1. Z historie před založením lázní

Mariánskolázeňské údolí bylo ještě před 250 lety neobydlené a nepřístupné, plné močálů a bažin. V nich probublávaly a po tisíce let bez užitku odtékaly dolů na jih četné minerální prameny. Kolem dokola se rozprostíraly hluboké, nekonečné lesy.

Nekonečné hraniční lesy Čech v dávnověku

Žil tu vůbec někdy před naší civilizací člověk ? Archeologický nález dvou bronzových srpů z doby bronzové v tomto údolí není ještě dostatečným důkazem pradávného trvalého osídlení. Ani pověst o tom, že zde u pramenů pobýval se nemocnou dcerkou keltský vladyka Aribert, který vládl kmenům, osídleným u Ohře, nemá historický podklad. Pověst vznikla až v době romantismu, v 19.století.

Hluboké lesy Českého a Slavkovského Lesa tvořily v nejstarší době jedinou spojenou rozsáhlou lesní oblast, v níž byly i zdejší prameny. Německý historik Michael URBAN (1902) uvádí, že původní název této oblasti byl CHODSKÝ LES (Chodenwald) a jako hraniční val ve směru k Bavorsku a k Chebsku byl hraniční rezervací českého panovníka se zákazy mýcení, vypalování a osídlování.

Údolí pramenů, zasunuté do hlubiny lesů, zůstávalo tedy liduprázdné, ale okolní krajina byla už v dávnější minulosti osídlena. V dnešní době tu nacházíme nové a nové stopy po lidské činnosti. Nejstarší sídla vznikala při zemské stezce, nazývané Via Regia (Královská). Vedla skrze tyto lesy od západu přes Chebsko a mířila dál do nitra Čech. Zde vedla její trasa od Žandova přes Kynžvart vzhůru na plošinu Císařského lesa a tudy k Mnichovu a do Teplé; druhá trasa se vyhýbala stoupání na Císařský Les a mířila přes bažinatý Kynžvartský pas (dnešní ves Valy) k Úšovicím a odtud přes Tepelskou vrchovinu dále do Čech.

Trasy Královské cesty zachycuje ještě josefínská vojenská mapa z roku 1782, a její existenci – kromě stop v terénu – potvrzují i staré pomístní názvy (Mautwiese, Königsstein, Egerer Straße). Po stezce proudily obchodní karavany, ale také vojska v obou směrech. Na lesní plošině, 1,5 km severně kavárny Nimrod, se dosud nachází její dávný pamětník – prastarý ringval, kolem něhož stezka vedla.

Pověst o úšovickém ringvalu

Ringvaly nazýváme zdejší kruhové valy, s ostrůvkem uprostřed, obklopeným hlubokým příkopem. Nacházejí se ve větším množství na Ašsku, aťsi už jen v nepatrných stopách nebo ještě zčásti zachované. Úžasná je jejich stavební podobnost - jakoby je budovala jedna parta stavebníků. Směrem od Chebu to byl dnes již zmizelý ringval v Hradišti u Chebu, dále se nachází ringval poblíž Těšovské myslivny, další nedaleko kavárny Nimrod, velký ringval v polích u Rankovic, skalní ringval, nazývaný Zámeček u Bezvěrova atd. Stavebně podobný ringval se nacházel přímo v Úšovicích. K němu se vztahuje prastará pověst, kterou nezrodila doba romantismu, ale vznikla mnohem mnohem dříve. Zachytil ji historik Franz KLEMENT (1882) ve své vlastivědě okresu Teplá:

"Na dřevěném hrádku v Úšovicích vládl kdysi lenní rytíř Jindřich ze Švamberka. Když se vrátil z bojů ve Vlaších (Itálii) a přivezl s sebou nevěstu, sezval sousední pány a byla svatba. Uprostřed bujného veselí vypukl požár a dřevěný hrádek zcela vyhořel. Do podezření ze žhářství upadlo jedno místní děvče, které se s panem Jindřichem už dříve znalo. Začalo se po ní pátrat a nakonec byla nalezena na Pístově na hrobě své matky. Byla předvedena před rytíře, odsouzena, vhozena do hluboké jámy a zaživa probodena kůlem. Po letech prý z kůlu vyrostl mohutný strom – znamení, že dívka byla nevinna."

Ještě v 18. století byla pověst velmi živá a děvčata přicházela k zázračnému stromu, aby si vymodlila mládence, na kterého si myslí. Církev v tom viděla pohanskou pověrčivost a dala strom porazit, ale dívky sem chodily dál. Starý úšovický ringval byl místem, kde prý stával rytířův hrádek. Kruhový val s hlubokým příkopem a ostrůvkem uprostřed měl kol 20 metrů v průměru a byl zcela stejné podoby jako Nimrodský ringval. Majitel usedlosti čp.37 v roce 1912 zasypal příkop, aby tu založil zahradu. Místo, kde ringval býval, nám ukazoval před lety jeho pamětník z dětství, doktor Josef MAY (1900-1997).

Nejstarší písemné zprávy ze zdejšího kraje

První historii Mariánských Lázní sepsal roku 1842 zdejší lékař Adalbert DANZER, a po něm v roce 1872 zdejší inspektor pramenů Ludolf STAAB. Staabova historie je přesným a věrným zpracováním historie Mariánských Lázní a začíná slovy:

Jak jsou Mariánské Lázně bohaté na prameny minerální, tak skromné jsou jejich prameny historické, které by nám prozradily nejstarší osudy tohoto místa. Neznáme ani žádné pověsti, které dokáží skvěle vyprávět tolik bájného a romantického. A tak byly zdejší prameny známy leda dřevorubcům a uhlířům, po staletí používány okolními venkovany, bez lékařského předpisu, a při různých nemocích, až vznikla pověst o jejich léčivé síle, šířila se do okolí a nakonec na sebe obrátila pozornost odborníků ..."

"Při takové chudobě historických pramenů", pokračuje inspektor STAAB, "jeví se prospěšné sepsat zprávy o těchto pramenech v co největší úplnosti."

Domníváme se, že nejstarší kapitolu historie je nutno psát v šíři celého kraje, neboť zprávy o konkrétních minerálních pramenech ještě dlouhou dobu chybějí.

Vladyka Hroznata – nejstarší známá historická osobnost před 800 lety

Nejstarší písemnou památkou je Hroznatova závěť z roku 1197. Touto listinou potvrzuje český vladyka Hroznata založení premonstrátského kláštera v Teplé, ke kterému došlo již 1193. V závěti odkazuje klášteru rozsáhlá území, která vlastnil. Vladyka Hroznata nechal povolat premonstráty ze Strahova, aby pomohli kolonizaci tohoto kraje. Ve druhé listině potvrzuje český panovník Jindřich Břetislav platnost Hroznatovy závěti a navíc daruje novému klášteru území mezi Žandovem a Českým lesem. Toto území bylo sporné. Na ně si činili nárok také němečtí rytíři a stálo nakonec Hroznatu život. Byl jimi zajat, odvlečen na hrad Starý Kynšperk (dnes Starý Hroznatov), kde zemřel v hradní hladomorně 14. července 1217. Tepelští mniši vykoupili Hroznatovo tělo, převezli je do kláštera a zde uložili na oltářiště do kamenné rakve.

O životě Hroznaty byla sepsána legenda a Hroznata byl uctíván v Čechách a v premonstrátských klášteřích jako svatý. V 17.století byl dokonce uváděn některými autory jako patron české země. Podle dekretů papeže Urbana VIII. (1625,1634) byl vyňat ze seznamu svatých a teprve v roce 1898 po mnohaletém úsilí představitelů kláštera byl alespoň vyhlášen za blahoslaveného. Jeho ostatky byly uloženy při hlavním oltáři klášterního kostela Zvěstování P.Marie, v novější době v postranní kapli a od roku 1950 v době komunistického pronásledování církví byly dočasně uloženy v děkanském chrámě sv.Jiljí v městě Teplá. Při oslavách 800. výročí založení kláštera (1993) byly znovu přeneseny do klášterního kostela.

Postava vladyka Hroznaty i řada listin té doby potvrzují české osídlení Tepelska. Zvláště významná je bula papeže Řehoře X. z 23. května 1273, potvrzující Hroznatovo darování tepelskému klášteru. Je v ní uvedeno 84 názvů obcí, naprostou většinou českých. Z lázeňského okolí to jsou vsi Zádubo, Závišíno, Milhostenovo, Úšovici, Vlkovici, Chotěnovo, Holubíno, Habrové Kladruby aj. Slovanské založení zdejších sídel potvrzuje také typický okrouhlicový základ těchto obcí, donedávna obecně dobře patrný. Výsady strážců zemské brány u Žandova připomínají práva Chodů, stejně jako privilegia tzv. svobodníků – chodských sedláků s příslušností pod chodský hrad Tachov. Tito svobodníci se uvádějí - byť sporadicky - ještě v 16. století na západní hranici v obcích Žandov, Vysoká, Stará Voda, ale i Pístov, Dolní Kramolín aj. Hypotéza o tom, že existovali i tepelští Chodové v blízkosti Chodů plánských a chodovoplánských, se zdá oprávněná.

Krátká historie klášterní vesnice Kapelec a rozmach hornictví

Z dalších dob probleskují zprávy o krajině díky premonstrátským análům v Teplé. Když opat PETR (opatem 1324-1339) dal mýtit v hraničním hvozdu za Ušovicemi a postavit tu novou vesnici KAPELEC (Kapelcz), dozvěděl se to český král Jan Lucemburský a přikázal ves rozbořit s tím, že by mohla ohrozit obranyschopnost hraničního hvozdu. V té době bylo však přičleněno Chebsko ke království Českému (1322) a široké lesy směrem k Chebu přestaly fungovat jako hraniční. Snad proto dostali nakonec Úšovičtí povolení převzít pozemky nově vznikajícího sídla Kapelec, jak uvádí listina z 1. září 1341. Tím se dostaly velké lesní pozemky a s nimi i vývěry minerálních vod do katastru obce Úšovice, který se tak značně rozšířil.

V té době sice mizí hraniční rezervace, ale rozvíjející se hornická těžba v těchto lesích vede k nové dlouholeté hornické rezervaci. Nejstarší zprávy se týkají těžby cínu. Listina z roku 1347 uvádí, že klášter povolil bratrům Tullingerovým těžit cín poblíž Raušenbachu (dnes Sítiny). A skutečně – asi 1 km od Farské kyselky bylo při melioracích na potoce objeveno prastaré koryto hluboko v rašelině se stopami rudy. Koryto bylo vyvedeno přímo nad vývěr neznámé kyselky, pramenící na dně potoka. Z toho soudíme, že se při těžbě mohla kyselka chemicky používat snad k čištění rudy. Stříbro a cín se těžily v 16.století a zřejmě už i v 15.století nejen na Královském kameni ( Königsstein 1527) a v Pottově údolí, ale také přímo v místě budoucích lázní. Oficiální vyhlášení rezervace pro klášterní lesy a jejich využívání jako palivového dříví a pro dřevo pro hornická díla státních cínových dolů se uvádí až od roku 1534, ale hornictví se rozvíjí v těchto lesích už dříve. Dozorem nad rezervací je pověřen 1534 hornický úřad v Horním Slavkově.

Nejstarší zprávy o léčivých pramenech a zdejším léčení (1528-1786)

Nejstarší písemná zpráva o zdejších minerálních pramenech pochází z 28.dubna 1528. Je to dopis krále Ferdinanda I. tepelskému opatu Antonovi, aby zaslal do Prahy vzorky Slaného (dnes Ferdinandova) pramene. Král se domníval, že bude moci získávat odpařováním vody pramene kuchyňskou sůl, která v Čechách chyběla. Jak pokusy dopadly, není známo, dnes však víme, že slanou chuť pramene způsobuje Glauberova sůl s projímavými účinky. Dopis potvrzuje, že už počátkem 16.století byly v Praze informace o pozoruhodných tepelských kyselkách.

V 17.století se objevují zprávy o solném ložisku na tepelském panství u více autorů. Psal o něm THOELDE, Zacharias THEOBALD ze Slavkova (1609), Pavel STRÁNSKÝ (1624), Matthaeus MERIAN (Frankfurt 1650) a jiní. Tepelský opat Andreas EBERSBACH (opatem 1599-1627) se snažil pro využití "úšovických" vod (jak se zdejším vodám říkalo) získat doktora Michaela RAUDENIA, což byl "městský fyzikus" Horního Slavkova. Raudenius kyselky zkoumal a v roce 1609 předepsal první popsanou léčbu – horkou lázeň z pramene, nazývaného Smrdutý (Mariin). Nemocným byl Jáchym Libštejnský, svobodný pán z Kolovrat. Krátce na to se tu léčil na radu chebského lékaře HORNIKA jiný dvorní rada císaře Rudofla II. - Prudentius. Trpěl těžkou dnou a byl sem převezen z Vídně. Jeho léčba byla tak úspěšná, že mohl opět chodit. Vody Mariina pramene se vozily do Úšovic v sudech, byly ohřívány rozpálenými kameny a v selském dvoře podávány koupele.

Využívání zdejších vod bránila hornická rezervace lesů pro zdejší cínové doly. Monopol na těžbu a na dřevo měl horní úřad ve Slavkově. Klášter Teplá, ač byl majitelem lesů, nemohl s pozemky volně disponovat, ani mýtit lesy, ani zde stavět. Když zkoušel opat Ebersbach využít zdejších minerálních vod, obrátil se na něho listem z 11.června 1625 hornický hejtman z Horního Slavkova Theodor WAHEL von Lilienau, že se doslechl o pokusech s těžbou soli ze zdejších vod, a varoval opata, že se nedotknutelnost zdejších lesů vztahuje na veškeré činnosti, tedy i na těžbu soli.

V roce 1660 se úspěšně léčil opat Raimund Wilfert I. (opatem 1658-1670) pitím Solného pramene na radu karlovarského lékaře Ferdinanda DUELERA. Za tohoto opata pokračovaly pokusy o získání soli. Odpařený sůl byla mimořádně čistá, sněhobílá, ostrá. Ale znovu zasáhl ve jménu lesní rezervace hornický vrchní správce ze Slavkova, tentokráte G.F.SCHINDLER. Stěžoval si listem královské komoře, že těžba soli způsobuje velké náklady a vyvolává nedostatek dříví, potřebného k zdejší těžbě cínu. Klášter musel zastavit další pokusy, k čemuž Hackenschmidt v análech poznamenal: "Je pochybné, zda mohou mít Čechy větší zisk z cínu než z potřebné soli."

Bohuslav BALBÍN ve svém díle "Miscellanea historica regni Bohemiae" (1679) věnoval tepelským kyselkám samostatnou kapitolu. Tuto kapitolu vlastně tvoří zprávy tepelského analisty Aloise Hackenschmidta, který dobře znal tepelskou krajinu a Balbína informoval. Už tehdy, při prohlídce Slaného (Ferdinandova) pramene, objevil Hackenschmidt stopy starého dřevěného jímání (1665), stejně jako později, v roce 1819, byly tu nalezeny dvě zčernalé inkrustované borové fošny v hloubce 2 klafterů. Z obojích nálezů lze usuzovat, že kolem roku 1530 tu probíhaly pokusy o těžbu kuchyňské soli. Dnes dobře známe i příčiny neúspěšnosti pokusů, neboť šlo o Glauberovu sůl s projímavými účinky. Hackenschmidt spočetl na Tepelsku přes 40 kyselek (acidulae), které slouží nejen jako osvěžující nápoj, ale některé i jako lék. Při rybolovu na Úšovickém potoce v roce 1664 nalezl v lese šest kyselek, z toho čtyři v hloubi lesa, pozoruhodné jak obsahem soli, tak léčivými účinky. První pramen nazýval Smrdutý (Stenker – Mariin), druhý "fons salsus" - Solný (Křížový), další dva uvádí u mlýna. Stejnou informaci o mlýně a kyselkách uvádí stará hraniční klášterní mapa z roku 1668. Podle ní se jednalo o dnešní Lesní mlýn, uváděný jako Schneidmühle, a o Lesní pramen, uváděný jako Schneidsäuerling. (Tuto mapu například historik STAAB neznal a proto usuzoval, že polohu mlýna a tudíž i kyselky se už asi nepodaří zjistit.) Z těchto pramenů se používal jako lék Solný pramen - jak venkovany, tak premonstráty při různých zdravotních potížích.

V druhé polovině 17. století znovu ubývá zpráv o zdejších kyselkách. Způsobily to jednak hrozné následky třicetileté války, dvojí vyhoření kláštera Teplá (1659, 1677), jednak trvalé překážky slavkovských úředníků, které kladli proti využívání kyselek.

