Ruský Žid Izrael Lazarevič Helphand pobýval v Mariánských Lázních. Šlo o několik pobytů, z nichž jeden uvádějí kurlisty 1917 pod číslem 947. Text zní: "Herr Doktor Helphand, Kaufmann mit Nichte Fräulein Else Gerdmeier - aus Berlin vom 12 Juni 1917.Die wohnen im Hotel IMPERIAL.
Patří mezi slavné návštěvníky - jako vědec nebo politický podvodník? Odpověď na tuto otázku - to je to jediné, co nám ponechal Radek MOKRÝ, když otiskl v BRITSKÝCH LISTECH 7.listopadu 2002 článek pod níže uvedeným názvem. Po jeho pročtení máme pokušení zařadit ho mezi naše význačné hosty vedle králů, monarchů, prezidentů, spisovatelů, básníků, hudebních skladatelů, vědců, vynálezců, nositelů Nobelových cen, multimilionářů, významných politiků ....
Něčím se však od všech liší. Snad tím, co všechno následovalo po jeho činech, čím ovlivnil 20. století, třebaže pro vůdce proletariátu, které uvedl do života, bylo jeho jméno v jejich režimech tabu. Snad by i přežilo, kdyby ....
O muži, který financoval Lenina
Bylo to tenkrát 7. listopadu 1917 prosté. Nejdřív rána kanónem do vzduchu, pak proud vojáků s dělníky dobyl ústav šlechtičen čili Zimní palác. Revoluce vyhrála a socialismus byl na světě. Nejdřív v Rusku, a naposledy přišel po druhé válce i do střední Evropy a bylo mu tady moc fajn.
Tolik oficiální zlidovělá historie. Ale kdo tenkrát, uprostřed první světové války, tiskl noviny a platil miliony letáků, aby "proletáři věděli již dnes, co mají dělat zítra?" Kdo to vše vymyslel, jak získat takovou hromadu peněz pro celkem nejistý pokus?
Byl to charismatický Izrael Lazarevič Helphand, stranickým jménem Parvus. Přezdívka Parvus znamená "malý", ale on vůbec nebyl malý, ani postavou ani činy. Byl to muž, který financoval Lenina.
Jára Cimrman realitou
V roce 1948 odvezla z Berlína do Londýna spojenecká letadla celý archiv německého ministerstva zahraničí, vedený od roku 1871. Historiky v Londýně zajímali nacistické dokumenty. Jeden z nich, Zbyněk A. Zeman (emeritní profesor Oxfordské univerzity), se ve volných chvílích prohrabával v dokumentací o Rusku za první světové války. Narazil na neznámé memorandum z 9. března 1915. Obsahovalo návod, jak rozpoutat sociální a národní revoluci v Rusku. Na deskách bylo jméno Parvus. Kdo to sakra byl? Agent? Zapomenutý revolucionář? Ano. To taky. Nepředbíhejme. Faktem zůstává, že:
v dubnu 1917naložili Němci Vladimíra Iljiče Lenina s jeho partou profesionálních bolševických revolucionářů do zaplombovaného vagónu a odvezli ze švýcarského exilu co nejblíže místu určení - Petrohradu.
7. listopadu 1917začala úspěšná, ale nikoliv první revoluce. Termín "dvojitá revoluce" si zapamatujme.
3. března 1918Lenin podepisuje s Německem Brest-Litevský mír. Německo si takto uvolňuje ruce a stěhuje své východní jednotky na druhou - francouzskou frontu. Milióny čerstvých vojáků a desítky tisíc nových dělových hlavní zmasakrovaly v roce 1918 anglo-francouzsko-americké armády a tlačily je zpět na dohled Paříže. Válka pro Německo zdaleka nebyla prohraná. Dobrá práce.
Američané Rusům (Sovětům) tenhle kousek nikdy nezapomněli. Plně jim ho oplatili o 25 let později. Za druhé světové války, války s nacistickým Německem, nechali Rusy schválně smažit se v osudových bojích o samotě a druhou frontu otevřeli v Normandii až v červnu 1944.
Tím pádem ale Rudá armáda stihla dojít až do Čech. Vyžírali nás do roku 1989. Osud pana Helphanda se nás tedy týká víc než si uvědomujeme ....
Izrael Lazarevič Helphand
Kdo o něm kdy slyšel?! Narodil se 27. srpna 1867, šest let po zrušení nevolnictví v Rusku, v běloruském městečku Berezinu na okrese Minsk. Na gymnázium nastoupil v Oděse. Židovské rodině se patrně dařilo, protože dostal soukromé vzdělání v humanitních oborech.
V svobodném přístavu Oděsa vedle sebe žili i pracovali Rusové, Arméni, Řekové, Turci, Tataři, Peršané i Židé. Mladý Helphand načichl kosmopolitní atmosférou, pochytil několik jazyků a tady je možná kořen jeho schopnosti již na přelomu 19. a 20. století předpovídat konečný evropský stav, jak ho známe dnes - po sto letech - i my.
