Dávná poutní místa v okolí

2.část

11. Poutní místo Manětín

Manětín je uváděn již v roce 1169, kdy ho daroval král Vladislav I. řádu johanitů, který zde zřídil svou komendu. Ta zanikla za husitských válek. Manětín se stal roku 1235 městem. Největší zásluhy o přeměnu Manětína v barokní perlu Čech mají Lažanští, kteří vlastnili Manětín od roku 1622, resp. 1639. Zásluhy o poutní tradici měl farář Václav Alexius Pleschner, který v roce 1700 putoval s hrabětem Josefem Václavem Lažanským do Itálie a odtud si přivezl obrázek Panny Marie Loretánské, tištěný stříbrem na látce. Při požáru v roce 1712 byl zničen celý Manětín, ale fara nevyhořela, což se přičítalo zázračnému loretánskému obrazu. Byl umístěn na hlavní oltáři kostela sv.Jana Křtitele, pak na vítězném oblouku pod krucifixem a od roku 1933 na barokním oltáříku. Též se mu připisují zásluhy o záchranu Manětína před morem v roce 1713. Děkanský kostel získal ostatky římských mučednic sv.Inocencie a sv.Justiny, které přivezla z Itálie v roce 1721 hraběnka Marie Gabriela Lažanská. Ostatky jsou uloženy v rakvích v postranních oltářích.

Centrem Manětína je podélné náměstí, jehož jižní stranu tvoří zámek z roku 1712. Před zámkem se nacházejí alegorie postav od J.Herschera, sousoší Nejsvětější Trojice od Štěpána a Václava Borovce, dvě kašny se sochami sv.Václava a sv.Floriána z 1.poloviny 18.století. Poutníci míří do děkanského kostela, který je spojen se zámkem visutou krytou chodbou. Kostel byl vystavěn J.J.Hessem podle plánů T.Hafeneckera v letech 1712-1717 na místě vyhořelého gotického kostela. Hlavní oltář s obrazem Křest Páně je dílem Petra Brandla (1715-1716). Boční oltáře sv.Antonína z Padovy a sv.Anny při vítězném oblouku mají rovněž Brandlovy obrazy sv.Antonína a Výchovy Panny Marie. V nástavcích jsou obrazy sv.Matouše a sv.Jeronýma - díla žáků nebo syna Brandla.Dva obrazy - Ukřižovaný a Společenství Kristovo - na oltářích ve výklencích lodi maloval žák Brandlův - místní děkan J.F.Händl. Vzácným obrazem je také Ukřižovaný z 19.století od E.Dítěte.

Z náměstí na hřbitov vede tzv. Vysoká cesta, lemovaná Herscherovými sochami sv.Anny, sv.Josefa, sv.Šebastiána, sv. Fabiána, sv.Rozálie, sv.Rocha. sv.Marie Sedmibolestné, Ecce Homo, sv.Bennona, sv.Donáta, archanděla Michaela, Anděla strážce, sv.Ludmily a sv.Jana Nepomuckého. Cesta končí u hřbitovního kostela sv.Barbory z r.1697 s velkým množstvím barokních soch.

12. Poutní místo Mariánská Týnice

Nedaleko Kralovic se nalézá poutní kostel Zvěstování Páně v osadě Mariánská Týnice. Na místě dnešního chrámu stávala již v roce 1186 Mariánská kaple. V roce 1230 odkázal Roman z Týnce dvůr Mariánskou Týnici plaským cisterciákům, což potvrdil český král Přemysl Otakar I. Pod Plasy patřila Týnice až do zrušení kláštera v roce 1785. Po Bílé hoře se zde začalo velkoryse stavět. Původní poutní kaple byla rozšířena za opata Vrchoty z Rosenwertu v roce 1640 v kostelík. Kostelík byl za opata Troyera v roce 1680 znovu rozšířen v kostel, a v roce 1692 byl obklopen ambity (tento starý kostel byl stržen až v roce 1777). V roce 1699 zde bylo založeno proboštství. V roce 1711 položil opat Eugen Tytl základní kámen k novému poutnímu chrámu. Plány chrámu připravil J.B.Santini a barokní stavba trvala třicet let (1720-1751). Kostel byl vysvěcen v roce 1764 a v té době byla dokončena stavba proboštství. Až do roku 1777 se ještě stavebně dokončoval interiér chrámu, ale to se již blížila jiná pohroma. Klášter v Plasích byl zrušen a současně zrušeno i proboštství. Celý areál přešel pod Náboženský fond a začal chátrat. To pokračovalo i po roce 1826, kdy panství i s poutní Mariánskou Týnicí zakoupil kancléř Metternich. V roce 1920 se zřítila kopula chrámu a v roce 1936 se přikročilo váhavě k rekonstrukci Jednotou pro záchranu Mariánské Týnice. Po roce 1955 se pokračovalo ze státních prostředků, ale rekonstrukce nebyla dokončena. Interiéry byly zpřístupněny v roce 1989.

Kostel je postaven na půdorysu řeckého rovnoramenného kříže se zaoblenými rohy, s dvěma hranolovými věžemi v jižní průčelí a s kopulí nad křížením. Na západě je trojkřídlý ambit, když plánovaný východní ambit nebyl postaven. Zřícená kopule měla fresku Madony od S.F.Noseckého (1750), boční stěny výjevy ze Starého Zákona. V ambitech a v jejich čtyřech rohových kaplích se zachovaly fresky s výjevy ze života Panny Marie a cisterciáckých světců od F.J.Luxe (1753-1754). Vnitřní zařízení kostela bylo odvezeno - hlavní oltář od I.F.Platzera (1765-1770) se sochami sv.Anny a sv.Jáchyma jsou dnes v kostele v Příbrami, dvojice klečících andělů na arciděkanství v Plzni. Milostná socha P.Marie, zvaná Deštná či Deštivá, byla přenesena do farního kostela v Kralovicích. Tato socha je částí sousoší Zvěstování od Mistra Týneckého Zvěstování z přelomu 15. a 16.století.

Proboštství (muzeum a dř. Kniha n.p.) je z roku 1764 se znakem opata Hartmanna, jednopatrové s výrazně vystupujícím středním risalitem. Nástropní výzdobu v prvním patře tvoří Darování Mariánské Týnice - Roman z Tejnice ji odevzdává plaským cisterciákům a je tu symbolická hostina mnichů s Pannou Marií a na stěnách oválné medailonky dvanácti opatů s pohledy na Plasy a Mariánskou Týnici.

