Ing. Richard Švandrlík
Bohuslav Balbín a naše kyselky
Balbínovo curriculum vitae
Bohuslav Balbín se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové jako nejmladší ze sedmi dětí pana purkrabího Lukáše Balbína.
Už slavný Jiří Škornice Balbín z Vorličné(Albínův praděd), byl primátorem v Hradci Králové (1584); byl povýšen do stavu rytířského; zemřel 15. března 1589 a ve stejném roce zemřel i jeho syn Jan Balbín (Balbínův děd). Po něm zůstali dva synové - Lukáš (Balbínův otec) a Jiřík. Lukáš Balbín se stal purkrabím v Pardubicích a zemřel jako 37letý roku 1622, krátce po narození svého syna Bohuslava Ludvíka. Že malému Bohuslavovi byl kmotrem sám vojevůdce Albrecht z Valdštejna, uváděl později samotný Balbín.
V těžké době válečných kontribucí po smrti otce ztrácela vdova Zuzana, rozená Vodičkova, jmění a tak musela v roce 1636 prodat dům v Hradci jezuitům. Balbín rád vzpomíná na svou matku, známou v Hradci jako rozšafnou "paní Zuzanu", která uměla vařit z bylinek různé léky. O matce psal Balbín, že kdysi poslala služku pro byliny na zbořeniště hradeckého zámku. Tam prý služku potkalo děvčátko v bílém, které se jí ptalo, zda jde od paní Zuzany a zavedlo služku k zasypanému sklepu. Byl plný peněz a děvčátko nabízelo služce, aby si vzala. Ta se však bála a tak děvčátko vyneslo jen něco peněz a nasypalo je služce do sukně. Služebná rychle odcházela a děvčátko za ní volalo, aby si opět přišla pro peníze. Paní Zuzana použila přinesených peněz ke splacení dluhů, ale služka už odmítala jít znovu na zbořeniště.
Zchudlou vdovu s pěti chlapci a dvěma dcerami vzal k sobě na zámek do Častolovic šlechtic Otto z Oppersdorfu. Mladého, tělesně slabého a často nemocného Bohuslava vychovávala matka a babička. Do přírody ho často brával i pán Otto z Oppersdorfu, vášnivý myslivec a rybář. Chlapec uměl číst ještě před sedmým rokem a jako dítě prý čtyřikrát přečetl Hájkovu kroniku. Balbínova babička Dorota Vilémovská ho učila znát byliny. Zemřela v 80 letech. Matka zemřela 28. dubna 1644 v 52 letech a pochována je u Hradce při kostele sv. Jakuba.
Roku 1631 začal chodit desetiletý Balbín do latinské školy benediktýnů v Broumově, později vystudoval na jezuitských školách. To vše díky častolovickému pánu, který ho finančně podporoval. Studoval v Jičíně, v Praze, poezii a rétoriku v Olomouci. Tehdy přišel do Olomouce na místo prefekta Mikuláš Leczycki, zvaný Lancicius (1574-1652). Tento muž, původní konfese kalvín, přestoupil na víru katolickou a působil na Litvě, v Polsku a u nás. Do Olomouce přišel již jako 71letý a okamžitě poznal v Balbínovi bystrého, nadaného a mimořádného studenta. V roce 1636 ho přesvědčil, aby vstoupil do jezuitského řádu. Balbín viděl ve svém učiteli bytost nadpozemskou s mimořádnými dary ducha. LECZYCKI například předpověděl častolovickému pánovi, který neměl mužských potomků, že se mu přesto narodí dva synové, což se splnilo. Předpovídal také, kdo a kdy zemře, věděl, co se událo daleko jinde a dokonce prý byl vídán současně ve dvou vzdálených místech. Tělesně slabému Balbínovi předpověděl, že se dožije dlouhého věku, což se také překvapivě - u tohoto dosti nemocného chlapce - stalo.
Balbína vychovával neobvykle: nutil ho, aby stál před kostelem, aby zdravil a hluboce se ukláněl chudým, aby při bílení kostela sám vzal štětku a pomáhal řemeslníkům. Balbín to vše ovšem činil s hrozným studem za chechtotu spolužáků, ale mistr byl přísný. Tak učil Balbína být pokorným, umět poslouchat i poroučet. Balbín vstoupil podle jeho pokynu do jezuitského řádu (1636), třebaže až po půlročním váhání. Roku 1638 složil řeholní slib a 1639 odešel na vysokoškolská studia do Prahy, kde se znovu sešel na čas se svým dobrodincem LECZYCKIM. Balbín se stal magistrem (doktorem) filozofie. Začal učit v pražské koleji sv. Klimenta, ale od roku 1645 znovu studuje - tentokrát obor teologii. V roce 1648 spolu s profesory hájil Karlův most proti Švédům. Roku 1650 dokončil studia a byl vysvěcen knězem. Ve funkci kněze však neuspěl. Byl příliš všestrannou osobností, než aby se zabýval stvrzováním katolické víry mezi lidem. Nebyl typem koniášským a vrátil se k učitelování a psal i učebnice. Přesto uváděl, že v době svého kněžského působení v krátkém čase na Žambersku obrátil k víře na 1500 mužů "neužívaje naprosto žádného násilí ani hrozeb"!
