Smrt nadějného spisovatele Třebízského

Václava Beneše Třebízského nám dnes připomíná v Mariánských Lázních nejen název domu TŘEBÍZSKÝ, kde spisovatel naposledy pobýval, ale i TŘEBÍZSKÉHO ULICE, TŘEBÍZSKÉHO POTOK a TŘEBÍZSKÉHO PAMĚTNÍ KÁMEN, obklopený rhododendrony. K němu můžeme po celý rok pokládat květiny.

20. dubna 2004 uplyne 120 let ode dne, kdy zde spisovatel zemřel. Jeho krátká životní pouť skončila v Marián- ských Lázních. VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ (*27.2.1849, +20.6.1884) se v našich lázních léčil dvakrát: poprvé jako 24letý a podruhé v červnu 1884 ve věku 35 let.

Tento mladý kněz byl nejoblíbenějším českým spisovatelem své doby, Češi mu říkali "miláček lidu". Čeští čtenáři se těšili na každou jeho novou knihu, která posilovala jejich vlastenecké cítění v starém císařství. Jeho vřelý hluboký soucit s utlačovanými, s porobenými byl tak přitažlivý. Z jeho románů byly oblíbené Anežka Přemyslovna, Královna Dagmar (1883), V podvečer pětilisté růže (1885). Pro děti psal národní pohádky a pověsti. Jeho povídky vycházely ve Světozoru, v Lumíru, v Květech, ve Zlaté Praze. Sympatizoval s husitským hnutím (V červáncích kalicha) a se selskými vzbouřenci (Bludné duše), obhajoval rok 1848 (Osmačtyřicátníci na vsi).

Porovnáme-li Třebízského dílo a jeho těžké celoživotní ochoření tuberkulózou, musíme se hluboce sklonit před úsilím, s jakým nemoc překonával, a pilně studoval a psal. Třebízský byl synem venkovského krejčího a vnukem písmáka. Jmenoval se Václav BENEŠ, narodil se v Třebízi u Slaného, odtud jeho umělecké jméno Třebízský. Z pěti dětí jediný zůstal naživu, ale býval více nemocný než zdravý. Dnes víme, že příčinou byla tuberkulózu, a to kloubní i plicní. Chůze Třebízského namáhala - napadal na jednu nohu, někdy chodil s berlí nebo s holí. Vystudoval gymnázium ve Slaném a v Praze a zde vstoupil na bohosloví. Již jako student se léčil - v roce 1872 v Teplicích, v srpnu 1873 v Mariánských Lázních. Tehdy bydlel ve Starých lázních a výsledek jeho lázeňské kúry se jevil uspokojivý. Jako kaplan nastoupil v roce 1875 v Litni; od roku 1876 žil v Klecanech u Prahy. Pokud to šlo, přecházel své zdravotní neduhy a nevšímal si nemocné nohy, opakujících se zápalů plic a pohrudnice. Bylo štěstím, že se potkal s okresním doktorem Mrázkem z Hradčan, který poznal, jaké má zdravotní potíže a ošetřoval ho, jak uměl. Třebízského zdravotní stav oslabovaly časté zápaly plic a před Vánocemi 1883 došlo k prudkému zhoršení. Po těžké zimě 1883-1884 se snažil Třebízský dál se věnovat spisování, ale činilo mu to značné potíže. Na naléhání lékaře Mrázka svolil ke druhému léčení v Mariánských Lázních. Byl značně zneklidněn svým zdravím, zadýchával se, a když v únoru 1884 opět začal sloužit mše, viděl, že kázání je pro něho příliš namáhavé. Doporučovanou cestu do Itálie odmítal. V květnu 1884 uznal, že další psaní musí odložit. 25. května 1884 v předtuše smrti napsal tajně závěť, o čemž nikdo nevěděl.

Do Mariánských Lázní přijel 3. června 1884, zprvu bydlel v hotelu Rudolfshof (dnes hlavní pošta), ale docházení k pramenům mu činilo potíže a tak, když přišel z premonstrátského kláštera Teplá dopis, že může bydlet v klášterním Tepelském domě (dnes staveniště Arnika), hned se odhlásil v hotelu a stěhoval se nahoru do Tepelského domu. Zde však byl volný pokoj až v III.patře, kam Třebízský sotva vyšel - "musil jsem pětkrát odpočívati" - psal v dopise. A tak se nakonec ubytoval v uličce k Lesnímu prameni, "v městě Moskvě", jak psal. Od 12. června bydlel ve vile STADT MOSKAU (dnes dům Třebízský). Toho roku bylo počasí chladné a deštivé a jeho zdraví to neprospívalo.

