Vlastivědný kroužek
Klubu zdravotníků
v Mariánských Lázních

Vyšlo dne:
31. března 1974
Ročník II.

6.

 

K rozloučení se starou kolonádou

      V únoru 1974 jsme se rozloučili na Gorkého kolonádě se starou stavbou s prodejními stánky, obyčejně nazývanou "Kolonádou u Rudolfova (Ferdinandova) pramene". Místo dostane parkovou úpravu a městu vyvstávají starosti s tím, aby podobný osud nestihl nádherný promenádní sál, jak je nazýván v literatuře sál kolonády Maxima Gorkého.
      Tento promenádní sál (Promenadensaal) byl postaven v letech 1888-1889 za opata A.Alfréda Clementso z prostředků kláštera, podle plánu architektů Miksche a Niedzielského z Vídně a na místě starého zřídelního sálu (Brunnensaal). Vymezil tak východní kraj promenádní aleje mezi Křížovým a Karolininým pramenem, která se 285 metrů dlouhá a po které prošlo na 150 let nespočetné množství hostů z celého světa.
      Stavba z let 1888-1889 překonala všechny vznášené požadavky hostů a byla provedena ve velkolepém stylu. Jako zástupce kláštera při stavbě stál inspektor pramenů P.Severin WÜRFEL a jako stavební inspicient O.KAHLER, lázeňský ředitel (+1889).
      Centrum promenádního sálu tvoří střední stavba, nahoře segmentovitě uzavřená, spojená s dvěma krajními pavilony, zastřešenými kopulemi. Hala je vysoká 7,35 metrů, obloukovitá, s řadou luceren v poloviční výši a se třemi polychromně zasklenými okny ve střešní stavbě. Lucerny i okna jsou práce dvorního císařského skláře fy Rankl, vdova & syn ve Vídni a tyrolské sklářské malířské dílny fy Cathedral~Glashütte v Innsbrucku.
      Stavba je ze železa, až na dva krajní pavilóny, střední stavbu a zadní fasádu, které jsou ve zdivu - tedy zděné a zčásti obloženy mramorovými deskami.
      Jak uvádějí autoři ve starých průvodcích, všechny části konstrukce jsou z kovaného železa, všechny vnější dekorace z litého železa, vnitřní dekorace z litého zinku a ze zinkového plechu. Střechy jsou kryty zinkovým plechem s výjimkou obou kopulí,jejichž zinkové části byly poměděny a částečně pozlaceny.
      Stavby se zúčastnila řada podniků různých řemesel. Zednické a tesařské práce vedl mariánskolázeňský stavitel König, kamenické práce prováděl Dietl z Mnichova, Schurwan ze Sangerbergu, Schobner z Plané, J.Buberl z Kynžvartu a Francini z Vídně.
Železná konstrukce pochází od Griedla z Vídně a práce z litého železa ze železáren Blanska, knížete Salma a od České montánní společnosti "Carl Emile Hütte". Práce z litého zinku a klempířské práce provedl Lefnar z Vídně, sochařské práce jsou výtvory dvorního sochařství Schönthaler & synové z Vídně. Truhlářské práce dělal civilní inženýr Siegl z Chebu. Malířské a natěračské práce provedli natěrači a dekorační malíři Ladewig, Schönewolf a Türk z Vidně. Vnějšek kolonády byl natřen světle olejem a při otevření se výrazně odrážel na tmavozeleném pozadí.
      Jak píše M.LANG (1896), "velké stavební dílo, vedené v barokním slohu dosahuje svými plastickými výtvory, svým bohatým architektonickým členěním, krásnými malebnými siluetami, zvláště ve střední stavbě monumentálního působení a představuje ve své úplnosti důkaz proslulé schopnosti tuzemské řemeslné píle a uměleckého citu zakladatele, spojeného s mistrovstvím umělců, kteří - proniknuti vysokou intencí postavili si sami trvalý úctyhodný pomník.

Felbingerova kresba stržené části kolonády z r.1828 s nápisem

      Od Křížového pramene je možno vstoupit přímo do otevřeného prostoru po deseti schodech do severního pavilonu, ve kterém se nachází řada stánků s květinami. Z pavilonu vstoupíme do dlouhé haly promenádního sálu, který je 12 metrů široký a 119 metrů dlouhý. Dojdeme k prostřední stavbě, kde je v zadní stěně výklenek pro hudební těleso. V něm se hrávala dříve jen za nepříznivého počasí; jinak se hrávalo v dřevěném stánku naproti Křížovému prameni (dnes okraj aleje stromů).
      Jak připomínají výslovně autoři starých průvodců, vpravo a vlevo od orchestru na zadní stěně promenádního sálu jsou skupinky záchodků, v nichž je instalován anglický kloset, pissoiry a toiletty. Všechna zařízeni včetně vodovodní sítě provedla firma Kropf & Wächtler z Prahy. Bezprostředně vedle výklenku pro hudbu byly vchody k místnostem pro odkládání hudebních nástrojů a berlí, eventuálně jiných zařízení nemocných. V promenádním sále je množství prodejních krámků květin, novin, bižuterie. Vpravo od orchestru byla pitná hala pro cizí minerální vody, které se na kolonádu dovážely a byly prodávány studené i ohřáté dle přání pacienta.
      Druhý pavilon na konci promenádního sálu, překrytý kopulí, měl rovněž květinové stánky a byl používán stejně jako za našich dob jako průchod, do horní či dolní části města. Po schodišti odtud .vedla promenáda do východní části kolonády Ferdinandova (Karolinina) pramene.
      Vnitřek promenádního sálu byl vždy světlý, pouze vnitřky pavilonů pomalované na způsob fresek. Střední stavby byly tmavých tónů. Podlahu z barevných dlaždic připravila cihelna v lnzersdorfu u Vídně.
      LANG (1896) uvádí, co se týká vedlejší stavby, dnes zbourané toto: "Tato stavba starých prodejních stánků již dnes (tj.1896) neodpovídá praktickému hledisku ani estetickým požadavkům, které můžeme právem klást na světové lázně. Doufáme proto, že námi zakládané naděje, že ctihodný klášter uzná oprávněnost požadavků a v budoucí době přikročí ze základu k takové výstavbě, při níž bude možné suchou nohou přejít od Křížového pramene k Ferdinandovu, se splní."
      Jak vidíme, naděje se nesplnily a stavba přežila až do roku 1974. Její původ je velmi dávný. V roce 1828 tu vznikly tzv. putyky (Boutique), krámky, pronajímané klášterem, a tvořily po dobu půldruhého století bazar Mariánských Lázní. Bylo tu k dostání snad všechno - zlato, stříbro, porcelán, sklo, zboží ze serpentinitu, zboží vlněné, bavlněné, krajkové, truhlářské, galanterie atd. V roce 1865 byla přistavena na zadní stranu krámků sloupová promenádní hala obrácená k východu - ke kostelu. Zde za prudkých (západních) dešťů byla lepší ochrana než ve spodní sloupové hale, která byla před krámky postavena až v roce 1873 a byla 6,24 metru široká, ze železné konstrukce, a proti bývalé byla užší. Východní promenáda umožňovala pohyb na ranním slunci a kromě toho byly i na této straně stánky v patře nad původními starými na západní straně. Stáří této budovy i kritické hlasy na adresu kláštera z roku 1896 jen potvrzují, že stržení této stavby bylo nanejvýše potřebné.
 


