace Plzně Mansfeldovými vojsky v roce 1621 pronikla jeho vojska až do Teplé. Žádala na opatovi 6000 tolarů a na sedlácích 2000 tolarů výpalného (tj. že nevypálí vesnice). Nedostali je a tak se zmocnili města Teplá, kláštera i vesnic. Zle řádili i na uměleckých památkách. Jsou o tom přesné zápisy v tzv. "Acta Mansfeldiana".

Rok 1622 přinesl mokré léto, takže nebylo možné obilí z polí sklidit a hned na to následovala tuhá zima od Martina až do Velikonoc. Přišla velká drahota: korec (čili měřice) zrna stál 7 tolarů! Osivo se muselo nakupovat až v Bavorech. Nebylo zvláštností, že v takové bídné době musel klášter vydržovat tři pluky vojska, takže pokladna jinak bohatého kláštera bývala zcela vyčerpána. A což lidé na venkově? Důsledkem byly epidemie a hladomor

V roce 1636 napadlo v zimě spousty sněhu, který pak začal tát najednou a způsobil zátopy v okolí a hlavně v Karlových Varech, kde se řeka Teplá vlévá do Ohře. Ale to už se píše rok 1639 a znovu se tu objevili Švédové. Jejich vojevůdce Banner ničí, co se dá. Poddaní kláštera museli zaplatit 10000 florentýnských výpalného. Plenění krajiny Švédy pokračovalo i v letech 1641, 1643 a 1647. V roce 1643 odvlékl oddíl švédského vojevůdce Koenigsmarka opata a mnichovského faráře do Erfurtu a teprve za 6000 tolarů byli propuštěni.

Císař Ferdinand III. chtěl v roce 1647 pomoci Chebu, obleženému Švédy, a ležel s posádkou v Teplé. Švédský generál Wrangel učinil tehdy pokus napadnout císařské vojsko od vsi Beranovka. Císařské vojsko se stáhlo k Plzni a generál Wrangel mohl nyní se svým vojskem pustošit Teplou, Mnichov, Úterý a vesnice v okolí. Některé obce po takovém zničení už nebyly obnoveny, například Stará Ves u Dobré Vody. A to ještě celý rok zde Švédové řádili.

Také Francouzi za první slezské války v roce 1742 se dostali do naší krajiny, když byli od Rakušanů poraženi. V Teplé jich bylo ubytováno 500 a část z nich se dostala i do Mnichova. Dle mnichovského archivu tu způsobili za krátkou dobu škody za 3597 zlatých. Jejich rukojmí hrabě Jáchym Pachta a domněle i Filip z Kolovrat zde v Mnichově zemřeli a jsou pochováni v kryptě. Sedmiletá válka (1756-1763) si vyžádala v našem okolí mnoho obětí, především finančních

Také ruská armáda se dostala do našeho kraje v roce 1815. Je zaznamenáno, že v roce 1816 od dubna do 19.října jenom osm dnů nepršelo. Velké deště přinesly neúrodu a drahotu. V roce 1817 stál 1 strych pšenice 60 florentýnských a za 56 kg sena (tehdy to byl metrák) se platilo 10-12 florentýnských. Bochn ík chleba stál 2 florentýnské.

Těžko si dnes představit všechny ty hrůzy, které tehdejší život přinášel. A to jsou jen ty hlavní katastrofy v okolí ….



Pověst o Hadí královně z Nové Vsi

Nedaleko Nové Vsi v údolí, zvaném Leitental, kde vyvěrá proslulá Grünská kyselka vládla před mnoha lety Hadí královna. Stará pověst o Hadí královně vypráví, že měla na hlavě zlatou korunku, ozdobenou překrásnými drahokamy. Ten člověk, který by korunku získal, by se prý nikdy nemohl dostat do nouze, neboť ať by vydával peníze na cokoli, nikdy jich neubývalo.

