Eduard VII. devětkrát v Mariánských Lázních

Anglický král Eduard VII. (1841-1910) vládl počátkem 20. století Spojenému království Velké Británie a Irska v letech 1902-1910. Za jeho vlády byla Britská říše nejmocnější průmyslovou a koloniální velmocí na světě. Nepřežeme, když ho označíme také za největšího gentlemana tehdejšího světa. Když si - vzhledem ke své tloušťce - zapnul sako jen na jeden knoflík, stalo se toto světovou módou. Když si za deště ohrnul konce nohavic kalhot, aby nebyl mokrý, vznikly záložky na nohavicích pánských kalhot. Když začal nosit klobouk "homburg", stal se tento evropskou módou.

A není pochyby, když začal jezdit na léčení do Mariánských Lázní, začalo být touhou mnohých pobývat zde také, v blízkosti opravdového krále, za nevýslovných pocitů feudální až pohádkové nostalgie. Především to byly dámy, které sem přijížděly. Celý svět sledoval kroky krále v lázních, jeho účast na honech, zájem o golf, procházky v okolních lesích, projížďky autem v širokém okolí, složení jeho nejužšího kruhu, svět musel vědět, jaký má král program, co snídá, jak se léčí, jaké čte noviny, čím se baví.

A tak se Mariánské Lázně ve stínu králova pobytu ocitly na stránkách světového tisku, ozvěna jejich jména měla denní repetici, naplňovala čtenáře zvědavostí spatřit také toto podivuhodné místo, které si král vybral pro svůj odpočinek. Vždyť přece mohl ukázat na jakékoliv místo na světě a všude by byl vítán s maximální okázalostí a přívětivostí.

Proč si vybral Mariánské Lázně v onom roce 1897, kdy přijel poprvé, nevíme, a asi se už nedopátráme. Rozhodně se mu tu zalíbilo, neboť se sem vrátil ještě osmkrát, okouzlen přírodou i městem. Přijel tehdy ještě jako princ pod inkognitem "vévoda z Lancasteru", ale jeho inkognito bylo brzy všeobecně známo. Ubytoval se v hotelu KLINGER (čp.36 zbořeno v roce 1977), všechno ostatní pobyty (v letech 1899 a 1903-1909) trávil v hotelu WEIMAR (Goethovo náměstí čp.9, nyní opuštěný Kavkaz). Majitelem hotelu WEIMAR byl pan Hammerschmid, který nechal přestavět v roce 1904 svůj hotel v elegantním moderním stylu v interiérech i v zahradním parku za hotelem. Projekt připravil vídeňský architekt Arnold Heymann. Král bydlíval v I. patře, který měl široký balkón. Dnes spatříme na balkóně černou pamětní desku, připomínající pobyty tohoto ve své době prvního muže světa.

V roce 1904 se zde setkal s rakouským císařem Františkem Josefem I., v roce 1907 tu jednal s ruským ministrem zahraničí Izvolským a francouzským premiérem Clemenceauem, vícekráte se tu setkával za svých pobytů se zdejším stálým hostem bulharským knížetem, později králem Ferdinandem. V této době se Velká Británie sblížila s Francií, Ruskem i Japonskem, a diplomatická "Dohoda" mezi Británií, Francií a Ruskem měla svůj zrod v roce 1907 v Mariánských Lázních.

Město se snažilo všemožně vytvářet atmosféru nejmodernějších, nejuctivějších lázní. Návštěvy krále motivovaly hoteliéry k nejvyšší modernizaci a k přestavbám hotelů, město usilovně vylepšovalo vycházkové cesty, parky, lesní stezky, tepelský klášter jako majitel lázní vylepšoval interiéry právě po rekonstrukci se nacházejících Centrálních a Nových lázní. Pohled do královské koupelové kabiny v Nových lázních je do dnešních dnů zážitkem.

Vzpomínky doktora Otta na nemocného krále

Doktor Ernst OTT byl osobním lékařem anglického krále Eduarda VII. v Mariánských Lázních. Za prvního pobytu byl jeho lázeňským lékařem profesor Adolf OTT, Ernstův otec. Již tehdy měl doktor Ernst OTT příležitost blíže poznat budoucího krále a rád vzpomínal:

"V únoru 1899 jsem odcestoval na po­zvání prince z Walesu do Anglie a dvakrát jsem byl v domě Marlboroughouse na obědě. Když mne princ pozval do opery, seděl jsem v první řadě křesel v "Coventgarden". Bylo to představení na podporu vdov a sirotků po padlých důstojnících z burské války. Má peněženka by mi nikdy nedovolila účastnit se vystoupení tehdy populární Pauliny Luccy a dalších světoznámých umělců. Místo v křesle totiž stálo 50 liber (což bylo 1 000 zla­tých) !

V srpnu 1899 přijel princ z Walesu do Mariánských Lázní podruhé a já jsem řídil místo otce jeho lá­zeňskou kůru. Princ z Walesu tehdy požádal de­peší rakouského císaře Františka Josefa I., aby mne zprostil právě probíhajícího vojenského cvičení, kam jsem byl povolán.

V průběhu dalších deseti let jsem měl štěstí opakovaně pobývat jako host krále ve Windsoru, v Osborne, v Buckingham­ském paláci a na jachtě "Viktoria a Albert". Musím zdůraznit, že díky králově sr­dečnosti a velkorysosti jsem ni­kdy netrpěl pocitem, že bych byl přebytečný v kruhu nejvyšší vybrané společnosti. Zní to nevěrohodně, ale jako příklad lze uvést, že na oficiální večeři na palubě jachty "Viktoria a Albert" jsem seděl u jí­delní tabule jako druhý od krále. Vlevo ode mne seděl lord Esher, vlevo od krále první lord admirality Sir John Fisher (též častý host Mariánských Lázní), vpravo vedle mne další mi­nistr. Až vzadu byl velitel jachty a adjutant Jeho Maje­státu.

Nezapomenutelné byly mé návštěvy v Sandringhamu u krále a královny Alexandry. Sandringham v Nor­folku je 4 hodiny železnicí z Londýna. Bylo to oblíbené královo místo, které mu přirostlo k srdci. Neboť tu vysazoval snad každý strom - zde vyrůstal, zde dospíval. Žil tu nefalšovaným životem anglického venkovana, bez ceremoniálů. Sem zval král i královna jen nejdů­věrnější hosty.