Pokusy o založení prvních lázní v blízkém okolí

Přes uvedené nepříznivé poměry se šířily zprávy o léčivých vodách do nitra Čech, ale i do sousedního Bavorska a Saska. Stále častěji se objevovali nemocní, přicházející s jedinou nadějí na uzdravení se. Na radu klášterního lékaře jménem CURTIUS nechal opat Raimund Wilfert II. (opatem 1688-1724) vyčistit prameny v lese a zpřístupnit cestu k nim. V roce 1706-1708 se stavěl na místě vyhořelého klášterního dvora na Kosím potoce Hamrnický zámeček, nazvaný VILLA HAMMERHOVIANA. Architektem byl slavný Kryštof DIENZENHOFER, stavitelem byl BRAUNBOCK. V roce 1710 sloužil zámeček několika nemocným mnichům z kláštera k ubytování. Tito pili vodu Slaného pramene.

Mniši začali léčivou vodu plnit do sudů a posílat do klášterů v Plasech a v Kladrubech. Známý opat Eugen Tyttl vděčí prý za uzdravení koupelím v úšovických vodách, které mu byly v sudech zaslány.

Tepelský opat Jeronym AMBROŽ (opatem 1741-1767) se obrátil na saského doktora SPRINGSFELDA, aby prozkoumal prameny a sůl, získávanou vypařováním Křížového pramene v kotlích. Tento se vyjádřil velmi příznivě o kyselkách a radil, postavit v lese lázeňskou budovu s koupelnami. Také na tento pokus okamžitě odmítavě reagovali královští úředníci ve Slavkově. Proto v roce 1749 doktor Springsfeld navrhl, aby tedy nechal opat přivést minerální vodu dřevěným potrubím do zámečku ke koupelím. Že nevznikly Lázně Hamrníky, to způsobila přece jen větší vzdálenost místa od vývěrů.

Nevznikly ani Lázně Úšovice, třebaže tu nemocní obvykle bydlívali. Koupele se jim podávaly na rychtě. Minerální vodu sem přiváželi povozníci v sudech a zahřívala se rozpálenými kameny. Místní sedláci však neměli prostředky ani smysl pro léčení cizích lidí. Důvěřovali více úrodě svých polí a luk a tradičně stáli v opozici proti klášteru, dokonce i později, v době , kdy sami bohatli z lázeňského provozu.

Zájem o léčivé vody rostl. V roce 1762 postavil důchodní Leopold FISCHER z  kláštera lázeňský dům v Zádubu. Byl to masivní hostinec s koupelnami a hostinskými pokoji. Vodu z Mariina pramene sem dovážel v sudech. Ale cesta od pramene na Zádub vzhůru strmou roklí byla velmi svízelná, nejen pro povozy, ale i pro nemocné, kteří tudy denně scházeli k pití pramenů. A tak již roku 1781 skončil pokus o založení Lázní Zádub neúspěchem a budova byla prodána (stála na místě školy).

Klášterní lékárník Damian SCHULTZ dal vyčistit jímání Slaného pramene, ohradil ho kruhem velkých kamenů a jímání překryl stříškou. Poblíž místa postavil v roce 1749 vysoký tesaný kříž, podle něhož dostal pramen jméno. V malé chatrči začal "pololegálně" s odpařováním soli tohoto pramene, kterou zavedl do obchodu pod názvem "Tepelská sůl" jako prostředek k projímání. Fund soli se prodával za dva zlaté.

Opat AMBROŽ se nenechal nijak odradit úřednickými zákazy ze Slavkova a obrátil se nyní na medicínskou fakultu v Praze s prosbou o analýzy "Úšovických" pramenů. Cítil, že léčivým vodám nejvíce pomohou odborná lékařská dobrozdání. Profesor na medicínské klinice v Praze Johann SCRINCI analyzoval prameny (dosud ještě bez jmen) ve svém spisku "Tractatus de fontibus soteriis Teplensibus in Regno Bohemiae" (Vídeň 1760) a uvedl, že lze získávat ze Solného pramene sůl, jejíž léčivé účinky jsou zcela podobné karlovarským. Student medicíny Jan Josef ZAUSCHNER při jedné botanické exkursi narazil na úšovické kyselky a rozhodl se je prozkoumat. S odvoláním se na reskript císařovny Marie Terezie z 20. ledna 1763 o provádění chemických šetření medicínském posuzování minerálních vod, zpracoval analýzy jako dizertační práci "Dissertatio inauguralis medica de elementis et viribus trium aquarum mineralium Teplensium" (Praha 1766), v níž uvedl tři jména pramenů – Ambrožův (podle osvíceného opata Ambrože), Křížový (podle vysokého tesaného kříže, který nad ním postavil 1749 tepelský lékárník Damián Schultz) a Mariin (podle mariánského obrazu, visícího na stromě u pramene).

Zprávy těchto lékařů převzala řada autorů. V roce 1788 uvedl Jaroslav SCHALLER ve svém popise království Českého poprvé název Marienbad (Mariánské Lázně) jako název třetího zdejšího pramene, používaného nikoliv k pití, ale k lázni – ke koupelím. Schaller se zmiňuje o dvou lékařích – Říhovi a Suchomelovi, kteří prý tyto vody též analyzovali. Doktor Bernhard Říha (1740-1794) byl velký příznivec lázeňství. V Plzni, kde žil, usiloval o založení Lochotínských lázní.

Údolí, o kterém se nyní často psalo, zůstávalo však stále neosídleno. Příčinou byla trvající lesní rezervace tohoto území, ač bylo zjevné, že již dávno ztratila své opodstatnění. Těžba cínu ve Slavkovském lese téměř zanikla – přesto, jak uvidíme, zastavila první pokus o založení lázní v místě.

Přichází doktor Nehr

Jak vypadalo toto území před 220 lety ? Dejme slovo tomu nejpovolanějšímu a poslechněme si vyprávění mladého klášterního lékaře Johanna Josefa NEHRA, který dostal v roce 1779 od opata hraběte TRAUTMANNSDORFA za úkol věnovat mimořádnou péči úšovickým léčivým kyselkám. Ve své knize, která je prvním spiskem o Mariánských Lázních (1813) vzpomíná:

"V roce 1779 jsem spatřil poprvé - jako nastávající ordinarius kláštera Teplá – tuto krajinu bohatou na prameny. Jak jsem užasl, když jsem vstoupil do tohoto pustého údolí, kolem dokola obklopeného a pevně sevřeného strmými vrchy a temnými lesy, kde tyto prameny tak bohatě vyplavovaly svou léčivou vodu ! Všechno, vodopády a bažiny, co člověk viděl, vzbuzovalo strach, nevoli a odpor. Vrchy a doliny, vodopády a bažiny, kamenné a písečné pahorky, ztrouchnivělé pařezy a vývratě se tu střídaly v nepřetržitém sledu. Kromě jedné staré dřevěné chýše, hrozící spadnutím, ve které stály na ohništi zazděny dva železné kotle k získávání Glauberovy soli, kterou tak bohatě vyplavoval Křížový pramen, as kromě jediného, rovněž dřevěného, prastarého ohrazení Křížového pramene nenalézal a neviděl tu člověk nic, co by udělaly lidské ruce.

Ani pěšina,.tím méně vozovka nevedly k těmto pramenům. Bylo nutno položit a naházet kameny přes mnohé bažiny, aby se člověk – po nich poskakující – s jejich pomocí dostal k pramenům. Člověk si maně vzpomíná na onu divokou, temnou a zcela liduprázdnou pustinu, ve které, jak se zdálo, mohla přebývat jedině divoká zvěř, lesní pych, pytláci a lupiči, a bude se a musí se divit, že přesto přese všechno sem putovali každoročně v letní době, zejména o nedělích a svátcích, lidé, nikoliv ovšem jednotlivě, ale shluknuti do skupin, z lásky ke svému zdraví. Setrvali tu několik hodin a vypili Křížového pramene často až nepřístojné množství 15 až 20 žejdlíků (5 až 7 litrů) a brali s sebou domů, co unesli.

Toto dosvědčují nesčetné nápisy těchto dávných zdejších lázeňských hostů, jimiž jsem nalezl popsány stěny dřevěného ohrazení Křížového pramene. Psalo se křídou, uhlem nebo tužkou, většinou, jméno, bydliště, mnohdy i nemoc a množství vypité vody a počet dosažených vyprázdnění, a odcestovalo se spěšně, jak jen to bylo možné. - Zajímavostí nápisů mně připomínaly pohanský chrám Aeskulapův na ostrově Kós, kde za oněch dávných dob, kdy vznikalo lékařství, byly přesně popisovány a ukládány rovněž údaje nemocných – jména, jejich potíže, prostředky užité k léčení a zda s úspěchem či neúspěšně."

2. Založení lázní a jejich výstavba

Zázračné Gubernátovo uzdravení

Přes první nepříznivý dojem, který na lékaře Nehra údolí učinilo, rozhodl se, když poznal léčivou sílu pramenů, že jim zasvětí život. V roce 1781 pobýval v Hamrnickém zámečku s opatem TRAUTMANNSDORFEM a několika dalšími premonstráty na "májové kůře". Ze zámečku docházeli denně do lesa k pramenům a tehdy zde doktor NEHR vyléčil jednoho poddaného, jménem Gubernát z Chotěšova, ochrnutého na obě nohy. Byl zasypán jílem a jeho otec ho dovezl sem na trakaři. Když ochrnutý po několika týdnech začal chodit, překvapený opat se rozhodl postavit v údolí lázeňský dům. Stavba většího lázeňského domu o délce 28 klafterů, v blízkosti Mariina pramene, byla až ke střeše dokončena, když zasáhl již tradičně slavkovský hormistr ve jménu lesní rezervace. Stavba zůstala opuštěna a ponechána osudu. Nehr byl zcela zničen. Klášter nakonec dal stavbu rozbourat a stavebního materiálu bylo použito ke stavbě kostela, fary a školy v Rájově.

Opatu Kryštofu Trautmannsdorfovi bylo jasné, že bez zrušení rezervace neprosadí založení lázní. To se mu podařilo díky vlivu jeho příbuzného, dvorního komořího prezidenta mincovnictví a hornictví ve Vídni, Filipa Františka hraběte z Kolovrat na císařském dvoře. Smlouvou z 9.prosince 1786 byla lesní rezervace vykoupena za 11 000 zlatých a kromě toho musel klášter odstoupit širokého pásu klášterních lesů, ležící západně linie závora u Kladské myslivny (dnes už zaniklý Bašus) až po Vlčí Kámen u Sítin. Katastrálně šlo o prostory Rájova, které připadly po odkoupení panství Kladská. Teprve tato transakce , která tolik finančně zatížila klášter Teplou, otevřela cestu k založení lázní.

Přesto však zůstalo po roce 1780 – jak nás zpravuje ve své kronice kronikář Felbinger – malé srubové stavení se čtyřmi koupelnami, nazývané Marienbad (Mariánské Lázně) – domek, který dal jméno pozdějším světovým lázním. (G.HELMER se jednoznačně zmýlil, když uváděl, že stavení dal postavit až roku 1791 opat Hubl.

Hammer a Fischer - první stálí osadníci jako zakladatelé osídlení

Opat Trautmannsdorf s uspokojením přivítal odvahu dvou jeho poddaných, kteří v roce 1786 přišli do této pustiny a postavili tu dvě chalupy. Opat jim poskytl zdarma stavební místo a dřevo pro stavbu. Byli to Wenzl HAMMER a Anton FISCHER z nedalekého Raušenbachu (Sítiny). Je zajímavé, že paní Fischerová, rozená Hořejší, byla Češka a pocházela z Tlučné u Křimic. Když roku 1790 přišel ještě mlynář Kohnhäuser a postavil zde mlýn, byla naděje, že se místo brzy osídlí. V roce 1789 nechal Nehr postavit ve svahu za Křížovým pramenem kapličku.

Avšak po Traumannsdorfově smrti se další opati o zdejší prameny nezajímali a odmítali Nehrovy prosby o výstavbu lázní. Plynula léta a nezájem kláštera trval.

Nehr staví první lázeňský dům

V roce 1804, kdy už Nehr ztratil zcela naději, že pohne mnichy k činům, rozhodl se – již jako 52letý - že tu postaví vlastní lázeňský dům. Zvolil k tomu místo mezi chalupami obou prvních dřevorubců. V roce 1808 byl dům dostavěn a první lázeňská sezóna měla 80 lázeňských hostů. Nedostatek ubytovacích možností vyvolal nespokojenost příchozích. Museli si přivézt jídlo na celý pobyt a dokonce i vlastní postel. Chalupy i Nehrův dům byly přeplněno. Spalo se i na půdách. Teprve nyní viděl opat Pfrogner velký zájem nemocných a ještě v roce 1808 nechal postavit první lázeňský dům u Mariina pramene (Staré lázně). Dům měl 5 pokojů a 8 koupelen a říkalo se mu Traiteurhaus. V roce 1810 nechal pak postavit další lázeňský dům, který měl 16 kabin a 10 obývacích pokojů. (Když byly postaveny Reitenbergerem 1827 Nové lázně, začalo se říkat horním lázním Staré lázně, dnes Centrální lázně.)

Osada, které se dosud říkalo Na kyselce ("Auf d´Saling"), dostává v roce 1808 oficiální jméno Mariánské Lázně (Marienbad). Zprvu byla podřízena vesnickému rychtáři v Hamrníkách.

Přes Nehrův úspěch se ještě v dalších letech pochybovalo o tam, zda bude možné údolí kultivovat. Pohled na lázeňskou kotlinu byl málo potěšující. Mezi Křížovým a Mariiným pramenem zela těžko schůdná rokle. Nebylo tu žádných cest. Ještě v roce 1818 trvala cesta povozu se džbánky s minerální vodou od Křížového pramene ke mlýnu (dnešní Cristal) celý den! Údolí bylo plné nebezpečných bažin. Přes potoky se jen obtížně přecházelo po položených kmenech nebo po kamenech. Nebylo možné nikam chodit na vycházky a hosté si nahrazovali nedostatek pohybu tím, že řezali a štípali dříví k ohřívání koupelí. Převládalo mínění,m že zdejší bažiny nebude možné nikdy vysušit.

Přichází Reitenberger a místo je vyhlášeno otevřenými lázněmi

Přesto se v roce 1812 stávají Mariánské Lázně samostatnou obcí. Prvním rychtářem je jmenován krejčí Franz Josef SEIDL. Samostatnost obce byla dílem nového opatova sekretáře Karla Reitenbergera. Opat Pfrogner ho tehdy pověřil péčí o nové lázně a mladý premonstrát se ujal tohoto úkolu s neobyčejným nadšením, zvláště po roce 1813, kdy Pfrogner zemřel a Reitenberger byl zvolen – ve svých 33 letech – novým opatem.

Karel Kašpar REITENBERGER se narodil v městečku Úterý roku 1779. Vystudoval v Praze teologii a vrátil se do tepelského kláštera. Průbojný a pokrokový opat budoval školy, špitály a v době hladu 1817 poskytl poddaným kláštera pomoc z klášterních sýpek. Jeho hlavní zájem však směřoval k Mariánským Lázním. Pro myšlenku nových lázní získal místodržícího Čech Filipa Františka Kolovrata a zemské představitele. Na základě rozhodnutí hraběte Kolovrata ze 6.listopadu 1818 byly vyhlášeny Mariánské Lázně otevřenými lázněmi.

V roce 1818 byla postavena nádherná sloupová hala nad Křížovým pramenem, uváděna jako dílo Jiřího Fischera z Prahy. Roku 1825 byl postaven městský špitál pro chudé, jimž byly koupele podávány zdarma. V roce 1826 byla postavena nová kolonáda v Úšovicích a jímán Ferdinandův pramen, v roce 1826 taktéž postaven pavilon Ambrožova pramene, který byl nově jímán. V roce 1827 se stavěly Nové lázně a ve stejné době byl jímán Lesní pramen, ležící dosud stranou pozornosti v lese.

V roce 1819 nechal opat na radu doktora STRUWEHO z Kamenice postavit v blízkosti Mariina pramene Plynové lázně pro léčení těžkých bolestí u pacientů s dnou. Lázeňský dům byl rozšířen o polovinu a na radu doktora Nehra vybudováno osm kabin pro slatinné koupele. V roce 1822 bylo pak postaveno samostatné stavení Slatinných lázní , jak o tom uvažoval dr.Nehr.

