Vzpomínka pana Karla Tesaře

      První poválečný český starosta pan Karel Tesař vzpomíná na příchod amerických vojáků do Mariánských Lázní podle osobního zážitku.

"Velikonoce 1945 nebyly pro německé obyvatelstvo Chebska tak mírumilovné, jak by svátky měly být. Místo příjemného jara se blížila západní fronta. Z mariánskolázeňského nádraží odjíždí vlak na Plzeň do Protektorátu. Je přeplněn převážně Vlasovci. Vlaky jezdí nepravidelně a ve vlaku odjíždí i můj bratr, který se po velikonoční návštěvě naší matky vrací do Prahy, kde jsme byli oba po dobu války zaměstnáni. Do Plzně přijel vlak večer. Souprava na Prahu nebyla dlouho z nádraží v Plzni vypravována. Nakonec vlak vyjel, pravděpodobně několik minut po vyhlášení náletu, a než dojel za Plzeň, již padaly bomby na plzeňské hlavní nádraží. Z obav, aby se vlak nestal terčem bombardování, zastavil mimo stanici, cestující urychleně vystoupili a za tmy, přerušované jen světly blízkým výbuchů, hledali úkryt v poli. Tak se stal můj bratr svědkem největšího náletu na plzeňské nádraží. Bylo přes 600 mrtvých. Bombardování trvalo déle než hodinu. Až za svítání lidé na poli sbírali roztroušená zavazadla a děkovali Bohu, "že jim žádná bomba nespadla na nekrytá záda".

Blížící se americká armáda a hrůzy prožitého bombardování - to byl důvod našeho rozhodnutí okamžitě opustit Prahu a vrátit se domů, do Mariánských Lázní, jejichž obsazení Američany se dalo čekat každým dnem. Dohodli jsme se, že vyjedu první a za mnou za tři dny bratr. Z Prahy-Smíchova do Mariánských Lázní trvala cesta vlakem více než 24 hodin.Tehdy se smělo cestovat jen do vzdálenosti 50 km a na delší vzdálenost se vydávaly jízdenky na zvláštní povolení. Vlak vyjel pozdě večer a během dne nabral velké zpoždění díky třem útokům hloubkařů. K Plzni dojel až pozdě od poledne. Bylo nutno pěšky přejít okolo rozvalin nádraží na Říšské (dnes Jižní) předměstí v Plzni, odkud byl vypraven jiný vlak. Za šera jsem nastupoval do vlaku, vlastně transportu německých vojáků, odjíždějících z Protektorátu do "Reichu". Proto nebyla na německých hranicích v Kozolupech žádná hraniční kontrola, na štěstí, neboť jsem neměl ani jízdenku ani nutnou propustku. Po půl noci jsem vystupoval v Mariánských Lázních, ale nebyl jsem si jist, že jsem doma, protože nástupiště bylo silně poškozeno a já ho ve tmě nepoznával.

S notnou dávkou odvahy i strachu jsem byl tedy doma, ale naše očekávání se neplnilo. Přijel jsem za Američany, ale ti nikde a fronta bůhvíkde. Jen sem tam vzdálené dunění děl. V životě člověka je to ojedinělý pocit, čekat na chvíli osvobození armádou z dalekého zámoří, přijít najednou do bezpečí a zbavit se tísně. Ale moje rodné město ? Žádné přípravy na lázeňskou sezónu. Město je plné lazaretů a nemocničních oddělení, hotely, penzióny, školy plné raněných, zmrzačených vojáků, vedle nich vychrtlí pacienti - ženy, starci, děti, přemístěné sem z berlínských nemocnic, a množství tzv. "národních hostů", uprchlíků z východu, z oblastí, již obsazených "Ivanem", jak se říkalo. V městě žilo odhadem 40 tisíc lidí, na úkor vlastního obyvatelstva (7 tisíc), které bylo nemálo těžce postiženo velkým počtem padlých synů, otců, manželů, o hladu ani nemluvě.

