Vyzkoušejte průvodce
ubytováním a ověřenými hotely v Mariánských Lázních,a rezervujte si svou vysněnou
lázeňskou dovolenou.

 

 

 

P O V Ě S T I

Mariánskolázeňsko

 

1. Pověst o úšovickém hrádku

2. Pověst o Hamrnickém dvoře (2x)

3. Závišínský kamenokříž

4. Posvátná lípa v Zádubu

5. Podhora a její Duch (2x)

6. Podhorní mlýn a poslední vlk

7. Pověst o synkovi z Podhorního mlýna (2x)

8. Pověst o mlynáři z Podhorního mlýna

9. Půlbochníkové pole v Rájově

10. Siardova kaple u Mnichova

11. Poutníkova útěcha (Pístov)

12. O náruživém lovci a bílém zajíci (3x)

13. Hau-hau strašidlo u Nové Vsi

14. O hraničních kamenech u Nové Vsi

15. O Hadí královně od Psího potoka

16. Obávaný loupežník Kronl z Milhostova

17. Sedlák z Milhostova se zkamenělým srdcem

18. Ruský kříž u Výškovic (2x)

19. Kultovní místo ve Služetíně

20. Zvířecí rozhovor o Vánoční mši (2x)

21. Zaniklá ves Věnov, kde žila čarodějnice

22. O původu Hleďsebe a Pozorky

23. Pověst o založení Klimentova

24. V Císařském lese

25. Čertovy bludičky u Valů

26. Drží to jak Babice

27. Novodobé příběhy z Mnichovska (4x)

28. Lesní žínka a posvícenské koláče (3x)

29. Pověst o vzniku Dolního Kramolína

30. Novodobé pověsti o založení Mariánských Lázní (5x)

 

 

třicet pověstí z okolí Mariánských Lázní

 

1. Pověst o úšovickém hrádku

Tepelský učitel Franz KLEMENT (1878) uvádí, že v dávnověku stával nad říčkou "Úža" dřevěný hrádek "Úšvice" (Uschewice). Při hrádku vzniklo podhradí s 26 staveními, kde bydleli nevolníci zdejšího rytíře. Tento však byl jen lenním pánem (nájemcem) tepelského vládce Sezimy a jeho předků. Ve starých análech Teplé se píše, že ještě před vznikem kláštera Teplá, kolem roku 1190, měl zde své rytířské sídlo Bohuslav ze Švamberka jako leník vladyky Sezimy. Feudál Sezima byl jeden z nejmocnějších vládců v západních Čechách a v jeho majetku byla někdejší panství Teplá, Kynžvart, Chodová Planá a velké části dominií Bečova, Toužimi, Bezdružic a Plané.

"Za onoho času (1190-1197) vládl v Německu císař Heinrich VI., syn Friedricha Barbarossy. Ten podnikl válečné tažení do Itálie, kterého se účastnil také český vévoda Konrád Otto se svým vojskem. Každý rytíř musel postavit určitý počet jezdců. Bojovný rytíř Bohuslav z Úšovic měl 14 jezdců, kteří se pod velením jeho syna Heinricha připojili k táhnoucímu českému vojsku. Vévodu zastihla smrt 9. září 1191 a Heinrich se vracel domů a dokonce si přivážel nevěstu, kterou si našel v Miláně. Na hrádku v Úšovicích se připravovala svatba. K svatbě byli sezváni okolní páni a rytíři. Uprostřed bujného veselí vypukl požár a hosté se spasili útěkem z hrádku. Všechny pokusy uhasit oheň byly bezvýsledné. Dřevěný hrádek zcela vyhořel.

Podezření ze žhářství padlo na dceru jednoho poddaného, která se s mladým rytířem už dříve znala a které rytíř učinil příkoří. Proto přikázal rytíř, aby byla předvedena. Dívka však zmizela a to zesílilo podezření. Po pátrání byla nalezena druhého dne na Pístově na hrobě své matky, kde bědovala a naříkala. Byla předvedena a vržena před rytíře, a třebaže přísahala, že je nevinná, byla na jednom pahorku nad spáleništěm vhozena do vyhloubené jámy, tělo probodnuto kůlem a zaživa zahrabána. Po letech z kůlu, kterým byla probodena, vyrostl mohutný strom a jeho koruna se trvale zelenala. Lidé se podivovali tomuto zázraku a viděli v něm znamení, že dívka byla nevinná. Zvláště u děvčat býval tento strom ve veliké úctě. Přicházely sem, modlily se a u zde umučené svaté prosily o ochranu a pomoc v lásce. Ještě v 18. a 19.století byla tato pověst velmi živá. Děvčata přicházela k památnému stromu, a katoličtí kněží je marně odvraceli od víry v zázračný strom. V boji s pověrčivostí nechali nakonec strom porazit a na místě postavit zprvu kamenný kříž, pak boží muka. Ale dívky sem chodily dál. Místo bylo považováno za zázračné a stále hojně navštěvováno. A tak při této staré cestě do Stanoviště stojí stále tzv. marterl (1882)." Potud Franz KLEMENT.

Franz KLEMENT uváděl, že v jeho době stopy valu tu výrazně zůstávaly na jižní straně vesnice Úšovice poblíž hospodářských dvorů čp. 37 a 38. K pamětníkům zbytků hradního příkopu v Úšovicích patřil mariánskolázeňský rodák doktor Josef MAY (1900-1997). Podobně jako Anton GNIRS (1932) popisoval místo, kde hrádek stál. Šlo o typický "ringval" - kruhový val s příkopem, uprostřed kterého byl výrazný ostrůvek méně než 16 metrů v průměru. Zbytky tohoto ostrůvku si prohlížel MAY jako chlapec (1910) na procházce se svým otcem, který mu je ukazoval. Byl to val stejného typu jako ringvaly čili tvrziště u Nimrodu, u Rankovic, u Těšova, u Bezvěrova. V roce 1912 zasypal majitel usedlosti hluboký příkop, aby si rozšířil zahradu. K tomuto hrádku se vztahovala tato pověst.

Nedaleko úšovického kostela, při silnici pod farou - mezi dvěma silnými stromy - stávala ještě dlouho po druhé válce ona boží muka, která měla - když byl strom už dávno poražen - připomínat místo umučení nevinného děvčete, vhozeného zaživa do jámy.


Prameny:
KLEMENT Franz: "Die verfallene Ritterburg Ušewice" - "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 196-199
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o hradu Úšovice" HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků Mariánské Lázně č. 1/1975 z 23.ledna 1975, S. 3-5
ŠVANDRLÍK Richard a kol.: "Mariánské Lázně" Olympia Praha 1987, S.16

 

2. Pověst o Hamrnickém dvoře

Jednoho bouřlivého a větrného podzimního večera zaklepal na vrata starého Hamerského dvora nad Kosím potokem podivný cizinec v doprovodu staršího muže. Prosili o střechu nad hlavou v té nepohodě a byli přijati hospodyní. Vše co mohla kuchyň a sklepení nabídnout, jim bylo přineseno. Zasedli k jídlu a cizinec si všiml, že selka pláče. Zeptal se jí, co se stalo.

Selka prozradila se vzlykotem, že její muž je na smrt nemocen a blíží se jeho konec. Nemůže však zemřít bez posledního pomazání. Cizinec poprosil, aby ho dovedla ke smrtelné posteli za nemocným. Cizinec utěšoval muže, tak silného ve víře, a říkal, že smrt je sladká dřímota při přechodu na onen svět, který je lepší než tento. Nemocný se s námahou nadzvedl a řekl, že nemůže zemřít jako katolík bez posledního pomazání od kněze. Nato se dal cizinec poznat. "Bůh mne sem přivedl - jsem kněz a jsem připraven dát ti pomazání," řekl. To také provedl a krátce nato sedlák jménem Niklas Hammer zemřel. Onen neznámý cizinec byl farář v Melmicích a stal se později opatem kláštera Teplá pod jménem Raymund Wilfert I. Dvůr, nazývaný za onoho času Froschhammer, koupil pro tepelský klášter a nechal ho zcela přestavět.

Jde o dnešní Hamrnický zámeček, který je v neutěšeném stavu. Zde býval kdysi velký selský dvůr, zvaný HAMMERHOF. Za časů třicetileté války ho vlastnil jakýsi Danikel Froschhammer. Traduje se ještě jiná pověst, totiž že v dávných dobách zůstal majitel tohoto dvora jediný věrný katolické víře, když se v celém tomto kraji rozšířilo a zvítězilo husitské učení.


Pramen:
KLEMENT Franz: "Der Bauerhof von Danikl von Froschhammer " in "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 200 -201

 

3. Závišínský kamenokříž

Typický kamenokříž (Steinkreuz, dnes též smírčí kříž) se nacházel ještě před nedávnem asi 100 metrů za Závišínem u silnice do Ovesných Kladrub. V šedesátých letech 20.století se ocitl kamenokříž po rekonstrukci asfaltové silnice na levém okraji silnice v zavážce. Nedaleko je bažinka, kde pramení Jilmový potok. Zpod silnice nyní vykukovala pouze část kamenokříže. Někdy v osmdesátých letech byl kamenokříž několika nadšenci vytažen a přeložen na pravou stranu v zatáčce. Tím se sice zviditelnil, ale radost nadšenců netrvala dlouho. V roce 2000 byl bohužel - přes svoji velkou váhu - ukraden. Kamenokříže budily odedávna v kraji pozornost, v minulosti ovšem bohabojnou a uctivou. Říkalo se jim "Švédské" kříže, třebaže dnes víme, že řada z nich je mnohem starší než třicetiletá válka. Lidská paměť však v kraji nesahá dále než do třicetileté války. Některé kamenokříže mají být až z období předhusitského, a nejstarší snad dokonce z doby počátků křesťanství. Jsou však i kříže novější, mladší, a z nich, smírčí kříže byly zhotoveny vrahem člověka, kterého na tomto místě vrah zabil. Jiné kamenokříže nebyly smírčí, netýkaly se vraždy, ale nějaké náhlé smrti člověka na daném místě, například zásahem blesku.

O zdejším kamenokříži vypráví pověst, že v nedaleké bažině se za třicetileté války utopil i s koněm švédský jezdec. V té době ves skutečně trpěla přechody vojsk: v roce 1625 tu přešlo na deset Valdštejnových regimentů a některé tu přespávaly; roku 1632 kvartýrovali ve vsi švédští vojáci a znovu v roce 1641. Plenili a pálili v kraji. Naposledy tu byli Švédové v roce 1647, kdy zde měli "zimní kvartýr". Z některého z těchto čtyř roků pochází i utopení švédského jezdce. Po válce se báli Závišínští, že duše mrtvého Švéda, nesmířená s osudem, tu obchází a straší. Místu se vyhýbali a pak se rozhodli, že mu postaví kamenokříž, aby pomohli usmířit jeho duši s Bohem. Pak ustaly i podivné úkazy na tomto místě.

Pro název Závišína měli němečtí kolonisté své vysvětlení. Když přišli němečtí horníci a spatřili krajinu, zvolali prý "Aber schön!" (čti "Abešín") - Jak krásné! A nazvali vesnici - "Abaschin". Pověst se ovšem mýlí, protože už papežská listina z 23. května 1273 potvrzuje majetky kláštera Teplá a uvádí i zdejší obce česky - "Zavissino" (podle osobního jména Záviš) a "Zadubo" (podle místa Za dubem). Německé Abaschin je jen zkomoleninou českého jména Závišín.


Pramen:
ARBES Johann-MARTIN Karl "Kronika Závišína", Závišín 1937, kroniku zachránili po válce Václav Košťál a Antonín Janoud ze Zádubu; do češtiny přeložil a poznámkami opatřil Ing. Richard Švandrlík, Mariánské Lázně 1973, 135 S.
ŠVANDRLÍK Richard: "Historie ZÁVIŠÍN" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně XII./1982, s.25-29

 

4. Posvátná Zádubská lípa

Podle zdejšího německého vlastivědníka Michaela Urbana stávala ještě kol roku 1818 na návsi v Zádubu nad Mariánskými Lázněmi stará, již bezkorá, asi čtyři metry vysoká lípa, uvnitř dutá. Do této dutiny se vešlo 45 osob. Lípa pocházela ještě z dob, kdy tu byl prales a byla nazývána "Fémová" neboli Soudní lípa ("féma" = prastarý soud). Bývala orientačním bodem v celém okolí a podle pověsti se zde jednou za čas shromažďovali muži a konali obecný soud. Šlo tedy také zde o místo soudní, posvátné.


