Stará pověst vypráví, že hrad Bezdružice založil jeden z Vršovců, když unikl krvavé lázní, kterou Vršovcům přichystal krutý moravský panovník Svatopluk. Ten ovládl Čechy, ale to se nelíbilo zdejším vladykům z různých kmenů v Čechách. Svatopluk, když zjistil, že se připravují proti němu, rozlítil se a připravil lest. Nechal se pozvat do Prahy na přátelskou návštěvu. Když byla hostina v nejlepším, na jeho znamení vpadli do sálu Svatoplukovi bojovníci a meči prokláli všechny přítomné. Jediný, kdo se zachránil, byl šlechtic z rodu Vršovců. Na útěku se dostal až na tvrz Gutštejn, kde vládl jeho přítel Sezima. Vršovec pak vystupoval pod falešným jménem "Bezdružic", aby ho neobjevili Svatoplukovi muži. Proč zvolil toto jméno? Snad, že přišel sám, "bez družiny". Postavil na nedaleké skále pevný hrad, který byl podle něho nazván Bezdružice.

Podle URBANA se stali později a až do roku 1310 byli pány hradu Bezdružice zbožní francouzští templáři, kteří založili v podhradí město Bezdružice (německy "Weseritz"). Když se objevila zpráva o zrušení tohoto řádu, venkovský lid, který trpěl pod panovačnými templáři, se vzbouřil a templáře vyhnal. Poslední z templářů na útěku byl prý zastřelen úterským pastýřem a od té doby byl hrad Bezdružice dlouho opuštěn. Tam, kde býval panský dvůr, měl původně stát templářský kostel. Za moru v Bezdružicích zvon tohoto kostela zvonil každé ráno jednu hodinu za ty, kteří zemřeli přes noc, a proto se mu říkalo "Morový zvon".

Je tu však i jiná pověst, podle níž postavil bezdružický hrad někdy v dobách, kdy vznikal tepelský premonstrátský klášter, jistý šlechtic HRABIŠA. Pod hradem brzy vzniklo městečko. Dnešní zámek v Bezdružicích stojí na starých základech původního hradu. Hrad byl postaven na nejvyšším místě vrchu, kde je dnes nádrž vodovodní. Při stavbě této nádrže se narazilo na staré zdi, které patřily k původnímu hradu. Na velké stěně v zámku Cebiv je vyobrazena původní podoba starého vysokého hradu s četným cimbuřím a s třemi patry. V roce 1711 byl hrad již ruinou a v roce 1776 přestavěn na novodobý zámek. Pozdně barokovým vjezdem se přijíždělo nejprve na malý dolní hradní dvůr, který měl po stranách dvě kolonády. V patře pak galerie spojovala jednotlivé prostory. Málo známý byl druhý tzv. Horní hradní dvůr, který byl na západě a na jihu obklopen mocnými hradbami. Na jižní straně vybíhala nepravidelná čtyřboká věž, dosud dnes dvoupatrová s krásnými kulatými oblouky. Uvnitř ve věži jsou patrné zbytky starého kamenného kruhového schodiště. Věž je postavena ve stylu přechodu z pozdní gotiky do rané renesance s vzácnými formami a patří, s konsolemi na západní straně, k nejstarším prvkům hradu, z doby před rokem 1500. V západní zdi vyčnívá ve výši patra osm mohutných nosných kamenů, na nichž byl veden ochoz schodiště k budovám hradu a horního paláce.

ZIRWICK Hans: "Gründung von Weseritz" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 286

"Sagen von der Gründung von Weseritz" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.751-752

122. Údolí zvané Peklo poblíž Ovčího vrchu

Mezi Lestkovem a Ovčím vrchem v lese, mezi zaniklou vsí Milkovem ("Milligau") a Kohoutovem ("Kahudova") leželo romantické údolí s několika stržemi, kterému staří neřekli nijak než "Peklo". A dávali si pozor, aby sem nezabloudili, protože se vyprávělo, že v tomto údolí se za bouřlivých nocí prohání Divoký lovec; podle jiných je to sám čert, který tu má v houštinách skrýš. V tomto lese se nacházel totiž za pohanských dob obětní háj ("Opferhain") - hrůzostrašné obětiště.

V temném středověku se v houštinách tohoto lesního údolí zdržovala loupežnická banda, která přepadala na silnicích Tepelska obchodníky a celou krajinu změnila v nebezpečné kout, kterému se každý vyhýbal. Jednou se prý loupežníci převlékli za poutníky a tajně unesli dceru hradního pána Hanse Loketského ("Hans Elbogner auf Unterschönfeld"). Pověst o tom poněkud rozvláčně vypráví:

"Jednoho letního dne roku 1597 Kryštof HARANT, rytíř z Polžic, přijel na návštěvu ke svému příteli Heinrichovi MILLOVI z Lestkova. Když nastal večer, naskočil Harant na koně, aby se vrátil domů přes Milkov a Kohoutov. Na cestě ho však přepadla bouře a musel se uchýlit do údolí, nazývaného Peklo. Ukryl se tu s koněm pod strom a čekal až bouře přejde. Byl už večer, rytíř začal dřímat.

Jak dlouho spal, neví, ale najednou uslyšel jakési hlasy. Jeden hlas říkal: "Ty, Peter, unesme odtud konečně to děvče!" a druhý odpovídal: "Počkej, je čas, nejdříve musíme mít v bezpečí zlatou kořist a potom přijde na řadu slečinka!" - Harant pochopil vážnost situace a přiblížil se ve tmě, vyhýbaje se měsíčnímu svitu na mýtinu. Spatřil tři zlosyny v poustevnickém oblečení. Dva odcházeli nahoru na Ovčí vrch, třetí, zvaný Peter, ke skrytým dveřím jejich skrýše, otevřel je a zmizel uvnitř. Harant chvíli vyčkal, pak přiskočil ke dveřím, navalil na ně balvan, aby zlosyn nemohl utéci. V tu chvíli spatřil bezvládné tělo unesené dcery rytířovy z Bezdružic. Vzal tělo na rameno a mizel odtud. V tom se dcera probudila a děkovala rytíři za záchranu. Ale ta byla ještě v nedohlednu. V tu chvíli se totiž ozvalo písknutí a lupiči se rychle vrátili z Ovčího vrchu, otevřeli třetímu zavalené dveře a začali pronásledovat Haranta. Ale to se již blížili lidé z Bezdružic, pronásledující únosce. Došlo k šarvátce, která skončila zajetím lupičů. Harant s dívkou stál mezi zachránci, kteří volali: "Naše Kunigunda! Žije! To se bude otec radovat z její záchrany!" Její otec, majitel hradu Bezdružice, zvaný Hans Elbogner auf Unterschönfeld, nechal vystrojit hostinu, byla svatba a Kunigunda se přestěhovala s Harantem na jeho zámek Polžice.