Do redakce LUMÍRA poslal ještě J.V.Sládkovi dokončenou povídku "Ušlapán" s poznámkou, že "skorem je mi hůř – člověk je tu tak osamocen." Dne 14.června, při náhlém ochlazení, ulehl na lůžko, když byl postižen chrlením krve a krátce upadl do bezvědomí. Byl donesen do pokoje s podezřením na zápal plic, a třebaže ani profesor Basch, který ho ošetřoval, ani jeho zdejší přátelé nepovažovali jeho stav za kritický, během šesti dnů - 20. června 1884 - umírá.

Úmrtí hosta v lázních byla věc delikátní a řešila se vždy diskrétně převozem časně ráno. U známého českého spisovatele Třebízského byla učiněna výjimka. Katafalk s rakví byl vystaven ráno 21.června 1884 v kostele Nanebevzetí P.Marie a pohřebního průvodu i zádušní mše se účastnilo mnoho hostů, včetně školáků se svými učiteli. Rakev byla z kostela převezena na nádraží a po železnici do Prahy. Byla vystavena 22.června v Týnském chrámě a odkud 24.června konán pohřeb na vyšehradský hřbitov, kam byl Třebízský pohřben a nad jeho hrobem později postavena Bílkova socha "Žal", která symbolizuje hluboký zármutek českého národa nad jeho skonem.

Otevření závěti bylo překvapením. Ušetřených 4500 zlatých odkázal Třebízský spolku Svatobor pro spisovatele historických děl, knihovnu přátelům.

Také česká menšina v Mariánských Lázních si v roce 1924 připomněla 40. výročí Třebízského úmrtí a byla odhalena bronzová pamětní deska poblíž Lesního pramene v Maxově údolí. Měla prostý text: "Zde uzdravení hledal V.B.Třebízský – 20.VI.1884. Věnováno o 40.výročí úmrtí." Iniciátory aktu byli prof. Vladislav Mladějovský a český radní Josef Mizera.

V staré české školní kronice se dočítáme, že o deset let později - "17.června 1934 byly konány vzpomínkové slavnosti k 50. výročí úmrtí spisovatele a buditele Václava Beneše Třebízského. V 9 hod. ráno u krásně dekorovaného pamětního kamene u Lesního pramene pronesl krátkou vzpomínku univ.prof.Dr. Miroslav HÝSEK. Báseň "Chaloupky české" přednesla žakyně školy pro ženská povolání Anna Černá. V 10:30 h. bylo matiné v lázeňské síni (dnes kursál Casino). Zahajovací projev měl ředitel Vojtěch Landa, slavnostní projev univ.prof. Hýsek, účinkoval pěvecký ženský sbor české hudební školy a vojenská hudba 33. pěšího pluku DOS´ALTO z Chebu. – Odpoledne pak byl koncert vojenské hudby, dirigované poručíkem Pravečkem v kavárně Egerländer (dnes Monty). Oslavy vyzněly velmi mohutně."

Za druhé světové války Němci bronzovou desku odstranili. Byla obnovena až v roce 1956 v dnešní podobě akad. sochařem Vítězslavem Eiblem. Dům, kde spisovatel zemřel (čp.118), byl pojmenován jeho jménem a na domě umístěna černá mramorová deska s nápisem, připomínajícím jeho skon. V roce 1958 připomenul MUDr. Vladimír KŘÍŽEK z Výzkumného ústavu balneologického v Mariánských Lázních tohoto slavného spisovatele odborným článkem "Václav Beneš Třebízský a Mariánské Lázně" v českém jubilejním sborníku "Mariánské Lázně – prameny, dějiny, lidé", který vyšel ke 150. výročí pojmenování místa Mariánské Lázně (1808-1958). Úplné znění článku z roku 1958:

Vladimír Křížek

Václav Beneš Třebízský a Mariánské Lázně

Mariánské Lázně byly místem, kde se po dvakrát léčil ze své těžké choroby vlastenecký kněz a český historický spisovatel Václav Beneš Třebízský (1849-1884). Druhý pobyt v těchto lázních, v červnu roku 1884, kdy měl načerpat nových sil po těžkém oslabení v zimě, vyzněl tragicky a spisovatel tehdy nejčtenější a nejoblíbenější, miláček českého lidu, skončil na půdě Mariánských Lázní svůj mladý a nadějný život.