V červnu 1655 se nakazil od žáka černými neštovicemi a vyléčil ho MARCUS MARCI, s nímž se blízce seznámil a zůstali přáteli i po uzdravení.. Balbín se od něho učil i medicínským vědomostem. Marcus Marci ho seznámil s Pavlem Stránským, třebaže jen formou dopisů, neboť Stránský po Bílé hoře emigroval. Oba měli stejné zájmy - vlastivědu země - jezuita Balbín a utrakvista Stránský.
Pravdivost, úspěchy pedagogické a vědecké vyvolaly v jezuitském řádu závist a kritiku. Řádový generální vikář z Říma přikázal cenzurovat Balbínovy spisy a sledovat ho. Vizme příklady Balbínových epigramů, z nichž mnohé popudily malé jezuitské "dušičky":
"Dosud je v sedle a se zbroji sv.Václav tam v hvězdné říši Znovu snad pro svoji vlast chystá vítězný boj." (U obrazu sv.Václava ve zbroji na nebesích.)
"Oslí maso že jídali Čechové, prohodíš často,
Ty kdybys tenkrát žil, sněden bys musel být!" (Proti jednomu tupiteli země české.)
"Kdysi se měřil čas vodou, my však jej měříme pískem,
předkům odtékala léta, nám dnes klesají v prach." (Srovnání s předky.)
"Každý si osud svůj strojí, jak se to v přísloví říká,
hle, i Ježíšek malý robí si vlastní svůj kříž." (U obrazu malého Ježíška, jak si otesává kříž.)
Svobodný projev vlastních názorů i vlastenecké nadšení bylo tehdy naprosto nepřípustné. Balbínovi hrozilo propuštění z řádu. Nakonec byl Balbín dán "do exilu" - do koleje v Jičíně, jako výhradní "historicus". To bylo pro něho výhodné, neboť se mohl plně věnovat historii. Ale jezuité mu uložili sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu. Řím však nebyl spokojen, žádal vystěhování Balbína z Čech. Český provinciál Saxtius přeložil Balbína v říjnu 1663 do Klatov, v listopadu 1664 odchází do Jindřichova Hradce. Balbín měl dále pracovat na jezuitských dějinách, ale to se mu nelíbilo a snažil se z tohoto úkolu se zbavit.
Sepsal život sv. Hroznaty (Via beati Hroznatae), když mu poslal tepelský opat Wilfert potřebné podklady. Využil toho, že potřeboval k úkolu archivní materiály a jezdíval po Čechách. Chystal se do Teplé a Kladrub. Ale k tomu nedošlo. Z Říma přichází opět varování: "Balbín budiž držen na uzdě pevněji. Není záhodno, abychom zapomněli, co se událo!"
A tak se 1666 stěhuje Balbín znovu do Jičína, roku 1671 znovu musí do Klatov. Přicházejí nové rozkazy z Říma, o tom, že "jeho obrovská horlivost v zájmu českého národa je nebezpečná. Jak to, že centoři přehlédnli to, co píše o historii české ??? Přeložit někam, kde už nebude moci škodit!" Roku 1674 je přeložen do Opavy, kde je však přijat v nejvyšší úctě; dopisy dostával zapečetěné a nečtené, což byla vzácná výjimka. Odtud se vrací 1676 definitivně do Prahy a přebývá v koleji u sv. Klimenta, aniž by přestal být pronásledován četnými nepřáteli. Oporou mu byla naopak přízeň jiných mocných, včetně arcibiskupa Valdštejna, Jana Tomáše Pešiny z Čechorodu, Marka Marci atd.
Přes stálá nedobrovolná stěhování Balbín píše četné spisy, mj. i slavnou Obranu jazyka českého (třebaže tato Obrana vyšla nakonec až v roce 1755 úsilím F.M. Pelcla). A blíží se vydávání Balbínovy historie Čech, nazvané "Miscellanea historica regni Bohemiae", vycházející v letech 1679 až 1688, kdy Balbín zemřel.
Už v prosinci 1682 musel Balbín ulehnout a 1683 byl ochrnut mrtvicí na pravé straně těla. Nemohl opustit lůžko, ale mozek pracoval dál, začal psát levou rukou, později diktoval dílo písaři, přestože se jeho zdravotní stav stále zhoršoval.
Cenzura Balbína dále trýznila. Vyškrtla například z knih nařízení Karla IV., podle které hrady nesmějí být nikdy prodány (právě se totiž prodával Křivoklát Arnoštovi z Valdštejna), škrtla zprávu o tom, že 1621 byl popraven též Kaplíř ze Sulevic (aby se neurazil jeho příbuzný, místopředseda vojenské rady a obránce Vídně). Roku 1687 Balbín znovu ochrnul mrtvicí a 29.listopadu 1688 zemřel. Pochován je v kryptě klementinského kostela sv. Salvátora v Praze.