Prameny:
ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" in HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.28
Zádubská lípa viz též na internetu HAMELIKA - slavní hosté Karel Sudimír Šnajdr!

 

5. Podhora a její Duch

Podhora jako nejvyšší vrch Tepelské vrchoviny (843 m n.m.) v blízkosti Mariánských Lázní, s prastarým slovanským názvem (v němčině "Podhornberg"), byla v minulosti obklopena řadou záhad. Lidé si nedovedli mnoho věcí vysvětlit a proto vznikaly pověsti o záhadném Duchu Podhory, který dobrým a chudým dával a bohaté a hříšné trestal.

Bohuslav BALBÍN se několikrát vrací ve své knize Miscellanea historica regni Bohemiae (1679) k vrchu Podhora. Uvádí, že "

podobný Duch jako je Rýbrcoul (Krakonoš) v Krkonoších, žije, podle tvrzení okolních obyvatel, na Podhoře, majetku tepelského kláštera. Lidé se tam velice bojí jeho hněvu. V takovém stavu toto Zjevení vyvrací stromy, sesílá lijáky, průtrže mračen, kroupy, hromy a blesky z jasného nebe a nepřeje si nic jiného, než aby se ho lidé báli. Jindy zase lidem pomáhá, k hodným lidem je vlídný, když ho nevydráždíš výsměchem, neublíží nikomu."

Bohuslav BALBÍN popisoval před 323 lety Podhoru takto:

"V oblasti tepelského kláštera můžeš spatřit horu zvanou Podhora. Pod ní se rozkládá rybník, kde se vyskytují ryby s tak jemnou chutí, že se vůbec neliší od těch, jež tráví svůj neklidný ale zdravý život v řekách. O této hoře a ještě spíše o dvou vesnicích, které jsou rozložena na jejím úpatí, totiž o Zádubu a Závišíně, prohlašují obyvatelé, že jsou nejvyššími místy celých Čech. Nechci se přít, jak tomu doopravdy je, neboť mezi českými horami je ustavičný spor o výšku, ale jisté je, že z oné hory lze spatřit celý Plzeňský kraj, který se pod ní rozkládá jakoby na dlani. Tatáž hora také předpovídá obyvatelům počasí, jak jsem nedávno řekl o Milešovce, neboť podle jejího vzhledu usuzují na jasný nebo zamračený den."

Pověsti o Duchu Podhory jsou zcela podobné pověstem z Krkonoš o Krakonošovi (Rübezahl). Snad to je jen náhoda, že Josef Zischka v roce 1902 na výletní cestě na Podhoru pojmenoval svou novou výletní kavárnu a hotel KRAKONOŠ (Rübezahl) a postavil tu jeho obrovitou sochu.

V roce 1967 uveřejnila vlastní romantickou pověst o Podhoře paní Irmgard RIPPBERGER-GATSCHová - pověst o velkém zámku, který stával na vrcholu Podhory a o princezně Iris. Pověst je rozsáhlá, téměř pro menší knížku, a nesouvisí nijak s lidovými pověstmi, které mívají alespoň nějakou historickou stopu. Jde o stejnou nepodobnost, jakou měl proslulý francouzsko-italský film režiséra Alaine Resnaise "Loni v Marienbadu", který se netýkal Mariánských Lázní. Byl natočen v roce 1961 a vyznamenán Hlavní cenou XXII.mezinárodního festivalu v Benátkách. Natáčen byl však Bavorsku a nesouvisel s našimi Mariánskými Lázněmi.


Prameny:
BALBÍN Bohuslav: "Krásy a bohatství země České - Rozmanitosti z historie království Českého" - překlad z latinského originálu "Miscelllanea historica regni Bohemiae (1679)" Helena Businská, Panorama Praha 1986
RUSS Josef: "Der Podhornberggeist" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung, ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936
RIPPBERGER-GATSCHA Irmgard: "Die Prinzessin vom Podhornberg" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 805-811
BROUKAL Bohuslav: "Podhora z Balbína a původ jména" - Kulturní přehled KaSS Mariánské Lázně II./1987, s.32-33

 

6. Podhorní mlýn a poslední vlk

Na samotě v údolí potoka Teplá v hlubokém Podhorním lese stával Podhorní mlýn. Mlýn se uvádí v berní rule roku 1654. V roce 1679 o něm napsal Bohuslav BALBÍN, dnes už historickou větu: "Podhorní mlynář, ten se má - přímo u pece mu vytéká chutná kyselka." Podhorního mlynáře nazýval "Pudamüla". To se ještě krajem toulali vlci i medvědi. Podle staré pověsti byl zastřelen poslední vlk v krajině roku 1705 právě zde v údolí před Podhorním mlýnem. Je to pravděpodobné, protože stará závišínská kronika popisuje, jak za tuhých zim přicházely po cestě z Podhory až k vesnici Závišínu smečky vlků, takže se sedláci neodvážili vyjíždět ze vsi s koňmi na dříví.

Nás lákala otázka, jak se jmenoval Balbínův podhorní mlynář ? V berní rule (1654) je uváděn v obci Služetín, kam mlýn patřil, mlynář Gabriel Fiškus. Měl jeden potah, 5 kusů dobytka, 30 strychů polí a "mlejn s jedním kolem". Snad to byl on nebo jeho syn, o kterém se zmiňuje Balbín. Ve mlýně žila po generace mlynářská rodina Fischbachů a Michael Fischbach, narozen 1710, předával mlýn nejmladšímu synovi Ferdinandu Fischbachovi kolem roku 1750. Příjmení Fischbach se vyvinulo nepochybně z "Fiškus", jak je ještě psáno v berní rule.

Až do druhé války byl mlýn obydlen. Bydlel tu myslivec Švenda z Teplé s ženou a 4 dětmi, z nichž poslední dvě se narodily přímo v mlýně. Byli to synové Adolf Švejda (*1932, zahynul ve válce v roce 1944) a Alois Švejda (*1935), který byl posledním dítětem zde narozeným. Po válce mlýn chátral, až se změnil v ruinu.

A tak "tichému údolí, v němž se rozléhá šustění ostřice na hrázi zaniklého rybníka, dominuje dnes zřícenina, která houževnatě odolává zubu času. Stejně tak houževnatě v tomto údolí po staletí dobýval člověk z krásné, ale málo hostinné okolní přírody právo na bytí, na existenci. Trápila ho neúroda, bouře, záplavy, rvavé větry a údolím mezi lesy se mu toulali vlci a medvědi. Nepřežili. Nepřežije ani on?" (Závěr článku z roku 1981.)


Prameny:
RUSS Josef: "Der Podhornberggeist" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung, ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936
ŠVANDRLÍK Richard-ŠINDELÁŘ Vladimír: "Podhorní mlýn" in ARNIKA, časopis CHKO Slavkovský Les č.19/1981 z 31.července 1981

 

7. Pověst o synkovi z Podhorního mlýna

Z pověstí, které se vyprávějí o Podhorním mlýně, je značně stará pověst o mlynářově chlapci:

Podhorní mlynář poslal svého synka přes Podhoru do vzdálené školy v Ovesných Kladrubech. Nikde blíže škola nebyla. Chlapec chodíval denně do školy a po čase zajel mlynář do Ovesných Kladrub a přitom zašel za učitelem přeptat se, jaké dělá hoch pokroky ve škole. Avšak učitel překvapen řekl, že mlynářova chlapce vůbec nezná. Rozzloben mlynář přijel domů a obořil se na chlapce, do jakéže to vlastně chodí školy. Nebyl si jist, že hoch chodí "za školu" a připravoval výprask. Ale synek tvrdil, že chodí do školy, ale ne do ovesnokladrubské. Když šel do školy poprvé Podhorním lesem, zjevil se mu šedý mužík, zavedl ho do Hory a vyučoval ho kouzelnictví. Pak skončení výuky ho zase vyvedl na okraj lesa, aby nezabloudil cestou domů, a zmizel. Mlynář byl překvapen a ptal se, čemu se tedy naučil. Synek ho zavedl k rybníku a hbitě přešel po jeho hladině, aniž se namočil. Jindy v létě, když se blížila bouře a mlynář spěchal s vozem sena do mlýna, naříkal, že musí přes nebezpečné bažinaté louky. Chlapec zase ukázal něco, co se naučil v Hoře. Mávl rukou a nechal zmrznout rybník, takže vůz plně naložený senem přejel po ledu rovnou do stodoly mlýna bez velké objížďky.


Prameny:
RUSS Josef: "Der Podhornmühle" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung, ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936
ŠVANDRLÍK Richard-ŠINDELÁŘ Vladimír: "Podhorní mlýn" in ARNIKA, časopis CHKO Slavkovský Les č. 19/1981 z 31.července 1981
ŠVANDRLÍK Richard a kol.: "Mariánské Lázně" Olympia Praha 1987, S.115

 

Tuto pověst literárně zpracoval a spojil s jinou pověstí autor se zkratkou T.P. v tepelské vlastivědě (1967). Když posílal mlynář svého syna do ovesnokladrubské školy, byl si vědom, jakou obtížnou cestu přes smrkové lesy bude muset každý den chodit. Proto ho prvý den sám dovedl do školy a hovořil s učitelem. Po mnoha týdnech se vyrazil mlynář do Ovesných Kladrub a optal se též na pokroky v učení u učitele. Ale s překvapením slyšel, že hoch vůbec do školy nechodí. Mlynář tomu nechtěl věřit, neboť hoch vycházel každý den brzy ráno ze mlýna s ranečkem na zádech a vracel se až odpoledne domů.

Cestou domů mlynář přemýšlel: hoch býval s úkoly vždy brzy hotov a potom věnoval volný čas pozorování zvířat a ptáků v lese, rybám na rybnících a potocích, sbíral květiny i lesní plody, pozoroval oblohu s mraky a večer za oknem střešní komůrky sledoval nebe plné hvězd. Proto, když přišel mlynář domů, velmi opatrně začal zpovídal hocha, co dělá celý den. Věděl, že je hodný a poslušný, přesto mu pohrozil trestem, pokud by lhal. Teprve potom prozradil synek, že hned druhý den, když šel do školy, potkal nahoře na lesní cestě malého mužíka se špičatým kloboukem a bílým vousem a ptal se ho, zda jde správně do školy. Mužík se zasmál a řekl, že může chodit do školy v Hoře, kde se všemu naučí mnohem lehčeji a ušetří si dalekou denní cestu. Mužík měl dobrosrdečný pohled a odvedl synka k Hoře, kde třikrát zaklepal kladívkem na skálu a ta se otevřela. Oba vstoupili a chlapci se sevřelo srdce, když se za nimi skála zase zavřela. Uvnitř Hory se ozývalo všude klepání a hučení. Prošli slabě osvětlenou chodbou do obrovského sálu, kde všude na stěnách pracovali permoníci. Hoch se ptal, kde jsou, a mužík odvětil, že je to říše podhorních skřítků, kteří dobývají vzácné kameny. Na hromadách tu ležely blýskající se kameny a permoník řekl, že to bude jednou patřil lidem, pokud nechají na pokojí permoníky a nebudou jim škodit.

Pak zavedl chlapce ke králi permoníků. Řekl, proč přivádí chlapce do školy skřítků. Král přislíbil hochovi, že bude nejchytřejším a nejbohatším člověkem, ale jen, pokud nikdy neprozradí, co tu viděl a slyšel. Kdyby slib nedodržel, skřítkové opustí Horu a vše, co se tu naučí, že hoch zapomene. Chlapec slíbil nejhlubší mlčení a byl doveden do školy skřítků, kde se seznamoval s tolika zajímavostmi, že často zapomínal na oběd i na čas návratu domů. Až přišel jeho skřítek a dovedl ho na okraj lesa, odkud brzy došel domů.

Otec se ptal, co se tedy naučil. Synek prozradil, že zná řeč ptáků a zvířat, umí proměnit vodu v led, předpovědět počasí a umí číst ve hvězdách. Mlynář ho vyzval, aby řekl, co křičí ten divoký pták venku? Synek říká, že volá "Mlynáři, svážej úrodu, do dvou hodin je tu bouře!" - Mlynář se zasmál, protože nebe byl čisté modré. Přesto tvrdil synek, že přijde déšť a bouře. "Jak se ale do dvou hodin dostane úroda z luk domů?", řekl mlynář. Synek slíbil, že nechá rybník zamrznout a že mlynář přejede přes rybník s úrodou. To se také stalo. Zanedlouho se přiblížila prudká bouře a v poslední chvíli byla úroda dovezena do stodoly.
 

