Gasparo Spontini a jeho
hymna pruskému králi

24. ledna 2001 jsme si připomínali 150.výročí úmrtí slavného italského hudebního skladatele a mariánskolázeňského hosta v roce 1836 Gasparo SPONTINIHO. Narodil se 14. listopadu 1774 v italském městě Majolati a zde také ve svých 76 letech zemřel. Tento operní hudební skladatel dosáhl velkých úspěchů v Paříži a jeho kariéra kulminovala v letech 1820-1841, kdy byl "generálním hudebním ředitelem" a kapelníkem pruského královského orchestru v Berlíně.

Historie hodnotí Spontiniho jako skladatele, který spojil Gluckovo úsilí o ryzí hudební výraz s divadelním, až okázalým stylem francouzských oper z doby revoluce a převedl je do svých velkých oper jako byla "Vestalina" (1807), "Fernand Cortez" (1809), "Olympia" (1819) a "Agnes von Hohenstaufen" (1829). Jeho dílo bylo ve své době tak vysoce ceněno, že ho v roce 1844 povýšil papež Spontiniho do šlechtického stavu s titulem "hrabě Sant´ Andrea".

Gasparo Spontini v Mariánských Lázních

Když v roce 1835 navštívil pruský princ Vilém s princeznou Mariánské Lázně, po návratu do Berlína panovalo nadšení nad těmito novými českými lázněmi. Královský pár se rozhodl, že v roce 1836 znovu pojede do Mariánských Lázní. Gasparo Spontini, žijící na výsluní královské přízně, se rozhodl, že navštíví nové lázničky také.

Sezóna roku 1836 byla mimořádná co do královských hostů. Kromě pruského páru přijeli "23.června Její královská Výsost vévodkyně Sofie z Württembergu se svým synem vévodou Maxem, 2.srpna Jeho Výsost velkovévoda Gustav s Její Výsostí velkovévodkyní Helenou, oba z Meklenburska-Šverinu, dále Její Majestát bavorská královna Tereza z Bavorska, Jeho Majestát král Otto z Řecka, Jeho Jasnost panovník-kníže a Její Jasnost panovnice-kněžna Gasparine, rozená princezna Rohan-Rochefort, oba ze saského Reuss-Greiz, Jeho královská Výsost vévoda s vévodkyní z francouzského Angouleme."

14. července 1836 se ubytoval Luigi Gasparo Pacifico SPONTINI s manželkou a s dvěma osobami doprovodu (služebnictvo) v domě U Sokola (Zum Falken). V kurlistech je zapsán jako "Herr Chevalier SPONTINI, Generalmusik Director Sr. Majestät des König von Preussen, mit Gemahlin, aus Berlin, wohnt zum Falken." Pobyl tu měsíc a 12.srpna 1836 kurlisty uvádějí, že berlínský kapelník odcestoval do Františkových Lázní.

V kurlistech tohoto, pro Mariánské Lázně tak slavného roku se nacházejí vedle Spontiniho ještě jiní hudebníci, například pod čís. 602 z 9.července 1836 "Friedrich W.BEZDĚK, Tonkünstler aus Prag, wohnt zum goldenen Löwe" a především pod čís. 846 z 28.července 1836 "Friedrich Chopin, Gutbesitzer aus Paris, wohnt zum weissen Schwan". Jak uváděl v knize ke 150.výročí vzniku Mariánských Lázní (Prameny-dějiny-lidé, 1958) Jiří KOLOMINSKÝ, v té době dostávají Mariánské Lázně mezinárodní ráz, kde vedle šlechty a bohatého měšťanstva se to leskne uniformami, toaletami a fraky, kde je mnoho vzdělanců i pokrokových vlastenců českých, polských a ruských. Pražský hudební skladatel se jmenoval správně Josef Bezděk, skládal především komorní hudbu a písně a byl spolužákem houslového virtuosa Josefa Slavíka (1806-1833), kterého nazývali Český Paganini.

Dům "U Sokola" (Zum Falken) býval v řadě lázeňských domů, demolovaných po roce 1977. V zaniklé Jugoslávské ulici stával na rohu "Tepelský dům" s čp. 40 (v místě dnešního rybníčku), vedle něho "Zlatý Orel" s čp. 39 (Goldener Adler – naposledy Lucullus) a vedle dům "Zlatý Sokol" s čp.38 (Goldener Falke – naposledy Oceán). Tento dům postavil již roku 1820 Jakob Beichl a v době Spontiniho pobytu se uvádí jako majitelka Elisabeth Lösselová. Josef BRTEK upřesňuje, že majitelem "Zlatého Sokola" byl správně Ignác LÖSSL (1782-1849), bývalý falknovský hormistr a justiciár, básník a sběratel minerálů, který 1821 obdaroval Goetha svou básní a 3. srpna 1822 Goetha u sebe ve Falknově hostil. Jeho přestěhování se do Mariánských Lázní mohlo souviset s jeho kontakty na dr.Heidlera. "Zlatý sokol" měl tehdy 38 pokojů, tři kuchyně, dvě koupelny, stáje pro 8 koní a remízy pro 6 povozů. Co do počtu pokojů byl Zlatý Sokol třetím největším lázeňským domem !!! Pouze hotel Klinger (50 pokojů) a Tepelský dům (70 pokojů) měly více. Až na dalších místech byly slavný "Gasthaus Zur Stadt Weimar von Baronesse Levetzow" na Goethově náměstí (Kavkaz) s 32 pokoji a Berlínský dvůr (Corso) taktéž s 32 pokoji.