Hodnocení Balbína jen jako dějepisce není zdaleka úplné. Byl rovněž historikem literatury, jazykozpytcem, teologem, pedagogem. Balbínova "Verisimilia" ukazují jeho odbornost v poetice, divadelnictví, řečnictví, dramatu, kdy vyslovuje nutnost tvůrčí svobody, individualismus v básnění, v divadle. Jako literární teoretik zůstává u nás nedoceněn a neznám - jistě jen proto, že psal latinsky. To bylo dáno tím, že se obracel na osobnosti, které měly moc a přitom k češtině daleko. Byl i členem jezuitského řádu, žil v zemi, zdeptané třicetiletou válkou, bělohorskou porážkou, germanizací. Nebyl slepě věřící, poslušný jezuita; byl tvořivě myslící, vzdělaný v humanistickém duchu. A v té době šlo o opovážlivou odvahu a neobvyklou nebojácnost. Nezalekl se hrozeb vyloučení z řádu, kritiky hrozeb, zásahů cenzury a výhrůžek. Byl tolerantní k nekatolíkům a naopak kritizoval své souvěrce za bezpáteřnost, pokrytectví.
Je jisté, že jeho příslušnost k jezuitskému řádu brzdila nepřátele a závistivce, kteří by ho nejraději vyhostili ze země a zbavili se ho navždy, podobně jako Stránského aj. Balbín musel hledat citlivě vhodné cesty, jak kritizovat národní úpadek své doby. Burcoval z národní letargie na obranu českého jazyka:
"Píši nerad, donucen protivníky, nepíši na ničí škodu. Neobviňuji žádného jazyka, všechny miluji. Toliko to zastávám, že nelidským je nenáviděti jazyka, kterého vlast od věků užívala, jeho záhubu chystati ... My sami na sebe se mrzíme, i vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, jazyka svého nenávidíme....
Kdež se najde země podobná, která by cizince laskavě v lůno své přijímala a živila ? Čechy celé jsou pohostinny, jsou velkým hostincem a špitálem .... Za našich dob Němci stěhují se do zemí sousedních i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko rodiny řemeslníků potulují se po Vlaších, Španělsku, Moskvě, ale celá města povstávají v Čechách., v Uhrách, v Polsku. Ještě by ucházelo, kdyby se v jedno tělo (s domácími) slili, ale taková je jejich nevážnost nebo nedbalost přiučiti se jazyku domácímu, zdlouhavost a neschopnost, že ze sta sotva jediného nalezneš. Nemají snahy ani vůle, nebo snad ani nemohou pro lenivost paměti nebo ducha.
Množství takových lidí do naší vlasti se hrne, ale jazyka našeho nemohou nebo nechtějí si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody s námi rozmlouvati musí. Naopak národ náš - což oni nám sami rádi přiznávají - se v přiučování se cizím jazykům pokládá se velmi šťastným. Čechové se přizpůsobují a po německu mluví, kteréžto zdvořilosti a povolnosti hostitelů se hostmi zneužívá...
A nakonec tito z jakés takés příčiny přemluvili krále, vysíliti Čechy berněmi a vyhladiti jazyk starodávný, neboť dokud jazyk žije, nemohou Čechové snášeti německého krále. Slyšel jsem nejednoho, an mluvil všechny Čechy že nutno vynésti a v moře uvrci. Teprve tehdáž konec jejich rebellování ...
Balbínovo hodnocení znalosti cizích řečí připomíná o více než 200 let pozdější Masarykovo úsloví: "Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem", když píše:
"...římský básník Quintus Ennius ve třech jazycích mluvil a říkali staří, že byl třísrdečným, že totiž měl srdce trojí. Mně se tak zdá, že jednotlivec, kolik řečí umí, tolika lidem rovnati se může. Odtud i porozuměti se zdá tomu, proč Bůh apoštoly své ne více dvanácti opatřil všemi jazyky, totiž aby na celý svět vystačili ...
Já s dobrou věrou tvrdím, že národ slovanský takové má štěstí v učení se všem jazykům, že často se zdálo cizím vyslancům býti zázrakem, když v Praze na školách hošíky slýchali hovořit po latinsky. Vyslancové angličtí, Dán Rantzow, vyslanectvo saské, braniborské k císaři, když jeli Prahou, pověděli, že toho pochopiti nemohou a na pochvalu našich škol budou králům svým vypravovati. Že jazyk slovanský zdá se býti jakoby branou k ostatním jazykům, aniž to přičítati pouhé paměti nebo schopnosti a vtipu chápavému.
Příčina není nasnadě. Vychovávají-li děti po německu, nebudou po česku řádně mluviti, znají-li se ale nejprve v češtině, nebude překážky, aby se naučily řeči německé a ostatním řečem podle chuti. Učenci nechť se hádají, co jest příčina. Františkán Filip Bosquier (+ 1631) pravíť: Výslovnost latinářů vězí v hrdle, Francouzů na pokraji pysků, Němců v žaludku. Kdož by řekl z Čechů: "Referente Boder!" místo správného "Reverende Pater!"
O české šlechtě možno říci, že z tisíce nesnadno jediného najdeš, jenž by se neznal kromě mateřského jazyka v němčině, mnozí v latině. Nemálo jich mluví vlašsky a francouzsky správně, touž ostrostí a přízvukem, že slyšíš člověka jako zrozeného někde tam!"
Není divu, že celá Balbínova (byť latinsky psaná) "ROZPRAVA NA OBRANU JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ PAK ČESKÉHO" musela šokovat nejen řeholní, ale i státní vládce. Balbín je srovnáván s Komenským. Emigrant Komenský jakkoliv se snažil pomoci svému národu, stál před neřešitelnými problémem dopravy svých knih a myšlenek do vlasti. Balbín, ač doma, se snažil rovněž pomoci českému národu.