Malá kaplička za Křížovým pramenem byla v roce 1818 při stavbě sloupové haly Křížového pramene stržena a postavena větší kaple v místě pod dnešním kostelem. (G.HELMER se zde opět mýlil, když uváděl, že tato kaple stála v místě dnešního kostela.) V roce 1820 byla postavena přízemní budova školy a stájí nad Křížovým pramenem, 1818 zřízena filiálka klášterní lékárny Karla Brema, který pak 1820 postavil vlastní dům a v něm lékárnu.

Období 1818-1824 bylo dobou hlavní výstavby lázní podle zastavovacího plánu, připraveného Jiřím Fischerem z Prahy. Počet domů se za tu dobu zvýšil z 12 na 42. V roce 1827 měly Mariánské Lázně 46 budov.

Rychlý rozvoj nových lázní pohnul také vládu v Praze, aby se také zajímala o Mariánské Lázně. Vláda se obrátila na doktora REUSSE a profesora STEINMANNA, aby upřesnili fyzikální, chemické a medicínské vlastnosti zdejších pramenů.

Nový nadšenec zdejších lázní – Johann Wolfgang Goethe

Když básník Johann Wolfgang GOETHE spatřil v roce 1820 toto místo poprvé, napsal synovi:

"Bylo mně jako bych se nacházel v severoamerických lesích, kde se postaví město ve třech letech. Plán je šťastný a přívětivý, vedení přísné, řemeslníci pracovití, dozor rozumný a bdělý. Hotové domy, domy budované, pod střechou či až ke střeše, nebo sotva ze základů teprve vyrůstající, všechno je živé. Sotva kdy jsem viděl něco tak přívětivého."

Podobně psal berlínskému příteli Zelterovi v dopise z 2.května 1820:

" ... potom jsem navštívil Mariánské Lázně, nové významné zařízení, patřící klášteru Teplá. Již poloha místa sama je přívětivá, nacházejí se tu sice jako všude již zafixované nepohodlné nahodilosti, ale včas se tu zakročilo. Stavitel i zahradník rozumějí svému řemeslu a jsou zvyklí pracovat se svobodnou myslí. Poslední, jak vidět, má sílu obrazotvornosti a je praktik, neptá se, jak terén vypadá, ale jak by vypadat měl, není pro něho problém odvážení nebo zasypávání zeminou. Ostatně bylo mně jako bych se ocitl v severoamerických pustinách, kde se mýtí lesy, aby se tu během tří let postavilo město. Poražený smrk je zpracováván jako přídavek, roztříštěné granitové bloky vystupují brzy jako zeď a jsou spojovány s cihlami, které vyrobeny sotva mohly vychladnout, přitom tu zároveň pracují omítkáři, štukatéři a malíři z Prahy a z jiných míst, v akordu, pilní a docela šikovní, bydlí v budovách, které brali v akordu a všechno jde neuvěřitelně rychle. Vody se mohou rozesílat a také míří hojně i do Berlína. K tomu všemu cítím velkou důvěru."

Goethe se rozhodl, že sem přijede příštího roku na léčení.

Nebyla to výstavba domů. Reitenberger nechal jímat a odborně analyzovat prameny, postavit nad jejich vývěry pavilony, mezi nimi i sloupovou halu Křížového pramene (1818) a kolonádu Ferdinandova pramene v Úšovicích (1825), a rozesílat léčivé vody do větších nemocnic v Evropě (přes 200 000 džbánků ročně). Byla založena továrna na džbánky ve Sklářích.

Pro parkové a terénní úpravy získal od knížete Antona Isidora Lobkovice, který se tu v roce1817 léčil, odborného zahradníka Václava SKALNÍKA. Před ním stál těžký úkol – porazit stromy, odstranit balvany a skaliska, odvodnit bažiny, zasypat rokle a místa znovu osázet stromy a keři. Bylo také nezbytné vybudovat cesty. Toto dílo, v jehož uskutečnění málokdo věřil, se Skalníkovi podařilo.

Roku 1818 přichází do lázní lékař Karel Josef HEIDLER (1792-1866) a je jmenován knížecím lázeňským lékařem. Doktor Nehr zemřel v roce 1820 a zanechal po sobě značné jmění. Ačkoliv nebral od chudých za léčení peníze, bohatí nemocní mu často štědře zaplatili. Jako bezdětný odkázal své jmění studentům, matkám s více dětmi a chudině. V závěti píše: "Každý ví, že jsem se chudým narodil, že jsem byl v nouzi vychován a že jsem dráhu lékaře nastoupil jako chudobný. Znám chudobu dobře a vím, jak tato tvrdě tlačí, a proto chci svou poslední vůlí ulehčit trudný úděl chudým."

To byla ona sociální tradice zdejších lázní, k níž patří i Reitenbergerovo rozhodnutí dát přednost před výstavbou reprezentačního kostela stavbě špitálu pro chudé nemocné a podávat jim koupele bezplatně.

Boj Reitenbergera o lázně s klášterní reakcí

Výstavbu nových lázní nesla nelibě většina tepelských premonstrátů a především vesničtí faráři. Obvinili Reitenbegera, že utápí jejich peníze v bažinách, a že se sami musí uskrovňovat. Když se Reitenberger nezalekl, hledali cesty k jeho odstranění z funkce opata. Následovaly stížnosti u pražského arcibiskupa a v červenci 1827 došlo k vynucené abdikaci. Podle neoficiální verze pomluvili opata u samotné císařovny a ta prosadila okamžité propuštění. Zdá se však, že to byl sám mocný kancléř Metternich, majitel sousedního panství, který sliboval licoměrně Reitenbergerovi pomoc a přitom způsobil jeho pád z příčin ne zcela jasných.

Reitenberger 33 let ve vyhnanství

Reitenberger odešel do vyhnanství, do tyrolského kláštera ve Wiltenu. Jeho posledním dílem v Mariánských Lázních byla stavba Nových lázní a příprava jímání Lesního pramene, který nebyl do této doby využíván. Ve vyhnanství čekal 33 let marně na to, aby mohl ještě jednou spatřit své dílo – milované Mariánské Lázně . Zemřel v roce 1860 a na jeho pohřeb nepřijel nikdo z kláštera Teplá ani z Mariánských Lázní. Až v roce 1879 postavilo město u příležitosti 100.narozenin pokrokového opata pomník na kolonádě s latinským textem, připomínajícím zásluhy Reitenbergera o město. V říjnu 1906 nechal tepelský opat dr. Gilbert Helmer převézt za velké slávy jeho ostatky z Wiltenu do Mariánských Lázní a odtud pak do hrobky opatů na klášterním hřbitůvku v Teplé. Zatím co Nehr je nazýván "medicínským otcem" Mariánských Lázní, Reitenberger na desce pomníku na kolonádě je označen jako "fundator urbis" (zakladatel města), neboť prosadil výstavbu lázní i proti vůli premonstrátů za cenu svého nešťastného osudu. Připomeňme, že za Reitenbergerem stála v klášteře hrstka pokrokových řádových bratří, mezi nimiž byli i čeští obrozenci – plzeňští profesoři J.V.Sedláček a J.F.Smetana.

Jakkoliv je osud Reitenbergerův pohnutý, historie dávných dějů před více 150 lety vyznívá optimisticky. Klášterní reakci se nepodařilo zničit nové lázně. Zájem veřejnosti byl veliký a klášter musel pokračovat chtě nechtě v další výstavbě lázní.

3. Budování lázní v období 1828-1872

Zpomalení rozvoje lázní po odchodu Reitenbergera

Za dalších opatů – Adolfa Koppmanna, Melchiora Mahra a Mariana Heinla – se vývoj lázní zřetelně zpomalil. Počet hostů zprvu ještě stoupal z 1500 (1827) na 3000 (1841), ale v dalších třiceti letech se pohyboval mezi 3 až 5 tisíci, aniž by jevil významnější vzestup.

Velmi významná byla pro lázně výstavba silnic – v roce 1829 do Karlových Varů, v roce 1831 spojka do Velké Hleďsebi k hlavní chebské silnici, v roce 1832 – silnice do Hamrníků. Dvorní kočáry na trati Praha-Cheb dostaly příkaz jezdit přes Mariánské Lázně.

Již v roce 1822 byla v Mariánských Lázních zřízena filiálka poštovního úřadu v Plané; v roce 1833 vznikla samostatná pošta. V letech 1834-1835 byla rozšířena továrna na džbánky ve Sklářích a postaven rozesílací dům u Křížového pramene (dnes ředitelství lázní).

Nářky hostů, že musí spát na půdách a v okolních obcích donutily opata Koppmanna ke stavbě Tepelského domu. V roce 1838 byly opětně rozšířeny Staré lázně (Centrální lázně).

V lese při křižovatce silnic vznikla samota Schönau (dnes restaurace Šumava) jako zárodek budoucí větší čtvrti v těchto místech a po roce 1841 vyrostla řada lázeňských domů pod hřbitovech (dnes pás zotavoven v Ruské ulici). V roce 1844 se začalo s výstavbou římsko-katolického kostela, v roce 1846 otevřely podnikatelé Halbmayr a Klinger své velké jídelní sály (dn.Rozkvět a býv. dům Krym).

Pobyt Richarda Wagnera v roce 1845

V roce 1845 pobýval v Mariánských Lázních na léčení hudební skladatel Richard WAGNER se svou první ženou Minnou Planerovou. Ubytoval se v domě "U jetelového lístku" (Kleeblatt, dnes dům WAGNER - čp. 5 Karlovarská ulice), který patřil zdejšímu kováři Ferdinandu Schmidtovi. Richard WAGNER se seznámil v lázních s kapelníkem lázeňského orchestru Theodorem Krüttnerem, který předložil Mistrovi své vlastní komposice. WAGNER se o nich vyjádřil s velkým uznáním, především co se týká Krüttnerova Creda první B-mše. Krüttner zpracovával pro svou mariánskolázeňskou kapelu současnou moderní hudbu a proto mu WAGNER poslal - protože viděl jeho pohotovost a aranžování - svou Rienzi-partituru. Tato cennost - Rienzi-partitura - bohužel nezůstala v Mariánských Lázních. Putovala přes Vídeň do Wagnerova muzea do Eisenachu. V Mariánských Lázních byl WAGNER velmi aktivní: dokončil tu "Lohengrina", načrtl "Mistra pěvce Norimberské", zabýval se hrou "Parsifal". Psal o tom:

"Během svého pobytu v Mariánských Lázních, kde jsem koncipoval Mistry pěvce a Lohengrina, nezabýval jsem do této chvíle ještě nikdy onou básní (Wolframs Parsifal); nyní na mne zapůsobil její ideální obsah v úchvatném formě a od své páteční myšlenky jsem rychle zkoncipoval celé to drama, které jsem - do třech aktů rozděleno - ihned zběžně málo tahy naskicoval." A dále:

"Je mi nyní jasné z nejvnitřnější mé tehdejší nálady, proč jsem se od pokusu s Mistry pěvci vrhl tak náhle a se zžírající náruživostí na obsah látky Lohengrina. Sotva jsem vstoupil za poledního času do koupele, byl jsem náhle uchvácen takovou touhou, abych dále sepisoval Lohengrina, tak, že jsem nemohl déle setrvat v koupeli a po několika minutách jsem netrpělivě vyskočil a běžel jako šílenec do svého pokoje, aby zanesl na papír to, co mne tísnilo."

Ve zdejším kursálu se seznámil s pozdějším svým neúprosným kritikem HANSLIKEM, s nímž. měl jakousi nepříjemnost.

Richard WAGNER také navrhl zdejším představeným lázní postavit ve zdejším údolí mezi vrchem Hamelika a výšinou Fridricha Viléma velkodivadlo, tzv. "Festspielhaus". To byl tehdy velmi neobvyklý návrh, který považovali radní za Wagnerovu podivnost.

Revoluční rok 1848 se odrazí v lázních

Do roku 1848 se zastavovalo dnešní Mírové náměstí.

Revoluční rok 1848 znamenal pro Mariánské Lázně zásadní změnu poměrů. Byl zrušen dosavadní poddanský poměr Mariánských Lázní k tepelskému klášteru jako k vrchnosti a zrušena i klášterní, patrimoniální soudní pravomoc. Mariánské Lázně dosud příslušely pod krajského hejtmana v Plzni. Od nynějška byly podřízeny c.k. státním úřadům – okresnímu hejtmanství v Teplé a nově pod krajský úřad v Chebu. Klášter Teplá dal již v roce 1843 Mariánským Lázním milostivě právo, aby si samy volily představitele obce. Prvním takto zvoleným starostou se stal hoteliér Josef Dionys HALBMAYR a převzal vedení obce od 67letého Václava Skalníka. Roku 1848 došlo ke druhým volbám a zvolen byl doktor Josef ABEL (1848-1850). Po něm byli další představitelé obce s oficiálním titulem "Bürgermeister" (starosta) - Dr.A.HANISCH (1850-1856), Dr.A.SCHNEIDER (1856-1861 a znovu 1864-1867), dále J.D.HALBMAYR (po druhé 1861-1864 a potřetí 1867-1873).

Tehdy také byla zřízena národní garda, která vybudovala střelnici za Lesním pramenem - na místě dnešních tenisových kurtů. Klášteru platila za pronájem pozemku roční nájem. Své výzbroje však nikdy nepoužila, pouze k četným lázeňským parádám.

Za opata Mariana Heinla byla provedena dvakrát změna ve správě lázeňského fondu Mariánských Lázní, který byl sice určen k veřejným účelům, ale dříve byl zcela v rukou kláštera. V roce 1851 - na základě provizorního statutu - vznikla čtyřčlenná lázeňská komise k řízení lázeňských záležitostí. Byl v ní starosta Mariánských Lázní, okresní hejtman z Teplé, zemský knížecí lékař pramenů (Brunnenarzt) a zástupce kláštera. Lázeňské komisi byla předána klášterem lázeňská taxa ve výši 48760 zlatých. V roce 1852 byla dosti zvýšena lázeňská taxa podle výnosu českého místodržitelství. V této sezóně bylo 3 052 hostů. Od roku 1859 bylo nařízeno také vybírání hudební taxy.

8. května 1852 si Mariánské Lázně připomínaly 100. narození zakladatele lázní doktora Johanna Josefa NEHRA. Při slavnosti pronesl oslavnou řeč doktor Adalbert DANZER. Ulička u domu ZLATÁ KOULE byla pojmenována jménem doktora Nehra. V roce 1853 byla ulita Nehrova busta podle návrhu sochaře Emanuela MAXE z Prahy. Bustu ulil sochař a kovoljjce BURGSCHMIED z Regensburku. Avšak teprve roku 1857 byla umístěna na dnešním místě v hale Křížového pramene a na pomníku byla připomenuta iniciativa zdejšího lékařstva: "Errichtet von der Marienbader Ärzteschaft dem medizinischen Gründer Marienbads".

V roce 1853 došlo k řadě významných akcí. Byla postavena mariánskolázeňská obecná škola (dům se pak jmenoval REITENBERGER, dn. ZUŠ). Ve stejném roce bylo otevřeno slatiniště za Suchým vrchem (Darnberg) pro těžbu léčivé slatiny. Naleziště objevil lázeňský mistr Basilius HACKER. Dále byly rozšířeny Staré lázně o severní křídlo, což značně zvýšilo počet uhličitých a slatinných koupelí. Mariin pramen byl vyčištěn, rozšířen a zastřešen dřevěnou střechou, která přetrvala do sedmdesátých let 20. století. V plnírně minerálních vod byl instalován moderní Dobešův zdvihací stroj a značně pomohl dosavadnímu problematickému čerpání.

V roce 1854 navštívil Mariánské Lázně básník a dramatik Friedrich HEBBEL z Vídně a bydleli se svou ženou v domě Wiener Haus (čp.13 na Goethově náměstí). V roce 1856 byla instalována v Mariánských Lázních stálá telegrafní stanice.

V roce 1857 měla obec již 90 domů a 1 291 stálých obyvatel. 27. června 1857 byl slavnostně vysvěcen a otevřen evangelický kostel, který postavil pruský stavební rada Christian Gottlieb CANTIANI z Berlína. Tajný rada Dr. Böttcher předal klíč ke kostelu a s ním i vlastnictví a patronát princi Fridrichu Pruskému. Princ věnoval kostelu výpravná okna a jeden aerolofikon, dovezený sem z Paříže, který v roce 1863 vystřídaly varhany. Komise pak zakoupila sousední parcelu a postavila tu budovu s kostelní věží a se zvonem. Zde byl byt pro pastora a kantora a lázeňské pokoje pro pruské úředníky, kteří sem přijížděli o sezóně. Po první válce byl dům zabaven státem ČSR, věž stržena a budova přestavěna na hotel STÖHR.