13. Poutní kostel sv.Anny u Plané

Poblíž Plané stojí poutní kostel sv. Anny, severozápadně od města Planá asi 1/2 hodiny chůze, na kopci (527 m n.m.), který je dominující a viditelný ze všech směrů v kraji. Výrazná je i nedaleko stojící bývalá léčebna plánské nemocnice. Někdejší stavení kostelníka v těsné blízkosti kostela je opravené. Od roku 1919 zde byli redemptoristé. Stranou stojí přízemní stavení, původně asi restaurace, nově nazývané "Nemocnice". Dnes je opuštěné. Donedávna sloužilo těžce postiženým invalidním nemocným, kteří se odtud přestěhovali do zdejší léčebny, z níž zase přešla interna do areálu městské nemocnice, a ta právě zanikla. Blízká železniční trať Plzeň-Cheb je relativně nová dopravní tepna (od 1872), ale nesmírně frekventovaná. Svahy vrchu Svatá Anna (527 m) na západ a sever klesají prudce dolů k Anenskému rybníku a brání příchodu z těchto stran.

Nedaleko rybníka pod léčebnou stojí ruina šestibokého stavení malé vodárny.

Kdy vznikl poutní kostel ? Zničující husitské války způsobily, že dnes nevíme, kdy kostel vznikl. Důležité listiny byly spáleny a zničeny, a to postihlo i Svatou Annu. A tak nezbývá, než se držet staré tradice, že jde o místo posvátné a prastaré, více než tisíc let. Christian August Pfalz, kazatel v pražském chrámu sv.Víta, uváděl ve své knize z roku 1673, že kostel Svatá Anna je již 700 let stár a rok založení stavěl před rok 1000. Před husitskými válkami míval prý poutní kostel četné sochy stříbrné a pozlacené, jakož i kostelní náčiní. Vše bylo husity vyloupeno a odvezeno. Páter Pfalz uváděl také řadu zázračných případů, které se udály na přímluvu u sv. Anny. To byly důkazy, že Svatoanenský obraz má divotvornou moc. Také studánka se zázračným pramenem byla využívána: poutníci ji buď pili nebo jí potírali své nemocné údy. Rovněž plánské kostelní knihy popisují v 17. století případy zázračných uzdravení na Svaté Anně. Dokonce se soudilo, že vznik kostela souvisel s pokřtěním 14 českých pánů v Řezně v roce 846. Tradice zdejších poutí tedy má hluboké kořeny.

Cesta z města ke kostelu. Poutní cesta z Plané ke kostelu vedla od chodovoplánské silnice mezi poli a lukami a nakonec vedla alejí starých mohutných lip. Tudy přicházela v minulosti procesí z Plané. Plánský zkrášlovací spolek se v 19.století postaral o doplnění aleje osázením mladými stromky - duby a lipami. Uprostřed monumentální aleje starých lip se také nacházela stará studna, která byla roku 1832 zasypána.

Popis kostela sv.Anny. Poutní kostel (po roce 1721) je dlouhý 44 metrů, vysoký 18 metrů, široký 14 metrů. Vnitřek kostela má vedle hlavního oltáře ještě čtyři další oltáříky postranní. Jsou zasvěceny sv. Josefu, sv. Janovi Křtiteli, sv. Antonínu Paduánskému a sv. Františku Serafínskému, jehož oltářní obraz je dílem slavného malíře Škréty. Velký, bohatě vyzdobený hlavní oltář má vedle Mariánské sochy a Ježíška divotvornou poutní sochu sv.Anny, výšky 160 cm, vyřezanou ze dřeva. Socha bývala umístěna v západním průčelí v nice, dnes je uvnitř kostela. Dále se tu nachází sochy sv.Jana Křtitele, sv.Zachariáše, sv.Jáchyma a sv.Josefa, všechny novější, z poslední čtvrtiny 19.století, zhotovené v Tyrolsku.

Kostel byl přestavován v roce 1515 a na jeho základech postaven roku 1645 barokní kostel. Když roku 1721 vyhořel, byl postaven nový, dnešní kostel. Je jednoloďový, zakončený pravoúhlým presbytářem, a trojboce uzavřená sakristie je pod nízkou hranolovou věží. Loď má po stranách tři dvojice kaplí a v patře jsou tribuny. Klenba kostela a stěny jsou bohatě zdobeny freskami a štukaturou. Fresky jsou dílem Wenzla C.T.Schmidta z Plané z roku 1731. Jsou to reliéfy čtyř evangelistů, dále fresky "Narození P.Marie", "Zasvěcení P.Marie v Jeruzalémě", ve středu "Nanebevzetí P.Marie" a na klenbě presbytáře je "P.Marie na rajském stromě života" mezi svými rodiči. Jde o ikonografický symbol Neposkvrněného Početí. Klenby lodě nesou obrazy "P.Marie jako ochránkyně trpících", "P.Marie v chrámě", "Zasnoubení P.Marie", "Smrt sv.Anny". Nad kruchtou je obraz "Apoteóza sv.Anny". Na stěnách jsou výjevy převezení soch sv.Anny a P.Marie do Plané. Gotické sousoší je z roku 1515 a je dnes na hlavní oltáři v presbytáři. Nad varhanami je vymalována postava anděla, který plnou silou fouká do trumpety, aby zvěstoval jméno svaté Anny.

Barokní sochy na oltáři představují Boha Otce mezi postavami sv.Jáchyma, Jana Křtitele, Jana Evangelisty a sv.Jakuba. V příčné lodi je oltář sv.Jana Nepomuckého (1731) s obrazem od Brandlova žáka a se sochami sv.Jiljí a dalšího světce. Dále je tu oltář sv.Josefa a sv.Anny (1766), se sochami sv.Václava a sv.Víta. Boční oltáře v lodi jsou zdobeny obrazy a sochami sv.Šebestiána, sv.Zikmunda, sv.Barbory a sv.Markéty. Kamenná socha sv.Anny při kruchtě je z 2.poloviny 16.století.

Před více než rokem, 1998, byl kostel vykraden a ochuzen o několik obrazů křížové cesty.

Časy luteránské a pověst o sochách. Když přišla do kraje luteránská víra (1571), sláva poutního místa minula a kostel byl uzavřen. Sochy sv.Anny, P.Marie a Ježíška byly z kostela vyneseny a pohozeny na hromadu dalších vyhozených věcí v kostela na déšť a nepohodu. Podle pověsti jeden sedlák z Výškova přišel na nápad odvézt si sochy domů do vsi. Přijel se čtyřmi silnými koňmi, naložil sochy na povoz, ale nemohl se hnout z místa, ani když koně šlehal bičem. Nakonec se povoz rozjel, ale ztěží dorazil s nákladem do sedlákova dvora ve Výškově. Od té doby to šlo se sedlákem s kopce. Přišla neúroda, ztráty a když měl přijít o dům a dvůr, napadlo ho, vrátit sochy na staré místo. Na starý žebřiňák zapřáhl posledního svého koně, vyhublého šimla, a vida - bez námahy a pobízení s ním dojel na Svatou Annu. - Ten příběh vymaloval malíř Wenzl Schmidt v roce 1730 ve dvou obrazech na hlavní stěně uvnitř kostela.