Zvědavý mlynář se vydal příštího jitra se synem na Podhoru, ale nikoho nepotkali a tak vylezli na vrch, aby se podívali dovnitř seshora. Uvnitř Hory však bylo ticho a mrtvo. Když se vyšplhali na vršek, spatřili dole na protější straně zástup trpasličího národa a každý skřítek měl na zádech velký ranec. Skřítkové se stěhovali a chlapci vyhrkly slzy z očí, protože věděl, že je to výsledek toho, že porušil slib.

Na stromě sojka vykřikovala a když se ptal otec, co volá, smutně řekl: "Už nerozumím řeči ptáků." Sojka doprovázela oba zpět až do mlýna. Asi za hodinu byl nalezen mlynář mrtev ve stodole, když uklouzl na půdě ve stodole a spadl na žebřiňák. V té chvíli přestala sojka křičet. Od těch dob zůstal vrch Podhora opuště-ný a místo drahokamů zůstalo jen kamení, použí-vané na povrch silnic a cest.


Pramen:T.P. "Die Zwergenschule im Podhornberg" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker", - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 812-814

 

8. Pověst o mlynáři z Podhorního mlýna

Úsměvná a nevšední pověst o mlynářově chlapci z Podhorního mlýna, který se učil u permoníků čarodějným kouskům, je jen jednou z mnoha pověstí o Podhoře. Starý Podhorní mlýn na samotě byl námětem i další, ale méně známé pověsti. Její motiv se objevuje na více místech v západočeském kraji. Tato pověst patří k nejstarším.

Mlynář na Podhorním mlýně byl zbožný muž, každému rád pomohl a proto mu rádi sloužili neviditelní skřítkové z Hory, doma i venku, na polích a lukách. Za to jim mlynář nosíval misku s mlékem do vchodu na jižní straně Hory. Jak šel čas, mlynář byl stále bohatší a úrody byly vysoké. Tehdy začal být lakotný a zdálo se mu, že už skřítky nepotřebuje. Přestal jim nosit jídlo do Hory.

Jednou o půlnoci kdosi zaklepal na okno. Mlynář vyskočil a spatřil skrze mlhy na lukách kolem potoka, jak táhnou skřítkové kamsi pryč. Každý nesl blikající světýlko a jen jako záchvěv větru slyšel volání: "Měj se tu dobře, ty starý lakomče, už se nikdy nevrátíme!"

Mlynář se tomu ze srdce zasmál a znovu ulehl. Ráno se mu všechno rozleželo v hlavě, vzal chléb a misku s mlékem a šel k díře skřítků. Jídlo tam položil, ale příštího dne je našel netknuté. Od těch dob jeho hospodářství upadalo, přišla bída a musel nakonec žebrat ode vsi ke vsi. Jednou zmizel a po dlouhém čase nalezli lidé ve zdejším lese lidskou kostru a kolem plno rozházeného havraního peří.


Pramen:
LERCH Franz: "Die Podhornzwerge" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes" Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936, S. 309
RUSS Josef: "Der Podhornmühle" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung, ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936

ŠVANDRLÍK Richard: "Objev další dosud neznámé pověsti o Podhoře" in HAMELIKA č.5/1980, S.63

 

9. Půlbochníkové pole v Rájově

Na katastru obce Číhaná se nachází pole s podivným pomístním názvem - "Půlbochníkové pole" ve směru k Rájovu.Také potok za Karlovarskou silnicí je nazýván "Půlbochníkový". Stará pověst o poli vypráví, že tu za strašlivého hladu ve středověku prodal pole s 11 hektary místní sedlák za pouhou půlku bochníku chleba. Kdo pole koupil, není známo, pověst jen dodává, že ani nový majitel hladomor nepřežil. Rozhodně to nebyl židovský obchodník, jak bylo do pověsti před válkou vsouváno. Židé totiž na klášterním panství nesídlili.


Pramen:
KLEMENT Franz: "Die Sage vom Halblaibbach in Rojau" in "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 160

 

10. Siardova kaple u Mnichova

V dávnověku měl založit saský vévoda jménem Siardus poblíž dnešního Mnichova při potoce poustevnu. Událo se to takto: Někdy v letech 1190-1195 bloudil saský kníže Siardus se svou družinou na lovu v hlubokých lesích a v nouzi nejvyšší přislíbil, že když naleznou nějakého člověka, který je vyvede z lesa, nechá postavit na místě kapli a poustevnu. Stalo se, že byli zachráněni a Siardus slib splnil. Dokonce se sem vrátil natrvalo a žil v poustevně jako zbožný mnich. Postavil tu kostelík a zde také zemřel. V údolí při kostele vznikla vesnice a byla nazvána podle mnicha - Mnichov (Heremita, Einsiedl). Když jednou vymřela po moru, byla přeložena o jeden kilometr západně do míst dnešního Mnichova.

Před rokem 1360 vlastnil Siardovu kapli Bohuslav Tullinger, leník kláštera a provozovatel hornictví, který se stal 25. května 1397 rychtářem Mnichova. Po něm se uvádí majitelem Mnichova Kašpar Neuburg a podle KLEMENTA měl tento majitel prodat Mnichov klášteru. Bohužel 1437 zasáhl hrozný mor Mnichov a obec až na jednoho obyvatele vymřela.

Dlouho zůstávala Siardova kaple stranou, opuštěna, ale po podivném nálezu obrazu sv.Siarda v roce 1600 nechal tepelský opat Andreas Eberbach (1615) kapli znovu obnovit a rozšířit na kostel. Když byla stavba zanedlouho, za třicetileté války Švédy pobořena, dal ji opat Reymund Wilfert I. roku 1664 znovu opravit a kostel byl vysvěcen jako kostel sv.Jana Křtitele. V sousedství stála poustevna a nadále tu bydleli mniši. Za císaře Josefa II. byl kostel prodán za 20 zlatých obci Mnichov a roku 1782 stržen včetně vedle stojící poustevny se třemi místnostmi. Použitelný stavební materiál byl odvezen na stavbu kostela v Rájově. Zvon byl odtud odvezen do Otročína a umístěn v dnes již zaniklém otročínském kostele sv. Michala. Sklep poustevny byl zasypán, místo srovnáno se zemí a přeměněno v loučku. Poslední mniši tu žili velmi skrovně, jen z almužen. Bylo jim dovoleno nakupovat obilí na Bezdružicku, avšak máslo směli kupovat jen v Mnichově.

Často se vypreávělo o hrobu, kde leží pohřben svatý mnich Siardus. Mělo to být pod mohutnou borovicí ve stříbrné rakvi. V roce 1664 se dokonce uvádělo, že Siardův hrob je 50 kroků nad Siardovou kaplí a pod památnou borovicí. Na tomto místě bývala Siardova socha, ale rozpadla se stejně jako kaple a poustevna. Protože se v blízkosti hrobu množily případy neštěstí, věřili lidé, že každý, kdo se k místu neuctivě přiblíží, bude postižen spravedlivým trestem. Raději se místu vyhýbali. V roce 1818 kameník Rudrich si uřízl pro sebe několik větví z památné borovice a byl za to odsouzen k trestu vyhotovit kamennou mřížku kolem sochy sv.Jana Nepomuckého, stojícího dodnes při mnichovském kostelu.

Ruina Siardova kostelíka se nezadržitelně rozpadá. Zbytky zdi 120 cm silné obepínají půdorys 16,5 m x 9 m s půlkruhem kolem oltáře. Pilíř vítězného oblouku, který dosahoval ještě kol roku 1990 značné výšky, se nedávno sesypal. Byl pozůstatkem renovace z roku 1664. Při kapli na cestě stojí novější boží muka. Asi 60 metrů od ruiny kostelíka směrem k potoku se nachází v louce zbytek studánky "zázračného" Siardova pramene, který prý měl léčebné schopnosti. Jeho mělkou studánku už několikráte vlastivědní nadšenci vyčistili a upravili, ale zase rychle zarůstá.


Prameny:
KLEMENT Franz: "Die Siarduskapelle" in "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 163-165
ŠVANDRLÍK Richard: "Poustevna a Siardova kaple" in HAMELIKA č.12/1973 z 25.června 1973, S. 156
HUBL Ingeborg: "Einsiedl" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Band I.,II., Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tisk Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S. 213

 

11. Poutníkova útěcha (Pístov)

1. V jedné malé vesničce Tepelského Ranku /Pístovsko/ žil kdysi jeden sedlák,který se stále soužil a trápil. Všechny jeho malé, milované děti mu zemřely a žádný z jeho dnů už nebyl více naplněn radostí.

2. Měl sice šenk,ale v něm nebylo nikdy hostů mnoho, protože se nikomu nelíbilo jeho neustálé naříkání. Na žebráky zlobně láteřil: "Vy jste jenom jedno utrpení, je to s vámi soužení, už aby byly Dušičky /Allerseelentag/."

3. Často si tropil z chudých i posměch, neměl s nimi žádné slitování a když prosili o výpomoc, jenom křičel: "Vám ať pomůže Bůh!" Tak se musel mnohý nuzák vyhnout bohatým dveřím a vratům, poněvadž pro něho byly zámek i závora uzavřeny.

4. Jednoho večera, blížil se den Dušiček, se náš hostinský nemohl zbaviti smutku. Listopadové bouře se řítily krajinou s hroznou silou. A venku bylo brzy tma jako o půlnoci.

5. "To je strašné počasí! Ani zlého psa by nikdo nevyhnal ven v takovou pozdní hodinu!" - A huboval také na počasí, když sedal ke stolu, aby pojedl mléko a housku.

6. Když tu náhle někdo venku třikrát zaklepal. "Kdo by to mohl dneska tak pozdě být?" - "Snad nějaký vážený soused. Magdo,jdi, pusť ho dovnitř!" Nebyl to však soused, byl to jakýsi poutník, který úpěnlivě prosí hostinského o poskytnuti nočního útulku.

7. Hostinský dnes neodmítl tak zlobně poutníka, jak u něho bylo obvyklé, přece však řekl i když jen na půl úst: "Nikoho nenechávám ve svém domě přes noc, od té doby, co mi smrt zamordovala děti svou strašnou mocí."

8. "Ó nenechávej mě" - prosí poutník - "odtud odejít. Vy máte této noci Vaše děti spatřit ve snu." -"Ach, kdyby toto bylo možné, abych mohl vidět své děti ještě alespoň jednou, poskytl bych Vám rád přístřeší."

9. "Avšak přece jen, za nečasu nemůžete jít dál. Ještě byste v noci v bouři dozajista zabloudil. Pojďte dále do světnice a vezměte místo u našeho stolu. Pojezte housku a mléko. Je sladké a čerstvé."

10. A když služka zavřela vrata, vzala světlo a zase se vrátila do světnice a praví: "Zvoní, pane, právě v klášteře "osmá", a také na ubohé duše je pamatováno s požehnáním."

11. Zbožný Otčenáš zněl nyní více než modlitba: "Bože, nechej ubohé duše ve svatém klidu odpočívat!" A vzdychaje mluví sedlák, když si sedá: "Ach, moji milí chlapci, co byste asi nyní byli ?"

12. "Byly to hodné děti - a k tomu ještě tři - a dováděly bystře, čile, zbožně a volně. Pak přišla šarlatová horečka a skosila jednoho po druhém. Ano, sotvaže jsem zůstal při rozumu a životě."

13. "Plno zármutku je moje nitro, plno slabosti moje srdce. Ve svých myšlenkách se nemohu dočkat nebeské cesty." - "Ó, nemluv tak odvážně k Bohu," řekl poutník, "dávám Ti moudrou radu: oceň vždycky s chválou, s díky a radostí svou existenci!"

14. "Neboť pohleďte, čím nás Bůh obdařuje, je vždycky dobře míněno, obzvláště když jsme nemocni nebo souženi nebo se v neštěstí krčíme. Snad právě Bůh rozhodl ve své nejvyšší moudrosti, aby toto vše člověk snášel v nevině."

15. "Ach, muži, Vy mluvíte velice dobře. Tak by měl mluvit každý, tak mi ještě žádný neulevil, ba ani sám farář!" - "Tak utěšuje Bůh Otec svého jediného Syna, neboť on ho dal jako daň za odpykání našich hříchů!".