Josef BRTEK objevil neznámé informace o původním krátkém ubytování Spontiniho v sousedním Heidlerově domě "Römer" (Říman) s čp.37. V ubytovací knize z čp.37 za léta 1820-1866 jsou totiž zaznamenáni hosté v Heidlerově domě i v domě k němu přilehlém - v zahradním domě čp. 64 (Patria). Zde je zapsán jako host "p.Spontini s chotí z Berlína" v pokojích č.6 až 8 ve třetím poschodí. V pokojích byly tři postele. Druhý člen Spontiniho doprovodu byl zřejmě kočí, který spával na jiném místě. Spontini měl zde pronajatu i remízu pro kočár. Zaplatil 11 zlatých za dny od 10. do 14. července 1836. Potom se přestěhoval do domu "U Sokola". Podle BRTKA se mohl Spontini zprvu ubytovat jen jako passant, tj. osoba projíždějící, která do 5 dnů neplatí lázeňskou taxu. Když se pak rozhodli manželé setrvat, přestěhovali se do sousedního komfortnějšího domu, zaplatili lázeňskou taxu a objevují se kurlistech. Roli přestěhování mohla sehrát i nižší cena, lepší kuchyně aj.

Slavného Spontiniho zajímala zdejší mariánskolázeňská lázeňská kapela. Ta hrála denně na kolonádě před Křížovým pramenem. Kapela tu hrávala vždy o sezónách již od roku 1820, kdy dostala od opata Reitenbergera povolení k účinkování. Od počátku byl kapelníkem Josef Schurwann z nedalekého Mnichova a v orchestru byl prvním houslistou Josef Labický z Krásna, skladatel českých valčíků, který později přešel do Karlových Varů. Tam se stal roku 1835 ředitelem orchestru.

Schurwannův orchestr měl 10 hudebníků, a když se na něho obrátil slavný SPONTINI, aby zahrál oslavnou hymnu na počest pruského krále, kterou tu Spontini složil, zhostil se Schurwann tohoto úkolu mimořádně dobře. Ač šlo o muzikanty lidové, přehráli part "a prima vista" bez chyb s takovým úspěchem, že Spontini poslal Schurwannovi upomínkovou medaili s dopisem tohoto znění:

"Kapelníku Schurwonnovi! Vzdáváme tímto nejupřímnější dík Vám a pod Vaším vedením účinkujícím váženým pánům muzikantům za Vaše laskavé spoluúčinkování při provedení hymny, mnou zkomponované k narozeninám Jeho Výsosti krále pruského. Prosím Vás snažně, abyste přátelsky přijali přiloženou medaili jako upomínku na mne. Mariánské Lázně 7.srpna 1836. Spontini v.r."

Spontiniho dojmy z Mariánských Lázní zachycuje jeden z dopisů, poslaný z lázní:

"Mé zraky shlíží z Amáliiny výšiny na toto milé údolí, ozdobené rozkošnými obydlími, tvořícími malebné skupiny. K mým uším zaléhají ve večerních hodinách skvostně jímavé tóny půvabných, nejsladších melodií Mozartových, Haydnových, Beethovenových, Gluckových, Cherubiniho, Méhulových, Weberových, Spohrových a mnoha jiných. Tuto hudbu hraje na promenádě malá hrstka hudebníků – skromných, samorostlých muzikantů z Čech, kde je hudební život lépe zorganizován než u jiných národů. Tito lidé působí ve třech letních měsících jako umělci a zbytek roku jako řemeslníci či rolníci ve svých vesnicích. Vyznačují se zřídkavým instinktem pro přesnost tónu, rytmu, pohybu a podání a konečně takovým citem, který mě s podivem nalaďuje k nejvznešenějším myšlenkám."

Opravdu lichotivé hodnocení zdejší kapely od slavného královského kapelníka, známého svou domýšlivostí. Nutno uvést, že dlouholetý mariánskolázeňský kapelník, starý Schurwann, byl podivínem nejen svým ošuntělým zevnějškem a bílou kšticí, ale i muzikantsky. Po Schurwannově smrti (1843) převzal taktovku lázeňské kapely jeho synovec Theodor Krüttner. Stál v čele orchestru 38 let a svým talentem získal přátelství takových velikánů-hostů jako byl Richard Wagner či Anton Bruckner. Karlovarský kapelník Josef Labický několikráte přijel do Mariánských Lázní a přemlouval Krüttnera, aby s ním odešel do Karlových Varů.

