Sítiny dříve Raušenbach

Devět kilometrů severovýchodně od Mariánských Lázní, mezi Rájovem a Mnichovem, leží obec Sítiny. Je položena mimo Karlovarskou silnici, s níž je spojena asi 2 km dlouhou silniční odbočkou. Obec leží 735 m n. m. a podhorský ráz místa znásobuje to, že je otevřena větrům ze tří světových stran, pouze na severozápadě je chráněna, ovšem spoře, pásmem hadcového pohoří Vlčí kámen (880 m) - Planý vrch (865 m). Obec patří pod obecní úřad Mnichov. Se světem má jediné spojení - autobusové. V roce 1965 měla 93 obyvatel a školou patřila k Zádubu (do 5. třídy). Po zrušení zádubské školy patří pod Mnichov a vyšší třídy pod Mariánské Lázně.

K názvu obce

Historicky jsou SÍTINY jednou z nejzajímavějších obcí naší krajiny. Nejprve si řekněme něco o názvu obce. Po staletí se obec jmenovala RAUŠENBACH (= šumící nebo hučící potok). Roku 1947 bylo rozhodnuto německý název odstranit. Předložené návrhy na "Šumná", resp. od ONV Mariánské Lázně na "Bystřina" nakonec ustoupily třetímu návrhu - dnešnímu, který považovali filologové za nejsprávnější překlad od německého "Rusche" = sítina. Skoda, že si v té době nepřečetli Klementovu vlastivědu Tepelska, neboť by věděli, že původní název obce byl český: SVURVODY! Za 55 let se nový název obce již vžil, a nelze ho již měnit.

Prastarý název největšího protékajícího potoku byl "Cmórn" (Zmorn) . Protékal pod Mnichovem a za Hamrem se vléval do Teplé. Také tento pomístní název nebyl německý. Němci ho běžně používali, ale hovořili o českém původu, přestože ho vysvětlovali problematicky - jako Čmourný (Heinrich KRAUS) či Smolný. Také tento pomístní název po roce 1945 byl přejmenován na Mnichovský potok.

Těžba cínu

Vznik Sítin je obvykle dáván do souvislosti se založením cínového dolu klášterem Teplá v blízkém lese, jak uvádí stará listina tepelského opata Benedy z 14.června 1346. Německá vlastivěda (Heimatbuch 1977) odmítá údaj z roku 1214 o Raušenbachu, který vychází z falza z 15.století a nemá tedy žádnou důvěryhodnost. Druhá listina, týkající se tohoto místa, z 14. prosince 1347, potvrzuje, že klášter Teplá prodává cínový důl třem bratrům Tullingerovým, totiž Bohuslavovi, Ulrychovi a Konrádovi, do dědičného nájmu. Roční nájem byl 8 kop grošů. U dolu stála tavicí huť. Aby klášter podpořil osídlení tohoto místa, udělil mu "německé" právo (s děděním dvorů).

Pozdější tepelský opat Bohuš (1384-1411) si umanul získat důl pro klášter zpět, zřejmě pro výnosnost těžby cínu. Vznikl spor mezi klášterem a nájemci Tullingery, který prý se snažil urovnat sám král. Až listinou z 25.května 1397 dochází ke smíru. Opat Bohuš slibuje ponechat v nájmu bratrům Tullingerovým dosavadní cínové doly i soud v Mnichově, ale všechny nové otevírané doly budou patřit jen klášteru. Tullinger se naopak zavázal vedle peněžních poplatků, že bude sloužit klášteru se samostřílem, kdykoliv to bude třeba. Byl také potvrzen jako rychtář v Mnichově.

Teprve za opata Alberta (1455-58) se podařilo klášteru dostat celý Raušenbach zpět. když vyplatil nájemci Janu Kunešovi a jeho bratrům 235 kop grošů. To již pohasla nadějná sláva hornictví v blízkosti. Tehdy se naposledy připomínají cínové doly a tavící hutě v těchto místech. Od těch dob žijí jen v pomístních názvech na katastru obce.

Nečekaný nález

Když jsme v roce 1979 s Vladimírem Šindelářem narazili - po melioracích Mnichovského potoka nedaleko Farské kyselky - na neznámý minerální pramen. Vyvěral ze dna potoka uprostřed toku a přitom jsme objevili ve stejném místě, v hloubce více než 1 m v zemi, asi 4 m dlouhé koryto s vloženými dvěma prkny, inkrustované a se stopami cínové rudy - corpus delicti pradávné těžby cínu v těchto místech. Pod sklopenými prkny byl smaragdově zbarvený prášek. Nový pramen jsme nazvali -Tullingerova kyselka.