Petr Hora o Balbínovi (1995)
Ve IV.dílu české historie Petra Hory-Hořejšího "Toulky českou minulostí" (1995) s novými pohledy na naše dějiny je i kapitola "Balbín trochu jinak". Hodnocení Balbína lze porovnat s našimi výpisky z knihy, kterou vytiskl 1869 v Praze Emanuel Tonner jako český překlad Balbínovy latinské "Rozpravy na obranu jazyka slovanského". Balbínova kniha měla 151 stran a vlastní Tonnerův úvod ke knize 64 stran! Hodnocení Horovo a Tonnerovo a nechť posoudí čeští čtenáři sami.
Petr HORA popisuje podobně Balbínova osudy, jeho studia v Jičíně, Praze, Olomouci, Brně, Kladsku a znovu v Praze jako styl jezuitských studií, kde bylo příznačné přecházení z místa na místo. Po získání bakalářského titulu učil Balbín na gymnáziu; potom dál studoval teologii. Za švédských útoků proti Starému Městu pražskému bránil Karlův most se studentskou legií, s profesorem Jiřím Plachým, s malířem Karlem Škrétou, s lékařem Marcim z Kronlandu a dokonce byl při útoku Švédů zraněn.
Balbín pak zvolil dobrovolně misionářství ve východních Čechách, tj. obracení evangelíků na katolickou víru, ale jezuité mu určili místo učitele gymnázia. To vykonával do 40 let věku (1661), kdy mu byla tato činnost zakázána. Příčinou byly jeho sklony k pedofilii, které poškozovaly jméno řádu. Nešlo tedy ani o Balbínovu malou řeholní pravověrnost ani o jeho přílišné vlastenectví. Petr HORA píše: "Všechna Balbínova díla byla nesena pravověrným duchem katolictví, nábožností, loyalitou k Habsburkům, současně však vřelým češstvím. Skutečnou příčinu Balbínových problémů - pedofilii - vyslovili veřejně až roku 1983 autoři Kučera a Rak. - Časté střídání pobytů - Jindřichův Hradec, Klatovy, Český Krumlov, Jičín, Litoměřice, Chomutov - bylo vysvětlováno jako pronásledování českého patriota. Takových patriotů mezi řeholníky bylo více, např. piarista Tomáš Pešina z Čechorodu, jezuité bratří Tannerové, Jan Kořínek až po Koniáše.. Životní komplikace působila Balbínovi jeho úchylka spojená s konfliktností jeho povahy, projevovat až bolestínskou nespokojenost."
Balbínovu "Obranu jazyka slovanského" považuje Petr HORA za přecenění, protože vlastně vyšla až po dvou stoletích a neměla "ve svém čase pražádného účinku - byla prý "pouhým výkřikem do šuplíku". Kladně hodnotí Balbínovou historické a vlastivědné dílo přes všechny jeho omyly a třebaže ho neukončil, napsal 2500 stran textu. Balbín podle Hory ovlivnil dějiny mnohem více dvěma jinými díly: knihou "Svaté Čechy" se soupisem 134 českých světců, za druhé životopisem Jana Nepomuckého. Tato díla byla přeložena do několika desítek jazyků, třebaže zde bylo několik omylů, např. smrt Nepomuka nebyla 16. 5. 1383, ale 20. 3. 1393. Balbínovou bezděčnou zásluhou byla pak pozdější nepomucenská procesí květnová, která se měla správně konat v březnu.
Petr HORA bohužel zcela přechází a nezmiňuje se o Balbínově přínosu v teorii kultury, jazykozpytu aj. Petr HORA chybně uvádí i rok vydání českého překladu Balbínovy knihy. Vyšel přesně 25.května 1869, nikoliv až 1896.
Z citace Balbína
"Vysoká poloha české země jistě způsobuje úrodnost, zdravou krajinu i povětří. Čím je totiž něco položeno výše, tím je to zdravější, úrodnější, svěžejší a vůbec zdatnější. Z vysoké polohy Čech vyplývá, že jsou velmi přístupné větrům, které je doslova vysmýčí, což přispívá k zdravému ovzduší. Připoj k tomu, že naše hory nejsou holé, nýbrž porostlé stromy s žaludy nebo jedlými plody. Tak aspoň poznáš jejich úrodnost. Přečetné plochy jsou pokryty jehličnatými a jinými stromy, jež svou vůní vylepšují a pročišťují vzduch..."
"České země se napájí pouze vlastními vodami, z čehož můžeš usoudit, jak vysoko je položená ta krajina. Říční toky se od nás hrnou do Severního a Černého moře. ... Labe pramení ve Vandalských horách, kterým se říká Obří, Sněžné, Řipské nebo Krkonošské. Scaliger nazývá Labe Halb, tj. půlící německé kraje na polovinu. Na východě je to hlavně řeka Morava, která dala své jméno zemi, dále Svitava, Švarcava, Jihlava, Dyje, řeky, jež vyvěrají ze svých pramenů a studánek buď na českém území nebo mimo ně, a po ztrátě svého jména darují své vody na jihu Dunaji."