Dny se táhly a já čekal. Utekl jsem ze zaměstnání, přísně sledovaného, opustil bez propustky Protektorát, policejně jsem se zde nepřihlásil, byl jsem bez potravinových lístků. Viděli mne tu známí a úřední aparát s německou důkladností zůstával neustále nebezpečný. Partajnický fanatismus (u všech režimů) nezná kompromisů a slitováni, a lidé jím postižení jsou zaslepení a nenapravitelní až do poslední minuty. Stal jsem se tu svědkem uctívání památky "velkého" Führera, když přišla zpráva, že padl. Na domech zavlály vlajky, tak často v posledních letech vyvěšované při různých vítězstvích, rudé vlajky S hákovým křížem, symbolem hitlerovského Německa. Tyto vlajky teď zavlály naposled.

Od konce dubna bylo denně slyšet vzdálenou dělostřelbu a bylo zřejmé, že se fronta blíží. Ale konkrétní informace, kde se vlastně bojuje, nebyly. Rostla nervozita a stále nastolovaná otázka, zda budou Mariánské Lázně "otevřeným" městem. Nakonec snad rozhodnuto, aby město bylo uchováno neporušené.

Rozšířila se zpráva, že Američané přijdou v neděli 6. května. Bylo nepěkné, deštivé ráno, obloha zatažena. Vyhlížel jsem v přestávkách z prvního patra našeho domu v Husově třídě (za války "Straße der S.A."). Jen sem tam se někdo objevil na ulici. Pojednou jsem zjistil, že u třetího domu nad námi, směrem do města, se něco děje. Ve sklepě domu se zabarikádoval mladší SA-Mann s větším množstvím zbraní, s municí a s dobrým výhledem na ulici v obou směrech. Byl rozhodnut bojovat a hájit město v těchto místech. Poslední záchvěv oddanosti šíleného fanatika k Třetí říši...

Abychom zabránili bojovému střetnutí, které mohlo mít na celou ulici neblahé důsledky, telefonovali jsme s naším nájemníkem na radnici. Zastihli jsme v úřadě starostu dr. Mannera a žádali ho o zneškodnění SA-Manna. Dr.Manner však oznámil, že lituje, ale že už nelze zasáhnout, protože americké tanky právě vjíždějí do města a on nemůže nic dělat. Po této zprávě se chopilo iniciativy několik starých sousedů, Němců. Vojáka přemlouvali a nakonec se jim podařilo vytáhnout ho ze sklepa.

Další chvíle byly nekonečné, plné nejistoty a obav. Vrátí se náš "obránce" opět do sklepa a začne střílet nebo dá pokoj? Napadlo mne vyvěsit bílý ručník z okna, a požádal jsem sousedy dole, aby učinili totéž. A tak se zakrátko objevily různé bílé látky na domech, znamení, že se "Straße der S.A." vzdává.

Netrpělivě jsem vyhlížel z okna. Náhle jsem spatřil dva hloučky vojáků, jak se přibližují od nádraží, po obou stranách ulice. Každý hlouček měl 5 - 6 mužů. Za války jsme viděli mnoho vojáků v přilbách, ale tyto přilby hluboko zakrývající obličeje, jsem ještě neviděl. Pláště přehozené přes ramena, a jejich bojový mundur mně byl neznámý. Konečně američtí vojáci!

Šli zvolna, téměř plíživým krokem, spíše přikrčeně než rovně. Našlapovali tiše a měkce a připomnělo mně to indiánské zvědy. Bedlivě sledovali každé okno, sklepy a mezery mezi domy, připraveni okamžitě střílet. V hloučku pod námi měl jeden voják na helmě bílý kříž, samaritán. Nenásledoval je žádný tank ani jeep. Když procházeli kolem našeho domu, nenapadlo mne v té chvíli vytržení nic vhodnějšího než mávat oběma rukama a volat: "Amerika, Roosevelt, Truman!". Patrně se jim dostalo takového přivítání poprvé od vylodění v Normandii. Zpod těžké helmy zdvihli své zašpiněné, nevyspalé, ale bojové obličeje, a pravici od svých spouští, aby mi poděkovali. Šli stále dál, soustředěně, směrem do města.

K boji na štěstí již nedošlo. Město se nebránilo a byl respektován statut lazaretů. Pro mne to byly nezapomenutelné okamžiky. Těch pár helem v tom nedělním deštivém dopoledni nám zvěstovalo to nejneuvěřitelnější, to, na co jsme čekali sedm let. Že jsme se dožili konce války. A svoboda ? Neměl jsem zdání, na jak dlouho."