Byl chladný mlhavý listopadový večer, když jsem vystoupil v Norfolku, a byl od­vážen ve dvorní ekvipáži, poslané pro mne ze zámku San­dringham. Mně velmi dobře známý, krá­lův lokaj, mi pomáhal z kočáru, a když jsme vešli dovnitř a já se dostal ze svého kožichu, vstoupil za velký paravent a ohlásil do hluku společnosti jasným hla­sem "Doktor Ott!"

Temnotu večera náhle prosvítila elek­trická světla, a já stál uprostřed nejvyšší společnosti, aniž jsem měl čas zajít na toaletu, umýt se a převlék­nout. Od stolu přicházela královna Alexandra a zdravila mne slovy: "Těší mne milý doktore, že Vás tu mohu po­zdravit!" - Brzy na to se objevil z pracovního po­koje sám král. Vítal mě přátelským a osobitým způsobem stiskem ru­kou a nechal si vyprávět o mé cestě a přeplutí moře. Nato jsem byl před­staven vévodovi a vévodkyni von Teck. Teprve pak jsem byl uveden do svého pokoje, kde jsem se mohl umýt a pře­vléci.

Jak popsat nádheru královského stolu, tř­pytícího se ve zlatě a skle, nádher­nou květinovou výzdobu, úžas budící toalety dam a ozdobné řády na prsou gentle­manů, s nimiž jsem pak vedl konver­zací ? Při dezertu ob­cházel stůl dudák v skotském kroji a vyhrával na dudy. Epi­zoda, tak typická pro pobyt v San­drig­hamu.

Příštího dne, při odjezdu, jsem se mu­sel v přítomnosti krále zapsat do pamětní knihy Sandrighamu, též rok narození, místo pobytu a trvání náv­štěvy. Byl jsem i zvážen králem na váze jako každý host. Moje váha byla dozajista připsána k mému jménu v knize.

Z lékařského pohledu na krále

"Král přijížděl rád do Mariánských Lázní. Město i jeho okolí si velmi oblíbil. Že měl rád i mne, na to jsem byl pyšný a snažil jsem se mu tuto důvěru všemožně splácet. K tomu dva příklady.

Všude na cestách doprovázel krále jeho osobní lékař. Jen do Mariánských Lázní přijížděl král bez svého lékařského poradce a já měl tu čest - a ovšem také kolosální odpovědnost a starost - být odpovědný za jeho zdraví v Mariánských Lázních.

Druhý příklad: Ve společnosti lordů a ladies, kde přišla řeč na to, proč král vlastně nejezdí do Karlových Varů, král jedné dámě poho­tově odpověděl: "Možná že by mne pra­meny toho či jiného lázeňského místa dělaly také dobře a úspěšně léčily, ale tam bych přece neměl svého dobrého dok­tora Otta!"

Když přijel Eduard v roce 1899 podruhé do Mariánských Lázní jako princ z Walesu, byla jeho tě­lesná váha podstatně vyšší než v roce 1909, kdy tu byl naposledy. Byl obézní, dýchal krátkým dechem. Po­hybově byl těžkopádný a dosti nemotorný - jen s námahou zdolával stoupání od pro­menády k hotelu Weimar. Již tehdy byla patrná četná překrvení a sklon ke kon­gescím a k ucpávání v cévním systému. Král vážil 115 kilo­gramů. Za 20 dnů mariánsko­lázeňské kúry ztratil 6 kilo.

V dalších letech (1900-1902) nepřijel. V roce 1900 byla důvodem burská válka, v roce 1901 smrt matky krá­lovny Viktorie a těžká střevní operace v důsledku koncentrace hnisu v oblasti slepého střeva, a to v době krátce před koruno­váním v roce 1902.

Teprve v roce 1903 přijíždí, ale až po ostré debatě a přes velký odpor úřadujícího královského lé­kaře a přes přímé připomínky operátora. Z toho si lze představit, jaká odpo­vědnost na mne padala v Marián­ských Lázních vůči králi.

Považoval jsem za nejvyšší poctu a vyznamenání, když jsem byl před­staven na návštěvě v Anglii mým královským pacientem - Eduardem VII. jeho synovi s manželkou, později králi a krá­lovně Norska; dále dceři králově za pří­tomnosti nejvyš­šího panstva, které bylo okouzleno jeho dobrou náladou a ocenilo nezvyklou přívětivost krále ke mně. Cítil jsem se - ač to zní směle až arogantně - že jsem snad k úkolu léčit krále vyvolený. Tak tomu rozuměly i nejvýznamnější osobnosti kolem krále. Totiž že ode mne se očekává, že mu pomohu přenést se přes jeho tehdejší velmi těžkou zdravotní si­tuaci.

V neděli jsem byl uprostřed nejvyšší společností a do kostela jsme šli s králem Eduardem a příštím králem. V kostele jsme zůstali jen my tři, docela sami. Byl to pro mne nezapomenutelný oka­mžik, neboť ostatní hosté čekali v zámeckém parku. Lunch byl servírován na tři sepa­rátní stoly, u kterých předsedala krá­lovna, král a sekretář krále. Král mne po­sadil vedle sebe. S množstvím přítom­ných hostů jsem si prohlédl park, skleník, farmu, koňské a dobytčí stáje. Král byl vždy se mnou, do mne zavěšen, všechno mi osobně vysvětloval. S hosty jsme přišli k soše závodního koně Per­sima, který vy­hrál anglické derby. Byl to dar anglického Jockey-Clubu králi. Dar, kte­rého si velmi vážil.

Na malou příhodu vzpomínám u do­bytčích stájí, kdy z nich vyběhlo telátko a za ním s bičem v ručce korunní princ Olaf Norský, nejmladší vnuk králův. Král se zjevně dobře bavil, když takto přistihl mladíka, a poznamenal: "Podej pěkně ručku panu doktorovi, to víš, to je můj lé­kař z Mariánských Lázní." Stiskl jsem sr­dečně ruku 3-4letému chlapci, který se díval na mne přímo velkýma modrýma očima a odpověděl hlasitým "How do you do." Den končil nezapomenutelným ve­čerem s osobním téte-téte s Jeho Maje­státem v jeho pracovním pokoji." Potud doktor Ott.