"O Češích nelze říci, že by byli bledí a zažloutlí... Zdravé lidi je možno přirovnat k listí: lidé jsou u nás zdatní a rozložití. Mají opravdu barvu a pevné tělo se zdravou mízou. V dětství je pro ně příznačná nápadná veselost, v dospělosti u obojího pohlaví živost a půvab. Duch českého jazyka se velice odlišuje od váhavých a mrzoutských povah jiných národních skupin."
"Na nejednom místě u Krumlova se pod patronací Rožmberků, nyní knížete Eggenberga, dobývá stříbro - a jak jsem slyšel - s pěkným výsledkem. Materiálu se užívá v mincovně k ražbě peněz. Ke Krumlovským náleží stříbrné doly Nalžovské a v Hrádku. První dávají značné množství mědi, zvláště proslulý byl roku 1530. Doly v Hrobu u Oseckého kláštera a Roztocké doly na stříbro již neexistují a jsou asi vyčerpány. Královské město Stříbro se tak asi jmenuje proto, že při stavbě nejstaršího opevnění bylo prý roku 1131 nalezeno v základech několik stříbrných hrud, na radnici pak uschováno podle pověsti až do časů Rudolfa II. čtyřiadvacet bochníků přiměřené velikosti (podle jiných pouze 12). Co jsem krátce předtím napsal o Krumlovských dolech, není nic nového. Mám u sebe přesné záznamy Rožmberských dolů, několik uvedu jako příklad. Roku 1521 vyrubali na šachtě sv.Vojtěcha tolik stříbra, že je prodávali po hroudách. Se stříbrem byla promíchána zlatá ruda tak bohatě, že po oddělení tvořilo čisté zlato téměř jednu třetinu. Doly daly téhož roku 432 hřiven stříbra a 140 hřiven zlata. Petr, hlava rožmberské rodiny, oddělil ze všech třiceti dílů čtyři části a s velkou péčí je rozdělil špitálům, chudým a studentům, aby se zavděčil Bohu. - Bůh, vyburcován takovým dobrodiním, odpověděl velkým výtěžkem dolů, zvláště Nalžovských, pokud šlo o stříbro a krumlovských, máme-li na mysli zlato..."
"Hercynský les chová zubry, jak dokládá Münster, a to je výsada jen mála zemí ... Dokazuje to původ rodu pernštejnského, o jehož zakladateli se čte: jakýsi prostý člověk, říká se, že uhlíř, nebojácný a silný muž, zastihl v lese zubra. Dlouho se potýkal se zvířetem, až ho udolal, chřípím houžev provlékl a tak vedl ke knížeti. Některá zvířata totiž ihned zkrotnou, když jsou přemožena, jako třeba sloni. Kníže dal jemu i potomkům do znaku zubra s kruhem v nozdrách."
"Medvědi se rodí a vyrůstají v lesích jen poněkud hlubších. Viděl jsem v Krumlově medvědy, kteří si nezadali s dlouhými medvědy z Polska. Viděl jsem také medvídky o málo větší než chrti. Kůži jednoho takového jsem dostal u Rožmberka darem. Každodenní lovy nám poskytují i rysy, kance vlky, jeleny, daňky, srny, lišky, kamzíky, jezevce, lasičky, kuny a bobry. Bobry se to jen hemží na březích Orlice. Železné sklopky je dokáží sevřít tak pevně, že je připraví o život. Viděl jsem však i lidi, žalostně usmrcené místo bobrů. Tito ubožáci se neopatrně dostali na břeh a vůbec nepomyslili na nástrahy. - Mnoho je ovcí. Dvůr, kde se nemohou dopočítat tří set ovcí, je nepatrný. V naší době chovala Lidmila ze Šternberka v Libochovicích dvacet tisíc ovcí. Každá přináší půl zlaťáku za jehně, pak za vlnu, za sýr, nemluvě o hnojení pozemků, jež přihnojují."
O kyselkách a léčivých pramenech na území ctihodného tepelského kláštera
(De Aciduli & Medicatis Fontibus in ditione celeberrimi Coenobij Teplensis)
Balbínův význam pro Tepelsko
Popis tepelských kyselek z doby před více než třista lety má nesmírnou cenu historickou i odbornou, třebaže je psán ve vší stručnosti. Známe-li Balbínův precisní způsob práce s historickými prameny, lze jen domýšlet, o jaké archivní objevy a neznámé informace z počátků Tepelska jsme přišli zákazem z Říma nepovolit Balbínovi cestu do klášterů Tepelského a Kladrubského.
Neobvyklé bohatství minerálních vod na Tepelsku vedlo Bohuslava Balbína - už před 320 lety - k sepsání a zařazení samostatné kapitoly v jeho historii Čech "Miscellanea Historica Regni Bohemiae" (Pragae 1679). Jde o XXVI. kapitolu.
"Když jsem se dozvěděl, že celé okolí tepelského kláštera je prostoupeno výbornými, zdraví prospěšnými a nejvýš lahodnými kyselkami, požádal jsem v dopise o radu v této věci důstojného otce Aloise Hackenschmieda, jednoho ze svých dávných přátel. Tento příslušník bílých premonstrátů je velmi učený muž a s těmito věcmi obeznámený, což je hlavní. Ten mi ochotně odpověděl, nejdříve obecně, že okolí Teplé, v kterékoliv části, ať v kopcích, údolích nebo lesích, u cest i mimo cesty, je tak přesycené kyselkami, že je nelze spočítat. On sám zná takových pramenů šedesát. Do druhého dopisu napsal jména těch pramenů, které jsou podle zkušenosti znalců stavěny na roveň chebským kyselkám. Podle slov Ciceronových je nepěkné sledovat proud a nevidět zdroje podstaty. Proto povím o tom, co mi můj přítel napsal."