Celá doba čtrnácti let plodné a neúnavné spisovatelské činnosti byla do značné míry ovlivněna chorobou autora. Určitý životní pesimismus, povahová rozcitlivělost a chmurné nálady se přenášely i do povídek a románů a předznamenaly tak celé jeho životní dílo. Měl nepevné zdraví již od malička. Zůstal na živu jako jediné z pěti děti. Záhy asi onemocněl tuberkulózou, která ho postihla jak formou kloubní, tak i plicní. Nešlo tedy jen o pouhý revmatismus, jak uváděl na příklad Rais a jiní. Jaroslav Vrchlický, Třebízského spolužák v primě piaristického gymnasia ve Slaném, vzpomínal, že již tehdy poněkud napadal na jednu nohu, když byl nucen denně docházet do školy ze vzdálené Třebíze do Slaného a zpět. Později se obtíže zvětšovaly. Vyšší gymnasium a seminář navštěvoval Beneš Třebízský v Praze. Léta zde prožil ve studeném konviktu v Klementinu, kde byl nucen spávat ve studené ložnici u okna. Zde neúnavně studoval a všechny své volné chvíle věnoval literárním pokusům, studiu dějin a slovanských jazyků. Začal s ruštinou, slovinštinou a učil se i polsky. Často vážně postonával a býval pravidelným hostem v ústavní seminární "nemocnici". V r. 1872 musil na delší dobu ulehnout s těžkým levostranným zánětem kyčelního kloubu, zjevně tuberkulózním. Později se mu dokonce noha otevřela a vytvořily se píštěle. Značně kulhal a chodil obtížně, s pomocí berle nebo alespoň hole, jejíž klepání při chůzi bylo již v semináři pro něho typické. Pro nemoc musil také opakovat druhý ročník theologie.

O prázdninách 1872 se vypravil seminarista domů do Třebíze a odtud pak jel do lázní Teplic na léčení. Na cestu mu finančně přispělo ředitelství semináře, především díky přičinění jeho příznivce Františka Srdínka.

V lázních se Třebízský necítil tehdy příliš dobře. Německý svět, ve kterém se cítil vždy ztracen, působil na něho depresivně. Všude bylo plno Prušáků, kteří se zde léčili a zotavovali po válce francouzsko-pruské. Ani k lékaři neměl dostatečnou důvěru, když mu předepsal, zjevně s ohledem na jeho ještě dosti akutní chorobu, chladné koupele. "... Mám prý užívat lázně chladné, což zda se mi být nesmyslem. Ti doktoři!"

V následujícím roce 1873 se Třebízský léčil o prázdninách po prvé v Mariánských Lázních. O tomto pobytu, který není dosud uváděn v žádné biografii, máme zatím jen kusé vědomosti. Přijel 5. srpna 1873 a ubytoval se v budově Starých lázní, kde bral i slatinové koupele. Je uveden v kurlistech pod čís. 4994 jako studující theologie z Třebíze v Čechách. V archivu Národního muzea je pak dochováno lékařské vysvědčení, které mu německy vystavil při odchodu z léčení jeho ošetřující lékař dr. Adolf OTT:

"Podepsaný potvrzuje podle pravdy, že pan Václav Beneš, posluchač theologie z Prahy přišel sem s exudátem na levém stehně, vzniklém následkem zánětu kyčelního kloubu a po dvaceti slatinových koupelích se upravil tak, že pohyblivost se podstatně zlepšila, bolestivost snížila a chůze se zdá snazší. Přetrvávající zkrácení končetiny je třeba vyrovnat patřičným ztluštěním podrážky; radím naléhavě, aby se pacient vyvaroval každé námahy, chránil se nastuzení a v zimě spal stále ve vytápěné místnosti.

Mariánské Lázně dne 28. srpna 1873. Med. et Chir. Doktor Adolf Ott, sanitární rada."

Po primici v roce 1875 nastoupil Třebízský jako kaplan v Litni. Nepochopení, které cítil v tomto prvém působišti, a k tomu těžká nemoc, zápal plic a pohrudnice, urychlily jeho odchod odtud. Ve finanční tísni, do které se dostal svou nemocí, je podpořen Svatoborem, spolkem českých spisovatelů, kterému po letech šlechetně svým odkazem mnohonásobně splatí svůj dluh.