16. "Pročež mu máte odporučit své bolestiplné srdce. On Vám pak odejme Váš smutek a Vaši bolest. Nyní leží Vaše souženi v rukách Božích, Vy spatříte ve svém spánku nejkrásnější zemi.".

17. "Nechte pak v pokoji své malé, oni dnes slaví svůj svátek a žádají, abyste je nechal slavit v přátelství a klidu!" - Toto říká hostinskému poutník a přeje mu dobrou noc. A brzy nato uzavře oči hostinského svatý spánek.

18. A když se příští ráno zase probudil, měl dobrou náladu. Co způsobilo tuto radost? Volá poutníka ve spěchu a praví: " Dnes jsem viděl ve snu své milé děti ve zlaté nebeské pláni."

19. "Byly, ach, tak něžné, tak nádherné, tak krásné a čisté, okolo Ježíška shromážděné se všemi andělíčky. Každý z nich však měl pozemské znamení. Jak zvláštní !!! Já si toto nedovedl vysvětlit, a stále mi to není jasné."

20. "Můj první synek měl provázek okolo krku. Snad proto že si stále hrál na "koníčka". Ten druhý držel v ruce džbáneček, zlatý, v ruce. Asi že si nejraději hrával na číšníka."

21. "Můj třetí se mi však líbil nejlépe jako myslivec. Na rameni jsem viděl flintu. Tak jsem uchvácen přehlížel ten zástup úchvatný, až jsem najednou zjistil, že bdím."

22. "Všechna bolest zraněného srdce zmizela od radosti, avšak k těmto hračkám žádné vysvětlení nenalézám. Proto jsem Vás probudil tak brzy z Vašeho odpočinku. Co Vy byste tomu řekl, šlechetný příteli nebes?"

23. S vysoce vážnou tváří a s jasným zrakem se obrátil poutník k hostinskému a takto k němu hovoří: "Protože jste měl ke mně soucit, jste ušlechtilý a já Vám objasním milosrdenství útěchy."

24. "Abyste chudým již nikdy pomoc neodmítl, abyste neoplakával smrt svých dětí nadále, tak chci Vám Vaše viděni vysvětlit jinak. Nepochybujte však o tomto vysvětlení ani o mých slovech!"

25. "Vaše děti se těší v nebesích věčné radosti. Kdyby však nezemřely předčasně, měl byste nyní mnoho bolesti. Prvý Váš syn, kterého Vám Bůh daroval, ten s tím provázkem, by na něm dnes visel!"

26. "To Bůh zařídil vše jinak, než mělo být, že onen se džbánem se později neutopil. A ten třetí s flintou, ten by se špatně oženil a potom by svou zlou ženu i sebe zastřelil."

27. "Tak by Vaše děti čekalo mnoho bolestí, proto je pro všechny lepší, jak Bůh sám o své vůli učinil. Nyní putujte zde na zemi zbožně tímto poutním údolím, potom se budete věčně dívat jednou jako třikrát."

28. Hostinskému padají slzy, jak poutník domluvil a o jeho slovech přemýšlel ještě dlouho potom. Pak mu požehnal poutník a stiskl ruku. "Děkuji za Vaše dobro!" - tak pravil a zmizel.

29. Sedlák se pak staral neustále o své hospodské věci a velebil srdcem i ústy Boží prozřetelnost. Tak se stalo všude i v dalekém okolí Tepelska známé utěšování poutníkovo.

30. Tak byl utěšován mnohý manželský pár, jemuž děti brzy zemřely nebo zůstal bezdětný. I když místo, kde se příběh udál, není přesně zjištěno, jisté je, že končilo na -ov (Pístov).

31. Když se toto stalo všeobecně známé, mnohý šenk se přeměnil v "zájezdní hostinec" a každému příchozímu se tu dostávalo přátelského "Buďte vítán!" a tak to bylo poctivé, správné a zbožné.

32. Stále ještě zní z kláštera večerem "Osmá", aby zbloudilí poutníci nalezli přístřeší přes noc. A ubohým duším zní po "andělském pozdravu" také všude zvonek na konci každého dne.


Prameny:
KLEMENT Franz: "Des Pilgers Trost" in "Der politische Bezirk Tepl", II. rozšířené vydání 1882 (I.vydání 1878), Hermann Holub, Tachau, 1882, S. 187-191. Tuto pověst zařadil Franz KLEMENT do Pístova a zbásnil ji Klementův přítel vrchní učitel SCHÖN. Báseň není při překladu zveršována, je jen přeložena a zachovány sloky.
ŠVANDRLÍK Richard: "Poutníkova útěcha" - překlad Pístovské pověsti - soukromé vydání, Mariánské Lázně Vánoce 1971

 

12. O náruživém lovci a bílém zajíci

Na samotě na Horním Hamru dole pod Mnichovem žil lovec tak náruživý, že ani na Štědrý den to nevydržel, aby nešel na lov. Když se šoulal za zvěří údolím říčky Rody, která teče od Kladské přes Sangerberk okolo Siardovy kaple, vyplašil jeho pes podivného bílého zajíce. Nadšený nimrod střelil po zvířeti, ale zranil ho jen na zadním běhu. Přestože byl bílý zajíc zraněn, přeskočil mohutným skokem říčku Rodu a dělal na něj na druhém břehu "zajíčka". A nejen to. Opovážlivý lovec náhle uslyšel lidský hlas: "Jestli si troufáš, skoč za mnou!" Mužský se polekal, chytil pušku a zděšeně utíkal domů. Od těch dob už nikdy neodvážil lovit v době církevních svátků.

Podobná pověst se vypráví o náruživém lovci z Otročína. Jeho paní ho prosila, aby alespoň na Štědrý večer zůstal doma. Slíbil jí to, ale jakmile žena odešla do kostela na mši, vytáhl na půdě schovanou pušku a šel do lesa Mentlingu. Slyšel v dálce znít vánoční zvony a na nebi betlémskou hvězdu, když se náhle objevil zajíc na zasněžené louce. Nimrod ihned střelil a šel si pro kořist. Když však sáhl po zajíci, tento zmizel. Dívá se kolem sebe a spatří, že zajíc je živ a dělá na něho "zajíčka". Znovu střelil a znovu zasáhl. Běží pro zajíce, ale tento je zase nedaleko a znovu se mu posmívá. Teprve nyní si uvědomil nimrod, že na Štědrý večer nikdy žádného zajíce neuloví a připomenul si slib, který dal ženě, a vrátil se kajícně domů.

Stejná pověst o náruživém lovci je ze Sedla. Nimrod se vydal na Štědrý den do revíru Pirtner na zajíce. Složil brzy pěkného zajíčka a strčil ho do pytle. Spokojený se vydal domů a když procházel kolem lesíka zvaného Kralen, ozývalo se tu všude ze zasněžených houštin: "Hansi, wo bist? Hansi wo bist? " Lovec pokaždé podrážděně odpověděl: "V pytli!" Potřetí praštil lovec s pytlem do sněhu a prchal domů. A od té doby již nikdy v životě nešel na lov o vánočních svátcích.


Prameny:
RUSS Josef: "Die Hasenjagd bei Grün" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung, ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936
ZERLIK Otto: "Die Hasenjagd im Rodatale" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799
ZERLIK Otto: "Am Anstand zur Christgeburtsstunde" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799
ZERLIK Otto: "Der Hase am Weihnachtsabend in Sattl" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 799
ŠVANDRLÍK Richard: "O náruživém lovci a bílém zajíci" - HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně čís.4 ze 4. března 1974, S. 48
"Die Hasenjagd (nach Josef Russ)" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tiskárna Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S. 1187

 

13. Hau-Hau strašidlo u Nové Vsi

Krajina mezi Litrbachy a Novou Vsi v Císařském lese je lesnatá a před dávnými a dávnými lety bývala značně nejistá. Tropil tu své neplechy ohnivý mužík, nazývaný "Hau-hau-männl", a jeho kousky se staly v jeho lese mnohému poutníkovi osudnými. Mnohému se zjevil v hloubi lesa, jindy byl spatřen na louce u lesa.

Jednou se jakýsi chlapík z Nové Vsi se vypravil do Litrbachů a když vyřídil své věci, popil v hospodě v Litrbaších a až pozdě v noci se vydal domů. Cestou domů u lesa Hauhau-wald, spatřil v lese světlo. Protože byl v podnapilém stavu a pln bujnosti, bujaře pochodoval domů. Náhle na něho ohnivý mužík začal volat "Hau! Hau!" Toto volání nikdo nesměl opětovat, jinak by mu ohnivý mužík skočil na záda. Chlapík mu však odvážně i posměšně opakoval "Hau-hau!". A co se nestalo - mužík mu skočil na záda a držel se ho za krk tak křečovitě, že tento sotva dechu popadal. To se nyní stalo i našemu pijanovi. Začal utíkat, ale ohnivý mužík se ho držel a nechal se nést až k Nové Vsi. Až před obcí seskočil a zmizel. Postižení po takovém leknutí většinou smrtelně onemocněli a zanedlouho zemřeli, což se bohužel stalo i našemu bodrému chlapíkovi.


Prameny:
RUSS Josef: "Die Sage vom Hauwald bei Neudorf" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" - Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 100
RIEDL Emil "Das Häi-Häi Mannl im Hauwald" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 797
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o lese Hauwaldu u Nové Vsi" in HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně čís.8 ze 5. května 1974, S. 115

 

14. O hraničních kamenech u Nové Vsi

Kdysi vlastnil jeden sedlák u Nové Vsi za Sangerberkem louku, kterou chtěl rozšířit na úkor svého souseda. Pomalu, postupně postrkoval hraniční kameny stále dál na sousedův pozemek a takto nečestně získal, po čem toužil.

Když po letech zemřel, nemohl najít klidu. Za trest za svůj skutek musel přenášet na ramenou hraniční kameny tak dlouho, dokud ho někdo nevysvobodí. Duch zemřelého se zjevoval v blízkosti své louky v noci mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou a žalostně naříkal: "Kam je dám? Kam je dám? Kam je dám? "

Jednou v noci šel z Litrbachů do Nové Vsi jakýsi chlapík v podroušeném stavu a uslyšel volání duchovo. Otočil se a povídá: "Kam bys je dal? Dej je zase tam, kdes je vzal!"

Duch to udělal a volal z daleka: "Zaplať Ti Pán Bůh za to, že jsi mě vysvobodil!"


Prameny:
RUSS Josef: "Der verhängnissvolle Grenzstein bei Neudorf" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" - Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 101
RIEDL Emil "Der verhängsvolle Grenzstein bei Neudorf" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 796
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o hraničních kamenech u Nové Vsi" in HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně čís.1 ze 15. ledna 1974, S. 14

 

15. O Hadí královně od Psího potoka

Nedaleko Nové Vsi v údolí Psího potoka, kde vyvěrá proslulá Grünská kyselka (dnes známá jako Magnesia), vládla před mnoha lety Hadí královna. Psí potok tu stéká údolím do říčky Rody. Na jeho březích bylo a je často vidět hady. Stará pověst o Hadí královně vypráví, že měla na hlavě zlatou korunku, ozdobenou překrásnými drahokamy. Když se koupala v potoce, královskou korunku odkládala pod strom. Lidé s velkou opatrností sledovali počínání hadů a k Hadí královně se nikdo nepřibližoval, protože věděli, že její uštknutí je smrtelné.

Ovšem podle pověsti ten člověk, kterému by se podařilo královskou korunku sejmout z hlavy královny, se prý nikdy nemůže setkat s nouzí, ať by utrácel peníze jak chtěl, neboť peněz by neubývalo. Jeden chlapík ze Sangerberku (Prameny) si umínil, že se stůj co stůj zmocní této korunky, které byla přisuzována tato čarovná síla. Osedlal koně a vydal se k Psímu potoku. Zajel k místům, kde se Hadí královna objevovala a pod stromem na břehu rozprostřel v trávě bílý šátek. Pak přivázal koně ke stromu a skryl se do houští.

A skutečně, zanedlouho se objevila Hadí královna, odložila si zlatou korunku na bílý šátek a zmizela v potoce, aby se vykoupala. V té chvíli vyskočil chlapík z houští, sebral šátek i se zlatou korunkou, a skočil do sedla a ujížděl odtud.