Že existuje jakýsi třídní boj, se dozvěděl od básníka Ševčenka. Jeho duchovní vývoj usměrnili Michajlovskij (žurnalista, založil školu sociologie), Saltykov-Ščedrin (povoláním byrokrat, schopný známý satirik), Uspenskij (zakladatel teroristické organizace Narodnaja volja). A nakonec ho doformovala kniha Johna Stuarta Milla "Principles of Political economy" (1848) opatřená poznámkami od Černyševského. Tehdy zjistil, že to, co ho zajímá, řeší jakási "politická ekonomie".
Náhle si uvědomil nejen, že carská autokracie a kapitalismus nejsou jediným možným systémem, ale že jsou jiné možnosti. Osvícení levičáci v jeho hlavě udělali své. Dosadil si, že jedině třídním bojem lze prosadit trvalou změnu ve prospěch vítěze. Je pouze otázka, jakou míru teroru zvolit.
Agitátor zelenáč
V roce 1885 (18 let) se s přítelem Zagordským učili zámečnickému řemeslu, aby poznali pracující lid a jeho zvyky. Jak tak přecházeli z jedné zámečnické dílny do druhé, tak je rychle přecházel bojový optimismus. Dělnická třída byla v takovém hmotném a duševním rozpoložení, že jakákoliv agitace se s ní v lepším případě míjela. Zjistili, že rychle to nepůjde.
Bylo to čtyři roky po vraždě opatrného reformátora cara Alexandra II. a teroristé s větším či menším úspěchem útočili dál. Proto také následovník car Alexandr III. reformu státní správy odložil stranou a posílil policejní složky. Většina ruských Židů žila do atentátu na Alexandra v klidu ve vykázaném území na západě a jihozápadě Ruska. Po atentátu se útoky lůzy na židovská ghetta staly tak běžným jevem, že i do evropských jazyků proniklo ono hrůzostrašné slovo "pogrom". Carská moc nehodlala chránit židovské poddané proti křesťanům. Proč ? Stokrát vyzkoušený hromosvod vášní jí vyhovoval.
Helphand raději odjel na zkušenou do Curychu, kde se sblížil s exilovou marxistickou skupinou "Osvobození pracujících". Curych byl centrem vzdělaných ruských emigrantů. Živili se rukama a za velmi skromných podmínek vymýšleli recept, který byl později v roce 1917 použit. Ale do Curychu právě dorazil člověk, který jejich nápady postavil pevně nohama na zem.
Občan Mittel Europa
Pohyboval se v oblasti, vymezené Petrohradem, Cařihradem, Kodaní a Curychem. Nepoznal Francii, Velkou Británii ani Severní Ameriku. Na cestě za bohatstvím se mu stali vzorem černomořští obchodníci z Oděsy.
Na podzim 1888 (21 let) se zapsal na universitu v Basileji, kterou proslavili filozof Friedrich Nietzsche, historik renesance Jakob Burckhardt a autor prvních studií o ruském revolučním hnutí Alphons Thun. Politickou ekonomii Helphanda vyučoval profesor Karl Bucher. Tento bývalý žurnalista při vyučování dával přednost faktům, promítnutým do statistických analýz.
Čtyři universitní roky byl Helphand, jako většina ruských studentů, zužován nepříjemnou chudobou. Zatímco starosti jeho švýcarských kolegů na škole se točily kolem peněz a výhodného sňatku, Rusové pokládali studium za přípravu k revoluci. Nejedno podkroví basilejských středostavovských domů se stalo kolébkou ruského revolučního hnutí.
Z Bucherova podnětu začal Helphand na podzim 1890 psát disertaci o společenské dělbě práce. Zhruba po šesti měsících byl hotov. Disertace měla historický úvod, kde vyložil názory klasických ekonomů, a vlastní marxistickou analýzu. Hájil názor, že základem dělby práce se stalo vykořisťování mas, otroctví, a že pracující lid se může zbavit útisku pouze cestou organizace a probuzení třídního uvědomění. ("Technische Organisation der Arbeit /"Cooperation" und "Arbeitsteilung" - str. 50., 1891)
V létě 1891 byl jeho školitel Bucher vystřídán profesorem Kozakem z curyšské polytechniky. Nebyl marxista a tak disertaci přijal teprve po rozsáhlých úpravách a po tvrdé ústní zkoušce kandidáta. 8. července 1891 se Helphand (23 let) stává doktorem filosofie (s dodatkem "rite" - tj. akademický titul nízké třídy). Do Ruska se nevrátil. Domníval se, že na cestu k revoluci se dostala nejdále německá sociální demokracie, a proto se přesunul do Stuttgartu a Berlína.