Hackenschmiedův popis kyselek
"Ves Úšovice (Auschowitz) směrem k Cheb, vzdálená jednu míli od kláštera, má šest pramenů: dva jsou u samé vsi a poddaní i kolemjdoucí běžně používají této vody k pití. Jiné čtyři prameny jsou v sousedním lese. Prvnímu a známějšímu se říká Slaný a je léčebně využíván. Tak roku 1609 doporučil pití této vody slavkovský lékař a fyzik Michael Raudenius nejurozenějšímu panu Joachymovi Libštejnskému, svobodnému hraběti z Kolowrat, pánu na Rabštejně a Libkovicích. Stejných pramenů užil roku 1663 opat Raymund podle předpisu karlovarského lékaře pana Ferdinanda Duelera. Podle vyprávění hodnověrných lidí dávají těmto pramenům přednost před chebskými, s nimiž je běžně srovnávají. Tak naši duchovní používají podle lékařského předpisu při svých tělesných defektech žádných jiných než těchto kyselek."
"Druhý pramen, zvaný Smraďoch (Stencker), je stejně slavný. Když doktor Prudentius, dvorní rada císaře a krále Rudolfa II., ležel zkroucen a postižen revmatickými bolestmi, uchýlil se z Prahy do Úšovic, poněvadž doufal, že se tam uzdraví. Zdejší voda tak upevnila jeho zdraví, že vstal z lůžka a chodil. Nutno ovšem připomenout, že se to nestalo ani tak dávkami kyselky jako pobytem v tamější lázni v páře mezi hroudami usazených solí. Tak mu poradil zkušený chebský lékař a fyzik Hornik. O témže prameni napsal 16. března 1606 výše jmenovaný doktor Raudenius panu Ondřeji Ebersbachovi, tepelskému opatu, toto: "Když jsem se před 14 dny vracel domů z kláštera, zkoumal jsem dosti podrobně Smraďoch (Stencker) a navíc jsem mluvil se správcem horního úřadu (Oberamts-Verwalter), který také zatoužil pohovořit si s Vaší Milostí a dovést k nějakému závěru věc, která si to zaslouží. Našim lidem jsem ukazoval hroudy soli, které jsem s sebou přinesl. Ti se domnívali, že je v nich mosaz, ale při zkoušce (Sicherung) jsem takový kov nenašel. To jen potvrzuje moje domnění, že se v těchto solích ukrývá skalice (vitrioli) a ta dodává velké působivosti vodám."
"V témže lese jsou ještě dva prameny pitné vody. Několik kroků od kyselek vyvěrají prameny bez odtoku, jejichž vlastnost a působení jsou podivuhodné: pokud do nich spadnou přeletující ptáci jakéhokoliv druhu, zahynou. V těsném sousedství je vyschlý úval, jehož výpary jsou tak škodlivé, že se i tam v určité době najde mrtvé ptactvo."
"Tepelští občané s oblibou používají dvou znamenitých pramenů na Stěnské louce (Stenska). I venkované mají své kyselky. Tak třeba mezi Stierovým mlýnem (Stürsmühl) a vsi Křepkovice (Schrikowitz) je skvělá studánka. Jiná u obecního rybníku (Gemeinteichl) slouží pocestným. Ves Pěkovice (Beeken) má chutné kyselky, jichž používají v tepelském konventě, chtějí-li v suchém létě zahnat žízeň. Podobnými prameny se osvěžují Nezdičtí (Nesnicenses). Dolní Kramolín (Inferior Cramolina) má tři prameny: hlavní, z něhož čerpají poddaní, je nad obcí na panské louce, druhý vedle sádek na ryby a třetí u cesty, kudy se jde do Pístova (Listaviam). - Jiné obce mají pozoruhodné kyselky jako Zádub (Hohendorff), Milhostov (Müllestaw), Martinov (Marteraw), Kladský mlýn (Glantzenmühl), Popovice (Pfaffengrün), Horní Kramolín (minor Cramlinus), Otročín (Landeck), Křivce (Krips), Zahrádka (Sorat), Beroun (Birn), Dřevohryzy (Zebarhirsch), Sítiny (Rauschenbach), Číhaná (Kschiha), Hoštěc (Hiesk). Také část Sangerbergu, která patří našemu klášternímu teritoriu, má dva prameny. - Mlynář z Podhorního mlýna (Molitor Podhorensis) u vrchu Podhora (Podhorstein) má v tom směru štěstí, protože přímo v kuchyni pije domácí kyselku - tento pramen totiž vyvěrá přímo u otvoru do pece. - Také mlynář z Holdšikova mlýna (Molitor Holdschikensis) může poskytnout vlastní kyselku z pramene v těsné blízkosti sobě i jiným. Pramen kyselé vody je i ve vsi Bohuslavě u Mnichova (Paslas prope Eindlam), ale tryská nepravidelně. Přináší užitek jen v zimě, v létě je nepatrný a svou teplou vodou nevhodný."