Za chvíli vylezla Hadí královna z potoka a když nenašla svou královskou korunku, vydala záhadný, pronikavý, ostrý hvizd. V té chvíli se vynořili odevšad hadi a dali se do pronásledování zloděje. Dva z nich ho dostihli, zalezli do koňského ohonu a jezdec, aby se jich zbavil, vjel do rybníka. Hadi však kousli jeho i koně, takže oba v rybníce utonuli. Zlatou korunku pak donesli své královně slavnostně zpět.


Prameny:
RUSS Josef: "Die Schlangenkönigin bei Neudorf" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung" - Ein Heimatbuch für Schule und Haus - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 102
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o hadí královně z Nové Vsi" in HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků, Mariánské Lázně čís.16 ze 26.listopadu 1974, S. 234
RIEDL Emil "Die Sage von der Schlangenkönigin" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 801

 

16. Obávaný loupežník Kronl z Milhostova

Ve středověku řádil v kraji kolem Podhory loupežnícký vůdce KRONL (nářečně "Graunl", "Gaunl" až po "gauner"), podobný bavorskému loupežníkovi "Hiaslovi". Pocházel z Kronova mlýna u Milhostova v údolí Jilmového potoka pod vrchem Podhorou.

Bylo to v dobách, kdy se lesy táhly do dálek a Podhorní les s Císařským lesem tvořily ještě jeden celek. Jeho kumpáni přeměnili krajinu v nejistý, nebezpečný kout země.

V lesích měl Kronl četné skrýše a doupata, v nichž ukrýval kořist, ale i sebe a svou sebranku. Loupeživý KRONL přepadal kupce na cestách, ale loupil i přímo ve vsích a jeho čeládka byla postrachem celého okolí. Jednou s 25 muži, převlečenými za doprovod bohatého kupce, kterým byl KRONL sám, přijel v kočáře do kláštera Teplá. Byl přátelský přijat a pohoštěn u klášterní tabule. Zatímco KRONL seděl s mnichy, jeho muži mezitím vykrádali klášter, vynášeli zlaté předměty a když byli hotovi, dali mu tajné znamení. KRONL vstal, představil se, kdo skutečně je, a zmizel i se svými kumpány i s lupem, který odváželi na povozech.

Jednou v noci ukradl pístovskému faráři koně a ráno na vratech bylo napsáno "Bauern und Pfaffen haben gut lachen, ich bin ein armer Dieb, muss schauen was ich krieg" (Sedláci a kněží se zasmějí -jsem jen chudý zloděj, musím brát, co vidím.) Také mnichovskou faru vykradl a faráři napsal na vrata: "Pfarrergut ist Raffengut, alls ein in mein Raubehut." (Farní majetek je nahrabaný majetek, vše jedno v mé loupežnické chýši.)

Zrádce strašlivě, krutě trestal. Mlýnského pacholka potrestal tak, že ho za nohy pověsil, hlavou do mraveniště. Poslední přepadení provedl ve Vysočanech, byl tu však chycen, odvezen v poutech do Teplé a tam přišel o hlavu.

Ukradené poklady se nenašly. Byly kdesi dobře ukryty. Poslední majitel Kronova mlýna, Max Plescher, marně hledal ve mlýně a v lese v okolí Kronlovu lupičskou kořist. Když se někdy náhodně našly v lese stříbrné peníze nebo cennosti, říkávalo se, že pocházejí z Kronlova lupu. Před mnoha lety nalezl sedlák z Ovesných Kladrub jakousi dutinu, plnou různého kostelního nářadí. To mohlo pocházet jen z Kronlova pokladu. Když lidé spatřili v lese světlo bludičky, říkalo se, že tam pálí Kronl své poklady a takovým místům je třeba se vyhnout.


Prameny:
URBAN Michael: "Der Kraunl" in "Sagen, Märchen, volkstümliche Geschichteln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat", Mies 1910
HÜTTL Franz: "Der Krau(n)l" in Marienbad-Tepler Heimatbrief , srpen 1964, Nr.191/1964, S. 168-169
SCHWEINITZER Rudolf: "Der Kraunl aus der Kronmühl in Müllestau (Milhostov)" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tiskárna Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S. 648-649
KŘÍŽEK Vladimír - ŠVANDRLÍK Richard: "Nejobávanější loupežník" - "106x Mariánské Lázně aneb vyprávění o městě, kterému postačilo sto let k dosažení světové proslulosti" Západočeské nakladatelství, Plzeň 1990

 

17. Sedlák z Milhostova se zkamenělým srdcem

V Milhostově kdysi žil přemýšlivý selský synek, který nesmírně usiloval o to, dostat se v životě dopředu. Styděl se však jít za učitelem a rozšířit si vzdělání. Podivínský selský synek se doslechl jednou o tom, že kdo se na vrchu Podhory na Svatodušní neděli bude vřele modlit ke Svatému Duchu, že bude tímto Duchem překryt jeho stínem a v budoucnu bude tak učený, jako mnohý student.

Tak se vypravil selský synek na Svatodušní neděli za nádherného jarního počasí nahoru na Podhoru. Když se ozvaly zvony z dole ležících kostelů a vyzývaly věřící k bohoslužbě, byl zde. Zvony byly slyšet nejen z ovesnokladrubského kostela, ale až z klášterního tepelského chrámu. Právě v tu chvíli poklekl vzděláníchtivý chlapec na kolena a v hluboké vnitřní zbožnosti se modlil ke Svatému Duchu. Jak se tak klečící hoch modlil, blížil se sem jiný "duch" a plnil si své kapsy tolary.

A skutečně se přihodilo, že byl selský synek od této chvíle velice chytrý, avšak toto jeho náhlé zbohatnutí učeností z něho udělalo zištného a chamtivého člověka, který miluje a obdivuje jen sebe sama. Tato opovrženíhodná hamižnost mu vynesla na celém Tepelsku až do konce jeho života přezdívku "sedlák se zkamenělým srdcem".


Prameny:
"Der Bauer mit dem versteinerten Herzen in Müllestau" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tiskárna Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S. 649
"Ein bunter Strauß Sagen, Märchen, Bilder und geschichtliche Denkwürdigkeiten aus dem Egerlande" Heimatverlag Josef Schmutzer, 1965

 

18. Ruský kříž u Výškovic

Na výšině nad Výškovicemi stával kamenokříž. Na tomhle místě byli zahrabáni jedním sedlákem dva ruští vojáci. Tento sedlák se prý jmenoval Paal a k němu jednou přišli kvartýrovat dva vojáci, když táhla ruská armáda krajem. Vojáci se chovali brutálně, a když se chystali dokonce znásilnit jedinou sedlákovu dcerku, nerozpakoval se sedlák, vzal vidle, a oba ubodal. Jejich těla ukryl ve stáji. Jednoho dne se ve vsi objevila skupina ruských vojáků, kteří prohledávali vesnici a hledali své dva druhy.

Když je nenašli, ale veliteli bylo sděleno, že sem ti dva přišli a že nikde jinde být nemohou než ve Výškovicích, nechal velitel vytáhnout kanóny na výšinu a prohlásil, že rozstřílí vesnici, jestliže mu nebudou vojáci ihned vydáni.

Jeden výškovický sedlák jménem Eliška se proplížil ze vsi, podařilo se mu proniknout i ruskými strážemi a doběhl do kláštera, kde měl ruský generál svůj hlavní stan. Převor přijal sedláka a u generála se přimlouval, aby dal písemný rozkaz a zachránil vesnici před rozstřílením. To se i stalo, a teprve když Rusové odtáhli, Výškovice si oddechly. Sedlák Paal pak vyhrabal obě těla vojáků, odvezl je na výšinu, kde je pochoval a sám postavil na místě kamenokříž.

S velkou pravděpodobností jde o stejný kamenokříž, o němž hovoří pověst z nedalekého severně ležícího Bezvěrova. Zde se vypráví pověst o Vojenském kříži, tzv. Soldatenkreuz, pod nímž prý leží pochován jeden švédský voják, které ubili vesničané a zde tajně zakopali.


Prameny:
HEIDL Franz "Der Russenstein bei Wischkowitz" in Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker - Was die Stifttürme erzählen", Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Josef Schmutzer Geisenfeld 1967
ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" in HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.27

 

19. Kultovní místo ve Služetíně

Podle staré pověsti tam, kde dnes stojí Služetín, bývalo kdysi pohanské kultovní místo, kde se konaly nejvyšší soudy pro celé Tepelsko. URBAN to vysvětloval podivně: německý název obce Služetín byl LUSADING a na tom postavil své vysvětlení. Uvádí, že "luasn" je od staroněmeckého liezzén = vrhat los, losovat, přiznávat pravdu, nebo také naslouchat (lauschen). Druhá část slova "Thing" je shromáždění lidí. A tak prý zde bývalo - alespoň podle URBANA - germánské obětní místo pod širým nebem na otevřené výšině nade vsí. Marně jsme tu však hledali stopy zaniklého kultovního místa.

Michael URBAN se ve svém toponomastickém výkladu mýlí a to zpochybňuje celou pověst o lidovém soudu. Považuje totiž za původní německý název vesnice. Avšak v papežské listině Řehoře X. z 23.5.1273 se uvádí ves česky - jako "Zlusetino" a německé "Lusading" je jen zomolenina původního českého názvu. Tuto německou zkomoleninu nalézá historik Antonín PROFOUS poprvé až v roce 1788 a vysvětluje i původ slova od osobního jména Služata. Zde stál původně Služatův dvůr a vsi se říkalo Služatín. Název obcí s koncovkou –ín (Služetín, Svojšín, Černošín) prozrazuje, že jde o velmi staré sídlo v kraji. Mladší obce mají koncovky –ov (Rájov, Mnichov) a ještě mladší –ovice (Vlkovice).

Přes Urbanův nacionalistcky motivovaný omyl ve výkladu názvu Služetín nutno přiznat, že Služetínský vrch, který leží pouhých 100 metrů západně od vsi, mohl být místem soudu. Vrch sice není nejvyšší – vedle se tyčí vysoká Podhora (846 m n.m.) -, přesto však je ze Služetínského vrchu rozhled do krajiny na východě. Pokud bychom pověsti věřili, pak nejspíše té části, že mohlo jít o pohanské obětní místo, kde se konaly soudy, a k nimž přicházeli v dávnověku lidé z širokého okolí.

Prastaré osídlení tu opravdu bylo. Nezapomeňme na zprávu z roku 1936 z doby výlovu Podhorního rybníka, kdy byly na dně rybníka objeveny zbytky prastarých kolových staveb a bylo rozhodnuto je prozkoumat. Do toho však přišla druhá světová válka a po ní přeměna rybníka na Podhorní vodárenskou nádrž, která se už nevypouští. Nález upadl v zapomenutí. Podhorní rybník leží jen 2 kilometry jižně od Služetína.


Pramen:
ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" in HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.28

 

20. Zvířecí rozhovor o vánoční mši

Štědrý večer pokračuje osudovou nocí, v níž se lze dovědět podle určitých znamení mnoho, co se v budoucnosti přihodí. Na Tepelsku býval zvyk, že služebnictvo, převážně děvečky odnášely zbytky od Štědré večeře na zahrady a pokládaly je pod stromy.

Věřilo se také, že v té noci hovoří dobytek, ale i jiná zvířata, lidskou řečí. Kdo se v této chvíli skryje pod žlab, může vyslechnout dobytek a dovědět se budoucnost. Takto se rozhodl jeden sedlák ve vesnici v Tepelském ranku. A skutečně. O půlnoci vyslechl tento hovor: "Nový rok přinese mnoho neštěstí, náš sedlák zemře a my ho brzy povezeme na krchov." (Krchov neboli kirchhof= hřbitov). Tak se zanedlouho skutečně stalo.

Stejná pověst se vypráví na Tachovsku, ale s tragickým koncem. Když jeden z volů ve stáji vyslovil zprávu, že zemře jejich sedlák, druhý z volů souhlasně zakýval hlavou a svými rohy nešťastně píchl a vážně zranil pod žlabem ukrytého sedláka. Ten zakrátko zemřel.