Znovuoživení anenských poutí. Za třicetileté války končila doba luteránství v kraji. V roce 1622 nařídil papež Řehoř XV., aby byl svátek sv. Anny (26.července) znovu řádně slaven a již v roce 1624 hrabě Heinrich Šlik dal zchátralý a nepoužívaný poutní kostel opravit, vysvětit a vynaložil velké náklady na obnovu. Povinnosti kostelníka převzal jeden poustevník a od roku 1644 fráter Michl Puntgos, který se přistěhoval do opuštěného stavení u kostela. Přicházeli nemocní a pomoc potřebující. Klečeli na schodech oltáře, aby si tu vyprosili uzdravení u sv.Anny. Dne 8.září 1645 zaslal papež Innocenc X. na prosbu hraběte Šlika bulu ke zřízení bratrstva Svaté Anny.Dne 8.prosince 1645 bylo bratrstvo slavnostně zavedeno. Existovalo až do roku 1784, ale bylo podle nařízení císaře Josefa II. jako všechna podobná bratrstva zrušeno.

V roce 1645 nechal zhotovit Heinrich Šlik stříbrnou a pozlacenou monstranci ze stříbra ze štoly "Haus Österreich" za vesnicí Výškov a předal do kostela sv.Anny. Až v roce 1810 musela být monstrance odevzdána do mincovny v Plané.

Uvádí se, že když v roce 1647 rozbila švédská armáda v čele s generály Wrangelem a Würtembergem svůj tábor u Plané, ochránil císařský plukovník hrabě Kinský tento kostel zázračně tak, že nebyl ani v nejmenším poškozen.

Řád servítů se chystá na Svatou Annu. V roce 1680 chtěla hraběnka Marie Maximiliana von Sinzendorfová založit klášter u Svaté Anny a povolala sem bratry řádu servítů. Přišlo 12 řádových bratrů z kláštera Gratzen. Byl vyhotoven zakládací dokument kláštera servítů, ale nakonec v důsledku nepatrných dotací od knížecího arcibiskupského konsistoria se muselo od založení kláštera odstoupit. K vybudování kláštera nedošlo.

Po válkách přichází doba pověr a zázraků. Po třicetileté válce byla česká země vržena o mnoho let zpět. Vrací se doba pověr a víry v duchy, čerty, vodníky, mizí renesanční vzdělanost a nastává úpadek kultury i hospodářství. Na louce pod Svatou Annou se prý ukazovali tři ohniví mužíci, jindy to byl čarodějný cizinec, který se měnil v havrana.

Také blesky či různé přírodní úkazy byly v této době různě vysvětlovány. Když přišla zatmění slunce 12.5.1706 a 1.6.1728 a pak kometa viditelná od 6. do 8.října 1731, lidé byli zděšeni a očekávali to nejhorší.

Ale i náhlá uzdravení u Svaté Anny se přičítala podivným silám této svaté ženy. Medicína byla postavena na pověrách, V roce 1712 byl jeden horník zavalen v Michalových Horách a roztříštěná noha mu musela být odříznuta. Dali ji do komína, prý aby se horník rychleji uzdravil. Ten zatím zemřel.

V roce 1732 byl jeden plánský nádeník v sousední Falci v jednom v kostele léčen františkánem a dalšími kněžími za přítomnosti více než tisíce lidí tak, že z něho vyháněli zlého ducha. Muž musel též užívat vysvěcenou medicínu a nakonec se oběsil.

Katovské řemeslo v Plané. Planá mívala do konce 17.století vlastního kata. Kat vypaloval zlodějům znamení na záda, bičoval provinilce a popravoval. Při menších proviněních musel jezdit odsouzený na dřevěném oslu, a to až půl hodiny. Ale i po zrušení kata v Plané v 18.století se popravovalo. Přijížděl kat z Plzně nebo z Chebu. 28.ledna 1757 byla sťata jedna vražednice dítěte a bylo jí srdce probodeno železným kopím a zahrabána přímo u šibenice. Za naostření kopí dostal kovář 24 krejcarů. Týž rok byla v Plané popravena žena, která otrávila svého otce jedem. To byly poslední popravy v Plané.

Hromy a blesky nad Svatou Annou. Není divu že vrch s kostelem sv.Anny býval často postihován blesky. 21.května 1721 uhodil blesk do věže kostela a zapálil ji. Kostel vyhořel a zachráněny byly jen obrazy a sochy. Hraběnka Josefa Tereza von Sinzendorfová nechala kostel znovu postavit. Sochy pak byly 23. července 1726 znovu přeneseny na Svatou Annu při slavnostním procesí z plánského kostela, kde byly uschovány. V roce 1730 byl založen postranní oltář sv. Jana Nepomuckého od Wolfganga Pelleta von Hundta, registrátora zemských desek v Praze. Dne 30. prosince 1732 se tu rozezněly poprvé nové varhany. - Ale 23.dubna 1738 udeřil do kostela opět blesk. Sjel po věži do středu hlavního oltáře, poškodil několik soch a přelétl k Svatojánskému oltáři, kde se ztratil v zemi. V roce 1761 znovu zasáhl blesk kostel a sice zákristii. Tentokrát nic nezapálil.

Když byl 19.března 1762 byl vystavován císařovnou Marií Terezií pruský válečný prapor, který ukořistilo císařské vojsko u Schweidnitz, byl vzdáván dík Svaté Matce Anně a také ve zdejším kostele se shromáždilo veliké množství lidu k modlení.

Svatá Anna v nebezpečí zrušení. Vnitřek kostela byl stále zkrášlován. V roce 1766 vyřezal plánský řezbář Martin Schmidt postranní oltář sv.Josefa a v  roce 1769 byly hlavní oltář a kazatelna mramorovány a pozlaceny mistrem Martinem Hennevogelem z Litoměřic. Přesto hrozilo kostelu nebezpečí. Na Svaté Anně bývalo dosti cenností, ale kam přišly, není známo. Takový osud postihoval kostely, zvláště při jejich rušení. Takový osud stál také nad Svatou Annou za josefínských reforem. Bylo však poukazováno na to, že už jeden kostel v Plané byl uzavřen, a sice Peterský; a dále, že ostatní kostely na plánském panství jsou příliš chudé a mohou existovat jen díky podpoře z jmění Svaté Anny, a že kostel sv.Anny je vlastně zámecká kaple. Tak bylo nakonec od zrušení upuštěno.