III. díl historie Mariánských Lázní

Budování Mariánských Lázní 1818-1848
Léta velké výstavby 1818-1822

      Dekret guberniálního presidia číslo 7976 ze dne 6. listopadu 1818 o vyhlášení Mariánských Lázní veřejným lázeňským místem vymezil příští organizování lázeňského místa jako politické obce,včetně práv korporačních a jiných, podle zemských zákonů.
      Viděli jsme , jak dopodrobna bylo naplánováno všechno nutné. Další výstavba lázní postupovala podle schváleného zastavovacího plánu a novoklasicistní úroveň místní architektury byla ovlivněna Jiřím FISCHEREM (1768-1828), inspektorem Českého zemského stavebního ředitelství v Praze. Hrabě Kolovrat tehdy pověřil Fischera vypracováním zastavovacího plánu a stavebním dohledem.
      Jak píše Doc.Marie Benešová, bylo neobyčejným štěstím pro další rozvoj a architektonickou hodnotu lázeňské výstavby, že se úkolu ujal Jiří Fischer, protože šlo o tehdejšího nejvýznamnějšího domácího představitele nejen v oboru architektury, ale i urbanismu. J.Fischer ovlivnil ráz architektury Mariánských Lázní časově dál, než sahala jeho činnost - až do poloviny 19. století. Místní architektura byla tehdy pod vlivem Prahy, a to znamená pod vlivem oblasti, která působila proti strnulosti, studenosti a nadměrné monumentalitě architektury. Z tohoto hlediska lze hodnotit neobyčejnou souřadnost mezi urbanistickým zahradním a architektonickým pojetím mariánskolázeňské architektury, která se lišila od německé právě měřítkem a plošností pojetí a střídmostí. Urbanistické pojetí místa se úzce připíná k terénnímu útvaru podkovy vrchů, pod jejichž ochranu se skrylo obytné místo. Je tu volné krajinné uspořádání s neobyčejně šťastnou orientací hlavních ulic a náměstí.
      Realizaci terénních a parkových úprav plánu provedl Václav SKALNÍK, kterému věnujeme zvláštní kapitolu v historii, a klášterní stavitel Anton THURNER, který prováděl místní stavby.
      Plán výstavby s vyznačenými ulicemi a náměstími, s vyměřenými parcelami a číslováním, vznikl roku l818, v době po nabytí zkušeností s požadavky a potřebami lázeňských hostí co do ubytování, stravování, a hlavně lázeňského léčení, tedy v uplynulém desetiletí. To, že celý stavební základ patřil jedinému majiteli - klášteru Teplá, významně ulehčilo městskou výstavbu as dalo jí velkolepé, v té době zcela neobvyklé měřítko.
      Předložený plán nasměroval nejprve uzavřené sídliště s náměstím v horní části města, které mělo být tržištěm (dnešní Mírové náměstí), a do něhož ústila tehdejší Plánská silnice (Planer Sttrasse). Z tohoto náměstí bylo možno přejít dvěma krátkými rovnoběžnými uličkami (Reitenbergerova-Vrchlického, a Nehrova-Čechova) do prostoru Křížového pramene. Záměr starého plánu byl dodržen, třebaže k výstavbě tu docházelo až v polovině 19.století.
      První noví osídlenci dali přednost okrajovým místům údolní kotliny na Horním náměstí (Gottwaldovo náměstí, dnes opět Goethovo) a na západním svahu údolí {Hlavní třída). Na Horním náměstí vyrostly domy, proslavené historií Goetha a Ulriky von Levetzowové - "Zlatý hrozen" (muzeum) a "Město Výmar"(Kavkaz). "Město Výmar" bylo postaveno v roce 1821 značnými prosředky hraběte Františka Klebelsberga, proto se mu z počátku říkalo "Klebelsbergův palác". Sluneční poloha těchto míst a také blízkost pramenů Mariina, Ambrožova a Karolinina, rozhodly tu o volbě prvých větších staveb. Ty začínají již 1816 Felbingerovým "Císařem Rakouským (naposledy Tatra).
      Čilý stavební ruch uzavřel nejprve zde na Horním náměstí podkovu domů a osídlování pokračovalo jednak u Křížového pramene jednak na západních svazích údolní kotliny. Brzy na to byla vymezena stejnosměrná ulice s hlavní třídou (třída Odborářů), která vznikla na vyšší terase vrchu Darnu, tzv. "Jägerstraße" (podle toho, že vznikla v blízkosti starého "Jägerhaus" - myslivny, dnes část ulice Ruská nad budovou MěNV). Jižní okraj městského území na svahu Hameliky zůstal na počátku budování nepřístupný pro soukromou výstavbu a byl rezervován pro lázeňská zařízení.
      A tak místní rozložení s jednořadovou linií cesty zůstalo jako zarámování ve středu položeného anglického parku nezměněno až do poloviny 19.století a vlastně až dodnes tvoří kostru dnešní lázeňské čtvrti.
      Jen řada menších domu v ulici "Mühlstraße" (dnes Poštovní) na levém břehu Úšovického potoka vyrostla již roku 1819, tedy dlouho před stavební expanzí směrem na jih do rozbíhajícího se údolí, která koncem 19. století nejen zaplnila obě strany silnice a pole okolo, ale připojila k lázním čtvrť Šenov (rozprostírala se v okolí dnešní restaurace Šumava) a Nádražní čtvrť (které vyrostla po roce 1873); a později, 15.října 1941, i čtvrť Luft (v místech, kde stojí restaurace Švanda Dudák) a celé Úšovice.
      Stavebně vykazuje výstavba do poloviny 19.století patrové typy skromné, empírové či biedermeierové fasády, jak vidíme na příkladech, které stále ubývají, u domů Tepelský dům, muzeum, Split, Tatra, Fatra, Charkov, Volga.
      S osmdesátými lety 19. století hlásí do Mariánských Lázní příchod tzv. "slepovaná architektura" (Klebsarchitektur) s mnoha okrasnými motivy, jejichž neklid dává dnes místu konečný obraz uliček a ulic. Vedle toho se tu však staví hodnotnější díla vídeňské architekturní školy. Byl to čas historické reminiscence s fasádami, často až přetěžovanými architektonickou výzdobou.
      Pozdější, novější výstavba směřovala stále více k tomu, aby stavba a fasády byly podřízeny účelu.
      Centrem lázní, od kterého se výstavba obce původně odvíjela, byl Křížový pramen. Stavba nad Křížovým pramenem roku 1818 byla vlastně první stavbou monumentálního charakteru. Byla stavěna jako iónský peristylový chrámek ze dřeva a z cihel. Dochované návrhy ukazují, že stavba byla původně navrhována v klasické monumentální formě, ale zcela dřevěná. Docentka Marie BENEŠOVA soudí podle mimořádnosti typu stavby a charakteru, že muselo jít o autora, který byl schopen samostatného tvůrčího konceptu - o mimořádného umělce - a vyslovuje jméno Jiřího FISCHERA.
      Podle tehdejší zvyklosti autor urbanistického konceptu sám navrhoval i základní monumentální centrum architektonické. Autorem stavby byl doposud uváděn Anton Thurner. Dochovaný plán však není podepsán, a proto nelze s určitostí ani popřít ani potvrdit domněnku, vyslovenou docentkou Benešovou.
      Stavba Křížového pramene byla v letech 1911-1912 přestavována, ale změnil se jen původní materiál, kdežto podoba zůstala původní.
      (Zpracováno dle Antona GNIRSE "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken Tepl und Marienbad". Augsburg 1932, str.163 ff; dále Marie.BENEŠOVÁ: "Stavební vývoj Mariánských Lázní", Sborník 1970, str. 39 ff ).
      Nyní zrekapitulujeme jednotlivé stavby v Mariánských Lázních do roku l812. Pak uvedeme novostavby l818,1819,1820,1821.
 