Tato pověst měla smutný doslov. V roce 1620 v bitvě na Bílé Hoře bojoval také uvedený rytíř Harant a jeho žena Kunigunda na Polžicích se bála velice o jeho život. Jedné podzimní noci před zámkem stanul jakýsi pár manželů a prosil o přespání v zámku. Kunigunda je pohostila a poskytla jim nocleh, a když se vyptávala, kam míří a odkud, viděla, že jsou velice smutni, neptala se dál a tak jim popřála dobré noci. Ale ta noc byla ještě dlouhá. Objevil se další host před zámkem. Byl to rytíř Harant, který se vracel od Prahy. Kunigunda ho radostně přijala, že žije a že je nezraněn a vyprávěla o neznámé návštěvě. Když je Harant spatřil, zbledl a zvolal: "Ty nešťastná! je to Friedrich Falcký s manželkou - nepřítel našeho krále. Jsme ztraceni!"

Okamžitě vzbudil manželský pár a připravil jejich útěk. Sotva zmizeli ve tmě noci, přijeli před zámek další hosté - císařští jezdci, kteří pátrali po prchajícím Zimním králi. Předali Harantovi list, podle něhož se má s nimi vrátit ihned do Prahy. Harant zbledl a jeho manželka mu padla bezvládně k nohám. Oba věděli, co je čeká. Rozloučili se letmo a Harant byl odveden vojáky do Prahy, kde byl později na Staroměstském náměstí sťat."

Pověst využívá - jak zvykem v době romantismu - jména šlechtice Haranta z Polžic. Jeden z nich, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na Pecce, byl slavným cestovatelem do Orientu a byl třikrát ženat. První jeho žena pocházela z rodu Černínů, druhá byla vdova Barbora Škopková z Pecky, třetí pak Salome Hradišťská z Horšovic a Vildštejna.

ZIRWICK Hans: " Die Hölle bei Millikau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 285

"Die Hölle bei Millikau" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.757

123. Kostelík na Ovčím vrchu

Když na jaře 1680 se vzbouřili v Čechách sedláci, kteří už nemohli déle snášet utrpení nevolnictví, byl to výraz jejich zoufalství. Také na Bezdružicku se sdružili sedláci proti vrchnosti. Táhli na Ovčí vrch a zde se opevnili. Úpěnlivě prosili sedláky z Plánska a z Kynžvartska o podporu a pomoc. Ale pomoci se nedočkali a plukovník Harant přitáhl s dvěma kompaniemi vojáků z pluku pana Haracha a s dvěma děly před Ovčí vrch. Protože se sedláci nechtěli vzdát, dal nabít děla, zprvu pálil na Ovčí vrch, pak nařídil vojákům nástup do útoku. V boji bylo zabito na dvacet sedláků a mnozí další zraněni. Harant s vojáky zůstal v bezdružickém okrese a došlo k hroznému soudu. Hraběnka Maria Františka von Heissenstein nechala pak v roce 1681 zřídit na Ovčím vrchu malý kostelík, který byl zasvěcen "smrtelnému strachu Krista" (Todesangst Christi-Kapelle). Vždy 31.května se tu konala mše svatá na paměť odporu sedláků a boji za spravedlnost a svobodu. Kostelík dodnes stojí.

ZIRWICK Hans: "Das Kirchlein auf dem Schafberg" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 293

124. Zapomenutý rytíř z Trhomného

Mezi městem Úterý a Manětínem, poblíž Kejšovic, na karlovarské silnici z Plzně, leží vesnice Trhomné ("Trahona"). Poblíž této vsi stávala původně rytířská tvrz jakéhosi bohatého rytíře, který však zmizel někde ve válkách nebo jen zchudl. Jeho pozemky připadly pod ves Trhomnou. Pouze Skelná Huť ("Glashütte" ) v rozlehlém lese patřila vždy pod panství Bezdružice. Též se vyprávělo, že tento rytíř vzplanul velikou láskou ke krásné dceři zdejšího myslivce. Dívku měl jedné noci unést, zmizeli a již se nikdy nevrátili zpět.

Z kamenolomu v lese u Trhomného se vozil koncem 12.století stavební kámen pro klášterní kostel, který budovali tepelští premonstráti. Je úžasné, z jaké vzdálenosti dokázali lidé převézt tolik stavebního materiálu do kláštera.

ZIRWICK Hans: " Der Ritter von Trahona" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 285

LERCH Franz: "Der Ritter von Trahona" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 303

125. Poklad na Špitálském poli

Také na Bezdružicku - stejně jako na Plánsku - se vyprávěla pověst o pokladu na Špitálském poli, kterou jsme uvedli v minulé Hamelice. Od Křínova přímo na sever stojí hájenka Špitálské pole. Zde prý býval kdysi starý zámek, který se rozpadl a v jeho podzemí, které však dosud nebylo nalezeno, se měl nacházet velký poklad. Podle jiné verze se však nejedná o zámecký poklad, ale v zemi odpočívá švédská válečná pokladna, kterou tu museli jedné tmavé noci Švédové v rychlosti zahrabat, neboť proti nim vyrazilo v srpnu 1647 císařské vojsko. V těchto místech prý býval vojenský polní špitál pro zraněné Švédy. Historik Michael URBAN ale uvádí název místa "Spiegelfeld", nikoliv Spitalfeld, jak se uvádí v německých mapách.

Také měli slýchávat lidé, když se tudy vraceli o půlnoci do Kořene nebo do Lomu, jakýsi pokřik "Haj-jim-va-ji". A nakonec - býval tu vídán černý pes bez hlavy, jak obchází nehostinné místo a zakopaný poklad hlídá.

Stejnou pověst uvádí historik LERCH v německé vlastivědě Bezdružic (1936). Také on nazývá místo zbořeného zámku "Spiegelfeld". V klenutých sklepeních má být skryt poklad a připomíná podivné volání o půlnoci a bloudícího černého psa bez hlavy, který musí střežit ukrytý poklad.

Když jsme v roce 2000 vyrazili na pátrání po švédském pokladu na Špitálském poli, spatřili jsme v terénu zajímavou obdélníkové plochu, kde mohl kdysi skutečně mohl být švédský vojenský špitál. Nalezli jsme však místo švédského pokladu v zemi ukrytou německou leteckou uniformu z druhé světové války. Byla úplná, mimořádně zachovalá, snad díky silnému naolejování a zabalení. Na vzduchu se bohužel rychle rozpadala. Vysvětlení, proč muselo být naše pátrání po švédském pokladu neúspěšné, přináší Hans ZIRWICK (1926). Uvádí totiž, že 6 km severně od Špitálského pole, v lese u Domaslaviček byl objeven už v roce 1905 poklad se zlatem, patřící švédské armádě. I když byl na jiném místě, pověst - jako obvykle - nelhala.

ZIRWICK Hans: " Der Schatz auf dem Spiegelfeld" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 285

LERCH Franz: "Der Schatz auf dem Spiegelfeld" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Rand-gebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S.