Narodil se Parvus
Ve svých otrhaných šatech, umaštěné čepici a kabátě, z jehož kapes vždycky čouhala příruční knihovna, udělal na německé soudruhy velký dojem. Stuttgartské vedl uznávaný filosof Karl KAUTSKÝ a Klara ZETKINOVÁ. Mohutnou postavu na krátkých nohou, zakončenou vysokým čelem a počínající pleší děti Kautského pojmenovaly "doktor Elephant" (doktor "Slon"). Kautský šéfoval listu Neue Zeit a tam také vyšly první Helphandovy příspěvky - komentář k Bőhm-Bawerkově teorii akumulace kapitálu, zpráva o postavení židovských dělníků v Rusku a řada recenzí.
Na severu Berlína, kam odjel s Kautského doporučením, si pronajal laciný pokoj. Donášel odtud pěšky své příspěvky do deníku Vorwärts (Pokrok). Redakci vedl Karl LIEBKNECHT a ta ho požádala o sérii článků o ruském hladomoru po katastrofálních žních léta 1891. Byl to první větší úspěch v socialistické žurnalistice - němečtí soudruzi dokázali ocenit zasvěcenou analýzu zahraničních událostí. Německé úřady ho ale krátce na to pro jistotu z Berlína vypověděly. (Petrohrad totiž nad jeho publikacemi projevoval nervozitu a Berlín v rámci zachování dobrých sousedských vztahů ruské emigranty občas vlažně zapronásledoval.)
Další dva roky cestoval mezi Drážďany, Lipskem, Mnichovem a Stuttgartem. Občas zajel do Curychu za Rosou Luxemburgovou. Poreferovat, postěžovat si a údajně nezůstalo jen u slovní útěchy. Postavení vyhnance na něj těžce doléhalo. Nakonec Liebknechtovi napsal: "Potřebuji vlast, ale kde ji snadno a levně získat?" Ten uvědomil Kautského, který se dotázal šéfa rakouských socialistů Adlera, jestli by se pro Helphanda dalo pořídit rakouské občanství. Nedalo. Do roku 1916, kdy získal pruské občanství, se protloukal jako chudý socialistický žurnalista. Články měly nový pseudonym "Parvus".
Soudruzi se pohádali
"Nechť přijde půl roku vládního násilí a kapitalistická společnost bude patřit dějinám," reagoval v Sächsische Arbeiterzeitung (Saských dělnických novinách) na rýpání stranického kolegy a žáka Bedřicha Engelse Eduarda BERNSTEINA, který v Neue Zeit zpochybňoval dosavadní marxistické jistoty o brzkém pádu kapitalismu. Napsal totiž, že padesát let od vydání Marxova Komunistického manifestu se svět výrazně změnil, a tvrdil, že svým periodickým krizím se kapitalismus přizpůsobuje. Nelze čekat na revoluci v nedohlednu a lepší bude jednat o postupných reformách.
Parvus ho označil za zrádce myšlenek socialismu a na stranickém sjezdu ve Stuttgartu nutil delegáty, aby Bernsteina odsoudili. Jenomže si nevšiml, že v německém hnutí je každý s každým trochu kamarád, a delegáti se naopak pustili do něj. Hájila ho jen Klára Zetkinová. Bez většího úspěchu. Nicméně Bernstein byl označen za oportunistu (možná jako úplně první v socialistických dějinách).
Parvus se pak vrátil k původní práci - k mezinárodním ekonomickým a statistickým analýzám. Dále sice tvrdil, že dělnická třída se může stát jen obětí nebo hrobařem kapitalismu, ale všiml si, že za padesát let udělal nenáviděný systém na obou stranách opravdu značný organizační pokrok. Ze získaných dat vyvodil, že kontinenty začnou brzy z volného světového trhu vytěsňovat jednotlivé průmyslové státy. Prorokoval, že Evropa, spoutávaná politickou tradicí malých mocností, se bude muset sjednotit, aby v této soutěži obstála.
Čekání na válku
V opatrnějším Německu tedy Parvus Helphand neuspěl, ale mladší socialisté v Rusku jeho souboj s Bernsteinem pozorně sledovali. Plechanov Helphanda osobně nesnášel, ale za německé články mu veřejně poděkoval a Vladimír Uljanov alias Lenin požádal ze Sibiře svoji matku, aby mu obstarala výtisky Saských dělnických novin s Helphandovými články.
Helphand v té době odjel na čtyřměsíční reportáž do Ruska. V květnu 1899 vyrazil v doprovodu zámožného lékaře Karla Lehmanna do Petrohradu. Pokračovali do Moskvy, po řece Kamě do přístavu Mursicha, pak na jih do Samarské gubernie. Z Orenburgu dojeli po transibiřské magistrále do Samary, pak po Volze do Simbirska a zpět přes Moskvu a Varšavu zpátky do Německa.