I. období VZNIK LÁZNÍ (1786 - 1790)
 

1782 lázeňské stavení u Mariina pramene, lázeňský srub se 4 komůrkami
1786 chalupa "U zeleného stromu" Wenzla HAMMERA
1786 chalupa "U tří lilií" Antona FISCHERA
1789 patrová solivárna (na místě staré chýše z let 1749-1789)
1790 mlýn s pilou Izáka KOHNHÄUSERA
1790 hamr Izáka -KOHNHÄUSERA
Celkem 6 stavení a malá kaplička

II. období NEHROVA INICIATIVA (1804 -1812)
 

1804-1807 Nehrův dům ZLATÁ KOULE
1807 Bayerův dům PRINC
1808 první klášterní lázeňský dům TRAITEURHAUS
1808 Seidlův dům BÍLÁ RŮŽE
1810 Lehrlův dům SLUNCE
1810-1812 STARÉ LÁZNĚ - druhý klášterní lázeňský dům (stržen srub u Mariina pramene)
1811 Maxe Felbingera RUSKÝ DŮM
1811 Nehrův dům VAVŘÍNOVÝ VĚNEC (v sousedství Zlaté koule)
1812 Seidlův PRAŽSKÝ DŮM
1812 Ingrischův dům ZLATÁ LOĎ
Celkem 10 domů postaveno, zrušen starý hamr a lázeňský srub; zůstává 14 domů a kaplička

III. období BUDOVÁNÍ LÁZNÍ (1816-1822)
 

1816 "Císař Rakouský", Johann Felbinger (Tatra) čp.3
1818 Sloupová hala Křížového pramene
1818 "Město Drážďany", Karl Lang (Klinger) .čp.33
1818 "Vídeňský dům", Johann Baier (Fatra), čp.13
1818 "Saský dům", Isidor Kubát (Charkov) č.14
1818 "Zlatý hrozen", Franz Hab1 (muzeum).čp.11
1818 "Zlatá koruna", Karl Roth (Volga) čp.12
1818 Rozesílací dům kláštera (dnes ředite1ství lázní), čp.22
1818 "Mariánskolázeňský mlýn", Tomáš Arnold (Cristal Palace) čp.61
Celkem 9 staveb (včetně sloupové haly Křížového pramene)
1819 "Bílý Beránek", Franz Seidl (Chicago), čp.20
1819 "Hvězda", Ferdinand Sternfeld von Kriegelstein (Rudá hvězda), čp.7
1819 "Zelený kříž", Thaddeas Rubritius (Split), čp. 10
1819 "Bílý kůň", Matthias Schicker (Černý kůň), čp.54
1819 "Zlatý pramen", A.Otto, čp.55 (B.NěmcováJ
1819 "Fíkovník", Friedrich Walter, čp.56
Celkem 6 staveb (stržen Kohnhäuserův mlýn)
1820 "Stadt Regensburg", Franz Seidl (Alexandria), čp.34
1820 "Römer", Anton Heidler (Moskva.), čp.37
1820 "Klingerův hostinec", Albert Klinger (Krym), čp.36
1820 "Goldene Löwe", Franz Seidl (Ctibor), čp. 35
1820 "Zlatý sokol", Jakob Reichl (Ocean), čp.38
1820 "Zlatý orel", Hermann Putz (,Smetana), čp.39
1820 Staré lázně - přistavena klášterem polovina budovy Starých lázní
1820 stará škola a stáje - postavil klášter vedle rozesílacího domu
1820 "Bílý lev". (Anglický dvůr), Franz Seidl, čp.52
1820 "Zlatá kotva", Josef Abel {Javorina), čp. 44
1820 "Bílá Labuť", Adam Michel (Chopin}, čp. 47
1820 nová kaple na Horním náměstí (stará kaplička zrušena)
Celkem 11 staveb a kaple
1821 "ˇČerný orel", Karl Brem (Tuzex - Jitřenka) čp.8
1821 "Město Výmar", majitel hrabě Franz Klebelsberg (Kavkaz) čp.9
1821 "Zlatý anděl", majitel Josef Hájek (Labe), čp.21
Celkem 1821 - 3 stavby