"Až potud vyprávění o tepelských kyselkách, které mi poslal můj přítel. Z toho lze učinit závěr, že se v celé krajině nachází pod zemí na rozloze mnoha tisíc kroků ohromná nevysychající dutina či jezero nebo nádržka, prostoupená minerály, vitriolem a podobně, z níž se derou na povrch na různých místech nasycené prameny. Není tedy nic divného, když tryskají i škodlivá zřídla, vždyť téměř všechny prameny ukládají své tuhé usazeniny a všechno to, co by mohlo škodit při pití, do svých vedlejších zdrojů, jak se ukazuje u chebských kyselek. Je v tom prozřetelnost přírody, poněvadž později přičiněním nějaké mně neznámé pružné pryskyřice tyto usazeniny vzplanou a vlastně shoří." - Potud kapitola XXVI.
K úšovickým kyselkám
se vrací Balbín ve XII.kapitole své knihy v souvislosti s nedostatkem soli v Čechách: ".... naši předkové dobývali sůl ve Slaném a v Bílině. .... Také u obce Úšovic, jež je poddána tepelskému klášteru premonstrátů, vyvěrá slaný pramen z nevyčerpatelného a nadmíru bohatého zřídla. Když se voda odpaří uměle nebo sluncem, je možno z ní vyrobit - a také se vyráběla - ušlechtilou sůl ztvrdlou na hroudy. To vědí všichni okolní. Dozvěděl se o tom také císař Ferdinand I., i vyslal z Prahy rychlé posly s příkazem donést mu tuto slanou vodu v lahvích. Bylo shledáno, že sůl je neobyčejně čistá, jak má být, má vynikající působnost a navíc je bílá jako sníh. O této záležitosti existují v klášteře listiny císaře Ferdinanda, jak prohlašuje ctihodný muž Alois Hackenschmied, velký příznivec mého bádání, v dopise, který mi nedávno psal."
"Před 12 lety začal prý farář v Prunéřově, jinak člověk, který se v těchto věcech velmi vyznal, vyrábět sůl z tohoto pramene. Práci však zvrtli nějací světští lidé, kteří nechtěli, aby se to dařilo bez nich. Vymlouvali se především na velice obtížné rozpouštění soli a také na to, že jim unikne zisk z dlaně, když nebude dostatek vhodného dřeva pro dobývání cínu, poněvadž se dřevem bude pálit sůl. O tomto prameni se zmínil ve své knize "Haliographia" také Johann Töldenus, který připojuje zmínku, že se vyskytuje u jakéhosi rozsáhlého lesa. Jako by tu příroda sama naznačovala postup prací a co je třeba k pálení soli. Týž Töldenus upozorňuje, že pouhou míli od královského města Kadaně je známá obec Hořenice, kde tryskají také prameny slané vody a ještě jiné." Potud BALBÍN, a jeho český překlad od H.Businské.
Podhora za Teplou
Bohuslav BALBÍN se zmiňoval ve své knize (1679) ještě o vrchu Podhoře, a to v X. kapitole. Tuto část zveřejnil v roce 1936 německý vlastivědník, ředitel měšťanské školy Josef RUSS ve své školní vlastivědě "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung". Zveřejňujeme dnes český překlad H.Businské této málo známé kapitolky z latiny:
"V oblasti tepelského kláštera můžeš spatřit horu zvanou PODHORA. Pod ní se rozkládá široký rybník, kde se vyskytují ryby s tak jemnou chutí, že se vůbec neliší od těch, jež tráví svůj neklidný, ale zdravý život v řekách. O této hoře a ještě spíše o dvou vesnicích, které leží na jejím úpatí, totiž o Zádubu a Závišíně, prohlašují obyvatelé, že jsou nejvyššími místy celých Čech. Nechci se přít, jak tomu doopravdy je - mezi českými horami je ustavičný spor o výšku - ale jisté je, že z oné hory lze spatřit celý Plzeňský kraj, který se pod ním rozkládá jakoby na dlani. Tatáž hora také předpovídá obyvatelům počasí, jak jsem nedávno říkal o Milešovce, neboť podle jejího vzhledu usuzují na jasný nebo na zamračený den. Obdobu nalézám u hory v Boleslavském kraji, které se podle podoby říká Ještěr (Ještěd)."
Ohrožení Karlových Varů
Ke Karlovým Varům nutno připojit ještě zmínku. Město bylo nejednou ohroženo vodami, ba málem zaplaveno. Vzpomínám si, že v jakési starobylé knížce byly vypsány všechny karlovarské pohromy. Koncem minulého století spadly do řeky Teplé takové záplavy vody, že zatopily lázně. Mnoho lidí bylo strženo do říčního koryta. 2.dubna 1579 a znovu 10.února 1636 se pro nepohodu protrhly hráze u Podhorního rybníka (mnozí mu říkají jezero) a vzedmuté vody způsobily Karlovým Varům těžkou pohromu. Mám listinný fragment, který odevzdali občané Varů 20.února 1636 tepelskému opatovi, v němž se vypočítávají škody a dokazuje se, že na opravu nepostačí ani 4 000 kop.