V roce 1858 byl nucen pro oční nemoc zanechat své lékařské praxe doktor K.J.HEIDLER, který byl za zásluhy povýšen do šlechtického stavu s titulem von Heilbronn. Vděční polští hosté mu nechali uprostřed parku postavit památný obelisk, který dodnes přežil. Tehdy ovšem působila v Mariánských Lázních už řada lékařů jako Danzer, Opitz, Frankl, Kratzmann a jiní.

21. března 1860 zemřel v klášteře Wilten v Tyrolích zasloužilý zakladatel Mariánských Lázní opat Karel REITENBERGER ve věku 81 let. Na jeho pohřeb nepřijel ani zástupce kláštera Teplá a mlčely i Mariánské Lázně.

V roce 1860 začala těžba Glauberovy soli z Ferdinandova pramene v jedné budově Starých lázní. V roce 1861 byla postavena horní kolonáda (Jitřní) a otevřen židovský špitál, v němž byla i židovská modlitebna (čp.102 v Lesní ulici). V roce 1863 přišel do Mariánských Lázní mladý 22letý židovský doktor Enoch Heinrich KISCH. V roce 1864 předal klášter Teplá patronát nad školou obci Mariánské Lázně.

V Úšovicích, v blízkosti Lučního pramene nechal jímat klášter nový pramen a nazval ho "Rudolfův", v roce 1867 byl postaven dřevěný pavilón nad tímto pramenem v Úšovicích

Vyhlášení lázní městem a oslavy 50 let lázní

Rok 1866 byl rokem válečným. Tehdy procházeli městem pruští vojáci. Městu bylo přikázáno, aby se ujalo péče o toto vojsko. V hotelu KLINGER byl umístěn štáb vestfálského regimentu infanterie; před hotelem vyhrávala plukovní vojenská kapela.

Mariánské Lázně byly vyhlášeny městem s vlastním znakem. Vláda v roce 1866 nařídila, aby byl lázeňský fond a též nový hudební fond převzat městem od lázeňské komise (která o něj pečovala od roku 1851, kdy ho dostala od kláštera).

3.května 1867 zemřel v Krukanicích opat HEINL. Byl třetí po opatu Reitenbergerovi, jemuž nebylo osudem určeno, aby spatřil ještě jednou Mariánské Lázně, rodné Úterý ani tepelský klášter, jemuž 14 let vládl. To bylo od kláštera i od opata Heinla neospravedlnitelné a neodpustitelné. Kausou Reitenberger byla provždycky poškozena pověst tepelských premonstrátů. Novým opatem byl zvolen 11. července 1867 Max LIEBSCH (+1880).

Začínala slavná doba Mariánských Lázní: Připravovalo se otevření městského divadla (došlo k němu 17.srpna 1868), které mělo stát podle plánu obce z roku 1822 přímo na kolonádě. Divadlo bylo postaveno z prostředků lázeňského fondu (který město podle nového zákona převzalo). Pozemek k divadlu přenechal klášter Teplá zdarma. Novou lokalitou byl vlastně rybník pro plavení koní za domem U tří bažantů (Drei Fasanen, čp.67, naposledy PRAHA, dnes Palace Hotel bez názvu). Protékající potok bylo nutno odvést jinudy a kopat na skalní podklad do hloubky asi 10 metrů.

K 31. prosinci 1866 vyhlásilo místodržitelství ochrannou zónu kolem léčivých pramenů Mariánských Lázní. a pavilón Ferdinandova pramene byl převeden pod obec Úšovice (do té doby patřil k lázním). Roku 1868 byl založen chudinský a pečovatelský výbor a s ním byl založen i fond pro stavbu přiměřeného městského chudobince (pozdější dům NEHR v Lesní ulici). Byla založena Mariánskolázeňská spořitelna a záložna. Město založilo v roce 1868 spolek dobrovolného hasičstva.

Dne 22. srpna 1868 začaly oslavy. Mariánské Lázně, nedávno povýšené na město, nyní slavily 50 let vyhlášení veřejnými lázněmi.

Lázeňský zákon z 27. října 1868 s platností pro čtyři české lázně – Karlovy Vary, Teplice-Šanov, Františkovy Lázně a Mariánské Lázně - rozpustil "stálé" lázeňské komise, nově ustavené 1863, a o lázeňské záležitosti měla propříště pečovat lázeňská města. Zrušena byla také ona slavná Heidlerova funkce "zemského knížecího lékaře pramenů" čili lékaře pramenů (Brunnenarzt) a o sanitární věci se měla nyní starat v lázních také města. Města převzala lázeňský a hudební fond. Klášter Teplá sice předal po roce 1851 řízení obce i lázeňský fond jmenované lázeňské komisi, ale zůstával nadále vlastníkem lázeňských provozů, řady lázeňských domů a všech minerálních pramenů s jejich pavilony.

Návštěvnost toho roku byla rekordní: 3 827 partají s 5 554 hosty. Roku 1868 měly Mariánské Lázně už 103 domů a 1591 obyvatel. Ulička, souběžná s Nehrovou ulicí, byla pojmenována po zakladateli města jako REITENBERGERGASSE.

Další opat Max LIEBSCH, zvolený 11. července 1867, nechal ihned nově jímat některé prameny. Nadstavil na Tepelský dům další patro. V roce 1869 nechal vyvést Ferdinandův pramen potrubím z Úšovic nahoru do lázeňské budovy a dalšího roku i do pavilónu Karolinina pramene na promenádu. Dalšího roku byl tento dosud kruhový Karolinin pavilon stavebně rozšířen o dvě křídla.

V roce 1868 unikl klášter Teplá v poslední chvíli sekularizaci. Pražský arcibiskup rozhodl, že klášter bude zrušen a přeměněn v biskupství se sídlem v Teplé. Současný opat měl být povýšen do funkce biskupa. Arcibiskup podal žádost do Vídně a očekával, že klášterní majetek by mohl být používán jako dotace pro sekulární biskupství. Opat Max LIEBSCH se toto dozvěděl v posledním okamžiku a ihned poslal císařovi ostrou protižádost k zachování kláštera Teplá.

Roku 1870 měly Mariánské Lázně 107 domů a přes 1600 obyvatel. Na místech dosavadních dřevěných přemostění přes potoky byly vybudovány kamenné a železné mosty. Lázeňská kapela dostala nový hudební železný pavilón, který byl postaven uprostřed kolonády. Kapela byla rozšířena na 30 mužů, avšak v důsledku německo-francouzské války musel orchestr ukončit svá vystoupení předčasně před koncem sezóny.

V roce 1871 bylo přeneseno získávání Glauberovy soli do postranní části kolonády Ferdinandova pramene. Roku 1872 byl objeven u potoka pod Mariánskolázeňským Mlýnem nový pramen a nazván Alexandřin. Odborně jímán byl v roce 1873.

4. Kulminace rozvoje lázní 1872-1914

Spojení lázní se světem železnicí

Nedlouho po vyhlášení lázní městem (1866), po oslavách 50. výročí prohlášení místa veřejnými lázněmi (1868), po otevření nádherného městského divadla (1868), po vyvedení Ferdinandova pramene do lázní (1869-1870) došlo k další významné události, rozhodující pro budoucí rozvoj lázní. Došlo k otevření železniční trati přes Mariánské Lázně. Po spojení Mariánských Lázní se světem železnicí (trať Plzeň – Cheb se stavěla v letech 1865-1872) začal rychlý růst počtu hostů a už v roce 1874 byla v Mariánských Lázních poprvé překročena hranice 10 000 hostů. Železnice, nejmodernější dopravní prostředek té doby, zpřístupnila lázně středním vrstvám, zlepšila zásobování lázní a vyvolala nevídanou vlnou stavebního i lázeňského podnikání.

Bruckner v Mariánských Lázních

V roce1873 byla posílena lázeňská kapela pod vedením Theodora Krüttnera ze 30 na 36 mužů. V této sezóně pobýval na léčení vídeňský hudební skladatel Anton BRUCKNER. Ubytoval se v domě "Bílý kůň" (Weisses Rössel - čp.54, dnes zbořeno), kde měl i pamětní bronzovou desku s německým textem, která nebyla po roce 1945 odstraněna a sejmuta byla teprve při demolici domu v roce 1956. Brucknerova III.symfonie je úzce spojena s jeho mariánskolázeňským pobytem. Zde zkomponoval vedle instrumentálních prací i finále dne 31. srpna. A tak mohl předložit své první mariánskolázeňské pojetí III.symfonie Richardu Wagnerovi v Bayreuthu, kam se odtud vypravil. Zdejší pobyt byl pro Brucknera velmi tvořivý, neboť si odtud vezl do Vídně řadu skic nejkrásnějších motivů ke IV.symfonii, oné populární Romantické.

Doktor Herzig poprvé v čele města

V letech 1873-1880 a 1892-1899 stál v čele Mariánských Lázní velkolepý reformátor města - starosta Med.Dr. August HERZIG. Tehdy vzniká v městě – kromě přibývajících lázeňských domů – řada obecně prospěšných zařízení rozmanitého účelu – nadstavba druhého patra na městskou školu (dn.ZUŠ) v roce 1873, zavedení ručních prací pro dívky, rozšíření obecné školy ze třítřídní na čtyřtřídní (1876), městské zahradnictví (1875), zřízení tržnice pro viktuálie (1875), jatek (1875), areálu radnice (1878), anglikánského kostela (1879 - dr. Herzig byl pověřen správou kostela, po něm jeho syn advokát August Herzig), odhalení pomníku Reitenbergerovi při 100.výročí jeho narození (1879), první mateřská škola pod vedením školských sester Notre Dame (1880). Od roku 1874 vycházejí Mariánskolázeňské noviny (v letech 1919-1941 jako deník).

Rozšířený lázeňský orchestr při ranním koncertu se rozdělil na dva a současně hrál u pití Křížového pramene a u pavilonu Karolinina pramene u místa, kde popíjeli lázeňští hosté Ferdinandův pramen.

Po smrti opata LIEBSCHE (+20.3.1880) byl zvolen novým opatem v klášteře Teplá 12. května 1880 dosavadní ředitel plzeňského gymnázia Bruno BAYERL (opatem 1880-1887).

Nietzsche v Mariánských Lázních

V roce 1880 přijel do Mariánských Lázní na léčení německý filosof Friedrich NIETZSCHE, 36letý, předčasně pensionovaný profesor v Basileji. V důsledku přetažených nervů, spojených s velkou bolestí očí, hledal tu své uzdravení. Veliký samotář, "piják vody a pobíhač po lesích", jak se sám nazýval, procházel plný myšlenek mariánskolázeňskými lesy, které ho inspirovaly v době, kdy se "Lidské, příliš lidské" pomalu uzavírá. Bylo to v době, kdy "ranní červánky a myšlenky na lidské předurčení" stejně jako "radostná vědění" zaměstnávaly tohoto tak produktivního myslitele a vynikajícího obratného tvůrce řeči. Bydlel v kavárně EREMITAGE v zalesněném svahu čtvrti Bellevue a pochvaluje si péči paní hostinské, paní Manethové, když říkal, že zřídkakdy "se tak sebral" jako v její EREMITAGE. Byl to rok, který byl pro Nietzscheho osudově bolestný - ztratil v něm velké přátelství ke kdysi tak váženému Mistrovi Wagnerovi z Bayreuthu. Jak velice potřeboval zotavení, je patrné z jeho vlastních slov, že "stojí na nejnižším bodě své vitality".

Starostou v letech 1880-1892 Johann Kroha

V letech 1880-1892 - v mezidobí starostování Johanna Krohy (1837-1913) - prosadil a podpořil doktor Herzig jako městský radní řadu veřejně prospěšných děl.

Nejprve to byl vojenský lázeňský dům (dnes Mars), který byl postaven z nadace korunního prince Rudolfa v letech 1881-1882. Za republiky se domu čp. 166 říkalo "Bílý Kříž" (Weisses Kreuz) a dům převzalo ministerstvo zdravotnictví ČSR pro důstojníky čsl.armády. Dnes jsme se vrátili k původnímu názvu MARS.

Dalším dílem v městě byla klášterní stavba komplexu slatinných a vodoléčebných lázní (1880-1882). Byl dán k použití v městě nový rozvodový systém užitkové vody (1882). V roce 1882 převzal po Krüttnerovi vedení lázeňského orchestru bývalý ostrý vojenský kapelník Martin ZIMMERMANN. Roku 1883 zesílil orchestr na 42 mužů.

Došlo k založení Městské spořitelny (1883), k slavnostnímu otevření Městského zaopatřovacího domu, nazvaného NEHR (čp.174 v Lesní ulici). Sloužil městské nejstarší generaci a byl majetkem chudinského a pečovatelského fondu města.

Lázničky Sangerberg byly propojeny s Mariánskými Lázněmi silničkou. Začaly spory o to, kam budou chodit děti ze Šenova do školy - zda do Úšovic nebo do Mariánských Lázní. Neřešení sporu způsobilo mnoho zla mezi místním obyvatelstvem.

Dne 1. srpna 1884 došlo k otevření moderní synagógy, kterou postavil stavitel Stern, k rozšíření městských jatek (1885), k založení městské elektrárny (1888). S jejím provozem je spojeno i elektrické osvětlení ulic města.

V letech 1888-1889 se stavěla na místě lázeňského společenského domu na kolonádě velká novobaroková litinová kolonáda stavitelem Johannem Königem podle plánu vídeňských architektů Miksche a Niedzielského. Litinovou konstrukci tehdy dělaly strojírny knížete Salma v Blansku. Stavba na půdorysu 12x119 metrů zcela změnila promenádní prostor a neuzavřením kolonády se celé místo stalo přívětivějším a účelnějším. Orchestr sice stále hrával v železném pavilonku mimo novobarokovou kolonádu, ale lidé mohli i za deště poslouchat koncerty a promenovat se pod střechou kolonády, která měla už tenkráte na stropě obrazovou dekoraci. Nevyvolávala však žádnou kritiku jako po rekonstrukci po roce 1981.

Roku 1888 dostalo město c.k. okresní soud, který byl umístěn v budově radnice stejně jako řada dalších veřejných zařízení.

Princezna Štefanie v Mariánských Lázních

2.srpna 1887 navštívila poprvé Mariánské Lázně habsburská princezna ŠTEFANIE. Byla to manželka následníka rakouského trůnu - korunního prince Rudolfa Habsburského (1858-1889) a dcera slavného belgického krále Leopolda II., za něhož získala Belgie velká území Belgického Konga (dnes Zaire) v Africe.

Belgická princezna Štefanie se provdala 1881 za Rudolfa Habsburského, ale manželství nebylo šťastné. Tichá, hloubavá a vážná paní vedle temperamentního, neklidného i depresivního Rudolfa byli párem, který neharmonoval. Sebevraždou Rudolfova s milenkou Vetserovou v Mayerlingu v roce 1889 končí první smutná kapitola v životě Štefanie. Následovala ovšem ještě druhá přesmutná kapitola, kterou musela protrpět na vídeňském dvoře jako vdova. Poznala a zamilovala se do maďarského magnáta hraběte LONYAYE a přes odpor dvora se za něho nakonec provdala. V roce 1916 byl hrabě LONYAY povýšen do stavu knížecího a Štefanie užívala titul "kněžny". Žili ve spokojeném harmonickém manželství na statcích v Maďarsku a často přijížděli na sezónu do Mariánských Lázní . Belgická princezna alias pozdější kněžna Štefanie Lonyayová si oblíbila Mariánské Lázně a pravidelně sem dojížděla v letech 1908-1936.- Například v roce 1908 a 1909 bydleli v hotelu FÜRSTENHOF (čp.100 - Bohemia), jindy v hotelu BELVEDERE (čp.16) na dnešním Goethově náměstí aj. Přijížděli jen v doprovodu služebné a šoféra a rádi vyjížděli do širokého okolí nebo se procházeli pěšky v lesní samotě. Jen vzácně přijímali návštěvy - většinou z kruhů šlechty. Také v Mariánských Lázních mezi hosty i obyvatelstvem byla velice oblíbená a populární pro svou mírnou klidnou povahu. Doktor MAY jako okresní veterinář v Mariánských Lázních vzpomínal na její návštěvy v ordinaci s psíkem, kterého kurýroval, a uchovával jako vzácnou památku briliantovou jehlici, kterou mu dala darem. Po něžné princezně byla pojmenována Štefanina vyhlídka na vrchu Špičák (dnes Žižkův vrch) na svahu nad Lesním pramenem. Bylo to od první návštěvy v roce 1887 její oblíbené místo, kde ráda v zamyšlení - a daleko od císařského dvora - poseděla.