Zmenšení Anenského rybníka. Na konci 18.století, 1796 byl Střední a Dolní Anenský rybník přeměněn v pole a louky, takže původní rybník ve srovnání s dnešním musel být ohromný.

Návrat Židovky k pravé víře. Na dveřích kostela na západní straně je kulatý otvor. Jedna Židovka z Chodové Plané si vyprosila roku 1804 u plánského děkana Antona Arnolda dovolení, aby se směla podívat na hlavní oltář. Měla to být matka Johanna Emanuela Veitha. Podle jiné verze byl Veith synovcem této Židovky, která "se zázračně vrátila" ke křesťanství v tomto kostele, když spatřila, plna zbožnosti, hlavní oltář. - Johann Emmanuel VEITH se narodil 22.7.1787 v  Chodové Plané jako syn Barucha (=Benedikta) Veitha a Brändely (=Barbory), rozené Löwy. Vystudoval gymnázium v Plzni a na podzim 1802 odešel proti vůli otce do Prahy, kde studoval vědu o lécích - farmakologii (v roce 1806 navštěvoval přednášky Bolzanovy!). Otec ho marně přemlouval, aby se stal rabínem. Mladý Veith se rozhodl pro lékařství a 27. listopadu 1812 byl promován doktorem medicíny. V té době byl už znám jako spisovatel, psal různé botanické studie a vedle botaniky se zabýval zvěrolékařstvím. V medicíně získal praxí značné znalosti a byl vyhlášeným diagnostikem. Při reorganizaci zvěrolékařského institutu byl jmenován jeho ředitelem. Doktor Veith byl malé postavy, neduživý, nehezké tváře s opuchlými rty, ale vysoké inteligence. Jako 30letý (1817) uprostřed úspěšné kariéry, se rozhodl znovu studovat ve Vídni, a to teologii. Studia přes četné osobní překážky dokončil. 26.srpna 1821 byl v dómě sv.Štěpána ve Vídni vysvěcen na kněze a vstoupil do řádu redemptoristů. Měl pohnuté osudy. Když  v roce 1871 slavil 50.výročí vysvěcení na kněze, obecní rada Vídně ho jmenovala čestným občanem Vídně a noviny Neue Freie Presse otiskly o něm oslavný článek. - V roce 1875 dostal velkou zlatou Salvatorskou medaili. V té době byl však již prakticky slepý. Přesto začal sepisovat - na psacím stroji, jím samotným zkonstruovaném - své homeopatické zkušenosti. Zemřel 6.listopadu 1876 v 90 letech. Jeho osudy byly v Plané známy a hraběnku Nosticovou motivovaly k tomu, aby dala řeholníkům stejného řádu jako byl Veith – redemptoristům – možnost využít na samotě stojící poutní kostel sv.Anny a jeho okolí pro řádový život a meditace.

Nové zvony na Svaté Anně po roce 1831. 23.září 1831 uhodil blesk znovu do věže, která shořela. Zvony se roztekly. Johann hrabě von Nostic-Rhieneck a Johann Paul Raab, městský barvířský mistr a rychtář na předměstí Plané, nechali udělat nové zvony u zvonaře Pernera v Plzni.

Revoluční rok 1848 a národní gardy. V revolučním roce 1848 byla zřízena národní garda a Plánští postavili střelnici u Svaté Anny na poli podél lipové aleje. Byla postavena zeď z 1500 cihel za 13 zlatých a 12 krejcarů. Zde prováděli gardisté vojenská pořadová cvičení, učili se povely, řazení atd. A střílelo se. 28.září 1848 se konaly střelecké závody o ceny. První cena byla nádherná dýmka, druhá čtyři stříbrňáky-dvacetníky, třetí dva stříbrňáky. Každý gardista střílel třikrát na 70 kroků. Přišlo množství lidu, byla otevřena pivní bouda s prodejem piva a trumpety vytrubovaly. Magistrátní rada Nadler měl projev, v němž oslavoval nové ústavní Rakousko, načež byly vystřeleny salvy do vzduchu. Ceny předával hejtman gardy Johann Kuchenbart. Sláva národních gard netrvala dlouho. Císařský patent z 22. srpna 1851 národní gardy v zemi zrušil a zbraně musely být odevzdány na radnici.

Johanita Demetrius byl zklamán. V roce 1863 navštívil Sv. Annu rytíř řádu johanitů Demetrius z Valašska, který byl na léčení v Mariánských Lázních. Vyslovil nelibost nad chátrající věží kostela a proto věnoval 50 zlatých na její opravu.

Smrt děkana Hrabala cestou k Svaté Anně. 4.dubna 1871 zemřel náhle na cestě na Svatou Annu na mši svatou, raněn mrtvicí, děkan plánský doktor teologie P. Friedrich Hrabal. Na místě, kde se příhoda udála, byl postaven pomník. Dnes není k nalezení.

Další události. Dne 28. září 1871 vjela první lokomotiva na nádraží v Plané a železniční trať do Chebu, běžící nedaleko kostela sv. Anny, byla otevřena v lednu 1872. - V roce 1884 odešel z Plané farář Franz Miesner, který byl velký ctitel sv.Anny a jehož kázání se soustřeďovalo vždy na bohoslužby na Svaté Anně. Miesner nechal odstranit sochy svatých ze sádry, které bývaly u hlavního oltáře, a nahradil je kvalitními dřevěnými a pestře barevnými.

Tyto sochy sloužily až do roku 1901, kdy mariánskolázeňský malíř Hochsieder renovoval hlavní oltář (za 1300 zlatých). Tehdy byly odstraněny Miesnerovy dřevěné figury a nahrazeny opět sádrovými (každá za 100 zlatých). Také kazatelnu mistr Hochsieder renovoval roku 1900. Při renovaci bylo zjištěno, že byla naposledy renovována roku 1764 a hlavní oltář v roce 1769.