BUCHTELE Zdeněk: "Pátrání u Špitálského pole" - HAMELIKA č. 4/2000 z 30.dubna 2000

126. Revolta úterských žen

Městečko ÚTERÝ dostalo kdysi od tepelských opatů právo vařit pivo a pivovaření provozovalo dlouhá léta v poklidu a míru. Až za opata Raimunda III. došlo k zákazu vaření piva pro Úterý. Občané z Úterý se však nenechali vyvést z míry a nadále vařili a prodávali své pivo. Nakonec poslal tozzlobený opat do Úterý své ozbrojené služebnictvo s úkolem přivézt Úterý k poslušnosti. V případě odporu měli zasáhnout násilím a zazdít topnou pec s pivovarskou pánví. Proti takovému násilí povstali Úterští, ale především jejich ženy, které, jak uvádí pověst, se tak rozohnily, že se vrhly na tepelské sluhy a hnaly je lesem z města. Sluhové se s hanbou vrátili k opatovi do kláštera a spor kláštera s městečkem Uterým o pivo se po léta táhl. Bylo to až do procesu v roce 1776 za opata Kryštofa hraběte Traut-mannsdorfa. Až tento opat vrátil městům Teplá a Úterý staré právo svobodného vaření vaření piva.

ZIRWICK Hans: "Die Revolte der Frauen" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 288

127. Svatojánská kaple v Úterý

Na výšině nad městem Úterý, kde dnes stojí kostel svatého Václava, stávala původně mezi dvěma starými lipami kaple svatého Jana Křtitele. Její založení spadá do šerého dávnověku, do dob, kdy teprve přicházelo křesťanství do země. Kaple byla nakonec ve stavu rozpadu a musela být uzavřena. Město Úterý však přistoupilo k její obnově. Ale stavba se táhla a táhla.

Podle pověsti přespal jednou při stavbě napolo postavené kaple jakýsi voják. Měl v ní podivuhodný sen. Přišel k němu sv.Jan Křtitel a řekl mu: "Asi jsi slyšel, jak lidé s velkou námahou se snaží dokončit novou stavbu mé kaple.. Chci ti proto sdělit, kde mohou získat prostředky pro dokončení stavby. Jdi k Matějovi Gruberovi v městě Úterý a řekni mu, kde uschoval jeho děd před švédskými vojáky hrnec s penězi ve sklepě. Zazdil ho ve sklepě, uprostřed, dvě stopy vlevo v místě, kde ze zdi vyčnívá tříboký kámen. Kámen ať Gruber vyjme a nalezne tam dutinu s hrncem peněz. Třetinu ať si ponechá, třetinu ať dá tobě a třetinu na stavbu mé kaple!" - Dořekl a zmizel. Voják šel za Gruberem a vyprávěl mu svůj podivuhodný sen. Skutečně byl nalezen ukrytý poklad a použit podle pokynu svatého Jana Křtitele.

Nové zasvěcení svatojánská kaple dostala po svatém Václavu. Bylo to po požáru znovuzřízeného farního kostela v městě, který byl zasvěcen svatému Janu Křtiteli. Novostavba kaple spadá do let 1744-1749. Na stavbu přispěl také Heřman Reitenberger, farář v Brodě nad Tichou, který byl rodákem z Úterý. Domu čp. 120, kde byl nalezen Gruberův poklad, se pak říkávalo "Gruberova mísa", v dialektu "Grouwa-Bekn".

ZIRWICK Hans: "Die Johannis-Kapelle" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 289

LERCH Franz: "Die Johanniskapelle" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 301

"Die Johannis-Kapelle" in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.756

128. Založení městečka Úterý

Městečko Úterý čili Neumarkt, latinsky Novum Forum, prý založili němečtí horníci. Bylo to v dávných dobách, kdy zdejší lesní hvozdy patřili ještě českým panovníkům. Vévodové a králové Čech se občas zastavili a odpočinuli v místě dnešního Úterý při lovu na vysokou zvěř ve zdejších lesích. Zvláště rád pobýval v Úterý král Vladislav I. V místě, kde dnes stojí farní kostel, dal postavit vysoký pětiposchoďový dřevěný lovecký zámeček, který sloužil při lovu k noclehu pro lovce a členy královské družiny. Zde bývala i malá posádka a v loveckém zámečku se ubytovali i první horníci. Tato pyšná vysoká stavba měla být původně v rukou templářů nebo johanitů. Lovci sem přijížděli jen v letní době a ze stálé posádky se vyvinulo první stálé osídlení.

K tomuto vyprávění patří i pověst o Johanitském kameni, který sloužil jako část schodiště jednoho úterského domu ještě v novější době. Vyprávělo se, že jeden templář nebo johanita byl na jednom lovu zabit a jeho tělo bylo položeno na tento kámen před domem muže, který ho zabil, ať nešťastně či úmyslně.

LERCH Franz: "Die Gründung von Neumarkt" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 300

129. Pověst o úterském erbu

Znak města Úterý má na červeném poli havrana., který nese v zobáku zlatý prsten. Nad ním jsou dva jelení parohy s hraběcí korunkou, což tam bylo přidáno v době, kdy se Úterý dostalo do majetku nového premonstrátského kláštera Teplá. Jednou zabloudil v hlubokém hvozdu jeden horník, který tu hledal s proutkem zlato. Unaven se položil na výšince do stínu mohutné lípy a usnul. Zdálo se mu, že vidí dlouho hledané zlaté poklady. Již natahoval chtivě ruku po zlaté hroudě, když mu sen přerušilo krákání havrana. Zlobně ho hledal ve větvích a náhle ho uviděl a v jeho zobáku spatřil zlatě se třpytící prsten. Havran se rozletěl a pomalu se vznášel nad krajem a horník mířil stále za ním. Tam, kde se havran snesl na zem, uviděl horník položený prsten. Když hrábl ještě hlouběji do země, spatřil bohatou rudu. Z prstenu udělali příchozí němečtí horníci talisman, který přinášel štěstí a pomáhal jim úspěšně při pátrání po rudách. Postupně se stavělo stavení vedle stavení a vznikla osada. Až později, když vzniklo městečko a tržiště Úterý, lidé dali havrana s prstenem do svého znaku. Před lety se prý ukazoval v Úterý dukát, který byl vyroben z tohoto prstenu.

LERCH Franz: "Das Stadtwappen von Neumarkt" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 300

"Das Stadtwappen Neumarkts" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.754

130. Černý mor v Úterý

Po bitvě u Dürnkrutu 26.srpna 1278 přepadla císařská vojska českou zem Přemyslovců a strašně tu řádila. Tak se dělo i na Tepelsku a Bezdružicku. Vojska ničila, na co přišla. Nejen vše, co se pohybovalo, ale rozbila a zničila i hornická díla na Útersku. Tím vzala obživu obyvatelstvu Úterý a celému okolí. V letech 1267-1295 začali Úterští s povolením tepelského opata Huga mýtit okolní les, aby se uživili. Ti z horníků, kteří chtěli zůstat věrni svému řemeslu, odcházeli za prací do nedalekého Stříbra. Za opata Benedy (1339-1358) tu bylo možno spatřit už jen pusté haldy po dávné hornické činnosti - stopy toho, že tu kdysi zkvétalo hornictví. Nyní se lidé pokoušeli přežít pěstováním plodin na polích. V Úterý žila jedna rodina, která zůstávala věrná hornické práci a hlava rodiny, Petr, přinesl do Úterý tu nejhrůznější smrt ze Stříbra. Byl to "černý mor", který postihl zdejší obyvatelstvo. Říkalo se mu "Dávivý anděl" a během 14 dnů přinesl smrt 450 úterským občanům. Odtud se rozšířil černý mor po celém Tepelsku a Bezdružicku a neušetřil nikoho. Ani v klášteře Teplá mnichy a také samotnému opatu Hermannovi (1367-1381) vtiskl do čela znamení smrti. Až v roce 1384 ustává řádění "černého moru". České obyvatelstvo vymřelo a krajinu museli zalidňovat noví, většinou němečtí kolonisté.