Následovala kniha "Hladovějící Rusko" s Lehmannovými fotografiemi a torpédovala investice carského režimu do expozic na světových výstavách v Paříži a Chicagu, kde se Rusko prezentovalo jako moderní a prosperující stát.
Helphand prosadil vydávání exilového časopisu ISKRA, vydávaného v Mnichově, tištěného v Lipsku. Hustý tisk na tenkém papíře usnadňoval pašování do Ruska. V létě 1900 Lenin s bulharským pasem dorazil do Mnichova. Obstaral mu ho Christo Rakovski - socialista, pocházející z bohaté rodiny v Dobrudži. I s manželkou se ubytovali v Mnichově ve čtvrti Schwabing. Z nedalekého Parvusova bytu se stalo ústředí ruského exilu. Na jméno "Leman" k němu chodila Leninova pošta.
Poprvé se tu s Leninem setkala i Rosa Luxemburgová, krátce na to přicestoval Lev Trockij s manželkou. Pocházel také z židovské rodiny a do školy chodil v Oděse podobně jako Helphand, ale o 12 let později. Mladého revolucionáře Trockého navíc záhy lapila carská policie, odeslala do kriminálu a poté na Sibiř, odkud uprchl v roce 1902 do Mnichova za Leninem. Stačil jediný rok a "vášnivý demagog" Lenin s "chladným stratégem" Trockým se začali zuřivě nesnášet.
Právě odtud Lenin začal usilovat o ovládnutí ruské sociální demokracie a o vytvoření elitní strany revolucionářů z povolání. Zatímco Němci doma budovali mohutné socialistické hnutí, Rusové si uchovávali velké revoluční nadšení. Helphand vyvinul nemalé úsilí, aby ruský motor osadil německým setrvačníkem. Bude válka. Helphand si uvědomil, že zatímco carské vládě poslouží válka jako ventil ke zmírnění vnitropolitického napětí, ostatní velmoci půjdou do konfliktu za zcela jiným účelem - za ovládnutím světových trhů. Doufal, že válka oslabí carský režim a bude možno ho lehce porazit společnými silami dělníků, rolníků i nespokojené, dynamické, ale politicky placaté buržoazie.
Právě vypuklá rusko-japonská válka samoděržaví vyčerpávala. Pracovní podmínky se zhoršily. Organizace čekala na masovou stávku. Podle Helphandových teorií to měl být revoluční startér.
Dvojitá revoluce
Podle nového kalendáře to byl 22. leden (podle starého 9. leden) 1905. K petrohradskému Zimnímu paláci se vydal velký poklidný průvod obyvatel v doprovodu kněží. Lidé demonstrovali touhu po vydání ústavy a zlepšení pracovních podmínek. Nervózní vojáci petrohradské posádky spustili do davu palbu a pozabíjeli stovky lidí. Trockij sbalil v Ženevě kufry a uháněl do Petrohradu. Cestou se zastavil v Mnichově, kde u Helphanda nechal rukopis analýzy situace - brožurky "Do děvjatogo januara". Ten slíbil, že k ní napíše úvod. Koncem ledna byl text hotov. V březnu 1905 vyšel v Ženevě. A obsah?
Parvus Helphand razil teorii, že nejprve vznikne dočasné spojenectví dělnické třídy s buržoazií. Okamžité nastolení socialismu považoval za nemožné. Akceptoval nutnost dalšího vývoje kapitalismu v Rusku, domníval se ale, že musí být doprovázen řadou sociálních opatření, zejména osmihodinovou pracovní dobou. Tak měl vzniknout prostor pro rychlé vybudování politické dělnické organizace.
Parvus pomocí brožury expedované do Ruska nasadil tamějším socialistům do hlavy tezi o druhé proletářské revoluci spojením dvou klasických, Marxem definovaných etap společenského vývoje, buržoazní a proletářské revoluce.
Pro Lenina byla vidina prozatímní buržoazní vlády natolik odporná, že to okamžitě odmítl. Parvus naproti tomu prohlásil, že pro úspěch revoluce je dobrý jakýkoliv spojenec a uvedeným způsobem může hnutí uspořit desítky let společenského vývoje.
Generální zkouška
Po lednovém masakru 1905 atmosféra v Rusku houstla. Pod tlakem slíbil car 6. srpna 1905 pravidelně svolávat parlament, i když jen s poradní funkcí. V říjnu 1905 začala v Petrohradě stávka tiskařů a přerostla v generální stávku. Trockij zajásal a po 13. říjnu, kdy vznikla první dělnická rada - "sověty", se k hnutí připojil. Krátce na to přijel s padělaným pasem i Helphand. Ostatní exiloví socialisté zatím v Německu vedli hnidopišské debaty, kdo že je čistší socialista. Z ciziny přijeli jako jediní oni dva. Zbytek, včetně Lenina, se začal trousit domů až po 30. říjnu 1905 - po carské amnestii pro politické vězně.