Král na Kladské

Ještě jako princ Waleský se účastnil Eduard lovu v Metternichově revíru v Kynžvartě, což se už později - když byl králem - neopakovalo. Jezdíval však raději a častěji na Kladskou k princi Schön­burgovi-Waldenburgovi, který tu měl v kle­cích mladá medvíďata, která si dovolo­vala malé žerty. Tak jednou za přítomnosti krále ohnul jeden mlsný hnědý medvěd tyče v kleci tak, že mohl vyklouznout a unikl z klece. Samo­zřejmě že byl hlídačem hned lapen.

Král jako nimrod

Anglický král byl velký milovník lovu, nebyl však tak náruživý a tak jedno­stranný jako jeho přítel rakouský císař František Josef I., který měl zálibu v lovu kamzíků a příznivé lovecké počasí ho vzrušovalo skoro stejně jako politické úvahy. Pro anglického krále býval lov částí bohatého programu svých zábav, mezi něž patřil i golf, šerm, bridž, spo­lečnost.

Z loveckých revírů dával přednost re­víru knížete Trautmannsdorfa na Horšov­otýnsku a revíru kláštera Teplá. U kní­žete Trautmannsdorfa bývali známí aris­tokraté jako kníže Schwarzenberg, hra­bata Collorado-Mannsfeld, Černín. Král býval samozřejmě oblečen lovecky, tj. lovecké punčochy, pumpky a hně­dé boty. K dispozici tu bylo půl tuctu náhončích. Král sám nestřílel mnoho. O to pečlivěji muselo být připraveno jeho lovecké štěstí. Na lovu bylo mezi 101 ba­žanty, 580 te­třívky a 10 zajíci přiřčeno králi 48 ba­žantů, 99 tetřívků a jeden za­jíc. Mnohdy vanul prudký vítr, tetřívci-kohoutci vylé­távali příliš vysoko a bylo těžké je trefit. Přesto na jiném lovu ze 718 kusů te­třívků bylo vypočteno králov­ské "štěstí" na 210 kusů. K tomu ještě ně­kolik bažantů, zajíců, křepelek a jedna černá veverka. Tak dobrou trefu neza­znamenal žádný starý nimrod.

Také v loveckém revíru Teplá se král cítil dobře. O to se po­ctivě staral tepelský opat. Nutno podotk­nout, že byl diplomat. Aby král nepřišel zkrátka, lesní inspektor P. Bernhard Gnad s lesním personálem vybral v loveckých revírech u Touškova, Mirošic a Kotovic hnízda tetřívků. Převezeni na místo lovu, byli tetřívci v tepelských remízkách znovu puštěni na svobodu a usazeni. A tak se nabízela králi bohatá zvě­řina k odstřelu. Když se stalo jednou, že bylo málo tetřívků, lovilo se se stavě­cími psy. S takovými světskými věcmi se tedy museli zabývat duchovní páni, tře­baže ne zcela v duchu evangelia.

Ačkoliv lov s opatem byl asi dosti primitivní, král si ho oblíbil, protože tu bylo vždy báječné jídlo a bezvadná vína, jichž by se asi lovci vzdali, ale nemohli králi odporovat. V klášteře se konaly výtečné hostiny, a tak se opa­kovaně dostalo opatu Helmerovi vyzname­nání, když ho navštívil v modrém klášterním sále král a s ním angličtí a francouzští hosté k ob­čerstvení. Král se představil v uniformě rakouského generála a pod ním byl připra­ven erb v anglických barvách z živých květin. Hos­tina měla slavnostní charakter a převor měl přípitek ke králi. Po kávě si hosté prohlédli knihovnu a kostel.
 

Za to byla nejen hruď opatova, ale i kanovníků ozdobena řády a medailemi, a král ho v roce 1906 pozval na návštěvu Anglie. Mr.Edward Stonor, šéf domu lordů, doprovázel hosta z Čech k audienci do Buckinghamského paláce a opat se svým sekretářem Rubickem byl přijat krá­lem osobně v zámku Windsor a proveden jím zámkem.

Král a nejtěžší host

S jakou dojemnou účastí a přece nepo­zorovaně hleděl král na ubohého muže, který se jen těžko pohyboval s pomocí zvlášt­ních berel. Král zůstal stát v jisté vzdále­nosti, aby mu nezkřížil cestu. Šlo o nejtěž­šího hosta Mariánských Lázní jménem Achmed el Gamal Bey z Egypta. Tento egyptský kupec podnikal každo­ročně odtučňovací kůru v českých láz­ních a stálo ho to velkou námahu. Často, zcela vyčerpán, musel odpočívat, pře­konán vlastní tíží.

Zdálo by se, že vysoká váha neu­nese velkého ducha. Opak je pravdou. Jeho lékař vyprávěl, že pokud bývají duch a tuk ne­přáteli, v tomto případě tomu tak není. V Římě byly kol 1900 nejtěžší osobnosti, jaké kdy byly k vidění. Mezi nimi to byla madame Helbigová, rozená kněžna Ša­chovskaja z Moskvy, dáma s nádher­nou hlavou, oduševnělá a hluboce muzi­kální. Stýkala se s Tolstým v Jasné Pol­janě, s Lisztem v Římě a Výmaru, a kromě mateřštiny hovořila německy, francouzsky, anglicky a italsky. V Ně­me­ckém spolku umění v Římě hrála s Lisztem čtyřručně na klavír.

Achmed el Gamal Bey se jevil jako strašná hříčka přírody. Poprvé přijel v roce 1902 a musel být z vozu vynesen. Svým obrovským tělem se mohl pohybo­vat pouze za pomocí dvou holí. Po každé sezóně ztratil 40 kg a mohl podnik­nout dokonce delší procházku, díky úsilí jeho konsiliáře doktora Witze. Přežil i krále anglického.

Když přijel v roce 1910 opět do Mari­ánských Lázní, vážil stále ještě hodně přes 200 kg Během dvanácti let svých kúr bohužel to, co v Mariánských Lázních ztratil, doma vždy znovu nabyl.

Králův den v lázních

Do letního rána doprovázel krále jeho komorník Midinger, rodem Rakušan. Král vstával jako většina hostů, velmi brzy. První skleničku Křížového pramene vypil ještě v domě a druhou pil u pramene. Vrchní z hotelu Weimar, Franz Konhäuser, přinesl mu vždy sklenici vody, jak do domu, tak na lavičku na promenádě, na které se staral o vzácného hosta jako společník. Král samozřejmě mohl, kdyby nešlo všechno hladce, jak mělo, použít ostřejších slov, ovšem jak jinak než krá­lovsky a zdvořile.