ZIRWICK Hans: "Die Pest in Neumarkt" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 294

"Der "schwarze Tod" in Neumarkt" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.756

131. Boj o úterský hřbitov

V pověstech se často vyprávělo o husitském řádění v kraji a švédské války jen vzdáleně připomínaly toto starší náboženské běsnění. Za husitských dob Úterští přijali přijímání podobojí jen ze strachu o život. Věrní katolíci město předem opustili, odešli z kraje nebo se poschovávali v Stěnských lesích. Do jejich opuštěných domů přišli přívrženci nové víry podobojí, kteří za nejistých válečných časů opouštěli chudé rodné vesnice a stahovali se do měst. Brzy se rozhořel v městečku Úterý boj mezi oběma tábory - katolickým a husitským - s největší zuřivostí a dokonce se začalo bojovat o kostel a o místa na hřbitově! Starý hřbitov býval okolo kostela. Když kališníci získali většinu v městě, chystali se pobořit starobylý katolický kostel. V ten čas byl náhodou pochováván řezník Hans Schmirlin v místě nedaleko kostelních dveří. Husité v rozhořčení nad katolickým pohřbem znovu vykopali rakev ze země a tělo mrtvého hodili přes hřbitovní zeď ven. To strašlivě rozzuřilo katolíky. Přinesli žebříky a zkoušeli přemoci kališníky házením kamení na hřbitov. Nastal lítý boj. Kališníci začali vytrhávat dřevěné, kamenné i železné kříže z hrobů a vrhali je na své soupeře, při čemž mnoho z nich zranili a zabili. Teprve tmavá noc zastavila toto hrůzostrašné krveprolití. Husité zvítězili a umístili hříšně svůj kalich na špičku věže katolického kostela, čímž dále těžce ponížili věrné katolíky.

LERCH Franz: "Der Kampf um den Friedhof in Neumarkt" in "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 301-302

132. Utopený zvon v Úterý

Vypráví se, že za třicetileté války, kolem roku 1621, když Švédové tak strašně pustošili krajinu, nazývanou "Opatské" (Tepelsko), kvartýrovali nějaký čas také v Úterý. Zde vhodili do rybníka v blízkosti fary velký zvon, který kdesi ukradli a sem přivezli. Tento zvon samovolně ve vodě zvonil každé poledne po odchodu Švédů, až se konečně vypátralo, odkud vlastně zvon pochází. Byl vytažen a znovu odvezen do původního kostela, kam patřil. Ale v roce 1647 znovu přišli Švédové a hledali zvon. Cyžadovali ho od Úterských a hrozným požárem zcela zničii městečko Úterýl i s jeho zvony.

ZIRWICK Hans: "Die versenkte Glocke" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 296

LERCH Franz: "Die versunkene Glocke" in "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 301

133. Lupič v úterském kostele

Před mnoha lety střílel kovářův syn Wenzl Seifert po holubech, kteří sedali na doškové střeše jejich stavení. Střelec sice holuba zasáhl, ale přitom se vznítila střecha a vypukl požár. Rychle se šířil a vyhořelo celé město. V popel se přeměnil i kostel, fara a škola. Jen několik málo stavení ve směru ke Křivcům zůstalo uchráněno. Hoch prchající směrem na Dolní Jamné, byl dohnán rozvášněným davem a zde k smrti ukamenován. Při takovém hrozném ohni se objevila u krčmáře Möllera už dlouhý čas ztracená a za ukradenou považovaná církevní monstrance. Když se totiž uklízelo spáleniště po ohni a lidé se pokoušeli lidé zachránit některé domácí nářadí, nedbale zahrabaná bedna se překlopila, prasklo její víko a z bedny se vysypala ztracená monstrance. Krčmář musel skládat účet za tuto krádež. Přiznal, že monstranci vzal z kostela jen z toho důvodu, aby získal zpět své stálé hosty ve své krčmě. Tento čin mu prý poradila jakási bělovlasá stařena, která říkala, že je to k tomu nejpůsobivější prostředek.

LERCH Franz: "Ein Kirchenräuber" in "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 302

134. O založení hradu Švamberku

Hrad Švamberk založil v dávnověku jeden rytíř, který byl zaklet v krásnou labuť. Ta přiletěla z dalekých jižních končin na Bezdružicko a dlouhý čas žila na rybníce nedaleko dnešního hradního vrchu. Za dne labuť vycházela na hráz rybníka a smutně se tu procházela. Jedna uhlířova dcera, která často chodívala k rybníku, se do ní zamilovala a ke svému překvapení dokázala svou čistou nevinnou láskou vysvobodit rytíře z jeho začarování. Když se z labutě stal rytíř, vzal si ji za ženu a postavil tu Labutí hrad - Schwanenburg, nazvaný podle labutě (der Schwan) a mající také v erbu labuť.

Pověst rozvedl - až do umdlévající délky - profesor HAUBNER z Broumova pod názvem "Waldmännlein". Vyšla jako knížka v roce 1922 v Mariánských Lázních v nakladatelství Egerländer Verlag, H.Lerch. V hlubokých lesích žil starý uhlíř Wolfram se svou jedinou dcerkou Adelheidou. Jednou zaslechli nádherný labutí zpěv, podobný lidskému hlasu. Na rybníce se usadila velká labuť a za ní chodívala Adelheid a také ona jí zpívala, čemuž labuť naslouchala. Často k labuti hovořila s povzdechem, jaká škoda, že nehovoří lidskou řečí, aby si rozuměli. Ale jednou labuť promluvila a vyprávěla neuvěřitelný příběh, jak byla proměněna z člověka, mladého rytíře, jakýmsi zlosynem v létající labuť. Adelheid stále chodila k rybníku a krmila labuť, až se jí nakonec podařilo kletbu nad rytířem zlomit. Tajemné slovo ho znovu proměnilo v člověka. Rytíř Schwanfried pak pomohl svým zlatem celému kraji z bídy a hladomoru a postavil hrad Švamberk.

Podle třetí pověsti o hradu Švamberk uvádí, že labuť byla zakleté dítě mocného knížete, o kterou pečoval v chýši u rybníka zchudlý rytíř. Když dospěla a zakletí povolilo, provdala se za rytíře a založili hrad Švamberk.