Prameny:
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig : "Das Thiergespräch während der Mette in der Christnacht" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202-203
KÖSERL J.: "Der politische Bezirk Tachau" S.203
URBAN Michl: "Das Tiergespräch während der Christnachtmette" in "Zur Heimatskunde des Tachau-Pfraumberger Gaugebietes", Deutsche Landvolksdruckerei, Plan 1924, S.82

 

21. Zaniklá ves Věnov, kde žila čarodějnice

Vesnicím Boněnovu a Hostíčkovu se odjakživa říkalo "Opatské", třebaže patřily pod panství Planá. Podle pověsti se staré vesnice Boněnov (něm.Punnau) a Hostíčkov (něm. Hetschigau) chovaly vždy velice pobožně vlivem úcty ke svatému Vojtěchovi, který tu kdysi pobýval.

Podle pověstí kdysi stával starý Boněnov blíže Domaslavičkám a jmenoval se Věnov (Wenau). Ve Věnově žila čarodějnice, kterou nazývali "stará Truda", která uměla přivodit lidem i zvířatům mnoho zlého. Když zjistili Věnovští, že ona je všeho zla ve vsi příčinou, rozhodli se, že ji upálí na hranici. Připravili hranici a oheň, a když přivedli starou Trudu, v tu chvíli vyrazila mocná jiskra z hranice do vsi a zapálila střechy stavení a celá vesnice do základů vyhořela. Nebyla už nikdy znovu postavena a obyvatelé postavili Boněnov na dnešním místě.

Dnes už neexistují ani sousední Domaslavičky (Deutsch Thomaschlag). Zanikly někdy v padesátých letech, ale v místě najdeme ještě zříceniny stavení a další stopy.

URBAN připomínal, že na Tepelsku byla tradičně velmi rozšířena víra v čarodějnice a jejich mimořádné schopnosti.


Pramen:
ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.27

 

22. O původu Hleďsebe a Pozorky

V dávných dobách byl Kynžvartský pas (průsmyk) pokryt hustým lesem, v němž přebývali obývaní loupežníci, kteří přepadali kupce a cestující na zemské silnici. Když se chtěli kupci dostat se svým zbožím z Chebu do Plzně, museli projít tímto nebezpečným místem. Ke své ochraně brali sebou zkušené a s krajem obeznámené stráže. Před vstupem do lesa komandýr obvykle velel strážím "Geb acht!" (Dej pozor!) a po výstupu "Seht euch für!" (Sichdichfür-Hleď si sebe!) Tyto vojenské varovné povely převzali i cestující a když byly postaveny hospody k přenocování na okraji nebezpečného lesa, převzaly povely jako názvy.

^Jednou se pohyboval z Plané na silnici do Kynžvartu dvěma koňmi tažený kočár, v němž byla hraběnka se služebnou. Po straně kráčeli dva myslivci jako osobní stráže. Začínala noc, když průvod dorazil do hospody Siehdichfúr (Hleďsebe) a musel požádat o přespání zde. Hospodský jim je poskytl a dámu se služebnou ubytoval v podkrovní světničce, kočího a myslivce ve stáji. Dáma brzy usnula, když tu náhle se ozvalo lehké klepání na dveře. Služebná poznala hlas kočího a vpustila ho dovnitř. Kočí vyprávěl, že chtěl dát koňům napít, vzal vědro a šel pro vodu. Náhle spatřil skrze pootevřené dveře plížit se z lesa jakousi postavu a za ní ještě další muže, kteří se zastavili u studny. Jak vyrozuměl, hovořilo se o přepadení paní hraběnky. Když zmizeli loupežníci ve dveřích, skryl se ve stáji, vzbudil myslivce a sdělil jim, co slyšel. Rychle se rozhodli, že Bruno, který zná cestu do Kynžvartu, vyrazí na zámek pro pomoc, zatímco druhý myslivec bude bránit hraběnku do doby, než dojde pomoc.

S úžasem vyslechla hraběnka kočího, ale neztratila odvahu a rozhodla ihned připravit se na obranu. Dveře byly zataraseny nábytkem. Jediné okno hlídal myslivec s kuší, hraběnka se ozbrojila dýkou. Když přišla půlnoc, ozvalo se zaklepání na dveře. Protože nikdo neotvíral, jakási pevná ruka se pokoušela otevřít dveře. Zároveň se objevil stín v okně. Myslivec přiložil samostříl, sklo v okně cinklo a postava zmizela. Mezitím se pokoušel hospodský a jeho čeládka se sekerami rozštípat dveře, které se začaly houpat a povolovat. Tu bylo slyšet koňský dusot, potom vřavu jakéhosi boje a přátelské hlasy volaly dovnitř, že loupežníci byli přemoženi. Byly odstraněny zátarasy a vstoupil Bruno s velitelem jezdců. Oběma děkovala hraběnka vřelými slovy a stejně tak i hrdinným obráncům.

Ráno vyrazil průvod a s ním ve středu svázaní loupežníci, na které čekala v Kynžvartě mučidla. Loupežnický šenk Siehdichfür byl rozbit. Pochytané loupežníky čekal trest smrti. Hraběnka podarovala hrdinného obránce - svého věrného služebníka tak, že tu mohl postavit na místě šenku nový domek a to dalo popud k založení nové vesnice v těchto místech.


Prameny:
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig : "Siehdichfür und Gibacht" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202-203
"Sieh-Dichfür und Gib-Acht" in "Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", II.Band, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S. 1179

 

23. Pověst o založení Klimentova

Staří němečtí klimentovští rodáci se brání tomu, aby tato historka byla označována za pověst. Ona se prý skutečně odehrála. Nikde však není psáno, že by pověst nemohla mít pravdivé jádro.

Kolem roku 1783 si vyjel na koni tehdy desetiletý princ Klement Lothar Metternich, budoucí slavný rakouský kancléř, se svým vychovatelem do okolních lesů. Cesta byla příjemná a když oba jezdci dojeli k zájezdnímu hostinci na Pozorce (Gibacht), zastavili, aby si tu odpočinuli a občerstvili se studeným nápojem. Vychovatel po chvíli požádal o další sklenici, a mladý Klement Metternich poprosil, aby směl podniknout sám krátkou vyjížďku do okolí. Vyjel klusem se svým koněm, zmizel v lese a zanedlouho se ocitl na okraji lesa poblíž Velké Hleďsebe. Tu uslyšel křik a ze zvědavosti se vydal po hlasech. Dojel s koněm k rybníku Schmelzteich, sestoupil tu s koně a dál šel pěšky, aby zjistil, co se tu vlastně děje.

Na hrázi rybníka spatřil sedláka a čeledína. Jejich rozčílený hovor byl tak hlasitý, že všechno dobře slyšel. Sedlák čeledínovi vyčítal, že ho tu nalezl se svou dcerou. Hádka se stále zostřovala. Sedlák křičel na čeledína a vysmíval se mu, ať si přijde požádat o ruku dcery, až si postaví vlastní stavení mezi Hleďsebí a Šancemi (Valy). Do té doby ho tu nechce vidět. Výměna názorů byla stále vzrušenější, a protože slova nestačila, připravovalo se ke rvačce. A tak mladý šlechtic skočil odhodlaně mezi ně, aby je urovnal.

Sedlákův hněv v té chvíli dosáhl vrcholu a když spatřil neznámého chlapce, který se mu chce míchat do sporu, rozlítil se velice. Chystal se totiž právě "vyplatit" ručně čeledína. Sedlák se nerozpakoval, chytil chlapce, který stál před ním, a vrazil mu tak silný políček, že hoch uklouzl po hrázi a spadl do rybníka. Duchapřítomný čeledín skočil za ním a díky své pohotovosti chlapce zachránil a z vody vytáhl. Nevěděl ovšem, koho má před sebou, ani když se chlapec k němu obrátil se slovy: "Jak jsem z Vaší hádky poznal, chceš za ženu toto děvče, ale můžeš je dostat, jen když postavíš mezi Hleďsebí a Šancí stavení. Já ti slibuji, že ti pomohu, abys to dokázal."

Pak se obrátil na sedláka s tím, že ho bere za slovo, a až bude mít čeledín vlastní stavení a přijde ho požádat o ruku dcery, že mu ji bez výmluv musí dát. Že se pak oba do stavení nastěhují, o to se prý mladý chlapec postará. Teprve nyní se dal poznat a šel ke svému koni, který čekal na okraji lesa. Sedlák zbledl, poklekl a chtěl se princi omlouvat, ale chlapec mezitím naskočil na koně a odjel.

Mladý Metternich splnil svůj slib a pomohl čeledínovi postavit tu stavení. U svého otce, hraběte Metternicha, vyprávěl, co viděl a vyprosil pomoc. Jeho otec, hrabě, byl tak velkorysý, že povolil postavit nejen jedno stavení, ale uvolnil 15 bezplatných stavebních parcel přímo na místě, kde se odehrála tato příhoda. To nebylo všechno. Hrabě Metternich dovolil vymýtit kus lesa a zde pokácené dřevo použít ke stavbám. Ovšemže 14 zájemců o parcely muselo dřevo zaplatit, pouze čeledín ho měl zdarma.

Pro 15 parcel se našlo zanedlouho dost zájemců. Žadatelé byli z Velké i Malé Hleďsebi, ze Tří Seker, z Krásna i Šancí, a mezi nimi také několik horníků, kteří pocházeli z Bavorska. Tito horníci kutali poblíž rudy a měli tu jen velmi nuzné ubytování.

Stavení byla stejná. Každé stavení mělo světnici k bydlení, stáj a stodolu. Stavělo se současně. Ze světnice se dalo jít rovnou do stáje, aniž by se muselo přecházet přes dvůr. Jen dřevěný záchodek byl umístěn stranou v koutě parcely. Domy stály u cesty z Hleďsebi do Šancí a dostaly čísla 1 až 15. Jsou známa většinou jména původních osadníků: Berg, Böhm, Huber, Kraus, Konhäuser, Paoli, Pfreimer, Schwarz. Na jedné rovinaté mýtině mohli osadníci připravit půdu a orat. Za nepatrný nájem byla pak obdělávána pole i louky. Každých dvanáct roků byla půda nově pronajímána. Zachovala se nájemní smlouva hospodského-rolníka Antona Böhma z roku 1891, v níž byl nájem znovu prodloužen. Až po první světové válce, při pozemkové reformě, mohla být pole rozprodána nájemcům.

Původně měla osada 15 stavení, ale trvale se rozrůstala a roku 1896 tu bylo již 35 čísel popisných. Osada byla nazvána podle svého zakladatele Klementa Metternicha. V roce 1946 žily v Klimentově z původních rodů ještě rodiny Pfreimerů (čp.15), Schwarzů (čp.43, 72 a 75), Böhmů (čp. 71 a 81) a Konhäuserů (čp. 61). Jiné z původních uváděných rodin žily do roku 1946 v okolních obcích.


Prameny:
SCHWARZ Richard: "Entstehungsgeschichte von Klemensdorf bei Marienbad" in "Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", II.Band, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S.463
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o založení Klimentova" HAMELIKA č. 2/2001 z 15. března 2002

 

24. V Císařském lese

Každý kraj má v pověstech své panovníky. Tak jako císař Rudovous seděl ve svém Kyffhäuseru, císař Karel v Unterbergu, také na Dyleni žil mocný vládce a v Císařském Lese vládl obávaný obr ve zlatém sále. Zde trůnil na zlaté židli, na hlavě široký klobouk se zlatým císařským lemováním a v pravici třímal dlouhý oštěp. Vchod do zlatého sálu hlídali dva vlci a služebníky byli dva havrani. Za jistého času, zvláště když hrozilo nějaké neštěstí, kráčel po hřebenech nebo po úpatí Císařského lesa, a křičel v noci mocným hlasem skrze jedlový les. Za osudových nocích jezdil na bílém koni se svou větrnou nevěstou o závod a za ním jeho bujará veliká družina. Bojácní lidé se ukrývali, jakmile zaslechli z nočního lesa hukot, vytí a do uší zazněl divoký obrův výkřik. Naopak srdnatí a stateční se schovávali za silný strom, aby pak hledali po lese zlaté proužky z klobouku obrovitého vládce, které za jízdy ztratil. Proužky zdaleka svítí a blýskají se, a přinášejí prý štěstí …


Prameny:
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig: "Im Kaiserwalde" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S. 225
URBAN Michael: "Die Sage in unserer Heimat" in Erzgebirgs Zeitung, 1892
URBAN Michael: "Im Kaiserwalde" in "Heimatbuch Marienbad Stadt und Land", II.Band, Heimatverband der Marienbader Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S. 1179

 

25. Čertovy bludičky u Valů

Poblíž vesnice ŠANCE, dnes Valy, bývala v lese místa, kterým se říkalo VLČÍ JÁMY ( Wolfgruben) nebo také "Medvědí bludičky" nebo "Čertovy bludičky". O tomto místě pověst vyprávěla, že zde bydlíval muž v malé chýši, který sem do pustiny utekl proto, aby unikl čertu, kterému se před mnoha lety upsal.