Po pití odešel král na koupel do Královské kabiny (Fürstenbad) v Nových láz­ních.

Podle lékařského předpisu dodržo­val dietu, neboť měl sklon k obezitě. Vše ovšem muselo probíhat bez násilí. Král nechtěl být "kajícníkem" obezity. Vrchní Konhäuser mu předkládal denně dvě menu, z nichž si vybíral. Jeho oblíbené rybí speciality měly v Čechách podobu pstruhů, přivážených až z uherského Bala­tonu. Pravidelně na stůl přicházela sluka, nechyběla zelenina (Aubergines frites). Z ovoce převládaly broskve. Když mu jednou přivezli z dálek koš pomerančů, poslal je paní Ottové, manželce lékaře Ernsta Otta, s významnou poznám­kou, že když mu její muž ovoce zakázal, nezbývá než přesunout toto zakázané jídlo na paní Ottovou.

Každý druhý den přicházel královský kurýr s poštovním pytlem z Anglie. Krále do ciziny vždy doprovázel švýcarský cestovní maršálek, o kterém šla zvěst, že rád hledí hluboko do sklenice.

Několik králových přátel, jako Lord Fisher či Countess Romney, bydlelo v sousedním Zeleném kříži. Neslušelo se - z úcty před králem - bydlet ve stejném hotelu jako král (Hotel Weimar).

Král Eduard a sličná Mizzi

S Goethem spojovalo krále Eduarda několik věcí. Bydlel na stejném místě jako Goethe v letech 1821 a 1822. Tehdy to byl ovšem Klebelsbergův palác, který byl v druhé polovině 19.století přestavěn. Poslední přestavba proběhla v roce 1904 do dnešní podoby. Tehdy došlo ke skvělým úpravám hotelové zahrady za domem. Dosud tu zbývá ve zřícenině ono nádherné zámecké schodiště a další prvky. Původní Klebelsbergův palác ovšem připomíná na fasádě dnešním hotelu například stejný počet okenních os (sedmnáct) a postranní vjezdy.

Tak jako se básník Goethe v Mariánských Lázních obdivoval sličné Ulrice, hovořilo se v podobném tónu o jiném mariánskolázeňském vztahu: anglického krále Eduarda ke kloboučnici Mizzi PISTLOVÉ. Šeptalo se o tom po celou dobu králových návštěv, ale i později. Literatura se jejich vztahu taktně vyhýbá anebo se vyjadřuje jen v náznacích a více je ponecháno každému na vlastní fantazii, jak to vlastně mezi nimi bylo. Král Eduard se dvořil všemu ženskému - v tom se podobal Goethovi - a každé ráno zvedal svůj královský pohled směrem ke kloboučnickému krámku na staré, tzv. Ranní kolonádě (Morgenkolonnade). Zde prodávala módní štýrské klobouky slečna Mizzi Pistlová. Jeho vlídnost byla taková, že od ní odkoupil čas od času klobouk, ale slečna mu musela donést zboží osobně do jeho apartmá v hotelu WEIMAR. Po králově vzoru se všichni páni z králova okolí připojili k těmto nákupům a stali se zákazníky slečny Mizzi Pistlové.

Slečna Pistlová stejně jako král Eduard byli portrétováni a oba velké obrazy v obrovských zlatých rámech visely později dlouho v hotelu WEIMAR v pietně udržovaném králově pokoji. Zde bývalo i původní zařízení, používané králem - široká kožená křesla, mosazná postel a další zařízení. Fotografie portrétů se ještě dlouho po válce prodávaly v recepci Centrálních lázní. Po smrti krále prodal hoteliér Hammerschmied nábytek, používaný králem, za nemalé částky.

Podle osobních sdělení paní Julie Schildbachové, majitelky Goethova domu a spolužačky Mizzi Pistlové, tato prý dostávala pravidelně rentu z Anglie. V roce 1945 spáchala Mizzi Pistlová sebevraždu.

Paní Katzafürecková vzpomíná na krále

Rád vzpomínám na vyprávění paní Hermíny Katzafüreckové z domu TATRA na Goethově náměstí (dříve Hotel FRANKL, čp.3, zbořen 1990), který před válkou vlastnila. V dobách socialismu sloužil dům jako ubytovna a tato bývalá majitelka tu pracovala jako uklízečka. V domě jsem tehdy bydlel a potkával tuto drobounkou, velice starou, ale živou a laskavou dámu, která se vracela ráda do vzpomínek na časy návštěv anglického krále Eduarda VII. Osobně ho znala a její manžel, korvetní kapitán Karl von Katzafüreck, měl tu čest bývat společníkem krále na jeho odpoledních vycházkách. Král přicházel od hotelu Weimar k domu Frankl (čp.3) a v přízemí, kde Katzafüreckovi bydleli, zaklepal na okno hůlkou. Ale to už byl korvetní kapitán připraven, aby doprovázel krále. Několikrát byl pozván k odpolednímu čaji s králem. Tato dáma vysokého světa, Madame Hermine Katzafürecková (1885-1970), se tu pohybovala s koštětem a kyblíkem po tehdejší Tatře s nonšalancí a noblesou, a bylo očividné, že ani komunistický režim ji nemůže jako domnělou představitelku kapitalismu pokořit a ublížit. Zemřela ve vysokém věku 85 let a je pochována vedle hrobu svého dědečka, slavného lázeňského lékaře Josefa Adama Frankla (1803-1877) uprostřed I.oddělení hřbitova. Doktor Frankl přišel do Mariánských Lázní z Prahy a jako zasloužilý lázeňský lékař míval na domě pamětní desku. R.Š.

Co víme o králi Eduardovi?

Co víme o králi Eduardovi VII., vládci král Spojeného království Velké Británie a Irska, císaři Indie etcet. etcet., o svého času nejmocnějším monarchovi na zeměkouli. Jako vládce Britského impéria měl za poddané 25 % obyvatel zeměkoule a patřilo mu 27 % rozlohy světa. A tento muž, v jehož říši slunce nezapadalo, si oblíbil právě Mariánské Lázně. Přijížděl sem jako každý lázeňský host, vlakem i autem, třebaže byl tím nejprominentnějším hostem, jakého kdy ve své historii Mariánské Lázně hostily.