V roce 1887 povolilo město - když bylo všeobecně známo, že cesta na Svatou Annu je v zanedbaném stavu -, aby zkrášlovací spolek osázel cestu k Svaté Anně jilmy a aby staré lípy, poškozené četnými blesky, byly nahrazeny mladými lípami. - 22.prosince 1888 zaslal univerzitní profesor Emanuel Zoufal doktoru Urbanovi starou rytinu "Sancta Anna Bey der Statt Plan in Böhmen", titulní list tisku zdejšího Anenského bratrstva, který zhotovil fráter Henrikus. Zde je vůbec nejstarší vyobrazení města Planá s Peterským kostelem. - V roce 1894 renovoval mistr štafírování Josef Grübl z Karlových Varů v kostele postranní oltáře sv.Antonína a sv.Františka (za 160 zlatých) od stavitele Tomáše Thurnera a zasadil obrazy sv. Antonína a na Antonínském oltáři i obraz sv. Václava. Obrazy jsou díla malíře Ferdinanda Weberinga z Lince (první stál 105 zlatých a druhý 30 zlatých).

14.července 1895 se stal v  Praze knězem plánský rodák Josef Sinik a 16.července slavil v kostele sv.Anny primic. Jeho strýc, boněnovský farář Lorenz Sinik měl při této slávě kázání. V roce 1897 prováděl renovaci interiéru kostela sv. Anny mariánskolázeňský malíř Hochsieder s výjimkou fresek.

V roce 1900 obec připočetla na církevní fond pro věže kostela sv. Anny 233 zlatých, ale patronát je směl užít pouze k opravě věží. Pokud by patronát toto odmítal, měly se koupit pro kostel varhany z těchto peněz. Od 3.5. do 11.6.1902 byly v Plané uzavřeny školy vzhledem k bourání kostelní věže. Také kostel byl uzavřen a bohoslužby se v té době konaly na Svaté Anně. Tehdy zakoupil zdejší rybníky včetně Anenského hrabě Nostic. - 15.5. 1913 zastupitelstvo připomíná Eduardu Kanzlerovi, aby nezapomenul zaplatit za pole u svaté Anny a za zdejší boudu s prodejem piva 2 000 korun.

K vyhlášení války na Svaté Anně. 26.července 1914, kdy se sešlo v kostele sv.Anny veliké množství lidí, se právě rozhodovalo o světové válce. Právě přišla zpráva, že 8. a 9. armádní těleso vyhlašuje mobilizaci. Už 2.srpna 1914 projížděl 73. chebský regiment "Vévoda Württemberg" vlakem přes Planou a na nádraží byl pohoštěn městem Planá. Z vlaku byl vyhozen na nádraží lístek s poděkováním za toto pohoštění. Zdejší muži narukovali nejen k 73.pěšímu regimentu, ale také k 22. batalionu myslivců, k regimentu strážců a k landšturmu č.6.

Svatá Anna za války. 20. června 1916 se konalo procesí učitelů a školních dětí k Svaté Anně na základě nařízení knížecího arcibiskupského konsistoria za účelem odvrácení bídy. S modlením. - 12.září 1916 zazněly tři zvony na sv. Anně naposledy. 14.září byly odmontovány a východním oknem na věži svrženy dolů. Malý a střední zvon spadly bez poškození, velký zvon Anenský se rozpadl na šest kusů. Zvony se snášely také v Boněnově, v Michalových Horách, v Zadním Chodově a ve Svatém Kříži. Byly odvezeny.

Poutě na Svaté Anně. Každoročně, 26.července, se konala slavná pouť, kam přicházelo množství poutníků zblízka i z dálek. Poslední neděli před sv.Annou šlo procesí z města a byly neseny sochy P.Marie, Ježíška a sv.Anny v bílém odění, dále prapory na bohatě zdobených žerdích s jmény Maria a Anna, a v průvodu šlo mnoho bíle oděných družiček. Den před poutí přicházeli obchodníci a v aleji stavěli boudy a stany. Pouť bývala velkou událostí, na kterou se celý rok vzpomínalo, třebaže prý původní poutě měly ještě nesrovnatelně větší návštěvy. S dětskou úctou navštěvovaly plánské děti toto poutní místo, v  němž viděly strážní místo rodného města a vroucně se modlily k svaté Anně.

Po první světové válce. V roce 1919 přišli sem řádoví bratři redemptoristé a osídlili místo natrvalo. Zanikající hřbitůvek redemptoristů je ve svahu pod kostelem. - Jeden podnikatel tu postavil hostinec a toto tiché místo ožilo. Mnozí věřící tento světský vpád na Svatou Annu sice kritizovali, ale smířili se s tím, že kromě mnichů sem přicházeli a místo oživovali i prostí lidé, výletníci a zvědavci. - Dnešní léčebna je vlastně v šedesátých letech přestavěný misijní dům a chlapecký konvikt redemptoristů, který byl postaven roku 1922. Léčebna se stala po druhé válce široko daleko známou.

Založení rodinné hrobky Nosticů. V roce 1910 obec svolila k založení rodinné hrobky plánských hrabat Nosticů-Rhienecků přímo proti vchodu do kostela sv. Anny. - Krátce poté (+ 2.10.1911) zemřel hrabě Karl Erwien Nostitz-Rhieneck, narozený ve Smečně u Slaného a 6.října 1911 byl jako prvý z rodu pohřben na Svaté Anně. Na pohřbu byl přítomen i místodržící kníže THUN a zemský maršál kníže LOBKOVIC.

Zázračný Svatoanenský pramen. Nedaleko odtud, na severním úpatí vrchu, vyvěral léčivý Svatoanenský pramen, dnes už zaniklý. Zbytky jímání tu však dosud nacházíme. Pramen byl znám jako zázračný od nepaměti. Nad jeho vývěrem byla v roce 1667 vybudována kaple a ozdobena dvěma erby, Sinzendorfským a Althanišským. Prostor kolem vývěru byl vyzděn. Svatoanenskému pramenu připisovala zbožná víra zázračnou vlastnost a docházelo k případům uzdravením při poutích. - Dnes je celá zděná stavba zarostlá houštinami včetně kamenných zdí a zbytků železných zábradlí. Na stěně jsou dosud patrné plastické erby a dole u kovového výtoku je výrazný letopočet "1760". Jde o rok opravy stavby. Sem vedla kdysi od kostela pohodlná cesta. Zdivo Svatoanenského pramene ještě stojí, ale pramen zanikl, v nádrži je stojatá voda a poškozená a ucpaná trubka. Bývalo to místo zřejmě velmi příjemné a hojně navštěvované. Před třiceti lety jsme vodu ještě ochutnávali. Z trubky vytékal nepatrný pramének, ale potvrzuji, že bez následků.