Od dubna 1876 se usadil jako kaplan v Klecanech u Prahy, kde také napsal většinu svých povídek a románů. Byl neúnavný ve své práci. Vzorně plnil své povinnosti církevní, učil ve škole, sbíral pilně příspěvky na Matici a stavbu Národního divadla, kázal strhujícím způsobem na vlastenecká témata a svými historicky burcujícími náměty připomínal slavné doby z dějin českého národa. Jeho obdiv pro husitství byl u tehdejšího katolického kněze bezpříkladný. Byl zaplavován žádostmi časopisů, kalendářů a jiných drobnějších publikací o literární příspěvky, které nabývaly mezi lidem stále větší obliby a popularity a pomáhaly i rozšiřovat značně okruh odběratelů časopisů. Třebízský se upřímně snažil vyhovět všem těmto žádostem a jeho pero se často nezastavilo až do tří hodin po půlnoci.

V Klecanech si získal Třebízský vřelé přátele především v rodině správce místního velkostatku Josefa Janáčka. Cela jeho rodina mu nahrazovala v mnohem rodičovskou péči a starala se o něho v dobách jeho churavění. V dopisech nazýval Třebízský starého pána Janáčka dokonce dědečkem. Jeho synové byli nejen dobrými společníky a přáteli, ale Emanuel Janáček, učitel na Vinohradech, přepisoval většinu jeho literárních prací a připravoval je do tisku.

Pokud to bylo možné, nevšímal si Třebízský svých zdravotních obtíží, a ačkoliv kulhal, vycházel jeden čas téměř denně na procházky do stromových alejí u Roztok. Později začínal být dušný a i recidivy zápalu plic a pohrudnice se opakovaly postupně častěji. Mladý kaplan byl křehké konstituce, a ačkoliv mu nebylo ještě ani třicet let, nevypadal mladě. V této době se seznámil s pražským okresním lékařem dr. Karlem Mrázkem z Hradčan, který jej pak věrně ošetřoval. V roce 1883, těsně před Vánoci propukla Třebízského choroba znovu v plné síle. Po dlouho trvající dušnosti a těžkém kašli došlo k vícekráte opakovanému chrleni krve. Stav byl kritický, doktor Mrázek musel přijíždět kočárem nejméně jednou denně do Klecan a v nejtěžších dnech dal nemocného ošetřovat řádovou sestrou. Jen pozvolna se potom Třebízský zotavoval; jak jen mohl, vstával a pokoušel se o spisování, ačkoliv mu psaní dělalo značné fysické obtíže.

Ve svých pětatřiceti letech byl Třebízský značně sešlý, zestárl a téměř úplně zešedivěl. Napadal na jednu nohu, musil chodit o holi a mnoho se zadýchával. Jen jeho modré oči za drobnými brýlemi ukazovaly na energii, kterou i navenek tak oplýval. Svou nemoc nesl těžce, byl netrpělivý a často se zneklidňoval svým zdravotním stavem. Uzdravování mu pokračovalo jen pomalu. V únoru sice již opět chodil do kostela a sloužil mše, ale kázání byla pro něj příliš namáhavá. Spisoval však přesto neúnavně dále a s nakladatelem Šimáčkem jednal o vydání prvého svazku svých sebraných spisů. Uvažoval také o přesídlení z Klecan někam jinam, kde by se mu zdravotně vedlo lépe. Nabízelo se mu sice několik výhodných míst v Praze, ale vždy měl strach, buď že by je pro svůj zdravotní stav nemohl zastávat, nebo že by mu vybývalo jen málo času na spisování. Také o cestě do Itálie, kterou mu známí doporučovali pro zotavení, nechtěl ani slyšet. Bál se především velkých finančních nák1adů s tím spojených.

V květnu 1884 se Třebízskému vedlo sice o něco lépe, ale těžce nesl, že i jen pouhé spisování mu dělalo obtíže. "Musím na nějaký čas úplně přestati ve psaní nejen pro neduh plicní, ale i pro zrak. Sotva jsem vzal pero do ruky a začal několik neděl psáti, musím toho nyní nechati .."