Mezitím Helphand s Trockým ovládli do té doby bezvýznamné liberální noviny "Ruskaja gazeta". Udělali z nich populární socialistický deník. Prodávali jej za 1 kopejku a koncem roku 1905 dosáhli nákladu 500 tisíc výtisků. Trockij se osvědčil jako výborný řečník, udával tón a sověty fakticky řídil. Helphand se držel v pozadí, odkud však ovládal sdělovací prostředky, které přešly na stranu revoluce a ignorovaly státní cenzuru. Vytyčoval hlavní body revoluce a zpětně formoval veřejné mínění.
Car se neodvážil potlačit sověty a vznikající buržoazie zvolila cestu spolupráce s nezkušenou dělnickou třídou. V některých případech továrníci dělníkům platili stávkovou mzdu.
Bohužel již 8. listopadu 1905 několik netrpělivých petrohradských obvodů vyhlásilo osmihodinovou pracovní dobu. Průmyslníci počkali do 20. listopadu a pak zavřeli brány závodů. 5. prosince si Witteho prozatímní vláda uvědomila, že je po carovi na řadě, a pozatýkala vedení sovětu i s předsedou. V půli ledna 1906 revoluční vlna opadla. Helphand chtěl zmizet, ale byl vypátrán a 3. dubna 1906 zatčen.
A tak se dochovala jediná jeho fotografie, pořízená za zdmi Petropavlovské věznice. Lev Trockij uprostřed, Lev Deutsch po levici hledí do objektivu a Parvus Helphand po pravici hledí zasmušile stranou. Všichni tři revolucionáři mají tmavé obleky s vestami a vázankami podle tehdejšího buržoazního vkusu. Záhy putovali na Sibiř, odkud samozřejmě zase utekli. Parvus v roce 1907 napsal úspěšnou knihu "V ruské Bastile za revoluce" (Kadenovo nakladatelství Drážďany). Na revoluci tedy neprodělal.
Tunel na Maxima Gorkého
Když Parvus odjížděl dělat revoluci, všichni věděli, že nemá ani vindru. Soudruhům jen prozradil, že sehnal zálohu od jistého vydavatele na své vzpomínky, a odjížděl se slovy: "A já budu mít na co vzpomínat - na to se můžete spolehnout." Pravdu měl.
Krátce po vydání se v Drážďanech objevil i Lev Trockij, a i jemu Kadenovo nakladatelství vydalo vzpomínky. Také nikoliv zadarmo. Oba dva s manželkou Trockého Natálií Sedovovou pak trávili příjemnou dovolenou na české straně Krušnohoří. Helphand zval i Rosu Luxemburgovou. Nepřijela, prý moc práce v Berlíně. Ale měla i jiný důvod, proč přerušit letité přátelství.
Postupně totiž vycházely najevo stinné stránky Parvusových obchodů. S Julianem Marchlewskim založil již roku 1902 "Nakladatelství slovanské a nordické literatury". Za tímto komplikovaným názvem se skrýval originální nápad. Ruští autoři nebyli chráněni mezinárodní konvencí o autorských právech. Podnik proto mohl s malými náklady od prakticky bezbranných autorů získat práva na knihy a vydávat je na západních trzích. Vedl si velmi úspěšně a Helphand získal právo zastupovat samotného Maxima Gorkého. V létě 1902 tajně přijel do Ruska. Na nádraží v Sevastopolu čekal Gorkij a na místě uzavřeli dohodu: Gorkij dostane 30 %, Parvus si nechá 20 % a zbytek půjde do sociálně demokratické pokladny. Gorkého hra "Na dně" dosáhla v Berlíně 500 repríz, během dalších čtyř let ji hrála provinční divadla. Gorkij ani strana svůj podíl na zisku nikdy neobdrželi. Výnos prý musel Helphand použít na "krytí následných ztrát".
Když pak Parvus odjel dělat první revoluci, nechal společníka Marchlevského na pospas věřitelům. Neúspěch v Rusku připomněl bolševikům i Gorkému, že jim Parvus cosi dluží. Hrozili arbitrážním soudem o dlužných 130 000 marek. Gorkij přicestoval do Německa a naváděl vedoucí představitele sociální demokracie, aby Helphandovi uřezali obě uši.
Parvus proto raději v létě 1910 odjel do Vídně a přítelkyni Rose Luxemburgové napsal, že jede na tři měsíce do Turecka. V Cařihradu se sešel s balkánskými socialisty a starým známým - Christo Rakovským.
Když se vrátil za pět let do Německa, byl odporně bohatý. Později napsal: "Nevidím žádný důvod, proč bych si neměl přivlastnit alespoň část nadhodnoty, nahromaděné třídou kapitalistů."
Černomořská krev, rekonstrukce tureckých drah pro válečné účely, zásobování Konstantinopole obilím, přesvědčení, že "každý pořádný obchod začíná úvěrem" a konečně i věta "Žádný politik není nepodplatitelný." mu otevřely cestu k jeho poslednímu kousku.