14. Poutní kaple Kneipelbach u Podlesí

6 km jihozápadně od Kynžvartu, na úzké vozové cestě z obce Podlesí (obec Dolní Žandov) vzhůru do zaniklé farní obce Smrkovce stojí malá poutní kaple P.Marie - Kneipelbachkapelle. Dne 14.srpna 1994 se tu sešlo k poutní mši svaté na 55 poutníků a obnovilo dávnou poutní tradici tohoto místa. Naproti kaple kdysi vyvěral zázračný pramen, kterým se prý léčily oční choroby. Nebo že by snad onen zázračný pramen byla dnešní minerálka Radiovka, vyvěrající dole v údolí? Se svou svěží chutí se řadí mezi nejchutnější minerálky našeho kraje a někdejší název NEKTAR, pod kterou se tato voda jeden čas stáčela, je oprávněný. Vysoká radioaktivita pramene má potvrzené léčivé účinky.

V údolí, kde je poutní kaple, protéká potok "Kneipelbach", počeštěný na "Kňafák". Kaple (Kneipelbachkapelle) tedy dostala název podle pod ní zurčícího potoka Kneipelbach. Vzhůru do Smrkovce to trvalo ještě nejméně půl hodiny a cesta vedla kolem hornické samoty Grundmühle, kde ještě dnes spatříme řadu kamenných zdí a ruiny. Kaple bývala v minulosti navštěvovaným poutním místem. Přesto není - na rozdíl od jiných poutních míst - starobylá. Nejstarší zpráva o tomto zázračném místě se nachází v pamětní knize na faře Dolního Žandova, v níž zdejší farář Johann Dietl v roce 1804 psal:

" V údolí Císařského lesa nad potokem Kneipelbach stojí velký buk s mariánským obrazem. Ještě před mým narozením (tj. před 1731) se přihodilo, že řezník Filip LORENZ z Dolního Žandova hnal kus dobytka, který zakoupil nahoře ve farní vsi Smrkovec. Skalnaté údolí bylo tehdy těžko průchodné. V pravé poledne přišel na místo, kde dnes stojí kaple s Mariánským obrazem. Náhle se mu zatemnila mysl, přepadl ho strach a takové točení hlavy, že nevěděl, kde je, kdo je a odkud jde a kam, a byl si jist, že každým okamžikem padne a zemře. Tohoto strachu se snažil zbavit modlitbou k Panně Marii a slíbil jí, že když ho zachrání před smrtí, vezme svůj obraz na plechu namalovaný obraz Panny Marie, který má doma v jizbě, přinese ho sem a pověsí na strom. - Sotva vyslovil tento příslib, strach zmizel, vrátily se mu smysly a šťastně dovedl dobytče domů, do Žandova. Na slib nezapomněl a hned druhého dne nesl malovaný obraz do lesa na to místo, kde ho přepadl smrtelný strach. Dlátem vyhloubil ve stromě dutinu a do ní obraz vložil."

Potud farní kronika. Od té doby sem začali putovat lidé z okolí, když se ocitli v nouzi. Modlili se tu k Panně Marii, aby posílili svou víru v její zázračnou pomoc. Došlo i na peněžní dary a začaly sem směřovat poutní procesí, zprvu ze Žandova a ze Smrkovce. Za času císaře Josefa II. byla četná poutní místa rušena. To postihlo bohužel i tento obraz. Výnos královského gubernia nařizoval odstranění takových památek a žandovský farář Dominik Göger v doprovodu kantora Johanna Antona Lorenze zdejší mariánský obraz sundal a odnesl v roce 1790 na faru do Žandova. Zde ho zastrčili do kouta v komoře. Teprve další z farářů vymohl dovolení od okresního vikáře z Falknova pověsit obraz uvnitř v žandovském kostele sv.Michaela u postranního Křížového oltáře.

Ale již dlouho předtím, když lidé zjistili, že obraz zmizel, jistý Johann Kummer, tesař z Markartova (Podlesí), pověsil na buk na původním místě jiný, druhý mariánský obraz. Přišlo však povětří a obraz zničilo. Ani potom se lidé nedali. Jedna rodina ze Smrkovce, jistého Pauluse, si nechala namalovat ve Falknově jiný, v pořadí již třetí obrázek Panny Marie a pověsila ho na původním buku. K obrázku nadále, tak jako dříve, chodilo o nedělích mnoho poutníků. Z peněžních darů poutníků a z příspěvků okolních vesnic byla později postavena poutní kaple nad bukem, na němž obraz P.Marie býval.

V létě 1929 se přehnala hrozná bouře zdejším údolím a mnoho stromů bylo vyrváno i s kořeny. Jeden strom spadl na střechu kaple. Sotva byly škody na kapli opraveny, v noci ze 17. na 18.května 1930 přišla nová pohroma. Kaple od blesku vyhořela. Ale již v letech 1931-1932 byla postavena nová kaple v roubeném stylu (fachwerku) za přispění knížete Metternicha. V roce 1932 vyšla dokonce knížka o poutní kapli ("Geschichte des Wallfahrtsortes Marie Kneipelbach", Mariánské Lázně), kterou napsal farář A.Mayerl. 11. září 1932 byla poutní kaple slavnostně vysvěcena za účasti množství obyvatel na procesích. Zvláštní atribut - železná pouta v kapli - měla symbolizovat tíhu strachu, který padl a spoutal zakladatele tohoto poutního místa.

Kdy bylo přesně založeno toto malé poutní místo? První zápis o něm je ve farní kronice v roce 1804. Ale to už bylo místo dobře známé a navštěvované. Z matriky víme, že řezník Filip Lorenz z čp.3 zemřel 12. listopadu 1731 ve 42 letech. Jeho příběh se tedy udál před rokem 1731. Farář Johann Dietl psal, že to bylo před jeho vlastním narozením. Narodil se 16.9.1732 a tím potvrzuje fakt, že to bylo před rokem 1731. Jím popsaná událost se tedy odehrála asi v roce 1730.

Ještě o jedné události hovoří pověst. U tohoto mariánského obrazu si prý vymodlila dcerka jednoho horníka Barbel záchranu před sjednaným již sňatkem se zlým bezbožným sedlákem. Ten se po čase změnil, všechen svůj majetek prodal a vstoupil do kláštera kapucínů ve Falknově.

Prameny:
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig : "Die Wallfahrtskapelle Kneipelbach" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.223-224
"Die Wallfahrtskapelle Kneipelbach" - Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S. 1178
LOTTER Max: "Die Gnadenstätte Maria Kneipelbach bei Sandau" - Marienbad-Tepler Heimatbrief N. 10/1967, Nürnberg 1968, S.190-191
LOTTER Max: "Die Kneipelbach-Kapelle" - Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr. 1/1968, Nürnberg 1968, S. 16-18
BOHÁČ Zdeněk. "Podlesí" - Poutní místa v Čechách, nakladatelství DEBORA Praha 1995, S. 239-240

15. Slavný poutní kostel ve Skocích

Zaniklá obec Skoky (Maria Stock) leží 4 km západně od Žlutic a 7 km jihovýchodně od Bochova. Vybudováním přehrady v letech socialismu byla zrušena silniční spoj ze Žlutic. Jediný příjezd so Skoků pak byl přes Údrč přes pole.