Doktor Mrázek radil Třebízskému, aby se jel zotavit do Mariánských Lázní. Teprve po delším naléhání svolil. Vyžádal si od konsistoře dovolenou a připravoval se na cestu po svatodušních svátcích. Asi týden před odjezdem navštívil v redakci "Lumíra" Josefa Václava Sládka, s kterým sjednal otištění historické povídky "Ušlapán", kterou měl již rozepsánu. S povídkou začal na faře v Líbeznicích, kde krátce vypomáhal. Nestačil ji však již celou v Klecanech dopsat a rozhodl se proto dokončit ji až v Mariánských Lázních. Dne 25. května 1884 zasedl ke stolu, aby v předtuše blížící se smrti napsal svoji závěť. O její existenci ani obsahu neměli pravděpodobně ani jeho nejdůvěrnější přátelé vědomosti, tím spíše, že do posledka tajil i podrobnosti o svých finančních poměrech.

Příteli, který ho zastihl těsně před odjezdem, pravil: "Zítra jedu do lázní, ale dá snad Pán Bůh, že se pozdravím, snad nezahynu !" Pak hovořil ještě mnoho o své nemoci a těšilo ho, když se mu vyprávělo o osobách, které se uzdravily i po prodělaném chrlení krve. "Doufám v Boha, že mne ty lázně prospějí."

Poslední večer v Klecanech strávil v rodinném kruhu u Janáčků, a se svým přítelem, synem správce, který měl mít brzy svatbu a kterého měl Třebízský oddávat, se ještě domlouval, že za ním přijede do lázní a že si na zpáteční cestě udělají výlet do Chebu, Františkových Lázní a Karlových Var.

Bylo studené a sychravé jaro s častými dešti, o které v těchto lázních nebývá nouze, když Třebízský přijel 3. června 1884 do Mariánských Lázní. Ubytoval se v hotelu "RUDOLFSHOF", odkud měl poměrně daleko k pramenům, což mu dosti vadilo při jeho ztížené chůzi. (Rudolfshof je budova dnešního hlavního poštovního úřadu.) Veliká drahota vyváděla také Třebízského při jeho neobyčejné šetrnosti z míry. Prvé dny byly v nehostinném prostředí dosti trudné. Neměl zde zprvu známé duše a všude byl obklopen jen německým živlem. Dal se do práce a začal dopisovat rozpracovanou povídku, vyřizoval korespondenci a později četl noviny a časopisy, které si dal za sebou posílat.

Brzy po příjezdu do lázní napsal Josefu Janáčkovi do Klecan:

"Velmi milý příteli ! Do Mariánských Lázní dostal jsem se šťastně, ačkoliv již včera silně pršelo a dnes opět. Za byt platím 12 zlatých. Bydlím v II. poschodí, ze kterého vede na silnici Ferdinandovu dřevěný most. S Čechem jsem se tu ještě nesetkal žádným. Každý mluví po německu, ačkoliv zdaleka viděti, že mu zobák narostl český. To jsou ti Poláci jiní chlapíci ! Jsem tu jen dva dny a už jsem utratil dosti peněz. Ten hotel, co bydlím, je však od pramenů Křížovky a Ferdinandova poněkud vzdálen. Panu faráři mou úctu a srdečný pozdrav ! Příležitostně budu očekávati několik řádků. Ať mi něco také napíše Hugínek ! - Zatím se srdečným pozdravem všech zůstávám vždy oddaný V. Beneš.

Mariánské Lázně 5. června 1884."

O tři dny později, 8. června 1884, psal do Třebíze svým příbuzným, strýci Antonínu Šarochovi:

" ... Budete se asi diviti, odkud toto psaní přichází ? Z Mariánských Lázní, kdež jsem od minule středy. Musil jsem jeti na doléhavou radu Dr. Mrázka. Takto by to ucházelo, ale ještě mne kašel časem soužívá a někdy také žaludek. Než dosti o těch nemocích. Je zde draho, zvláště byty, platím za pokoj dvanáct zlatých týdně. Neustále skoro prší, takže člověk nemůže ani vyjíti. Ještě že jsem si dal za sebou posílat z Prahy noviny !"

Psal dále o kvilickém kostelíku, o jehož požáru se dočetl z novin.