Zemská stezka - Via Regia

Nelze souhlasit s názorem, že Raušenbach vznikl až roku 1346. Mnohem starší než cínový důl byla stará celnice na Královské zemské stezce, vedoucí sem od Kynžvartu přes les - kolem Nimrodského ringvalu - do Mnichova. Celnice tu byla už v dobách Sezimy a Hroznaty. A už při této celnici vzniklo první osídlení snad s oním názvem SVURVODY - podle stékajících se potoků. Tento nejstarší název obce uváděl roku 1882 Franz KLEMENT ve své tepelské vlastivědě, neuvedl však listinu, z které tehdy čerpal. Nejstarší, opevněný dvůr - spíše tvrz - stával na dnešním okraji obci v místech dvorů čp. 1 Perlhof a čp.2 Fischerhof. Dvůr přišel do vlastnictví kláštera a jeho lokalizace potvrzuje, že se obec jen postupně prodlužovala mýcením lesa směrem na sever.

Zemská stezka, označená ještě na josefínské mapě v lese jako "Chebská silnice" (Egerer-Strasse), nazývaná ale také "Kynžvartská silnice", byla dříve hlavní dopravní tepnou kraje a ovlivňovala po staletí i historii této obce. Ještě na mapách 19. století ji sledujeme od Kynžvartu přes Králův kámen, kolem Nimrodského ringvalu, jak obchází vrch Volfštejn (nově Vlčí hřbet) a míří ze západu do vsi. Nimrodský ringval objevili 1975 B. BROUKAL a Z.BUCHTELE, který v roce 1999 navíc zmapoval bližší okolí ringvalu jako lokalitu zaniklé vesnice a potvrdil ji definitivně jako zmizelou obec PINGARTEN, kterou uváděl A.PROFOUS v seznamu zaniklých neznámých míst.

Z Raušenbachu mířila silnice do Mnichova jako "Panská cesta" (Herrenweg), kdežto druhá trasa jako "Uhelná cesta" (Kalafurtweg) vedla východním směrem na Popovice a Poutnov.

Vznik lesní rezervace

Zájem o obec projevovali kdysi i mocní sousedé Nothaftové z Chebska a páni z Plavna, kteří mě+li hrad Kynžvart. Z dopisu Heinricha z Plavna z roku 1461 se dovídáme, že ves je pod ochranou hradu Kynžvartu, za což musí platit ročně osm strychů hrachu (asi 750 I). Z toho je patrné, že plavenští páni se snažili tu posunout své panství na úkor klášterního. Rozšiřovali tu svá práva a počátkem 16.století vznikl spor o to s klášterem Teplá. V roce 1530 se prosadil tlak proti klášteru z jiné strany: celá okolní krajina byla dána do zástavy Hans Pluhovi z Rabštejna a na Bečově a po dvacet let si dělali Pluhové naději na trvalé udržení těchto klášterních majetků. Když byl Kašpar Pluh roku 1549 označen za rebela a veškeré majetky mu byly odňaty, vrátily se vesnice zpět klášteru, ale zdejší lesy, šachty, doly a rybníky se staly královskou rezervací. To byla později i hlavní překážka založení našich lázní v 18. století.

Berní rula (1654-1655)

Třicetiletá válka postihla obec zejména v roce 1632 a 1636, kdy tu řádili Švédové a obyvatelé museli prchnout do lesů. Berní rula (1654) uvádí ve vsi jména 17 sedláků, 5 chalupníků a 6 zahradníků-bezzemků, celkem 28 usedlostí. V obci bylo 28 potahů, 66 kusů hovězího dobytka, 68 sviní a 30 ovcí. Z českých jmen se tu ještě uvádějí Jiljí Kovář, Matěj Němec a Bartoň Krejčí. Raušenbach byl však vsí německých Zitterbartů, Bayerlů a Hammerů. Roku 1680 patřil Matěj Zitterbach k iniciátorům selské rebelie. Rychtář Rauscher vedl vzbouřené sedláky, byl za to sesazen a uvržen do okovů. Po více než sto letech po berní rule měla ves 44 usedlostí a šířila se severním směrem k návrší Hayd.