Léta utekla a čertu se stále nepodařilo muže nalézt. Až jednoho dne vstoupil do poustevníkovy chýše zeleně oděný pán. Chudák poustevník v něm ihned poznal čerta podle vykukujícího koňského kopyta. Avšak čert muže, který se mu před lety upsal a kterého stále hledal, nepoznal. Poustevník si nebyl před čertem jist a proto utekl do lesa. To čerta rozzlobilo, rozběhl se za ním a nyní pochopil, proč vlastně poustevník muž utíká. Útěkem se prozradil. Dostihl ho v místech, kterému se dnes říká "Čertovy bludičky". Zde se objevovala světélka a lidé se místu raději zdálky vyhýbali.


Pramen: ŠVANDRLÍK Richard: "Čertovy bludičky u Valů" in HAMELIKA č.5/1981, S. 94

 

26. Drží to jako Babice

Na Tepelsku bývalo velmi frekventované úsloví "Drží to jak Babice", v německém nářečí "Dös hölt wöi Päuwatza Leimat". To byl výraz nejen pro pevný lidský vztah, ale i pro věci, které nelze rozpojit. I když prý přísloví vzniklo podle svornosti Babických při sporech s klášterní vrchností a zvláště při selské rebelii roku 1680, existuje jiné vysvětlení, které dává pověst o Babicích:

Jedna selka měla na bělidle hodně lnu a posílala sem děvečku, aby len kropila. Jednou přišla děvečka a spatřila opravdového pekelníka - podle neklamného znamení koňského kopyta - jak se povaluje na jejich lnu. Odvážná madlenka přiskočila a čerta zavinula rychle do lnu, na kterém si hověl, tak, že se nemohl ani hnout. Škubal se, prskal, kousal, ale osvobodit se nedokázal. Tak pevně babický len držel! Od té doby se prý říká - "Drží to jak babický len!"


Pramen:
LERCH Franz: "D´ Pouwatza Leimat" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes" Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936, S. 309
ZERLIK Otto: "Dös hölt wöi Päuwatza Leimat" in "Das Tepler Land, Heimat der Chorherren und Musiker" - Heimatkreis Tepl-Petschau, Druckerei Schmutzer Geisenfeld 1967, S. 791
ŠVANDRLÍK Richard: "Drží to jak Babice" HA?ELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně č.10/1975 z 1.června 1975, S.138

 

27. Novodobé příběhy z Mnichovska

Stejně jako starým historickým pověstem naslouchají lidé rádi i novějším příběhům a skazkám. Takových je v kraji nepočítaně a jako příklad uvádíme několik takových z Mnichovska.

1. U sládka v Mnichově, u starého Christla, pracovala děvečka, která ze všeho nejraději dlouho vyspávala a přitom měla hluboký spánek. Dalo to námahu přivést ji ráno do bdělého stavu. Chlapci v Mnichově to věděli a domluvili se, že jí něco vyvedou.

Jednoho ráno se vplížili do její komory, potichu zvedli postel a vynesli děvečku i s postelí doprostřed obecního rybníka, který byl ovšem mělký. Děvečka jako obvykle spala tvrdě a nic netušila. Chlapci se pak postavili na břeh a jeden začal troubit na trumpetu obvyklý signál "Hoří!" - Děvečka se probudila, vyskočila rozespalá z postele a k velkému obveselení celé obce skočila v noční košili rovnou do rybníka.

2. V Mnichově chodíval v noci ponocný (až do roku 1930) s tradiční lucernou, halapartnou a s hornou a strážil noční klid a pokojný spánek Mnichovských. Byl povinen troubit každou hodinu od 11 večer do 2 hodin ráno. Adolf Burhhardt, jak se ponocný jmenoval, bral troubení s největší vážností a odpovědností. Ale noc bývala dlouhá a aby si ji zkrátil, a hlavně aby si dodal odvahy v noční osamělosti, občas se na pochůzce zastavil a zhluboka si loknul ze své "šnapsflašky". Kluci, to se rozumí, přemýšleli, co by mu provedli. Věděli, že půlnoční hodinu troubívá u městské váhy, což bylo malé stavení a kolem stály vysoké stromy s hustými korunami, které chlapci rádi prolézali. V nich se jedné noci ukryli.

Ponocný Ádl zatroubil dvanáctou, a poněvadž měl jako vždy upito, za každým tónem musel udělat přestávku a řádně se nadechnout. Toho využili kluci a v každé přestávce mezi jeho dvěma tóny, zatroubili na hornu z koruny stromy stejný tón. Městečkem se tentokráte ozvalo ne dvanáct, ale 24 tónů, aniž to Adl zpozoroval. Avšak přísný pan ředitel v naproti stojící škole v posteli poctivě počítal, kolikrát vlastně Adl troubí, vyskočil rozzuřen z postele, otevřel okno a volá: "Prosím jich, pan Burkhard, neumějí počítat do dvanácti, že troubějí dvacetčtyřikrát??" - Ale ponocný naprosto přesvědčivým hlasem odpověděl: "Pán ředitel, to přece byla ozvěna!"

3. Do nedalekého Raušenbachu (Sítiny) chodíval z Mnichova zámožný majitel brusírny serpentinitu, pan Übel. Byl bohatý a mohl si dovolit různé legrace. Tak jednou přišel, že by potřeboval k medicínským výzkumům větší množství slepičího trusu. Vesničané se nabídli, že budou sbírat slepičí hovínka, aby přišel, až toho bude víc. Pan Übel slíbil, že je odkoupí. Přišel pak za několik dnů a u prvního sedláka, kde se zastavil, odkoupil slepičí trus za skvělou cenu. a zase odešel.

Sedlák nelenil, chodil po vsi a chlubil se, jaký báječný obchod s hovínky udělal. Nastalo horlivé sbírání slepičího trusu. Nikdo nechtěl přijít o výdělek. Když pak Übel přišel za nějaký čas do Raušenbachu, nabídka hovínek byla obrovská. Všichni předkládali výsledky svého sbírání a pak Übel kriticky prohlížel a prohrabával nabízené zboží - slepičí trus. Nakonec se zastavil a zkroušeně povídá: "S obchodu bohužel sejde. Vidím totiž, že je mezi trusem i trus kohoutí!" Odporoučel se a nechal Raušenbašské i s jejich hromadami prvotřídního trusu a se vztekem, že se dali takto napálit.

4. Jednou na jaře přišel do Raušenbachu Franz Stadler z Mnichova a zašel do Dolfiho hospody. Starý Dolfi právě odstraňoval ze střechy staré šindele a pokrýval střechu novými. Stadler volá: "Dolfi, co děláte se starými šindelemi?" - "Co bych s nimi dělal? Pálím je. Ty přece nikdo nekoupí!" Ale Stadler nesouhlasil: "Tohle neříkejte, Dolfi! Zrovna dneska jsem potkal v hospodě u Funka v Mnichově muže, který prochází obcí a skupuje staré šindele. Tvrdí, že je to nejlepší dřevo na výrobu houslí!"

Dolfi se zarazil a Stadler mu radil, aby nemeškal, běžel do Mnichova, že by tam mohl ještě obchodníka chytit. Dolfí se rozmýšlel. Takový dobrý obchod je škoda pustit. Slezl ze žebříku, spakoval do ruksaku pár starých šindelů, ale vybral ty nejzachovalejší. A horem pádem spěchal přes louky do Mnichova za nákupčím. Franz Stadler vypil svoje pivo, skočil na kozlík povozu, práskl do koní a kvapem ujížděl do Mnichova, aby tam byl dříve než Dolfi. Vběhl do Funkovy hospody a domluvil se s lidmi, jak pokračovat v "napalování" Dolfiho.

Krátce nato vpadl Dolfi do hospody - to už byl Stadler zase pryč - a ptal se po nákupčím. Lidé mu odpověděli, že nákupčí už odešel před necelou hodinkou a vydal se směrem na Bečov. Prý říkal, že se chce poptat po starých šindelích v nádražní hospodě v Bečově. Kupuje prý to na housle! Dolfi něco procedil mezi zuby, ale protože větřil dobrý obchod, vydal se pěšky do Bečova, povzbuzován Mnichovskými chytráky, že by mohl snad při rychlé chůzi nákupčího dohonit ještě po cestě.

V Bečově ovšem Dolfi marně pátral po nákupčím šindelí, než mu došlo, že zase jednou sedl na lep známým žertíkům pana Stadlera. Co pak pronášel cestou domů na jeho adresu, nelze citovat.


Prameny:
HUBL Ingeborg: "Erinnerungen an Einsiedl" Selbstverlag 1971
ŠVANDRLÍK Richard: "Děvečka v rybníce" HAMELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č.7/1975 z 29.března 1975, S.96
ŠVANDRLÍK Richard: "Ponocného ozvěna" HAMELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č.8/1975 z 26.dubna 1975, S. 111
ŠVANDRLÍK Richard: "Jak sbírali Raušenbašští slepičí trus" HAMELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č.10/1975 z 1.června 1975, S.138
ŠVANDRLÍK Richard: "Staré šindele jako výborné dřevo na housle" HAMELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č.16/1975 z 27.prosince1975, S.229

 

28. Lesní žínka a posvícenské koláče

Jeden sedlák z Horní Vsi u Trstěnic kdysi oral na svátek před posvícením na poli při okraji lesa. Když oral u lesa, zaslechl jakýsi hlas: "Pojď, vezmi si, vyber si, odnes si!" Sedlák se podivil a pomyslel si: "V mém domě jsou a zde v lese asi taky budou dnes posvícenské koláče. A prohledal okraj lesa s tím, že tu najde koláče. Ale nenalezl ani koláče ani človíčka. Rozmrzele se vrátil k pluhu a oral dál. Když se však znovu s pluhem dostal k lesu, znovu zaslechl stejnou podivnou výzvu. Nato odpověděl: "Když takhle zveš na posvícenské koláče, nechej mi aspoň jeden!" Sotva si sedl na pluh, aby si odpočinul, spatřil vedle sebe na zemi rozprostřený šáteček, na kterém byl velký čerstvě upečený koláč a vedle něho nůž. Stará šedivá lesní žínka se objevila, přistoupila k němu a se zdviženým prstem řekla: "Neruš nás nikdy v naší práci a vy lidé se držte tohoto starého posvátného obyčeje; potom budete mít vždycky dostatek chleba a žádnou nouzi. Nezapomínejte na chudé a dodržujte nedělní odpočinek!". Lesní žínka podarovala polekaného sedláka ještě rybou a zmizela v houštinách. Od té doby už nikdo lesní žínku nespatřil.

Vesničané z obcí v blízkosti lesů věřili na lesní žínky. Lesní žínka byla obvykle malá, šedivá, hrbatá žena, která chodila, často popírajíc se o hůlku, ohnutá, čas od času se zastavila a hůlkou rýpala v mechu. S lidmi nikdy nepromluvila, ale když děti v lese zabloudily, odvedla je na kraj lesa, aby došly domů. Když však brečely nebo ječely, vyhnala je z lesa nebo i trestala. Velký strach měli před ní zlodějíčci dříví. Jak na ni nečekaně narazili, odhodili kradené dříví a vzali nohy na ramena. Žádný člověk ji nezahnal ani se neodvážil před ní dříví z lesa odnášet. Přesto se před mnoha lety se jeden troufalý mládenec vychloubal, že se žádné lesní čarodějky ani lesní žínky nebojí a že přinese domů dřevo, na kterém včera seděl na pasece v lese. Vyrazil do lesa, ale už se nevrátil a nikdo více ho nespatřil.

V dávných dobách se přihodilo, že v hlubokých lesích mimo lidské společenství, žili skutečně celý svůj život divocí lidé. Vzhledem ke způsobu obživy se výrazně lišili od normálních lidí. Bohuslav BALBÍN s odvoláním na Georg AGRIKOLU uváděl případ, kdy "za časů Alberta Velikého chytli v českých lesích (Hercynský les) dva tvory, samce a samici, jejichž přední končetiny se podobaly lidským rukám a zadní lidským nohám. Albert se tehdy domníval, že snad pocházejí z rodu opic." BALBÍN připomínal podobný případ - lehnického chlapce, který žil mnoho let se zvěří v lesích a byl polapen roku 1650. BALBÍN ho spatřil na vlastní oči a mnoho se o jeho životě dověděl (obec Lehnicium - východně od Prachatic).


