Ruský pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin
Před 130 lety, v roce 1873, se narodil jeden z nejslavnějších ruských zpěváků a herců, který byl také vzácným návštěvníkem Mariánských Lázní.
Mariánské Lázně navštívil v roce 1912 a zde bydlel v domě Hotel Weimar (dnes Kavkaz). Přijel s manželkou 12.června 1912 a v kurlistech se uvádí jako "Herr Th.Chaliapine, Künster mit Gattin." Není známo, že by tu vystupoval. Líbilo se jim tu a plánovali další návštěvu města. Řízen nepřízní osudu podnikal Šaljapin bludnou pouť po celém světě, a tak plán druhé návštěvy Mariánských Lázní s koncertním vystoupením, už nevyšel. Světová válka změnila jeho rozhodnutí.
Tento nejslavnější ruský zpěvák, "zdravý ruský bas", jak se o něm psalo, a mimořádně nadaný herec, neměl ve světě konkurence. Bylo mnoho zpěváků, kteří svým hlasem okouzlili desetitisíce. Byl však jen jeden, který dokázal spojit své nadání pěvecké se suverénním hereckým projevem - Fjodor Šaljapin. Jeho umění bylo revolucí, bylo zavržením zkostnatělých forem, bylo objevením nového světa.
Fjodor Ivanovič ŠALJAPIN se narodil l3. února 1873 v Kazani v Rybářské ulici, ve velmi chudé rodině. Rodiče a tři děti bydleli v jedné světničce v nepředstavitelné bídě. Hladu a zimy zažila celá rodina víc než dost. Když bylo Fjodorovi 11 let, učil se obuvníkem, pak truhlářem, kovářem - ale více než zaměstnání si však hleděl písniček, v lesích, na rybách, na travnaté mezi si stále zpíval, vyhledával hlučný veselý život, divadlo, představení v komediantských boudách. chodil zpívat i do kostela. Poprvé vystupuje v svých 12 letech v divadelním sboru. V 17 letech se přidal ke kočující herecké společnosti jako zpěvák a tanečník. Operní debut uskutečnil v Tiflisu, v Glinkově opeře Život pro cara. Jeho jméno se brzy rozneslo po operních metropolích. Zpíval v Petrohradě postavu Ivana Hrozného v opeře Rimského-Korsakova a bohaté zkušenosti nabyl v Mamontově společnosti, kde zpíval mnoho basových partů. V moskevské Carské opeře vystoupil poprvé roku 1899 a od těch dob zpíval sólové árie z nejslavnějších světových oper a na nejrůznějších místech nejlepších divadel Ruska. Jeho nejoblíbenější a nejúspěšnější role byly Don Bastilo v Lazebníku Sevilském a Leporelo v Donu Giovannim.
V roce 190l se Šaljapin setkal v Nižném Novgorodu s Maximem Gorkým. Měli mnoho společného: "Měli jsme podobné zájmy, pokládal jsem Gorkého vždycky za dobrého kamaráda z dětství, tak upřímné a mladistvé byly naše vztahy," vzpomínal Šaljapin.
Gorkij a jeho přátelé otevřeli Šaljapinovi nové obzory. "Stýkali jsme se dost často. Buď přicházel za mnou do divadla anebo já chodil k němu do bytu, prostého ale vždycky plného návštěv. Setkával jsem se tam s nejrůznějšími lidmi, se snílky i s lidmi veselými, ustaranými i pobožnými, nebo prostě netečnými, ale byli to většinou lidé mladí, kteří se přicházeli napít živé vody z obdivuhodného pramene, jímž byl pro nás Maxim Gorkij …. Začínal jsem opravdu věřit, že lidé, kteří si říkají socialisté, jsou výkvětem lidského pokolení a tíhnul jsem k nim celým svým srdcem."
Blížil se rok 1905.
"V té době jsem zakusil na vlastní kůži nedůvěřivost úřadů carského Ruska. Nevím, bylo-li to úřad dům všeobecně nařízeno, aby tak jednali s umělci, nebo byl-li jsem zvlášť já v podezření. protože jsem byl pokládán za zpěváka s revolučními sklony, za přívržence Gorkého a v určitém smyslu "nebezpečnějšího" než ostatní, vzhledem ke své oblíbenosti."