"Až přijedu z těch lázní, tak se do Třebíze podívám. Budu se zde musit držeti asi pět neděl. Dovolenou z konsistoře mám na šest, ale budu rád, vydržím-li zde tak dlouho. Zde silně od rána prší a zima je jako v březnu. Musím si dávat topiti. "

Dokončil nyní také svoji poslední historickou povídku "Ušlapán", jejíž poslední část odeslal Josefu Václavu Sládkovi do redakce LUMÍRA:

"Tuto zasílám "Ušlapaného" dokončení. Dopsáno je v Mariánských Lázních, kamž, jak jsem se Vám zmínil, musil jsem se k naléhavé radě lékařově odebrati. Celé dny však musím tráviti v pokojíku, neustále prší, venku zima a vítr. - Ještě že jsem měl tuto práci. Ušel mi tak ten dlouhý - dlouhý čas. Potom jsem také chtěl co nejdříve dostáti slovu, abyste nemusil na dokončení čekati. Bylo by pěkné, abych právě Vám se svým slibem otálel. Je to psáno snad trochu trhavě, ale doufám, že to v tiskárně přečtou. Jen budu prosit o korrekturu. Bydlím zde: RUDOLFSHOF, druhé poschodí. Vlaky se zde rychle střídají a tak se věc nebude zdržovat. Účinku nějakého necítím dosud; skorem je mi hůř. A člověk je tu tak zcela osamocen. Ještě jsem zde českého slova neslyšel, ač je tu Čechů dosti. Mluví všichni po německu. Je to hanba ! Zatím zůstávám vždy Váš nejoddanější V. Beneš.

V Mariánských Lázních dne 11. června 1884."

Teprve později se Třebízský náhodně setkal s Gustavem Eimern, tehdy jedním z nejvýznačnějších českých novinářů a vídeňským dopisovatelem Národních listů, který se zde v lázních stal Třebízského ochráncem, společníkem, těšitelem i svědkem jeho posledních chvil. Eim, význačný konservativni a oportunní politik, pobýval tehdy po prvé v Mariánských Lázních, kde se zotavoval po rušné sněmovní sezóně. Ani zde neměl dosti klidu, protože za ním dojížděl z redakce Listů dr. Servác Heller, se kterým řešili aktuální redakční i politické otázky. Eim se znal s Třebízským, který také občas přispíval i do Národních listů, již z dřívějška z některé ze svých pražských návštěv a byl neobyčejně překvapen jeho sešlým vzezřením. Měl k němu úctu jako k největšímu současnému žijícímu českému spisovateli. Eim uvedl Třebízského do společnosti několika dalších Čechů a Poláků, se kterými si radostně opakoval své staré znalosti polštiny. Spolu s Eimem využili jednou krásného dne a vyjeli si kočárem až na vrch Podhoru, vyvřelý čedičový kráter v blízkosti Mariánských Lázní, odkud je překrásná vyhlídka na krajinu s lesy, rybníky a v dáli s lemem pohraničních vrchů Českého Lesa a Šumavy. Tehdy se Třebízský cítil velmi dobře a radoval se z krásné pohody.

Radost mu způsobila i zásilka, obsahující prvý svazek jeho sebraných spisů "Pod doškovými střechami", který právě vyšel u Šimáčka.

Třebízský se 12. června 1884 přestěhoval do pensionu, který nesl název "STADT MOSKAU - VILLE MOSCOU" blíže Lesního pramene, v dnešní Třebízského ulici. O svém přesídlení uvědomuje korespondenčním lístkem redakci LUMÍRA kvůli zasílání korektur a píše obsáhlý dopis Josefu Janáčkovi do Klecan:

"Rozmilý dědečku ! V předu vzdávám za obezřetné i laskavé obstarání těch psaní - vůbec za celou zásilku - povinný dík. Pro příště mi poš1ete jen psaní; časopisy a sešity mohou zůstati v Klecanech. Že jsem se přestěhoval, stalo se takto: Ve středu jsem dostal z Teplé psaní, v němž mi oznamují, že mohu přijet do Mariánských Lázní, kdy mi libo a pohodlno, byt že mám uchystaný v Tepelském domě. Dal jsem tedy ve dvoře Rudolfově výpověď a zamířil jsem k "Tepelskému domu", kdež mi správec, Němec kovaný, zhurta řekl, že o ničem neví, že není žádný byt prázdný, leda ve třetím poschodí. I šel jsem tedy k inspektoru lázeňskému, jenž je kněz Premonstrát, který však totéž potvrdil, že není žádného bytu, leda ve 3. poschodí. I šel jsem si byt konečně prohlédnout. Ale musil jsem do takový výšky asi pětkrát odpočívati. Pomysliv si, takové dobrodiní - žádné dobrodiní - a nechtěje se již vraceti, vyhledal jsem si jiný byt ve "městě Moskvě" v prvním poschodí, dosti pěkný, také za 12 zlatých týdně. Výhodu mám tu, že ku pramenům na všechny strany blíže a že jsem na rovině. Dvůr Rudolfův příliš vzdálen, až na konci lázní ku nádraží. Než jsem se dostal ku zřídlu Křížovky, trvalo vždy tři čtvrtě hodiny. Přednost byla však, že zařízení v něm je elegantnější.