Narodil se 9. listopadu 1841 jako nejstarší syn anglické královny Viktorie. Když zemřel jeho otec, král Albert předčasně ve 42 letech, Eduard převzal od matky povinnost reprezentovat její vysoký úřad. VIKTORIE však vládla a Eduard byl odsunut z provádění vládních záležitostí. A tak byly jeho dny vyplněny dvorními a společenskými povinnostmi. Podnikal četné a dlouhodobější cesty do Paříže, Biaritzu, Hamburku, na Riviéru. Všude platil za moderního sportovního muže a stal se vzorem anglické pánské módy. V důsledku svých společenských předností mohl navázat četná cenná spojení ve světě politiků a finančních magnátů a udělal pro svou zemi asi více, než kdyby zasahoval přímo do vlády své matky.

Až v 60 letech nastoupil na po své matce na anglický trůn a bylo mu dopřáno jen devět let panování. Ovlivnil však mírově politiku nadcházejícího prvního desetiletí 20. století. Za první světové války nebyl řídký povzdech "Kdyby bylo Eduarda, nedošlo by nikdy k takové lidské tragédii!"

Za jeho panování byla ukončena války s Bury v jižní Africe a došlo ke sblížení Velké Británie s Francií a Ruskem. Zatímco uvnitř země vládl přísně ústavně, na mnohých svých cestách a na dvorních návštěvách navazoval neformální, ale velmi cenné kontakty. Nenápadnými, ale velmi úspěšnými cestami podporoval politiku britské vlády. Nesnesl se pouze se svým synovcem německým císařem Vilémem II., jehož povaha u něho vyvolávala nelibost a byla v příkrém rozporu ke světazkušenému Eduardovi a k jeho skeptickému a antimilitaristickému smýšlení.

Eduard VII. zemřel při bronchitidě na selhání srdce 7. května 1910, když ještě rok předtím trávil léto na kúře v Mariánských Lázních.

Eduard vdechl Mariánským Lázním královskou úroveň

Mariánské Lázně považoval Eduard VII. za nejkrásnější místo na světě a jednou se tu o nich vyjádřil:

"Procestoval jsem celou Indii, Ceylon, všechna lázeňská města Evropy, ale nikde na světě mne nechytila u srdce poezie nádherné přírody tak jako zde v Mariánských Lázních."

Po devět let jeho pobytů se staly Mariánské Lázně - vždy od poloviny srpna do poloviny září - centrem dění světa. Na Mariánské Lázně se soustředila pozornost celého světa. Král tu však nechtěl být Majestátem, ale prostým hostem. A přesto k němu lidé vzhlíželi, jako kdyby neměl na hlavě prostý plstěný klobouk, ale opravdovou královskou korunu. Jako kdyby neměl v ruce vycházkovou hůlku, Ale královské žezlo. Jako kdyby nebyl v bílých flanelových kalhotách a v modrém kabátě, ale v svítícím purpuru. Král se prostě nezapřel a zvědavci toužili spatřit alespoň jednou v životě opravdického živého krále a zažít atmosféru kolem Vládce. Detektivové kolem něho museli neustále větřit možná nebezpečí anarchisty, státní i městští představitelé byli neustále ve střehu, aby pověst státu a lázní neutrpěla nějakou nevhodnou dotěrností...

Každý chtěl totiž vidět krále při pití vody, při návštěvě koupelny Nových lázní, při procházce po promenádě, na golfu, při kriketu, při honech v revírech tepelském či horšovotýnském, neboť každý věděl či věřil, že tento nejvyšší státník provádí i v době své dovolené vysokou politiku. Městská rada Mariánských Lázní nechala v roce 1903 rozdat obecenstvu lístečky s prosbou, aby král nebyl na kolonádě obtěžován.

A král si nepřál nic, co by připomínalo, že on je tu něco jiného než jiní hosté, totiž Majestát. Vedení města se však cítilo povinováno slavnostně ho vítat při příjezdu na nádraží a doprovázet ho do jeho letní rezidence v hotelu WEIMAR. Když si král při posledním příjezdu tento slavnostní ceremoniál zakázal, s tím, že je ochoten přijmout městské a státní představitele přímo v hotelu WEIMAR, tito přes jeho zákaz a přání znovu přijeli k slavnostnímu uvítání na nádraží. Král Eduard VII. si však nechal vyložit obě svá auta z dvorního vlaku v Chebu a odjel s nimi mimo pozornost publika nenápadně v tichosti po silnici do Mariánských Lázní.

Královský doprovod býval minimální, adjutant, sekretář, švýcarský Reisemarschall (cestovní maršálek), komoří, dva detektivové a dva šoféři. V hotelu v králových pokojích a u stolu obstarával všechny služby hotelový personál pod vedením Franze Kohnhäusera, který se těšil zvláštní králově důvěře.

Historky z pobytu krále v lázních

O pobytu krále v lázních kolovalo více historek. Král často přijímal místní deputace a s nimi hovořil německy. Lord HALDANES, překvapený brilantními projevy krále, se ho ptal, kdy si vlastně tyto projevy připravuje. Král odpověděl: "Nic nepřipravuji, mluvím, jak mě napadne." Král totiž mluvil dobře německy a rád používal hovorových a slangových výrazů.

Jednou si vyjeli s lordem Haldanesem do okolí vypít kávu. Král sliboval, že pozná dobrou kávu. Na lorda Haldanese naléhal, aby si také koupil klobouk podIe rakouské módy (tj. od Mizzi Pistlové) a aby vypadal jako místní host. Když jeli autem a míjeli hospodu, před kterou stály dřevěné stoly, král řekl: "Sem se nechám pozvat!" Objednali kávu a král dodal: "Zaplatím já, ale dám jen malé spropitné, aby hospodská nepoznala, kdo jsem." A pak pokračovali dál do tepelského kláštera, kde král bavil mnichy veselými historkami.

Hovořilo se také o jeho nebojácnosti. Jednoho rána na promenádě varoval policista krále, že se v městě objevilo několik anarchistů. Král se zastavil a řekl: "Ale my se přece chceme procházet, ne?" A v zamyšlení dodal: "Král musí přece zemřít, jako každý jiný." Pak poznamenal ke svému společníkovi: "A kromě toho nevěřím tomu bázlivému policistovi." A pokračovali ve vycházce.