Na jaře 1905 zpíval Šaljapin na několika představeních v Kyjevě. Cítil, že je revoluce ve vzduchu. Tenkrát "spáchal hřích", který mu nemohli odpustit strážci pořádku carského režimu. Za Šaljapinem totiž přišli dělníci a žádali ho, aby pro ně zazpíval. Šaljapin přislíbil, najal sál - Krutilovův cirkus - místo pro 4500 lidí. Rozdal zdarma lístky čtyřem tisícům dělníků a zbývajících pět set lístků dal rozprodat na krytí výdajů a nájem sálu. Povolení tohoto koncertu nebylo lehké. Gubernátor dal přečíst důvěrně spis ministra vnitra. Stálo v něm: "Umělec Šaljapin odejel na turné po ruské říši, aby ve městech pořádal nejrozmanitější koncerty, představení za účelem revoluční propagandy. Tímto se nařizuje místním úřadům, aby dohlížely na koncerty zmíněného Šaljapina s obzvláštní bdělostí."
Šaljapin tak dosáhl povolení. Na koncert nepřišli jen lidé, kteří dostali lístek. Ulice města byly zaplněny lidem. Úřady byly zneklidněny - na Kreščatiku se objevilo vojsko. Kolem cirkusu se nashromáždily takové davy. že se Šaljapin vůbec nemohl dostat na koncert. S pianistou Koreščenkem museli přelézat po římse a vikýřem se dostávali na místo koncertu. Koncert měl obrovský úspěch. O přestávkách žádali dělníci Varšavjanku, Dubinušku a Internacionálu. Obecenstvo zpívalo s sebou. A znovu zněly bouře souhlasu a nadšení.
Šaljapin byl tak zařazen mezi revolucionáře. Po úspěšném vystoupení v milánské SCALE roku 1901 hostuje Šaljapin každoročně v západní Evropě. Bylo to období slavných "Ruských sezón". V létě 1914 hostoval Šaljapin v Londýně po atentátu na arcivévodu Ferdinanda a po vypovězení války se vrací Šaljapin zpět do Paříže, odkud měl původně jet do Mariánských Lázní a do Karlových Varů. Válka ho překvapila ve vlaku nedaleko Paříže. Šaljapin se vrací zpátky do Londýna a odtud odplul přes Severní moře zpátky do Ruska, ačkoliv dostával na Západě mnoho lákavých nabídek.
Vystupoval tenkrát v nejslavnějším ruském Mariinském divadle. Strávil tam plná tři válečná léta. Na fotografii vlevo je Šaljapin s ředitelem kůru Konstantinovem. Když přišla únorová revoluce v roce l917, Šaljapin se stal uměleckým vedoucím tohoto divadla. Po říjnové revoluci při představení Lazebníka sevilského v Mariinském divadle, které se hrálo pro mladé důstojníky Rudé armády, dostal Šaljapin zvláštní vyznamenání z rukou komisaře Lunačarského.
"Vešli jsme na jeviště. Obecenstvo mi uspořádalo vřelou ovaci. Odpověděl jsem na tuto milou pozornost pohnutým hlasem, že jsem za své umělecké kariéry často dostal dary od různých vedoucích činitelů, ale že tento dar - titul "umělce lidu" - je mi dražší než všechny ostatní, protože mnohem více dojímá mé srdce, srdce člověka z lidu."
Šaljapin se dlouho zabýval myšlenkou propagace ruské hudby a ruského divadla v cizině. V roce 1921 svůj záměr uskutečnil. Bylo to pro něho těžké rozhodnutí - miloval Rusko a i když přesvědčen, že se zase vrátí, neodjížděl s lehkým srdcem. Odplul parníkem z Petrohradu s celou rodinou. Jeho vlast se s ním loučila Internacionálou. A Šaljapin dlouho, dlouho mával svým přátelům červeným šátkem ...
Tak začala dlouhá pout Šaljapinova, kdy jezdil z jedné země do druhé: Severní Amerika, Austrálie, Japonsko, a zase Evropa, znovu Amerika... Sklízí úspěchy, dostává lákavé nabídky z agentur celého světa. Agentura se předbíhají, přeplácejí, Šaljapin hromadí velký majetek, úžasně bohatne, ale není nikterak šťasten. V roce 1924 píše Gorkému:
" ... prodávám duši za dolary. Má práce ztrácí smysl, ztrácí se z ní to krásné,čím jsem dříve žil umělecké úkoly jsou poplivány rutinérskými divadly, valuta připravila všechny o mozek, dolar zatemňuje všechny paprsky slunce. A já se honím po světě za dolary a i když ne docela, přece po částech prodávám duši čertu…."