A nyní něco o tom svém zdraví. Není mi valně. Účinků dosud necítím žádných. Deště a studena se neustále střídají. Teplota nepřesahuje nikdy +10 stupňů R; ráno však +6 stupňů R. Nevím, jak zde dlouho vydržím; určený čas osmi neděl žádným pádem, ani šest neděl ne. Zvláště nezmění-li se to počasí. S tím kašlem je to skorem hůře. Pouze žaludek jako by - píšu pouze: jako by se lepšil, ačkoliv se mi to jen tak zdá. Sešli jsme se zde s p. Eimern, vídeňským korespondentem Národních listů; obědváme spolu a večeříme. Ten by Vás, rozmilý dědečku, lépe spravil, než já ! Potom se tu scházím s několika Poláky z Varšavy, Vilna a Rovna.

Musím si zde dávat topiti, jaké tu chladno. Sedím neustále zahalen do plaidu a oděn v županu. Včera jsem učinil první účet - a summa 49 zlatých 86 krejcarů. A k tomu jsem dosud neplatil lázeňské taxy. Vzal by však ďas peníze, jen kdybych byl zdráv. A takhle to nevede k ničemu. Zde mi mnozí radí, abych jel do Itálie, kde počasí stejnoměrno, že bych byl chlapík za 6, nejdéle 8 neděl.

Dnes jsem také dostal psaní od prof. Sládka, opět s otázkou, zdali něco nepotřebuji, že mi okamžitě poslouží. Šlechetná, upřímná duše ! Takových na světě málo ! Na štěstí mám však ještě přes 100 zlatých."

Téhož dne 11. června, odeslal dopis i klecanskému učiteli a svému obdivovateli Jindřichu Raisovi, bratru Karla Václava Raise. Při náhlém ochlazení a deštivém počasí začal však Třebízský v následujících dnech opět více kašlat a rozhodl se požádat o roční dovolenou. V sobotu 14. června se i na malé procházce s Eimem a jinými lázeňskými hosty velmi těžce zadýchával. Cítil zřetelně zhoršení svého zdravotního stavu a netajil se svým pesimismem. K večeru, téměř bezprostředně po tom, když se rozloučil se svými přáteli, byl stižen v sousedství domu, ve kterém bydlil, náhlým záchvatem chrlení krve, který přivodil jeho bezvědomí. Byl nejprve přenesen do domu vídeňského universitního profesora S. BASCHE, který ho ošetřil a dal poslat i pro kněze. Když Třebízský přišel opět k vědomí, byl s pomoci Eimovou přenesen do vedlejšího domu "MOSKVA", kde bydlil v prvém patře na pokoji č. 8. Zde trávil upoután na lůžku další dny, které dávaly novou naději na zotavení a záchranu života. Ani profesor Basch ani Eim nevěřili dosud v nejhorší. Eim se v těchto dnech Třebízskému cele věnoval. Většinu dne trávil u jeho lůžka bud sám nebo ve společnosti mariánskolázeňských přátel. Všichni se upřímně snažili rozptylovat jeho chmurné myšlenky a nalévat mu životního optimismu.

Až ve čtvrtek 19. června nastalo opět zhoršení celkového stavu a profesor Basch vyslovil podezření na počínající zápal plic. Toto zjištění nemocného neobyčejně rozrušilo a tu naléhal, aby bylo svoláno lékařské konsilium. Profesor Basch však, pravděpodobně uražen poněkud ve své ješitnosti, že by se měl radit o pacientovi, jehož stav mu byl celkem jasný, odmítl a nechtěl dalšího lékaře připustit. Považoval situaci za vážnou, ne však za kritickou. Přesto však Eim musil přislíbit Třebízskému, že povolá expresním dopisem doktora Mrázka z Prahy.

Třebízský teď už cítil, že mu sil valem ubývá. Bál se umírání, ale děsil se smrti. V duchu ještě nyní překypoval plány a nadějemi, které chtěl realizovat, především spisování. "Jsem tak mlád a mám tolik krásných věcí v hlavě, jež chci českému lidu napsati. Ach nedejte mne umřít !"