Vazba na sousední Mnichov

Obec patřila k farnosti Mnichov, kde byl kostel, škola a kde se konaly i trhy. Mnichov byl od roku 1437 městem. V Raušenbachu, stejně jako v okolních obcích, zkvétalo svého času obchodování s chmelem. Později, když povoznictví upadalo, odstěhovaly se odtud mnohé rodiny na Žatecko, podobně jako z Mnichova. Mezi Raušenbachem a Mnichovem, který byl od 1437 městem, existoval zvláštní právní kodex po celé 15. a 16.století: Městskou radu Mnichova tvořili polovinou občané Raušenbachu a polovinou Mnichovští. Odtud byl prý i název "Panská cesta" mezi Raušenbachem a Mnichovem, po níž jezdili radní na schůze do Mnichova. Spíše mezi pověsti spadá to, že se radní obou obcí scházeli na polovině Panské cesty a zde schůzovali… Název cesty dle našeho názoru spíše souvisel s tím, že bývala používána panstvem od dávných dob. Nedaleko Panské cesty u potoka Cmorn, stával prastarý kostelík sv.Siarda, který je dnes v ruině.

Zaniklý kostel P.Marie Pomocné na Haydu

Jiným zaniklým kostelíkem byl svatostánek na vrchu Haydu. Původní kapli nechal zřídit roku 1750 Leopold Fischer, důchodní z kláštera Teplá (týž, který zakládal později lázně v Zádubu) a zasvětit Panně Marii Pomocné (Maria-Hülf) v lese nad obcí na vrchu, zvaném Hayd. Hlavní oltář vytvořil pro kapli pražský sochař Ignác Platzer. V roce 1753 povolil pražský arcibiskup rozšířit kapli na kostel. Nová sakrální stavba měla sloužit také tepelským poddaným z klášterní části města Sangerbergu, která měla jméno "Na opatském" (Abtischen). Stavba tohoto kostela v sedle na Haydu se však protahovala, 1754 byla v hrubé stavbě dohotovena, ale vysvěcení bylo až 31.7.1757 opatem Jeronymem Ambrožem (podle něho se nazývá Ambrožův pramen v Mariánských Lázních). Nový kostel měl rozměr 23,3 m krát 12,8 m. Postranní oltáře byly Mariánské a byly sem převezeny z kláštera Teplá. Stavba stála po pravé straně silnice na malé vyvýšenině na Haydu a měla se stát centrem Mariánského kultu v této krajině, neboť v okolí žádný kostel neměl mariánské zasvěcení.

V té době neměly poutní kostely žádného stálého kněze a tak v roce 1785 byl kostel podle císařského rozhodnutí zase zrušen a materiál použit ke stavbě kostela a fary v Rájově a obecní kaple v Raušenbachu. Větší část inventáře a velké stavební kameny, včetně kamenných základů, byly použity k rozšíření místní kaple v Raušenbachu. Jsou to například kamenné barokní okenní rámy z roku 1755. Lokalita zaniklého kostela je vpravo silnice u starých božích muk z počátku 19.století, právě proto, že byly odvezeny i základy, se místo v terénu těžko hledá. Stál zřejmě na místě dnešních božích muk.

Nový, dnešní kostelík v obci má nad vchodem letopočet 1826, připomínající však až pozdější rok stavby kostelní věže (monogram u letopočtu je RBGM). Původně stávala v obci menší kaple, která byla v roce 1789 výrazně rozšířena. Nad vchodem je v nice soška sv.Václava. Kaple však byla zasvěcena - podobně jako zaniklý kostel - P.Marii Pomocné (Maria-Hülf-Kapelle) a do roku 1826 stála bez věže. Kostelík je 15 m dlouhý. Dvakrát týdně jezdil kněz z kláštera na konání mše svaté. Zajímavé je, že přijížděl na koni. V nové době byla svěřena správa kostelíka mnichovským farářům, ale to už sílily snahy vyhlásit Raušenbach samostatnou farností a uvažovalo se o postavení fary. Větší sedláci prý jezdívali ke kostelu na mši s koňmi a povozy, aby ukázali bohatství a blahobyt obce.