Kodaňští literáti
V prostředí curyšské socialistické emigrace, kde se jen málokdo dostal na hranici existenčního minima, vyvolal Parvus v polovině května 1915 obdiv i skřípění zubů. Vrátil se jakýsi orientální paša, obklopený korpulentními blondýnami. Ubytoval se v luxusním hotelu Baur au Lac, kde k blondýnám konzumoval těžké drahé cigarety a šampaňské - nejraději hned ráno celou láhev.
Před návratem z turecké Konstantinopole se ještě zastavil v Bukurešti, kde jednal (pokolikáté již?) s Christo Rakovskim a německým vyslancem von dem Buschem. O čem? Těžko říci, ale krátce nato mu Němci darovali milion říšských marek. Část této sumy Rakovski přeposlal Trockému do Paříže na protiválečný časopis "Naše slovo". Úkolu uvést Helphanda do curyšských socialistických kruhů se zhostila (blondýna?) soudružka Jekatěrina Gromanová, kdysi působící v Petrohradě pod krycím jménem "Vlna". Jejím prostřednictvím rozdělil Helphand nejpotřebnějším emigrantům větší sumy a rozšířil fámu, že sestavuje skupinu literátů pro čistě vědeckou a statistickou činnost v kodaňském Ústavu pro studium sociálních důsledků války.
Idea výzkumného ústavu byla jednou z typických Parvusových myšlenek, spojujících legální, veřejně známý a zcela nepodezřelý podnik s vedlejšími konspirativními cíli. Výsledek náboru nebyl slavný. Počáteční nadšení nad zaměstnáním socialistů v neutrálním Dánsku zchladil slib obstarání legálního pasu pro průjezd Německem. V kruzích ruské emigrace vzniklo oprávněné podezření, že na projektu musí být zainteresována německá vláda.
Do Kodaně nakonec odjeli čtyři lidé, bolševik žádný. Lenin jim to pravděpodobně zakázal. O Helphandových plánech věděl od konce května 1915. Tehdy ho Parvus s Gromanovou nečekaně navštívili v jedné curyšské restauraci, kde Lenin obědval ve společnosti jakési paní Krupské. Společně odešli do Leninova bytu. Lenin pak na veřejnosti prohlásil, že s tím německým agentem vyrazil dveře a Parvus zase dával k lepšímu historku, že "snílek Lenin hodlá vytáhnout evropský proletariát ze zákopů vydáváním socialistického časopisu."
Parvus byl prokazatelně od poloviny března 1915 poradcem německé vlády ohledně revolucionalizace Ruska.Ruští socialisté měli pod jeho vlivem doma šířit defétistickou propagandu, stávky a sabotážní činnost a urychlit porážku Ruska. Leninovi bolševici měli v Rusku nejlepší aparát a v porážce své vlasti viděli jen menší zlo na cestě k revoluci. Viditelně však s Němci ovšem jednat nemohli. Od toho tu byl pan Israel Lazarevič H.
Dovozní a vývozní
Německý vyslanec v Dánsku Brockdorf-Rantzau na výsledky institutu netrpělivě čekal. V hlášeních psal, že ústav zaměstnává několik mladých Židů, kteří nemají příliš mnoho co dělat. O dva roky později (1917) s překvapením píše, že "Společnosti pro výzkum sociálních důsledků války" nelze upřít jistou vědeckou hodnotu.
Němci požehnaná "Dovozní a vývozní společnost" v Kodani a Stockholmu pracovala souběžně s Ústavem. Její obchodní zástupci cestovali po Rusku, trousili peníze a budovali kontakty všeho druhu. Existovaly dva základní kanály: Stockholm-Kodaň-Petrohrad a Bukurešť-Konstantinopol-Oděsa.
Obchodní společnost prodala zboží do Ruska a bylo možné legální zisk přeměnit v "politické peníze" pro revoluční účely. Parvus tedy nakupoval za německé peníze zboží na Západě, prodával je do Ruska a transformoval tak původní "politické peníze" v legální obchodní příjem. Ten se nevracel zpět na Západ, nýbrž byl na místě použit k organizování revoluce. Ne všechen. Část peněz sloužila k nákupu ruských surovin pro potřeby německého(!) válečného průmyslu a část mizela i v kapsách zúčastněných. Němečtí diplomaté považovali Helphandovo řešení za mistrovské dílo konspirace.
Kdo neumí, čumí
9. července 1915zahájila v Kodani činnost reklamní společnost s koncesí na německý systém plakátovacích sloupů. V zápětí vznikla i "Dovozní a vývozní společnost" (Handels- og Eksportkompagniet A/S). Na místo obchodního ředitele získal Parvus Jacoba "Kubu" Fürstenberga-Haneckého s bohatými styky s Ruskem a Polskem.