Král se cítil dobře v pěkném oblečení, ale vyžadoval ho i od svého doprovodu. Když uviděl na zahradní slavnosti jednoho anglického lorda v starším klobouku, řekl o něm: "To je klobouk, který tu byl pohřben už starým Goethem."

V roce 1907 přijel do Mariánských Lázní za králem Eduardem francouzský premiér Georges Clemenceau a mimo jiné králi navrhoval zavedení vojenské povinnosti pro Anglii. Téhož roku se tu sešel král s ruským ministrem zahraničí Izvolským v situaci, kdy se zdál vojensky konflikt mezi oběma mocnostmi v Persii a v Afganistanu neodvratný. Světový tisk byl plný chmurných obav z budoucnosti. Právě zde, v hotelu Weimar, podepsali Rusové s Angličany dohodu, v níž si přesně vymezují sféry vlivu v Asii. Následovalo podepsání dohody mezi Anglii, Ruskem a Francii. Tato dohoda měla v roce 1914 za následek vstup Velké Británie do světové války po boku Ruska.

V roce 1908 při jednom setkání s bulharským vladařem knížetem Ferdinandem se hovořilo o vladařském označení. Po svém návratu do Sofie se pak kníže Ferdinand prohlásil "králem Bulharů".

Monarchův program v Mariánských Lázních

Ze všech cest, které Eduard VII. pod­nikal, se nejvíce těšil do Mariánských Lázní. Přijížděl vždy v srpnu jako pacient - základem lázeňské kúry bylo pití mine­rální vody a dodržování protiobézní diety -, ale zdráhal se dodržovat přesně pře­depsanou rutinu. Stával sice v 7 hodin ráno, před snídaní vyšel na dvouhodino­vou procházku, ale trval na svém, pokud šlo o oběd. Chtěl provádět výběr jídla tak jako doma.

Král miloval drsnější přírodní krajinu v okolí Mariánských Lázní a často vyjíž­děl na lov s knížetem Trautmannsdorfem na jeho pozemky u Horšovského Týna anebo s opatem z Teplé.

Odpoledne podnikal král vyjížďky nebo procházky. Potom hrál krocket. Mi­loval tuto hru skoro jako bridž a nijak neskrýval, že nechce být za žádnou cenu poražen. Tuto zkušenost učinil také Sir Frederik Ponsonby s králem v Mariánských Lázních. Ponsonby totiž vůbec nemiloval krocket a když král trval na tom, aby s nimi hrál v jednom "doublu", byl roz­hodnut hrát tak špatně, aby už nikdy nemusel po druhé hrát. Jeho partnerem byl starý Harty Chaplin, královou partnerkou Ma­dame Letellier. Jakmile měl Ponsonby příležitost, odstřelil králův míč na druhý konec hřiště. Vzpomínal na to: "To ho vždy přivedlo k zuřivosti, a krásná Ma­dame Letellier, která hrála dobře, mne prosila se slzami v očích, abych ho neroz­zuřil a připomínala, že lidé na dvoře nechávají vždy krále vyhrát. Já jsem odporoval, že já tedy ne, že ho nenechám vyhrát, že ho překonám a osobně se budu snažit, abych králov­skou rodinu porazil co možná při každé hře."

Výsledek však nebyl takový, jaký Pon­sonby očekával. Zoufalé úsilí Madame Letellie­rové se stupňovalo a hrála velmi zdařile s cílem zvrátit hru. Již se zdálo, že duo Harty Chaplin- Frederik Ponsonby nepochybně zvítězí, ale v rozhodující moment se Madame mimořádně zlepšila a také královi se povedlo několik úspěšných ran. Zvrátili výsledek a král s Madame vyhráli. Hrdý nad svým trium­fem král prohlásil, že to byla nejlepší hra jeho života a v opojení nad tímto vítězstvím hned následující den žádal, souboj opakovat ve stejných dvojicích. Až po velkém přemlouvání se nechal obměkčit a zřekl se zápasu s Ponsonbym.

Ale nebyl to jen krocket nebo lov, ani minerální vody, co krále každoročně táhlo do Mariánských Lázní. Lázeňské místo s mnoha luxusními hotely, se tichými lesy v okolí, s výletními kavárnami přitahovalo nejbohatší osobnosti Evropy, ale také tucty dobrodruž­ných žen různých národností - roz­vedené Američanky, dámy ruského polo­světa a oslnivě vyhlížející rakouské vdovy, byť pochybné provenience.

Král přijížděl do lázní bez manželky, doprovázen jen dvěma lokaji, a nebylo pro něho nic těžkého udělat si tu mnohé známosti. Přes svůj věk byl živý a extrémně silný. Jeho zálety nebyly ani dramatické ani vážné, ale vyžadoval kolem sebe stále půvab ženské společnosti a potřeboval změnu. Mnohdy pozval král dámy do ho­telu na večeři, jindy je zval na vy­jížďku do okolí ve svém voze, jindy poža­doval, aby ho doprovázely na procházce lesem.

Po sedm letních královských období poskytovaly Mariánské Lázně o odpolednách mlčící místečka, k nimž se mohl král vracet, pro­tože jeho hlad po životě trval až do konce. A byl ochoten věřit, že mariánskolázeňské léčivé vody vracejí nejen zdraví, ale také že obnovují věčné mládí.

Sir Frederik Ponsonby doprovázel krále často do lázní a býval postaven před neobvyklé problémy. Jednou byl pronásledován krásnou dámou z vídeň­ského polosvěta, když ho žádala nesmlou­vavě o poctu, aby mohla spát s králem. Jinak by přece nevydávala peníze na cestu až z Vídně. Ponsonby vy­světlil, že si postel bude muset hledat jinde.

Zalíbení krále pro Mariánské Lázně ovlivňoval i příliv hostů z celého světa. V jednom létě se tu objevil král řecký, v druhém příští bulharský král Ferdinand. Anglická šlechta proudila sem do lázní za králem, ale ne všichni reprezentovali elegantní svět. Sir John Fisher byl pravidelným hostem lázní, podobně Sir Henry Campell-Bannermann, či radikální poslanec John Burns. Králova přítomnost přitahovala nejen lázeňské hosty, ale celý proud divadelních společností a umělců z varieté. A ženy.