Eim odcházel od Třebízského až těsně před půlnocí a nechal ho pod dohledem sluhy, který u něho měl bdíti v noci. Asi ve dvě hodiny došlo však po těžkém kašli k novému a intensivnímu chrlení krve, při kterém Třebízský skonal. Ani přivolaný lékař ani Eim nezastihli ho již na živu.

Gustavu Eimovi připadl nyní úkol oznámit smutnou zprávu o úmrtí Třebízského a zařizovat jeho poslední věci. Telegrafoval ihned do Prahy redakcím listů i do Klecan Janáčkovům:

"Náš přítel dnes v noci náhlým chrlením zemřel. Telegrafujte ihned, zdali pohřeb zde. Přijeďte ihned, neboť nebožtík neměl prostředků dostatečných. Přivezte je. Poslední vůle je v Klecanech. Eim."

Úmrtí lázeňského hosta v plné sezóně bylo v lázních věcí natolik delikátní, že jak převoz, tak i pohřeb se musily dít podle předpisů diskrétně v časnou hodinu ranní nebo naopak pozdě večer. Přesto byl však katafalk s rakví Třebízského vystaven ve zdejším kostele a pohřebního průvodu i zádušních bohoslužeb v Mariánských Lázních se účastnilo nejen množství Čechů, ale i četní Němci a školy se svými učiteli. Výlohy pohřbu, které uhrazoval Eim, činily v Mariánských Lázních 589 zlatých. Profesor Basch dostal 50 zlatých, doktor Herzig za ohledaní 10 zlatých, zbytek padl na účet za ubytování, ošetřování, přenášení, vlastní převoz do kostela a na železnici, za telegramy, fotografie apod. Dne 22. června byla rakev drahou převezena do Prahy a tam uložena dočasně v Týnském chrámě. Odtud se pak konal 24. června vlastní pohřeb na vyšehradský hřbitov za nesmírné účasti všech vrstev českého lidu, který se loučil se svým milovaným spisovatelem a národním umělcem v pravém slova smyslu.

V denním tisku a časopisech vycházely pak četné nekrology a vzpomínky na Třebízského spolu s jeho fotografiemi a snímky z jeho pohřbu. Eim vypsal v Národních Listech podrobnosti z posledních dnů jeho, Ferdinand Schulz napsal nekrolog, Vrchlický napsal vzpomínkovou báseň do Zlaté Prahy.

V LUMÍRU vycházela pak na pokračování poslední Třebízského povídka "Ušlapán" s faksimilem jeho rukopisu na prvé černě orámované straně a s nekrologern Sládkovým.

I otevření závěti Třebízského bylo překvapením. Šlechetný odkaz 4.500 zlatých Svatoboru k odměňování spisovatelů historických povídek měl vrátit literatuře zpět perem poctivě a spravedlivě vyzískanou hřivnu, jak stálo v závěti. Rozsáhlá krásná knihovna připadla podle posledního pořízení většinou přátelům Třebízského. Knihy pro mládež měly se dostat do školní knihovny v místě, kde by skonal. Mariánské Lázně však přenechaly tyto knihy ochotně škole klecanské.

Nad Třebízského hrobem na Vyšehradě byla později postavena velká Bílkova socha. O čtyřicátém výročí jeho úmrtí byla odhalena na mohutném kameni v Mariánských Lázních u Lesního pramene bronzová pamětní deska s nápisem: "Zde uzdraveni hledal V. Beneš Třebízský 20. VI. 1884. - Věnováno o 40. výročí úmrtí." Deska pro svůj ušlechtilý kov a český nápis pochopitelně nepřečkala dobu okupace a byla obnovena teprve roku 1956. Také úmrtní dům Třebízského, který změnil svůj původní název "Stadt Moskau -Ville Moscou" na "Windirsch", byl po válce přejmenován na "DŮM TŘEBÍZSKÝ" (čp. 118) a nese černou pamětní mramorovou desku s nápisem, který oznamuje, že v tomto domě zemřel miláček českého lidu Václav Beneš Třebízský.

Poznámka: Profesor Samuel Basch byl vídeňským universitním profesorem a tehdy přednostou III. polikliniky. Po léta zajížděl v létě do Mariánských Lázní, kde ordinoval. Asi o deset let později vynalezl přístroj k měření krevního tlaku. Baschovi byl později v Mariánských Lázních postaven pomník, který však byl za války odstraněn a rozlit na kov.