Lonyaovi žili v Maďarsku, a když se v roce 1945 blížila fronta, museli prchnout před ruskými armádami a brzy na to oba umírají.

Štefanina dcera z prvního manželství byla Alžběta Habsburská (* 2.9.1883). Ta se později provdala za knížete Otto von Windischgrätze.

První návštěva korunní princezny dne 2. srpna 1887 nese bohužel tragickou pečeť. Opat BAYERL, který byl v té době vážně nemocen, rozhodl se přesto princeznu přivítat. Ukázal jí nová lázeňská zařízení, přestože to byla prohlídka pro něho velmi namáhavá. Doprovodil princeznu kočárem do lázní a na zámek Kynžvart, ale na zpáteční cestě ho ranila v kočáru mrtvice, které podlehl dne 3. srpna 1887.

Doktor Herzig podruhé v čele města

Za Krohova starostování se ukázalo, že doktor Herzig stále nezištně činný jako městský zástupce je muž, který v důsledku svých mimořádných schopností, dokáže město přivést na nejvyšší mety. Prosadil a vytvořil na tehdejší dobu jedinečná zařízení, takže po stránce hygienické a sanitární stanuly Mariánské Lázně na špici Rakouska-Uherska. Byl znovu zvolen starostou.

Ve druhé periodě Herzigova působení jako starosty (1892-1899) vznikají nejvýznamnější díla jako sypaná údolní hráz (1894-1896), pouliční elektrické osvětlení, vodovodní síť, městská nemocnice aj. Některá z nich se pyšnila prvenstvím v tehdejším Rakousko-Uhersku.

Zemní údolní přehrada zajistila městu dostatek užitkové vody, třebaže musela být čas od času hráz zvyšována. Roku 1896 byla předána do užívání a nazvána Údolní přehrada opata Clementso (Abt-Clementso-Talsperre).

Šťastným způsobem vyřešil i zásobování pitnou vodou. V roce 1893 předává doktor Herzig nový vodovodní systém, využívající vody ze třiceti pramenů navrtaných kolem přehrady na okolo ležících svazích. Herzig využil zřízené městské elektrárny a vytvořil první pouliční elektrické osvětlení, které se stalo příkladem pro celou zemi. Na svou dobu vytvořil moderní kanalizaci, začal s obnovou a zlepšováním silnic i terénních cest, nechal postavit městskou nemocnici a prosadil vytvoření dalších velkých parkových ploch.

Tepelský klášter premonstrátů slavil roku 1893 jubileum 700 let od svého vzniku.

V roce 1894 došlo k otevření Městské nemocnice. Je otevřena řemeslná pokračovací škola. V roce 1895 je přeložena střelnice a vybudována dvě dětská hřiště - první u Lesního pramene na místě staré střelnice a druhá u kavárny VIKTORIA, později přeložená do dn.Tyršovy ulice (Volksfestplatz)

Roku 1896 skončil dlouholetý spor obce Úšovice se zástupci čtvrtí Šenov (okolí Chebské křižovatky) a Nádražní čtvrti, které dosud patřily katastrem i správou pod Úšovice. Spor skončil nikoliv vytvořením samostatného městečka Šenov, jak navrhovali zástupci těchto čtvrtí, ale připojením k Mariánským Lázním. Zároveň byla získána vilková ulice u Lesního pramene, dosud patřící pod obec Šance (Valy). V roce 1896 byl vybrán ze 146 uchazečů nový dirigent lázeňského orchestru. Stal se jím citlivý dirigent a Brucknerův žák Adalbert SCHREYER, který rozšířil orchestr na 46 mužů a v roce 1913 dokonce na 52 mužů, čímž byl s to zavést do programu i taková těžká díla a oblíbené symfonie včetně Wagnerových koncertů. Až v letech první světové války ho vystřídal profesor HELMESBERGER z Vídně.

V tomtéž roce byla rozšířena Hlavní třída, nově upravené vycházkové cesty se rozbíhaly do lesů a širšího okolí. Herzig nechal rozšířit provoz Městské elektrárny, jejíž využívání stále stoupalo.

V roce 1898 se stavěla moderní rozsáhlá tržnice a v roce 1899 slavnostně otevřena. V roce 1898 byla otevřena karlovarská železniční trať po třicetiletí velkých sporů o její výstavbu.

Dr. August Herzig byl reformátor, který viděl dále než jeho současníci, a proto nebyl ve své době plně pochopen. Jeho úsilí je nám dodnes srozumitelné v otázkách zachování dobrého životního prostředí lázní, ve věcech maximální hygienické péče v místě, kam přicházejí nemocní, i v jeho vyslovovaných myšlenkách na převzetí lázeňského podnikání městem. Když koncem sedmdesátých let 19.století vypukla ve městě nová stavební horečka jako důsledek spojení města se světem železnicí, rychle mizely volné stavební parcely a podnikatelé žádali nové a nové pozemky. Rozdělili si území mezi Lilem a dnešní městskou knihovnou pro stavbu bloku lázeňských domů, navrhli sídliště mezi hřbitovem a dnešním hotelem Monty, později přišli s plánem na zastavění parku mezi nemocnicí a dnešní hotelovou školou. Žádná z  návrhů se jim nepodařilo prosadit v městské radě. Dr.Herzig se postavil i proti projektu karlovarské železniční trati přes město – k Lesnímu prameni a dále po svahu kolem Křížového pramene, po Karlovarské silnici směrem k Závišínu. Městská rada trvala na dodržování maximální stanovené výšky domů (22,5 m). Mnoho dalších dalekosáhlých projektů nebylo vybudováno, protože ho všude pronásledovala závist a nepřízeň současníků. Nactiutrhačná kampaň proti němu způsobila jeho pád i předčasnou smrt.

Stavební podnikatelé, rozmrzelí neustálým omezováním svého podnikání, zaměřili své síly proti Herzigovi. Strašili obyvatele, že se každou chvíli protrhne vodní hráz nad městem a obrovská vlna že smete město. Obviňovali Herziga, že zadlužil město, což způsobí ekonomickou katastrofu. Na základě pomlouvačné kampaně skládá dr.Herzig úřad starosty a krátce na to umírá. Ale po několika letech mu město staví pomník v nadživotní velikosti před hotelem Fürstenhof (Bohemia - 1913). Město pochopilo jeho velikost a naproti tomu malost a osobní ambice jeho nepřátel.Novým starostou byl zvolen Franz NADLER.

Kromě města pokračuje ve výstavbě také klášter jako majitel lázeňských provozů. V roce 1890 byla dokončena stavba solivárny u Ferdinandova pramene, v roce 1891 vzniklo celé oddělení k léčbě studenou vodou v Slatinných lázních. V roce 1892 skončila rekonstrukce Starých lázní, která zcela změnila jejich vzhled i kapacitu. Budova byla zvýšena o jedno patro, uvnitř značně předělána a dostala i nový název - Centrální lázně. Architektem tohoto období a zároveň i ředitelem lázeňských provozů byl Josef Schaffer. V letech 1893-1896 provedl monumentální přestavbu Nových lázní, což je největší Schafferovo dílo v městě. Od podzimu 1900 do jara 1901 se stavěl kursál – centrální společenský dům (dnes Casino) s překrásnými sály, s restaurací, s četnými společenskými místnostmi – vše v italském pozdně renesančním slohu.

Chemik Ludwig Redtenbacher, dlouholetý šéf solivárny, provedl analýzu Křížového pramene a po úpravách jímání vedle zlepšené kvality vody zvýšil vydatnost Křížového pramene. Avšak pro stále rostoucí příliv hostů to bylo nepostačující a již v roce 1912 opět jsou tu nekonečné fronty lázeňských hostů v ranních hodinách před Křížovém pramenem. Hosté se dožadují možnosti vypít svůj pohárek, předepsaný jim lékařem. Bylo nutno přistoupit k novému jímání. - V roce 1900 je nově jímán Alexandřin pramen a přitom nečekaně objeven druhý minerální pramen. Byl nazván Alfrédův podle opata Clementso.

V roce 1899 město rozhodlo o postavení tramvajové vnitřní dopravy z nádraží do lázní. V té době doktor HERZIG, zlomen, odstupuje z funkce starosty a novým starostou je Franz NADLER, jeho největší politický protivník.

Během sezóny 1900 pobýval v Mariánských Lázních štědrý perský panovník šach MUZZEFÍR EDDIN se svou velkou panovnickou družinou. Při návštěvě šacha v divadle zaplnila družina celou budovu. Šachova návštěva byla podnětem k četným slavnostem, ohňostrojům a iluminacím, které šach zbožňoval.

Nově zachycena byla Pottova kyselka a přiřazena k léčivým prostředkům Mariánských Lázní.

Opat Alfréd CLEMENTSO, tvůrce četných nových zařízení kláštera v Mariánských Lázních, skonal 19. července 1900. Jeho jménem nebyla pojmenována jen přehrada, ale i dnešní Chebská ulice, vyhlídka nad kamenolomem. Za předsednictví generálního vikáře opata Norberta Schachingera došlo k nové volbě opata 27. října 1900 a zvolen profesor plzeňského gymnázia Norbert HELMER.

Železniční spojení dvou západočeských lázní (Karlovy Vary-Mariánské Lázně ) v roce 1898 značně zvýšilo turistický ruch v obou směrech. Počet všech návštěvníků Mariánských Lázní překročil 100 000 a s rozvojem autodopravy dále rostl. V roce 1899 byla překročena hranice 20 000 hostů v sezóně a nejvyšší návštěvnosti před první světovou válkou bylo dosaženo v roce 1911 - 34 509 hostů, při čemž návštěvnost období let 1907-1913 v žádném roce neklesla pod 30 000.

V poslední třetině 19.století vznikají ve městě četné spolky, kluby a dobročinné organizace. Pořádaly schůze, bály, průvody, různé slavnosti, vzdělávací přednášky, a značně oživovaly kulturní život v městě stejně jako pěvecké sbory, ochotnické divadlo, sportovní kluby či přijíždějící cirkusy, pojízdné kino, hypnotizéři, první letečtí akrobaté (1912) atd.

V roce 1902 byla spojena lázeňská čtvrť s nádražím pouliční elektrickou dráhou a byla přestavěna nádražní budova v nejnovějším secesním slohu.

Henrik IBSEN navštívil Mariánské Lázně

V roce 1899 resp. 1900 se připomíná návštěva mimořádné osobnosti největšího norského dramatika Henrika IBSENA v Mariánských Lázních. Mohutný duch tohoto sedmdesátníka měl již za sebou tvorbu neobyčejně velké dramatické produkce. V protikladu ke svým často ponurým a bezvýchodným jevištním osobám a osudům, žil v tvůrci stále nepřekonatelný optimismus a víra v "Třetí říši", ve které bude vládnout Duch svobody a pravdy. V Mariánských Lázních vyslovil onu větu "Der Genius loci, Goethe, umgibt mich hier auf Schritt und Tritt."

Mariánské Lázně okresním městem a hostí krále Eduarda VII. - kulminace vývoje

V roce 1902 se staly Mariánské Lázně sídlem okresního hejtmanství s dvěma soudními okresy - Mariánské Lázně a Lázně Kynžvart.

Opat HELMER dal postavit impozantní budovu Lázeňské inspekce (Brunneninspektion) v roce 1904, přístavbou nového traktu v Nových lázních zvýšil počet lázeňských kabin na dvojnásobek. K čerpání Ferdinandova pramene dal přidat nové čerpadlo a do lázeňských zařízení nechal přivést Rašelinné prameny z rašeliniště (Balbínův pramen).

Od roku 1900 se stavěl i pravoslavný kostel sv.Vladimíra a 1903 založen Městský hygienický a balneologický institut jako jediný a první v Rakousko-Uhersku zemi vůbec.V jeho čele stál od počátku Dr. Karl Zörkendörfer (+ 1944).

V roce 1900 se stavěla mohutná budova obecné a měšťanské školy SEVER podle plánů Josefa Schaffera a v roce 1901 byla otevřena. V letech 1901-1903 došlo na rekonstrukci všech parků a sadů, kterou prováděl vídeňský architekt Swen Swensson. Jím byl rovněž založen parkový rybník.

Gilbert HELMER, nový, mladý opat, plný sil, renovoval podle dlouholetých projektů skoro všechny klášterní budovy, podpořil a modernizoval zemědělství kláštera, a v Mariánských Lázních si vytvořil trvalé zásluhy při udržování a rozšiřování léčivých prostředků lázní bez ohledu na klášterní náklady. Zakoupil Pottův pramen v Pottově údolí, který byl pak podle Helmera nazván PRELÁTŮV PRAMEN, dal provést nová jímání Rudolfova, Lesního pramene, získal další minerální prameny v Pottově údolí a nechal vody dovést nahoru do lázní. Koupí získal klášter v Mariánských Lázních mnoho domů. Opat nechal postavit v blízkosti Křížového pramene impozantní budovu Lázeňské inspekce (Brunneninspektion, později děkanství, nyní nově hotel KOLONÁDA). Stavitelem byl Josef Schaffer. Klášter téměř zdvojnásobil počet lázeňských kabin v Nových lázních přístavbou nového traktu. Ferdinandův pramen, čerpaný nahoru do lázní, dostal nové výkonné čerpadlo. Také Slatiništní prameny byly dovedeny do lázní.

Po dr. Herzigovi řídil obec nejprve dr.Nadler (1899-1905), pak dr.Dietl (1905-1907) a dr.Reiniger (1907-1915). Jsou to léta, kdy vrcholí postavení Mariánských Lázní jako politického, kulturního a společenského evropského centra. Už v minulosti byly poctěny Mariánské Lázně četnými královskými návštěvami jako byl pruský král Fridrich Vilém IV., řecký král Otto I., rakouský císař Ferdinand, arcivévoda Maxmilián, pozdější císař mexický, saská královna Karola (1875), egyptský paša Osmed, perský šach Muzzefír Nasredin Eddin atd. Především je to však období návštěv anglického krále Eduarda VII. (1897-1909), tehdy panovníka nejmocnější říše světa – Britské říše. S ním se tu objevují přední evropští politikové.

Dne 16.srpna 1904 za králem přijel rakouský císař František Josef I., který mu takto oplácel návštěvu. Cesta do Londýna se císaři jevila jako příliš obtížná pro vysoký věk. Setkání se stalo podnětem k nevídaným oslavám, jaké Mariánské Lázně dosud nezažily. V témže roce se zanesl do Zlaté knihy Mariánských Lázní bulharský car Ferdinand - 10. srpna 1904. Byl to věrný stálý host Mariánských Lázní , který sem pak přijížděl každoročně po třicet let jednou i dvakrát, ke kratšímu či delšímu pobytu. Zprvu bydlíval v hotelu Casinu, kde měl i pamětní desku.

Roku 1907 proběhlo v hotelu Weimar (Kavkaz) jednání o rozdělení mocenských sfér v Asii – král Eduard VII. tu jednal s ruským ministrem zahraničí Izvolským; prostředníkem byl předseda francouzské vlády Georges Clemenceau. Zde uzavřená dohoda odstranila napětí mezi Anglií a Ruskem v Asii a stala se základem budoucí Trojdohody, namířené proti Německu a Rakousko-Uhersku. - Tyto urozené hosty přijímal v lázních i v klášteře tehdejší tepelský opat Gilbert Helmer (opatem 1900-1944) a pořádal na jejich počest slavnosti a hony. Sám byl zahrnut vysokými řády a vyznamenáními, jakož i tituly. Helmer byl v květnu 1906 hostem anglického krále Eduarda VII. v Londýně a po slavnostní audienci v Buckinghamském paláci byl přijat v úzkém kruhu královské rodiny na zámku Windsor. HELMER byl členem habsburského panovnického dvora, císař mu propůjčil za jeho zásluhy komturový kříž řádu Františka Josefa s hvězdou.

Velkým činem opata Helmera bylo rozhodnutí o převezení ostatků zakladatele lázní opata Reitenbergera v říjnu 1906. Byly převezeny z tyrolského kláštera ve Wiltenu. Takto se vrátil po 80 letech nedobrovolného exilu zpět - nejprve na kolonádu do Mariánských Lázní a odtud na tepelský klášterní hřbitůvek do hroby opatů. Obrovská byla účast mariánskolázeňského občanstva při převozu ostatků Reitenbergera přes město ke Křížovému prameni. Zde se konala slavnostní mše a tak, jak psal historik MIESSNER, "trpká disonance nalezla tímto Helmerovým činem harmonický závěr".