Stejně jako na jiných hradech i na Švamberku žila Bílá paní. Zjevovala se jen, když se blížila smrt některého člena rodu nebo jiné neštěstí, které mělo potkat rodinu. Tak se vyprávělo, že Jan Bedřich ze Švamberka v předvečer velkého požáru na hradě spatřil Bílou paní na ochozu. Příštího dne zničil obrovský požár mocný Švamberk. Nejen Bílá paní zvěstovávala smrt člověka. Často to býval pes, který při vyzvánění večerní pobožnosti začal dlouze výt, anebo černý pták, kterému se říkalo "Pták smrti" (Totenvogel). Žalostný křik tohoto ptáka byl předznamenáním úmrtí člověka v daném místě. Lidé vyprávěli, že Bílá paní se nejčastěji zjevovala v hradní kapli, pod níž byly uloženy ostatky rodu pánů ze Švamberka.

ZIRWICK Hans: "Gründung der Burg Schwanberg" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 290

ZIRWICK Hans: "Die weiße Frau von Schwanberg" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 293

ZIRWICK Hans: " D´ Kloghamouda" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 298

LERCH Franz: "Die Schwanburg" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 292-297

"Die sagenhafte Gründung der Schwanburg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.752

"Die Weiße Frau vom Schwanberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.752

135. Dobytí Švamberku husity

Bohuslav ze Švamberka byl nelítostný nepřítel Jana Žižky. Když Žižka vtáhl do západních Čech, přitáhl také k hradu Švamberk, aby pokořil tuto hrdou pevnost a zlomil toto protihusitské hnízdo. Co nedokázaly zbraně, musela zařídit lest. Jednooký vůdce se rozhodl povolat ze Stříbra horníky, aby vyhloubili štoly pod osmi hradních věží Švamberku. Potom prošlo vojsko štolami a dostalo se na obranné věže, kam přineslo několik stovek kýblů lidských a zvířecích výkalů. Skrze štoly se dostalo na věže a odtud lilo nepříjemnou tekutinu dolů na hradní dvůr. Z hrůzy před tímto morovým dechem se obránci hradu vzdali a také Bohuslav ze Švamberka byl předveden před Žižku. Vypráví se, že se přidal k Žižkovi.

LERCH Franz: "Eroberung der Burg Schwanberg durch die Hussiten" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 297

136. Podivuhodný strom na Švamberku

Stará ruina Krasíkova čili Švamberku měla být kdysi místem tzv. fémy, středověkého hrůzného lidového soudu pro celé Bezdružicko. Na takovém soudním místě se původně soudilo spravedlivě a nestranně a trestali se na fémě bezohledně zločinci, kteří nějakým způsobem unikli světské nebo duchovní světské pravomoci nebo záměrně byli světskými soudci ušetřeni trestu. Proto na fémě - na tomto soudu chyběli domácí, a jinak jistě neúplatní soudci.

Vypráví se, že u tohoto lidového soudu stál jednou mládenec, který byl přiveden na hrad a obviněn z jakéhosi zločinu. Měl být vynesen rozsudek. Důkazy chyběly, ale přesto byl obžalován a soud rozhodl o trestu smrti. Mládenec vyslechl hrůzný rozsudek smrti, ale podvolil se ve zbožné víře ve spravedlnost a vydal se na svou poslední cestu. Na cestě na popraviště vzal náhle hůl, zapíchnul ji do země a pravil:

"Jakože tato hůl vyrazí kořeny, větve a pokvete, tak pravím, že jsem nevinen. Ale větve, které vyrazí, budou se klonit dolů na věčnou hanbu vašeho nespravedlivého soudu." Biřici se mu smáli do obličeje a vykonali rozsudek. Mládenec zemřel, ale zabodnutá hůl skutečně vydala kořeny, z nich vyrostl mohutný strom s větvemi skloněnými k zemi. To byl důkaz, že zemřel nevinný člověk.

Stejná pověst, ba mnohem známější, se vyprávěla u hradu Volfštejn v blízkosti Černošína. Ještě před druhou válkou zde rostla velmi stará podivuhodná sosna s větvemi skloněnými k zemi. Lidé si ji dávali do souvislosti s touto pověsti, ukazovali ji a vyprávěli přitom pověst o fémovém soudu. Až do doby, kdy do ní udeřil za druhé světové války blesk a borovice shořela.

ZIRWICK Hans: "Die Schwanberger Vehme" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 292

LERCH Franz: "Die Schwanberger Feme" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 296-297

RUSS Josef: Der Tepler Bezirk, 1936

"Der wundersame Baum am Schwanberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.752

137. Vyloupení hrobky Švamberků

V hradním kostele na Švamberku se nachází rodinná hrobka Švamberků. Když již sto let nebyl do hrobky uložen žádný z rodu, rozhodl se farář z Čelivi, že vynese na světlo cenné předměty, které se nacházely v podzemní hrobce v kostele. Jednoho zedníka a jeho syna zasvětil do svého nekalého plánu a společně pak mu pomohli otevřít hrobku. Vyloupili cenné předměty jako prsteny, kordy, ozdoby, části měděných a cínových rakví a odvezli na faru do Čelivi. Při vybírání z rakví měla synovi spadnout na nohu jedna stehenní kost mrtvého. Tento se lekl a vykřikl tak strašlivě, že dlouhý čas trpěl poruchou smyslů. Ohavný skutek hamižného faráře a jeho kompliců nezůstal bez následků a dostal se před soud. Doživotně měl farář zákaz výuky věřících. Zčásti ho zachránilo to, že předmětů z hrobky použil pro vylepšení kostela a farnosti. Ještě dlouho potom se ukazovaly na farním dvoře dva měděné hrance z kamen, které měly pocházet z hrobky. Celý tento příběh není jen pověstí, ale zachycen v protokolech soudu v archivu v Boru a v Plánském městském archivu. Bylo to v roce 1785 a farář se jmenoval Johann Böhm a hrobku otevřel z toho důvodu, že prý pozoroval, že z hrobky neustále vycházel hřmot. Takto naivně se pokoušel farář obhájit se před vrchním úředním správcem Šimonem Johannem Schnabelem a rentmistrem Chodauerem. Ve skutečnosti jen ukrýval svou touhu po majetku. Jako odborní poradci byli u soudu zedník Theim z Bezdružic, cínař Kunert z Plané. U soudu vystupovali i Židé Benjamin Löbl a Samuel Kotz z Bedružic a dále plánský radní Johann Andreas Schmidt, kteří prý o farářově plánu věděli. Soud vyslýchal faráře též ve věci prodeje cenností jako byly zlaté řetězy, prsteny, náramky, zlatá labuťka, diamanty, zlaté křížky, zlaté perly, aj., které prodával v Plané a v Praze. Oba úředníci, kteří byli do věci zapleteni, byli uvězněni, až později na přísahu propuštěni, ale ihned pensionováni. Farář byl uvězněn, ale po roce věznice amnestován.

V létě 1903 byla hrobka při hrozícím se rozvalení zdi znovu otevřena, tentokráte za přítomnosti vědeckých pracovníků a odborníků. Pak bylo možno prozkoumat genealogicky rodovou hrobku.