Pramen:
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig : "18. Waldfräuleins Kirchweihkuchen" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.210 - podle původního sdělení J.B.Schöna v novinách "Planer Bezirksblatt" Nr.42/1894.
WEIDL Georg - URBAN Michl MUDr. - HAMMER Ludwig : "Das Waldweiberl" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.211-212

BALBÍN Bohuslav: "Krásy a bohatství země České - Rozmanitosti z historie království Českého" - překlad z latinského originálu "Miscelllanea historica regni Bohemiae (1679)" Helena Businská, Panorama Praha 1986

 

29. Pověst o vzniku Dolního Kramolína

Nad dávnou chodskou obcí Dolním Kramolínem se zvedá HUBERŮV VRCH (Huberberg). Staré katastry znají jiný zajímavý název tohoto vrchu. Říkalo se tu "Na starém Kramolíně" nebo "Starý Kramolín" (Alt-Gamling). Michael URBAN zachytil jakési ústní podání, že původní vesnice stávala na tomto kopci. Sídlo prý tam existovalo velmi dlouho a až později se začala rozvíjet vesnice dole na potoce a byl tam postaven starý dřevěný kostelík a velikánský dvůr; nazýval se "Pacholíkův dvůr".

Aby se obě vsi rozlišily, říkalo se jim "Horní" a "Dolní" anebo "Starý" a "Nový". Postupem času vznikly na starém sídle pole, ale mezi lidmi dožívalo označování polí jako "Starý Kramolín".

Nové označení "Dolní" Kramolín je mladší a souvisí s jinou věcí. Když se stala stará chodská ves Kramolín v roce 1228 majetkem kláštera Teplá, na jeho panství ležela ještě jedna ves jménem Kramolín, poblíž Podhory. Té se začalo říkat "Horní" Kramolín a zdejší obci "Dolní Kramolín".

"Kramol" znamená ve staroslovanštině spor, hádka, váda. V ruštině je dosud živé slovo kramolj = hádka. Jde o velmi starý název vesnice. Jestliže patřila ves do roku 1228 králi, šlo nepochybně o osídlení chodské, patřící k pásu tachovských a plánských Chodů.

Že tomuto sídlu předcházelo staré hradiště nahoře na dnešním Huberově vrchu, nelze vyloučit. Potom by šlo zřejmě o hradiště hallštatské. Nezbylo po něm ani stopy. Huberův vrch byl ve středověku provrtán horníky ze všech stran a pokud stopy byly, zmizely. Urbanův objev pomístního názvu Alt-Gamling je velice zajímavý. Nedaleko odtud na ostrohu Lazurové hory stával středověký hrad Výškov či Vejškov a jeho páni byli Měsíčkové z Vejškova.


Prameny:
ŠVANDRLÍK Richard: "Pověst o vzniku Dolního Kramolína" in HAMELIKA, časopis vlastivědného kroužku Kulturního a společenského střediska, Mariánské Lázně č. 18/1980, S. 217
ŠVANDRLÍK Richard: "Z Urbanových pověstí před sto lety" in HAMELIKA č. 7/1998 z 10.srpna 1998, S.28

 

30. Novodobé pověsti o založení Mariánských Lázní

Mariánské Lázně vznikly počátkem 19.století a ve starých archivech jsou k dispozici zprávy o prvních obyvatelích, o prvních staveních i o zakladateli lázní doktoru Nehrovi aj. Neexistovaly tedy bájné příběhy o založení lázní, protože by v konfrontaci s dokumenty neobstály. Přesto takové pověsti existují. Vznikly až po založení města, v době romantismu, v 19.století.

Mariánskolázeňské mrzelo, že totiž nemají ani pověsti o založení lázní ani nějaký blízký, pověstmi opředený hrad či hradní ruiny. Obojí mělo vdechnout mladičkému sídlu starobylost a dějinnou atraktivnost. A tak v roce 1876 postavil hradní ruinu ve formě rozhledny místní architekt Friedrich Zickler na Hamelice (716 m n.m.) a pověsti o založení lázní byly sepisovány ještě později.

 Jak vzniklo jméno "Mariánské lázně" ? Pověst je předkládána Michaelem URBANEM, který byl významným lokálním vlastivědníkem, ale též německým nacionálním prominentem. Jeho nacionalismus prosakoval i na historické půdě, například to, že nové lázně byly založeny z Chebu:

"Před lety procházel mladý řemeslník z Chebu do Teplé hustým lesem. Unaven si odpočinul u klokotajícího pramene. Když se napil, zdříml si pod stromem a ve snu se mu zjevila Panna Maria. Levou rukou ukazovala na pramen a pravou rukou mu žehnala. Když se jinoch vzbudil, vytáhl modlitební knížku, z knížky vytrhl Mariánský obraz a upevnil ho na strom, pod kterým spal. Později kdosi nahradil list dřevěným Mariánským obrázkem a podle toho byl nazván pramen Marienquelle a celé místo Marienbad."

Co se týká zavěšení Mariánského obrázku, historie zná jinou skutečnost. Vysloužilý voják, zraněný v jedné bitvě v polovině 18.století si tu léčil své zranění. Za úspěšné vyléčení sem z vděčnosti připevnil na strom Mariánský obrázek.


Prameny:
RUSS Josef: " Woher hat die Weltkurort Marienbad ihren Namen?" in "Der Tepler Bezirk und seine Umgebung - ein Heimatbuch für Schule und Haus" - Deutscher Lehrerverein im Petschauer Gerichtsbezirke, Gschihay Marienbad 1936, S. 95 ( s odkazem na pověst Michaela URBANA)
URBAN Michael: "Der Name Marienbad" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tiskárna Staudt-Druck, Geisenfeld 1977, S. 1191

 

Jak vzniklo sídlo Mariánské Lázně ? Nedaleko Křížového pramene měl chýši uhlíř. Jednoho večera vyšel z lesa rytíř s mečem, se štítem a s křížem na svém plášti. Udivenému uhlíři sděloval, že přichází z Chebska, z kláštera Waldsassen, a v Teplé má předat listinu, že Hroznata byl umučen na hradě Kinsperg. Cestou se kůň poranil a on musí nyní pěšky. Nadto zabloudil. Uhlíř se nabídl, že rytíře dovede do Teplé a vybídl ho, aby se na cestu napil pramene, nad nímž byl dřevěný kříž. Rytíř pravil: "Ať se tento pramen navždy jmenuje Kreuzbrunnen a jeho voda ať léčí všechny nemocné. Osvícený opat nechá pramen jímat a založí tu město, přesto však bude bratry vyhnán do ciziny." Uhlíř dovedl rytíře do kláštera. Proroctví rytíře se vyplnilo a opat Reitenberger založil Mariánské Lázně. Ale byl ve vyhnanství ve Wilten, kde 1860 zemřel.


Pramen: STARA Albert: "Die Gründung von Marienbad" in Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Sudetendeutscher Heimatverband Marienbad, tiskárna Staudt-Druck ,Geisenfeld 1977, S. 1191

 

Jak vznikly západočeské lázně ? Podle této romantické pověsti žily kdysi v dálných severních končinách v podzemí starý král trpaslíků se svými syny a s četným národem. Král rozeslal své syny po světě, aby také na jiných místech založili podobné ohně jako u nich. Trpaslíci v podzemí opatrovali oheň tisíckrát žhavější než naše ohně. Používali zvláštních kamenů, které hoří pod zemí i bez vzduchu. Čtyři synové trpasličího krále se svými nárůdky se vydali do našich končin. Jeden se usadil v místě Karlových Varů. Poslušen svého otce pevně zazdil mezi dvěma vrchy obrovský kotel, v němž zahříval vodu. Ta se dodnes vaří a z kotle tryskají karlovarské horké prameny.

Druhý syn se svým nárůdkem postavil kotel v blízkosti Mariánských Lázní. Také ho dobře zazdil, ale aby oheň lépe hořel, přidal síru. Kotel se před ohřátím vody propálil, voda se neohřála a tryská tu studená, nadto má zápach sirnatý.

Třetí králův syn se usadil u Komorní Hůrky. Opřel kotel o vršek a z druhé strany ho pouze podložil balvany. Sotva pod kotlem zatopil, převrhl se kotel s vodou s velkým hlomozem a rozlil na všechny strany. Dodnes zde prýští z mnoha pramenů. Podzemní oheň pod převrženým kotlem vybuchl, zničil palác trpaslíků a vypálil kolem dokola všechno navrchu i uvnitř země.

Čtvrtý nárůdek se usadil pod Dylení v místě někdejší sopky. Oheň tu však nechtěl hořet, pod kotlem jen doutnalo a voda se ztratila. Proto je okolí suché, ale na kamenech je znát, že byly v ohni.


Pramen: NEUSTUPNÝ Vojtěch: "Staré pověsti" - HAMELIKA, vlastivědné materiály Klubu zdravotníků Mariánské Lázně, č. 13/1975 z 21.října 1975, S.183-184

 

Pověst o keltském vladykovi Aribertovi je rovněž z romantického 19.století. Uvádí, že tento vladyka, který vládl kmenům na Chebsku, pobýval u zdejších léčivých pramenů se svou nemocnou dcerkou. Jistě se tu uzdravila.

Pověst o Hroznatovi a Křížovém prameni se podobá Urbanově pověsti o chebském tovaryšovi. Vladyka Hroznata zabloudil jednou do míst zdejších pramenů, opřen o strom usnul a ve snu spatřil prorocky nádherné město.


 

Staré pověsti. Měly své místo v historii v minulých stoletích, zvláště dokud byli venkované analfabety a pověsti si předávali jen vyprávěním. Každá lokální vlastivěda v 19.století měla vždy také kapitolu "Staré pověsti" a německé vlastivědy, vydávané v Německu po roce 1960, také. To byl náš hlavní literární pramen při sběru pověstí. V 2. polovině 20.století rychle mizí tradice a tisk starých pověstí. Radio, televize, video, počítače jsou bezkonkurenční. Zdálo by se, že pověsti zmizí z historie nového věku. Byla by to škoda. Většina pověstí má historické jádro anebo je logicky vysvětlitelná. Jejich hodnota tkví ve značném stáří informace. Také vypovídací schopnost je pozoruhodná, třebaže bývá někdy v rozporu s historickými fakty (používání jmen šlechticů nebo datování v některých pověstech). Proto se i v moderní historii vracíme k pověstem. Většina z nich zaniká a novým generacím jsou neznámé.

K vymezení okruhů pověstí. Výběr pověstí bude vedle Mariánskolázeňska zahrnovat širší okolí: Tepelsko, Plánsko, Kynžvartsko, Bezdružicko. Připomínám, že námi vybrané okruhy nemají přesné hranice a nejsou totožné ani s okresy ani s bývalými hejtmanstvími či panstvími. Přesto není ohraničení libovolné, jak by se zdálo. Pověsti mají prostě své okruhy.

Nám nejbližší Mariánskolázeňsko má zde trochu zvláštní postavení. Mariánské Lázně vznikly pozdě a tak spíše nasávaly pověsti z okolí, z různých směrů. Pověsti by spíše patřily pod historicky uzavřené okruhy jako Tepelsko, Kynžvartsko, Plánsko. Vybírali jsme pověstí z blízkého okolí. V dalších internetových HAMELIKÁCH pokračujeme podle dalších okruhů (Hamelika 4. Tepelsko, Hamelika 5. Plánsko atd.). - Je samozřejmé, že přes snahu zachytit všechny pověsti z okolí, budou pověsti, které jsme "nepolapili". O to lehčí bude práce pokračovatelů, když budou chybějící pověsti doplňovat.

Všechny prameny našich starých pověstí jsou v němčině a mají nadto většinou osobitý jazyk vyprávění. Pokusili jsme se tento duch přenést do českého překladu. U řady pověstí je porovnáváme s historickými fakty. Neboť barvitě vykreslované příběhy se snažili dávní vyprávěči podat co nejzajímavěji, s přidáním trocha vlastní fantazie, k upoutání pozornosti posluchačů a později i čtenářů.