V roce 1907 dal opat zřídit ve svahu Hameliky dvě velké nádrže pro minerální vody a Křížový pramen dostal zařízení na předehřívání vody. Do pavilonu Karolinina pramene byl v roce 1912 vyveden Rudolfův pramen k pitné kúře, takže nyní zde bylo možno popíjen úšovické pitné prameny Ferdinanda i Rudolfa. V roce 1908 byl znovu rozšířen počet lázeňských kabin pro uhličité lázně podle trvalého růstu lázeňských hostů. Lesní pramen byl rozšířen halou pro kloktání. Sezónní potřeba užitkové vody rostla, také díky novým anglickým klozetům, dal opat rozšířit údolní přehradu, která nesla jeho jméno.

Starý lázeňský dům - CENTRÁLNÍ LÁZNĚ - i po Schafferově přestavbě byly stále rozšiřovány a opat HELMER je nechal rekonstruovat a modernizovat v tříleté etapě, kdy bylo nutno provádět vyhlubování původních základů moderní technikou. To mohlo být prováděno po etapách, aby zůstaly tyto lázně v provozu. Centrální lázně byly rozšířeny přístavbou koupelových kabin pro uhličité lázně, vzniklo také pět odpočíváren a leháren. Práce byly dokončeny roku 1913. Dosavadní pronájem rozesílání minerálních vod znovu převzal klášter Teplá zpět do vlastní správy.

V letech 1912-13 došlo k velmi závažnému a komplikovanému novému jímání Křížového pramene. Celá sloupová hala Křížového pramene byla odstraněna a odkryly se základy Křížového pramene. Technické a hydrologické práce při jímání početných zdejších minipramenů bylo nutno provádět velice obezřetně. Město cítilo, že tu jde o další jeho existenci a sledovalo jímací práce s velkým napětím. Teprve když byla znovu postavena sloupová hala Křížového pramene do betonu, zmizely obavy. Vydatnost Křížového pramene byla zvýšena a také koncentrace zachycených vývěrů se ukazovala ještě lepší než dříve. Zdálo se, že tradiční fronty u Křížového pramene v době pitných hodin budou odstraněny.

O sezóně 1908 pobýval v Mariánských Lázních následník trůnu arcivévoda Ferdinand d´Este (1863-1914) s manželkou hraběnkou Žofii Chotkovou z Chotkova a Vojnína. Žofie byla po svatbě povýšena dědičně do knížecího stavu s predikátem "knížecí milost von Hohenberg". 23. června 1908 navštívili také klášter Teplou. Podle Žofie byla v Mariánských Lázních pojmenována vyhlídka "Sophienruhe".

Vysoká návštěvnost různých vladařů a významných státníků Evropy v Mariánských Lázních se projevila i velkou diplomatickou činností především politiků Dohody. Mariánské Lázně se staly "předsálím první světové války." Když anglický král Eduard VII. otevíral každým rokem svou rezidenci v hotelu WEIMAR, zanedlouho se zaplnily Mariánské Lázně velkým počtem diplomatů, politiků, státníků i novinářů. Na promenádě u Křížového pramene, na tenisovém či golfovém hřišti, ve výletních kavárnách, rozsetých po svazích Mariánských Lázní, se dělala politika vysokého stylu a již v letech 1904-1909 ukazovala na neodvratnost veliké války mezi mocnostmi. Nebylo ještě jasné, na které straně se která země objeví, ale rostoucí intenzita jednání vedla k obavám. Mariánskými Lázněmi prošly známé osobnosti jako byl David Lloyd George (1863-1945), který byl v letech 1908-1915 kancléřem britské pokladny, Theophile Delcassé (1852-1923), francouzský ministr zahraničí v letech 1898-1905, Sir Henry Campbell-Bannermann, britský předseda vlády, lord Haldane - ministr války za světové války, Sir Rufus Izaaks, pozdější Lord Reading a vicekrál Indie, Sir Ernest Kassel, Marquis Gallifet, ministr zahraniční Ruska Izvolskij, Pašič ze Srbska, diplomaté z Rumunska, Bratianu a Rakouska, hrabě Aehrenthal a jiní. V roce 1911 pobýval v Mariánských Lázních ruský velkokníže Mikuláš Michajlovič, který bydlel v hotelu OTT.

Velcí a otevření nepřátelé Německa jako lord admirál Sir John Fisher či francouzský ministerský předseda (1906-1909) Georges Clemenceau (1841-1929) nebo ministr zahraničí Ruska Izvolskij měli sice své ubytování v Karlových Varech, ale do Mariánských Lázní přijížděli pravidelně, pokud nebyli příležitostně sami vyhledání anglickým králem Eduardem VII. Zde se pak po léta volně prováděla vysoká politika budoucí "Dohody" v domech WEIMAR, HVĚZDA, ZELENÝ KŘIŽ aj. s cílem izolovat a obklíčit Německo, které mj. získávalo v Africe kolonie. Po zavraždění následníka trůnu arcivévody Ferdinanda se rozpoutala světová válka. Zdálo se, že mocnosti Dohody si zabezpečovaly předem spojenectví - a dokonce na příštím nepřátelském území. K jednání mezi Rakouskem a Německem dochází až v předvečer války a patřilo k nim významné setkání představitele generálního štábu Rakousko-Uherska Konrada von HÖTZENDORFA s šéfem německého generálního štábu Helmutem von MOLTKEM (1848-1916) v Karlových Varech.

Lázeňská sezóna 1914 začala dobře, ale v červenci 1914 vypukla světová válka a lázeňští hosté kvapně opouštějí město. Návštěvnost, která činila v předchozím roce 34509 hostů rapidně poklesla na 23 365 osob. Další léta byla na tom s návštěvností ještě hůře. Světová válka znemožnila prakticky příjezdy hostů z ciziny a počet hostů tak klesl na polovinu předválečného stavu. V roce 1915 bylo 11070 hostů, 1916 bylo 17100 hostů, 1917 jen 10447 hostů a v roce 1918 bylo 11191 hostů. Ve válce byla řada domů v době mimosezónní využívána jako vojenské lazarety. Město trpělo nedostatkem potravin, což se dotklo především obyvatelstva, ale rovněž i návštěvnictva. Za války v letech 1915-1919 byl starostou města Johann RUBRITIUS, majitel hotelu KLINGER. Po něm nastoupil v roce 1919 Dr.Hans TURBA a starostoval do roku 1932.

Přesto lázeňské sezóny každoročně pokračovaly, především s nadějí na ukončení války. Postavení Mariánských Lázní jako evropského politického centra však už bylo nadobro ztraceno.

5. Mariánské Lázně mezi dvěma světovými válkami

Pokus o vyhlášení německé provincie Deutsch-Böhmen

Po vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918 toto odmítla část sudetoněmeckých politiků a prohlásila Sudety za samostatnou část, zvanou Deutsch-Böhmen. Plánovala její urychlené připojení k Rakousku, případně k Německu. Oba tyto poražené státy se však zmítaly v hospodářské krizi a velké inflaci. Když byly Sudety obsazeny českými vojskem a Sokolstvem, došlo rychle ke konsolidaci a k ustavení orgánů nového státu.

Pozemková reforma dopadla na majetky kláštera v lázních

Rok 1919 byl pro lázně nejkritičtější. V tomto roce zaznamenala návštěvnost nejhlubší pokles na pouhých 8 904 osob (1919), což byla pouhá polovina i proti válečnému roku 1915! Uplynulých šest katastrofálních roků bylo prudkým a krutým obratem v dosud bouřlivě se rozvíjející historii Mariánských Lázní. V roce 1914 tu stálo již velké a výstavné, rozlehlé lázeňské město, známé po celém světě a očekávající další rozvoj.

Revoluční poválečná vlna přiměla nový československý stát přikročit k radikální pozemkové reformě, která významně postihla i klášter Teplá jako velkovlastníka půdy. Premonstráti ztratili v reformě řadu velkých dvorů (Hamrnický, Kramolínský aj.), které určil Československý pozemkový úřad do konfiskace i s polnostmi, pastvinami, lukami a lesy. Byly pronajaty i lázeňské provozy v Mariánských Lázních a propadly státu. Městská rada, která viděla nyní možnost převzít lázně, se snažila získat pronájem klášterních lázeňských provozů. Ale objevila se tu jistá "Lázeňská nájemní společnost" s českým vedením, která město Mariánské Lázně odsunula a vzájemné vztahy mezi oběma byly natrvalo napjaté.

Lázeňská nájemní společnost převzala lázně a soustředila se na jejich ekonomickou exploataci podle vzoru průmyslu. Starala se především o zisk bez ohledu na dlouhodobější katastrofální důsledky. To se mělo v budoucnu projevit jako smutná etapa úpadku Mariánských Lázní z různých pohledů. Klášterní správa v čele s opatem Helmerem se však nesmířila s následky pozemkové reformy, odmítala ji a dlouhá léta se soudila se státem o své zkonfiskované majetky. V březnu 1926 dokonce přednesl opat Helmer tento spor v Ženevě na zasedání Společnosti národů.

Generální obnova jímání pramenů

Klášter investoval především do hydrogeologických prací s cílem zachránit a vylepšit pramenné bohatství města. Velký význam měla generální revize minerálních pramenů, která využila nové moderní vrtné techniky. Práce řídil zdejší hydrogeolog Dr.Ing. Benno Winter (1888-1940) a probíhaly po celé období mezi dvěma světovými válkami. Už před válkou, v letech 1912-13, došlo k novému jímání Křížového pramene a k rekonstrukci jeho sloupové haly, která však respektovala původní podobu.

V roce 1919 byl nově zachycen a sanován Alfrédův a Alexandřin pramen v parku pod Lilem, v roce 1920 obdobně znovu jímán pramen Prelátův a zachycen Schirmerův pramen v Pottově údolí. Jímány byly také Slatiništní prameny na slatiništi.

V březnu 1922 se začalo s nákladnými vrty u Ferdinandova pramene, přestože návštěvnost v lázních byla stále malá. Vrty se ukázaly jako šťastné a úspěšné. Další dva roky byly sledovány nově jímané minerální prameny na vydatnost a koncentraci než bude provedeno definitivní jímání. V roce 1924 se přistoupilo k jímacím pracem a na podzim 1925 provedeno i nové jímání starého Ferdinandova pramene. Celkem bylo zachyceno sedm pramenů; vydatnost se zvýšila více než třikrát. Ferdinand I. byl určen výlučně k pitné léčbě, ostatních pět pramenů, vzhledem k jejich vysokému obsahu oxidu uhličitého, bylo určeno k přípravě uhličitých koupelí v lázních.

27. října 1925 slavil opat Gilbert HELMER 25 let opatského jubilea a na podzim 1925 nechal provést nové jímací zásahy u Ambrožova pramene. Odstraněn byl starý pavilonek a nově zachyceny tři hlavní vývěry, které stoupaly potrubím na hladinu a nemuselo se jako dříve čerpat minerální vodu vzhůru. Celkový vývěr činil 15 litrů v minutě, což byl dvojnásobek předchozí vydatnosti. Beno WINTER novým jímáním zabránil neustálému klesání obsahu železa a kolísání vydatnosti. Původní novogotický pavilonek byl přenesen na dvůr Centrálních lázní.

V dalších letech byly budovány další velké vodní rezervoáry a bylo položeno potrubní vedení minerální vody z Pottova údolí, kde byla zřízena velká nádrž minerální vody 1500 hl. Od podzimu 1929 došlo na rekonstrukci Karolinina pramene. Vývěr byl prohlouben z 570 cm na 1080 cm a tak nově úspěšně jímán. Prudce stoupl obsah CO₂ až na 3000 mg, vydatnost se zvýšila z 10 na 56 litrů v minutě. Následovalo nové jímání Mariina pramene s postavením dřevěného stavení a použitím keramických váz. Dosud tu byla otevřená nádrž minerální vody, nyní byly zachyceny jednotlivé vývěry přírodního plynu, odděleny od povrchových vod a zabráněno únikům plynu. V šesti plynových skleněných válcích stoupalo s vodou velké množství oxidu uhličitého

V roce 1930 navrtal Beno Winter v blízkosti Centrálních lázní pramen Hameliku a na dvoře Centrálních lázní dva menší nové prameny, použitelné jako koupelová minerální voda. Také u Křížového pramene byly provedeny v letech 1936-1938 dva vrty, které částečně zlepšily vydatnost.

Turbova iniciativa ve školství

Velkou iniciativu vynaložil starosta dr. Hans TURBA na rozvoj škol v městě. Vedle založení nových škol bylo rozhodnuto, že dosavadní nedokončené léčebné zařízení pro choroby ledvin a močových cest, které se začalo stavět za první světové války, bude využito pro školství (dnešní hotelová škola) jako školský areál. Z nových škol sem byly umístěny reálné gymnasium, obchodní škola a pohostinská a hotelová škola, pokračovací školy. Ve sklepě byly vybudovány městské lázně s bazénem.

Reálné gymnasium mělo počátky v roce 1920 jako soukromé zařízení. Mělo dvě třídy a učilo se v domě Nehr v sále, kde zkoušel orchestr. Další třídy byly umístěny v nedaleké židovské modlitebně a v domě Corfu. Žáci však museli jezdit na zkoušky do Karlových Varů. V roce 1925 bylo prosazeno jako zařízení města a umístěno v dnešní hotelové škole. V roce 1931 dostalo se gymnasiu veřejného práva.

Podobnou historii měla Obchodní škola, založená jako soukromá roku 1920, ale již roku 1922 převzatá městem a v roce 1925 se přestěhovala z židovské modlitebny do dnešní hotelové školy.

18.září 1928 byla slavnostně otevřena Hotelová škola jako "Gastgewerbe- und Hotelfachschule", která se stala vzorovou pro tuto odbornost. V roce 1933 byla podle jejího vzoru otevřena hotelová škola v Paříži.

V roce 1925 dostaly měšťanské školy v městě čtvrté třídy (chlapecká a dívčí). Odborné řemeslnické pokračovací školy byla specializovány a dostalo se jim široké základny.

Místo dirigenta lázeňského orchestru získal Luis KUNZ a jeho nástup po vítězném konkursu byl provázen bouřemi pochvaly. Byl to impulsivní plnokrevný muzikant a pozvedl orchestr na uměleckou výši a díky svému talentu se dostalo orchestru nejvyšších uznání. Avšak požadovaného rozšíření orchestru na 55 členů neprosadil.

Krátká konjunktura v lázních

Po skončení "vlády" Lázeňské nájemní společnosti (1925) byla dosazena do lázní Československým pozemkovým úřadem tzv. "Úřední správa pramenů a lázeňských objektů kláštera Teplá v Mariánských Lázních", v níž byl i zástupce kláštera - vrchní fořt Eduard Kohnhäuser. Dlouholetý spor zůstával u Nejvyššího správního osudu na mrtvém bodě.

Mezitím došlo v lázních k obratu v několika směrech. Z nich hlavní byl příliv nových hostů. Ve 20.letech se pokouší vedení lázní vrátit Mariánským Lázním znovu lesk politického a kulturního centra. Přijížděla sem znovu řada panovníků. V roce 1922 tu pobýval o sezóně jugoslávský král Alexandr I. s královnou Marií; uskutečnilo se jednání v hotelu Weimar s presidentem T.G.Masarykem o vzájemné spolupráci obou států. Královna Marie, která zde byla hostem i dříve, byla ještě řadu let věrným stálým hostem Mariánských Lázní. Přijížděl sem bulharský král Ferdinand (trávil tu víc než 40 lázeňských sezón) i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou; konaly se tu četné lékařské sjezdy a kongresy, přijížděli sem virtuosové a jiní umělci světové proslulosti.

Po roce 1923 nastává vzestup návštěvnosti: 30322 osob (1924), 33347 osob (1925), 31915 osob (1926), 38329 osob (1927), 39632 osob (1928) a 41 226 osob (1929) a předválečný rekord návštěvnosti z roku 1911 tímto překonán. Zajímavé bylo nové rozložení hostů z jednotlivých států: z Československa to bylo jen 12 % hostů, z Německa a Rakouska 63 %, z Polska 9 %, ze zámoří 3 % a zbytek z ostatních států Evropy.