Jednou král opustil rozmrzen divadlo, protože se domníval, že půjde na melodrama. Ale byla to varietní estráda, kde se zpívalo německy a bylo to zdlouhavé a nudné. Králův odchod byl považován za kritický nesouhlas. Po několika dnech přišel královi dopis od biskupa z Ripon, který mu děkoval jménem církve anglikán­ské za jeho pevný postoj ve věcech morálky. Král však nebyl žádný "kajícník" a odmítl toto nedorozumění. "Řekněte svému bi­skupovi celou pravdu!" vysvětloval Ponsonbymu. "Nerad bych vystupoval jako ochránce morálky, a zvláště ne v cizině."

Když král opustil své luxusní pokoje v hotelu Weimar, byl každý kus nábytku majitelem rozprodán za dvojnásobnou cenu. Ani vyjadřování hlubokých poct králi neodradilo obchodníky od toho, aby si neúčtovali nehorázné ceny. Králův štáb musel proto všechny účty velmi pečlivě a tvrdě kontrolovat, aby nebyl jejich pán okrádán. Sir Frederik Ponsonby například důrazně protestoval, když garáž, kde měl král auto, poslala účet na 1 500 liber (30 000 zlatých) za garážování a náhradní součástky.

Král vlastnil dva Mercedesy a Renaulta, královna Wolseley. V Anglii neměla královská auta žádná čísla, ale v cizině měla čísla navštívených zemí. Král posílal svůj Mercedes obvykle do Mariánských Lázní předem. Ačkoliv mívala auta mnoho malých poruch, královo nadšení pro auta tím neochladlo. Když poruchy nepřestávaly, od roku 1905 vyřešil problém zaměstnáváním stálého automechanika, Mr. Stampera. Tento muž seděl vedle šoféra, trvale připraven vyskočit, jakmile by se objevila porucha na motoru. Když král ukončil vyjížďku bez poruch a oprav, tedy úspěšně, při vystupování z vozu říkával pochvalně: "Velmi dobrá jízda, Mister Stamper, skutečně velmi dobrá jízda!"

/Podle Cowiesovy knihy "Gay-Monarch", New-York 1956 - J.May//

Památky na anglického krále

Na paměť setkání dvou monarchů - anglického krále Eduarda a císaře Františka Josefa I. - v srpnu 1904 byl zasazen pamětní stříbrný smrk v blízkosti kostela a před ním uložena pamětní deska, připomínající tuto událost. Stříbrný smrk tu dosud stojí a jeho stáří překročilo století (byl zasazen již několikaletý).

Toto setkání dostalo zanedlouho samostatný památník dvou monarchů v místě dnešního Chopinova kamene v Skalníkově parku. Zde byly plastiky obou monarchů, které byly odstraněny po první světové válce. Na tomto místě pak dali mariánskolázeňští Němci vybudovat památník Walthera von Vogelheide. Ale i tento památník byl dočasný. dnes tu stojí památník Fryderyka Chopina. Eduardova kruhová plastika byla pak použita na pamětní kámen na golfovém hřišti.

Krátká vycházková cesta pod kolonádou, po níž se král tradičně procházel, byla oficiálně pojmenována jako vycházková cesta krále Eduarda.

Dnes zůstává po Eduardovi v prvním patře na hotelu Kavkaz černá pamětní tabule s německým nápisem, připomínajícím zdejších osm letních pobytů anglického krále. Dále je pamětní kámen krále Eduarda na golfovém hřišti, připomínající účast krále Eduarda při založení golfového hřiště v roce 1905. Zde bylo využito před válkou Eduardovy plastiky z památníku dvou monarchů.

Když král v roce 1910 zemřel, konala se v Mariánských Lázních v anglikánském kostele, kam chodíval pravidelně o nedělích, smuteční bohoslužba, které se v jinověreckém kostele zúčastnil i tepelský opat dr. Gilbert HELMER. V roce 1911 byla zde umístěna pamětní plastika krále Eduarda VII. s textem a dále pamětní tabulka v místě, kde král sedával. Eduardova plastika i s textem byla v minulých letech renovována.

Současný opuštěný hotel KAVKAZ má nést označení po tomto slavném hostu - buď KING OF ENGLAND (tak se nazýval hotel v letech 1945-1948) nebo HOTEL EDWARD.
 

Eduard VII. - jak ho neznáme

Nová kniha německého spisovatele Franze Herreho "Než se začalo psát 1900 – v obavách ze zániku i s vírou v pokrok" (1998) popisuje přelom století v Evropě a též ve Velké Británii. Dne 22. ledna 1901 umírá Viktorie I., královna Velké Británie a Irska, císařovna indická. Všichni tuší, že smrtí královny končí dlouhá epocha vývoje  britské říše.

Herre uvádí: "Nástupem Eduarda VII. na trůn se vrátila monarchie k mužskému principu, ale označit Eduarda za "Otce vlasti" se neodváží ani dvorní kronikáři. Poslední Viktoriino slovo bylo "Bertie!", jak říkala rodina Eduardovi. Poslední starost královny.

"Rád bych věděl, co bude král dělat," řekl mladý poslanec Winston Churchill. "Změní snad úplně svůj způsob života ? Prodá snad koně a zapudí své Židy ?"

Edurad VII. slibuje, že půjde ve šlépějích své matky. Jenže tento šedesátiletý muž s nalomeným zdravím nemá chuť ani sílu vzdát se svého sladkého života a nechat se zapřáhnout do nádeničiny každodenního vládnutí. Jeho nejnápadnější vlastností (dle Dictionary of National Biography 1912) byl naprostý nedostatek duchovních zájmů. Za svého devítiletého panování prý nesehrál významnou roli ani jako iniciátor nových myšlenek ani jako zahraničně politický činitel. Nicméně ukončil viktoriánskou epochu a změnou životního stylu i způsobu svého vládnutí se stal představitelem tzv. "Eduardiánského" období.

Nový král nepřijal Albertovo jméno, jak matka tajně doufala, nýbrž na zasedání Státní rady v Svatojakubském paláci 23. ledna 1901 prohlásil: "Rozhodl jsem se pro jméno Eduard, které mělo šest mých předků."  Nejenže se distancoval od svého německého otce, ale upustil i od přátelského postoje vůči Německu, který zaujímala Viktorie, třebaže jí to občas připadalo obtížné. Eduard VII. prosazoval novou zahraniční politiku Velké Británie, která vedla na základě dohody s Francií v roce 1904 a anglo-ruské smlouvy z roku 1907 (v níž hrály roli Mariánské Lázně) k "obklíčení Německa".