Zcela nový příběh z doby komunismu, z padesátých let 20.století, uzavírá smutnou kapitolu historie Švamberské hrobky. Hrobka i s kostelem byly tehdy vyloupeny mladými chuligány. Bylo to v době, kdy československá vláda jednala s italskými odborníky o zapůjčení švamberských historických varhan, které byly vyrobeny v Itálii v dílně, kde vznikla později továrna. Šlo o nejstarší existující varhany tohoto typu. Vláda souhlasila se zapůjčením a tak se vydala delegace odborníků s Italy auty na Švamberk. Když přijeli na hrad, nenalezli ani varhany ale ani vnitřní vybavení kostela. Mrtvoly byly vytaženy z hrobky a stály tu opřeny o stěny kostela. Po varhanech nebylo ani stopy. Jejich hodnoita byla nevyčíslitelná .

Navštívil jsem tehdy s přáteli náhodou Švamberk a osobně jsem viděl nebožtíky Švamberků, opřené po kostele. Měly výrazné jednotné hnědé zabarvení - kůže, kostí, oděvů, vysokých bot a kabátů. Většinou šlo o vysoké zřejmě mumifikované postavy. Stály zde nějaký čas opřeny o zdi, než rozhodl farář z Čelivi o tom, že těla nebožtíků budou odvezena na čelivský hřbitov a zde pochována. Tak nevesele končí historie rodinné hrobky mocného rodu českých pánů Švamberků. (Ing. Richard Švandrlík)

"Der Raub in der Schwanberger Gruft" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.752

Vlastní pátrání na hradě Švamberku a ve vyloupeném kostele spolu s Václavem Svatuškou v roce 1964 ( tehdy dosud stály opřené mrtvoly pánů Švamberků v prostorách kostela).

138. Mnich na hradě Gutštejnu

Na ruině kdysi mocného hradu GUTŠTEJN, jehož zakladatelem uvádějí pověsti šlechtice GUTTU z Hroznětína (později Lichtenstadt), býval vídáván za poledního zvonění pohybující se, modlící se mnich. Kdysi býval na hradě u svého bezbožného pána hradní kaplan, který tu prožíval i s pánem svůj život v oplzlostech a v neřestech. Jednoho dne - při prchlivosti pána - zemřel na hradě nepřirozenou smrtí. Tak dlouho se prý bude muset modlit a kát, než bude vysvobozen nevinnou pannou.

ZIRWICK Hans: "Der Mönch von Guttensteibn" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 295

LERCH Franz: "Der Mönch von Guttenstein" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 288

139. Pověst o Dunkanovi

Pověst o Dunkanovi uveřejnil v roce 1878 Franz KLEMENT ve své knize o vlastivědě okresu Teplá na neuvěřitelných plných 25 stranách. Místní historici protestovali, že pověst je celá vymyšlena Klementem a nemá žádný historický kořen. Jedině F.LERCH ji zkráceně uvedl:

"Po úspěšném vojenském tažení český kníže PŘIMISLAV daroval statečnému mladému šlechtici DUNKANOVI rozlehlé území lesů kolem Gutštejnu. Když se sem Dunkan vydal, dlouho bloudil v lesích, než objevil překrásné místo nad potokem a zde postavil na skále pyšnou tvrz Gutštejn. Navázal přátelské styky se sousedními rytíři a pozval je všechny na dostavěný Gutštejn. Když tu seděl s přáteli, venku zuřila bouře a povětří lomcovalo pevností, a náhle se objevil před hradem vyslanec českého panovníka, že se chystá nové tažení proti Polsku. Rytíři přijali zprávu s nadšením a rychle se připravili na tažení, shromáždili se před Gutštejnem a vydali se do nitra Čech. Tam se přidali k českému vojsku. Tažení začalo úspěšně a DUNKAN se opět vyznamenal mimořádnou statečností v bojích. Jednou se však ocitl uprostřed polských vojáků, byl stržen s koně, povalen a těžce raněn. Takto zraněný byl odvezen jedním polským šlechticem na jeho hrad. Ošetřovala ho LUDMILA, jediná dcera šlechtice, která měla velké znalosti v léčení. Stalo se, že se zamilovali a když se to dozvěděl otec, nechal Dunkana uvrhnout do vězení. Ludmila pomohla Dunkanovi k útěku a oba prchali do Čech na Dunkanův Gutštejn. Zde byla svatba a také Ludmilin otec se nakonec udobřil a schválil šťastným mladým jejich sňatek.

Ale štěstí netrvá dlouho. Dunkan stále častěji pobýval u sousedů, kde hrál v kostky a popíjel. Domů se vracel stále řidčeji. Ludmila byla smutná a nešťastná a často chodila modlit se k šipínské kapli, aby si vymodlila znovu lásku Dunkana. Když se vracela na Gutštejn, byla už noc a ona zabloudila. Také sluha na hradě byl neklidný a vydal se s loučí jí naproti. Nalezl ji náhodně a zachránil. Na tom místě, kde Ludmilu našli, byl postaven na památku dřevěný domek, z něhož se vyvinul Dunkanův mlýn (Dunkanmühle), dnešní Dudákový mlýn (Dudakenmühle). Ludmile se narodilo děvčátko, ale nepřineslo jí radost, neboť krátce po porodu Ludmila zemřela. Když se vrátil Dunkan domů a služebná mu oznámila, že místo očekávaného chlapce se narodilo děvče, rozlítil se a chtěl dítě zabít. Služebná ho však zavedla k posteli, kde ležela mrtvá Ludmila a teprve nyní si Dunkan uvědomil, jaký hrozný osud ho postihl. Vrhl se v zoufalství do temné noci, bez cíle a bez naděje. Při bloudění upadl do rukou loupežníků a jeho přítel WIESENBORN ho v posledním okamžiku osvobodil. Dunkan těžce poraněný se už nevyléčil a zůstal mrzákem. Odvrhl světský život a vstoupil do kláštera. Gutštejn nechal hradnímu kastelánu a rozhodl se, že se sem již nikdy nevrátí.

Mezitím vyrůstalo na hradě děvčátko DAGMAR a vyzrálo v krásnou pannu. V té době se zatoulal mladý rytíř HATMAR do blízkosti Gutštejna. Dostal se dovnitř, nalezl tu jídlo a pití a nakonec i nocleh. Nikdo zde nebyl. Ráno se probudil a před ním stála stará žena, která byla z hosta stejně vylekaná jako on z ní. Hatmar se omlouval, že vstoupil do hradu, ale nelitoval toho, když spatřil krásnou Dagmar. Zamiloval se do ní, byla svatba a za tři roky tu byli dva synové Hugo a Wolf. Když si chlapci jednou hráli před hradem, spatřili starce s bílým vousem, opírajícího se o hůl. Stařec nebyl vyhnán, ale bylo mu nabídnuto jídlo a pití. Vypravoval, že zabloudil a vyprávěl své příhody, když tu náhle se zeptal Hatmara, jak dlouho žije na hradě. Hatmar řekl, že sedm let, ale jeho manželka Dagmar že se tu narodila, když její matka při porodu zemřela a otec zmizel. Dagmar zaslzela při vzpomínce na ztraceného otce a vyslovila přání, kéž by se otec vrátil. Tu stařec poklekl před Dagmar a zvolal: "Mé dítě!" - byl to Dunkan, její otec. Celý život toužil spatřit Dagmar a hrob její matky. Nyní mu to osud dovolil. Vrátil se sice do kláštera, ale o letním čase přicházel na návštěvu na Gutštejn, aby se radoval ze svých vnuků až do doby, kdy ho Bůh povolal na věčnost.