Stoupající počty hostů dávaly velkou naději na další vývoj, ale stavebně stále nepřicházela žádná velká vlna. Kromě četných přístaveb a nadstaveb došlo jen k několika významným přestavbám (např. Cristal Palace) a k vilkové výstavbě v Nádražní čtvrti a v dnešní Jiráskově ulici.

Iniciativa města u minerálních vod, vodovodu, letectví

Ke klášterní iniciativě revize všech minerálních pramenů v městě se přidala i městská rada, která zakoupila pozemky s vývěry minerálních vod v nedaleké Číhané. Balneologický institut zde prováděl průzkumné vrty a výsledky byly překvapivé. Vydatnost pramenů s vysokým obsahem oxidu uhličitého se při čerpání pohybovala kolem 400 litrů/min. a jejich přivedení do Mariánských Lázní (9 km) by značně zvýšilo celkovou kapacitu léčivých zdrojů. Město se rozhodlo, že bude také lázeňsky podnikat. Zakoupilo tehdejší kavárnu Stadtpark (Hodonínská kavárna) a chtělo ji přestavět na lázně a sem přivádět minerální vody z Číhané. Druhou variantou byla výstavba moderního lázeňského sanatoria s podáváním slatinných a uhličitých koupelí přímo v Číhané. Zásoby slatiny byly rovněž mimořádně velké. Než se však mohly tyto plány realizovat, přehnala se městem světová hospodářská krize a po ní druhá světová válka.

Jiným dílem města v té době byl tzv. Dyleňský vodovod - přivedení vod horských pramenů v oblasti Dyleně 21 km dlouhým potrubím do města. To se uskutečnilo v roce 1929 a vyřešilo na řadu let otázku zásobování města dobrou pitnou vodou. Dyleňský rezervoár byl postaven ve svahu pod Kynžvartskou myslivnou.

V roce 1927 bylo postaveno městské letiště ve Sklářích, jímž se staly Mariánské Lázně druhým největším centrem letecké dopravy v Československu. První provizorní letiště bylo poblíž Hamrnického zámečku, druhé z roku 1920 na Panských Polích. Odtud v roce 1926 létaly již mezinárodní linky. Tato letiště vybudoval letecký nadšenec a provozovatel soukromých leteckých společností Julius Arigi. Jeho zásluhou byly Mariánské Lázně po válce krátce druhým nejvýznamnějším leteckým centrem v ČSR. Arigi proto očekával jmenováním ředitelem a postavil ve Sklářích vilu ARIGI, ale státem byl jmenován český ředitel.

Ve 30. letech jezdíval do Mariánských Lázní Maxim Litvinov, komisař zahraničních věcí SSSR. V roce 1934 zde jednal s dr. Eduardem Benešem, tehdy ministrem zahraničních věcí, o navázání diplomatických vztahů mezi ČSR a SSSR.

V nepříznivém a velmi složitém postavení ve městě byla česká menšina, která se za první republiky soustřeďovala v Nádražní čtvrti. v roce 1925 byla postavena moderní budova české menšinové školy (škola Jih) , která se měla stát základem českého kulturního a sportovního života - s divadlem, společenským sálem a dalšími zařízeními v prostoru za školou. K této plánované výstavbě již nedošlo.

Nová hospodářská krize a tragické zastřelení prof.Lessinga

Roku 1930 byl ve znamení počátků světové hospodářské krize. Počet hostů, který dosáhl roku 1929 nového rekordu, začal klesat: 28482 hostů (1931), 23818 hostů (1932) a 21503 hostů (1933). Ztráty zisků, vysoké zadlužení majitelů domů a obchodníků, velké daně a poplatky vedly k vlně úpadků lázeňských podnikatelů. Byl vydražován jeden lázeňský dům za druhým. Trvalý růst počtu nezaměstnaných s neustále se horšící hospodářskou situací přispěly výrazně k aktivizaci nacistického hnutí v městě. V roce 1936 bylo 21722 hostů a to už kdysi zámožný okres Mariánské Lázně se propadal - bez průmyslového zázemí - mezi nejnuznější okresy státu. Projevilo se to i demograficky: počet zemřelých rostl a od roku 1933 překračoval počet narozených.

Dne 30.srpna 1933 byl zastřelen v domě Lokarno (čp.213 dn. Třebízského ulice) najatými vrahy antifašistický německý filosof Theodor LESSING, který sem uprchl z Německa před Hitlerem. Tato událost těžce zasáhla návštěvnost lázní. Do Mariánských Lázní často přijížděl vůdce sudetoněmecké strany v ČSR Konrád Henlein. V roce 1938 jednal v domě Carlton (dn.Svoboda). s lordem Runcimanem o požadavcích Němců na odtržení pohraničí.

Připojení Sudet k Německu v říjnu 1938 - tzv. "Mnichov"

Přišel mnichovský diktát a konec první republiky. Odtržení sudetských území od Československa bylo spojeno s vyhnáním českých obyvatel a zatýkáním německých antifašistů a Židů. 10.listopadu 1938 byla vypálena synagóga na Hlavní třídě a pobořeny židovské hřbitovy (v městě, v Drmoulu, v Kynžvartě a okolí).

Klášter Teplá, kterému byly v září 1938 vráceny československým státem jeho majetky, konfiskované v pozemkové reformě 1919, nedostal majetky zpět od Německa, které mezitím zabralo pohraničí. Jeho představitelé sdělili klášteru, že platí stav jako za existence ČSR.

6. Mariánské Lázně za druhé světové války

Nadšení většiny zdejších Němců nad připojením k "Velkoněmecké Říši" nemělo dlouhého trvání. Bylo zavedeno přídělové hospodářství, vedoucí místa městě obsazena říšskými Němci, od zemědělců se vyžadovaly vysoké dodávky a průmyslové závody byly převáděny na válečnou výrobu.Také do Mariánských Lázní byla převedena berlínská továrna Telefunken - ISOFLEX a postupně obsazovala četné prostory.

Mariánské Lázně se stávají městem lazaretů, nemocnic a uprchlickým centrem

Vedení města usilovalo uhájit Mariánské Lázně jako tradiční lázeňské centrum, ale mnoho hostů bylo ztraceno. Vedle zahraničních a židovských návštěvníků zmizelo i mnoho německých, kteří začali jezdit do jiných lázní. V roce 1941 naposledy vyšly kurlisty - seznamy lázeňských hostů; v nich zcela chyběly hosté ze zahraničí. Klášter Teplá stál před rozhodnutím, co dál se svými majetky v lázních. A nakonec nedobrovolně odprodal veškerá zdejší lázeňská zařízení státu - "Říši", takže ani naděje města, že konečně převezme lázeňská zařízení se nesplnily. Po vypuknutí války mizí zvolna charakter města jako lázní. Do lázeňských domů přicházejí oddělení berlínské nemocnice, do vojenských rezervních lazaretů přijíždějí zranění vojáci z front. Od poloviny války zneklidňují chod města neustálé letecké poplachy, budují se rozsáhlé protiletecké kryty, přitom se snižují dávky potravinových lístků. Přijíždějí ve velkých množstvích uprchlíci z Východu a z rozbombardovaných měst Německa. Téměř denně jsou prováděny sbírky na válku od pouličních až po domovní sbírky s podpisy nájemníků. Snižují se potravinové dávky na lístkách, chybí uhlí a dřevo. Doprava bez pohonných hmot je těžce zasažena. Objevují se lidé s malými vozíky. Koncem války dochází k několikerému pokusu o vyhlášení Mariánských Lázní lazaretním městem. Počet obyvatel překročil 40 000 osob a z nedostatečné hygieny a zásobování vypukly různé epidemie, ve městě rychle rostla úmrtnost až na desítku osob denně. Bylo nutno rozšiřovat hřbitovní oddělení. Pohřbívalo se ke konci války bez rakví jen v pytlích a do hromadných hrobů. Odpad domácností nebylo v silách města odvážet. V ještě horším postavení než městské obyvatelstvo byli vězňové a váleční zajatci. Koncem války táhly krajem zástupy vězňů z koncentračních táborů, hnaných od fronty směrem do vnitrozemí, o hladu a zimě. Na všech hřbitůvcích v okolí nalezneme hroby obětí těchto pochodů smrti.

Americké vojsko obsazuje 6. května 1945 Mariánské Lázně

Konec dubna 1945 zastihl město v obavách o svůj osud, neboť fronta se přiblížila a americké vojsko stanulo na československé hranici. Varovné výzvy Henleina a velení SS, že je nezbytné bojovat do posledního dechu, zůstávaly neoslyšeny. Jedinou nadějí všech se stávala bezpodmínečná kapitulace Německa po sebevraždě Adolfa Hitlera 1.5.1945, avšak válka stále pokračovala.V neděli 6. května 1945 dopoledne obsadily město bez boje americké jednotky 97. pěší a 16.tankové divize USA.

7. Poválečné období českých Mariánských Lázní

Hned v prvních květnových dnech 1945 se ujímá řízení města z radnice česká menšina v čele se starostou Karlem TESAŘEM. Revoluční národní výbor, ustavený 19.5. 1945 potvrdil Karla Tesaře ve funkci starosty. Byl vypracován program obnovy města a postupně ustaveny další správní orgány - Místní a Okresní správní komise. 2.července 1945 jmenován z pražského centra předseda MSP Karel Hrouda, po volbách v květnu 1946 se stal řádným starostou Bohumil KUŽELOVSKÝ.

Znovuotevření sezóny českými lidmi

Přestože nebylo město válkou vážněji poškozeno ( jen nádraží a několik domů zasáhly bomby či letecké kulomety), provizorní lázeňská sezóna 1945 mohla být otevřena vlastně až 1. září 1945. Přelidnění města německými uprchlíky (na 40 000 osob) bylo takového rázu, že jen s největším úsilím mohlo být zajištěno minimální zásobování potravinami, užitkovou a pitnou vodou, otopem pro nemocnice a lazarety, uhlím pro elektrárnu. Železnice nefungovala, železniční viadukty byly koncem války vyhozeny do povětří, silnice byly rozbity.

Velkou pomoc při zásobování poskytovala americká armáda svými vozidly - přes 50 domů bylo obsazeny lazarety, 25 domů berlínskou nemocnicí, další hotely a pensiony americkou armádou. Školy a soukromé byty byly přeplněny uprchlíky z Východu. Řízení města bylo v českých rukou a dokonce roku 1945 přišlo na 2000 Čechů. Američtí vojáci vydávali v městě vlastní časopis Friendship a využívali zdejšího golfového hřiště a dalších zařízení k rekreaci. Američané odešli 30 listopadu 1945.

Přes nesmírné potíže přeplněnosti města se chod města konsolidoval. Začal vycházet i český lázeňský časopis a 1.června 1946 byla otevřena první řádná poválečná lázeňská sezóna s heslem, které poprvé vyslovil generál Patton "Mariánské Lázně - park uprostřed válkou zpustošené Evropy". Přijížděli i první hosté z ciziny. Začalo se s tiskem kurlistů. Byl uspořádán první mezinárodní filmový festival, který se tu pak konával každoročně až do roku 1949, kdy byl předán do Karlových Varů. V květnu 1947 navštívili město prezident ČSR dr.Eduard Beneš, ministr zahraničí Jan Masaryk, ministr obrany generál Ludvík Svobody, velvyslanci jako americký R.Steindhardt aj.

Odsun Němců v roce 1946

Odsun Němců začal 15. ledna 1946, přičemž mariánskolázeňský okres patřil k okresům, z nichž bylo odsunuto téměř beze zbytku veškeré německé obyvatelstvo. Ztráta pracovních sil značně postihla lázeňské provozy. České osídlence čekal těžký úkol obnovy chodu lázní i zemědělství. Přijížděli z Plzně, z jižních Čech, a jako reemigranti i z Vídně (400 rodin) a ze zahraničí. Mnoho národních správců hotelů a léčeben bylo příslušníky československé západní armády a značná část jich šla v únoru 1948 znovu do emigrace, což ohrozilo znovu lázeňský provoz v městě. Svým rozsahem neměla mariánskolázeňská emigrační vlna srovnání s jinými městy.

8. Socialistické Mariánské Lázně

V únoru 1948 vznikly v Mariánských Lázních akční výbory Národní fronty a přebíraly moc. Zprvu se zdálo, že sociální úroveň bude možno rychle pozvednout a lázeňství dát plně do služeb zdravotnictví. Podmínky k tomu dal nový vládní zákon ze 6.května 1948 "O znárodnění přírodních léčivých zdrojů lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku". Stát nabyl nyní výhradní právo disponovat přírodními léčivými zdroji a vlastnické právo k lázeňskému a zřídelnímu majetku. Z lázní znovu zmizeli cizinci jako v roce 1939. Koncem roku 1949 přebírá řadu domů ROH a v roce 1950 vzniká v Mariánských Lázních odborářská rekreace.

Nové funkce Mariánských Lázní - zdravotnická a odborářská

Velký zájem pracujících o lázeňskou péči a odborářskou rekreaci - daný zprvu bezplatností těchto služeb - bylo nutno právně upravit indikačními seznamy chorob léčených v určitých lázních, systémem navrhování a schvalování lázeňské léčby a pravidly vysílání na rekreaci ROH. Obojí prováděly závodní orgány ROH - rozhodovaly o vyslání zaměstnanců na léčení či na rekreaci podle jejich pracovních zásluh. U rekreantů byl tento systém srozumitelný, u nemocných nikoliv - rozhodnutí v léčbě nyní neprováděl lékař, ale orgány ROH.

Přechod lázeňství a rekreace na celoroční provoz

Obrovskou poptávku po léčení a rekreaci bylo možno zčásti uspokojit plným využitím všech zdejších zařízení - rychlým přechodem na celoroční provoz. Takový přechod nebyl však jednoduchou záležitostí. Lázeňské domy byly vystavěny pro letní lázeňský provoz. Nebylo tu ústřední topení a některé domy neměly ani lokální topení. Bylo třeba postavit kotelny v jednotlivých domech, rekonstruovat vodovodní a kanalizační sítě, modernizovat už nevyhovující elektrické vedení a celé interiéry. Pro lázeňskou léčbu i rekreaci bylo nutno vybudovat stravovací střediska s velkou kapacitou, s moderním kuchyňským zařízením, alespoň nouzově opravit padající fasády a zatékající střechy, o což se od třicátých let nikdo nestaral. To vše vyžadovalo mnohamiliónové náklady.

K zabezpečení těchto úkolů bylo třeba také právně vymezit postavení lázní. Vládním nařízením z roku 1956 bylo vyzdviženo postavení Městského národního výboru Mariánské Lázně tím, že byl nyní řízen bezprostředně vládou. Celoroční lázeňský provoz zabezpečil zákon čís. 43/1955 Sb. Vláda schválila i nový statut lázeňského místa, který poskytoval lázním zvláštní ochranu a upravoval v nich kulturní a společenský život tak, aby mohla být prováděna komplexní lázeňská péče.

V roce 1952 byl znovu oficiálně založen Výzkumný ústav balneologický. Mezi jeho úkoly patřila metodika léčení pro lázně v celém státě, provádění analýz minerálních vod a slatin. Ústav navázal na tradici městského balneologického institutu z let 1903-1944.

V roce 1953 byl založen podnik Sdružené služby města, který nabízel domácím i hostům nejrozmanitější potřebné služby,. V roce 1976 byl na příkaz okresních chebských orgánů zrušen a přešel pod Okresní podnik služeb v Chebu. Tato reorganizace se neosvědčila, stála ročně mnoho miliónů Kč, a proto od 1. ledna 1988 byl Městský podnik služeb v Mariánských Lázních obnoven. Po roce 1990 přecházely jednotlivé služby do soukromých rukou.

V roce 1956 byl založen Městský stavební podnik, aby prováděl rekonstrukce a modernizace objektů v městě. Do roku 1983 provedl práce za 800 miliónů Kč. To však zdaleka nestačilo a město dále postupně chátralo. Stavební podnik neobsáhl potřebné práce a do města přicházely další stavební podniky z vnitrozemí i ze zahraničí.

Výstavba nových sídlišť pro domácí obyvatelstvo

Po válce byla řešena otázka bydlení stálých obyvatel. Ti nemohli trvale zabírat lůžka a pokoje v domech v lázeňské čtvrti. Majitelé lázeňských domů bydlívali v minulosti o sezóně v mansardách či ve sklepích nebo mimo dům, aby bylo využito lůžek - hlavního zdroje příjmů. Takové řešení nyní nebylo možné. V letech 1948-1956 bylo postaveno 348 bytů, to však bylo zcela nedostačující. Proto bylo přistoupeno v šedesátých letech k výstavbě sídliště Nové Úšovice a v sedmdesátých letech pokračovala na tomto sídlišti výstavba centrálního areálu LUNA, mateřské školky a jeslí, obytných obrů jako Experiment a Ural.