      V roce 1821 má místo 42 domů, kapli, sloupovou halu Křížového pramene, nepočítaje pavilónky nad Ambrožovým, Karolininým a Ferdinandovým pramenem, divadelní bouda z roku 1820, stáje, remízy, sklepy kláštera. Lázně zdvojnásobily za pouhé dva roky 1819-1820 počet domů proti roku 1812, kdy měly 14 domů.
      V plánku rozmístění domů v roce 1821 jsou červeně vyznačeny stavby z let 1818-1821, tmavým šrafováním jsou vyznačeny původní chalupy z roku 1786 a solivárna z roku 1789.

Vysvětlivky k plánku:

STARÉ LÁZNĚ - postaveny 1812 a přistavena druhá část (červeně šrafovaná) roku 1820; ještě později za přístavbou vznikly SLATINNÉ LÁZNĚ. Za budovou jsou stáje a remízy; o něco dále v lese byly PLYNOVÉ LÁZNĚ ve formě kruhové stavby u potoka Hamelika. Ve stráni pod hlavní silnicí byly sklepy z roku 1809.
TRAITEURHAUS (jídelní dům) z roku 1808 sloužil zprvu jako lázeňský dům a byl později spojen se Starými lázněmi dřevěnou chodbou. Celou situaci lze spatřit na starých rytinách a Felbingerových kresbách.
Dům CÍSAŘ RAKOUSKÝ (Kaiser von Oesterreich, dnešní Tatra s čp.3) postaven 1816 s křídelní budovou nad Starými lázněmi.
STAVENIŠTĚ na čp.4 (dnešní Sevastopol) patřilo Ferdinandu Schmiedtovi, který tu postavil základy domu, ale stavbu nedokončil. Teprve 1829 tu postavil doktor Adalbert Danzer dům jménem "König von Bayern" (Král Bavorský). Základy tu tedy ležely 9 let opuštěny.
Dům HVĚZDA (Stern) s čp.7 (dnes Rudá Hvězda) byl postaven roku 1819 a jméno dostal podle majitele rytíře Ferdinanda Sternfelda von Kriegelsteina z Chebu.
Dům ČERNÝ OREL (Schwarzer Adler) s čp. 8, dnes Tuzex, byl postaven až roku1821, ve stejné době jako sousední "Weimar" lékárníkem Karlem Bremem.
Dům MĚSTO VÝMAR (Stadt Weimar) s čp.9, dnes Kavkaz, byl postaven roku 1821 hrabětem Klebelbergem. jako nejvýstavnější dům lázní těch let. Brzy po dostavění hostil J. W. von Goetha.
Dům ZELENÝ KŘÍŽ (Grünes Kreuz) s čp. 10, dnes Split, postavil Thaddeas Rubritius roku 1819, později byl majitelem Med.Dr. Fidelis Scheu, známý místní lázeňský lékař, který předčasně zemřel roku 1830 ve čtyřiceti letech; na to pak majetek rodiny Herzigů.

V roce 1818 byly postaveny zároveň čtyři domy v řadě:

Dům ZLATÝ HROZEN
(Goldene Traube) s čp. 11, dnes Městské muzeum, postavil roku 1818 Franz Habl ze Zádubu, mistr lázeňský.
Dům ZLATÁ KORUNA (Goldene Krone) s čp. 12, dnes Volga, roku 1818 postavil Franz Karl Rott, vrchnostenský fořt.
VÍDEŇSKÝ DŮM (Wiener Haus, později Haus Stockholm) s čp. 13, dnes Fatra, postavil v roce 1818 Johann Baier, tkadlec a rolník; později byl dům majetkem Zeidlerů.
SASKÝ DŮM (Sächsisches Haus, později Haus Hannover) s čp.14, dnes Charkov, v roce 1818 postavil Isidor Kubát z Jičína, po jeho smrti byli majitelem Přibylovi (Ferdinand Přibyl, krejčí z Boru).
STAVENIŠTĚ čp.15 a čp.16 - na tomto místě byly postaveny v roce 1820 základy domu barona Thämlicha, ale stavba byla zastavena a tento prázdný prostor pak vidíme na více rytinách ještě v letech 1838-1839, kdy tu klášter nechal postavit dva lázeňské domy Paříž a Belvedere.
Dům ZLATÁ LOĎ (Goldenes Schiff) s čp. 17, dnes Kriváň, postavena v roce 1812 Josefem Ingrischem.
RUSKÝ DŮM (Russisches Haus) s čp. 18, dnes Mánes, postaven v roce 1811 fořtem Maxem Felbingerem.
PRAŽSKÝ DŮM (Prager Haus) s čp.19, dnes Sněžka, byl postaven v roce 1812 krejčím Franzem Seidlem, prvním rychtářem lázní.
Dům BÍLÝ BERÁNEK (Weisses Lamm) s čp. 20, dnes Chicago, byl postaven nikoliv v roce 1812 jak se uvádělo, ale až v roce 1819 Franzem Seidlem.
Dům ZLATÝ ANDĚL (Goldener Engel) s čp. 21, dnes Labe, postaven v roce 1821 Josefem Hájkem z Jaroměře.
ROZESÍLACÍ DŮM (Versendungshaus) s čp. 22, postaven klášterem v roce 1818 jako jednoduché stavení nad Křížovým pramenem k plnění a skladování džbánků s minerální vodou; v roce 1834 byl rozšířen.
SLOUPOVÁ HALA KŘÍŽOVÉHO PRAMENE byla postavena stavitelem Antonem Thurnerem v roce 1818 a stala se emblémem Mariánských Lázní.
STARÁ KAPLIČKA byla stržena někdy 1818-1820, protože již 17.dubna 1820 byla otevřena na Horním náměstí NOVÁ KAPLE. Dne 11.května 1820 se tu konala slavnostně první bohoslužba.
STARÁ SOLIVÁRNA neboli FOŘTOVNA, nazývaná podle zde bydlícího fořta Maxe Felbingera, pak jako Židovský dům (podle toho, že sloužila židovským strávníkům jako vyvařovna), byla postavena již toku 1789 doktorem Nehrem a byla stržena roku 1818 a přemístěna dolů k Ferdinandovu prameni, do oblasti dnešní nemocnice.
PROZATIMNÍ ŠKOLA A STÁJE VRCHNOSTI byly postaveny roku 1820 na místě pozdějšího děkanství.
Dům BÍLÁ RŮŽE (Weiße Rose) s čp.24, později jen "Rose", pak Ullmannův hostinec{Ul1mans Gasthof), nakonec Stadt Leipzig; byl přestavěn v roce 1834, pak 1862, po roce 1960 stržen (v sousedství domu MERKUR). Dům postavil již v roce 1808 Josef Seidl, pravděpodobně otec Franze Seidla.
Dům ZELENÝ STROM (Grüner Baum) s čp.23, původní dřevorubecké stavení na pozemku dnešního MERKURU, postavené již roku 1786 a po smrti Rosiny Hammerové (+22.dubna 1822) stržené a přeložené na místo dnešního domu Fučík.
Dům ZLATÁ KOULE (Goldene Kugel) s čp.26, postavené v letech 1804-1807 doktorem Nehrem jako první patrový kamenný dům v místě.
Dům VAVŘÍNOVÝ VĚNEC (Lorbeer Kranz) s čp. 27, postavený 1811 jako Nehrovo stavení, později přešlo do majetku Pangráce Magera. Oba Nehrovy domy stály na pozemku dnešní lázeňské polikliniky MOLOTOVO.
Dům PRINC s čp.28, dnes Oberon, byl postaven již roku 1807 Johannem Baierem, který postavil také lázeňským dům Wiener Haus na Horním náměstí.
Dům TŘI LILIE (Drei Lilien) s čp. 29, stavení bylo postaveno v roce 1786 jako dřevorubecké stavení Antona Fischera a po jeho smrti (+21.prosince 1820) bylo strženo v roce 1821. V roce 1823 tu postavil kamenný dům Josef Schicker.
Dům SLUNCE (Sonne) s čp.30, kdysi i čp. 31, pistavil v roce 1810 Josef Lehrl a v roce 1850 dům přestavěla vdova Lehrlová.
Dům DRÁŽĎANY (Stadt Dresden) s čp.33, dnes část hotelu Klingeru, postavil v roce 1818 Karl Lang vedle starého Kohnhauserova mlýna.
Dům STADT REGENSBURG s čp.34, později Winterling, dnes Alexandria, postavil v roce 1820 Franzem Seidlem na místě starého mlýna. Dům byl v roce 1868 přestavěn.
Dům ZLATÝ LEV (Goldene Löwe) s čp.35, kdysi část mezi domy čp. 34 a 36, přilepený na dům čp.34, postavený rovněž Franzem Seidlem.
Hostinec KLINGER (Gasthof Klinger) s čp.36, dnes lázeňský dům Krym, postavil v roce 1820 Albert Klinger jako největší z domů lázní. V roce 1820 vznikla řada domů v dnešní Jugoslávské ulici.
Dům ŘÍMAN (Römer) s čp.37, vedle Klingerova domu postavil Anton Heidler v roce 1820 i se zahradou za domem.
Dům ZLATÝ SOKOL (Goldene Falke) s čp.38, později Oceán, postavil Jakub Reichl v roce 1820 jako sousední dům Římana.
Dům ZLATÝ OREL (Goldener Adler) s čp.39, dnes Smetana či Lucullus, postavil v roce 1820 Herrmann Putz.
DIVADELNÍ BOUDA (Bretterbaude) stávala za budovami ve Skalníkových zahradách. Nechal ji postavit klášter Teplá na pozemku vzadu v roce 1820.
Dům ZLATÁ KOTVA (Goldene Anker) s čp.44, kde je dnes prodejna skla a porcelánu na Hlavní třídě v domě Javorina, na rohu Hlavní třídy a Ruské ulice. Dům postavil Josef Abel v roce 1820.
Dům BÍLÁ LABUŤ (Weißer Schwan) s čp.47, dnes Chopin, postavil v roce 1820 Adam Michl.
Dům BÍLÝ LEV (Weisse Löwe) s čp.52, kdysi jedna z nejznámějších budov Mariánských Lázní, později ANGLICKÝ DVŮR (Hotel Englischer Hof), dnes Sofia, dům v sousedství zotavovny Zápotocký. Postavil opět Franz Seidl v roce 1820. Dodnes stojí dům v původní hrubé formě.
Dům BÍLÝ KŮŇ (Weisses Rössel) s čp.54, nám dobře známý po válce jako Černý Kůň (Změnu názvu zavinil malíř reklamního štítu, který nakreslil na požádání šachového koně do štítu, ale nebylo mu řečeno, jaké má být barvy a tak bohužel nakreslil černého.) Dům postavil v roce 1819 Josef Schicker. Na domě bývala i pamětní deska hudebního skladatele Antona Brucknera, který v domě bydlel v roce 1873. Dům byl stržen roku 1957 a stával v sousedství žákovského domova Boženy Němcové.
Dům ZLATÝ PRAMEN (Goldener Brunnen) s čp.55, nověji Hotel National a dnes žákovský domov Boženy Němcové. V roce 1819 postavil Anton Otto a přejmenoval Zlatý pramen na ZUFRIEDENHEIT (Spokojenost).
Dům FÍKOVNÍK (Feigenbaum) s čp.56, dnes dům NEKTAR, sousední dům domu čp.55. Byl postaven roku 1819 majitelem Friedrichem Walterem. Dnes zůstal dům v původní podobě jako jednopatrové stavení; byl však v roce 1969 opravován. Dům měl později název WIENER NEUSTADT (Vídeňské Nové Město). Od roku 1822 byl novým majitelem Engelbert Günther. Jde o döm vedle Expressa.
MARIÁNSKOLÁZEŇSKÝ MLÝN (Marienbader Mühle) s čp.61, dnes CRISTAL PALACE. Mlýn s vlastní pilou byl postraven 1818 a majitelem byl Thomas Arnold. Byl vycházkovým cílem prvních lázeňských hostů.
AMBROŽŮV PRAMEN s novogotickým pavilonkem byl upraven v roce 1810 s přestřešením
KARLOININ PRAMEN, původně Nový pramen, byl postaven ve stejné době.
VODOTRYSK na Horním náměstí byl spuštěn 12.června 1822, jak uváděl Felbinger ve své kronice.
V bočním údolí nad domem ZLATÁ KOTVA (čp.44), dnes Mladějovského ulička směrem ke hřbitovu, byl původně plánován veliký kostel a po jeho stranách budovy fary a školy, jak zakreslil do zastavovacího plánu Mariánských Lázní Václav Skalník. Stavba kostela se uskutečnila až v letech 1844-1848 na dnešním místě.
 