Při výročí Krvavé neděle (1905) zastavilo 22. ledna 1916 v Petrohradě práci 45 tisíc dělníků. Helphand čekal 100 000 lidí a přeskok stávek do Moskvy - ale marně. Na jihu Ruska v Nikolajevě vstoupilo 11. ledna do stávky 10 tisíc dělníků továrny Naval. Jejich ekonomické požadavky podle domácích policejních zpráv někdo vyšrouboval tak vysoko, že je vedení podniku nemohlo splnit. Když stávka neskončila ani po několika týdnech, ruské námořnictvo ji nechalo uzavřít. Parvus do stávky nalil přes Bukurešť a Oděsu tolik peněz, že každý stávkující dělník dostával příspěvek 1,5 marky denně. Policie zuřila tím více, že v petrohradském Putilovském závodě toto někdo provedl očividně podle stejného scénáře. Přesto jiskra nepřeskočila.
V dubnu 1916 se Parvus spojil i s oblíbencem generálního štábu - berlínským obchodníkem Georgem Sklarzem. Byl od počátku války ve službách vojenské zpravodajské služby a do společnosti přinesl vklad 40 tisíc marek. Sklarz, přezdívaný přáteli "Prcek", platil za vynalézavého a pružného obchodníka. Dokázal smlouvat jako koňský handlíř, hodil se za diplomatického kurýra. Podobně jako Parvus byl i on typ náruživého kšeftaře, ovšem bez uměleckých ambicí.
Měl dva bratry podobného ražení. Zatímco Waldemar Sklarz plnil ve Stockholmu funkci tajemníka, Heinrich Sklarz v Kodani pod pseudonymem "Puntik" vedl malou kancelář. Zaměstnával v ní řadu pochybných dvojích agentů - jména Romanovič, Dogopolski, Müller či artistka Amatis se v dějinách socialismu pochopitelně nevyskytují.
Pomocí fingovaných inzerátů v denním tisku zjišťovali, v jakém množství a odkud proniká do Dánska německé zboží a komodity a sledovali jejich reexport do nepřátelských zemí. Informace vyhodnocovala Parvusova kodaňská firma.
Jediná stopa?
Společnost "Handels- og Eksportkompagniet A/S" pracovala od Švédska, Anglie a Nizozemí až po Rusko a USA. Sortiment? Od punčoch, šlí, antikoncepčních prostředků až po kaviár a koňak, od surovin a potravin až po ojetá auta a rybářské lodě. Parvus dodával do Německa měď, kaučuk, cín, chrom, nikl a hlavně obilí a velrybí tuk. Z Německa vyvážel do Skandinávie a Ruska chemikálie a strojírenské výrobky. V transakcích s Východem měla Parvusova firma prakticky monopolní postavení. K dovozu kaučuku a mědi založili přepravní společnost pod vedením ruského emigranta Vitkina. Do Ruska putoval aspirin, teploměry, tužky a textil. Zásilky šly zčásti legální cestou, zčásti falšováním dodacích listů a pašováním. V lednu 1917 Fürstenberga-Haneckého Dánové vypověděli. Nechal se chytit.
Jakmile se zboží dostalo přes ruské hranice, přebírala je petrohradská firma Fabian Klingsland, udržující s Haneckým spojení prostřednictvím zástupkyně Eugenie Sumensonové. Výnos byl převáděn na zvláštní konto u jedné z petrohradských bank. Touto cestou plynuly peníze různým revolučním organizacím v Rusku a po březnové "menševicko-eserské" revoluci i do pokladny bolševiků. Píše se to alespoň v žalobě Kerenského prozatímní vlády z července 1917.
Počátkem března 1917 se totiž dlouhodobé politické vření změnilo v revoluci, která během několika týdnů smetla státní struktury carské říše. A ještě 17. dubna 1917 telegrafoval stockholmský rezident německé rozvědky do Berlína: "Leninův vstup do Ruska se zdařil. Pracuje zcela podle (našich) přání. Vzteklý řev stockholmských Dohodě nakloněných sociálních demokratů..."
Lenin ante portas
Ani nová ruská vláda nechtěla prohrát válku a už vůbec ne spolupracovat s někým, kdo se spřáhl s nepřítelem. Zatímco si Parvus léčil klouby v Mariánských lázních (červen 1917), byl v Rusku obžalován. 3. srpna 1917 začal proti bolševikům proces. Obžaloba přišla s touto konstrukcí:
Parvusovy berlínské peníze putovaly ke "Kubovi" Fürstenbergu-Haneckému a Alexandře Kollontajové. Bývalá menševička sídlila ve Stockholmu, později v Norsku. Těšila se Leninově absolutní důvěře. Ze stockholmské Nye Bank převáděla peníze do petrohradské Sibiřské banky, kde bylo zřízeno zvláštní konto na jméno Eugenie Sumensonová. Přes ní mizely peníze v bolševické pokladně.