V sedmdesátých letech vzniklo druhé velké sídliště Panská Pole na místě dávných panských polí kláštera Teplá. Dále vzniklo malé sídliště Třešňovka. V listopadu 1983 bylo předáno do užívání sídliště Vora. Malé sídliště vzniklo na Plzeňské třídě mezi Plochou dráhou a železniční tratí. - Po léta probíhala výstavba rodinných vil v Hamrníkách. V Úšovicích byl postaven dům pro důchodce, třebaže zprvu sloužil jako ubytovna zaměstnanců. V roce 1993 byl otevřen další areál desítky panelových domů při Třešňovce v ulicích Bezejmenná, Dřevěná,Družstevní, Nákladní. V prosinci 2001 byly předány do soukromých rukou byty šesti domů na Třešňovce. Přesto čeká stále dosti zájemců o byty a volné parcely. Bydlení v lázních je atraktivní, avšak tzv. zahušťování sídlišť umísťováním nových staveb mezi domy již postavené snižuje komfort bydlení. Parkovací prostory pro auta před domy nájemníků nebo majitelů nepostačuje a celé město je od roku 1997 mimořádně přeplněno parkujícími auty.

Rozvoj města ovlivnilo budování energetických sítí, parovodů, plynovodů, vodovodů a kanalizace. Nad Lunaparkem byla postavena moderní úpravna vody, vybudován systém vodních nádrží kolem města (u hotelu Monty, v Mlýnském údolí, u Červené Karkulky). Významná byla i výstavba čističky odpadních vod v Chotěnově (do roku 1975). Byla zahájena postupná plynofikace a pokládán parovod. V roce 1973 byla uvedena do provozu teplárna o výkonu 25 tun páry/hod. přestavbou dřívější městské elektrárny u nádraží. Jako palivo se používá mazut. Položení parovodu a vybudování výměníkových stanic bylo velmi náročné. Parovod však zbavil Mariánské Lázně zčásti nepříjemného kouře z lokálních kotelen a zlepšil jejich ovzduší.

V roce 1974 byla uvedena do provozu spalovna odpadků s kapacitou 5 tun odpadu/hod. Byla postavena v místech bývalého Stavebního mlýna u Sklářů. Toto zařízení se však nikdy plně nerozběhlo a dnes neslouží.

V roce 1970 bylo rekonstruováno nádraží ČSD a parní trakce na trati Cheb-Plzeň byla nahrazena elektrickou s moderní zabezpečovací a sdělovací technikou. Roku 1973 bylo také otevřeno malé nádraží Mariánské Lázně-město v Úšovicích. Také v městské dopravě došlo ke změnám. V roce 1948 byl zahájen provoz autobusů a v roce 1952 vyjely první trolejbusy, které nahradily hlučné a nevýkonné tramvaje. Roku 1961 byly otevřeny nové provozy Dopravního podniku města Mariánských Lázní v Úšovicích s opravárenskými dílnami. V roce 1962 přibyla druhá trolejbusová linka do Úšovic, v roce 1980 třetí na Panská Pole a v roce 1985 čtvrtá do Velké Hleďsebe.

Roku 1972 bylo upraveno autobusové nádraží pro městskou dopravu před Excelsiorem a zároveň postaveno středisko Taxislužby s kanceláří Dopravního podniku. Postupně přibývalo autobusových linek a tak bylo otevřeno před nádražím ČSD větší autobusové nádraží.

Roku 1972 bylo znovu otevřeno letiště ve Sklářích, ale jen do roku 1980, kdy po únosu letadla do západního Německa bylo letecký provoz znovu zastaven. Od roku 1989 začal provádět Slovair nad Mariánskými Lázněmi vyhlídkové lety pro hosty. Došlo k znovuotevření letiště, ale bez napojení na stálé linky, slouží pro soukromá letadla domácí i zahraniční.

V roce 1973 byla dokončena výstavba areálu prodejny a opravny automobilů Škoda mladoboleslavského podniku. Spolu s opravnami Dopravního podniku a četnými soukromými prodejci a opravci je plně pokryta poptávka automobilistů po údržbě, opravách a nákupech nových aut. Jen několik provozovatelů má prodej ojetých aut.

Chráněná krajinná oblast Slavkovský les byla vyhlášena 3. května 1974 v lázeňském trojúhelníku Karlovy Vary-Mariánské Lázně -Františkovy Lázně s cílem chránit oblast vznikání léčivých vod. Za sídlo správy CHKO byly zvoleny Mariánské Lázně, odkud vyšla iniciativa k ochraně krajinného prostředí.

Zpožděné rekonstrukce a opravy lázeňských a odborářských domů

V sedmdesátých letech prošlo stavebními rekonstrukcemi více objektů - městské divadlo, muzeum, dům Chopin, nemocnice, radnice, léčebna Hvězda, interhotel Golf aj. Rekonstrukce novobarokové kolonády a pavilónu Křížového pramene se od roku 1972 stále protahovala a ukončena byla až roku 1981. Při rekonstrukci, jíž padlo za oběť tradiční stromořadí na promenádě, vznikla však Zpívající fontána jako nová dominanta těchto míst. Nejráznějším zásahem však byla v letech 1977-1979 demolice areálu 11 lázeňských domů Tepelský dům-Krym. Stavební stav zdejších domů byl zčásti už v roce 1945 neutěšený, k opravám nedocházelo, řada domů musela být opatřena podpěrami a zabetonovány sklepy. Na místě demolice měla proběhnout výstavba jedenáctipatrového supersanatoria pro 900 pacientů - nepochybně podle vzoru karlovarského THERMALU. Byla však z nedostatku finančních prostředků každoročně oddalována. Pouze byl zvolen název sanatoria - ARNIKA.

Byla vybudována karlovarská silniční odbočka, aby odklonila nákladní dopravu z centra města. Původní záměr se zcela nepodařil. V roce 1983 byla otevřena objížďková komunikace mezi Ruskou ulicí a Lesním pramenem a poté uzavřena pro dopravu Hlavní třída od domu Bohemia výše. Ani tento záměr se plně nepodařil.

V osmdesátých letech pokračovaly rekonstrukce domů v lázeňské čtvrti - lázeňské domy Margareta (1982), Libuše, Oberon, Parlament (1983-1985), zotavovna Bohemia (1988). Začala velkorysá oprava fasád, pokračující po celá devadesátá léta - Palladio, Pacifik (1989), Charkov, Kriváň, Paříž, Bellevue (1990), Nové lázně, Vltava, Berounka, Aeskulap (1990), Ural, došlo k opravám bytového fondu v Karlovarské ulici (1989), nová výstavba skladů a dílen zdejších podniků při silnicích do Hamrníků a do Sklářů. Roku 1983 byl otevřen obchodní dům DYLEŇ, depandance hotelu Krakonoš v trojúhelníkovém tvaru se 126 lůžky ( která se ovšem nezdařila a byla stržena postavena kol 1999 nová), rekonstruován hotel Atlantic. Především však v nové podobě zazářila nová zotavovna Monty (dříve Leningrad) s depandancí Děvín.

Bylo vybudováno středisko rehabilitace Dopravního podniku - Střelnice, a podniku Uranové doly - Agrikola u zimního stadionu na místě dřívější Masarykovy dětské léčebny v Tyršově ulici z roku 1933. Koncem roku 1989 byl otevřen první plavecký bazén pro veřejnost v Tyršově ulici, ale již v roce 1998 byl uzavřen, zbořen a nyní se staví nový.

9. Po roce 1989

S politickými přeměnami na konci roku 1989 došlo k obdobným změnám ve vedení města jako v celé společnosti. Odehrálo se několik manifestací domácího občanstva, podobně jako v Praze, Mariánské Lázně se zaplnily stovkami letáků, výzev, vyhlášení a prohlášení pro i proti. Během několika týdnů se politická situace pozvolna uklidnila. Vzniklo Občanské fórum, proběhlo několik demonstrací, bylo rozšířeno městské zastupitelstvo, došlo k změně názvů několika ulic a domů.

Naproti tomu zůstal k řešení areál ARNIKA na místě demolice 11 lázeňských domů Tepelský dům-Krym, a to dodnes - po 24 letech po demolici. Lázeňská organizace v letech 1989-1990 dokonce přistoupila k zahájení stavby sanatoria ARNIKY Karlovarským stavebním podnikem, ale v květnu 1990 se stavební práce zastavují, těžká technika je odvezena, staveniště obehnáno plotem a teprve po letech je prostranství provizorně otevřeno s omluvnou textovou tabulí za toto provizorium.

Důležité změny ve vedení podniků a majetkové přeměny v městě probíhaly skrytě a neviditelně, zatímco v tisku se kritizovalo všechno nemožné a nepodstatné. Postupně se rozpadala organizace různých podniků služeb pod Městským národním výborem, mnohé podniky se osamostatnily, dále vzniklo několik příspěvkových organizací pod městem Mariánské Lázně. Vznikla Městská policie, kde bylo nutno hledat vhodné rozčlenění úkolů v kriminalitě, dopravě aj. se státní policií ČSFR.

Vznikly řady spolků, mezi nimi Společnost československo-amerického přátelství, vznikly politické strany a sdružení. V ekonomické oblasti se zakládaly akciové společnosti i soukromé podniky. V květnu 1990 byl odhalen pomník americké armádě za přítomnosti americké velvyslankyně Shirley Temple-Blackové a za účasti americké vojenské hudby z Frankfurtu n. M. Mariánské Lázně navštívil nový prezident Václav Havel, mnozí přední politici nových stran v ČSFR. Došlo k navázání partnerských vztahů s německými lázněmi Bad Homburg a k prvním kontaktům s německým vysídleneckým spolkem Heimatverband Marienbad.

Co se týká nové výstavby a demolic v lázeňské čtvrti, nejvýrazněji upoutá na Hlavní třídě nový hotel VILLA BUTTERLY (1993) a zcela přestavený Cristal včetně vyčleněného předhotelového prostranství, které objíždí trolejbusová a autobusová místní doprava - PALACE HOTEL CRISTAL. Většina domů během deseti let dostala nové fasády, u některých domů došlo k vnitřním i vnějším rekonstrukcím. Byl otevřen hotel FLORA v Nehrově ulici, přestavěna léčebna Gorkij na Hotel MAXIM tamtéž, z mateřské školky 9.května vznikla restaurace Romania. Na Goethově náměstí po stavební rekonstrukci hotelu HVĚZDA došlo k podsilničnímu spojovacímu přechodu s hotelem SKALNÍK. Desítky domů přešly do soukromého vlastnictví, většinou šlo o nájemníky těchto domů.

Smutnější obraz dávají prostranství, která vznikla po roce 1990 po demolicích: na Goethově náměstí to byl nejstarší dům města TATRA z roku 1816, v Třebízského ulici byl stržen dům VOSTOK, na Masarykově třídě bývalý dům DUKLA, kde měl vyrůst hotel KOLONÁDA, ale tím se stal v roce 2002 bývalý klášterní areál děkanství, který stál více než pět let po přestavbě opuštěn. Mezi demolicemi stále vévodí oblast ARNIKY, snad už natrvalo.

Potom je další skupina domů, které zůstávají opuštěné a pokračuje jejich chátrání, bez ohledu zda stojí stranou či přímo na očích jako bývalá léčebna ROZKVĚT s řadou domů až po SLUNCE. Prázdná zůstává řada lázeňských domů na Goethově ulici ZELENÝ KŘÍŽ - KAVKAZ - JITŘENKA, od roku 1993. Na Hlavní třídě je opuštěn HOTEL CORSO, zčásti demolován, takže jde jen o přední fasádu na Hlavní třídě. Prázdný je dům BOHEMIA na rohu Mladějovského a Ruské ulice (Název se zalíbil bývalému majiteli zotavovny Zápotocký a používá ho jako Hotel Bohemia.) Dále je prázdný hotel ATLANTIC. A dále na Ruské třídě stojící bývalý areál Výzkumného ústavu balneologického, původně Petzoldův hotel CASINO. O všech domech kolují nejrůznější fámy, co se vlastnictví týče a co do úmyslů jejich vlastníků.

Skutečností je, že přes ztrátu demolovaných domů a prázdnotu dalších uváděných, nepociťují Mariánské Lázně nedostatek lůžek, zvláště lůžek cenově dostupných. Dokonce některé z lázeňských hotelů a domů nejsou spokojeni s návštěvností cizinců, aniž by však cítili potřebu pomoci městu v nabídce atraktivit, které by cizince více lákaly.

Současná diskuse o městské dopravě - zda autobusy, trolejbusy či tramvaje - nevychází ani tak z problematiky nejvhodnějších spojů a časového rozložení této dopravy či dokonce z ekologie, ale z toho, jaká bude nejefektivnější varianta. Novinkou bylo zprovoznění lanové dráhy na KRAKONOŚ. Zda to bude trvalé, nikdo neví. Lanovka končí u Krakonoše, ale zde není žádná nabídka pro návštěvníky. Zajímavá přehlídka miniaturních staveb byla uzavřena.

V tisku skončila éra měsíčníku Kulturní přehled KaSS v roce 1992 a začal vycházet a dosud vychází týdeník Mariánskolázeňské listy, založený z iniciativy Spolku přátel Mariánských Lázní a jedinců jako Svatopluk Richter, Milan Kopřiva, Stanislav Sedlák aj. Přes několik pokusů o obnovení Kulturního přehledu skončil poslední pokus v lednu 2001. Od roku 2000 vychází naopak v městě po karlovarském vzoru čtyřjazyčný měsíčník PROMENÁDA, který je řízen z Karlových Varů. Od roku 1999 vysílá v kabelovém vysílání soukromá mariánskolázeňská televize smyčkové týdenní pořady, založená p.Bohumilem Chladem. Z městských kin zůstalo jediné - SLAVIA. V celoročním provozu zůstává - přes různé těžkosti - Městské divadlo, a to i s názvem divadlo Nikolaje Vasiljeviče Gogola, který byl řádně zrušen zastupitelstvem a městskou radou v roce 1990 podobně jako název kolonády Maxima Gorkého. Také zdejší lázeňský orchestr přežívá a udržuje přes všechny těžkosti tradici koncertování v lázních již od roku 1820.

Všechny kostely jsou v plném provozu, ať již pro bohoslužby nebo pro jiné účely. Anglikánský kostel slouží jako výstavní a koncertní síň při městském muzeu. Dochází k obnově sítě vycházkových cest. Tato obnova již tradičně, čas od času od padesátých let, se objevovala, aby připomenula tento atraktivní úsek lázeňského milieu. Počet vináren a barů překročil třicet, počet kaváren padesát, počet restaurací, hostinců a pivnic dokonce číslo 120 a pizzerií je šest.

Privatizace postihla nejen vlastnictví hotelů, domů, zahrádek, ale všechna řemesla, obchody všeho druhu, cestovní kanceláře, až po průvodcovské služby, které dnes nabízí 50 zdejších občanů v různých řečech a v různé kvalitě. Privatizace míří i do zdravotnictví, počet lékáren se dnes například blíží desítce.

Ve třech základních školách se učí na 2000 žáků. Ze středních škol má město gymnázium, obchodní akademii, střední hotelovou školu, dále jsou tu učiliště - Střední odborné učiliště, 1.soukromé drogistické učiliště, učiliště Gastro, a studijní středisko Univerzity Karlovy pro přípravu zahraničních studentů ke studiu na našich vysokých školách, s oddělením lékařské fakulty. Základní umělecká škola má trvale přes 1000 žáků.

Lze říci , že vývoj Mariánských Lázní - vzhledem ke stejnému ekonomickému, politickému i kulturnímu prostředí - kopíruje neklidný a nejednoznačný vývoj v celém Česku. Mimořádné snad je jen zaměření na růst počtu hotelů, pensionů, restaurací a pivnic, které má asi prvenství mezi západočeskými městy ( v přepočtu na počet občanů).

Závěrečná omluvná poznámka: Hodnocení vývoje posledního až současného období bývá jako vždy v historii neúplné, nedotažené a historici čekají (nedočkavě) až na delší časový odstup od současnosti. To se ostatně týká nejen poslední sesítky let, ale v jistém úhlu celého období po roce 1948.

Webové odkazy:

Vyberte si hotel v Mariánských Lázních,
kde na vás dýchne historie.