KLEMENT Franz: "Die Dunkansage" - "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 196-199

LERCH Franz: "Die Dunkansage" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 288-291

140. Šest pověstí kolem hradiště u Šipína

Nedaleko Šipína stojí vršek, kterému se říkalo Švédské šance nebo prostě Šance (Valy). První pověst se týká Švédů. Zde prý měli tábořit v roce 1647 pod vedením generála Wrangela. Krajinu poplenili než z ní odtáhli. Naproti tomu císařská vojska měla svůj tábor na vrchu Buben (Trommelberg) u Křelovic. Obě nepřátelské strany se pozorovaly. Jakmile se blížil nepřítel, císařští vyhlašovali poplach velikým bubnem. To bylo znamení i pro venkovany okolních obcí, aby se ukryli v lesích.

Ve skutečnosti sloužil uvedený vrch (Valy) dávno před Švédy, v dobách ještě dohasínajícího pohanství. Zde měli sídlo Lučané ze žateckého kraje a jejich poslední, šestá provincie se nazývala Lesní (Silvana), protože ležela hluboko v lesích a daleko od Žatce. To je ona, po dlouhý čas hledaná "Provincia Silvana", objevená ve 20.století nečekaně historikem a archeologem Turkem v archivech. Tato část kraje totiž patřila katastrálně až téměř do dnešní doby ke vzdálenému městu Žatec, aniž by to mohl někdo rozumně vysvětlit! Žatec bylo dávné centrum kmene Lúčanů.

Zdejší hradiště, z něhož se zachovaly jen malé zbytky valů a mohylový hřbitov s nízkými mohylami s popelnicemi, bylo střediskem této lesní lúčanské provincie. Hradiště zaniklo obrovským požárem, jak lze zjistit odkrytím drnů trávy na valech po okraji kopce. Nalezli jsme tu spálenou struskovitou zeminu, prozrazující velkou výheň požáru - před více než tisícem let. Bylo to v době, kdy přicházelo do kraje křesťanství a docházelo k šarvátkám mezi pohany a křesťany. Z té doby jsou četné názvy jako Čertova pec, Čertův kámen, Čertova tůň. Ve skutečnosti místa připomínají spíše pohanská posvátná místa zdejšího lidu než pekelného ďábla.

Druhá pověst se týká setkání čerta se zbožným mužem. Západně od Šipína se říkalo jedné skále Čertův kámen. Nedaleko Čertova kamene číhal čert na nevinnou duši. V tu dobu tudy procházel jeden zbožný poustevník, který neměl zlých úmyslů. Byl dobrosrdečný a klidný a tak odpověděl přátelsky na pozdrav naproti jdoucímu podivnému cizinci. Zastavil se s ním na kus řeči, aniž tušil, že má před sebou zloducha z pekla. Hovor se stáčel na podivné spory a čert pomalu dostával poutníka do silného pohnutí mysli a to bylo cílem satana - aby se zřekl Boha a odvrhl zbožnost a nakonec aby se dal do jeho služeb. To se však čertovi nedařilo, totiž přemluvit zbožného muže, aby odstoupil od víry, a tak přistoupil převlečený čert k výhrůžkám. Marně však zastrašoval poustevníka. Ten uchopil čerta a vrhl ho s takovou duchovní silou na skálu, až se na ní čert obtiskl.

Podle třetí pověsti chtěla svatá Barbora v Šipíně postavit kostel pro dosud pohanské obyvatelstvo, kdežto čert krčmu, kde by sváděl hříšníky. A tak byl sveden boj čerta se svatou Barborou, dnešní patronkou kostela v Šipíně. Co bylo přes den na kostele postaveno, to v noci čert rozházel a místo toho si stavěl hříšnou krčmu. To trvalo nějaký čas, než svatá Barbora zjistila, proč se vlastně stavba nemůže pohnout dopředu. Čekala v noci, až se objeví čertovské zjevení, které ničí stavbu kostela. Až velmi pozdě v noci se čert objevil, aby jako obvykle rozházel to, co bylo přes den postaveno. Rozhněvaná svatá uchopila syna pekel a vědoma si své nesmírné síly, pouhým malíčkem ho vrhla do údolí na stěnu skály tak, že dodnes zůstal obtisk jeho tváře ve skále. Toto místo nazval venkovský lid Čertův kámen. Otisky na kameni prý představují dávný boj mezi pohanstvím a křesťanstvím, které nakonec zvítězilo. Na této skále měli kdysi pohané obětovat význačné pohanské bohyni Freje (též Frigga).

Nedaleko Šipína za zříceninou hradu Gutštejna bývala na samotě pila, původně zbrojní hamr (Waffenhammer). Sem lokalizoval profesor LERCH Čertův kámen, na jehož povrchu se nacházejí jakési prohlubeniny. Jedná se o obětní misky, z nichž vedou jakési žlábky, snad pro odtok krve z oběti. Je to místo, používané v době pohanské. Lidé si však raději vyprávějí pověsti o čertech. Jestliže nedaleký Hradištní vrch býval sídlištěm pravěkého lidu, potom kmen Lúčanů, o němž byla řeč, je už novodobější provenience, třebaže nelze vyloučit jeho návaznost na nedaleké pravěké osídlení na Htradištním vrchu.

Nad Hlaváčovým mlýnem se zvedá Kozí vršek, který odtrhl satan od Hradištního vrchu a chtěl ho hodit na střechu Hlaváčova mlýna (Hlawatschenmühle), aby voda Hadovky zatopila mlýn. Skálu nesl do údolí, ale v tu chvíli začal zvonit zvon z Dlouhého Hradiště a čert tím ztratil svou moc, a musel nechat skalisko tam, kde je dodnes. Říká se mu Kozí vrch (Ziegenberg). Potok Hadovka se tu kroutí a míří do Úterského potoka, zde zadržuje velká skála vody potoka a vzniká tůně. Je to asi 200 metrů pod Hlaváčovým mlýnem dolů po potoce. Lidé nazývali tuto tůni u skaliska Čertovou tůní nebo Čertovou přehradou. V ní se prý pokoušel zbožný poustevník utopit čerta. To je čtvrtá pověst.

Pátá pověst nás vede na levou stranu údolí, kde se nachází nevelká dutina, kterou nazývali Čertova pec, protože v ní si prý čert pekl chleba. Ve skutečnosti zde měli pobývat kněží a kněžky pohanských bůžků a připravovat obětní chléb.