Prozatímní vláda stíhala zhruba tyto (i ze školních učebnic známé) postavy - Lenin a Zinověv utekli do Finska. Petrohradští policisté zatkli Kozlovského, Sumensonovou a později Trockého. Vyhlídky neměli valné. Před útěkem se Lenin svěřil Trockému, že by se nedivil, kdyby je prozatímní vláda dalapostřílet. Vždyť už jednou (1906) jedna prozatímní vláda ve zlé předtuše bolševiky raději pozatýkala.
6. listopadu 1917zahájili bolševici úder prozatímní vládě. 7.listopadu 1917 střílel křižník Aurora. 8. listopadu Lenin převzal s radou lidových komisařů oficiálně vládu. Jeho svržený rival Kerenskij uprchl ve voze amerického vyslanectví na venkov. Toho dne jednal Parvus ve Vídni s rakouským ministrem zahraničí Černínem o poválečném odtržení částí Polska, Litvy a Kuronska od Ruska (samozřejmě se souhlasem bolševiků). 14. listopadu 1917 dostihl Parvuse ve Vídni telegram z bolševické zahraniční centrály ve Stockholmu. Pravilo se v něm, že bolševická vláda naléhavě potřebuje jeho návrat do Švédska a zařídit podporu socialistických stran Německa a Rakouska, při čemž "velké demonstrace a stávky jsou nanejvýš žádoucí"!
16. listopadu 1917 je Parvus v Berlíně. Dozvídá se, že bernské vyslanectví vyslalo do Stockholmu důvěrníka Karla Moora, "neboť bolševická vláda má prý značné finanční problémy." Naštěstí však již 10. listopadu 1917 "obdrželi další dva miliony.....na známé účely."
Žádná radost
Helphand z bolševiků velkou radost neměl. Jeho pojetí socialismu vypadalo jako vzájemná dohoda zaměstnavatelských a odborových svazů. Odbory viděl jako protiváhu centrální zespolečenštěné moci. Byl příliš dobrým teoretikem, aby si dokázal představit následky neomezené moci ekonomické a politické jediné partaje. Byl to však jediný známý postup, jak se pokusit o nový spravedlivější řád.
Přes svou politickou angažovanost si však z války bohužel udělal soukromý podnik. Vydělal i na demilitarizaci poražené německé armády. Nakupoval stará vojenská vozidla pro dánskou strojírnu Aurora. Ta opatřovala vozy novou karosérií a dodávala je na skandinávský trh.
Mezitím 9. listopadu 1918 vypukla revoluce také v Berlíně. Přeskočila z Ruska přesně podle starých plánů. Avšak to Helphanda již nezajímalo, ani když pravicové bojůvky v Berlíně zavraždili jeho bývalou přítelkyni Rosu Luxemburgovou.
Spokojen si nakonec postavil vilu na berlínském ostrově Schwanenwerder na jezeře Wannsee, kde roku 1924 zemřel. O pár let později si hned vedle zařídil rezidenci jakýsi Joseph Goebbels.
Epilogy, epilogy
Německo v ruinách, hromádky drobných slabých států ve střední Evropě a na východě nedotčený, jen na rudo zbarvený ruský imperialismus. Izrael Lazarevič Helphand 23. května 1921 ve zlé předtuše napsal: "Zničte Německo a učiníte z německého národa původce příští světové války."
Proti tomu byly jen dvě možnosti: pevné spojenectví celé západní Evropy nebo nadvláda Ruska. Československo, Jugoslávie i Polsko - to vše bude prý zase smeteno. Vyvine-li se Rusko v mohutnou vojenskou sílu, nepřežijí tyto státní útvary jedinou generaci. Celá politická hra s okrajovými státy skončí buď jejich připojením k Rusku, nebo uzavřením se zeměmi střední Evropy hospodářského spojenectví, s jehož pomocí jedině tak dokáží ruské hrozbě čelit.
Západní Evropa buď převezme ekonomické vedení (ale k tomu účelu se musí bezpodmínečně sjednotit), nebo podlehne velmoci Rusku, jehož hranice pak budou sahat od Tichého k Atlantskému oceánu. Tím by ovšem zanikla německá i francouzská kultury. Nejlepší prý by bylo, kdyby se naše děti ve škole učily ruskému jazyku a jeho dějinám, aby se připravily na příchod velkoruské nadvlády.
Post Scriptum:Parvusův legitimní syn Genadij Gnedin vrátil 13. srpna 1979 svoji stranickou legitimaci prvnímu tajemníkovi kalininského okresu a vysvětlil mu, že z morálních důvodů nemůže nadále zůstat členem strany. Jako jeden z důvodů uvedl potlačení demokratického hnutí v Československu.
Literatura: Winfried B. Scharlau/ Zbyněk A. Zeman: "Parvus Helphand - muž, který financoval Lenina" - Paseka 1999, náklad 1500 výtisků.
