Paracelsus Bombastus von Hohenheim

Paracelsus Bombastus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu (1493-1541), narodil se v roce 1493 v Einsiedeln ve Švýcarsku a ve škole prý byl vynikající v chemii a lékařství. V roce 1510 jako 17 letý získal titul magistra ve Vídni a doktorský titul pravděpodobně na univerzitě ve Ferraře. Známější byl pod přezdívkou Paracelsus. Prý si tak začal říkat sám, totiž že stojí výše "nad Celsem", tedy že je daleko lepší lékař než tehdy všeobecně uznávaný římský lékař Celsus. Místo v kultuře a v historii mu zajistila jeho sebejistota a výbušná povaha, ale také výraz "bombastický", který je převzat z lékařova jména Bombastus a užíván dodnes.

Paracelsus působil v alchymii a medicíně. Důležité je, že propagoval přírodní léčbu. Je považován za zakladatele moderního evropského lékařství. Díky svým neortodoxním léčebným metodám se stal velice populárním. Měl však i mnoho nepřátel, hlavně z lékařských kruhů. Paracelsus věřil přírodní magii a dokonce se pokoušel i o homeopatii, když podával nemocným s morem zředěné výtažky z jejich vlastních výměšků.

Jeho léčení bylo založeno na předpokladu, že mysl a tělo se navzájem ovlivňují. Sebepoznání pokládal za klíč k plnohodnotnému zdravému životu. Paracelsus věřil i tomu, že aura (jako záření vycházející z lidského těla) zásadně ovlivňuje zdraví a je jeho odrazem.

Přestože Paracelsus na univerzitách studoval a učil, sám neměl o nich valné mínění. Prý "univerzity nenaučí vše a doktor pak musí vyhledávat zkušené stařeny, cikány, čaroděje, staré lupiče a jiné vyděděnce a učit se od nich. Doktor musí být poutník." Proto byl i jeho život poznamenán nesčetnými dobrodružstvími. Už jako 20 letý se vydal na cestování, kterému věnoval dvanáct roků. Údajně byl u arabských zasvěcenců v Konstantinopoli, kde poznal neznámá alchymistická a magická tajemství; indičtí brahmáni mu údajně vyjevili učení o neviditelných astrálních bytostech.

Zprvu úspěšně působil jako vojenský lékař, a pak se věnoval praktické medicíně. Byl městským lékařem a profesorem v Basileji. Pro své novotářství a neobvyklé metody se nesnášel s ostatními lékaři. A nakonec byl z Basileje vypuzen. Nenáviděl ženy - přestože se o Paracelsovi dochovalo mnoho historek, žádná z nich nehovoří o jeho vztahu k ženě.

Tento špatný vztah k ženám však neovlivnil jeho vědecká pozorování. Psal: "Žena je jako strom, nesoucí ovoce. A muž je jen jako ovoce, dávané tímto stromem. Tímto je také žena nadřazena muži. Muž je ve vztahu k ní jako hruška ke stromu. Hruška dozraje a spadne, ale strom zůstává stát. Strom se stará o další plody, proto musí více trpět, více vydržet kvůli svým plodům, aby se těmto dobře dařilo... "

Podle dobového popisu byl Paracelsus menší, subtilní, nervózní člověk. V raném věku ztratil vlasy a na okolí činil dojem zženštilého člověka. Proslýchalo, že se v mládí podrobil kastraci, ale šlo o pomluvy, které si vysloužil vychloubačným chováním.

Na jednom místě Paracelsus dlouho nikdy nevydržel. Neovládal se, často nestydatě urážel své kolegy-lékaře, útočil proti ním a pak musel putovat od města k městu. Měl problémy s alkoholem. Záznamy uvádějí dost příkladů jeho podivného a ne vždy vstřícného chování. Například přímo při přednášce na basilejské univerzitě spálil knihy tehdy vysoce hodnocených starodávných lékařů Avicenny (980-1037) a Galéna (asi 129-199) a přitom prohlašoval, že jeho čepice nese víc moudrostí než hlavy všech místních profesorů. Po takových vystoupeních musel Paracelsus rychle mizet z města, tajně a v noci. Často si půjčoval peníze v hospodách. Podle legend však své dluhy vždy vyrovnal a navíc přidal úrok. Peníze měly pocházet ze záhadného zdroje, z jeho prý úspěšných alchymistických operací výroby zlata.

Paracelsus na svých toulkách Evropou byl také v Čechách. Sám připravoval arkány (=léky), při čemž říkal: "Všechno záleží na dávkování, aby nebyl lék žádným jedem!" Samozřejmě že se zajímal i o přírodní vývěry - kyselky a myšlenka dávkování se týkala i těchto kyselek - kolik a jak často?

 Na sklonku života ho arcibiskup Ernst Bavorský pozval do Salcburku, kde Paracelsus v roce 1541 ve 48 letech zemřel. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na lavici v hospodě U Bílého koně. Snad to byl následek mrtvice, snad šlo o najaté vrahy.

Paracelsus začal jako první psát vědecké knihy pro veřejnost. Proto bylo jeho popularita mezi lidem značná. Dokonce ještě o tři století později, za cholery v roce 1830, lidé cestovali k jeho hrobu a modlili se tam, aby strašná epidemie pominula.

Vzdělaný svět - přes různé jeho spory se současníky - Paracelsa obdivoval a jeho myšlenkami se zabýval. To se týká i premonstrátů tepelského kláštera, které zajímal nejen jako lékař, ale i jako člověk. Jeho spisy horlivě četli, mimo jiné "Volumen Paramirum" a "Paragranum". Později osecký klášterní knihovník Dr. Franz STRUNZ objevil Paracelsovy rukopisy, které označil na originále jako "Teosof" (Teolog) - duchovní filosof. Premonstráti vítali jeho myšlenky o tom, že lékař musí jít na výuku do přírody, má-li být opravdovým léčícím lékařem …. Lékař ani léky nejsou nic jiného než milosrdenství které je žíznivým podáváno od Boha, proto je tak důležité traktovat milosrdenství  neboť je dílo lásky.

Paracelsus byl velkým přítelem léčby vodou a samozřejmě i léčby minerálními vodami, neboť je  poskytuje příroda. Třebaže nenapsal nic o úšovických vodách, rozumělo se samo sebou, že jeho myšlenky se týkají i těchto léčivých vod., totiž že síla a vlastnosti přírodních vod léčí i posilují. Premonstráti cítili velkou důvěru ve své minerální vody. To bylo něco docela jiného než hledání nedostatkové kuchyňské sole u vývěrů!

Nebylo divu, že tepelský opat Andreas Ebersbach (1599 až 1629),  který byl sice význačným silným mužem, prosazujícím protireformaci, se začal zajímal o své kyselky s větším zájmem než každý předchozí opat kláštera. Bohužel ho zastavil v této práci slavkovský hejtman Theodor Wahel von Lilienau, varoval ho a odkazoval na nedotknutelnost rezervace, vztahující se na všechny zdejší montánní lesy, dopisem z 11.6.1625. To oddálilo medicínské využívání vod.