V roce 1733 povolila arcibiskupská komise uctívání milostného obrazu P.Marie Pomocné ve Skoku. Komise uznala tento obraz jako "dobrotivý" ("guttätig", s poznámkou "nicht wundertätig"). Poutní tradice zde vznikla v roce 1717, kdy žlutický farář premonstrát Jan Rick navrhl deseti sedlákům ze Skoků (obec se původně nazývala Pivoňka), aby postavili kapli v obci. Když však mělo dojít k činu, devět sedláků se ke slibu nehlásilo. Pouze desátý postavil v roce 1717 kapli tam, kde dnes stojí poutní kostel. Aby získal peníze, musel prodat jednoho ze svých čtyř koní. Farář Jan Rick mu radil, aby dal ještě namalovat kopii zázračného obrazu P.Marie Pomocné z Pasova. Tento sedlák jménem Lienerth zaplatil 7 zlatých 30 krejcarů za namalování obrazu toužimským malířem J.W. Richterem.

Zpráv o novém poutním místě se neobyčejně rychle rozšířila, jistě díky kněžstvu. Už v roce 1733 sem přišla procesí v počtu 14000 poutníků, v roce 1736 to bylo již 29350 poutníků. Procesí přicházela z Plzeňska, Tepelska, Plasů, Rakovnicka. Mezi českým lidem se tzv. "Panenka Skákavá" čili P.Marie Skokovská stala proslulou po celých Čechách. V letech 1736-1738 se stavěl výpravný barokní kostel. Uvádí se i množství zázraků, které se odehrály. Zveřejnil je i Prof.Benedikt Brandl v brožuře o Skocích (1925). Např. řezník Becker, dříve luterán, přestoupil 1709 na víru katolickou; trpěl podagrou tak, že mohl chodit jen o berlích. Vypravil se k Panence Skákavé z Jáchymovska, šel pět dnů o berlích. Pomodlil se k P.Marii a k překvapení svých třiceti spolupoutníků z Českého Wiesenthalu odhodil berle a vracel se domů již bez berlí. Ze zázraků byla náhlá uzdravení u obrazu nejčastější. Další: paní Šlidlinová z Kunovic vyprávěla, že se při zpáteční cestě splašili 4 koně, kočí spadl z kozlíku a paní zůstala sama v řítícím se voze. Třikrát hlasitě zvolala "Heilige Maria Hilf zu Stock, steh mir bei!" a po třetím zvolání se koně, jako když proutkem mávne, zastavili na silnici. Uzdravení lidé dávali peněžní dary k zázračnému obrazu.

Josefínské reformy sice omezily obrovské počty poutníků sem přicházejících, ale tradice poutí přežila. Císař Josef II. zakázal sem celozemská procesí a poutní kostel ve Skocích se stal pouze lokálním.

Po převzetí patronátu klášterem Teplou, za opata dr.Helmera dne 27.12.1902, byl kostel opraven a v roce 1906 tu postavena fara. Tradice poutí nezanikla, zprvu ani po odsunu Němců v roce 1946. Za socialismu byly však cesty sem odříznuty postavením přehrady na Střele a Skoky se staly ze žlutické strany nepřístupné. Do Skoků se nedalo zajet, muselo se objíždět přehradu a přijet z druhé strany přes pole k nádhernému chrámu, který se uvnitř třpytí zlatem.

16. Zaniklé poutní místo Smrkovec (Schönficht)

Mezi uváděná poutní místa patřila i farní obec Smrkovec ve Slavkovském lese, s poutním kostelem sv. Anděla strážného. Obec byla majetkem chebských jezuitů a po zrušení řádu jesuitského ji zakoupil rod Metternichů. Po roce 1948 byl Smrkovec rozstřílen jako střelnice československé armády včetně kostela. Nezbylo po něm ani památky. Ve Slavkovském lese však leží také poutní kostel sv.Kateřiny v bývalém hornickém městě Krásno (Schönfeld), který je zachován a opatrován.

17. Loreta nad Starým Hroznatovem

Jiným poutním místem na Chebsku byla Loreta na návrší nad Starým Hroznatovem. Nedávno byla znovu opravena a otevřena, s křížovou cestou z Podhradí.

Již počátkem 13.století stál nad Mohelským potokem hrad Starý Kinsperk, při kterém později vznikla ves. Hrad se stal známý tím, že v jeho hladomorně zemřel 14.7.1217 tepelský vladyka Hroznata, zakladatel premonstrátského kláštera v Teplé. Věž, v níž Hroznata zemřel, není zachována. Roku 1260 připadl hrad králi Václavovi II. Roku 1648 byl dobyt švédskými vojsky a zapálen. Poté zakoupili Hroznatov roku 1658 jezuité z Chebu a zde na návrší vybudovali loretu s kaplí, kostel Narození P.Marie na místě zaniklého kostela sv. Ducha a křížovou cestu se zastaveními v letech 1664-1689. První mše se tu konala v roce 1667, ale teprve 1689 byl celý areál vysvěcen. Loreta s kaplí se stala nejvyhledávanějším poutním místem Chebska a Horní Falce. Okolím vedla křížová cesta s 29 zastaveními (z toho 23 kaplí), zřízená na popud jezuity Dasselmanna. Podobala se pašijovému okruhu v jihočeském Římově. Když byl zrušen jezuitský řád, byla zřízena roku 1782 lokálie u kostela Nejsvětější Trojice a 1855 povýšena na samostatnou farnost. Po odsunu Němců kapličky na křížové cestě zanikaly, až v roce 1990 vznikl Spolek pro zachování a podporu poutního kostela P.Marie Loretánské ve Starém Hroznatově, jak bylo místo přejmenováno.

Loretu tvoří pravidelný čtyřkřídlý ambit s hranolovými kaplemi v rozích. V blízkosti je zrušený hřbitov, uprostřed na nádvoří se nachází prostá loretánská kaple. Západní křídlo ambitů je přerušeno vstupní věží, zvnějšku východního křídla přiléhá kostel Narození P.Marie. Vnější zdi ambitů nejsou zdobeny. Interiér loretánské kaple napodobuje svojí výzdobou originální kapli. tzv. Svatou chýši (Sancta Casa) v italském městě Loreto. Napodobovala stavení, kde přebývala Panna Marie s rodinou. V rohu hřbitova stojí osmiboká kaple s barokním oltářem a sousoším Kalvárie - jako pozůstatek slavné křížové cesty v minulosti. Níže odtud je Boží hrob. V době největší popularity přicházelo sem na 20000 poutníků ročně.