Na rozdíl od matky, která se hojně vměšovala do vládních záležitostí svých ministrů, se její syn (ať už z osobní flegmatičnosti či na základě politického uvážení, že král se má v parlamentní demokracii uskromnit) spokojil s užíváním svého úřadu a reprezentací, která mu více vyhovovala než úřadování. Konzervativci nechtěli zbavit krále otěží vlády, ale museli ustoupit liberálům, podle nichž měl monarcha panovat jen symbolicky.

Lord Robert Arthur Talbot, markýz ze Salisbury, se hned vzdal úřadu premiéra a tím dále zvýraznil ukončení dějinné epochy Anglie. Eduard VII. považoval volnomyšlenkářství za liberalismus a věnoval přízeň liberální straně. A v roce 1906 liberálové zvítězili ve volbách. Získali 380 míst v dolní sněmovně proti 157 toryům. Jak řekl ministr obchodu David Lloyd George: "Toryům dosud není jasno, že konečně přišel den pro člověka z chatrče." Davida Lloyda George, toto "dítě lidu", tohoto představitele levého křídla liberální strany, podporoval Winston Churchill. Podle něho je liberalismus "věcí miliónů těch, kteří stojí na okraji" a stát musí zasáhnout ve prospěch dělnictva jako "náhradní zaměstnavatel", zavést minimální mzdy, provést zestátnění, nejdříve železnic. Vítězství liberálů bylo i vítězstvím dělnického hnutí. Do Dolní sněmovny se dostalo 53 poslanců Labour Party, která se shodovala s liberální většinou a věnovala se sociálnímu a odborovému zákonodárství.

Starý řád hodnot byl překonán a za Eduarda VII. bylo zřetelné, že bude i otřesen. Král Eduard VII. se snažil zahladit všechny stopy po matčiných "přečinech", hlavně co se týká jejího vztahu se štolbou Johnem Brownem (+ 1883), který se dostal do řečí a pověstí. Brownův byt přeměnil král na kulečníkový sál, jeho sochu u zámku Balmoral, kterou mu tam dala Viktorie postavit, přemístil do křovin.

Toto obrazoborectví ovšem působilo jako nepodařený vtip. Eduard VII. totiž nedbal matčiných napomenutí a jako král dával v sázku i dědictví monarchie. Již jako princ hledal různá potěšení v Paříži i v Anglii. O jeho milostných historkách mluvil celý Londýn. Byl od roku 1863 manželem  princezny Alexandry Dánské a měli šest dětí, ale jinak prováděl jeden zálet za druhým. Jeho vášeň k ženám – k dámám i midinetkám – mu poškodila zdraví. Hovořilo se i o pohlavní chorobě. Hráčská vášeň ho připravila o velké peníze a byl dokonce zapleten do bakaretového skandálu, kdy byl spáchán podvod při karetní hře.

Monarchisté zprvu doufali, že až se stane králem, že se změní. Ale byli zklamáni.  Eduard VII. se spokojil s okázalou reprezentací monarchie, který dává přednost rolls-roycům před starými kočáry. Vystupuje jako módní tvůrce a své modely předvádí jako manekýn, zavádí klobouk Homburg, plstěný klobouk se zdviženým olemovaným okrajem, zavádí puky na kalhotách, u cestovního a nočního oblečení puky boční. Šedesátiletý král je podsaditý, obtloustlý, nosí proto vestu s posledním knoflíkem nezapnutým – všichni gentlemani ho napodobují.

Zešedivělý a stále méně pohyblivý milovník žen musí dělat krátké kroky, nicméně si tento "král-prostopášník" dovolí ještě oficiální metresu – paní Alici Keppelovou s jihoevropským temperamentem a anglickou elegancí. Její manžel George Keppel by si asi cenil cti být manželem favoritky krále více, kdyby to nebylo spojeno s velkými finančními výdaji a kdyby nebyl nucen se věnovat takovým obchodním transakcím, které se neslučovaly s jeho postavením, ale byly prostě výnosné. Paní Keppelová s chotěm nebo bez něho se ukazuje v róbách posetých diamanty v královském zámku Andrighamu, kde ji královna Alexandra trpí vedle sebe, či u vévody z Devonshiru na zámku Chatsworthu, kde podle vyprávění princezny Daisy z Plessu hraje sama s králem v odděleném pokoji bridge.

Lord Salisbury si dovolí pozvat na své venkovské sídlo Hatfield krále a královnu, ale za podmínky, že odmítá tuto metresu. Paní Keppelové to snad nevadí. Pohybuje se v blízkém Knebworthu a celá Hatfieldská společnost si nenechá ujít příležitost zajet do Knebworthu jen proto, že je tam králova favoritka.

To je důsledek měnících se názorů ve společnosti na rovnoprávnost pohlaví a nové hodnocení sexuálních vztahů. Dosud se manželky měly starat doma o muže a děti, neprovdané chudší ženy mohly být služkami, továrními dělnicemi nebo kancelářskými silami. Nyní nastává boj o volební právo žen, o dostupnost ke vzdělání a o postavení v úřadech.

Jiný boj probíhá v sociální sféře mezi společenskou smetánkou a  chudou většinou. Po ulicích jezdí 11 000 drožek a  20 000 koní, jejichž exkrementy jsou všude a jejichž pach je typickým průvodcem Londýna. V roce 1901 je umístěno 45 000 nuzáků v chudobincích. Mají stejnokroje, hodně práce a málo jídla. To je Eduardova Anglie i pohled na našeho slavného mariánskolázeňského hosta anglického krále z jiného úhlu.
 

Pramen:
HERRE Franz "Untergangsstimmung und Fortschrittsglauben", Deutsche Verlags-Anstalt Stuttgart 1998 – přeloženo do češtiny jako "Než se začalo psát 1900 – v obavách ze zániku i s vírou v pokrok" ( Jiří Gojda  1999)
Publikováno: HAMELIKA, vlastivědné materiály Mariánskolázeňska č. 4/2001 z 31.května 2001, S.92