V roce 1894 byl otevřen v sousedství josefínské sýpky raušenbašský hřbitov. Do té doby byli pohřbíváni místní na mnichovském hřbitově okolo farního kostela. Hřbitovní kříž na raušenbašský hřbitov darovaly rodiny Tischlera, Wurdingera a Zitterbarta a před vchodem na hřbitov zaniká tabule se vzkazem od mrtvých: "Was Ihr seid, das waren wir,/ Was wir sind, das werdet Ihr."

Zprávy Schallera (1788), Sommera (1838) a Klementa (1882)

Za SCHALLERA (1788) měla ves 43 domů, za SOMMERA (1838) již 66 domů a 442 obyvatel, vlastní školu i poddanskou sýpku (první budova při vchodu do vsi, u hřbitova), dále vrchnostenský mlýn (zvaný "Dřevěný" nebo "Porklův mlýn" a po roce 1945 "U Langra"). Franz KLEMENT (1882) uváděl, že obec má již 84 domů, 593 obyvatel, 25 koní (!), 315 kusů hovězího dobytka a 24 sviní.

Dvacáté století v Raušenbachu

Zdejší osídlení kulminovalo kolem roku 1900. Vývoj k trhové vesnici byl - podobně jako u Rájova - zablokován blízkostí města Mnichova. A tak po roce 1900 dochází k odlivu obyvatel. Před první světovou válkou tu žilo 485 osob, v roce 1930 již jen 410 obyvatel. Pracovali převážně v zemědělství, v lese a za prací se jezdilo v létě i do lázní. Obec měla vlastní poštu (zrušena za první republiky), vlastní hřbitov (od roku 1894). tři hostince ("Zlatý orel" čp.3, Parthův "Fünfhaus" čp.59 a Dietlův hostinec neboli "Wurdinger" čp. 29), krejčího, pekaře, kolaře-truhláře a 3 kupecké krámky. K obci patřil Porklův mlýn. Tento mlýn byl kdysi mnichovský, pak byl od Mnichova odtržen pod majetek kláštera Teplá a odtud později k obci Raušenbach.

V roce 1911 zničil požár šest dvorů (čp.30 až 35), které však byly znovu postaveny.

Místní lovecké spolky využívaly hojnosti divoké zvěře, byl tu tetřívek i tetřev, místní pěvecký spolek byl známý v celém okolí a divadelní ochotníci hrávali pod vedením ředitele Egerera, později paní Anny Waltersové. Obec měla tradici dobrovolného hasičstva, založeného 1875. Jeho čestným hejtmanem byl Roth-Schneider, účastník války v roce 1866. Zemřel v roce 1935 v 96 letech.

Rodákem Raušenbachu byl WURDINGER, bohatý obchodník s chmelem ze Žatce, velký příznivec rodného místa, který tu založil školní knihovnu, dal postavit kanalizaci, chudobinec i špitál, 1926 koupil nové zvony pro kostel, dal postavit válečný pomník a po smrti zanechal nadaci obce ve výši 100 000 Kč. Nadace byla použita k stipendiím, ale bohužel nestačila na zavedení elektřiny v obci. Wurdingerův pomník s jeho plastikou stával před obecním domem, kde byl obecní úřad, pošta, chudobincem a špitál (čp.85). Bohužel při planýrování místa byl pomník zřejmě zahrnut do základů kdesi v místech před tímto domem.

V polovině 19.století bylo odděleno od státních montánních lesů Císařského lesa polesí Raušenbašský Hayd a přičleněno k obcím Raušenbach a Mnichov. Obce však z toho neměly žádný užitek. O polesí se starala selská korporace a tím obce ztratily významné příjmy.

V první světové válce padlo 17 mužů ze vsi a další 4 zemřeli na následky války. V roce 1927 byl odhalen na návsi pomník 17 padlým v první světové válce. Zachovaná památka má neobvyklou formu na balvanu položené železné kroniky lidských dějin, otevřené na straně "Světová válka" se jmény padlých osadníků v letech 1914-18. Jde asi o dílo zdejšího znamenitého sochaře Zuckera z čp. 84.

Obec mívala před válkou dvoutřídní školu. K dalšímu vzdělávání navštěvovali chlapci školy v Mariánských Lázních. v Bečově či v Teplé a děvčata klášterní školu Notre Dame v Mnichově. Před válkou byli vrchními učiteli (řediteli) Egerere, Merolt, Tischler, jako druzí učitelé Turba, Beer a Güll.