18. Poutní místo Svatý Vojtěch

Také na Tepelsku byla poutní místa. V dobách počátků kláštera Teplá se konala procesí k Svatému Vojtěchu nedaleko rybníka Betlém. Původně tu byla soška sv.Vojtěcha, který tu pobýval nějaký čas, když se vracel z Říma do Čech. Od něho prý pochází i označení nedaleké vsi Bezvěrov, tehdy ještě pohanské. Tepelská procesí k Svatému Vojtěchu byla nejrozsáhlejší a nejproslulejší v nejstarším období dějin kláštera Teplá. Později tu byl postaven poutní kostel sv.Vojtěcha a kolem něho v rozích byly na vysokých podstavcích sochy čtyř českých světců, patronů země české - sv.Václava, sv.Vojtěcha, sv.Jana Nepomuckého a sv.Víta. Byly z let 1722-23. Pozdější německé osídlení sice nazývalo obec Adalbertshäuseln, ale zázračnému pramenu u kostela stále říkali "Wojtiechsbrunnen". Také tento pramen měl léčit oční choroby.

V roce 1946 se tepelský převor J.H.Tyl snažil obnovit dávnou českou tradici "vojtěšských procesí" a první poutě měly hojnou účast. Tradice se rychle obnovovala. Ale počátkem padesátých let tu zařídila československá armáda minometnou střelnici, obec byla vylidněna a kostel i vesnice rozstříleny. Paradoxně, Neboť šlo o nesmírně cenné místo s prastarou bohemikální tradicí v této později již německé krajině. Vymazání českého Svatého Vojtěcha z mapy zůstane ostudnou stránkou české poválečné historie na Tepelsku.

19. Poutní místo Šipín

Za Konstantinovými Lázněmi poblíž zachovalé zříceniny hradu Gutštejna je poutní místo Šipín s farním kostelem sv.Barbory a s malou dřevěnou pseudorenesanční poutní kaplí P.Marie z roku 1892, při níž vyvěrá zázračný pramen. Na zalesněném vrchu proti Šipínu bývalo rozlehlé lúčanské hradiště jako centrum šesté lúčanské provincie, zvané "Silvana". Bylo zničeno požárem před více než tisíci lety a zbytky spálené země se tu dosud na okrajích nacházejí. V jeho blízkosti v lese je slovanské mohylové pohřebiště. Celé místo je pozoruhodné především stopami předkřesťanského osídlení.

Obec Šipín jako farní obec je zajímavá tím, že měla pouze kostel sv.Barbory (uváděný již ve 14.století a přestavěný v roce 1709), faru, hřbitov, hostinec, myslivnu. Chyběly dvory. V kostele na oltáři stojí poutní socha P.Marie, k níž přicházela poutní procesí od nedaleké poutní kaple. Četné pověsti z okolí potvrzují, že při zavádění křesťanství byl sváděn dlouhá léta boj s pohanstvím, které v bájích představovali čerti.

20. Poutní kostel sv.Mikuláše u Neualbenreuthu

Na cestě z Mähringu do Nového Mohelna, na bavorské straně, stojí dodnes zachovalý a upravený kostel sv.Mikuláše. V kronice zaniklé obce Lohhäuser (Slatina) se o místě uvádělo:

"Jihozápadně, na úpatí Dyleně, leží pověstmi opředený kostel sv. Mikuláše. Nachází se již v Bavorsku, poblíž hranice na Chebské silnici. Kolem kostela měl být dříve hřbitov a obec Högelstein. Vypráví se, že se zde jednou rozšířil mor a postihl všechny obyvatele až na dva. Ti přežili a přestěhovali se do Mähringu. Podle jiné pověsti měla být ves zničena ve válce (husitské nebo třicetileté). To zní věrohodněji, protože kol roku 1924 zde nalezla jedna žena z Nového Mohelna v blízkosti kostela v mechu několik stříbrných mincí. Předala je učiteli Lenzovi a ten je poslal do muzea. Mince měly letopočet ražení kol 1618." Podle toho by ves zanikla za třicetileté války.

Jedna stará pověst o místě vypráví, že tu kdysi na podzim za jednoho studeného deštivého dne jel sedlák s těžce naloženým povozem s dřívím z Nového Mohelna dolů kolem kostelíka. V bažinatém marastu při dešti nemohl projet, zabořil se do bahna a zůstal stát právě před kostelem. Ani bič, který svištěl nad hlavami volů, ani uklidňující slova, nic nepomáhalo. Široko daleko nebylo človíčka, který by mu pomohl a zatlačil. Dlouho tu stál sedlák bezradně a pak přišel na nápad. Vstoupil do kostela, vzal dřevěnou sochu svatého, ze dřeva vyřezaného Mikuláše, vynesl ji ven, zastrčil pod zadní kola povozu, zamával bičem a volal: "Mikuláši, tlač!" - "Niklas, Niklas schieb!" - A skutečně. Vůz se pohnul, dostal se na pevnější půdu a rozjel se. Sochu svatého Mikuláše však zanechal nevděčný sedlák ležet na cestě. Trest za to na sebe nedal dlouho čekat. Povoz znovu zapadl do marastu a nebylo možno s ním hnout kupředu. Nyní se v sedlákovi probudilo svědomí. Obrátil se, vrátil se ke svatému, očistil ho a odnesl ho zpět na oltář v kostele, kde ho vzal, a vrátil se k volům. A pak už bez problémů dojel s povozem do Mähringu.

Kostel sv.Mikuláše sloužil jako poutní. Přicházeli věřící poutníci, aby si u svatého Mikuláše vymodlili splnění svých přání.

Pramen:
FREIMUT Ernst (Sommert Hans): "Der Tillenberg - Sagen - Die Sk.Nikolaus-Kirche" Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr. 10/1959, Bad Kissingen 1959, S. 184-187

Nejproslulejší poutní místa v našem kraji byly Chlum Svaté Máří a Skoky. Jejich zázračné obrazy (Maria-Kulm a Maria-Stock, tj P.Maria Chlumská a Skokovská) vedle obecnějšího obrazu P.Marie Pomocné (Maria-Hülf) spatříme v kopiích v řadě okolních kostelů (nejčastěji v nástavcích oltářů).