Gorkij dvakrát vyzval Šaljapina,aby se vrátil do vlasti, a to také byla touha Šaljapina. Když však přišel na newyorské burze onen památný "černý pátek" v roce 1929, kdy se zhroutilo kapitalistické hospodářství, bylo postiženo mnoho majitelů akcií a také Šaljapin ztratil skoro veškeré jmění. Sám prostý, důvěřivý, bezelstný, upadl do rukou podvodných agentur, které zavázal vystupováním v divadelních představeních a koncertech. A byla to rovněž finanční tíseň, která ho zdržela v zahraničí.
Fjodor Šaljapin spolu s Enricem Carusem, kterého o 17 let přežil, mají velkou zásluhu na rozvoji gramofonového průmyslu. Umění velkého ruského pěvce má mnoho podob - od lidové písně přes písňovou tvorbu umělou (zde si připomeňme jeho dosud nepřekonanou interpretaci Musorgského "Písně o bleše") až k áriím světového operního repertoáru, zpívaným většinou v původním .jazyce. Zpíval všechny slavné basové role. V roce 1973, při stém výročí narození umělce Šaljapina. vydaly Gramofonové závody MELODIJA v SSSR devíti deskové album, které mělo 120 zachovaných Šaljapinových nahrávek, - "Iskusstvo Šaljapina". Nejstarší nahrávka je z roku 1901, nejmladší z roku 1936. Album jen dokazuje, že legenda o jeho umění nelhala.
V roce 1930 se Šaljapin představil také pražskému publiku v titulní roli Borise Godunova a v roce 1934 byl Prahou stejně nadšeně přijat jako Maenetův Don Quichote.
Těžce zasáhla Šaljapina zpráva o úmrtí Gorkého. "Na cestě z New-Yorku do Le Havru na "Normandii" mi s ranní kávou přinesli do kajuty noviny, vydávané na parníku. Na první stránce bylo velkým písmem natištěno "GORKY EST MORT". Stěží mohu vypsat jak strašné to bylo ráno. Vstal jsem, abych vypil kávu. Když jsem přečetl ona tři slova, klesl jsem znovu na lůžko."
Unavený, obklopený spekulanty, plicní, stále se zhoršující neduh, podlamovaly Šaljapinovy síly. Šaljapin vystupoval v operách stále řidčeji, ale na koncertech přes svou těžkou nemoc podával stále vynikající výkony.
Vzpomínal hodně na Rusko a snil o tom, že vytvoří své divadlo. Takové divadlo, jak říkal, může vytvořit jen doma. Na návrat však stále ještě nebylo pomyšlení. Závazky k agenturám, které tak neuváženě podepisoval, ale i neustále se zhoršující zdravotní stav toto nedovolily.
Dne 12. dubna 1938 v Paříži Fjodor Šaljapin zemřel. Jeho poslední slova: "Kde jsem? ... V ruském divadle? ... Když mám zpívat, musím dýchat ...dýchat ...Ale mně se nedostává vzduchu... Do ruského divadla! ... Rychle! … Rychle!" V Paříži byl také pohřben. (Ale do vlasti se nakonec vrátil. V roce 1984 byly uloženy jeho ostatky v podobě urny na Novoděvičí hřbitov v Moskvě. Popel velkého ruského pěvce byl v roce 1984 převezen z Paříže na přání jeho dětí, aby odpočíval v rodné zemi. - zpráva J.Hořejšího, Slovenské kúpele č.4/1984.)
A tak se uzavřel život člověka, o němž Maxim Gorkij v roce 1931 psal: "Fjodor Šaljapin je postava symbolická. Je to podivuhodně celistvý obraz demokratického Ruska, živé ztělesnění všeho dobrého a nadaného, co je v našem lidu. Lidé jako on se objevují proto, aby nám všem připomenuli: tak silný, krásný a nadaný je ruský lid. Hle, to je krev jeho krve, člověk, který se vlastní silou prodral trním a úskalím života, aby se hrdě postavil po bok nejlepším osobnostem světa, aby zpíval celému lidstvu o Rusku, aby ukázal, jak je v hloubi svého nitra nadané, velké, okouzlující ..."
Pramen:
INDRA Vladimír: "Fjodor Šaljapin - 65 let od jeho pobytu v Mariánských Lázních" HAMELIKA, pracovní materiály vlastivědného kroužku v Mariánských Lázních, č. 4/1977 ze 4.listopadu 1977