Vojtěch Neustupný:

Návštěvy slavných hudebních skladatelů v Mariánských Lázních

      Ze seznamů lázeňských hostů (kurlistů) se dovídáme o slavných osobách, které navštívily Mariánské Lázně. A tak už v prvních sezónách kolem roku 1820 najdeme v seznamech hostí také jména známých a některých i světových hudebních skladatelů, kteří přišli do Mariánských Lázní hledat zdraví. Nedivíme se, že byli krásami přírody tak okouzleni, že přijížděli i několikrát. Zde v klidu v lůně přírody navazovali známosti s jinými světovými umělci a také ovšem tvořili.
      V roce 1822 sem přijíždí poprvé náš význačný hudební skladatel doby předsmetanovské - VÁCLAV JAN TOMÁŠEK. Stává se zde pro skladatelské a přednesené umění středem pozornosti na mnoha večírcích. Pro Goetha zhudebnil na čtyřicet jeho básní, sám mu předzpěvuje a Goethe mu za to projevuje nejvyšší uznání, když hodnotí Tomáškovo pojetí "Touha Mignon" před pojetím Beethovenovým a Spohrovým.
      V roce 1823 přijíždí skladatel TOMÁŠEK znovu do Mariánských Lázní, aby se tu setkal opět s Goethem. Poznává zde slavnou polskou klavíristku na ruském dvoře MARII SZYMANOWSKOU, která je Tomáškovými improvizacemi na dané téma nadšena. V tepelském klášteře nadchl Tomášek varhanními improvizacemi přítomnou společnost v čele se Szymanowskou a s opatem Reitenbergerem. Tomášek měl lepší životní osud než Goethe. Oženil se jako padesátiletý se svou žačkou, pěvkyní Vilemínou EBERTOVOU, o 25 let mladší, která v té době byla rovněž v Mariánských Lázních hned v následujícím roce. Bydlel v hotelu Hvězda. Potřetí sem přijíždí v roce 1829, avšak léčení jeho úporné dny nebylo nijak úspěšné.
      Německý hudební skladatel a virtuos na housle LUDWIG SPOHR byl tak uchvácen krásou lázeňského města, že tu složil valčík "Vzpomínka na Mariánské Lázně", která bývala zvláště v minulosti hojně hrávána lázeňským orchestrem. Je to skladba melodická, má radostný rytmus, a prozrazuje romantika, jakým Spohr byl. Je to první skladba, která byla věnována Mariánským Lázním. Tento dvorní kapelník v Kasselu pobýval zde v roce 1830 v dnešním domě Javorina, tehdy ještě dům "U zlaté kotvy". Byla tu s ním současně i jeho manželka, zpěvačka a virtuoska na harfu.
      V roce 1824 - dva roky před svou smrtí - se léčí v Mariánských Lázních slavný skladatel opery Čarostřelec a dalších děl - CARL MARIA von WEBER. Je unaven a vyčerpán a na radu lékařů nepracuje. Teprve příroda mariánskolázeňského údolí a procházky v hlubokých lesích mu vracejí optimismus. Po léčbě se odhodlá ke komponování své poslední opery "Oberon". Bydlí zde v pensionu " U zlatého orla" (dnes dům Smetana). Carl Maria von Weber působil v letech 1813-1817 jako ředitel pražské, tehdy ovšem ještě německé opery ve Stavovském divadle v Praze. Také Weberův žák IGNAC MOSCHELES, klavírní virtuos a hudební skladatel z Prahy zde pobýval současně s Weberem v červenci 1824.
      V dnešním domě Chopin, kdysi "U bílé labuti", se ubytuje v srpnu 1836 polský hudební skladatel a klavírista FRYDERYK CHOPIN. Přijíždí sem z Paříže, kde žil v emigraci. Vykonal tuto cestu 800 kilometrů dlouhou v nepohodlném dostavníku za devět dní. Setkává se tu s Marií Wodziňskou, dcerou polských šlechticů. Je považována všeobecně za Chopinovu snoubenku. Otec však této známosti nepřál, protože podle něho nebyl Chopin vhodnou partií pro jeho dceru. Jaké to krásné chvíle uprostřed srpnové přírody! Chopin hraje Marii velkolepou baladu g-moll, vyznání, které komponoval ve své pařížské osamocenosti. Marie Wodziňská zase maluje Chopinův akvarelový portrét. Po Mariánských Lázních následují ještě Drážďany, kam odjeli společně, ale jenom pro rozloučení. Ještě zbývá několik dopisů a pak konec. Dnes připomíná dům CHOPIN s pamětní deskou na tehdejší pobyt tohoto tvůrce polské národní hudby. V roce 1836 byl tento dům v řadě domů posledním.
      Rok 1836 přivezl do Mariánských Lázní hudebního skladatele JOSEFA BEZDĚKA, dnes už pomalu zapomenutého pražského rodáka, narozeného 1801. Bydlel v domě "U zlatého lva" (dnes Alexandria). Jako skladatel komorní hudby a písní koncertoval také v Mariánských Lázních s lázeňskou kapelou. Velký houslový virtuos JOSEF SLAVÍK, "český Paganini", byl jeho spolužákem na pražské konservatoři.
      V domě "U zlatého sokola" (dnes dům Oceán v Jugoslávské ulici) se ubytoval ve stejné době jako Fryderyk Chopin hudební skladatel světového jména CASPARO SPONTINI s manželkou. Byl generálním kapelníkem pruské královny v Berlíně. Pobýval zde od července do srpna 1836. V té době uvedl mariánskolázeňský orchestr, čítající tehdy jen deset členů, Spontiniho skladbu, jakousi oslavnou hymnu k poctě pruského krále. Kapelník lázeňské kapely SCHURWANN dostal tehdy medaili s děkovným dopisem za bezvadné provedení skladby. Tento velmi domýšlivý Ital psal v dopisech o Mariánských Lázních jako "o milém údolí, ozdobeném rozkošnými obydlími v malebných skupinách" a chválil místní malý a jen sezónní orchestr.