Spontiniho působení v Berlíně a neslavný konec

Pruský král Fridrich Vilém III. na rozdíl od svého předchůdce a milovníka hudby Fridricha Viléma II. považoval za úkol královské opery a dvorní hudby vůbec sloužit jako součást rostoucí nádhery královského dvora a maximálně lichotit královské rodině. Toto chápání hudby si král potvrzoval na svých cestách do Paříže, kde prožíval v opeře nadšení nad okázalostí a pompou Spontiniho romanticko-hrdinských děl. Konečně je tu někdo, kdo oživuje staré dobré časy! Král se nerozpakoval a rozhodl se přes výhrady dvora jmenovat Spontiniho kapelníkem opery a dokonce pro něho vymyslel vrcholnou funkci "generálního hudebního ředitele" (Generalmusikdirektor).

27.května 1820 se setkal král se Spontinim v Postupimi a již příštího dne byl italský hudebník vítán v berlínských novinách. 28.června 1820 pak stanul Spontini v brčálově zeleném, řády ověšeném fraku za dirigentským pultem královské opery. Král byl nadšen. Spontini řídil kapelu jako generál své vojsko. Jeho silná taktovka ze slonové kosti byla maršálskou hůlkou, přestože – jak vzpomínal Wagner – Spontini pro svou silnou krátkozrakost nemohl přehlédnout vzadu sedící hudebníky. Když přicházel do orchestru, vynořoval se pomalu za pultem jako nějaký železný sloup a všichni, od koncertních mistrů vpředu až po tympánisty, v hluboké bázni vstávali … Jak předpovídal jeho odstrčený předchůdce Brühl - to, co Spontini jako dirigent nezvládal, doháněl nekonečnými zkouškami: od 8 do 16 hodin a případně dál od 17 do 23 hodin.

Král dával Spontinimu volnou ruku v řízení hudby, což vedlo k tomu, že se začal Spontini samolibě považovat za největšího muzikanta všech dob, ovšem s výjimkou Mozarta a Glucka, jak říkal. Byl si však vědom toho, že královu přízeň musí trvale oplácet lichotivými hudebními dary. Skládal pro krále oslavnou hudbu při všech možných příležitostech a královi tím stvrzoval správnost jeho volby.

Jeho obliba v Berlíně byla od počátku velmi malá. Ukázalo se to už při druhé premiéře Italovy opery "Olympia" v Berlíně v květnu 1821. První, dřívější premiéra v Paříži skončila fiaskem, což vysvětloval Spontini špatným libretem. Nové libreto nyní připravil jeho berlínský obdivovatel E.T.Hoffmann. Spontini vsadil na osvědčené triky, jaké krále vždy uchvacovaly – na lesk a okázalost, nádheru a přepych, s plytkým bezvýznamným obsahem, bez myšlenky. Bylo 42 zkoušek a nádhera výpravy přišla na 20 000 tolarů. Na scéně se objevili i živí sloni. Kritika tohoto falešného patosu byla velká, ale všechny své berlínské neúspěchy Spontini přežíval díky přízni krále. V roce 1829 končí Spontiniho tvůrčí hudební činnost uvedením pompézní opery "Agnes von Hohenstaufen" dne 12. června 1829 na oslavu svatby prince Viléma, pozdějšího císaře.

Smrtí krále Fridricha Viléma III. v roce 1840 mizí i Spontiniho neotřesitelné postavení na dvoře, neboť nový panovník Fridrich Vilém IV. se nijak netají nesympatiemi k němu. Když nový král omezil jeho práva, Spontini byl rozhořčen. V Lipských novinách vystoupil nerozvážně s tvrdou kritikou krále, což mělo nedozírné následky.

Když se totiž v opeře postavil (2.dubna 1841) za dirigentský pult, aby řídil Dona Juana, což mělo být jeho rozloučení s Berlínem, připravilo mu publikum sice rozloučení, ale nečekané. Začalo to pískáním v hledišti s výkřiky odporu a voláním "Hinaus! Hinaus!!". Spontini přesto začal s ouverturou a teprve, když začaly létat kameny, skryl se v orchestřišti, ale marně čekal na uklidnění. Nakonec prchl z divadla zadním východem. Král to považoval za dostatečný trest a upustil od jeho uvěznění. Ba v roce 1842 uspořádal Italovi koncert na rozloučenou, což prý Spontiniho dojalo k slzám.

V roce 1844 nabídl Richard Wagner Spontinimu, aby dirigoval svou "Vestalinu" v Drážďanech a po smrti 24. ledna 1851 v rodné Itálii zhodnotil Wagner v nekrologu Spontiniho nemalé operní zásluhy na počátku 19.století. R.Švandrlík

Literatura:
ŠVANDRLÍK Richard Ing.: "Gasparo Spontini a Mariánské Lázně" – Kulturní přehled Mariánské Lázně, příloha Mariánskolázeňských listů z ledna 2001, s. 18-22.
BRTEK Josef: "K dataci zdejšího pobytu G.Spontiniho" - Mariánskolázeňské Listy č.34 z 23.8.2001