Poslední, šestou pověst, zaznamenal v roce 1834 ve farní kronice farář Franz Putz z Okrouhlého Hradiště. Je to pověst o medvědáři. Jedné noci přišel k Dudákovému mlýnu honák s medvědem a poprosil o nocleh. Mlynář odpověděl: "Dobrý člověče, zde by byl nocleh dobrý, kdyby tu nevládlo ono hrůzostrašné "Boží dopuštění" ("Gottseibeiuns" - Pámbůsnámi). Já sám tu nikdy v noci nespávám a odcházím na noc mimo mlýn." Medvědář řekl: "Když tedy nic jiného, jen abych dostal pro sebe a pro medvěda chleba, zůstal bych už tady." Mlynář jim tedy poskytl jídlo a po večeři popřál dobrou noc, s oběma se rozloučil a požehnal jim, aby přežili. Zatímco medvědář ulehl na lavici, medvěd se natáhl na stůl. Usnuli a přiblížila se půlnoc. Strašidelný host - čert - vstoupil s nůší ryb a sedl si jako obvykle ke stolu, aby pojedl. Medvěd ucítil vůni ryb a mlsně se přidal k hostině. Natáhl tlapu opatrně k rybě, ale náš čertovský rybář zařval: "Kuš!" a praštil pracku medvěda. To se opakovalo několikráte, až se medvěd popudil, vstal a milého hosta tak zfackoval a zvalchoval, že ten tu vše nechal a dal se na útěk. Po nějaké době spatřil mlynář svého mučitele-čerta sedět nad mlýnem na skále. Čert na něho volá: "Mlynáři, ještě je u tebe ten velký huňáč ?" Mlynář duchaplně nato: "Ovšem že je a už má mladé." Čert si povzdechl: "Tak to mě už ve mlýně neuvidíš!"

ZIRWICK Hans: "Der Teufelstein bei Waffenhammer" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 286

ZIRWICK Hans: "Der Teufelstein bei Schippin" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 296

ZIRWICK Hans: "Die Schanze bei Schippin" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 295-296

LERCH Franz: "Teufelsagen um Schippin" in "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brúder Butter, Komotau 1936, S. 291-292

"Der Teufel in der Hlawatschenmühle" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.755

"Der Teufelsstein bei Waffenhammer" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.757

141. Poutní kostel v Šipíně

Historické prameny potvrzují, že již v 14.století byl Šipín farou a patřil pod hrad Gutštejn, jehož páni nad ním měli patronát. Také jiní okolní rytíři poskytovali šipínské faře různé milodary. Proto se má za to, že kdysi musel být Šipín mnohem větší než dnes. Kdy však původní kostel zmizel, nelze zjistit. Stavba dnešního barokního farního kostela je z roku 1790 a kostel byl zasvěcen svaté Barboře. Tak byl zasvěcen zřejmě i předchozí kostel. Nově postavený kostel byl stavěn z prostředků náboženského fondu, který dal zřídit císař Josef II. a do něho nechal vkládat prostředky z rušených klášterů. Naopak rozšiřoval farnosti. Jisté je, že už starý Šipín býval poutním místem.

ZIRWICK Hans: "Wallfahrtskirche in Schippin" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 297

142. Morový zvon

Na místě, kde později stál Löwensteinský panský dvůr, měl kdysi stát templářský kostel. Ve věži kostela byl zvon, který dostal jméno "Morový", protože když v roce 1613 byla krajina postižena strašlivým morem, musel zvonit ve dne v noci. I když mor nakonec odešel, morový zvon zvonil denně jednu hodinu až do doby, kdy byl templářský kostel rozvalen a zanikl.

LERCH Franz: "Die Pestglocke" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 300

143. Nezdárný syn v obci Zádub

Vesnice Zádub (německy Saduba - mezi Černošínem a Lestkovem) svým jménem souvisí s rytířem Zádubským, který zde měl tvrz. Byl to přísný, spořivý muž, ale jeho syn vyrůstal v lenivého nezdárného hocha. Žádný zlý skutek mu nebyl cizí. A tak často docházelo mezi ním a otcem k ostrým hádkám. Jednou se stalo, že nezdárný syn vytáhl meč proti svému otci. A protože již dříve docházelo k tak ostrým střetům, otec se bránil a svým mečem proťal synovu hlavu na dvě půlky. Otec byl strašlivě rozlícen, nechal synovo tělo rozčtvrtit a ještě než bylo tělo zahrabáno, nechal je vystavit na zámeckém dvoře. Potom ponechal dvůr jednomu svému čeledínovi a odtáhl i se svou dcerou daleko do ciziny, kde zprávy o něm mizí...

LERCH Franz: "Der ungeratene Sohn" - "Unsere Heimat, Eine Heimatkunde des Weseritzrer Gerichtsbezirkes und seiner Randgebiete", Weseritzer Lehrerverein, Brüder Butter, Komotau 1936, S. 303

144. Poutní místo Blažim u Bezdružic

Východně Bezdružic 6 km odtud leží Krsy, německy Girsch. Nedaleko Krsů v blízkosti panského dvora Lechová stával poutní kostel sv.Blažeje, který patříval pod farní kostel sv.Víta a sv.Vavřince v Krsech. Tento poutní kostel byl zrušen v roce 1806. Kostel sv.Blažeje býval už v roce 1384 centrálním farním kostelem s vlastní farou, jak se píše v seznamu farností Čech..

Pověst uvádí, že v blízkosti kostela se objevoval o půlnoci černý kozel, který s mečením obcházel tento kostel. Co se týká pověsti o černím kozlovi, Michael URBAN věc vysvětloval takto: Svatý Blažej byl světec světla, který zaháněl staré pohanské bůžky do hlubin země. Jako světec světla nahradil starobylého pohanského boha blesků Donara (na severu Německa se mu říkalo Thor). Je zajímavé, že černý kozel byl kdysi zasvěcen Donarovi. Byl znamením tohoto boha, neboť Donar jezdíval ve voze, taženém párem černých kozlů, a bojoval s obry. Vrhal na jejich hlavy svůj čarodějný obrovský kyj, zvaný Mjöllnier. Tímto kyjem otevíral oblaka a přinášel zemi za sucha tolik očekávaný zúrodňující déšť. A tak se vysvětluje, že černý kozel, který tu za noci obcházel poutní kostel, přicházel sem ke kostelu, prý za svým novým pánem – svatým Blažejem.

Obec Krsy se poprvé písemně uvádí roku 1183. Německý název Girsch se objevuje poprvé 1788. Český název znamenal, že šlo o ves "krsů". tj. zakrslých, malých lidí. U vsi býval Lechův dvůr zvaný Lechov. Ještě počátkem 19.století se u tohoto dvora uváděl i zrušený poutní kostel sv.Blažeje. Pouhé 4 km odtud leží ves Krsov (něm. Girschowa). Název je stejného původu jako Krsy, tedy jako ves "zakrslíků", mrňavých lidí. Je uváděna již v letech 1242 a 1380 jako "Kyrssowa" (Kiršová).

ZIRWICK Hans: "Die Skt.Blasius bei Lechowa" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 298

145. Kořen jako pradávné sídlo Keltů či Markomanů

V místech dnešního Kořene mělo kdysi stávat sídlo pradávných Keltů či Markomanů. Mělo se nazývat KASURGIS. V blízkosti obce se nacházejí stopy po tomto nejstarším osídlení v krajině. i ve staré pověsti se nachází postava velikého muže s divým vousem, obrovité postavy, kterou tu kdysi spatřovali lidé při setmění procházet se v místech ruin starého sídla.

"Kurschin soll das alte KASURGIS sein" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.757

« Zpět