V minulosti proslavil obec malíř Bayerle, který dělal též malířskou výzdobu okolních kostelů. Ze stejné rodiny se Bruno Bayerle z Raušenbachu (1831-1887) byl zvolen po smrti opata Liebscheho 12 května 1880 tepelským opatem, když dostal 70 ze 77 hlasů bratrů. Vládl v letech 1880-1887 a byl iniciátorem stavby mariánskolázeňské litinové kolonády a dalších úprav v lázních. Zakoupil dům "Vavřínový věnec" v sousedství klášterního domu "Zlatá koule", oba domy nechal strhnout a vybudovat areál, který nesl nějaký čas název "Nová koule". V Otročíně dal postavit faru a rekonstruovat tamější kostel. Zemřel bohužel předčasně při návštěvě princezny Štefanie v srpnu 1887.

Ve třicátých letech dostala obec spojení autobusem na lince Mnichov-Mariánské Lázně a tak rostl počet pracujících v lázních - od pikolíků až po hoteliéry.

V roce 1945 tu stálo 91 domů a bydlelo 600 obyvatel. Velkým handikapem vesnice bylo, že ještě v roce 1945 neměla elektřinu. Za druhé světové války zahynulo na frontách 41 mužů, při čemž 17 z nich, většinou v Rusku, u Sevastopolu, Stalingradu, zůstalo navždy nezvěstných.

Historické památky obce

Z historických památek na katastru obce připomeneme pískovcovou skulpturu Korunování P. Marie z roku 1850 před vchodem do vsi. Socha je 330 cm vysoká, výška skupiny 130 cm. Nápis "Ehre sey Gott dem Vater, dem Sohne und dem heyligen Geiste wie auch der heiligen Mutter Gottes Maria", zakladatel památky se uvádí Wenzl Wurdinger roku 1850. Dáleje tu socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1757, věnování Matěje Josefa Kiesslinga, která bývala na cestě do Mnichova; dále zbytky četných božích muk v okolí (celkem 19), z nichž nejstarší byl marter z roku 1606 poblíž rybníka Filzteich u zaniklého Porklova mlýna. Výška 175 cm, v nikách byly plastiky Marie a Jana pod křížem, Krista u mučednického kůlu, letopočet 1606, tři jelení parohy jako znak kláštera. Krádež tohoto pomníku před třiceti lety nesmírně vzrušila celé okolí a zavdala příčinu k četným podezřením. Dnes jsou takové a ještě horší krádeže bohužel na denním pořádku.

Umělecky nejcennější je pomník v lese na Planém vrchu z roku 1889. Čteme na něm latinské memento "Venit mors celeriter, rapid nos acrociter", připomínající smrtelným, jak rychle smrt přichází a jak nečekaně. Pomník vzpomíná na tragickou událost při lovu, kdy došlo k nešťastnému zastřelení dvacetiletého E. Francka.

Nejvýznamnější památkou je ovšem již uváděný zdejší kostelík P.Marie Pomocné s řadou památek ze staršího zrušeného kostela, který stával v lese nad obcí.

Na Haydu bývala samota Haydhäusel s několika chalupami a dole pod nimi místní cihelny. Zvláštní název vrchu "Hayd" si vysvětlujeme z češtiny. Vůbec nejstarší zpráva o lokalitě Mnichov se týká těžby zlata pod vrchem "Háj". Byla by příliš veliká náhoda, kdyby na toto české označení Háj nenavazoval starý německý "Hayd". Bohužel po roce 1945 byl vrchu přidělen nový název Planý vrch.

Pomník ruských vězňů

Novodobou památkou je památník 11 ruských vězňů na hřbitově. Patřili k jednomu transportu smrti, které procházely touto krajinou a zahynuli tu v březnu 1945. Jejich mrtvoly byly objeveny původně za hřbitovní zdí, přikryty jen chvojím a starými věnci. Byly nalezeny až českými dosídlenci. 5. května 1945 byla ve vsi zastřelena Němci 27letá Polka Smetanjuková. Oběti z konce války byly v roce 1946 pietně pohřbeny na zdejším hřbitově a hrob původně označen jednoduchou dřevěnou tabulkou s nápisem "Zde spí svůj poslední spánek 11 ruských hrdinů". Roku 1975 byl hrob upraven a postaven mramorový pomník. Stejně jako na Pístově, v Teplé či v Mnichově i zde nalézáme varovné memento válečných hrůz před více než půlstoletím.