Málem jsme zapomněli na důležitou věc, že se přičiněním božské prozřetelnosti všechny lázeňské prameny ihned vytratily, jakmile byly zavedeny poplatky. Upozorňuje na to v souvislosti s karlovarskými zřídly Jonstonus. Když v teplických lázních stanovili poplatek koupajícím, lázeňské vody se vytratily na tak dlouho, dokud nebyl poplatek zrušen. Bůh dává najevo, že chce, aby zdraví i léčebné prostředky k jeho dosažení byly společné a dostupné všem.
Balbínovy zajímavosti
"Agricola psal, že za časů Alberta, příjmím Velikého, chytli v Slovanských lesích - tím míní Hercynský les (Šumava) - dva tvory, samce a samici, jejichž přední končetiny se podobaly lidským rukám a zadní - nohám. Sám Albert se domníval, že pocházejí z rodu opic. Pokud jde o lehnického chlapce, který žil mnoho let se zvěří v lesích a kterého polapili 1650, toho jsem nejednou spatřil na vlastní oči.
V oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem se ukazují zavěšené kosti a jiné pozoruhodnosti, totiž obří žebra a kyčelní pozůstatky Před několika lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina - hledali tu volnou půdu pro nějakou stavbu - a v dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl. Dva naši otcové z pražské koleje viděli ty kosti a přišli na to, že to není z kamene, ale skutečně lidské kosti, lebka, články a žebra. Neodvážil bych se nedůvěřovat tomuto tvrzení. Hájek též vypráví, že tělo obra bylo nalezeno na Tetíně roku 785.
V rukopisných záznamech 1432 je zmínka, že se u Hradce Králové náhle objevila taková záplava lososů, že se Labe málem vylilo z břehů, jak se zdálo, jedni se nemohli zachránit před druhými a tak obyvatelé města a každý kdo bydlel u řeky se sbíhali o závod k lovu se sekyrou v ruce a usmrcené ryby vyvlekli na břeh.
Staří Čechové dbali o svůj vous, ale respektovali rozdílnou módu své doby. Po roce 1400 se čeští rytíři holili podle polského zvyku, snad aby zastrašili nepřítele. Později se to stalo zvykem a když si dal v Čechách někdo narůst dlouhý vous, nařídili konšelé, aby mu byl za trest uřezán tupou břitvou nebo nožem. Ale již za krále Jiří se zase nosily dlouhou vousy. Za císaře Ferdinanda I. se objevil na sněmu stařec více než stoletý s vousem přes prsa.
NA POZEMKU TEPELSKÉHO KLÁŠTERA byly v minulém století objeveny a otevřeny velmi bohaté stříbrné doly. Upozornil mě na ně šlechetný muž a můj dávný přítel, důstojný otec Alois Hackenschmied. K rozkvětu je přivedl díky pilné práci havířů znamenitý opat Zikmund, jehož více než 40letou správu korunovala zdarem sama příroda a její tvůrce. Z tohoto stříbra zhotovil sochy mnoha světců, kříže a jiné stříbrné drahocennosti, jež doposud spatřujeme v tepelském klášteře. Opat Matěj Göhl pokračoval v této činnosti k nemalému užitku pro klášter a hromadil bohatství, dokud kacířství a války pro ně vzniklé neuzavřely samu zem.
V Dobřichovicích, kudy vede cesta z Prahy do Berouna, byly prý podle staré tradice a vyprávění dědů na panství špitálníků s červenou hvězdou bohaté zlaté štoly, ale nyní jsou hluché. Dnes se místo zlata dobývá v sousedství mramor. - Roku 1599 nalezl sedlák v jakémsi potoce na chlumeckém panství dvě hroudy čistého zlata. Majitel toho místa poručil rozkopat zem kolem potoka, ale nikdy se tu nenalezla zlatá žíla, ba ani stopa po zlatu. - Dokud nebylo plavbami nalezeno indické a americké zlato, dráždila hojnost stříbra a zlata všechny evropské říše, ale všechny ty země Čechy převyšují. Králové milovali bohatou zemi. Přátelé ji ctili, nepřátelé se jí obávali.
Závěrem chci poznamenat místo značky, kterou píšeme na konci, něco, co nám smrtelníkům připomíná naši smrtelnost. Velký znalec přírodních jevů, Theobald, vypráví, že i kovy stárnou. Svému otci prý přinesl rudu, vykopanou v Michalových Horách, která však byla stářím a dlouhým věkem úplně poničená a vlastně k ničemu. Týž dokazuje, že i tamější doly zestárly. To je ono, co říká veršem Ovidius: "Železo stejně jako kámen je ničeno zžíravým stářím." - Nastane totiž doba - a bude to už brzo -, kdy se řekne, že jsme byli a že už nejsme. Vždyť i nyní žijeme jenom s obtížemi."
Literatura:
Tonner Emanuel: "Bohuslava Balbína Rozprava na obranu jazyka slovanského" Spolek Praha 1869
Kučera Jan-Rak Jiří "Balbín a jeho místo v české kultuře" Vyšehrad Praha 1983
Businská Helena "Balbín - Krásy a bohatství země České" - Panorama Praha 1986
Hora Petr: "Toulky českou minulostí" IV.díl, Baronet Praha 1995