      Tvůrce naší národní hymny "Kde domov můj" FRANTIŠEK ŠKROUP byl v Mariánských Lázních třikrát - v roce 1842, 1846 a 1852. Bydlel vždycky v domě "U města DRÁŽĎANY" poblíž Křížového pramene. Hudební skladatel první české opery "Dráteník", jejíž premiéra byla 2.února 1826, patřil ke skupině vlastenců, kteří počátkem dvacátých let 19.století zaváděli česká ochotnická představení ve Stavovském divadle v Praze. V tomto divadle zazněla také první zpěvohra, provedená v českém jazyce - Waiglova "Švýcarská rodina". Bylo to v roce 1823. České provedení německé opery podnítilo Chmelenského a Škroupa k sepsání vlastní české zpěvohry. Škroupova píseň "Kde domov můj" z Tylovy Fidlovačky byla přednesena také v Mariánských Lázních před mezinárodním publikem českým basistou KARLEM STRAKATÝM a stala se i zde manifestací duchovního obrození českého národa. Zejména Poláci a Rusové textu písně rozuměli a odváželi si do svých domovů její partituru. Strakatý tu celkem sedmkrát musel zpívat "Kde domovc můj" ještě s jinými českými národními písněmi na dobročinných koncertech.
      Na Karlovarské třídě stojí v původní podobě zachovalý dům WAGNER, původně nazývaný "U jetelového lístku". Sem se uchýlil hudební skladatel RICHARD WAGNER dne 3.července 1845, unavený a vyčerpaný vysilující prací. Přijíždí sem se svou chotí herečkou Minnou. Jeho lichotivá slova "Opět jsem stanul na vulkanické půdě této zajímavé a mne vždy vzněcující české země" platí především půvabům západních Čech. Tento tvůrce moderního dramatu a revoluční demokrat dělal zdejším lázeňským lékařům nemalé starosti. Nedbá na jejich rady, že k léčení je třeba naprostého klIdu. Polooblečený utíká často z koupele domů hrát a psát noty. To Múza jej popohání, aby přenesl na papír melodie, vířící v jeho geniální hlavě. A tak lékaři radí nepokračovat v dalších koupelích. Do Mariánských Lázní přivezl Wagner i dva nerozlučné přátele - psa a papouška. Nic mu nevadí jejich projevy, ale běda, kdyby ho rušil nějaký jiný hluk. Příroda kolem jeho obydlí mu byla inspirací. Zaznamenává zde první nástin děje "Lohengrina", "Parsifala" a "Mistrů pěvců norimberských". Jistě pocta pro tehdejší mladé Mariánské Lázně.
      Wagner se tu spřátelil s kapelníkem lázeňského orchestru Theodorem Krüttnerem, který řídil orchestr plných 38 let. Skladatelský talent tohoto rodáka z nedalekého Mnichova, kde má dodnes pomník, Wagnera nadchl. Daruje mu v roce 1846 v Drážďanech partituru své opery "Rienzi", vlastnoručně upravovanou. Dnes je tato partitura v muzeu ve Vídni, ale patřila by do Mariánských Lázní. Wagner tu načerpal tělesných i duševních sil a jeho slova - když přijel domů - byla: "Při odjezdu z Čech mi bylo, jako kdybych měl křídla."
      Škoda, že byl v roce 1957 zbourán pozdně empirový dům v Poštovní ulici vedle žákovského domova "Božena Němcová". Nazýval se "U černého koně", ale původně to bylo "U bílého koně". Byl příkladem stavby v Mariánských Lázních z první poloviny 19.století. Tento dům upomínal svou pamětní deskou na pobyt profesora vídeňské konservatoře hudebního skladatele ANTONA BRUCKNERA.
      Tento slavný rakouský skladatel a varhaník přijel sem v prvním srpnovém týdnu roku 1873. I když je přepracován a potřebuje nutně odpočinku, nedá si pokoje a pracuje v domě "Weisses Rössel" uprostřed parků. Dokončilk zde svou Třetí symfonii d-moll. Dílo se vyznačuje wagnerovskými motivy a proto se jí říká "Wagnerovská". Z Mariánských Lázní odjíždí Bruckner přímo za Wagnerem do Bayreuthu a tam ji Mistrovi věnoval. I když byla později tato symfonie přepracována, byla hrána velmi často lázeňským orchestrem v Mariánských Lázních v původní podobě. Bruckner také hrával na nové varhany ve zdejším kostele. Z Mariánských Lázní zajel také do Karlových Varů. V našem městě strávil nejšťastnější chvíle svého života.
      Vynikající ruský klavírní virtuos a hudební skladatel ANTON GRIGORJEVIČ RUBINŠTEJN byl nazýván také "král pianistů". Projel celý svět na svých koncertních cestách. Do Mariánských Lázní přijel v červnu 1884 a zůstal tu do 20.července 1884, kdy na závěr svého pobytu uspořádal koncert ve prospěch Poláků, postižených povodněmi.
      Čech EDUARD NÁPRAVNÍK, který působil 56 let v Rusku, navštívil také naše lázně v roce 1900. Byl prvním dirigentem většiny děl, tvořících základ ruské opery. Jako petrohradský dirigent nezapomínal na svou vlast a skládal tam fantasie na české národní písně. Jeho opery se dočkaly provedení v Národním divadle a instrumentální skladby byly zastoupeny v našem koncertním repertoáru.
      Náš velký hudební skladatel ANTONÍN DVOŘÁK se zastavil v Mariánských Lázních v srpnu 1879 na zpáteční cestě z Berlína, kde měl poradu s virtuosem Joachimem o svém houslovém koncertu. Karlovy Vary jsou šťastnější, že se mohou chlubit návštěvou Mistra v roce 1894, kdy se konala v Poštovním dvoře premiéra jeho "Novosvětské symfonie".
      Krásám Mariánských Lázní se také obdivovali a zdraví tu hledali "král valčíků" a autor mnoha operet (Cikánský baron, Netopýr atd.) JOHANN STRAUSS v letech 1890 a 1891. Třikrát zde pobýval houslový virtuos a hudební skladatel JAN KUBELÍK, který se tu léčil naposledy v roce 1934 a také koncertoval v Casinu.
      Maďarský hudební skladatel a klavírista FRANZ LISZT a italský hudební skladatel RUGGIERO LEONCAVALLO, autor "Komediantů", navštívil i také Mariánské Lázně, ale není známo kdy a ani kde bydleli. Nejsou totiž zapsáni v seznamech lázeňských hostů (kurlistech). Totéž platí o RICHARDU STRAUSSOVI, který pobýval v hotelu Golf a FRANZI LEHAROVI.
      Všichni tito slavní návštěvníci šířili ve svých domovech i v celém světě slávu Mariánských Lázní, které posílily jejich zdraví a ovlivnily jejich tvůrčí práci. A zdejší hudební život navazoval od svých počátků na díla těchto velkých hudebních skladatelů a zároveň milých hostí.
 