Když se koupala v potoce, královskou korunku odkládala pod strom. Lidé s velkou opatrností sledovali počínání hadů a k Hadí královně se nikdo nepřibližoval, protože věděli, že její uštknutí je smrtelné.

Jeden chlapík ze Sangerberku (Prameny) si umínil, že se stůj co stůj zmocní této korunky, které byla přisuzována tato čarovná síla. Osedlal koně a vydal se do údolí Leitentalu. Zajel k místům, kde se Hadí královna objevovala a pod stromem na břehu rozprostřel v trávě bílý šátek. Pak přivázal koně ke stromu a skryl se do houští.

A skutečně, zanedlouho se objevila Hadí královna, odložila si zlatou korunku na bílý šátek a zmizela v potoce, aby se vykoupala. V té chvíli vyskočil chlapík z houští, sebral šátek i se zlatou korunkou, a skočil do sedla a ujížděl odtud. Za chvíli vylezla Hadí královna z potoka a když nenašla svou královskou korunku, vydala záhadný, pronikavý, ostrý hvizd. V té chvíli se vynořili odevšad hadi a dali se do pronásledování zloděje. Dva z nich ho dostihli, zalezli do koňského ohonu a jezdec, aby se jich zbavil, vjel do rybníka. Hadi však kousli jeho i koně, takže oba v rybníce utonuli. Zlatou korunku pak donesli své královně slavnostně zpět.


Prameny:
RUSS Josef: "Die Schlangenkönigin bei Neudorf" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" - Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 102

 

Pomozte při sběru používaných pomístních názvů

Vlastivědný kroužek Klubu zdravotníků dostal zajímavý úkol - provést soupis pomístních názvů v Mariánských Lázních pro Místopisnou komisi ČSAV, jejímž předsedou je univerzitní profesor Dr.Vladimír ŠMILAUER, DrSc. Komise inventuje na celém území státu používaná i bývalá zaniklá pomístní jména. V pokynech ke směru těchto jmen se zdůrazňuje význam zachycení jazykového bohatství, uloženého v místních názvech.

Obracíme se na členy kroužku a příznivce, aby pomohli při sběru těchto názvů a nahlásili na schůzkách či telefonicky (2507 - Švandrlík) zvláště méně známé pomístní názvy. Abychom měli přehled o dosud sebraných názvech, budeme je pravidelně uveřejňovat po určitou dobu místo rubriky "Staré názvy v okolí" , ke které se vrátíme po ukončení sběru.

Co jsou pomístní názvy? Jsou to oficiálně i neoficiálně používané názvy:

1. pozemků (polí, luk, lesů, pastvin atd.)

2. terénních útvarů (kopců, vrchů, strání, skalek, lomů, údolí, roklí, hor atd.)

3. vod (potoků, pramenů, studánek, rybníků, jezírek, močálů atd.)

4. komunikací (silnic, cest, stezek, pěšin)

5. objektů (zřícenin, kapliček, božích muk, křížků atd.)

6. místních částí (čtvrtí, skupin domů, ale i samostatných obydlených stavení - mlýnů, dvorů, samot, hájoven atd.)

Do katastru obce Mariánské Lázně patří kromě částí Úšovice a Hamrníky, také Skláře, Chotěnov, Stavební mlýn, Vysoká Pec, Stanoviště. Od příštího čísla tedy poběží rubrika "Nové názvy v místě a okolí", která bude skládána z Vašich zpráv. -rš-

HAMELIKA - pracovní materiály, vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku a jeho zřizovatele Klubu Zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí Klubu zdravotníků Zdeněk Chábera. Připravil Ing. Ri-chard Švandrlík. Do tohoto čísla přispěli: JUDr. Bořivoj Václav Černý, Vojtěch Neustupný, Ing. Richard Švandrlík. Šestnácté číslo II.ročníku vyšlo 26.listopadu 1974. Vychází jako občasník.

 

ZPET