Odjezd Maxima Gorkého. V těchto dnech před padesáti lety, přesně 3.dubna 1924, se rozloučil s Mariánskými Lázněmi ruský spisovatel Maxim GORKIJ a zamířil přes Prahu do Itálie. V Mariánských Lázních napsal řadu prací a připravoval tu i práci o V.I.Leninovi. (viz Hamelika 19/1973).
 


Omluva za omyl. V Hamelice č. 4/1974 jsme uvedli v článku "O prvních lékárnících v Mariánských Lázních" chybnou citaci pramene. Správně jde o "Časopis čs.farmak. 1959 čís.10, Hladík J. Hladíková M. "Podíl farmaceutů na vývoji západočeských lázní."
 


Výlet do Ledové jeskyně. Výlet do Buchtálu do "Ledové jeskyně", která už však nebyla ledovou, se přes nedostatky vydařil. Z Dolního Kramolína jsme vyšli na Huberův vrch k bývalé šachtě s továrním komínem, odtud k Lazurovému vrchu za stále se lepšícího počasí. Hrad pánů z Michalových Hor jsme neobjevili, ač měl být ještě před sto lety výrazným bodem v terénu. V četných zbytcích po dávném dolování byly stopy méně dávného přebývání trampů a v Ledové jeskyni byla jen průzračná voda. Obdivovali jsme shluky devětsilu a na cestě hejna chvostoskoků. Dioritový lom pod Výškovicemi byl poslední zastávkou před zpáteční cestou.
 


Ochrana přírody
Připravuje Vladimír Šindelář

Zajímavá přírodní lokalita - Pístovsko

      Pístov se svým okolím se ekologicky liší od místního mariánskolázeňského krajinného typu. Pístovsko je tvořeno sráznými svahy převážně orientovanými na jih. To se projevuje velmi příznivým klimatem této oblasti ve srovnání s okolím. Na jaře, kdy ještě leží v Mariánských Lázních místy sníh, pístovské stráně se už počínají zelenat.. V parném létě pak sálají horkem a jsou domovem teplomilných rostlin a živočichů (ještěrky, slepýši, i hadi - zmije obecná). Můžeme tu spatřit první petrklíče (Primula veris), podběl (Tussilago farfara) i devětsil (Petasites officinalis).
      Kdysi bývaly v těchto místech asi jen hluboké lesy, ale staletou lidskou kultivací a hlavně po léta provozovaným pastvinařením vznikly tu bezlesé stráně a louky porostlé jen šípkem a hložím. Borovice tam na slunci rozkládají do široka své koruny a tak není zvláštností, že na několika místech tu došlo k symbiose šípkového keře s borovicí obecnou tak, že šípek se pne po větvích a jeho výhony, podpírány větvemi, sahají až do výše 5 metrů. Je to úchvatný pohled pro botanika i pro každého milovníka přírody.
      Přímo v katastru Pístova se porůznu vyskytují vzácné stromy, které jsou pozůstatkem po tamějším zahradnictví. Jsou to například douglaska, tis, borovice černá, zimostráz a jiné. Z té doby také pocházejí rozsáhlé aleje ovocných stromů v okolí.
      Je tedy Pístov pro nás zajímavý nejen svou bohatou historií jako prastaré poutní místo, centrum hornictví, pomník Pochodu smrti, ale i bohatstvím přírodních krás.
 

V příštím čísle. Hans Heiling - stará pověst ze Svatošských skal u Lokte. Pokračování historie Mariánských Lázní - "Marienbad frisst das Holz". Vyprávění Vojtěch Neustupného "Ze starého lázeňského řádu" aj.

HAMELIKA - pracovní materiály, vydávané pro potřeby vlastivědného kroužku a jeho zřizovatele Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních. Vedoucí Klubu zdravotníků Zdeněk Chábera. Redigují členové vlastivědného kroužku Ing. Richard Švandrlík a Vladimír Mašát. Šesté číslo vyšlo 31.března 1974. Vychází jako občasník.